Vrásky na fontanele

Vlídnost do hrubé látky oblékám,

bolavé srdce léčím ranami,

přesto něžné polibky posílám,

když podléhám tvé kráse,

jak v opilosti se oddávám

voňavému, hřejivému pokušení,

hýčkat nechávám se touhou,

chtíč proplétám s duchovnem,

kyvadlo rozkývalo se tak mocně,

možná nežijeme pouze jednou,

ale nikdo nám nezaručí budoucnost,

stejně těžko definovat hřích,

pro někoho je i přirozenost hanbou,

zlo se s dobrem mísí v jednom hrnku,

do kterého si ráno uvaříme kávu.

Ach to magické aroma, cítíš ho?

V jednom okamžiku život bolí i hojí,

jiné to nebude, to si pamatuj

a bez výčitek věř sama v sebe,

nelam si hlavu tím, co druzí si myslí,

nauč se lidi milovat, stejně tak nenávidět,

Svět není černobílý, barvami hraje,

podívej, jak pestré jsou a rozmanité,

je to přece tak snadné, žít a zemřít.

Nerozum

Není to nerozum bát se strachu?

Zaplaš nevítaného hosta,

bojuj s jeho nadvládou,

nedovol mu vše ničit.

Pomohu ti, uvidíš,

spolu na něho vyzrajeme,

ve dvou se to totiž lépe táhne,

nemám pravdu?

Ty už opět klopíš zraky?

Jak blaze je mi po tvém boku.

Usmála ses, viděl jsem to.

Věk je přece jen pouhé číslo.

Do zpocena

Mé tělo je most,

přes který nejsem schopen přejít,

pilíře má příliš slabé,

vratkosti je přece se bát,

zvláště když už tě nesmím držet za ruku

a svobodně si městem jít,

jsem tak unavený,

že ti nedokážu nic vyčíst

a ono ani vlastně není co,

když dala jsi mi tak moc,

snad nemám důvod si zoufat,

také je třeba ti upřímně poděkovat,

ale tu prokletou bolest prostě popřít neumím,

zlobit se přesto nedokážu,

každá bolest jednou pomine,

je na čase se po vratkém mostě opět rozeběhnout,

zkusit to znovu a naučit se už konečně

PADAT VZHŮRU,

nebo si zas namlátit hubu.

Trocha šafránu (Nedopsaná)

Kolíčkem na prádlo

připnu slunko na oblohu,

a pak tě obejmu.

Proč?

Protože tě mám moc rád,

ano takhle prosté to je.

Nač věci komplikovat,

když to vůbec není nutné.

Na Světě je spousta zla,

i já mám často v duši prázdno,

přesto citů na rozdávání mám,

ačkoliv mlčím a úsměv se mi nedaří.

Podívej, něco vláhy z nebe padá,

pomaličku se snáší, vzduchem plachtí,

jako lístečky právě louhujícího se čaje,

ach, ta vůně ryze nebeská, tuze omamná,

ty ale také překrásně voníš a tvůj klín…

Eso v rukávu

Stále více se to ve mně pere,

láska a nenávist,

pocity jako výběr vín hroznových.

Jaké zrnko odpadlé zkysne

a které s trochou píle

v lahodný nápoj se promění?

Sny v realitu přetvářím,

ale noční můry

hrůzností mě probouzejí.

Slov láskyplných plný sad mám,

přesto o konejšivé doteky nouze,

s pláčem smích,

toť avers a revers jedné karty.

Lentilku, či hašlerku?

Krev zurčí v žilách,

mysl však chřadne,

topí se v marnivostech

lidské zlomyslnosti,

projevy šílenství,

toť jediné účinné placebo,

jinak by se z toho člověk

musel asi nadobro zbláznit.

Zrcadlení

Tlukot srdci,

červánkům stud,

divokost fauně,

flóře rozmanitost,

modř nebesům,

pradávnost

mořím i oceánům,

majestátnost horám,

vesmíru nekonečnost.

A tvoru lidskému?

Sebeklam.

Zvesela

Pouze myšlenky

na sebevraždu

držely ho

při životě.

Hate

V očích

palčivě

pálí mě

stíha všedního dne,

v ústech

hlasitě

hýká mi

chmura, co nikdy nezrezne,

v uších

bezhlavě

trýzní mě

absence ticha, jež vůli echa propadne.

Sladkost slz po lících kanoucích,

hořkost rtů směle se smějících,

ve snech hřebeny hor bez námahy pokořím,

v srdci však balvan tíživý rozdrolit neumím.

Před i za oponou

prožívám show tesklivou,

"kdyby" je často slabou útěchou.

Ianovi

Kuběny neslzí

Netvor v srdci pokoj hledá,

když čte vzkazky měsíční,

únavou omámen,

však ne na tolik,

aby již nedokázal snít,

myšlenky na souložnici

jsou mu darem vzácným,

než vyčerpáním ulehne,

aby k ránu mohl za kořistí jít,

pomyslí šeptem na tvé paže bílé,

pro něj dávno ne nevinné,

hvězdo tajemná, anděli padlý,

sladce spi, dnes i jindy

vlci divocí o tobě tajně sní.

Soukolí souznění

Z lásky k tobě

nahotou jiné ženy

opíjím se

doufaje, že

kolečka do sebe jednou zapadnou

tak, jak mají.

Do ticha

Celý se chvěji

to touha přemáhá mě

a ty ji na n-tou násobíš

bez meškání

milenci v sobě

steny a vzdechy

slastně zvoní do ticha

fyzické spojení

potřeba těla

srdci nebrání

city jako bonus

vesmír v nás

i všude kolem

faleš zábran

hravě pokořená

svoboda

volnost

rozkoš

let.

Hovnoprávnost

Lhostejno je, jsi-li chuďas, či ropný magnát,

stejně musíš si přidřepnout, chce-li se ti srát.

Šrám na srdci

Čas existuje,

ale jeho fáze se protínají,

podobně jako tváře, na které

svit Luny

v stříbřitých paprscích

dopadá,

prostě mě jen obejmi.

Blít, či neblít

Páchnoucí hniloba

mysl nám zatemnila,

vlastníme hlavy,

hlavičky plné výkalů,

obsah tlustých střev

zcela vyplnil prostor našich mozků,

možná nám kdosi řitě zalátal,

to co mělo by jít spodem ven,

náhle nahoru si šplhá,

krásně si to tam bobtná,

celé lidství smradem čpí

a to od hlavy až po paty,

až se mi chce z toho blít,

ani kořalka už nepomáhá,

tuny zapáchajících hoven

a nikdo neví, jak z toho ven.

Řvi!

Ti, co potají milují

lásku nevyznávají

jen do nebes

tichounce

křičí jména

svých andělů,

(co křídla nemají).

Potěšit a zapomenout

Viděl jsem slziček kapičky,

po tvářičkách stékaly ti spěšně,

pak na zem dopadaly mlčky,

vzápětí sesbíral jsem si je tajně,

jen chviličku po tvém odjezdu, víš,

dodnes je mám dokonale schované,

v srdci svém, tam je do jedné zříš,

tak jako skleněnky jsou průhledné,

příjemně hřejí a lahodné jsou stejně,

když už mi chybíš tak, že vydržet se to nedá,

jednu ochutnám a zase je mi krásně,

podívej, další slzička tvá z oka mého padá.

V kruzích vězněny

Skrz zeleň stromů mohutných

modř nebes nedotknutelných

v záblescích šálivých prosvítá

Sluncem probarvena léto vítá

listnáče šatstvem novým obdařeny

hlavou ve větru kanou, nesouzeny

pro přirozenost svou letitou

vězněny nejsou úzkou ulitou

myšlenek smutkem protkaných

v srdce bolavé hrubě vetknutých

tma den v noc promění hravě

do snů běsy protančí pohrdavě

s nimi pak ukrutný boj svedou

konec k počátku snad dovedou.

Ta po Annabel

Jestli šílenství dovede mě k tobě,

nechť ještě dnes pozbudu

veškerý

svůj

rozum.

Hádej.

Polámané pastelky

Svět je pořád stejný,

jen škála barev je o dost chudší.

Kam se všechny ty barvy poděly?

To člověk je setřel.

Zářiová pralinka

Tak už jsem zase o jeden rok starší,

o celých dvanáct měsíců smutnější,

stále jsem ale do sytosti náruživý,

i s bolem v srdci toužím být živý,

a to je přece dobré znamení,

alespoň mám takové tušení.

