čtvrtek 28. ledna 2016

La Loba Ante Portas

Visím na hraně tvé pokožky
a čekám, až se propadnu
do hlubin tvé schovívavosti,
kyneš mi na pozdrav svými
bezohledně vábivými řasami,
které žádné oční víčko není
schopno a ochotno zakrýt,
rochním se skrz tvé aroma,
šňupu jej labužnicky z dózy,
tvá vášeň lávovitě vře v mé
transcendentálně žhavé krvi,
dar ochutnat každičkou
tekutinu, která opanuje a
animálně posvěcuje tvé
skálopevně božské tělo,
byl mi shůry štědře dán,
tonu v chlípnosti tebou
symbolizované existence,
má bestiální touha po tobě,
vpaluje se hvězdám do očí,
to proto je jejich zář tak ostrá,
mít ruce, obejmu tě dravě,
prsty mé vpily by se hravě
do tvé růžolící pokožky,
já však ruce nemám a tak
bohy proklínám, ptám se jich,
proč vzali mi pro teď tu šanci,
držeti tě pevně v náruči, však
podoba má, vysvobodí mě
ze spárů mučivých výčitek,
toulky přírodou uzdraví mou,
jen z poloviny lidskou duši,
své objetí přichystám si
na dobu, až disponovat
zas budu pažemi pevnými,
jen vyčítám si snad, proč
proč milovat tě nedokážu,
když mám v srdci tolik lásky.
Nač mám v srdci tolik citu,
když milovat tě nedokážu?

neděle 24. ledna 2016

pátek 22. ledna 2016

Slza z volského oka planoucí

Můj hořkosladce zpupný stín
zevnitř žertem trýzní tělo mé,
plačtivý k smrti po břiše plazím se
vstříc požehnání zbloudilých buněk,
co s ledovým klidem taví v toku,
zbytky tekutiny hrdě pyšnící se
krevním barvivem, zhurta
rozstříknuté na sítnici, kdysi,
Bůh to ví, nevinných sklíček
s bělmem tak sněhovým, že
volské oko by jim závidělo
tu hříšně profláknutou melodii,
tu vozataj hvízdá si koutkem úst,
zdobeným retkem tak světácky,
až se kurvám z harému tají dech,
když skleničku likéru dopřejí si,
než další zákazník vytasí své mergle,
prý, že na Světě je lásky málo,
vždyť i bordely zejí prázdnotou,
doba je zlá a lepší nikdy nebyla,
strouhej nehty do omáčky,
či snad čára dovolí ti nádech,
modli se, aby ses nestal tím,
jenž po lásce toulavě se pídí
strkajíc holátko gilotině na špalek,
s duší prázdnou slzy jsou falešné,
ačkoliv po tváři kanou s odleskem
svatozáře beránčí, kanovník lakomý
už si své shnilé zuby také brousí
v heřmánku, za úplňku máčené,
svíjí se v mamonářských křečích,
zvracejíce svou žluč, šarmantně
obarvenou zelenkavým tónem,
v notách zpívám, den po dni tak
žalostně uondaný životní stesk.

pondělí 18. ledna 2016

Pavouček šel do Světa

Bez většího váhání,
sevřu tě v kolíbání,
v síti pečlivě utkané,
pavoukem opuštěné,
co do Světa se vydal,
roníc slzy trpce bolestné,
snad nepohrdneš tou loží,
chimérou provoněnou,
co nabídnout víc ti mám,
když mám duši zlobnou,
plus tělo, jeden velký šrám,
zuby nehty, drží mě živého,
jen ta prokletá vlčí krev,
proudící v žilách mých,
žene mě instinktivně vpřed,
zbrkle a bezmyšlenkovitě,
sápu se za tvým dechem,
víc bestií, než člověkem,
rdousit, či milovat tě mám,
těžko a marně radit někomu,
v otázkách lásky, či něhy,
když je hustou srstí pokryt,
zeptají se pak v kostele,
jakou smrtí zhaslo to děvče,
pak spílati budou Ďáblovi,
však on v tom bude nevinně,
to pro žíznivou touhu vlčí,
usne ta dívenka provždycky,
a pan doktor štemplem ztvrdí,
že to zamordované kvítko boží,
chvíle milostné prožilo před smrtí.

