pátek 31. srpna 2018

Zvonkohra

Objal jsem ji,
ale příliš pozdě,
všechny lístečky ze stromů již opadaly,
slzičky v letokruzích steskem klokotají,
rozpuk žalu v dechu lovce neunavíš.

úterý 28. srpna 2018

Rozmařilost lovce

Hnát se bezhlavě do lásky,
to je jako bys sbíral korálky,
co po Světě ze šnůrky se rozkutálely,
do všech koutů i děr rázem zapadaly,
není snadné ten správný korálek nalézti,
všechny bys rád miloval s dávkou neřesti,
hledáš všude, kde se dá, dech se očekáváním tají,
o pošetilosti konání lidského hvězdy tiše si šeptají.

pondělí 27. srpna 2018

Melancholie lovce

Symbolika něhy,
trny duší bloudící,
jizvy sají kapky krve
kopírujíce let dravce,
čistý průlet středem
na komoru emocí
draze bezcenných,
holá podoba lidství,
šílenost vezdejší,
dějství života a smrti
dobrotou zla okleštěné,
bezednost pocitů,
nasládlá slanost slz,
láska řevem pobodaná
o přátelství tajně sní,
hebce s vlasy do srdce
vplétá krůpěje samoty,
v objetí pak procitne,
či peřejemi prohoří.

sobota 25. srpna 2018

Všechny parfémy Světa

I kdybych se stal milionářem,
stejně bych tě dál hladil pravou rukou,
v tom mi soud bohužel nedal na výběr,
ano tou samou rukou, kterou denně onanuji, když na tebe myslím,
hladil bych tě dlaní zprvu jen po tváři,
abych tě ujistil, jak hořím, když slyším tvůj čarozvučný dech,
pak hřbetem ruky sjel bych ti po líčku na dotek k ústům,
co by mi mlčky vyprávěla ty vzkazky beze slov,
o tom, jak prahneš po mě, drnkajíce hravě prsty o svůj klín,
když žízníš, nikoli po vodě, s ohněm v těle,
co žhaví tvé uhlíky planoucí z tvých očích, těch okének lásky,
do kterých se tak rád dívám a vidím v nich všechny ty
rarášky, čertíky a motýlky, co v bříšku máš lásko má,
když kundička ti vlhne mokem, co voní líp, než všechny parfémy Světa
tvé rtíky skously by můj prst tak, až bych zamžoural bolestí,
podobně pak budeš mžourat ty, až zatáhnu za provaz,
kterým si tě svážu, to až na tebe dostanu zálusk a ty zas na mě,
mlčky to poznáme, jen jedno pohlédnutí stane se prozřením,
kdy uchopit tě budu moci, nikoli ladně, o to víc svůdně,
dosti na to, aby se ti kolínka podlomila, a ty
s povzdechem poddáš se přitažlivosti zemské, však neměj strachu,
já paži svou nastavím vstříc tvému tělu, jedna paže bude stačit,
pro tak křehké tělo, co s pírkem dalo by se měřit,
budeme-li mluvit o váze a v tom okamžení sklouzne se tvá bytost
po mé paži, lehce a ladně do pokleku vtělíš se přímo přede mnou,
spanilá, líbezná, nahá a hříšná, jak hadův sykot, když svedl tvou sestru,
bože, jak omamně čpíš hříchem, touha vábivá vytéká ti s klínu,
já vezmu brk a ten lahodný likér coby inkoust využiji a budu jim psát,
psát slova tak hříšná, až chvět se budeš po celém těle, neb právě
tvou kůži užiji co pergamen na ta sprostá a vulgární slova, co
obejmou nás v jasnozřivosti a spoutají nás v odlitek tak nemravný,
že i v pekle budou se rdít nad tím obrazem, na němž budeš ty a já,
dva milenci sebe hltající, jakmile ty v pokleku zhltneš mé
ztopořené já, obejmeš ho perlivými rtíky, ach povídej jak chtivě,
jazykem pozvedneš můj úd do výšin nebeských, až
zmohutní v tvém polibku francouzském poskytnutém bezostyšně,
jen tak už budu schopen vnímat a chápat život, krev v mých žilách
snad opět se rozproudí, jen tehdy, budu-li mít klín tvůj na očích
budu živ, jinak nikdy víc, toť je mým osudem,
sevřít tě v náruči těsně poté, co ústa tvá obejmou můj falus
v modlitbách zkažených a perverzí psaných, pak popadnu ten oltář,
míněno tělo, schránka, jež byla ti dána a chtíčem uštknuta,
mysli na to, jak lehce do tebe vstoupím a ty mě přijmeš s potěšením,
přesto, že hrubým budu anebo právě proto vtáhneš mě
kundou svou zbroceným lepkavou a šukavě hladovou, ale
to až krátce poté, co k posteli si tě přikurtuji tak pevně, že
pavouk bude mi to závidět, pak budeš v mé moci, v mém ráji a
já v tom ráji budu s tebou, neb budu v tobě kmitat a přitom tě svírat,
věř mi, tak horlivě, jak jen to bude možné a únosné pro nás oba,
budu v tobě dostatečně dlouho, abych ti dopřál orgasmů pár,
až přitom posledním se k tobě přidám a střikem dopřeji si
ten pocit splynutí a to už tvou štěrbinku bude prolévat má bělostná slast.