Anna von Hausswolff - The Mysterious Vanishing of Electra

Vždycky jsem miloval gradaci v hudbě. Klasický kolovrátek sloka, refrén, sloka, refrén je fajn, ale kouzlo skladby, která postupně graduje a narůstá, mi evokuje tok, jenž od pramínku v potůček se proměňuje, aby v nepostřehnutelný okamžik stal se masivní a valící se řekou vlévající se do nekonečnosti moře, či neuchopitelnosti oceánu. No uznejte, není na tom cosi čarovného magického a uhrančivě nádherného? A stejně je to tedy i z muzikou. Pravda, tvorbu Anny von Hausswolff znám teprve pár dní, ale její počiny mi krásně zapadají do škatulky "charismatických a potemnělých" zpěvaček. Určitý smutek v ženských očích mnou hýbe celý život. To se pochopitelně odráží i v umění, včetně rocku. PJ Harvey, Chlesea Wolfe, Melissa Auf der Maur, Emma Ruth Rundle, Anna Calvi, nebo třeba i komerčně úspěšná Lana Del Rey, to jsou jména, která vám možná nic neříkají, ale pro mě to jsou bohyně a múzy. A teď k nim právem patří i Anička.

Tuhle skladbu od ní miluji asi nejvíc, navíc klip k ní mě naprosto dostal. Pro mě je to "Lynchovina" jako prase. Přesně, jako by ho točil samotný David Lynch. Ale není tomu tak. Režisérkou videa je totiž Maria von Hausswolff, tedy jak už příjmení napovídá, sestra zpěvačky. Docela by mě zajímal proces domluvy mezi sourozenci ohledně zmíněného díla. Možná, že to bylo zrovna takhle…

Anna: "Ty ségra, hele mám novou písničku, co k ní natočit klip, šla bys do toho? Poslouchej."

Maria: "Hmm, hustá věcička, povedlo se ti to, líbí se mi ta gradace, ta je úžasná, famózní, chválím."

Anna: "Dík, no a co to video, napadá tě něco?"

Maria: "No jasně, uděláme to klasicky, pohřbíme tě a pak tě vykopeme, probereme tě z mrtvých."

Anna: "To zní zajímavě, ty jo."

Maria: "A bude tam pohyblivý záběr na silnici, chci, aby to smrdělo Lynchem."

Anna: "Jo kurva, to bude mít sílu a grády."

Maria: "To si piš holka, dokonale to umocní ten tvůj ječák na konci."

Anna: "Bude ze mě zombie s ječákem…"

Maria: "Přesně tak"

Anna: "A máme to vymyšlený."

Maria: "Jop".

Amorek drzounek

Posílám ti

moc, moc, moc

pusinek

na pussy(nku).

Voníš, když v oblacích si lítáš

Sama

před zrcadlem

nahotou svou opájíš se

očka temná vzrušením zúžená

fantazii v klubko hravé jsi proměnila

hrbolky ňadérek polaskáš prstíků stiskem

klín, ach tak voňavě orosený, nektárkem zbrocený

vlastní aroma pronikavé žene tě dál a dál

do náruče chtíče, touhy a pudu

mrazivá vášeň slastně pálí

odhalená, svůdná, svá

před zrcadlem

sama sebe

ukájíš.

Trojná monáda

Hanba umělé moralizaci

bezmyšlenkovitě spoutávající

ideje vznešené a povznášející,

pouta, biče i důtky přeci

nemusí být nutně nástrojem jen zla,

o tom však moralisté nevědí ani zbla,

ovšem člověk znalý věci pod vousisky se směje,

on si totiž dokáže vychutnat život do sytosti,

neřeší nesmysly, hlouposti i jiné povrchnosti,

ví dobře, že bolest není symbol pouze beznaděje.

Otisk rtů

Zaoblenost myšlenek

bez úst volně proudících

podstatou samovolnosti

sevřené v radosti

smutečního pohledu

prostupujícího skrz oči,

v slabiky měnící se vize

náhodně zobrazené

pozvolným pádem slov

kdesi zapomenutých,

přesto stále omílaných

na rub vesmírného líce,

křehkost konejšivých veršů

do básně šálivé namátkou,

pod rouškou tmy vykřičených.

Keksík ke kávě

Střepy barvitějších nadějí

polospánkem prostupují,

stíny probouří se černotou

na nebi posetém nahotou,

oči v dlaních žalem ochabnou,

tíhu lidství ruce neuzvednou,

pohledy zahanbené studem,

hrůzy dnů prodchnuté ledem,

světlo tmou jen ztěžka proletí,

slast vždy doprovodí neštěstí.

Psí kusy

Království z oblázků

čmárám si do obrázků,

stejně je všechny nakonec roztrhám na kusy,

životní příběhy vlastně jsou jen takové pokusy.

Nekrolog

Dýchám,

tudíž živ jsem,

ačkoliv časem stárnu,

fakticky vzato zaživa umírám,

reálně viděno jednou stejně vyhynu,

pak se jen napíše, "cítil se být pánem, ale byl parazitem".

Hlad modlitbou neopiješ

V chrámu honosném

modlili se za chudáky a hladové,

dráček v hávu plamenném

vehnal ale svaté do jámy lvové,

tváře jejich pokryly slz krůpěje,

dál trpěli i ti chudí a hladoví,

přec věřící nevzdali se naděje,

s Kristem umírají jen bláhoví,

sbírkou spasili majestátný chrám,

ohromnou sumičku dukátů rázem sehnali

na vzácnou výzdobu i nový trám,

těm z prázdným břichem však najíst nedali,

vše se pak přesto k dobrému zvrátilo,

pod kříži svěcenými nasadili si ochotně brýle růžové,

ohnivého draka přemoct se podařilo,

v nablýskané novotě dál modlí se za chudé a hladové.

Přejmenovaná

Hrozně moc se omlouvám, že sem tuhle báseň vkládám již po několikáté, ale předchozí pokusy jsem musel smazat, jelikož mi pod nimi, v komentářích začalo naskakovat šílené množství spamů často psané azbukou, či jinou hatmatilkou. Přijměte tedy mou hlubokou a upřímnou omluvu a držte mi tedy prosím palečky, ať se ta hrůza neopakuje. Toto je třetí pokus a pod jiným názvem, tak snad to dobře dopadne.

Post scriptum z bušení hořícího srdce

Strašně moc rád

mám ten pocit dojetí

z tvojí pouhé přítomnosti,

i když tvá jsoucnost

nikdy nebude jen lecjaká,

čas vleče se a jindy zase

po větru letí si koloběhem dějin,

je mi po tobě vážně smutno,

přesto nedá mi to,

abych se občas neusmál,

mám přece vzpomínky

a ty jsou tak reálně hřejivé,

až se musím sem tam štípnout

pro ujištění, že se mi jen nezdáš,

tak dlouho jsem pouze snil,

ale teď mám opravdu tolik

nádherných, skutečných vzpomínek,

tvůj vřelý úsměv je mým pokladem

a to je nejvíc, navěky nejvíc, nejvíc.

Po ránu

Jsi kráska s vlasy barvy havraní,

co nedá mi spát, jen podívám se na tě

a rázem rázně zavrhuji svítání,

tvá tušená nahota svádí mě chtě nechtě,

dovol mi víc a bud mou múzou,

buď mou voňavou esencí a mým svůdným snem,

čas budoucí už nepáchne hrůzou,

myšlenka na tvé tělo provede mě celičkým dnem.

