Bratrstvo Luny - Clamare - recenze

Věci se dějí

mezi nebem a Zemí,

o nichž jen Luna

pravdu ví,

a proto je třeba

ji chránit… (Akim)

 

Bratrstvo Luny rozhodně není kapelou, která by cokoliv dělala polovičatě. V jejich případě se vše připravuje týdny, měsíce, možná i roky dopředu. Všechno je potřeba vypiplat, vyšperkovat a dovést téměř k naprosté dokonalosti, jinak by to ani u koncepčních alb nešlo. Navíc, u Bratrstva nikdy nejde pouze o hudbu jako takovou. „Principál“ RX Thámo dbá se svou vlčí smečkou na to, aby muzika byla „jen“ jednou složkou pomyslné duhy zdobící horizont nedohledné oblohy, která není vždy modravým oceánem přání, tužeb a snů. Lidské osudy stejně tak jako úděl celého lidství jsou lemovány dobrem a zlem. Čistotou pravdy i marasmem lží. Tak tomu bylo, jest i nadále bude. Jak však oddělit zrno od plevele, je-li obojí smícháno v jedné převeliké ošatce, kterou moloch co chvíli řádně zamíchá. Jak? A lze to vůbec? Historie pozemského žití je plná okamžiků, kdy jedinec šel proti společnosti. Sám proti zkáze, která na sebe ráda bere podobu pokroku. Známe to z dějin, kulturně doložených artefaktů, z kronik, knih i z filmů mluvíme-li o době moderní. A jsme u meritu věci. Doba moderní, čas digitálních jevů a klamů, které kalí výhled ke hvězdám, ke strážcům zdravého rozumu a dárcům schopnosti naslouchat jeden druhému. A tak si člověk odvyká věnovat druhému svůj drahocenný čas a především ztrácí chuť býti dosti soudný a trpělivý k myšlenkám a potřebám i svého nejbližšího natož pak někoho zcela cizího. Snaží se ho spíše kvapem a bez rozmyslu odsoudit pro odlišný názor, či jiný styl žití, na snahu o pochopení zřejmě není čas. A je nám schopnost pochopit jeden druhého ve výsledku vrozena? Totiž, co člověk, to názor, co názor, to idea, idea, ze které rodí se ideologie, náboženství, dogma, diktát. Každou dobrou myšlenku lze zneužít, když se s ní naučíme manipulovat. A moderní doba přímo překypuje nástroji, co jsou k manipulaci užitečné a k ní vlastně „vyrobené a určené“, tudíž oblbování pochybovačné a nejisté mysli může být díky těmto technologiím velmi rychlé a účinné tak, až z toho mrazí v zádech a po těle naskakuje husí kůže. Fatální následky jsou zaručeny. Má vůbec člověk šanci přežít ve Světě, ve kterém lid vládne? Dnešek totiž nehyzdí jenom války a totality klasické, současnost zohavuje především hysterie z malosti lidského jednotlivce, která je do značné míry opodstatněná a kterou si stále markantněji uvědomujeme. Doba současná je věru donkichotská, možná více, než kdy jindy. Může být myšlenka někdy dostatečně silná, aby nemohla být zneužita? Umí být myšlenka tak slyšná, aby překřičela zlo? Překřičet, křičet…

 

Clamare, tedy křičet. Ano křik je nosným trámem, opěrným bodem a především zlatou nití, zářícím paprskem osvícení a pochopení tohoto alba. Počinu, který se nerodil zcela bezbolestně. V průběhu procesu opustil smečku vlků její hlas. Zpěvák Matěj „Xpíl“ Lipský se během příprav na nahrávání rozhodl pro odchod ze skupiny. Upřímně řečené, když jsem si tuto informaci přečetl, dost mi zatrnulo. Matějův hlas byl po léta jednou se složek pro Bratrstvo tak typickou až poznávající. Dokonale dokresloval podmanivost trpce melancholické snivosti jejich předchozí tvorby. Těžko jsem si uměl představit, že by to dokázal někdo jiný. Nový zpěvák? Říkal jsem si. Tak jedině, že by to vzali z jedné vody na čisto a změnili kompletně svůj styl. Ale to už by zas nebylo Bratrstvo Luny, nebo jo?

