čtvrtek 29. října 2020

Nemrtvý

Běs dral se mu z úst

silou evokující kulminaci

živlů všech existujících světů,

známých, neznámých,

pozemských, nadpozemských,

i těch, co vězí mezi nimi,

chlad z jeho očí planoucí

vyděsil by věru i samotnou smrt,

tak byl prostupující a všepohlcující,

nepohyboval se pravda příliš rychle,

avšak při každém dalším kroku

strach přikrmoval hrůzu a naopak

hrůza obcovala strachu vstříc,

otisk nesmlouvavého predátora

nutkavě prahnoucího a

hladově toužícího po kořisti,

to byl jediný a pravý význam jeho „žití“,

pro to zrodila se existence

zračící se v každé kapce krve

kolující v žilách zoufalých obětí,

v pracky proměněné ruce

působily na první dojem neohrabaně,

ale síla jejich stisku rovnala se

čelisti útočícího dravce - zabijáka,

ve smrtící dávku neznámého jedu

kouzlem jakýmsi proměnil charisma,

kterým oplýval a co zbraň ničivou užíval,

aby omámil a do smrtelné náruče vlákal

každého nebohého živáčka,

jehož život počal vyprchávat v okamžení,

co k hrdu tesáky skrz vraždící úsměv vyceněné

po žíznivě krvavé obžerství se přiblížily.

sobota 24. října 2020

Milovník

Až smrt usadí se mi na jazyku,

budu myslet na tebe

a na tebe

a na tebe

a na tebe

a na tebe…

středa 21. října 2020

Drátovna

Moje hlavička nebohá podobna je činorodé drátovně,

je plná drátů ze snů, představ, názorů, myšlenek a vizí,

ale ty dráty jsou šíleně zamotané a svázané tak pevně,

že snaha rozplést je bohorovně tyká si s utopickou iluzí.

sobota 17. října 2020

Lambda

Dotkni se všeho

a nehtem neboj se

vykopat zrůdy,

hrdlem polykej

prach bezpráví

VYRVANÝ

z lidské podstaty,

zlost do kávy vmíchej

a pohoduj alespoň trochu,

daruj zorničkám sny,

v soumracích úšklebky spal,

utop je v hlubinách smíchů,

pěsti přes obličej

rozprostři v dlaně,

prsty rozmělni dálky

zkrvavělých bažin

a hloubky vzdechů,

sten kurvy stejně

ve svátost se promění

BOŽE tak snadno.

Hoří skutečné utrpení

opravdu jen chvíli,

či věčností je očerněno?

 

Tělo v zapomnění

protne se V ROZKOŠI,

z moře LOKÁM tvou slast,

za obzorem smutní

NAŠE bezbřehé SOUZNĚNÍ.

úterý 6. října 2020

Dva kopečky vanilkové

Tělo tvé spoutám pevným provazem,

vysvobodím tím duši svíranou,

srdce v symbióze tlouct počnou,

osvíceni ocitneme se za Rubikonem,

siamská dvojčata svatým hříchem pokřtěná,

po hvězdné dráze proletí jako ohnivou obručí,

žvásty mravokárců touha pokradmu si ochočí,

hnacím motorem bude rozkoš nepokořitelná.

čtvrtek 1. října 2020

Špitál, putyka, krchov

Jednou jsem byl ve špitále

za tetkou, co to nedávala s chlastem,

čekal jsem na ni ve společenské místnosti,

stará telebedna „vytuněná“ set-top boxem a odrbaný gauč,

tu se z jednoho pokoje vyřítila starší žena,

šinula si to chodbou pekelnou rychlostí 20 metrů za hodinu,

podíval jsem se ji zpříma do očí,

tolik žalu, stesku, utrpení a nutkavé potřeby

opustit tohle zkurvený místo jsem nikdy předtím neviděl,

bílé zdi, železně postele a smrad desinfekce,

nic lepšího si člověk na sklonku svého života nemůže přát,

patrně by přikývla a poděkovala, kdybych ji nabídl, že ji zbavím žití,

na to jsem ale neměl koule,

navíc by to náš civilizovaný systém kvalifikoval jako obyčejnou vraždu

a mně se do lochu nechtělo ani trochu,

vždyť jsem tu ženskou vlastně ani neznal,

potom po chodbě prošla sestra mýho věku,

prdelatá a v kozách poctivých pět čísel,

v mžiku drapla tu „prchající“ dámu v podpaží se slovy,

„okamžitě běžte do své cimry a do postele,“

vůbec se s ní nesrala a vláčila ji chodbou,

„ale já chci pryč,“ zakřičela ta žena z posledních sil

a z očí se jí vyvalila obrovská dávka slz,

čiré zoufalství podbarvené beznadějí odhalenou až na dřeň,

zbaběle jsem odvrátil zrak, měl jsem svých starostí dost,

stejně jsem neměl páky, jak tý ženský pomoc,

jen jsem v duchu proklínal tenhle prašivej Svět a měl sucho v krku,

takže jsem z nemocnice zamířil rovnou do putyky.