neděle 30. prosince 2018

Šťastný Nový Rok 2019

Starý Rok odchází,
opouští naše žití,
zkušeně očkem mrká,
ještě pár pohlazení,
pak už jen bujará oslava
na rozloučenou čeká nás,
poté stíny temnot přikryjí
a v hlubinách stínů uloží jej
k odpočinku na věky věků.

Nový Rok vítejme,
již klepe nám na dveře,
v paprscích nadějí rodí se
neviňátko s úsměvem na rtech,
jiskřičky budoucích lumpáren
zrcadlí se třpytem jeho oček,
podívej, jak ručky k tobě natahuje,
touží po objetí, po pohlazení,
snad i polibek mohl bys mu dopřát,
vždyť společníkem bude ti
celých tři sta pět a šedesát dní,
tak se na něj usměj a bez meškání
vezmi ho do své vřelé náruče.

Buďte všichni zdrávi a pokojeni. A mějte se rádi.
Váš zvrhle zasněný Akim.


pátek 28. prosince 2018

Gilotina pro Gaiu

Gaia, bohyně Země, matka přírody, či příroda sama. Člověk, coby tvor vzpřímený a inteligentní zaklepal na její dveře a ona ho bez meškání pustila dovnitř. Jak se jí entita lidská odvděčila, posuďte sami. Já se obávám, že člověk jako dobrý a slušný host bohužel příliš, nebo spíše vůbec neobstál. Vím, je to smutné, ale realita nám evidentně nefandí. Sami o sobě hovoříme jako o Homo sapiens, tedy jako o osobě moudré. Je ale ten, kdo devastuje, likviduje a ničí svůj domov skutečně stvořením chytrým, inteligentním a rozumným? Zkusme se nad tím zamyslet a hlavně s tím něco udělat. Přestaňme se už konečně litovat a bolestivě naříkat, jak je nám mizerně a jak nám všichni ubližují. Není těžké si nevšimnout, že nejvíce hořekují ti, kteří žijí víceméně v blahobytu, zatímco ti opravdu strádající, jsou vděčni za naprosté maličkosti. Matka Gaia má ohromnou sílu, zatím našemu negativnímu vlivu, i když s bolestivou grimasou, odolává, to ale nemusí trvat věčně. Je na čase podat ji pomocnou ruku. Uvědomme si prosím jeden pouhý fakt. Zemře-li naše Země, my zahyneme s ní. Otevřme naši matičce zavřené dveře, i bez zaklepání. Vždyť nám darovala život.

Dveře Autorské klubu se po delší době opět otevírají. Do 4.1.2019 je možno hlasovat a rozhodnout tak, který z nových adeptů se později bude pyšnit členstvím v tomto prestižním spolku. Ve výběru je i má maličkost, záleží ale jen na vašem ctěném rozhodnutí, zda jsem tohoto privilegia hoden. Dejte prosím hlas, komukoliv.



Gilotina pro Gaiu

Za skly zaprášených oken
človíček přírodu sleduje,
smutno je mu z pohledu žalostného,
pustošení, ničení, devastace,
to zlý dráb a kat matku vlastní
do klece zlaté bezohledně zajal,
pak bez zbytečných cirátů
hlavu ji setnul a ona teď krvácí,
z rány hluboké krev se jí valí,
zatím zázrakem neumírá,
příšernou bolestí hlasitě naříká,
zástupci lidu hrůzou slzy kanou,
hledí té dáme zpříma do očí,
rty s výčitky šeptají jméno Ježíš,
též slova o spasení slyšeti jsou,
spjaté k modlení ruce pozvedá,
dlaně však tuze špinavé má,
nikoliv od hlíny, nýbrž od papíru,
od papíru, který v peníze proměnil,
to on, člověk, tvor veskrze humánní,
je oním nemilosrdným katem,
který pro své vysněné pohodlí
matku svou zaprodal a na smrt ji poslal.

středa 26. prosince 2018

Budoucnost buší nám na dveře

Hlubiny oceánů polknou jednou vše,
veškerý čas
nehledě na jeho přítomnost
i bolest našich srdcí
a utrápenost duší,
těch zbloudilých oveček,
co sami sebe zahnali
kamsi do špinavého kouta,
oheň modrým plamenem žhne,
tam na dně oceánů,
a ten spálí celé žití,
jednou,
až přijdeš čas,
po nás potopa,
lidský červ.