 

Je to Bratrstvo Luny, nové, jiné, přesto poznatelné. A skvostné. „Snivým baladám“ pravda tak trochu odzvonilo, nový zvuk kapely je mnohem ráznější, plachost je přehlučená touhou mluvit, oslovovat a to dost hlasitě, tedy křičet. Křik je tedy slyšet do všech stran. Rockovější, kytarovější zvuk obohacený o progresivní samply se nádherně snoubí s pronikavějším hlasem nového zpěváka Bruzse D, který se nelehkého úkolu nahradit zkušeného zpěváka v po léta zaběhnuté kapele zhostil až z nečekanou lehkostí a samozřejmostí, která zdá se podtrhuje jeho charisma a kouzlo tušené silné osobnosti. Clamare je věru o dost jiné, než předchozí tvorba gotických trubadúrů, oddaní fanoušci však nemohou být v žádném případě zklamaní a to jednoduše proto, že je co poslouchat. A nejen poslouchat, je se i na co dívat, mnohastránkový, překrásný obal, který je zároveň textově, fotograficky i malbou vyprávěným příběhem s dílny Eriky Mithoferové pod režií RX Tháma je pravým uměleckým dílem. I to není v případě Luny nic nového. Na výpravnost bookletů se dbalo už od bratrského debutu.

 

Nebojácnost a smělost vlkům přece přísluší. A dává jim sílu instinktivně čelit i těm nejhorším pohromám a nejzákeřnějšímu nebezpečenství. Umřít jednou musíme, ale nedovolme zánik celého společenství. Žijeme v době uřvaných a do morku kostí se vkrádajících reklam na zboží, na blahobyt, na život, na všechno. A důvěra v nich jest vždy po zásluze potrestána. Vládnou nám šašci, populističtí králové humbuku, co prodávají zmar v nablýskané ambaláži. Pentle, fábory a tuny mašlí, na kterých se leda tak oběsíme. Vulgarita a pohrdavé kupčení s lidskou důstojností, neochota pomoci, která se samotnému dárci nevyplatí. Dá se věřit vládcům, kteří převlékají kabáty a svou mocenskou káru tak roky tahají z jedné štace na druhou? Přirozenou autoritu postrádají a přebíjí ji tak esy v podobě zloby a glorifikací vlastní nenávisti, kterou omlouvají nutností bránit se zlu budoucímu. A zlem je pro ně každý, kdo je jiný, nebo naopak příliš stejní jako oni. Jak proti takovým mocipánům bojovat? Moudrostí, znalostmi a důvěrou ve vlastní schopnosti. Album Clamare není výhradně o kapele, která ho vydala, není pouze o Bratrstvu Luny. Je též o lidech, které chráněnce Luny inspirovali a inspirují a které je doprovází. Jak vidno. I ten kdo řve, může mít v sobě poctivou a notnou dávku pokory. Múz je díky Bohu plné nebe. Buďme z jejich přítomnosti šťastni a važme si jejich prozíravosti a moudrosti. V časech nejhorších budou našimi jedinými přáteli a ochránci.

 

Jak už jsem uvedl. Počiny od Bratrstva Luny nejsou pouhými hudebními nosiči, jsou to poslové světla, ve kterém se ukrývá to nejcennější, co máme a to je naděje. Ta nás nesmí opustit, i když budeme šílet od bolesti a naříkat strádáním. Nedovolme zlu se prosadit do té míry, aby zničilo vše, co nás činí lidskými. Je pochopitelné a přirozené, že hudba chráněnců luny neosloví každého, ale ten kdo jednou vlčí volání vyslechne, zajisté litovat nebude. Ave.

 

Věci se dějí

mezi nebem a Zemí,

zlo přehlučme nadějí,

dav jedince umlčet nesmí (Akim)

 

Nevěř ostnatému drátu,

byť by se stokrát tvářil jako stonek růže (Karel Kryl)

Paf - Fatalism - recenze

Dalo by se klidně říci, že Pavla Konvalinková je muzikantkou mnoha tváří. Vyznavači alternativy ji zajisté znají z působení v kapele Jiříkovo vidění, undergroundové publikum zase z uskupení Memorial, zatímco fanoušci z temnějších vod ji slýchávají coby klávesistku v post stoner rockové smečce Edith. A to zdaleka není úplný výčet jejího hudebního působení. Je tedy znát, že PAFka je holka nebojácná a jen tak něčeho se nezalekne. A tak si začátkem minulého roku založila svůj vlastní, autorský projekt PAF. Jak sama říká, na počátku byla zkrátka a jednoduše potřeba zcela vlastního tvůrčího vyjádření. Dost pádný důvod natočit si své vlastní album, nemyslíte? Co pádný, vlastně ten nejlepší a nejryzejší ze všech důvodů vůbec.

