pondělí 30. března 2015

Strach???

Bojím se tě osude, má lásko, mé všechno, bojím se tě, protože tě tak miluju. Tvé veškeré činy jsou vytetovány do mé mysli, tak jasně, jak jen vesmír může působit. Jsme si tak blízko, jak jen milenci mohou být. Přitom tak vzdáleny, jak život dospělého na úkor dítěte. Jsme jenom ty a já, siamská dvojčata, paprsek světla vetkaný do tváře budoucnosti. Budeme spolu navěky, ani čas nás nepohltí, ani válka, ba ani smrt nás nerozdělí. Přitom jediné slovo vlídného člověka nás může změnit, tak nezvratně, ano tebe i mne můj milý osude, můj příteli. Tak jednoznačně, jak ani ti sám to nedokážeš. Snad i jediný tón tohoto světa a jeho pradávné minulosti to může dokázat. Je to tak snadné...

A proto tě tak miluju a bojím se tě zároveň. Buď se mnou...

sobota 21. března 2015

Kdy přestává být muž mužem?

Původně jsem chtěl napsat čistě veselý až vtipný článek o jaru, které se nám pomalu, ale jistě blíží, respektive už nám buší na vrátka a myslím, že nebude čekat, až mu pootevřeme, ale vtrhne k nám tak říkajíc bez pozvání, ono se zkrátka ptát nemusí, tak je to přece od přírody dáno. A vezme-li to kalendářně, tak dnes je první jarní den, a tak by se dalo říct, že jaro už nám začíná vládnout.

A takhle jsem chtěl pokračovat pěkně zvesela a radostně, ale pak jsem si opět uvědomil, že všechno má svoji dark side, svoji temnou, či stinnou stránku věci. Ano, tak to už to na Světě bývá, nic není jen pozitivní, skvělé a viděno v růžových barvách. Také jsem si vzpomněl na příhodu, kterou mi v loni vyprávěla kamarádka. A tak sám nevím, jak tento článek dopadne, budu zkrátka psát to, co mi právě bleskne hlavou, snad se mi to podaří alespoň nějak rozumně poskládat, aby to mělo hlavu a patu, ale dobrou kvalitu článku vám s klidem slíbit nemohu a také se obávám, že konec bude dosti trpký.

Zatím tedy ale ještě budu pokračovat s veselou notičkou na rtech. Je jaro, příroda se probouzí, i když při pohledu z okna koukám, že opravdu z volna, ale jsem jistý, že nebude dlouho trvat a všechno se bude jarně radovat, tráva obdrží zas svůj sytý odstín, stromy též cinknou smaragdem a veškerá květena se zabarví, až oči budou přecházet a všechno bude krásně vonět, že se z toho alergici poserou (dámy prominou). Také fauna se už jistě probouzí a každý živočich si nejprve najde něco dobrého na zub, a když se dobře nakrmí, bude se snažit najít nějaký ten protějšek. Sameček samičku, druh družku…

… a pak nám pánové nastane kurevský peklo. Každý rok je to totiž stejný. Jakmile se teploměr vyšplhá výše, než ke dvacítce, což nemusí už dlouho trvat, veškeré ženské pokolení se samozřejmě začne vysvlékat ze zimních bund, kabátů a kozačky nahradí tenisky a střevíce. A když teploměr povyleze ještě o kousek výš, tak nastane čas pro zbraně hromadného ničení v podobě sukýnek pod prdelku, triček, tílek a bodýček. A to se pak na to muž, chudák zmatený a zrovinka jarem probuzený musí nevinně koukat a kochat se tou dívčí a ženskou krásou, která se mu náhle rozprostře před očima a bude jí všude plno, kam jen vstoupí, bude nějaká ta luxusní kráska, jen spoře zahalená a instinktivně, byť nevědomky svádějící a žadonící o oplodnění. A to se jako pak má člověk, rozuměj muž ohlídat a nezírat, jak nadržený adolescent, co ještě nepoznal kouzlo samohany. Vždyť je to pro toho chudáčka samečka takový šok po té zimě, kdy jsou děvčátka a ženštiny krásně zabalené v péřovkách a mají od mrazu opuchlé tvářičky a červené nosíky, coby rampouchy, jen cvrnknout, aby jim upadl. A najednou přehlídka pomalu ve spodním prádle všude, kam se otočíš. Potom v létě už to jaksi jde, člověk, opět rozuměj muž, se aklimatizuje, vybouří se a už to bere tak nějak z nadhledem. Ale první parné dny jsou pro nás šokující podívanou. Ono, třeba když vlezete ve vlaku do kupíčka, kde sedí samotná náctka a má odhalené nožky přehozené přes protější sedadlo, na které si sednete vy a ještě na vás laškovně mrkne, že jako, jestli vám to nevadí, vy pochopitelně pokývnutím odpovíte, že ani náhodou a začnete s ní nenuceně konverzovat, přičemž se jí pochopitelně díváte jen na obličej, tedy do očí a až po chvilce, v rámci periferního vidění obhlédnete situaci, kam že ta její sukýnka asi sahá a vy alespoň doufáte, že si ten nevychovaný spratek s tělíčkem andělíčka nezapomněl doma gaťky a když jo a skrze přední rozparek džínové sukénky, zapnutý jen na pár knoflíčku na vás občas vykoukne narůžovělá jeskyňka… To je pak z vámi amen, máte mlhu před očima a nevidíte nic jiného, než otevřenou náruč přísedící cestující. A tak se začnete snažit děvče zaujmout a doufáte, že se vám to podaří do té míry, že ona nabyde dojmu, že i její jarem zduřelé a zvlhlé tělíčko si žádá mužskou blízkou přítomnost a to co nejdříve. Někdy to vyjde, jindy ne. A do takových situacích se dostanete třeba i několikrát za týden. Tento příklad byl extrémně náročný, zdaleka ne všechny ženy a dívky jsou takto vyzývavé. Bohužel, ne všichni muži jsou schopni překousnout odmítnutí a dokonce jsou muži, kteří se neovládnou a hodlají si ženu, či děvče "vzít" i bez její vůle. A tím se dostáváme k odvracené straně věci, vstupujeme na dark side, která může být pro určenou ženu osudovou a až příliš krutou.