sobota 22. prosince 2018

Děvčátko s páskou na očích

V koruně stromu
spatřil jsem tvou tvář,
černou páskou přes oči
byla jsi oslepena,
přece však jist jsem si byl,
že sleduješ mě
pohledem uplakaným,
zjizvené perly slz
smáčely rázem lístečky
spadané z větví
toho dřevnatého obra,
co propůjčil ti svou sílu,
to aby ses na chvíli o něho
opřít mohla a také
duši svou bolavou směla jsi
jen na pár okamžiků
v útrobách pevného kmene
ochránit a ukonejšit,
ústa tvá pokorně mlčela,
přesto po větru snesla se
k uším mým palčivá otázka.
Proč láska tak strašně bolí?
Odpověď jsem neznal,
jen zahanbeně sklopil jsem zrak,
a tam, na zemi zaslíbené,
pochováno v barvách listoví,
dotýkajíc se vyčnělých kořenů,
leželo mé probodnuté srdce.

čtvrtek 20. prosince 2018

Relikty rán

Barva larvy
mrazem korozí
prodírá se,
brav drze krká
skrz krvinky krev,
Amorovi drén
trčí s perutě,
rarach mrav
ve frcu vyprodal,
rekruti reflektivně
drtí rozedraná
torza prozacem
zborcených
hrůz a ztrát,
vrána k ránu
vránu rozežírá,
relikty zrezlých trnů
v rakvích drnčí,
kamarád, separát,
náhražky rozkoší,
prozrazené resty,
zrod, deprese, smrt.

úterý 18. prosince 2018

Merry Christma666 and Happy New Year666

To to zase uteklo, že? Zima na krku a Vánoce za dveřmi. Hele na férovku, slavit narozeniny imaginární postavy z pohádkové knihy mě moc nebere, přesto mám cosi na srdci. Nebojte, šelest to není. Smějící se

Takže drahouškové, milí a milovaní návštěvníci mého blogu, dámy a pánové, kluci a holky a hlavně múzy moje utajené a hanbaté, celým srdcem zbožňované Nevinný, vám všem chci popřát, abyste úspěšně odolali tomu zbytečnému šílenství a uvědomili si, že miliony dárků nejsou důkazem bohatých a štědrých Vánoc, že je zcela nesmyslné navařit a nachystat jídla jak pro regiment vojáků. Stejně vám za chvíli poleze krkem a vy ho z výčitky vyhodíte do koše, případně s ním budete nenápadně krmit své zvířecí miláčky. Křičící

Vždyť je to tak jednoduché, buďte v kruhu rodinném, připravte jen tolik papání, jako byste to udělali v kterýkoliv jiný den, usedněte ke stolu, v klidu se najezte, pak si u ozdobeného stromku dejte pár dárečku, třeba jen maličkosti darované z lásky a z úcty, polibte se, klidně se i vedle navoněného smrčku, či jedličky pomilujte (rodičům s dětmi doporučuji posečkat do té doby, kdy budou mít úplnou jistotu, že jejich ratolesti hluboce chrní Smějící se), a pak sami usněte spánkem spravedlivého. Co více vám popřát? Především pevné zdraví a zdravý rozum a to nejen vám, ale všem milovaným a blízkým, protože to je na Světe to nejdůležitější.

A nyní mi ještě dovolte pár, či více vět. Nevěřte prosím na slova falešných a samozvaných spasitelů. Jestliže máte pocit, že ve vašem životě není něco v pořádku, jste to jedině vy, kdo s tím může něco udělat, takový zkrátka život je. Plané sliby a namazaný med kolem vašich úst vám nikdy nepomohou, i kdyby ten med chutnal nejsladčeji na Světe. Sladkost má k hořkosti totiž hodně blízko, i když se to nezdá. Mějte se rádi lidičky, važme si té výsady, díky které si umíme vyznat lásku. Nenávidět a urážet druhého je velmi snadné, ale také tuze nízké. Hledejme kompromisy, darujme si vzájemně to, co nás spojuje, nebičujme se rozdílnými názory a ideály. Je přece přirozené být jiný a odlišný. Chraňme se vzájemnou pospolitostí, ale zároveň se nebojme těch, kteří se nebojí vybočit z davu a projevit svou individualitu. Věřme na pokrok, ne na stádovitost a bezmeznou sílu davu. Chovejme se přirozeně, nečekejme na to, až nám bude pomoženo, ale zkusme sami udělat ty první kroky. Neposlouchejme populistické sliby a neděkujme za levné dary těm, kteří v nás podprahově probouzí vzájemnou nenávist a ještě si nás stihnou snadno a levně "koupit". Zavrhněme a odmítněme tato podivná přátelství. Naučme se respektovat své oponenty, nadávky a urážky jsou zlem a dokazují jen neschopnost nalézti potřebné argumenty. Žehnejme tomu, co nás spojuje a udusme v sobě to, v čem jsme rozdílní.