pátek 24. srpna 2018

Srpek utopen v polibcích

Rozbřesk světla požehnaného
v očích tvých záhy kvapem pohasl
a já,
ničema,
jsem ty černočerné, uhaslé uhlíky
nedokázal opět rozžehnout,
doteky neomalené,
co život měly rozdmýchat,
závan smrti pitoreskní
přinesly jen.

středa 22. srpna 2018

Rákoska není zbytečnost

Uhrančivá kráska v bílém stojí přede mnou,
s úsměvem na rtech, však s hříchy v těle,
její kráse odolat nelze, mé tělo je bdělé,
přistoupím k ní a obejmu ji rukou pevnou,
odejít jí nedovolím, svou šanci nepromarním,
šátky a provazy rády mi budou nápomocny
sevřu ji v náručí, ještě než ozve se ponocný
toť smělý plán konaný v tom čase podzimním,
sukénku bělostnou vykasám ji hnedle
zadeček, co okénko do nebe s radostí spatřím,
jak před božím oltářem já v tichu se pomodlím,
šťavnatá mušlička zatřpytí se vedle,
těžko se udržet v takové vypjaté chvíli,
chtíč ve mně pulzuje silou medvědí,
o tom moralisté vůbec nic nevědí,
za vteřin pár v klidu bych uběhl míli,
jiné chutě mnou však právě lomcují,
chci se zmocnit té překrásné oreády,
padám dolů skrz všechny vodopády,
v mžiku krátkém těla naše se spojují,
čas jiný nastal a prostorově jsme též jinde,
to vlasy její, co šáhtúš za všechno mohou,
spanilost její může se srovnat jen s duhou,
líbezné je toto poupě co čertíky má v pindě,
ještě jí naplácám a bolest klidně ji způsobím,
však to má tak ve snáři napsané černou tužkou,
před mazlením dá přednost trestu mou rákoskou,
bez orgasmu neodejde, plane jejím vědomím.

neděle 19. srpna 2018

Fuck Off TV

Kolaps společnosti
mediální marast
konzumní žumpa
jednotlivec vždy poražen a podroben vůli davu
plazí se a škemrá
o svůj mrzký podíl
bezpáteřní had
drobky z tvrdé kůrky chleba a jen krapet vody
moloch neochotně vydá
co mu od huby upadne
pach zkaženého sousta
mohlo by to být jinak, i jedinec by mohl klidně vítězit
vzít si, co mu náleží
co mu patří
na co má právo
jenže to by také našinec musel chtít a něco pro to udělat
a nejen sedět doma na prdeli
před zapnutou televizí
stěžovat si a pouze se litovat
život máš jen jeden a záleží hlavně na tobě, jak ho prožiješ
nepodléhej stádu, žij
vytvoř si vlastní Svět.