Popíši vám historku, kterou mi vyprávěla má kamarádka, která se shodou okolností udála též ve vlaku (já mám na ty vlaky snad obsesi, či co). Kámoška přejížděla v loni jen z města do města, necelých 13 kilometrů, coby kamenem dohodil. Byl to klasický vagon ze sedadly, nikoli kupíčkový typ. Bylo to večer za parného léta a tak kámoška měla tričko a sukni. Vagon byl skoro prázdný, jen si všimla jednoho celkem pohledného a celkem dobře oblečeného mladíka, značkové tričko a kraťasy, seděl nedaleko ní. I on si jí všiml a asi se mu zalíbila a to bohužel, protože muž neznaje studu a prost veškeré morálky počal před ní vykonávat ipsaci a to dost nepokrytě. Průvodčí byl momentálně kdesi a tak se kámoška zvedla a přešla do jiného vagonu, doufaje, že jí muž nebude následovat, což neučinil a ona po několika minutách vystoupila v cílové stanici "bez úhony." Jen si pohlídala, jestli masturbant nevystoupil též, což se naštěstí nestalo. Když nám to později vyprávěla, nebyl jsem jediný, kdo zlostí skřípal zuby, v partě jsme se shodli, že tohle už je hodně přes čáru a že muž může být nadržený, jak chce, ale tohle se prostě nedělá, že takové věci je nutno nechati na doma.

Ono se říká, že tihle onanisté nemají potřebu nikomu ubližovat, že si prostě udělají to svoje a jdou pryč, ale pro tu ženu, či děvče to zajisté není nic příjemného a navíc tímhle to mnohdy bohužel nekončí. Ano mluvím o znásilnění, kterého dobou spíše přibývá. A to už je vskutku obrovský společenský problém. Navíc, když si uvědomíme, že ohlášené případy jsou jen malým zlomkem veškeré sexuální agresivity konané vůči ženám. Málokterá znásilněná žena se totiž rozhodně skutek ohlásit, buď se bojí výhružek agresora, ve větší míře jí v tom ale brání představa, že bude muset celou situaci vyprávět nejprve na policii, případně pak u soudu, což se může rovnat pocitům stejné hořkosti, jako samotný akt. Mnohé ženy se také za čin svým způsobem i stydí a pochopitelně ho vnímají jako své pokoření. Všeobecná představa, že pachatelem znásilnění je vždy jakýsi pobuda, opilec, zoufalec zkrátka muž z okraje společnosti je nesmyslná. Je alarmující, že více než polovinu pachatelů znásilnění tvoří muži, kteří se rekrutují z okolí oběti. Patří k jejím příbuzným, přátelům, známým či spolupracovníkům. Mnohdy to jsou muži, kteří jinak sexuálně nestrádají, vedou normální sexuální život, mají rodinu, děti. To je na celé situaci to nejděsivější a také je nutno si uvědomit, že ta neblahá záležitost v drtivé většině případů nekončí samotným aktem. Dívky a ženy si mohou následky nést dlouho, mnohdy po celý život. Jedná se často o psychické problémy, neschopnost navázat vztah, případně vést běžný partnerský život, odpor k sexu jako takovému je v těchto případech také velmi běžný. Oběti znásilnění často hledají cestu ven z klíčivých pocitů v drogách, alkoholu, v automutilaci, případně si vezmou i život. Jejich stavy pochopitelně vnímá i jejich okolí, jejich blízcí a rodina, ačkoliv se jim děvče, či žena třeba ani nesvěří. Ta daň za chvilkový pocit úlevy pachatele je tudíž hodně vysoká a neférová vůči ženám. A to se zdráhám psát o sexuálním násilí páchaném na dětech. Je zřejmé, že oběti znásilnění prožívají peklo, je přece spousta faktorů, které situaci ještě zhoršují, žena může být věřící, nezkušená, nezbavena poctivosti, asexuální, lesbického zaměření, nebo zamilována do muže, který na ní doma čeká…

A jak o znásilnění smýšlejí zákony?

(1) Kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let.
(2) Odnětím svobody na dvě léta až deset let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1
a) souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží,
b) na dítěti, nebo
c) se zbraní.
(3) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán,
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na dítěti mladším čtrnácti let,
b) spáchá-li takový čin na osobě ve výkonu vazby, trestu odnětí svobody, ochranného léčení, zabezpečovací detence, ochranné nebo ústavní výchovy anebo v jiném místě, kde je omezována osobní svoboda, nebo
c) způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví.
(4) Odnětím svobody na deset až šestnáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 smrt.
(5) Příprava je trestná.



Nepřipadají vám tyto trestní sazby příliš a až směšně nízké za to, že pro několik minut vlastní rozkoše zbaví někdo někoho jiného možnosti prožít krásný a láskyplný život. Já určitě nejsem dokonalý člověk a dokonalý muž už vůbec ne, ale muž, který si podvolí ženu násilím, u mě zkrátka přestává být mužem…

pátek 20. března 2015

Obzory

Potkal jsem tě na cestě domů,
v očích slzy a sucho v ústech,
ptal jsi se mě, co je štěstí.
Štěstí je nic nehledat
a přesto něco najít.
Chtěl jsi mít křídla?
Časem se to v tobě rozplyne.
Kapku po kapce.
Stromy, slova, lásky,
to vše časem se rozplyne.
Jediné, co zbude,
budou smutní ptáci vstříc obzoru letící.
Protože není kde se toulat…

(text: Václav Šlauf)


úterý 17. března 2015

Střep

Už při prvním nádechu po probuzení pocítila zničující bolest. Bolest s koncetrací tak vysokou, jakou může poskytnout pouze dávka tvrdé drogy nastřelena jehlou přímo do tepny. Agonie naprosto devastující a ovládající její vědomí trvající několik vteřin. Jí to však připadalo jako věčnost. Vyčerpáním omdlela.

