středa 29. dubna 2020

Paf - Fatalism - recenze

Dalo by se klidně říci, že Pavla Konvalinková je muzikantkou mnoha tváří. Vyznavači alternativy ji zajisté znají z působení v kapele Jiříkovo vidění, undergroundové publikum zase z uskupení Memorial, zatímco fanoušci z temnějších vod ji slýchávají coby klávesistku v post stoner rockové smečce Edith. A to zdaleka není úplný výčet jejího hudebního působení. Je tedy znát, že PAFka je holka nebojácná a jen tak něčeho se nezalekne. A tak si začátkem minulého roku založila svůj vlastní, autorský projekt PAF. Jak sama říká, na počátku byla zkrátka a jednoduše potřeba zcela vlastního tvůrčího vyjádření. Dost pádný důvod natočit si své vlastní album, nemyslíte? Co pádný, vlastně ten nejlepší a nejryzejší ze všech důvodů vůbec.

Už při prvním, letmém, po pracovním poslechu mi bylo jasné, že Pavlína odvedla poctivou práci a že do projektu vložila téměř celé své srdce. Dnes jsem si její album "Fatalism" vychutnal poctivě a pěkně nahlas. A že je co poslouchat.

Již první skladba, potemněle melancholická "Tma" mě vtáhla do Světa mě tak milovaného. Devadesátková elektronika v novém kabátku, usmál jsem se. A nechal se unášet těmi libými a podmanivými tóny, které v tichu šeptají vzkazky z duše vypsané. Nádherné samply, progresivní zvuky, úderné tempo se sladkou melancholií na rtech, příjemný rytmus, co objímá a hladí, místy lehce upravený hlas počíná vyprávět příběh jedné ženy, navenek nebojácné, uvnitř přesto křehké a tak snadno zranitelné. Vítejte.

"Provázky dýmů" rozeznívá podmanivá pianko melodie prostoupená, nikoliv však přehlušená hutným beatem, mračna se rozplývají, nesmrtelná lehkost žití a najednou máte pocit, jako byste poslouchali moderní verzi staré lidové písničky, kterou vám maminka zpívala, když jste byli ještě malým capartem. Tady Pavlínce s textem pomohl kolega s kapely Memorial Milan Holeček. Lidovka v elektronické košilce protančí kolem vás jako plachá víla na paloučku a rázem kamsi zmizí. Ach přírodo.

"Proč tady jsem"? Základní otázka a opět hutně nekompromisní beat, kterým coby blesky prolétají různé efekty, tady si s chutí smlsne snad i technař. Vskutku, techno osmdesátých let v plné parádě. V jednoduchosti je síla a primární instinkty vládnou všemu, celému Světu. Myslím na Načevu, ale třeba i na Oceán s Petrem Mukem, nesrovnávám, nepřirovnávám, ale mám je na paměti. Ladnost chladného beatu dodává chuť žít. Minulost, přítomnost, budoucnost, vize věcí prožitých a sny o časech následujících. Není třeba přemýšlet, jen se ptát a vědět komu odpovídat.

Stojím na mostě, s "Pafkulinou", na mostě, co zdánlivě vede odnikud nikam, přesto není důvod k panice a strachu. Mám chuť tančit, i když se pravda cítím lehce nemotorně. Člověk nemotorný uzmul Světu ladnost a kouzlo bezelstnosti. Smutek radostí ovoněn, veselost zármutkem uchlácholená. Vendeta coby příslib příštích dnů?

Nejtěžší je "Smíření" se s vlastním já, sebe samého těžko se zbavíš, i modří nebeskou, mraky neposkvrněnou, prolétají blesky, až hromy se rozléhají do širokého okolí. Vůně fatality klíčem rezavým odemyká a zamyká vše živé i neživé. Příběh pokračuje, už není jen o tobě, ve tvých očích zrcadlí se tolik lidských osudů, že je téměř nemožná, aby je za život jedna osoba mohla potkat. Rytmus života s dechem nejsou nikdy u konce, když elektronika je doprovází, nádherné.