Je jaro, období toulavých pohledů

Jelikož mě církevní svátky ani trošku neinteresují, popřeji vám tedy alespoň, abyste si do sytosti užili krásné a slunečné počasíčko. Vychutnejte si to příjemné období, kdy je sice už teploučko, ale zároveň nás ještě nemučí nemilosrdné paprsky úmorného vedra. Jaro je pro mě symbolem nových počátků. Příroda se probouzí ze zimního spánku, všechno začíná kvést a růst. Vše se tetelí a sílí. A především, pánové, nastává to překrásné a nádherné období, kdy zimníky, bundy, i tlusté svetry pomaličku mizí ve skříních a šatníkách. Je to tedy doba, kdy je nám opět po několika měsících umožněno spatřit pouhým výhledem z okna to nepřeberné množství polonahých andílků, ale též spoře oděných ďáblic. Vzduch je zase přesycen vůní touhy a vášně. Ano, je na co se dívat. Ladné pohyby, úžasné křivky ženských těl, spanilost střídá líbeznost. Krása mění se v nádheru. Představy se kupí, fantazie nezná hranic, ani mezí. V našich myslích je vše dovoleno. Ale pozor pánové. Důležitá je ohleduplnost. Pozorování ženské krásy má i své zákonitosti. Muž by si tuto činnost měl užít do sytosti, zároveň by se ale u toho měl chovat tak, aby to pozorované ženě, či dívce nebylo nepříjemné. Znáte se, že? Chlápek se snaží nenápadně pozorovat veškerou tu krásu kolem sebe, ale najednou si uvědomí, že nepokrytě civí a navíc se u toho tváří, jak naprostý trotl, či vítěz soutěže "Uchyl roku". Buďte tedy co možná nejvíc shovívaví, dbejte na to, aby vaše pozorování bylo vnímáno jako laškovné svádění a ne jako něco, z čeho bude mít nebohé děvče, či ladná panička ještě měsíc noční můry.

Toulavé pohledy mohou totiž ublížit stejně, jako toulavá srdce. Správný muž by se měl řídit heslem. "I chlípnost lze projevit s grácií a šarmem."

A vy dámy, ženušky a děvenky. Odpusťte nám, že občas ujedeme pohledem tu na vaše méně, či více narostlé přednosti, tu oceníme krásu a pevnost vašich sedacích bochánku, tu skloníme zraky, abychom ocenili eleganci vašich pěstěných nožiček. Dovolte nám se pokochat veškerou tou nádherou a krásou. Však my moc dobře, že i vám to udělá dobře.

Mějte se náramně. Mám vás moc rád. Také vám všem moc děkuji za veskrze kladné reakce na má literární dílka, za všechny ty lajky a komentáře na blogu, ale poslední dobou především na facebooku. Nebojte se mě oslovit, nebudu-li v práci, rád s vámi pohovořím, písemně i jinak.

Nechť Slunce doprovází vaše dny a Luna ať ochrání vaše sny.

A nezapomínejte. Vše má svůj rub i líc, život není černobílý, tak ho tak nevnímejme.

Anachronizmus otazníku

Ozvěny v tichu ptám se,

proč člověk tak zlý je?

Je bol a žal lidskou duši sžírající

tou neklamnou příčinou?

Nebo z pouhého principu

lid zlobou opájí se?

Či příroda sama

dala mu do vínku

všechnu tu proklatou zlost?

Ve stínu staleté lípy

na úpatí mohyly stojící,

mlčky, plačky, sám

otázky komusi pokládám,

rumělku sebranou z červánků

v rukou hýčkám,

tak znovu a zase se ptám.

Tolik otázek a odpovědi žádné.

Snad jen kdesi v dáli

křídel šum havraních

v šepotu vánku

smrt pokolení lidskému

neochvějně přivolává.

Popravené genitálie

Tělíčko by hrozně moc chtělo

a srdce vlastně taky,

přesto není to tak, jak by mělo,

ty nešetříš rozpaky,

prý tak ráda mě máš,

je nemám jediný důvod ti to nevěřit,

přátelsky mě objímáš,

přesto v plánu nemáš se mnou hřešit,

smutně pravíš, že cosi tomu zkrátka chybí, ono veliké N,

ta bezvýhradně potřebná jiskra,

jsem si jist, že i kdybych měl IQ, jakým pyšní se Stephen,

výsledkem byla by stejná prohra,

na Světě to takhle jednoduše chodí,

osud lidský se s tím občas vůbec nesere,

duše i oči se sem tam v slzách brodí,

ale tam kde vášeň chybí ani smrt nebere.

Autoskopie

Melancholie hladu

čpí mi z očí,

srdce trpce buší

větru skučícímu pro radost,

chuť pelyňku

z granátového jablíčka

jazykem setřu,

no tak vidíš,

i v létě přece jen může padat sníh,

ačkoliv jen po troškách,

skrz odrazy světel letí si

a v ten samý okamžik

kdy na zem dopadne,

tak bez varování roztaje,

zase mám v duší ten zvláštní pocit

poháru přeplněného prázdnotou,

sklíčenost,

stojím sám uprostřed davu,

někdo na mě z dálky volá,

já však předstírám, že ho neslyším,

do jisté míry vlastně nelžu,

jen se bojím, že když se otočím,

má ústa zas budou se smát,

ale mé oči potají pláčem zcepení.

Vyžranej skeleton

Alespoň chviličku chci mít dojem,

že žiji svůj skutečný, vlastní život,

alespoň na opravdu maličký okamžik

bolestně nechci se dívat do zrcadel

zasazených do zármutku vašich očí,

alespoň několik krátkých minutek

rád bych si dovolil dýchat volně,

bez pocitu provinění, hanby a studu,

alespoň na pár dní oblažte mě zdáním,

že dovedu vás vášnivě obejmout,

a přitom nezlámat vám všechny kosti,

alespoň pro jednu noc zbavte mě

té ohavné a mrzké, noční můry, v níž

duše má bloudí t(aj)emným lesem.

Paprsek smyslnosti

Polibky v kapkách vody hřejí,

na tělíčko nahaté dopadají,

jedna druhou horlivě předhání,

pokožku konejší v rytmu vášní,

orosená kůže napíná se vláčností,

ozdobí se čokoládovou sladkostí

po síle vášně dychtí,

prahne po splynutí,

v myšlenkách již hřešíš,

samotou se netrýzníš,

hladíš se a laskáš,

bohyni Venuši vzýváš,

do příšeří se halíš,

plamínky svíček se chráníš.

Já tajně, mlčky, v koutku

vůní tvou opájím se,

po doteku toužím,

a po kráse souznění,

kapičky horké vody,

jediní němí svědci

žehnají nedočkavosti

mých pružných prstíků.

„Balada o Srnčičce“ je dokončena

V říjnu minulého roku jsem se vám pochlubil, jakou lákavou a krásnou nabídku jsem dostal od jednoho šikovného, filmového tvůrce. Pro připomenutí, byla mi nabídnuta překrásná role úchyla Egona v tehdy chystaném amatérském filmu. Možnost ztvárnit tuto roli jsem po krátkém uvažování odmítl, přesto jsem se na konečnou podobu tohoto snímku velmi těšil. Netrvalo dlouho a krátkometrážní dílko "Balada o Srnčičce" je dokončeno. A výsledek je naprosto famózní. Moc se to povedlo, je to úderné, temné, hluboké a myšlenkové bohaté. No posuďte sami. Důležité je také zmínit, že osud mi dal jasně najevo, že herecká kariéra není nic pro mě. Pokud bych totiž nabídku přijal, stejně bych se natáčení nemohl zúčastnit a musel bych být přeobsazen, jelikož v době, kdy byl Egon "na place", ležel Akimek v sokolovské nemocnici s operovaným apendixem. "Mé" role se zhostil David Joska. A je prostě k sežrání. Užijte si tento cca čtvrthodinový příběh. Skutečně je na co se dívat. Čeká na vás Diana, její guru Padma, samotný strýček Egon, Potrhlá Běta se svým němým druhem Dětmarem, hmyzožravý věštec Belfegor a také tlupa Troglodytů. No schválně, která postava se vám líbí nejvíce?

Tímto ještě jednou zdravím Matouše i ostatní tvůrce. Odvedli jste vynikající práci, smekám před vámi a vašimi výkony. Je mi pochopitelně líto, že jsem nemohl stát ve vašich řadách, ale jak se ukázalo, mělo tomu tak být. "Sen, nad kterým se nezamyslíme, je jako dopis, který neotevřeme."

Záplatovaná anomie

Srdce sevřený

z úpadku

lidské podstaty

do krve ztrápené

hřebíkem rezavým

nubukem zdobeným

těžko uchlácholíš.