Když nabrala vědomí, bolest byla pryč. Ulevilo se jí a tak se chystala přivítat nový den rituálem, na který byla zvyklá. Pravou rukou si začala hladit břicho a pomalinku mířila na prsa. Každé ráno si takhle uvědomovala sama sebe. Náhle ale ucítila na hrudi obrovský tlak, který se začal měnit v jednou už prožitou bolest. Levou rukou tedy trhla, aby zjistila, co jí tíží. S prstu jí začala kapat krev. Řízla se o střep, který jí trčel s hrudníku. Lekla se, zároveň ale pevně chytla zbytek skla a s bolestivou grimasou jej vyrvala a mrskla s ním o zeď. Neslyšela žádný zvuk. Instinktivně začala hrnout peřinu k ráně, aby zastavila krvácení. Jenže, ani kapka tekutiny dávající život, povlečení zůstalo čisté, sněhově bílé. Podivila se. Cítila se velmi zmatená a tak jen ležela a snažila se pochopit údálosti, osudem přichystané právě pro ni na tento den. Vzpamatovala se a začala hledat ránu po střepu, ale její kůže nejevila žádné stopy porušení. Ani nepatrná jizvička. V místě odkud vyrvala sklo, vnímala jako zvláštní, prázdný prostor.

Po chvilce se odhodlala pokračovat ve svém pravidelném, ranním rituálu. Teď už používala obě ruce. Hladila si obě prsa a dráždila si bradavky, jak byla zvyklá. Stimulace prsou jí dělala dobře, ale sama doufala, že pro dnešek to není vše, jako obvykle, že pro dnešek je to pouhý začátek. Toužila překonat strach, který jí dusil od chvíle, co si poprvé uvědomila svojí ženskost. Něžnými pochyby se tedy pomalinku, ale s jistotou laskala prsa a břicho a pak se přestala bránit a zamířila rovnou na střed svého terčíku stěští. Vzápětí ji zaplavila nadpozemská vlna opojení. Přesto, že to dělala poprvé, věděla přesně, co dělat. Obnažila svůj klitoris a s jistotou stvořitele vesmíru si jej začala dráždit. "Tak malý kousek lidského těla a přitom dokáže ohromit ženu takovou silou," uchechtla se. Úsměv se ale hned změnil opět na výraz neukojené touhy. Její studánka se během několika vteřin zaplnila vlahou tekutinou, jejíž vůně prostupovala místností. Ucítila sama sebe a její fantazie už nebrala konce. Prstem si masírovalá naběhlého andělíčka a druhou rukou poodhrnula oba závojíčky nacež vstoupila do své hřejivé lasturky. Před očima se jí počal zobrazovat výjev, kterého se tak bála. Zároveň vnímala, jak se pomyslná, ale pro ni tak skličující rána po střepu začíná zaplňovat. Teď už věděla, že není cesty zpátky. S přirozeností s jakou ptáci umějí létat, přiváděla své tělo do stavu naprosté blaženosti. Dříve tak obávaný výjev se jí nyní stal symbolem jistoty jejího žití. Spatřila lidskou tvář, nádhernou lidskou tvář. Spatřila lidské a nahé tělo, nádherné lidské, nahé tělo. Ženskou tvář, ženské a nahé tělo.

úterý 10. března 2015

Alkoholikovo dilema, aneb úvaha o existenci boží

Na straně jedné notně špinavé ulice stojí prodejná žena, děvka, chcete-li. Věkově kousek pod 40, ale postavou i v obličeji velmi pohledná, oblečena dosti vyzývavě, spoře, nikoliv však lacině. Stát ale dlouho nevydrží a po chvíli pokleká a snaží se spíš symbolicky zakrýt svojí nahotu. Ruce spojené k modlení, v očích rozpaky a hledí k nebi. Najednou si uvědomuje, že její rty začínají podvědomě mumlat prosebná slova. "Bože můj, v životě jsem poznala spousta mužů, dávala jim bez kousku studu vše, oč si řekli. A dělala jsem to pro vyvolání vlastní rozkoše, pro ukojení své nezvladatelné touhy, která mi dala přírodou dána v tak nešťastném množství. V blaženosti hledala jsem lásku. Ano, rozkoš jsem poznala, však lásku a cit žádný. Dnes nejsem schopna milovat muže. S kým se mám milovat, když s muži nemůžu? Prosím, sejmi ze mě tíhu, která mi byla vsunuta do mého těla. Ukaž mi, co je láska. Nauč mě milovat lidi."

Na druhé straně ulice nervózně postává farář, Kristovy roky. Vzápětí začíná ze sebe strhávat šaty, které jsou symbolem jeho cesty životem. Obnažuje se a zbavuje se tak roucha, které bylo tak dlouho součástí jeho bytí. Je vidět i jeho ztopořený úd, dost trpký pohled na muže jeho postavení právě v takové situaci. I on hledí k nebesům a skrze zatnuté zuby zlostně cedí. "Ó můj Bože, až doposud jsem spojil svůj život s vírou v tebe. Šel jsem cestou, kterou jsi mi určoval ty. Sexuálním potřebám svého těla jsem se bránil. Ano, naučil jsi mě bezmezně milovat lidi, otevírat svojí náruč každému, kdo to potřebuje. Lidé mi ale tuto laskavost neoplácí, posmívají se nejen mě, ale především tobě. Můj pane, lidé ztrácejí cit a lásku, honí se za mamonem a pozbývají tak všeho, co s nich činí stvoření tak výjimečné. Všichni žádají odpuštění, pokat se však nechtějí. Už nedokážu milovat každého, nauč mě prosím pohrdat lidmi."