pátek 15. ledna 2016

David Bowie

Když si budete pročítat biografie libovolných hudebníků a kapel působících od počátku sedmdesátých let do současnosti a zaměříte se na to, kdo tyto muzikanty a skupiny ovlivnil, patrně těžko nenarazíte na jméno David Bowie. Dalo by se s klidem říci, že ať byl hudební průmysl kdekoli, David Bowie byl vždycky krok, případně i několik kroků před ním. Jeho hudba byla vždy zajímavá, progresivní, jedinečná a skvěle zahraná. Další Bowieho cností byla schopnost absolutně prožít to, o čem zpívá, ať zpíval sám za sebe, nebo v rámci unikátních postaviček, do kterých se vtěloval. Kdo by neznal Ziggyho Stardusta, The Thin White Dukea, nebo Majora Toma. Byl ale také výborným hercem, o jeho divadelním ztvárněním "Sloního Muže" se dodnes mluví, ačkoli tuto roli ztvárňoval už v letech 1980-1981. Bowie dokázal být mužem, ženou, hrdinou, i chudákem. O jeho soukromém životě koluje nesčetné množství historek. O tom, že to byl hudební fenomén, kterého se stěží podaří nahradit, nemůže být pochyb. O to víc je skličující zpráva, že nás tento hudební mág opustil 10. ledna tohoto roku. Co dodat jiného, než sbohem Davide, sbohem Ziggy, sbohem Majore Tome, sbohem Thin White Dukeu, budeš nám chybět.







středa 13. ledna 2016

Svět v korzetu mě svírá

Během dosavadního vědomí jsem se domníval, že žiji, jak bláhový jsem byl, fatální omyl stal se mým stigmatem. Hle, jak krev mi vytéká z očí, z uší, z úst, z nosu, z rektumu i z ústí penisu, mazlavá krev v barvě lógru právě dopité kávy. Ačkoliv nejsem schopen svůj osud jakkoli změnit, nyní však vím, že nežiji, nýbrž padám, ano padám do tvého náručí má krásná neznámá, souzeno mi to jest, ne nelituji toho a ty taky nelituj, naopak oddávám se tomu pádu, přestože teď je mi už známo, že tvé náruče se nikdy nedočkám, tvé objetí je totiž příliš hluboko, je hlouběji, než dno bezedného pekla, co nakonec ochrání nás všechny před spasením, tak je hluboko a je nad míru zřejmé, že tvé náruče se nikdy, ani za živa, ni po smrti nedočkám, ale já se doznávám, přísahám a slibuji při plném vědomí, že každý ze svých životu věnuji jen a jen tobě, tvé zdánlivě ztracené duši, tvému po čertech hříšnému tělu a především nekonečně dlouhým jutovým provazům, které svírám ve svých dlaních, zatímco jejich druhý konec oddaně obepíná to tvé nadžensky svůdné a lákavě přitažlivé tělo.

neděle 10. ledna 2016

Košatý hrdina

V kapičkách strom,
ten majestátný hrdina,
roní své slzy v podobě mízy,
hle to někdo do něj řízl,
nešetrně, hrubě, neomaleně,
on, pamětník letitý teď pláče,
přesto nesténá, ni nevzdychá,
stále a dál pokyvuje svou košatostí,
listy pohazuje po větru, co vzkazy,
zprávy o životě, veselé i smutné,
sladké i slané, podobenství Bohu.
A Bůh, toť přece ta míza,
co v těle ztepilém skrývá se,
stejně tak, jako v srdci lidském,
alespoň by tomu tak mělo být,
bez víry v Boha přec těžko žije se,
když člověku je hořce a dech se úží,
náboženství radí mnoho, asi tak,
jako když v televizi hubami melou,
co dělat by se mělo, aby bylo líp,
ale víra, miláčku, pravá víra,
tu máš přece v sobě, tomu věř,
přec v tobě proudí krev,
ta míza lidská v barvě vinné révy,
opatruj ji v sobě, važ si ji,
měj úctu k její moci i síle,
nehledej víru v písmech svatých,
kůra, ani kůže nejsou ručiteli pravosti,
na jejich povrch vyškrabat v písmu se dá,
moje drahá, kdejaká lež,
to jen ta míza důkazem je lásky,
lásky k životu, tudíž i k Bohu,
ten totiž přítomen je v každém z nás,
je jedno, jsi-li člověkem, či stromem,
míza i krev důkazem jsou toho faktu.

čtvrtek 7. ledna 2016

Až nastane hodokvas

Opile nahý, erekcí stižen
já roztáhnu svá křídla,
nevzlétnu však víc, neb
padnu v náruč tvou a
zemřu,
touhou, ne bolestí.
A ty ukojíš mě post mortem?
Pak duše má žlutokvasá
poteče ti po ruce,
lízej ji maličká,
červi už se hladově smějí,
a v radosti se shlukují,
v hříchu miluji tě,
ipsací modli se nad mým rovem.