Neposeda

Nejsem si jist,

zda andělé skutečně existují,

přesto je potkávám,

s nimi je mi pak krásně,

cítím se přímo báječně,

když choulím se a tisknu

v jejich náruči,

to pak nemusím jen snít,

blahem tetelím se

a po celém těle štěstím se chvěji,

občas mě ovládne zloba a vztek,

to když je dlouho nevidím,

ale to jednoduše jen proto,

že mi je po nich tuze smutno,

stýská se mi a je mi teskno,

chybí mi jejich vřelá náruč

a to nádherné teplíčko,

co z nich vyzařuje a sálá,

jeden jediný jejich úsměv

otevře mi brány samého ráje,

rázem zas opájím se životem,

asi jsem hlupák i nevděčník,

měl bych se přece radovat

z jejich občasné blízkosti,

tiše vyčkávat a s pokorou

se těšit na další vřelá objetí,

jenže já vidím, jak voda teče,

roky ubíhají tak strašně rychle

a mě děsí příšerná představa,

ve které jsem na další setkání

s andělem zkrátka už příliš starý.

Škaredé počasí

Volám Betynce

ohledně felace,

též, ať mi cestou nakoupí,

když má to nový auto.

A ona?

Že prý si mám trhnout,

v obou případech.

To je teda den.

Doma nic k jídlu,

lednice zeje prázdnotou,

ve špajzu jen mravenci,

a ke všemu venku leje,

od rána do večera,

asi chcípnu hlady,

pustím si alespoň

nějakou pohřební muziku,

laudatio funebris.

Půlčlověk

Jsme obětmi vlastních skutků,

jiného viníka prostě nevidím,

otrokář i otrok v jednom těle,

co z nadutosti uplétá pevný bič,

na rtech slova povýšená,

v rukou však jen zkáza a smrt,

flóra s faunou mlčky trpí

pod vládou lidského pokroku,

náhražkou za darovaný kyslík

pohrdavě stvořil špínu a prach,

oči k nebeské bráně vzhlížejí,

rozmařilost lidské myšlenky

má ale k činům krutým tak blízko,

jako pravá ruka k ruce levé.

Nylon Jail - Sentimental Girl

Pro samé básničky jsem vám už poměrně dlouho nepustil žádný pěkný klípek. Tak tady jeden máte. Je od olomoucké kapely Nylon Jail. Tuhle partičku miluji především pro nádherný "nečeský" zvuk a také kvůli charismatickému projevu zpěváka skupiny Jiřího Jiráka. Navíc, tahle bufetová romance je opravdu vtipně natočená a dokazuje, že i v Čechách se dá dělat světová muzika s nadhledem a bez hvězdných manýrů. Posuďte sami. No není to boží?

Stíny neumírají

Stíny sloupů morových

neuhasnou již vůbec nikdy,

majestát ohňů žhavých,

falešný symbol lidské křivdy,

společností rozdmýchání vztek,

k nadějím kněz promodlí se stěží,

oprátka dogmat láme mu krček,

dlaně sedrané a dech se jen úží,

věčné budou ty rejdy plamenné

hladově olizující sloupy ty po moru,

lidské dny jsou už dávno sečtené,

dluh splácí se do posledního úmoru.

Srdce hoří

Básník je samotář,

co celý Svět obejme,

Ďábel i Bůh sídlí v jeho duši,

ve dne je pošetilým bláznem,

který zešílí záhy po setmění,

je vzpurným slouhou,

stejně tak oddaným králem,

má hlavu obtěžkanou

veškerou vesmírnou nepravostí,

přesto volně křídly mává,

romantik každičkým coulem,

o to víc krutým hrubiánem,

nenapravitelný snílek,

či zapřisáhlý fatalista,

smutný klaun s úsměvem na rtech,

zrovna narozené dítko,

též smrt, co nikdy neumírá

snadno spatříš v jeho očích.

Zatanči

Pohyby těla

a plameny v nich,

srdce utopené v pochybách

a duše mamonům zaprodaná

pálí v očích slzavých,

rosy krve neoživí

pole spálená lidskou hrůzností,

zrcadla vin můžeš rozbít,

přesto se o ně vždy pořežeš,

stopy válek a jiné běsy

drží se nás jako smrad,

pláčeme,

ačkoliv skvrny provinění

z rukou nedokážeme nikdy smýt,

krvavá ratolest pomalu, ale jistě

na Slunci se pálí.

Autopsie

Výkřiky marnosti

šepotem umlčené,

hrůzy z prázdnoty

v očích přečtené,

detonace bolesti

rozkoší vykoupené,

dravost emocí

vylouhovaných citů,

šálivost chtíče

doteky vepsaná,

hněvů martyria

ukrytých do veršů,

klamy předurčenosti

světlem oslněné,

ohyzdnost dogmat

modlitbou nezhojených,

genocida pocitů

z poloprázdných šálků

neopětované lásky

lokavě vychlemtaná.

Mlhavý přelet můry,

odstíny různých barev,

něco zkreslených zvuků,

pár vět typu "miluji tě",

zbytek odnesou na márách.

Bufeťák

Na stojáka,

lahváčkem nikdy nepohrdne

ten král rozbryndaného všehomíra,

opojnost síly vítězství pocítí pokaždé,

když flašková desítka

pod víčkem tajnosnubně zasyčí,

okoralý rohlíček decentně

ve třetím dnem odleželém guláši

omočí a do páchnoucích úst vloží,

rumem voní jeho dech,

neb ten je jeho životabudičem,

temně průzračná, bramborová lihovina,

toť denní chléb vezdejší,

zelená, ta přímo dokonale

poslouží na vyčištění zubů,

ranní hygiena přece musí být

v tom magickém království,

kde celý Svět leží před tebou

na vyvýšeném pultíku

prakticky vybaveném

oušky na somrák, či igelitku,

matná, jen lehce pocmrndaná deska

je tím pravým stolečkem prostři se,

jídla a pití co hrdlo ráčí

to vše jen za pár šupů,

co víc si přát v této kruté době,

kdy dnes znamená včera a

zítřka se patrně ani nedožijem,

pivo, vodka, rum, kmínka,

a pro gurmány výčepní lihovina,

utopenec řádně proleželý,

tlačenka s cibulí a octem přijde k chuti,

případně obligátní sekaná

se salátem bramborovým,

velectěná salmonela nám může

akorát tak políbit prdel,

ta somráka nikdy neskolí,

na tu jsme řádně očkovaní,

3 promile pod kůží to jistí,

kam se na to felčaři

a jejich vakcíny hrabou,

od soumraku do úsvitu

ruleta života bleskově se otáčí

v tom našem bufeťáckém Světě,

přesto tady nikdy nikdo neumírá,

zde už jsou totiž dávno všichni mrtví,

stejně, jako ti nabubřelí snobi

v luxusních restauracích.

Zvony křikem šeptají

Chomáčky smíchu

na tvář lepí se mi,

oči mé však,

steskem uondané,

v slzách smutečních bloudí,

podobenství hříchu

tvar líčkům dodává

snad jen lehce groteskní,

odstíny vrásek prosebně

v barvách střemhlav kanou

vstříc vzpomínkám toulavým,

a to vše navzdory srdci bolavému,

dolíčky úsměvů nezachytí je,

propadlištěm plusových záporů

a mínusových kladů

rázem letem propadnou se,

pak v hlubinách mořských

hřebeny hor zrcadlit se spatří.

Funus pro nezadané

V rytmu promarněného života

na hřbetu kobyly Dona Quijota

obrátí se

v prach.

Galimatyáš

Výkřiky dějin

dnes již nikdo nevnímá,

milionkrát jsou překrouceny,

rovněž děje přítomné

v zrcadle pravdy neobstojí,

neb je s nimi zacházeno stejně,

míti iluze o pravdivosti ve věcech budoucích

je též nevýslovná bláhovost a pošetilost,

lež ke snídani dáme si na vidličku,

pořádný nášup falší k obědu

a zvečera pro dobré spaní

výmysly sladké sníme jen za studena,

to nám je dobře a hej,

když břicho máme nacpané

a zcela u zadele nám je,

čím si naplníme ctihodného nácka,

pak už je nám úplně šumák,

že to co máme v panděru,

to máme i ve své přemoudřelé kebuličce.

A bod zlomu v nedohlednu!

Protivítr

Láska je hříčkou přírody

s kterou si člověk

občas

rady neví,

kočičí klubíčko,

do kterého se

mnohdy i nechtíc

zamotá.

Nadechnutí

Paprsek světla

v temnotě zahlédneš,

možná nespatříš jej hned,

i celé dlouhé roky může trvat,

než jej nalezneš,

nebude to světlo oslnivé,

ani životadárné,

přesto kousek naděje

v jeho záblescích jistě objevíš,

pak už bude záležet jen na tobě,

zda soukolí života tvého

v dobrém rytmu se roztočí.