Přesně uprostřed této ulice utrpení a nářků sedí na lavičce trhan. Opilec, který spočinul na svém trůnu, protože nadlidské množství alkoholu kolující v jeho krvi mu prostě nedovoluje vstát. V puse bohémským způsobem vložen nedopalek ubalené cigaretky, v ruce flaška nejlevnější vodky, obsahem prázdná, právě spořádaná, přehlédneme-li pár kapek, sotva na jeden doušek. Stařík je tedy v pohybu dosti omezen, jeho smysly jsou však schopny vnímat tu velkolepou show, kterou mu pro tuto noc nabízejí farář s kurvou, herci života, oba přemýšlející o derniéře. Pijan je velmi zaujat představením, chvíli pozoruje ji, pak zas jeho a začíná přemýšlet o tom, jaká je jeho rolička v této hře života. "Asi bych měl zasáhnout, pomoci jim. Je to moje povinnost?! Ale komu dřív, kdo je z nich na tom hůř? A jsem vůbec hoden vykonat takovou pomoc? Bylo by to správné? Snad to zvládnou." Není si jist.
Ještě nějakou chvíli je oba pozoruje a pak se konečně rozhodne. Pokouší se vstát a s velikým nadšením zjišťuje, že je schopen dokonce i chůze. O dalším jeho konání již není třeba pochybovat. Pro dodání odvahy tedy dopíjí poslední krůpěje vodky a odchází shánět další chlast, neboť mu právě došel.

A co na to všechno říká Bůh? Vidí to, či nevidí? Je tu, či není? BŮH VÍ?

neděle 8. března 2015

Průměrný děti historie

"Jedním z důvodů, proč lidé v metru naší herečce tedy nepomohli, mohl být paradoxně fakt, že svědků, co mohli pomoci, bylo příliš mnoho."

Více na http://www.the-aardvark.cz/esazlesa-prumerny-deti-historie-reziserske-poznamky



čtvrtek 5. března 2015

Hektor a Dominika

Přestože kalendář signalizuje první týden měsíce dubna, jarní serenáda hřeje tak, až je z toho člověku pojednou sakra horko a musí odložit hodně ze svých svršků, aby se na slunku hnedle neupekl. Inu, jaro se vrhlo do úklidu z gruntu, má toho přece tolik na práci. Příroda už se zcela probudila ze zimního spánku a všechno už je na nohou, zvířata pobíhají a poletují jako splašená a flóra už se také vzájemně předhání v parádění a fintění se. Každá květina chce být ta nejkrásnější a nejpůvabnější, aby nad ní mohl celý Svět žasnout a ze zatajením dechem ji obdivovat. A jak to všechno, všecičko voní životem, láskou a touhou. Každý, kdo má v sobě alespoň malinkatý ždibec citu a něhy se nad tou, všude se rozlévající parádou musí radovat. I Hektor by se radoval, jásal a srdce by se mu tetelilo omámením, jen kdyby neměl do srdce vražený ten milostný trn. Hektor je totiž čerstvě zamilován a zaláskován, jsou tomu sotva 3 týdny, co objevil svou souzněnou duši, svoji vílu, nymfu a najádu, které se ve spanilosti a líbeznosti nevyrovná žádná jiná, ba i ta nejkrásnější královna krásy je proti ní ohyzdná, jak hejno krákavých vran. Hektor už teď ví, že právě jeho Dominika je ten pravý důvod, proč se kdy Hektor odvážil spatřit světlo Světa a být tak součástí životního klokotu a koloběhu, který ho v nedávné době obdařil štěstím v tak nepřeberném množství. Navíc, Dominika Hektorovu lásku opětovala bez skrupulí a v míře tak bláznivé a šílené, že byste sotva kdy v historii lidských lásek hledali zamilovanější pár. Vždyť i Veronská dvojice se nedokázala ani přiblížit k pocitům sounáležitosti a odevzdanosti, které prožívá Hektor s Dominikou. Ale co naplat, Dominice je pouhých 14 let, nic na tom ani nemění fakt, že je na svůj věk více než vyspělá, o touze a chtíči svého mladého tělíčka už leccos ví a také se už naučila zahánět dráždivé cukání v podbřišku za pomocí svých prstů na hbitých rukách. A pannou už také není, o to už se Hektor postaral, jejich láska byla příliš horlivá na to, aby posečkali do navršení dívčiny plnoletosti. To se ale samozřejmě nesmí a nemůže nikdo dovědět, před rodiči je nutno hrát komedii o nevinných dětech, kteří spolu jen tak kamarádí a mají se rádi. Vždyť Hektor je jen o dva roky starší a tak pouze tehdy, jsou-li milenci bezpečně sami, mohou se oddávat tajům milování a rozkoše, hltat vzájemně svá mládím a vzájemnou odevzdaností rozdrážděná těla, která k sobě pasují s takovou přesností, že sám Bůh by takové mistrovské dílo nevymyslel, natož vytvořil. Těch momentů, kdy jím bylo dovoleno takhle spolu souznět nebylo mnoho, přesněji za sebou mají tři dny požehnané darem vzájemného milostného prolnutí. Oba dva to ale vnímají stejně, mají totiž pocit, že jsou spolu odjakživa a to navěky. Představa, že by od sebe mohli být déle jak několik hodin je pro ně nepředstavitelná, ba co víc, mučivě trýznivá a palčivě bolestná. A v tom je právě kámen úrazu. Dominika totiž odjíždí s rodiči na měsíc do USA navštívit milovaného strýčka Patrika, který se do Ameriky před lety přestěhoval. Dominika se na strýčka pochopitelně velmi těšila, počítala týdny a dny do chvíle, kdy se výlet uskuteční, i ve škole už je vše domluveno. Dominičin otec je vlivný muž a nebyl pro něj problém domluvit pro svoji dcerušku na měsíc individuální plán studia. Nyní je ale přece vše úplně jinak. Je tu Hektor, kterému se celá Amerika a strýček Patrik těžko vyrovná. Dominika si těžko umí představit, že svého milovaného a drahého nespatří celý měsíc, její srdce snad musí puknout žalem už jen při té hrozné představě. A Hektorova mysl, ta je plná vzteku při pomyšlení na to, že svou milovanou Dominiku neuvidí celých třicet dnů. 4 týdny bez jejího úsměvu, který ho zaručeně dostává do stavu neukojitelné blaženosti, a to její hebké tělo, které mu bylo darem dáno k potěšení v tak nemilosrdný okamžik, kdy jej musí vzápětí hned opustit. "Proč si mi ji dával, když mi ji teď zase bereš, ty zrůdo bezcitná," štká Hektor s tváří namířenou pohrdavě k vládci, jenž sídlí na nebesích, načež poklekne a počne pěstí bušit do země, snad aby ze sebe alespoň s části vybil ten zoufalý vztek, jenž mu vrazil trn do jeho láskou obdařeného a zalitého srdce. "Pojď můj miláčku, utečeme spolu, dnes v noci za úplňku, sotva noc přikryje město a poskytne nám tmavý háv pro tento drzý čin, pak už budeme jen spolu, navždy, do konce našich dnů. Vykašli se na své rodiče, já se o tebe postarám, budeš jen se mnou, kolotoč Světa se bude točit jen pro nás dva," líčí Hektor svůj plán dívce, kterou před pár dny připravil o počestnost a zažehl plamen v její nevinné duši. "Ach můj pane, nechtěj prosím po mě, abych takhle ublížila svým rodičům, jsou to skvělí lidé, milují mě tak moc, že by pro mě umřeli, nemohu je takhle zradit, do Ameriky se moc těší, říkala jsem ti přece, že to plánujeme již dlouho," vysvětluje Dominika svoji situaci. "Tak jim zkrátka řekneme, jak se věci mají, že se neskonale milujeme a že spolu prostě musíme být, ať vaši jedou sami, ty budeš zatím u nás, jako u kamaráda a budeš normálně chodit do školy a budeme jen spolu. Vaši jsou v pohodě a naši to taky nějak přežijí, až se vrátí od babičky, neboj, to hravě zvládneme," spřádá Hektor skvělý a bezchybný plán. "Nechtěj to po mě miláčku, já to našim prostě udělat nemohu, příliš by je to zklamalo, měsíc je sice dlouhá doba, ale oba to přežijeme a pak už budeme jen a jen spolu, nic už nás pak nerozdělí, to ti přísahám," oponuje mu Dominika. "Tak si tedy jdi, ale uvědom si, že mi to láme a drtí srdce, já už tedy půjdu, ani loučit se s tebou nebudu, nepřežil bych to a snad bych ti řekl i něco ošklivého, což nechci," vyřkne kvapně Hektor a svižně odchází. "Hrozně moc tě miluji, vím, že mi to odpustíš má lásko," loučí se Dominika a její pohled na Hektorova záda kalí krůpěje slz. Ten se jen na chvíli otočí a pošle své drahé polibek. Jeho oči ale šeptají slova o zklamání a pak je nucen dokonce přivřít víčka, aby zakryl vzteklé myšlenky, které mu zaplavily mozek. Otočí se a ještě víc přidá do kroku. Dominika se musí opřít o plot jejich domku, aby žal nepodlomil její překrásné nohy. Cítí se být jako opilá, není to však slastné opojení, tento mok je tuze hořký. Drahnou chvíli trvá, než je schopna udělat alespoň pár kroků a donutit své láskou zmučené tělo k jakékoli činnosti. Nakonec však vchází do domu a dokončuje poslední přípravy před zítřejším odletem do USA.