Už při prvním, letmém, po pracovním poslechu mi bylo jasné, že Pavlína odvedla poctivou práci a že do projektu vložila téměř celé své srdce. Dnes jsem si její album "Fatalism" vychutnal poctivě a pěkně nahlas. A že je co poslouchat.

Již první skladba, potemněle melancholická "Tma" mě vtáhla do Světa mě tak milovaného. Devadesátková elektronika v novém kabátku, usmál jsem se. A nechal se unášet těmi libými a podmanivými tóny, které v tichu šeptají vzkazky z duše vypsané. Nádherné samply, progresivní zvuky, úderné tempo se sladkou melancholií na rtech, příjemný rytmus, co objímá a hladí, místy lehce upravený hlas počíná vyprávět příběh jedné ženy, navenek nebojácné, uvnitř přesto křehké a tak snadno zranitelné. Vítejte.

"Provázky dýmů" rozeznívá podmanivá pianko melodie prostoupená, nikoliv však přehlušená hutným beatem, mračna se rozplývají, nesmrtelná lehkost žití a najednou máte pocit, jako byste poslouchali moderní verzi staré lidové písničky, kterou vám maminka zpívala, když jste byli ještě malým capartem. Tady Pavlínce s textem pomohl kolega s kapely Memorial Milan Holeček. Lidovka v elektronické košilce protančí kolem vás jako plachá víla na paloučku a rázem kamsi zmizí. Ach přírodo.

"Proč tady jsem"? Základní otázka a opět hutně nekompromisní beat, kterým coby blesky prolétají různé efekty, tady si s chutí smlsne snad i technař. Vskutku, techno osmdesátých let v plné parádě. V jednoduchosti je síla a primární instinkty vládnou všemu, celému Světu. Myslím na Načevu, ale třeba i na Oceán s Petrem Mukem, nesrovnávám, nepřirovnávám, ale mám je na paměti. Ladnost chladného beatu dodává chuť žít. Minulost, přítomnost, budoucnost, vize věcí prožitých a sny o časech následujících. Není třeba přemýšlet, jen se ptát a vědět komu odpovídat.

Stojím na mostě, s "Pafkulinou", na mostě, co zdánlivě vede odnikud nikam, přesto není důvod k panice a strachu. Mám chuť tančit, i když se pravda cítím lehce nemotorně. Člověk nemotorný uzmul Světu ladnost a kouzlo bezelstnosti. Smutek radostí ovoněn, veselost zármutkem uchlácholená. Vendeta coby příslib příštích dnů?

Nejtěžší je "Smíření" se s vlastním já, sebe samého těžko se zbavíš, i modří nebeskou, mraky neposkvrněnou, prolétají blesky, až hromy se rozléhají do širokého okolí. Vůně fatality klíčem rezavým odemyká a zamyká vše živé i neživé. Příběh pokračuje, už není jen o tobě, ve tvých očích zrcadlí se tolik lidských osudů, že je téměř nemožná, aby je za život jedna osoba mohla potkat. Rytmus života s dechem nejsou nikdy u konce, když elektronika je doprovází, nádherné.

A kdo tvrdil, že Svět je pouze jeden? A "Kolik je Světů"? Beaty a příběhy na se navazují, kruh se uzavírá a to pěkně v tempu. Je realita opravdu skutečná, a která skutečnost s realitou tyká si? Kolik je Světů a bran mezi nimi? Smrtí vše nekončí, život rodí se stále dál. Prázdnota nás neobstoupí a nepohltí, bude-li se tvořit. Bude-li se tvořit hudba poctivá a dělaná ze srdce a ne z touhy někomu ji vnutit.

Troufám si tvrdit, že "Fatalism" Pafky Konvalinkové je ryzí, osobnostní výpovědí, snad i pohledem do zrcadla. Je z něj cítit temná melancholie s úsměvem na líčkách. Pozvánka na cestu, kterou si Pavlína prošla, není třeba jít v jejích šlépějích, je ale krásné a příjemné se rozhlédnout, poslechnout její názory, vyslechnout její pocity, snažit se ji pochopit, respektovat ji, pokynout na důkaz uznání. Uznání, který si za tenhle počin plně zaslouží. Nabídla nám totiž možnost nahlédnout do jejího niterného já, do jejího srdce a její duše. A toho je třeba si vážit, protože úcta jeden k druhému se s lidské podstaty dost rychle vytrácí, bohužel.