Amfora

Armáda polomrtvých těl

dnem i nocí bloudí,

v duších pusto a prázdno,

na srdcích zámky,

svazky klíčů od nich

dávno jsme ztratili,

digitalizuj svou mysl,

nebo budeš zatracen,

případně i zabit!

Morálka nástrojem moci,

hodnoty pokřivené

ve sběrných surovinách

marně čekají na zušlechtění,

stíny válek a totalit

zaslepily nám zraky,

otupěle čekáme na spasení,

siluety zkostnatělých rukou

kamsi prosebně natažené

volají po vysvobození

z okovů nehostinné historie,

která s příchutí současnosti

do naprasklého džbánu zítřka

klokotem se přelije.

Gordický uzel

Veritas exulant

Verše nikdy nelžou,

nejsi-li schopen v básních rozeznat pravdu

musí znamenat jen jedno,

že neumíš je číst.

Sagittarius

Pohlcen tmou

pařátem svým

duši vyrval si z těla,

krev z něho tryskala

na všechny strany,

on však silnější byl,

než kdy předtím,

hrot šípu do horké,

rudé lávy namočil,

tětivu nadoraz napnul

a aniž by mířil,

vystřelil srdci vstříc,

jež Múza milovaná

v hrudi opatrovala,

vášeň svou tak

s nevinností její

v ten moment spojil,

zlo s dobrem rázem

padlo si v náruč,

rozum s instinktem

začal se však přít,

zbrocené lůno zemské

rozevřelo se a z něho

náhle zrodil se člověk,

tvor, co promrhal

schopnost dospět.

XIII. Století + Bratrstvo Luny v Plzni

Sny jsou od toho, aby si je člověk plnil. Včerejší koncert XIII. Století a spřáteleného Bratrstva Luny takovou událostí pro mě rozhodně byl. Své tužby jsem si splnil vrchovatě. Aby také ne. "Třináctku" poslouchám zhruba 15 let, ale zatím jsem se nedokopal (hanba mi) k tomu, abych navštívil jejich vystoupení. Byl to můj obrovský hřích a po včerejší noci jsem si ještě více vědom jeho závažnosti. Teď už ale mohu v klidu spát, veškeré resty zapomenuty, krvavá stigmata zažehnána a hříchy ukonejšeny.

---

Šeříkovka je nádherné prostředí, je fakt, že z venku až tak vábně nevypadá, ale vnitřní prosty, hmmm, to je jiná káva. Místní hospůdka je útulná, příjemná a zdejší personál ochotný. Výzdoba baru a vůbec celé restaurace je velmi zajímává a návštěvník se tam hned cítí jako doma. V nabídce je kromě obligátního Prazdroje celá řada piveček z nedalekého Knížecího pivovaru v Plasech. Nepasterizovanému, nefiltrovanému, jedenácti stupňovitému "Nachmelenci" se zkrátka nedalo odolat. Pravda, dát si 8 a více kousků, asi bych prožíval krušné chvíle, ale to nebylo naším cílem. 3 žejdlíky tohoto lahodného, lehce obilného moku s delikátním citrusově bylinkovým nádechem polaskal mé chuťové buňky a především mě vpravil do té správné nálady. Cibulové kroužky namáčené do tomátového a sýrového dipu byly tou pravou a potřebnou delikatesou k zakousnutí. To už se ale blížila osmá hodina a tak ještě proběhl nákup několika lahvových piveček na doma a pak už vstříc sálu a nastražit uši. Začátek gotické seance se totiž kvapně blížil.

Bratrstvo Luny bylo moc fajn, hodinový set jsem si užíval plnými doušky. Jejich hloubavá muzika se nádherně vrství a dovoluje fanouškovi nechat se unášet těmi libými tóny, zároveň ale nabízí dost prostředků k opravdovému zamyšlení. Docela mě zklamala reakce nemalé části fanoušků, jejichž přijetí bylo více, než chladné, což si Bratrstvo dle mého názoru absolutně nezasloužilo. Ale chápu, ne každému se všechno líbí. Já Bratrstvo Luny znám již několik let, ne není to muzika na každý den, ale pokud se u muziky nechcete jen bavit, ale hodláte-li si i pár věcí uvědomit, neznám lepší kapelu.

O přestávce se sál, nebo spíše sálek ještě více naplnil a gotické rejdy mohly pokračovat. A že to byl pořádný nášup. Přivítalo nás známé intro v podobě chechotu vran z "Gotiky", které otevřelo potemnělá vrátka do oblíbeného "Kabaretu Voltaire", jízda to byla neskutečná a netrvalo příliš dlouho a celá Šeříkovka se mohla propadnout do "Katakomb", kde nás posléze zahalil soumrak a my se ocitli na starém zámku, na našem posledním útočišti (Phobia Nocturna). To už ale z dáli bylo slyšet kvílení "Transylvánského vlkodlaka", jehož naříkání muselo dojmout všechny děti noci. Je libo se napít? Magická a svůdná vůně "Absinthu" nesla se rázem celým do dekadence zahaleným prostorem. Vize přicházejí a zhmotňují se, ba ne tohle není pouhý sen, on je tu s námi, jako Fénix z popela povstal samotný "Nosferatu" a kdo jiný by mu měl hrát do tance, než mistr sám "Upír s houslemi", jehož omamné tóny plní veškeré tužby všech roztoužených žen a dam. A že jich na místě nebylo málo. Ale i pánové si mohli rázem užít přítomnost svých milovaných múz. I v hříchu stejná zůstala "Justýna" a v náruči "Mystery Anny" nezrodil se jen jeden lykantrop, náhle nás tam bylo celý houf a "Karneval" již byl v plném proudu, ach ten bláznivý rej a bál, kde nikdo nestojí opodál. "Třináctka" řádila více, jak smečka hladových a nenasytných vlků. Pavel Štěpán za bicími nezestárl ani o den, buší do toho, jako kdyby šlo o život. Není těžké si nevzpomenout na Hrdiny Nové Fronty, srší z něho stále stejná vitalita a energie. Basa Mirka Palečka vrní a přede ladněji, než tlupa nejvzácnějších a nejvznešenějších koček. Libé a magické tóny kláves Kateřiny Kameníkové nedají se slovy ani popsat. Ach jak snadné je se bláznivě zamilovat do toho ladného, svůdného a líbezného stvoření, jejíž úsměv dokáže opojit a opít více a snadněji, než ten nejsilnější alkohol Světa, alespoň na pár minut nechal jsem se unášet její krásou, přiznávám, bylo mi tak blaze. A ve předu s kvílící kytarou a s uhrančivým hlasem, nás guru, učitel a rádce, náš milovaný otec nejen českého gothic rocku, Petr Štěpán, přirozený, bez hvězdných manýrů, přesto vůdčí a silná osobnost. Nezbývá nic, jen se tiše poklonit a vzdát holt. Maličká přestávka před přídavky. A pak se jelo dál. Exustio Domine pravil Torquemada a jeho kočár smrti se zase projel tmou. Ano, náš temný "Fatherland". A koho to vítá? Bohyni, či krvelačnou bestii? Černá orchidej, co k ránu uvadá. Vítáme tě, "Elizabeth", před tvým náhrobkem, kde jen jméno tvé a nic víc. Ale to už byl čas úplného loučení. Na cestě domů jen "Růže a kříz". Málokterý koncert jsem si užil, jako ten včerejší. Hele Depeche Mode to nejsou, ale tohle bylo také moc fajn. Inu splněný sen, vlastně hned dva sny. Bratrstvo Luny a XIII. Století naživo.

Vykrystalizovaná neuróza

Včera v noci

jsem měl jasné vize,

hned po probuzení

ale kdosi rozcupoval

veškeré mé sny

na titěrné kousíčky.

Transcendentální most

mezi nebem a peklem

v mžiku lehl popelem.

Rány na těle i na duši

stálé otevřené jsou

až na bělostně holou kost,

jizvy po nich obsesně svědí.

Proč člověk rozkoší vrní,

když škrábe si je náruživě?

Pugét

Celá náruč orchidejí,

mezi nimi ty,

milá, milená a milovaná

květina,

co láskou tepe jí srdce,

tělíčko voňavé

v úponek proměním,

polibky jej vášnivě posázím,

pak vpletu se sám

vstříc vroucnosti dívčí,

lůno Země klínem tvým

oroseným, zhmotním,

na tělo nahé

vzkaz v kapičkách

napíši ti o tom,

jak moc po tobě toužím.