Hektor přidává stále víc do kroku, chce být co nejdál od místa, které je symbolem jeho bolestné ztráty. Chůze je mu pojednou málo a tak se dává do běhu, bleskem proběhl dlouhou alejí a nyní běží po městě, aniž by věděl kam, jeho mysl ovládá střídavě obrovské zklamání, z toho, že Dominika nepřistoupila na jeho smělý plán, zklamání střídá svíravý žal a omamující strach z toho, že měsíc neucítí tu sladkou vůni, která symbolizuje Dominičinu nahotu a touhu jejího před pár dny ještě nevinného těla. Teď je ale opět vládcem vztek. Vztek nad zahozenou šancí, jak zapeklitou situaci snadno vyřešit. Hektorovi blikne hlavou i idea o tom, že mu Dominika může lhát, že se naopak do USA těší, třeba se tam s někým seznámí a na něho lehce zapomene. Je to přece jen naivní dívka, do ženy má ještě kus cesty, snadno se pomate a nějaký americký floutek jí snadno zlomí srdce a přemluví ji k obcování. Co když jí bude ipsace slabou a neúčinnou náhražkou. Jeho tělo je v jednom varu a ohni, přesto běží stále rychleji. Najednou mu do očí blikne neonový poutač, který hlásá "Restaurace Satanovi Katakomby." Bez toho, aby se vydýchal, bere kvapně za kliku. Je mu pouhých 16 let, ale jeho ústa lemuje pěstovaná bradka a kolem uší se mu plazí pejzy stejné barvy. Snad po něm nebudou chtít občanku, ví, že musí působit sebevědomě a tak si sedá přímo na bar. "Veliký pivo a absint," nehodlá troškařit. "Jistě, hned to bude," usměje se na něho servírka, asi se jí líbí.

