V koruně stromu
spatřil jsem tvou tvář,
černou páskou přes oči
byla jsi oslepena,
přece však jist jsem si byl,
že sleduješ mě
pohledem uplakaným,
zjizvené perly slz
smáčely rázem lístečky
spadané z větví
toho dřevnatého obra,
co propůjčil ti svou sílu,
to aby ses na chvíli o něho
opřít mohla a také
duši svou bolavou směla jsi
jen na pár okamžiků
v útrobách pevného kmene
ochránit a ukonejšit,
ústa tvá pokorně mlčela,
přesto po větru snesla se
k uším mým palčivá otázka.
Proč láska tak strašně bolí?
Odpověď jsem neznal,
jen zahanbeně sklopil jsem zrak,
a tam, na zemi zaslíbené,
pochováno v barvách listoví,
dotýkajíc se vyčnělých kořenů,
leželo mé probodnuté srdce.
Žádné komentáře:
Okomentovat