Nutno ještě zmínit, že o pořízení nahrávky s drobnou asistencí se postaral Hrom z kapely "Five Seconds to Leave" a obal má na svědomí Pavlínčin kolega z "Edith" Mig.

https://bandzone.cz/pafkulina

Kalle - Saffron Hills - recenze

Podmanivá propojenost s potemnělou grácií prostupující vámi, vším a každým kolem vás. Nepodbízivá ladnost, spanilost a líbeznost pečlivě vetkané oslnivě pevnou nití do nejzazšího koutku vaší po intimitě voňavé duše. Až vás ohromí, jak niterné a sotva viditelné nitky dokáží ovinout každičkou vaši emoci, která se kolem vás kdy obtočila, s naprostou uhrančivostí je vám nabízena bezedná truhla pocitů a dojmů. To je pro mě nová deska skupiny "Kalle".

Při poslechu "Saffron Hills" jsem si uvědomil, že slzy nejsou známkou pouze smutku a že úsměv nemusí striktně evokovat radost. Rázem se mi jeví vše jasněji, čitelněji, zřetelněji a srozumitelněji, ačkoliv prostupuji stále hlouběji a dál. Na první poslech na mě skladby působí až ikonicky dokonale, přesto nepochybuji o tom, že nic není vykalkulované, tudíž není třeba se bát, strach je tu jen pro potěchu a radost pro čistotu poznání objevena v nahotě, která není obscénní, přesto že je vyobrazena s plnou parádou. Při poslechu mám nefalšovanou radost ze života, ačkoliv třeba nemám chuť se usmívat, pouze vnímám tu nepřebernou škálu barev, co je s oddanou upřímnosti nabízena, nehltám, jak je někdy mým zvykem, nelokám, nýbrž vychutnávám každičké sousto, každičký lok, každičký nádech i výdech, vím, že energie právě mnou pronikající je nesmrtelná, i když se jeví až hmatatelně, jak je sytá. Jsem okouzlen, očarován a omámen, nikoliv však překvapen, jako bych snad čekal, jakým požehnáním bude pro mě tento dar v podobě tohoto hudebního zážitku. Přijímám zkrátka toto požehnání s veškerou úctou a pokorou, pochopil jsem totiž, že i temnota umí konejšit s podobnou něhou, kterou bych hledal snad jen v matčině náruči.

Je spousta dobré muziky, ale opravdu jen málokterá vám dovolí státi se její součástí. Hudba Kalle vám tuto možnost nabízí s nepředstíranou pohostinností a to tak láskyplně, že se trošku bojíte, jestli jste nevstoupili do místnosti, která by pro vás měla být uzavřena, nemějte však žádné obavy, tato třináctá komnata je vám plně k dispozici, pokud se v ní však budete chovat vždy jen a jen slušně.

Mají-li lidská srdce schopnost putovat časoprostorem, hledat a nalézat jedno druhé, Saffron Hills je albem, které umí a dokáže pomoci objevit při hledání a nalézání tu správnou cestu.

https://wave.rozhlas.cz/o-milencich-a-vrazich-streamujte-exkluzivne-nove-album-kalle-6148055

...Světlo vaše...

K sobě se obraťte a na sobě pracujte jako na odkazu universální moudrosti. Jedině v sobě samotném může člověk nalézt neklamnou útěchu, kterou nic jiného na světě nedá a dát nemůže. A dojdete-li svého cíle, v lampě vaší moudrosti se rozžehne světlo, které neplane, světlo, které nehoří a před nímž žádné temnoty neobstojí. A vaší ruku vyzbrojí nezbadatelná prozřetelnost podivuhodným žezlem, jež je realizací moci a současně i opory. A tehdy nebude vaše oči děsit blýskání efemérních světlušek v temnotách soudobého kalu. A tento svět stane se vám personifikací věčně proměnné a přitom věčně stejné báje. Čisté a syté zázračnými barvami jako pohádky, jež jste slyšeli za svého dětství, když se tichým večerem nesly zvuky klekání. Od jednotlivců musí vzejít světlo celému světu. Světlo vaše.

Lvmen poslouchám bezmála 20 let, velkolepost, rozmanitost a obsáhlost jejich hudby mě vždy udivovala. Pokaždé, když je poslouchám, mám pocit, že zraji coby člověk, mám totiž pocit, že o jejich muziku se mohu opřít a tóny jejich skladeb mě ochrání před vším zlým, ačkoliv to nejsou písně na první poslech přívětivé, mě jejich mohutnost a majestátnost doslova léčí. Jsou zkrátka boží, letos vydali po letech novou desku, fyzicky jen na vinylu. Radost s nového počinu ale kalí fakt, že v kapele došlo k dalšímu úmrtí jednoho z členů. Že by název nového alba "Mitgefangen Mitgehangen", což v překladu znamená "S kým tě chytnou, s tím tě pověsí," měl mít fatální následky?