Milujme se a mějme se rádi, dokud to ještě svedeme! Zároveň si ale nenechme ubližovat. Buďme sami sebou, to je podstata lidské víry. Zdravý egoismus. Spasitel nepřijde, nikdy, přesto ho všichni známe a máme ho blízko sebe, ve svém srdci. Úžasný



Popel z fontanely

V urničce
posbírám slzy
z kapičky hrůzy,
jež mlčky prohořely studem,
tvář plnou polopravd a snů,
mam nechal víčka ležet ladem,
kmitočet dějů v přehršli dnů,
krade Slunci jas,
oči nespasí čas
nikdy více.

čtvrtek 13. prosince 2018

Člověk vzpřímený?

Mysl bez poskvrny,
přesto samý šrám,
stesk lemující dny
v duši usadil se nám,
ostřím jizví ji krustu,
bolest zoufalstvím projde,
broušení diamantu
bez stigmat se neobejde,
srdce trýzněno jest samotou,
beznaděj krvavý odstín dolije,
ikony válečných hrůz nahotou
falešnou něhou lid nepřebije,
skelná tříšť kalí slzy v očích,
odlesky snů mlhovinou zmámeny jsou,
místo jmen čísla na zápěstích,
výměnou za hrdost vzpomínky nesou
samozvaní zástupci pána tvorstva
prapory a erby, ubohé symboly nadutosti,
zabíjení pro moc a další zvěrstva,
na krásy života zapomnělo se, z hlouposti.

pondělí 10. prosince 2018

Květomluva

Svíce hoří
plamenem silným,
stín vesele komíhá se,
líčka v barvě červánků
lemují rety smějící se štěstím,
pak kdosi foukne,
plamen bázlivě zachvěje se
a v jednom mžiku
navždy uhasíná,
rakev zdobí věnce, pentle a stuhy,
lilie, gerbery, růže, karafiáty,
náruč chryzantém též nechybí,
zemřela mladá a náhle,
písmo zlatem zdobené
žene proudy slz
do očí zdrceného manžela
a k smrti vyděšeného dítka,
nebyla dokonalá,
snad měla i milence,
ale o mrtvých jen dobře.

sobota 8. prosince 2018

Adam a Eva

Něco málo z mého archivu, listopad 2015



Jsi tak zranitelná, když
v chomáčku schouleně se rosíš,
co kapička blahodárné tekutiny,
plazící se v tanečním kroku
po lístečku vzácné flóry,
něžně tak, až z toho
srdci ustrnouti se chce,
bez vyzvání vstupuješ,
kam se ti zamane,
stačí ti jen po zemské přitažlivosti
nechat se šetrně svézt,
s vytříbenou opatrností se zakulatit,
hned na to se zase lehce protáhnout
po vzoru štíra, co glanc a šarm má,
tak se to s tebou má,
snad měli by to všichni vědět,
že zranitelnost dokáže ničit
o mnoho víc, než nukleární zbraň,
v tu chvíli se ze smíška
stává krutá bestie,
co ďobne bez pardonu i
s panenským úsměvem na rtech
tak lehce a snadno, že na
zbabělý úlek už je příliš pozdě,
to tvůj jed do rány vpravený,
už do těla oběti se rozlévá,
já jsem ta oběť, ale sper to čert,
to pro trochu snížku,
chtěl jsem tě smíšku líbat a hladit,
dobře mi tak, tvůj trest kvituji,
sám jsem si o něj řekl,
pro lásku prodal jsem duši ženě,
však stálo to za to,
hle ty vlásky, ta hříva havraní
ty boky, pevné, tak nestoudně svůdné,
ty líce s dolíčky, to zázrak přírody,
ty prsa, pahorky stálého neklidu,
ty nohy, nový to mustr pro eleganci,
ty půlky, dva bochánky, na kterých sedíš,
a to nemůže být vše, návdavkem
voňavá třešnička na dortu,
ukrytá jen pár centimetrů pod pupíkem,
chvěje se touhou po milování,
tomu všemu, měl jsem říct sbohem,
toho všeho měl jsem se vzdát?
Tím zanevřel bych na své mužství i na
lásku, co ve mně vzplála tak jasně.
Nebo se pletu, když nad tím tak dumám,
byla to vlastně láska,
jež ochromila mé tělo i srdce a vůbec,
nebyl to jen koktejl chtíče a pudu,
umí muž vlastně milovat,
opravdu z lásky
neb jen touží po milování,
po sexu,
jak příroda mu despoticky velí?
Víš co holka, jdi si,
já jinou na šukání najdu si,
ty udělej to samé, sbohem.