Bolestivý obzor

Raději prodám duši mou bolavou,
než abych přišel o náklonnost tvou,
nikdy v životě nepolámu ti zcela,
lehce poraněná, serafínská křídla,
nalomil jsem je hrubou neopatrností,
kaji se, má mysl překypuje sklíčeností,
muži zkrátka občas dříve konají,
a nespokojí se s pouhou nadějí,
čas kupředu uhání stále jako o závod,
vrátit ho nelze, i když bylo by to vhod,
avšak jednu velikou výhodu to bezesporu má,
minulost nad budoucností žádnou moc nemá,
křídla pochroumaná láskou a něhou zocelím,
jen prosím tečkou nepiš konec vším nadějím.

pátek 17. srpna 2018

Kyvadlo z brokátu

Své malinkaté tajemství mám
hůlkovým písmem vepsané ve snáři
pod víčky oslnivě tvůj úsměv mi září
bez mučení k hříchu se doznám,
chuť těla tvého hebce opojného
s radostí na jazýčku si hýčkám
srdce žár ohnivý s láskou ti dám
i s nádechem polibku hřejivého,
oddanost, kterou touhou vulkánu znásobím
horkost lávy, peklo mrazivě spalující
nesežehne milence spolu se milující
tok rozvodněné řeky dravou vášní umocním,
poté z něhou na pomoc přispěchám
času přece není nikdy dost
třeba budu i nezvaný host
dávkou olejíčku chrám tvůj polaskám,
v náruči mé měla by ses cítit blaze
možná jsem bláhový panáček i naiva hloupý
na slovo upřímné však nikdy nebudu skoupý
bičem zradu potrestám včas a draze.

úterý 14. srpna 2018

4 a 20 000???

Utíká to, za chvíli to budou již 4 roky, co jsem na blogu a zaznamenávám veskrze samé úspěchy. To zní hrozně nafoukaně, že? Několik desítek fanoušků a fanynek, kteří se ke mě vrací, za což jim, tedy vám vřele a srdečně děkuji. Také jsem nedávno překročil hranici 20 000 přístupů. Co blogem začalo, pokračuje tady na FB. Vím a chápu, že můj styl psaní nemusí být pro každého. Na někoho může působit příliš otevřeně, lascivně až vulgárně. Ale já píší podvědomě, tak, jak se mi slova rodí v hlavě, jdou i do wordu, případně kamsi, na útržky různých papírků a cárů pivních účtenek, letáků a novin, později přepsané a zpracované do čitelné formy k vám, ke čtenářům. Bez příkras, bez potřeby zaujmout každého. Jinak to zkrátka neumím. Občas se i já sám podivím, co jsem to vlastně zplodil, ale svou tvorbu vnímám jako takové zvláštní zpětné zrcadlo svých myšlenek a možná i své duše. Odvrácená strana Akimka, dalo by se s nadsázkou říct. Někdy nahlédnu, jindy ne. Pořád mě to baví, i když mě to sem tam dosti vyčerpává. Tu a tam lamentuji a láteřím, že to jsou všechno stejně sračky a kdo ví, možná to opravdu jsou jen takové nekvalitní citové splašky, Ale co už, nějak ten volný čas trávit musím, ne? A navíc, nebýt toho psaní, tak... zkrátka mi to mění život a rozhodně k lepšímu, takže dá-li Bůh a já budu zdravý, hodlám určitě pokračovat. Na delší články a povídky jsem zatím zanevřel a to hlavně z časových důvodů. Je mi to moc líto. Próza mi je bližší, než poezie a též se s nabubřelostí sobě vlastní, domnívám, že mi jde o něco lépe, než ty básničky, ale zkrátka a dobře nestíhám. To samé platí i pro porno povídky, dle ankety na mém blogu jsou stále a "překvapivě" mou nejčtenější tvorbou, ale bohužel, prozatím se k nim patrně nevrátím, přisprostlé básničky vám budou muset stačit.

