Všechny parfémy Světa

I kdybych se stal milionářem,

stejně bych tě dál hladil pravou rukou,

v tom mi soud bohužel nedal na výběr,

ano tou samou rukou, kterou denně onanuji, když na tebe myslím,

hladil bych tě dlaní zprvu jen po tváři,

abych tě ujistil, jak hořím, když slyším tvůj čarozvučný dech,

pak hřbetem ruky sjel bych ti po líčku na dotek k ústům,

co by mi mlčky vyprávěla ty vzkazky beze slov,

o tom, jak prahneš po mě, drnkajíce hravě prsty o svůj klín,

když žízníš, nikoli po vodě, s ohněm v těle,

co žhaví tvé uhlíky planoucí z tvých očích, těch okének lásky,

do kterých se tak rád dívám a vidím v nich všechny ty

rarášky, čertíky a motýlky, co v bříšku máš lásko má,

když kundička ti vlhne mokem, co voní líp, než všechny parfémy Světa

tvé rtíky skously by můj prst tak, až bych zamžoural bolestí,

podobně pak budeš mžourat ty, až zatáhnu za provaz,

kterým si tě svážu, to až na tebe dostanu zálusk a ty zas na mě,

mlčky to poznáme, jen jedno pohlédnutí stane se prozřením,

kdy uchopit tě budu moci, nikoli ladně, o to víc svůdně,

dosti na to, aby se ti kolínka podlomila, a ty

s povzdechem poddáš se přitažlivosti zemské, však neměj strachu,

já paži svou nastavím vstříc tvému tělu, jedna paže bude stačit,

pro tak křehké tělo, co s pírkem dalo by se měřit,

budeme-li mluvit o váze a v tom okamžení sklouzne se tvá bytost

po mé paži, lehce a ladně do pokleku vtělíš se přímo přede mnou,

spanilá, líbezná, nahá a hříšná, jak hadův sykot, když svedl tvou sestru,

bože, jak omamně čpíš hříchem, touha vábivá vytéká ti s klínu,

já vezmu brk a ten lahodný likér coby inkoust využiji a budu jim psát,

psát slova tak hříšná, až chvět se budeš po celém těle, neb právě

tvou kůži užiji co pergamen na ta sprostá a vulgární slova, co

obejmou nás v jasnozřivosti a spoutají nás v odlitek tak nemravný,

že i v pekle budou se rdít nad tím obrazem, na němž budeš ty a já,

dva milenci sebe hltající, jakmile ty v pokleku zhltneš mé

ztopořené já, obejmeš ho perlivými rtíky, ach povídej jak chtivě,

jazykem pozvedneš můj úd do výšin nebeských, až

zmohutní v tvém polibku francouzském poskytnutém bezostyšně,

jen tak už budu schopen vnímat a chápat život, krev v mých žilách

snad opět se rozproudí, jen tehdy, budu-li mít klín tvůj na očích

budu živ, jinak nikdy víc, toť je mým osudem,

sevřít tě v náruči těsně poté, co ústa tvá obejmou můj falus

v modlitbách zkažených a perverzí psaných, pak popadnu ten oltář,

míněno tělo, schránka, jež byla ti dána a chtíčem uštknuta,

mysli na to, jak lehce do tebe vstoupím a ty mě přijmeš s potěšením,

přesto, že hrubým budu anebo právě proto vtáhneš mě

kundou svou zbroceným lepkavou a šukavě hladovou, ale

to až krátce poté, co k posteli si tě přikurtuji tak pevně, že

pavouk bude mi to závidět, pak budeš v mé moci, v mém ráji a

já v tom ráji budu s tebou, neb budu v tobě kmitat a přitom tě svírat,

věř mi, tak horlivě, jak jen to bude možné a únosné pro nás oba,

budu v tobě dostatečně dlouho, abych ti dopřál orgasmů pár,

až přitom posledním se k tobě přidám a střikem dopřeji si

ten pocit splynutí a to už tvou štěrbinku bude prolévat má bělostná slast.