Rány z marnosti

Existují dva rozdílné Světy,

jeden je ohraničen našim okolím,

ten druhý bloudí spletencem našeho nitra,

tyto dva Světy navždy ustrnuly v hádkách a sporech,

jsou neslučitelný a nesmiřitelný,

stejně jako světlo s tmou,

v určitých okamžicích se protínají,

ale úplné vzájemné prolnutí je provždy neuskutečnitelné.

Obrození

Ozvěny vzpomínek

v tichosti do klubíčka

splétají paprsky světla

obřadně proplouvajících

všepohlcující temnotou,

vidiny snů slepě hledí

vstříc nekonečnosti

majestátného horizontu,

neonový odlesk

steskem otupělého

vesmírného třpytu

komíhá se časoprostorem,

snad z bezbřehé,

požehnaně neutuchající

vůle astrální nedosažitelnosti

hvězdné pospolitosti

usazené do nebesy

ozubeného soukolí

patosem osvíceného chaosu,

plameny plápolají

vodě navzdory,

konec dneška začátek zítřka

v tanci ohňů divoce plamenných

bezprizorně tmou rejdících,

nazdařbůh, zánikem pohltí.

Osud Světa? Obrození, či zánik?

Nonvaléři

Jednou,

až zase zazvoní

a my budeme se zrovna milovat

jim otevřu,

jen na chvilek pár nechám tě opuštěnou,

dovnitř je však nepozvu,

ty pomatené dealery s vírou,

jen jim budu mlčky hledět zpříma do očí,

ať tam stojí jako solné sloupy,

ach, ubozí a trapní podomní prodejci písma svatého,

možná teprve pak ti dva vetřelci konečně pochopí

význam spojení slov

"strážná věž"

a jak nedůstojné, ba i nechutné je,

narušovat stylem obtížného hmyzu

někomu jeho soukromý prostor.

Proměna pokáním netratí

Ve jménu humanity

milovanému slinu jedovatou

do tváře bez rozpaků plivneme,

na oplátku pak v čase vánočním

jablíčko zručně rozkrojíme

pod hvězdou smutkem zářící,

falešné sliby darujeme si,

prý s úctou, láskou a navěky spolu,

proč nevěřit na med,

je-li nám kolem úst mazán

a na jazýčku se nám rozplývá,

nač myslet na hroty trnů

medovicí tak hustě obalených,

až se nám při naši naivitě zdá,

že pouhé kousnutí do nich

ublížiti nám nikterak nemůže,

planost veškerých nadějí

však potoky slz nezastaví,

ani zázrakem nevysuší

tváře zoufalstvím uplakané,

láska coby medicína léčivá

vskutku darována byla nám,

avšak člověk při své mrzkosti

léčivku v jed rázem proměnil.

XX

Bylo mi smutno,

moc jsi mi chyběl,

pohladila jsem se,

dychtivě jsem prahla

po tvé přítomnosti,

avšak pár minut poté

se mi po tobě stýskalo

ještě o mnoho více,

než kdy předtím.

Tento pocit zažil asi každý z nás. Taková ta zvědavost zkusit si na chvíli žít v těle opačného pohlaví. Jaké to asi je? Reálně si obě role mohou vyzkoušet jen transsexuálové, jejich zkušenosti jsou ale vykoupeny, řekl bych, celkem draze. Musí projít dlouhou, trnitou cestou a jejich odhodlání musí být opravdu obrovské, aby došli k tíženému cíli. Dobrovolně by si toto asi nikdo z nich nevybral.

Nicméně takové to fantazírování podpořené potřebnou dávkou zvídavosti je asi běžné. Nám, umělcům vlastně ani nic jiného nezbývá. V podstatě sami v rámci své tvůrčí činnosti nutíme svou mysl a chápání přijmout opačnou roli. A je to celkem zábavné, kór, je-li umělec obdařen silnou dávkou empatií. Ve svých dílech jsem se ženou stál již nesčetněkrát, tak proč to nezkusit znovu, že? Jestli se mi to podařilo, to už děvenky musíte posoudit vy.

V tichu

Pod svícnem

stín ukrýval se tiše

přesto paprsek světla

ve tváři plaše dívčí

líbezné a spanilé

krásu svou překrásnou

neuschoval zcela.

Světélkování

Projdeš-li stínem

plamínek duše objevíš,

nebo ji navěky ztratíš,

pak ale snadno poznáš,

že i se ztrátou nalézáš

spirit pod svícnem,

padá na něj hvězdný prach,

zdrž se obav a neměj strach,

pápěří hvězdné ukryto do tváří

astrálních vloček třpytně září,

opájí se tíhou snivých lehkostí,

to proto je život plný těžkostí.

Úžasná věc se podařila. Akimek vstoupil do Autorského klubu. Nevýslovně si toho vážím a cením. Dlužím vám všem, mým milovaným čtenářům a čtenářkám vřelé poděkování. Největší radost mám z toho, že můj virtuální (blogerský) svět začíná propojovat s tím reálným. Mám-li být naprosto upřímný, o něco více milé mi jsou reakce od lidiček, které znám osobně, od mých přátel a od rodiny. Tím ale rozhodně nechci snižovat komentáře od čtenářů a čtenářek, které znám pouze z blogu, to rozhodně ne. Jsem si jist, že mi rozumíte. Každá odezva, třeba i ta negativní je pro mě obrovskou motivací. Poslední dobou píši především poezii, tedy o něco více škádlím své podvědomí, ze kterého padají mi do náruče, vlastně spíše do mé mozkovny ta písmenka, která ve slova se jakoby kouzlem proměňují, ty verše a rýmy, co v báseň se proklubou. Psaní mi změnilo život. A k lepšímu, teď už to vím zcela jistě. Díky němu prožívám neuvěřitelné příběhy, poznávám lidi, přátelím se s nimi, zamilovávám se do nich, ať už platonicky, nebo i s kapkou erotiky na rtech. A je mi tak krásně. Kdyby mi to tenkrát, když jsem sem, na blog vkládal svůj první článek, kdosi vyprávěl, nevěřil bych mu ani slovo. Za bláhového bych ho považoval a myslel si, že si ze mě střílí. A vidíte, ty bláznivé vize kohosi se nakonec v realitu proměnily. Snad v tom má prsty i něco nadpřirozeného. Klasik má zkrátka pravdu, Svět je někdy skutečně k zbláznění a nádherně voní ta nesnesitelná lehkost bytí.

Milan „Mejla“ Hlavsa

Mejlovi nebyla osudem dopřána ani ta padesátka, přesto můžeme s klidem říci, že jeho charismatický hlas a podmanivá basa bude tvrdit český underground na věky věků. Lidí jako je on, stále ubývá. Chybíš nám Mejlo, moc a moc!!!

Resuscitace

Tvoje oči umí se smát stejně krásně,

tak jako pusinka tvá medová,

ve tvé náruči neocitl bych se na dně,

pryč byla by rána alkoholová,

vlasy heboučké máš, co pyšní se

magickou vůní vzdáleného orientu,

já však v oparu konopí ztratil se,

hlavičku v oblacích mám po jointu,

mládí jsem prohýřil a škodolibé stáří

za vrátky posměšně chechtá se mi,

štěstí však mám, vím jak očka ti září,

píšu ti tuto zprávičku a dobře je mi.

Lásky a pahýly

Stojím nahý,

v mysli šrouby

a tak mi vrtá hlavou,

jestli se chceš milovat,

nebo jen dítě se mnou mít,

bez citu milovat nedá se, ale šukat ano,

pletací jehlici do srce kdosi vrazil mi.

Šťastný Nový Rok 2019

Starý Rok odchází,

opouští naše žití,

zkušeně očkem mrká,

ještě pár pohlazení,

pak už jen bujará oslava

na rozloučenou čeká nás,

poté stíny temnot přikryjí

a v hlubinách stínů uloží jej

k odpočinku na věky věků.

Nový Rok vítejme,

již klepe nám na dveře,

v paprscích nadějí rodí se

neviňátko s úsměvem na rtech,

jiskřičky budoucích lumpáren

zrcadlí se třpytem jeho oček,

podívej, jak ručky k tobě natahuje,

touží po objetí, po pohlazení,

snad i polibek mohl bys mu dopřát,

vždyť společníkem bude ti

celých tři sta pět a šedesát dní,

tak se na něj usměj a bez meškání

vezmi ho do své vřelé náruče.