čtvrtek 6. prosince 2018

Kalíšek

V srdci tvém
kapička touhy
zrodila se
s první hvězdou večerní,
dítko usměvavé
do snů vběhlo za soumraku
a já vášní vlákán,
vstoupil jsem v náruč
voňavě horkou a žhavou,
až dech se mi zatajil,
ovinula jsi mé tělo,
hřích sevřela jsi v klín
a příliv vláhy poskytla mi,
šepot slůvek švitořivých
přerostl v malebné tóny
milostných vzdechů a stenů,
kvítky čerstvých polibků
z pomyslného paloučku
po hrstech sbíráme
a jeden druhého
jimi láskyplně zahrnujeme,
mé já uzamklo se uvnitř
tvého vroucného jsoucna,
aroma zurčícího milování
pro tuto chvíli šatí nás,
vzájemně hýčkáme se nahotou,
fantazií něžně kolébáni jsme,
blaho čeří zabarvení not
polapených láskou tajnosnubnou,
žízeň po čiré rozkoši
roste každým momentem,
pohled do nedočkavých zrcadel,
sousoší do sebe zaklenutých těl,
velkolepostí chrámů proměněných
v jedno upřímné,
požehnané my
společný příval emocí,
mžitky oči škádlící,
hřejivé chvění,
pocit vzájemného odevzdání se,
Eden, nirvána, rajská zahrada,
cesta do nebe,
co v peklo snadno promění se.

úterý 4. prosince 2018

Instantní ostří

Poezie není mrtvá a nikdy nebude. Je stále dost mladých, šikovných a talentovaných básníků a básnířek, kteří se nebojí psát otevřeně a zcela upřímně. Jednou z nich je B. R., což je shodou okolností velmi dobrá kamarádka Lucienne, jejíž dílo mě inspirovalo k napsání "Lístečku". Její spolužačka píše také skvěle, možná ještě o něco temněji, než Lucienne. První báseň, kterou jsem u B. R. četl, nese název "Krabice vzpomínek" a Světě div se, stalo se mi něco podobného, jako předtím u její kámošky. Po přečtení mi také rovnou začaly naskakovat v hlavě verše, psal jsem je do komentáře bez jakékoliv vědomé kontroly, zkrátka, to co mi v mysli vytanulo, to šlo rovnou do komentu. Později jsem verše ještě trochu doopravil, pár řádků přidal a výsledek vám s radostí předkládám. Snad se ji i vám básnička, kterou s úctou vřele věnuji talentované B. R., bude líbit, ačkoliv dílko veselé to tentokrát opravdu není. Ale což, v temnotě je přece také krása, ne?



Slzy krvavé nostalgie
v ohni planou,
stesk zjizvených rán
chřípí drásá,
vzpomínky na milování,
co v ledu tají,
ospalky v duši neuspíš
solí na rtech,
co z kapek zrodila se,
bolest dneška
zítřkem bodá hlouběji,
křičíš něhou!

Proč láskou jen vzlykáš?
Zavři oči a sni dál,
cáry slov
leží ti u nohou,
ostří je chlácholí.

Střep polkni a jdi,
vězíš na cestě,
neotáčej se,
břit ožívá.

neděle 2. prosince 2018

Karmín

V esenci temnoty
máčím kapky strachu,
ze rtů zlíbal jsem ti je
pokoutně a potají
dříve, než mihotavě,
zvonivým cinknutím
na podlahu stačily dopadnout
a ve snové obláčky
za šepotu starých ran
v jizvy proměnit se,
ty spíš, či mrtvá jsi,
šílenství nedovolí mi
život od smrti rozeznat,
padáš a já stoupám s tebou,
v náruči mě něžně chováš,
lůno tvé tetelí se steskem,
ve jménu staletých stigmat,
polibky čerstvě zkrvavené
prýští z jeho bolavého ústí,
s nářky smířit nelze se,
nutno je podstoupit muka,
jež obklopují a pohltí
nakonec úplně vše,
co darováno byl nám,
oči ženy v naději přesto,
pro radost zrozeného nebe
vášnivě a rozechvěle září.