Je druhý ráno, respektive dopoledne a Hektor se probouzí ve svém pokoji zcela nahý, vstává a rozhlíží se kolem sebe. Hledá a šmátrá všude po pokoji, protože nemůže najít ani jednu část oděvu, který měl včera na sobě. Všechno je pryč, tričko, mikina, kalhoty, ponožky i spodní prádlo. Jako kdyby už přišel domů nahý. Fajn, teď nemá jen trn v srdci, navíc má mohutný střep v hlavě, který mu zatemňuje mozek a on si není schopen vzpomenout na nic kloudného. Jeho poslední vzpomínkou, jenž mu jeho paměť nabízí, je vstup do Satanovi Katakomby. Musel vypít veliké množství absintu, možná si vzal i nějakou drogu, je ve stavu, kdy nemůže vyloučit vůbec nic. Ještě, že jeho rodiče jsou na návštěvě u Hektorovi babičky a budou tam až do konce týdne. Ještě, že babča bydlí až druhém konci Republiky. On takhle může zazdít školu, nějaká ta omluvenka se potom určitě splaší. Teď musí rychle za Dominikou, omluvit se za své hrubé chování a rozloučit se s ní jak se patří. Letadlo odlétá už odpoledne. Rychlejším krokem se odebere směr periferie města, kde Dominika ze svými rodiči bydlí. Je mu stále dosti zle, přesto, když míjí restauraci, kde včera strávil notný kus večera, rozhodně se vzít za kliku. Ne, že by si chtěl něco dát, pití bylo dost včera, jen ho napadlo se optat servírky, kolik toho včera vlastně vypil a zda nezpůsobil jakousi neplechu. "Kdepak, vypil si jenom dvě pivka a dva absinty," tyká mu servírka, pravděpodobně se jí Hektor moc líbí a snaží se být milá. Určitě si myslí, že mu je minimálně 20 let. Kdyby tak věděla, že je to teprve 16ti letý cucák. "Koukala jsem na tebe z okna, vyšel si ven, jen ses podíval na Měsíc a rozeběhl ses směrem k okraji města. Že ty tam máš nějakou kočičku?" vyzvídá. "Ale, to ne, já si občas takhle večer zaběhám," snaží se instinktivně zalaškovat Hektor, v hlavě už mu ale všechny závity jedou naplno, aby si sakra vzpomněl alespoň na něco. Snad se nevrátil k Dominice a neudělal tam nějakou ostudu. Na malou chvíli zapochybuje, jestli se má skutečně vydat na cestu, pak si ale uvědomí, že by ten měsíc bez Dominiky byl ještě několikanásobně krutější, kdyby si nebyl jist tím, že ho jeho milá oddaně miluje. Vydává se tedy rázně do kroku, ačkoliv mu je všelijak. Párkrát už se opil a bylo mu zle, ale jeho nynější pocity mu jsou úplně neznámé. Je to odlišné, než kocovina.

"Co se to tam proboha děje," Hektor prochází alejí, na jejímž konci je dům Dominičiných rodičů. Hektor už z dálky vidí veliké množství aut a rozeznává, že většina z nich jsou automobily policejní. Když přijde blíž, vidí i masu lidí, z nichž někteří jen tak postávají, jiní zase mají hodně na pilno. Hektor tuší, že je zle a dá se do běhu. Chce co nejdřív zjistit, co se stalo. Snad není něco s Dominikou, to by nepřežil. "Co se tady stalo," ptá se první ženy, na kterou narazí. "Slečnu Dominiku roztrhalo jakési monstrum, snad nějaké zvíře," zní nemilosrdný ortel. "Pane Bože, vezmi si mě k sobě a to hned," bleskne mu hlavou první myšlenka. Běží dál, co ta ženská ví, třeba mele nesmysly. "Co se tady sakra stalo?" směřuje Hektor svoji otázku, přičemž dosti hrubě vrazí do policisty, který mu šel vstříc. "Hele mladej, vychladni trochu, jo, ty seš horká hlava, viď? Mimochodem, jaký je tvůj vztah k slečně Dominice?" začíná policista s neplánovaným výslechem. "Jsem její přítel, je to moje láska, okamžitě mě k ní pusťte," je nekompromisní. "Tak prrr mladej, slečna Dominika je po smrti. Tohle je vážná situace, tak si tady někde sedni, dej si cígo, jestli kouříš a za chvíli si pro tebe přijde vyšetřující kolega. A vy se už konečně rozejdete, tady není žádné divadlo," rozhání postávající hlouček lidí.

"Tak ty si prý Dominičin přítel?" zní první otázka vyšetřujícího detektiva. Hektor jen přikyvuje a přitom cedí skrz zuby otázku, na kterou se bojí znát odpověď. "Domča je fakt mrtvá?" "Bohužel, zřejmě ji smrtelně pokousala jakási šelma." Hektorovi se zvedá žaludek, ví, že během několika vteřin vyzvrátí obsah svého žaludku, zvedne se a běží na záchod, stihne to jen tak tak. Detektiv ho chápe a tak to neřeší, uklidňuje ho a snaží se mu vyjít vstříc. "Prý si tady včera byl, musím se tě zeptat, v kolik si odcházel a jestli v tu dobu byla slečna Dominika v pořádku? Pak už ti dám pokoj, tamhle jsou lékaři, dají ti něco na uklidnění, je tam i psycholog, bude-li potřeba. Hektor s odpovědí čeká, sleduje totiž oknem, jak lékaři doprovází do sanitky Dominičinu matku, která je evidentně na konci svých sil. Přišla o jedinou dceru a to za tak zvláštních a brutálních okolností. "Asi v půl šesté a Domča byla OK," Hektor je stručný, každé další slovo je pro něho mučením. Přesto se i on ještě na jednu věc zeptá. "Co to bylo za šelmu?" "No to zatím nevíme, teď už můžeš jít, jestli chceš." Hektor se zvedá k odchodu, najednou ale cítí, jak se mu nohy podlamují jak sirky a on upadá do mdlob, policista volá lékaře.

Mohou se omdlenému zdát sny?