Buďte všichni zdrávi a pokojeni. A mějte se rádi.

Váš zvrhle zasněný Akim.

Gilotina pro Gaiu

Gaia, bohyně Země, matka přírody, či příroda sama. Člověk, coby tvor vzpřímený a inteligentní zaklepal na její dveře a ona ho bez meškání pustila dovnitř. Jak se jí entita lidská odvděčila, posuďte sami. Já se obávám, že člověk jako dobrý a slušný host bohužel příliš, nebo spíše vůbec neobstál. Vím, je to smutné, ale realita nám evidentně nefandí. Sami o sobě hovoříme jako o Homo sapiens, tedy jako o osobě moudré. Je ale ten, kdo devastuje, likviduje a ničí svůj domov skutečně stvořením chytrým, inteligentním a rozumným? Zkusme se nad tím zamyslet a hlavně s tím něco udělat. Přestaňme se už konečně litovat a bolestivě naříkat, jak je nám mizerně a jak nám všichni ubližují. Není těžké si nevšimnout, že nejvíce hořekují ti, kteří žijí víceméně v blahobytu, zatímco ti opravdu strádající, jsou vděčni za naprosté maličkosti. Matka Gaia má ohromnou sílu, zatím našemu negativnímu vlivu, i když s bolestivou grimasou, odolává, to ale nemusí trvat věčně. Je na čase podat ji pomocnou ruku. Uvědomme si prosím jeden pouhý fakt. Zemře-li naše Země, my zahyneme s ní. Otevřme naši matičce zavřené dveře, i bez zaklepání. Vždyť nám darovala život.

Dveře Autorské klubu se po delší době opět otevírají. Do 4.1.2019 je možno hlasovat a rozhodnout tak, který z nových adeptů se později bude pyšnit členstvím v tomto prestižním spolku. Ve výběru je i má maličkost, záleží ale jen na vašem ctěném rozhodnutí, zda jsem tohoto privilegia hoden. Dejte prosím hlas, komukoliv.

Gilotina pro Gaiu

Za skly zaprášených oken

človíček přírodu sleduje,

smutno je mu z pohledu žalostného,

pustošení, ničení, devastace,

to zlý dráb a kat matku vlastní

do klece zlaté bezohledně zajal,

pak bez zbytečných cirátů

hlavu ji setnul a ona teď krvácí,

z rány hluboké krev se jí valí,

zatím zázrakem neumírá,

příšernou bolestí hlasitě naříká,

zástupci lidu hrůzou slzy kanou,

hledí té dáme zpříma do očí,

rty s výčitky šeptají jméno Ježíš,

též slova o spasení slyšeti jsou,

spjaté k modlení ruce pozvedá,

dlaně však tuze špinavé má,

nikoliv od hlíny, nýbrž od papíru,

od papíru, který v peníze proměnil,

to on, člověk, tvor veskrze humánní,

je oním nemilosrdným katem,

který pro své vysněné pohodlí

matku svou zaprodal a na smrt ji poslal.

Budoucnost buší nám na dveře

Hlubiny oceánů polknou jednou vše,

veškerý čas

nehledě na jeho přítomnost

i bolest našich srdcí

a utrápenost duší,

těch zbloudilých oveček,

co sami sebe zahnali

kamsi do špinavého kouta,

oheň modrým plamenem žhne,

tam na dně oceánů,

a ten spálí celé žití,

jednou,

až přijdeš čas,

po nás potopa,

lidský červ.

Děvčátko s páskou na očích

V koruně stromu

spatřil jsem tvou tvář,

černou páskou přes oči

byla jsi oslepena,

přece však jist jsem si byl,

že sleduješ mě

pohledem uplakaným,

zjizvené perly slz

smáčely rázem lístečky

spadané z větví

toho dřevnatého obra,

co propůjčil ti svou sílu,

to aby ses na chvíli o něho

opřít mohla a také

duši svou bolavou směla jsi

jen na pár okamžiků

v útrobách pevného kmene

ochránit a ukonejšit,

ústa tvá pokorně mlčela,

přesto po větru snesla se

k uším mým palčivá otázka.

Proč láska tak strašně bolí?

Odpověď jsem neznal,

jen zahanbeně sklopil jsem zrak,

a tam, na zemi zaslíbené,

pochováno v barvách listoví,

dotýkajíc se vyčnělých kořenů,

leželo mé probodnuté srdce.

Relikty rán

Barva larvy

mrazem korozí

prodírá se,

brav drze krká

skrz krvinky krev,

Amorovi drén

trčí s perutě,

rarach mrav

ve frcu vyprodal,

rekruti reflektivně

drtí rozedraná

torza prozacem

zborcených

hrůz a ztrát,

vrána k ránu

vránu rozežírá,

relikty zrezlých trnů

v rakvích drnčí,

kamarád, separát,

náhražky rozkoší,

prozrazené resty,

zrod, deprese, smrt.

Merry Christma666 and Happy New Year666

To to zase uteklo, že? Zima na krku a Vánoce za dveřmi. Hele na férovku, slavit narozeniny imaginární postavy z pohádkové knihy mě moc nebere, přesto mám cosi na srdci. Nebojte, šelest to není.

Takže drahouškové, milí a milovaní návštěvníci mého blogu, dámy a pánové, kluci a holky a hlavně múzy moje utajené a hanbaté, celým srdcem zbožňované , vám všem chci popřát, abyste úspěšně odolali tomu zbytečnému šílenství a uvědomili si, že miliony dárků nejsou důkazem bohatých a štědrých Vánoc, že je zcela nesmyslné navařit a nachystat jídla jak pro regiment vojáků. Stejně vám za chvíli poleze krkem a vy ho z výčitky vyhodíte do koše, případně s ním budete nenápadně krmit své zvířecí miláčky.

Vždyť je to tak jednoduché, buďte v kruhu rodinném, připravte jen tolik papání, jako byste to udělali v kterýkoliv jiný den, usedněte ke stolu, v klidu se najezte, pak si u ozdobeného stromku dejte pár dárečku, třeba jen maličkosti darované z lásky a z úcty, polibte se, klidně se i vedle navoněného smrčku, či jedličky pomilujte (rodičům s dětmi doporučuji posečkat do té doby, kdy budou mít úplnou jistotu, že jejich ratolesti hluboce chrní ), a pak sami usněte spánkem spravedlivého. Co více vám popřát? Především pevné zdraví a zdravý rozum a to nejen vám, ale všem milovaným a blízkým, protože to je na Světe to nejdůležitější.

A nyní mi ještě dovolte pár, či více vět. Nevěřte prosím na slova falešných a samozvaných spasitelů. Jestliže máte pocit, že ve vašem životě není něco v pořádku, jste to jedině vy, kdo s tím může něco udělat, takový zkrátka život je. Plané sliby a namazaný med kolem vašich úst vám nikdy nepomohou, i kdyby ten med chutnal nejsladčeji na Světe. Sladkost má k hořkosti totiž hodně blízko, i když se to nezdá. Mějte se rádi lidičky, važme si té výsady, díky které si umíme vyznat lásku. Nenávidět a urážet druhého je velmi snadné, ale také tuze nízké. Hledejme kompromisy, darujme si vzájemně to, co nás spojuje, nebičujme se rozdílnými názory a ideály. Je přece přirozené být jiný a odlišný. Chraňme se vzájemnou pospolitostí, ale zároveň se nebojme těch, kteří se nebojí vybočit z davu a projevit svou individualitu. Věřme na pokrok, ne na stádovitost a bezmeznou sílu davu. Chovejme se přirozeně, nečekejme na to, až nám bude pomoženo, ale zkusme sami udělat ty první kroky. Neposlouchejme populistické sliby a neděkujme za levné dary těm, kteří v nás podprahově probouzí vzájemnou nenávist a ještě si nás stihnou snadno a levně "koupit". Zavrhněme a odmítněme tato podivná přátelství. Naučme se respektovat své oponenty, nadávky a urážky jsou zlem a dokazují jen neschopnost nalézti potřebné argumenty. Žehnejme tomu, co nás spojuje a udusme v sobě to, v čem jsme rozdílní.