Jediné, co mi na blogu opravdu chybí, je možnost vstoupit do "Autorského klubu", ano to mě opravdu štve. S vyplazeným jazykemS vyplazeným jazykemSmějící se

PS: Psaní blogu je o mnoho lepší a zábavnější, než celé dny vysedávat u něčeho tak zbytečného, jako je televize. Smějící se

pondělí 13. srpna 2018

Pro usnutí

Další tajuplná bavlnka rozkoše
padá ladností uvolněných listů
po větru hebce ze stromů snášejících se k zemi,
tvé rty opět beze slov mluví,
pootevřená jsou tak svůdně,
až dech se tají,
zřekl jsem se ho,
dýcháš přerývaně, přesto mocně a významně,
vzdycháš, sténáš,
milostně naříkáš,
tvé dlaně i prsty tělo mé objaly
a nehty nedlouhé pronikly pokožkou
do mých starých,
nemohoucích kostí,
bolí to, přesto jsem opojen
poctivou dávkou neuhasitelné vášně,
blaženost nás naplňuje a prostupuje,
všechny ohně Světa
chladivým obvazem jsou,
srovnám-li je s mým nitrem,
to přeplněné něhou rozkvetlo v tento vzácný okamžik,
žhne po tobě,
proměnilo se
v dar věnovaný tvé touze i chtíči,
zakláníš hlavu,
oči,
drahokamy zorniček
pod víčky nedobytně jsou schovány,
co tětivu luku napínáš svůj chrám,
tělo pudem po hříchu rozohněné,
prsty u nohou nevědomky v pěsti zatínáš,
brány Edenu kopnutím rozevírám
a ty, holčičko
medově voňavá,
neváháš,
bez meškání do nich vstupuješ.

čtvrtek 9. srpna 2018

Úsvit

Hle,
podívej,
v jejich očích svítá a ještě rozespalé jitro se probouzí,
když těla jejich nahá, touhou promámená,
v sobě propletená transcendentální vášnivostí,
v řece lásky a vzájemné odevzdanosti,
voňavě se topí,
pohřbí je spolu,
snad.

pátek 3. srpna 2018

Medusa

Tvá mysl točí se na kolotoči
poháněném čirou rozkoší,
ve svůdných šatičkách s laclem,
pod nimi obnažená docela,
přede mnou ležíš a paže
po vzoru Ježíše rozpažené máš,
oči tvé mnohobarevné právě
obrací se k nebeským modráskům,
přestože to, co právě konali jsme
do osidel po hříchu pekelných
spíše se hodí, jak praví mravokárci,
tělíčko ladné, Pane odpust mi,
snad před pár měsíci ještě dívčí,
dávno však už není nevinné,
zkoušce s bolesti podrobil jsem,
to s náklonosti k tobě Meduso spanilá,
ty jsi však bolest ve slastný nektar
s vášní v jednom mžiku proměnila,
připomínáš mi modlitební oltář
a také jim jsi, to musíš mi věřit,
každičkou část tebe, již polibkem
ochutnal jsem bez váhání, vím
jak chutnáš od hlavy k nohám,
díky tobě poznal jsem moudrost,
že bolest a slast sestry, dvojčata jsou
a tak dobře jim je, když spolu jsou,
ztěžka se ti mluví, slov ale třeba není,
nádechy a výdechy znamenají více,
než jen pokřivené a neslyšené věty,
což ztratí se v rejdu událostí všedních,
já žiji pro přítomnost a pro nic jiného,
srdce buší mi touhou, chtíčem plápolá,
jeho hříšnou podstatu s láskou daruji ti,
hvězdy ještě nesvítí, i Luna kdesi toulá se,
žena plachá přec divá, bičováním znavena,
v náruči mé již stárnoucí, ukojena, usíná.