Hektor vychází s Restaurace, lomcuje jím vztek a alkohol mu dodal řádnou dávku žárlivosti. Představuje si Dominiku, jak si to kráčí po ulici zavěšená do jakéhosi amerického hejska, skřípe zlostí zuby, jen se trochu rozhlédne a už se rozebíhá směr alej, za kterou se k spánku chystá ta budoucí nevěrnice. Už běží alejí rychleji a rychleji, srdce mu tluče, je však silné jako dobře namazaný stroj, Hektor v běhu zvedne hlavu a podívá se zpříma Luně do tváře, ta se na něj usměje a bez výčitek mu dává podobu, která bude za pár okamžiku nástrojem oné tragédie. Běží tedy po čtyřech, srstí je pokryt, v podobě tvora, jenž úplněk mu dal. Ach, stůj ty hříšný lycantrope! Už není návratu, proměna dokonána jest. Jeho mysl pozbyla veškerých citů, teď ho ženou jen instinkty a pudy. Zastav osude tu chtíčem omámenou bestii, jejíž zrození mu dává několikanásobnou sílu a odhodlání. Nemusí se pídit po důvodech a už vůbec ne po následcích. Jeho zvířecí svaly ho ženou k cíli tak nemilosrdně rychle, je to už úplně někdo jiný, jediné co mu zůstalo z lidského Hektora je nahromaděná agresivita zrcadlící se v jeho temných očích. Žene alejí a už vidí známý dům, on však nechápe své skutky, ví jen, že musí konat. Jeho čenich snad už cítí vůni Dominičinu, už je skoro tam, avšak jeho dnešní návštěva bude mít nedozírné následky, jeho objetí nebude láskyplné a něžné. Dominika již má sbaleno a tak vyšla ještě na chvíli na zahradu, kde to má tak ráda, netuší, že záhony, které v létě tak něžně opečovává, stanou se tento večer jejím rovem. Jdi domů ty poupě lidské, blázínku zamilovaný, nepřízeň osudu už ti dýchá na krk. Ještě máš pár okamžiků. Ba ne, už jí vidí za nízkým plotem, který bez meškání přeskočí a pak už jen pár kroků, Dominika se stačí jen ohlédnout za pohybem, který periferně zahlédne a už má čelist na hrdle a tesáky se zabořují do jejího krku tak lehce, že nemá cenu smlouvat o jejím životě, sestřička smrt jde lycantropovi ochotně na pomoc, dívčina krev tryská z krkavice, která už vzala za své a ta zrůda ji už lačně chlemtá. Dominičiny oči rázem vyhasnou. Co smrt vezme, člověk nevrátí. Quae facta sunt, non possunt mutari.

Hektor se probouzí ze mdlob, jeho mysl už je ale někde jinde, ví, že on už nemá právo na život, jeho svědomí ho mučí a trýzní víc, než jakákoliv nesnesitelná bolest, jakou kdy člověk cítil. On už přece zná pachatele toho bestiálního mordu. Ví, že ho spáchala šelma, která je šelmou jen napůl, že má i lidskou podobu. "Pojďte, odvezeme vás do špitálu," to na něj hovoří jeden z doktorů, který se o něho teď stará. Hektor ví, že se musí vzchopit, aby mohl jít vstříc svému osudu. "Ne, ne, děkuji, už je mi o hodně líp, jen se napiji trochu vody a půjdu domů, jestli vám to nevadí, rodiče na mě čekají," zalže. "Tak dobrá, ale kdyby se vám přitížilo, tak hned volejte záchranku." "Nebojte, to už bude dobrý a děkuji," odchází do kuchyně, opravdu se potřebuje napít, zároveň ale má pro to i jiný důvod. Když vypije sklenici vody, začne se po kuchyni rozhlížet. Všichni mají co dělat, tak si ho nikdo nevšímá. Otevírá první šuplík a hned bingo, sada různých nožů od malých až po veliké. Bere ten největší, zkusí ho a řízne se. Ostrý jako Trinidad Moruga Scorpion, jako by tu na něj čekal. Opatrně ho zasune do rukávu od mikiny a z tupým výrazem v obličeji vychází z domu najít nejbližší odlehlé místo, kde prolije svou vlastní krev. Ví, že je jeho povinností zemřít stejnou smrtí, jakou skonala jeho milovaná. "Tak, kdepak jsi kmotřičko, co ji Smrt říkají?"

Uběhlo pár dní a pohřební zřízenci spouštějí do hrobů dvě bíle rakve. Šelmu, která vzala život slečně Dominice, v okolí nikdy nikdo nespatřil.


.mádnusen ijědar ykrepš énrbířts évS


úterý 3. března 2015

Kdo zastřelil Borise Němcova?

Po delší odmlce se vám hlásí antibulvární internetový portál "Ty pičo" a jeho jediný redaktor Akim. Tomu se totiž podařilo odhalit několik informací ohledně smrti zastřeleného kritika ruského prezidenta Putina Borise Němcova.

Ano, myslím, že se mi podařil opravdu husarský kousek a to vlastně náhodou. Při nedávné návštěvě jednoho z moskevských hudebních klubů jsem se seznámil s jednou vlivnou ženou, respektive mužem a to v jedné osobě. Je to totiž transsexuál, neboli shemale, čili žena, která byla původem mužem, ale nyní má už zcela ryze ženské rysy a postavu, jen má místo vagíny penis a to dosti veliký (25 cm). To jsem bohužel zjistil až poté, co jsem se s ní pomiloval v prostorách klubových toalet. Ten muž, respektive ta žena využila mé silné podnapilosti a normálně mě svedla. Na zamčených záchodcích mi poté oznámila, že jí nejvíce vzrušuje tvrdý anální styk zezadu a vestoje, při němž jí muž silně štípe do bradavek. Pod vlivem alkoholu a dalších návykových látek jsem s ní tedy soulož vykonal a to, že má penis jsem zjistil až poté, co se ke mně otočila čelem a z jejího pyje začal tryskat hustý ejakulát. Musím se přiznat, že poté se mi udělalo lehce nevolno a patrně jsem na chvíli i omdlel. Probudil jsem totiž až u ní (něho) doma, kdy mi na čelo přikládal(la) studený obklad, načež jsem poznal, že to není jen zvrhlá nymfomanka s masochistickými sklony, ale že je to na druhou stranu i docela dobrý kamarád. Pohovořili jsme spolu jako chlap s "chlapem" a on se mi svěřil, že pracuje jako sekretářka u ředitele Ruské policie a dále mi sdělila, že tamní policie má fotku pořízenou přímo na místě činu, kde zhasl život Borise Němcova. Dokonce mi onu inkriminovanou fotografii dala k dispozici. Musel jsem jí sice slíbit, že nikomu tento důkaz neposkytnu, neb i oni to mají nařízeno z nejvyšších míst. Ale co? On(a) mi také mi přece také lhal(a) a to dosti krutým způsobem. Já, jako jediný redaktor antibulvárního internetového portálu "Ty pičo" vám rád odhalím obličej vraha Borise Němcova. Je pravda, že fotografie není zcela kvalitní a střelec byl také maskován a to za pomocí převleku, který je už dost profláknutý, používal ho totiž jeden masový vrah a šílenec a to především během Druhé světové války. Proč tento, ne moc hezký převlek zahrnující vlasy s patkou a krátký knírek pod nosem použil i zabiják, který zbavil života Borise Němcova, netuším, také mi není známa totožnost onoho muže. A především z tohoto důvodu je mojí povinnosti vám tento důkaz odhalit. Kdybyste snad tohoto sadistu poznali, případně znáte-li jeho jméno, napište nám jej prosím do naší redakce na email typico@typico.typico