Milujme se a mějme se rádi, dokud to ještě svedeme! Zároveň si ale nenechme ubližovat. Buďme sami sebou, to je podstata lidské víry. Zdravý egoismus. Spasitel nepřijde, nikdy, přesto ho všichni známe a máme ho blízko sebe, ve svém srdci.

Popel z fontanely

V urničce

posbírám slzy

z kapičky hrůzy,

jež mlčky prohořely studem,

tvář plnou polopravd a snů,

mam nechal víčka ležet ladem,

kmitočet dějů v přehršli dnů,

krade Slunci jas,

oči nespasí čas

nikdy více.

Člověk vzpřímený?

Mysl bez poskvrny,

přesto samý šrám,

stesk lemující dny

v duši usadil se nám,

ostřím jizví ji krustu,

bolest zoufalstvím projde,

broušení diamantu

bez stigmat se neobejde,

srdce trýzněno jest samotou,

beznaděj krvavý odstín dolije,

ikony válečných hrůz nahotou

falešnou něhou lid nepřebije,

skelná tříšť kalí slzy v očích,

odlesky snů mlhovinou zmámeny jsou,

místo jmen čísla na zápěstích,

výměnou za hrdost vzpomínky nesou

samozvaní zástupci pána tvorstva

prapory a erby, ubohé symboly nadutosti,

zabíjení pro moc a další zvěrstva,

na krásy života zapomnělo se, z hlouposti.

Květomluva

Svíce hoří

plamenem silným,

stín vesele komíhá se,

líčka v barvě červánků

lemují rety smějící se štěstím,

pak kdosi foukne,

plamen bázlivě zachvěje se

a v jednom mžiku

navždy uhasíná,

rakev zdobí věnce, pentle a stuhy,

lilie, gerbery, růže, karafiáty,

náruč chryzantém též nechybí,

zemřela mladá a náhle,

písmo zlatem zdobené

žene proudy slz

do očí zdrceného manžela

a k smrti vyděšeného dítka,

nebyla dokonalá,

snad měla i milence,

ale o mrtvých jen dobře.

Adam a Eva

Něco málo z mého archivu, listopad 2015

Jsi tak zranitelná, když

v chomáčku schouleně se rosíš,

co kapička blahodárné tekutiny,

plazící se v tanečním kroku

po lístečku vzácné flóry,

něžně tak, až z toho

srdci ustrnouti se chce,

bez vyzvání vstupuješ,

kam se ti zamane,

stačí ti jen po zemské přitažlivosti

nechat se šetrně svézt,

s vytříbenou opatrností se zakulatit,

hned na to se zase lehce protáhnout

po vzoru štíra, co glanc a šarm má,

tak se to s tebou má,

snad měli by to všichni vědět,

že zranitelnost dokáže ničit

o mnoho víc, než nukleární zbraň,

v tu chvíli se ze smíška

stává krutá bestie,

co ďobne bez pardonu i

s panenským úsměvem na rtech

tak lehce a snadno, že na

zbabělý úlek už je příliš pozdě,

to tvůj jed do rány vpravený,

už do těla oběti se rozlévá,

já jsem ta oběť, ale sper to čert,

to pro trochu snížku,

chtěl jsem tě smíšku líbat a hladit,

dobře mi tak, tvůj trest kvituji,

sám jsem si o něj řekl,

pro lásku prodal jsem duši ženě,

však stálo to za to,

hle ty vlásky, ta hříva havraní

ty boky, pevné, tak nestoudně svůdné,

ty líce s dolíčky, to zázrak přírody,

ty prsa, pahorky stálého neklidu,

ty nohy, nový to mustr pro eleganci,

ty půlky, dva bochánky, na kterých sedíš,

a to nemůže být vše, návdavkem

voňavá třešnička na dortu,

ukrytá jen pár centimetrů pod pupíkem,

chvěje se touhou po milování,

tomu všemu, měl jsem říct sbohem,

toho všeho měl jsem se vzdát?

Tím zanevřel bych na své mužství i na

lásku, co ve mně vzplála tak jasně.

Nebo se pletu, když nad tím tak dumám,

byla to vlastně láska,

jež ochromila mé tělo i srdce a vůbec,

nebyl to jen koktejl chtíče a pudu,

umí muž vlastně milovat,

opravdu z lásky

neb jen touží po milování,

po sexu,

jak příroda mu despoticky velí?

Víš co holka, jdi si,

já jinou na šukání najdu si,

ty udělej to samé, sbohem.

Kalíšek

V srdci tvém

kapička touhy

zrodila se

s první hvězdou večerní,

dítko usměvavé

do snů vběhlo za soumraku

a já vášní vlákán,

vstoupil jsem v náruč

voňavě horkou a žhavou,

až dech se mi zatajil,

ovinula jsi mé tělo,

hřích sevřela jsi v klín

a příliv vláhy poskytla mi,

šepot slůvek švitořivých

přerostl v malebné tóny

milostných vzdechů a stenů,

kvítky čerstvých polibků

z pomyslného paloučku

po hrstech sbíráme

a jeden druhého

jimi láskyplně zahrnujeme,

mé já uzamklo se uvnitř

tvého vroucného jsoucna,

aroma zurčícího milování

pro tuto chvíli šatí nás,

vzájemně hýčkáme se nahotou,

fantazií něžně kolébáni jsme,

blaho čeří zabarvení not

polapených láskou tajnosnubnou,

žízeň po čiré rozkoši

roste každým momentem,

pohled do nedočkavých zrcadel,

sousoší do sebe zaklenutých těl,

velkolepostí chrámů proměněných

v jedno upřímné,

požehnané my

společný příval emocí,

mžitky oči škádlící,

hřejivé chvění,

pocit vzájemného odevzdání se,

Eden, nirvána, rajská zahrada,

cesta do nebe,

co v peklo snadno promění se.

Instantní ostří

Poezie není mrtvá a nikdy nebude. Je stále dost mladých, šikovných a talentovaných básníků a básnířek, kteří se nebojí psát otevřeně a zcela upřímně. Jednou z nich je B. R., což je shodou okolností velmi dobrá kamarádka Lucienne, jejíž dílo mě inspirovalo k napsání "Lístečku". Její spolužačka píše také skvěle, možná ještě o něco temněji, než Lucienne. První báseň, kterou jsem u B. R. četl, nese název "Krabice vzpomínek" a Světě div se, stalo se mi něco podobného, jako předtím u její kámošky. Po přečtení mi také rovnou začaly naskakovat v hlavě verše, psal jsem je do komentáře bez jakékoliv vědomé kontroly, zkrátka, to co mi v mysli vytanulo, to šlo rovnou do komentu. Později jsem verše ještě trochu doopravil, pár řádků přidal a výsledek vám s radostí předkládám. Snad se ji i vám básnička, kterou s úctou vřele věnuji talentované B. R., bude líbit, ačkoliv dílko veselé to tentokrát opravdu není. Ale což, v temnotě je přece také krása, ne?

Slzy krvavé nostalgie

v ohni planou,

stesk zjizvených rán

chřípí drásá,

vzpomínky na milování,

co v ledu tají,

ospalky v duši neuspíš

solí na rtech,

co z kapek zrodila se,

bolest dneška

zítřkem bodá hlouběji,

křičíš něhou!

Proč láskou jen vzlykáš?

Zavři oči a sni dál,

cáry slov

leží ti u nohou,

ostří je chlácholí.

Střep polkni a jdi,

vězíš na cestě,

neotáčej se,

břit ožívá.

Karmín

V esenci temnoty

máčím kapky strachu,

ze rtů zlíbal jsem ti je

pokoutně a potají

dříve, než mihotavě,

zvonivým cinknutím

na podlahu stačily dopadnout

a ve snové obláčky

za šepotu starých ran

v jizvy proměnit se,

ty spíš, či mrtvá jsi,

šílenství nedovolí mi

život od smrti rozeznat,

padáš a já stoupám s tebou,

v náruči mě něžně chováš,

lůno tvé tetelí se steskem,

ve jménu staletých stigmat,

polibky čerstvě zkrvavené

prýští z jeho bolavého ústí,

s nářky smířit nelze se,

nutno je podstoupit muka,

jež obklopují a pohltí

nakonec úplně vše,

co darováno byl nám,

oči ženy v naději přesto,

pro radost zrozeného nebe

vášnivě a rozechvěle září.