Bič + Láska je kurva + Criminal + C'est la Mort

Já jsem vám ještě nepředstavil kapelu Krucipüsk? Tak tuto chybu musím okamžitě napravit! Je sice pravda, že jejich diskografii nemám zrovna moc naposlouchanou, album Druide! je ve skutečnosti prozatím jediným počinem, které jsem od nich slyšel, nicméně ho mám moc rád. Tyto 4 skladby jsou právě z tohoto alba, určitě se vám budou líbit. Nemusím snad připomínat, že skladbu "Bič" věnuji jen vám, milé víly z blogu. Však vy moc dobře víte, koho tím myslím, potrefená husa…

I Want To Take You Away From Here + In a Bar Named „There...“

Dnes vám nabídnu dvě skladby od kapely Našrot. Obě písničky jsou pro skupinu spíše netypické a obě jsou z alba "Rag(e)time".

I Want To Take You Away From Here

That´s a lapse of reason

That´s an evil and pain

And we can´t close our eyes, be quiet and just stay

She sits down in the corner

And shakes with fear

Little girl with a black hair and eyes and light brown skin

They shout and march again

Again beat the drums

In their minds the world is devided into black and white

And she dreads their hate

Their sick souls and brains

They are full of anger, don´t wait for an act of grace

I want to take you away from here...

I´ll take you away

Before they break your legs

Before they break your face with a baseball bat

Without hesitation

Over the ocean

I wanna take you away from this beastly racist hell

I want to take you away from here...

In a Bar Named "There..."

I was alone

On that November´s day

I thought about Her

With a glass of wine and a cigarette

In a bar named "There…"

She was a dream

Passionate and sweet

Wild white rose

Of the streets

But for me

Everything was just a game

At lease this once…

Again…

It´s a long long time

I lost my faith in love

Now I´m a hard

Cold stone

And she believed

I´m a mysterious man

(but) In the meantime

I was just a coward

Love, you danced in a fire

But I feared the flames

Love, you know, I was liar

But now I´m confused and scared

I was alone

In a bar named "There…"

With my remorse

With my blame

She melts away

In neverending time

Flowers on the grave

Are slowly drying…

Love, you danced in a fire

But I feared the flames

Love, you know, I was liar

But now I´m confused and scared

Love, you went higher and higher

But I was giddy all the time

Love, I ´m a man

Without blood, soul and heart…

Elizabeth + Justina + Mistr a Markétka + Antikrist

Kapela XIII. Století je patrně nejznámější česká gothic rocková kapela a pro spoustu fanoušků je žijící legendou, či kultem. Lví podíl na tom má zajisté charismatický zpěvák Petr Štěpán, který tuto skupinu založil spolu se svým bratrem Pavlem na konci osmdesátých let po rozpadu jejich punkové skupiny HNF - Hrdinové nové fronty (1985 - 1988).

---

Lítám + Málo mám + Dotknou se nás + Mrtvej + Barevné město

Tahle pražská kapela se jmenuje Five O´clock Tea a mě se líbí především jejich druhé album "Třeba se najdou" z roku 2009, doporučuji poslechnout celé. Ostré, podladěné kytary, které smrdí nu-metalem, skvělé melodie, impozantní souhra ženského a mužského vokálu. A především, texty o něčem. Užijte si je…

---

Obzory

Potkal jsem tě na cestě domů,

v očích slzy a sucho v ústech,

ptal jsi se mě, co je štěstí.

Štěstí je nic nehledat

a přesto něco najít.

Chtěl jsi mít křídla?

Časem se to v tobě rozplyne.

Kapku po kapce.

Stromy, slova, lásky,

to vše časem se rozplyne.

Jediné, co zbude,

budou smutní ptáci vstříc obzoru letící.

Protože není kde se toulat…

(text: Václav Šlauf)

Služka se koupe

Ztratili jsme ty, které jsme milovali. Ztratili jsme ty, kterých jsme si nevážili. Protože jsme se uprostřed Veronské noci dopustili činu, po němž zůstalo v našem životě prázdno. Nejsme si blíž, vzdálili jsme se. Nechali jsme zemřít sami sebe v nás.

Uzavřel se kruh. Ale za jakou cenu? Za cenu zapomnění.

Uzavřel se kruh. Ale za jakou cenu? Za cenu zatracení.

Hmm, už se těším, až to uslyším večer naživo…