Pro antibulvární internetový portál "Ty pičo" lehce unavený a sexuálně rozčarovaný Akim.


neděle 1. března 2015

Inter arma silent Musae

Pamatuji si to, jako by se to událo včera. Bylo pár měsíců po Sametové Revoluci a malému Akimovi bylo tehdy jedenáct let a na jeho MC kazety s Michalem Davidem a Daliborem Jandou se už několik měsíců pro nepoužívanost dosti prášilo a po čase letěly z domu úplně, zatímco jiné tři kazety hrály doslova a do písmene v jednom kuse. Všechny tři kazety zdobil nápis Depeche Mode. Akim už byl tenkrát veliký Depešák, v jeho nevinné dušince už horlivě plápolal oheň novoromantismu a jeho myšlenky se ve své naivitě jen zlehounka otevíraly komnaty, na jejichž jmenovkách se zobrazovaly slova jako láska, sex, víra, duše, odevzdanost, Bůh, tělo, polibek, objetí, něha, strach, nenávist, přátelství… Akim tedy sedí ve svém pokoji a z jeho kazeťáku se linou industriální zvuky obalené do uhrančivé melodické linky doprovázené temným zpěvem o jakési Černé Oslavě, je v rauši. V tom vchází do pokoje jeho otec a v ruce drží zrovna sehnanou kazetu. "Byl jsem v Supraphonu (prodejna MC kazet a gramo desek, později i CD) a něco jsem ti koupil. Akim vyletí, jako když do něho střelí. "Jaké je to album?" Těší se na další dávku černooděného romantismu. "Jééé, to nejsou Depeš," je hrubě zklamán a bez dalšího zájmu pokládá "nesprávnou" kazetu na stůl. "Tak si ji alespoň poslechni, ne!" nabádá ho uražený otec. "Jo, možná jindy, teď poslouchám Depešáky, jasný," odbyde ho rázně Akim.

Je večer, Akim je stále ve svém pokoji a všechny jeho Depešácké kazety už dnes hrály 2x. Sáhne tedy po dnes zakoupené novince, ačkoliv mu neslibuje žádný synthipop s nádechem industriálu. Nejistě zmáčkne tlačítko play, kazeta se začne převíjet, zazní první tóny, pouze akustická kytara. "Nějaký zpěvák" začne zpívat píseň, ve kterém nabádá svého bratra, aby ukryl své slzy a zbavil svou mysl strachu a dále ho utvrzuje v tom, že už je dosti veliký na to, aby byl schopen čelit nástrahám tohoto Světa. Akimův nezájem se ztrácí rychlostí světla a on čeká na další příval slov, která jsou do textů vkládány s omamujícím důrazem, zároveň však působí jako perly seřazené do náhrdelníku, jedna pěkně vedle druhé, tak bělostné, že i sníh je proti ním mourovatý. Nebohý Akim spoustu z těch slov nechápe, nezná jejich význam, netuší nic o historii a událostech, jenž tato slova píší. Přesto mu tečou dojetím slzy, ač nemá ponětí, co to dojetí vlastně je. Slzy se z jeho očí řinou, jako ty bělostné perly s náhrdelníku, který roztrhl jakýsi nemotora. Představuje si, jak vypadá muž, jenž má odvahu pronášet tak pečlivě volená slova, která jsou plná hrdosti a známkou nezbičovaného ducha lidství.

Je druhý den, Depeš musí na okamžik počkat, Akim chce pochopit ta slova, která mu našeptává jemu neznámý autor. Jak asi vypadá, musí být vysoký (158 cm), když má v sobě tolik hrdosti a odhodlání. Akim už má při ruce tužku a blok, do kterého si hodlá zapisovat všechna ta slova. Kazetu tedy pouští přerušovaně, po větách, aby se je stihl zapsat. Neznámá slova si vždy podtrhne. Po několika hodinách vyleze z pokoje z blokem, který je naplněn množstvím slov, z nichž jsou některá podtržená. Oslovuje své rodiče. "Maminko, tatínku, co to je lůza, úponek, křtitel, misál, mordýř, štóla, komže, vitriol, Pegas, muleta?" chrlí ze sebe ta nepochopená slova a táže se po významu. Otec s matkou zprvu ochotně vysvětlují významy těch slov, u některých z nich si snad sami nejsou vůbec jisti. A když je těch slov přehršle, otec, byť stále s úsměvem na tváři začíná litovat, že kazetu zakoupil, na druhou stranu ho však může hřát, že sehnal pouze Bratříčka a že jeho synek po něm nepožaduje též vysvětlení jemu neznámých slov z Rakoviny, Maškar, Karavany mraků atd.

Zajisté jste snad všichni pochopili, že tím člověkem, který mě tehdy alespoň na chvíli donutil odložit kazety s milovanýma Depešákama, byl Karel Kryl. Jeho osobnost a především jeho skladby mě oslovují, dotýkají se mě a dojímají dodnes, vždyť je třeba si uvědomit, že spousta jeho slov jsou bohužel stále platná, přesto, že je to více, jak čtvrt století, co náš tento člověk a občan navždy opustil. Ano 3. března to bude 26 let, co Karel Kryl zemřel. Já se nestydatě, hrdě a s klidem přiznávám, že chci-li si poplakat, sáhnu po nějakém z jeho alb. Na jeho albech se ale kromě politických textů, které tak barvitě a jedinečně zobrazují smutnou epochu Českých dějin, také schovávají úžasné skvosty v podobě vtipných a nadlehčených skladeb o životě a třeba o ženách.


Tento článek nechť je vzpomínkou na tohoto člověka, který se nikdy nebál dát najevo, co si myslí a nebyl zvyklí klopit zrak…