A kdo tvrdil, že Svět je pouze jeden? A "Kolik je Světů"? Beaty a příběhy na se navazují, kruh se uzavírá a to pěkně v tempu. Je realita opravdu skutečná, a která skutečnost s realitou tyká si? Kolik je Světů a bran mezi nimi? Smrtí vše nekončí, život rodí se stále dál. Prázdnota nás neobstoupí a nepohltí, bude-li se tvořit. Bude-li se tvořit hudba poctivá a dělaná ze srdce a ne z touhy někomu ji vnutit.

Troufám si tvrdit, že "Fatalism" Pafky Konvalinkové je ryzí, osobnostní výpovědí, snad i pohledem do zrcadla. Je z něj cítit temná melancholie s úsměvem na líčkách. Pozvánka na cestu, kterou si Pavlína prošla, není třeba jít v jejích šlépějích, je ale krásné a příjemné se rozhlédnout, poslechnout její názory, vyslechnout její pocity, snažit se ji pochopit, respektovat ji, pokynout na důkaz uznání. Uznání, který si za tenhle počin plně zaslouží. Nabídla nám totiž možnost nahlédnout do jejího niterného já, do jejího srdce a její duše. A toho je třeba si vážit, protože úcta jeden k druhému se s lidské podstaty dost rychle vytrácí, bohužel.

Nutno ještě zmínit, že o pořízení nahrávky s drobnou asistencí se postaral Hrom z kapely "Five Seconds to Leave" a obal má na svědomí Pavlínčin kolega z "Edith" Mig.


neděle 26. dubna 2020

Tesknohled

Ze dna údivu,
jen krapítek
opravdu jen krapítek
no nelžu vám, opravdu jen krapítek
čehosi nabral jsem do dlaně,
ale můj ty smutku, ten krapítek
ten vzácný čehosi krapítek
ten převzácný krapítek
protekl mi v mžiku
mezi neohrabanými prsty
a mně je teď
teskno.

úterý 21. dubna 2020

Procitnutí

Nepohrdej stíny, skrýš hledej v nich spíš,
tančit nech však všechna světélka hravá,
co v hlubinách temnot chouliti se uvidíš,
doufej, že v jejich třpytu naděje se ukrývá.

čtvrtek 16. dubna 2020

Modravou oblohou za duhou

Můry ševelem proletí tmou,
peruťky andělské utichnou,
světlo žití dech osudu zhasne,
vosku slzička po svíčce skane,
uhynulému tam na hrobečku,
tesklivě bude milé v srdéčku.

sobota 11. dubna 2020

Boží muka

I tu naději ustavičně vysvlékám do naha,
tuším snad něhu příštích dnů,
ptáčci skrz mraky vstříc soumraku letí,
v rozkoši hledám marně podobu Boha,
krutou odplatou je daň ze snů,
andělé na Zemi křídla pokaždé neztratí,
možná zraky sebestředností zakalené mám,
a uši také slyší jen to, co sami chtějí,
přesto každičký den tajně plakat se učím,
to když nevinnost kadeří ze stromů posbírám,
rty nebojácně však štěstím se chvějí,
rosou nebeskou ve spánku prsty si zmáčím.

čtvrtek 9. dubna 2020

Velký rozhovor s blogery II - Otázka číslo 10

A máme tady desátou, tudíž poslední otázku userčina Velkého rozhovoru s blogery, které ještě jednou moc děkuji za možnost zúčastnit se tohoto projektu. Snad vás její dotazy a naše odpovědi alespoň trochu zaujali.

úterý 7. dubna 2020

Důlky z korálků a jiné vzpomínky

Úsměv zářící
smutek v duši zakrývá
dětská tvář
jako univerzální klíč
všechny zámky odemyká
stařecky znavená
přesto tak hebce jemná
nefalešně čistá
tlukot srdce neslábne
a bušit nikdy nepřestane
svit pouličních lamp
odráží sny nocí probdělých
za světlem tma je schovaná
brána tajů a temnoty se otevírá
ohněm vodu protíná
pokyn shůry, pohled, dech
dotekem prostoupené žití
v dar nebes kdosi proměnil.