úterý 5. ledna 2016

Kamínka v pulince

Však to nemůže být tak dávno, co se to odehrálo, tenkrát jsem byl sotva desetiletý klouček, holobrádek, co měl pindíka zatím jen na čůrání. Hrál jsem si venku, spadl a odřel jsem si ruku, když v tom sousedovic Baruška za mnou přiběhla, a že prý jestli mi teče krev. "No trošku," odvětil jsem a statečně jsem zadržoval pláč, jelikož jsem se před ní nechtěl ztrapnit. "Kámoška mi říkala, že když ti teče krev, tak si to máš počůrat, že prý ty čůránky tu krev zastaví," rozumbradovala ta copatá Barča. "Jak počůrat?" zeptal jsem se nechápavě. "No normálně si to bebíčko počůrej, no prý to fakt pomáhá," trvala na svém. "Ale mě se zrovna fakt jako nechce," snažil jsem se z té situace nějak vyvlíct, přišlo mi to divný a trochu i odporný. Ta drnda stála přede mnou, drbala se na hlavě, jako že přemejšlí a pak vyhrkla. "Víš co, polož tu ruku na zem, já ti ji počůrám, mě se docela chce." Normálně jsem se vylekal a hlavně mi to opravdu připadalo trhlý. Záporně jsem zakroutil hlavou. "No jak myslíš, ale takhle ty ta krev tíct nepřestane ty trdlo," tím trdlem mě skutečně naštvala a taky jsem nechtěl být za srabíka a tak jsem ještě po chvilce váhání položil svou krvácející ruku na zem. "No sláva, teď už se mi chce fakt moc hodně, vydrž a necukej s ní," komandovala mě ta sousedovic drzá Bára. Hned na to si sundala bílé gaťky, vyhrnula si světle modrou sukýnku a přidřepla si nad tu moji raněnou ruku. Asi ji bylo jedno, že koukám, nebo spíš přímo zírám na její pulinku, zvedla trošku hlavu a zakroutila očima, jako že se soustředí, pak pronesla už jen, "už" a v tu chvíli se ta její pulinka jakoby našklebila, trošku se roztáhla a začaly z ní tíct ty její čůránky a to rovnou na tu moji raněnou ruku. "Jaký to je?" zeptala se po chvilce a usměvavě se ušklíbla. "No teplý to je," odpověděl jsem a v tu chvíli mě napadlo, že ta Barča musí mít v tý svý pipince nějaký kamínka, který ohřívají to její čůrání, jinak to přece není možný, aby to bylo tak teplý, ne? Už jsem špulil rty, abych se na to Barči zeptal, ale pak mi to přišlo takový blbý, tak jsem radši mlčel. "Vypila jsem hodně limošky, víš," upozornila mě, protože i jí asi připadalo to její čůrání nějak moc dlouhý. A opravdu, bylo to jak věčnost, nebo nám to tak přišlo, pořád to z ní teklo, ten proud ne a ne slábnout, už jsem měl úplně mokrou ruku od té její limonády, kterou na mě čůrala, aby mi zastavila tu krev. Pak najednou a konečně ten proud hodně zeslábl, ta její pulinka se zas přestala šklebit, ještě pár krátkých čůrků vyteklo a to tak blbě, že pár kapek měla Barča i na stehnech. "Sakra, nemáš kapesník, nebo něco?" povzdechla si. "Na co?" zeptal jsem se asi pitomě. "Abych si ji utřela, ty motovidlo, holky si pipky utírají, víš, když se vyčůrají, tos nevěděl?" uchechtla se, až mě to zase naštvalo. "Ale jo věděl, jen jsem to asi zapomněl," bránil jsem se, i když to nepomohlo a Bára si zaklepala nechápavě na čelo. "Ale kapesník, ani nic jinýho teda nemám," pokrčil jsem rameny. "Neva, oklepu se," řekla a udělala pár trhavých pohybů nahoru a dolů, pak si rychle nasadila kalhotky a stáhla si sukýnku dolů. "Pořád jsem zíral na tu svou počůranou ruku a na místo na její sukni, kde už byla schovaná ta její pulinka. "Nezírej tak na mě a radši vybal, jestli ty furt teče ta krev," okřikla mě naštvaně, pak se ale hned usmála, jako, že si dělá prču. Podíval jsem se na to zraněné místo na ruce. Krev nikde, asi to fakt zafungovalo. "No, už mi neteče," řekl jsem a taky se na ní usmál. "Tak vidíš, co jsem ti říkala, kámoška má fištróna, už je v osmý, víš," chlubila se, že má o tolik starší kamarádku. "Hmm, dobrý no, tak teda dík, no," soukal jsem ze sebe, ale pořád jako bych nemohl uvěřit tomu, co se právě stalo. Ale pak jsem si řekl, že jsem se za tu chvíli hodně moc naučil. Věděl jsem už, jak se šklebí pipka, když holky čůrají a hlavně už jsem věděl, jak vypadá, protože předtím jsem ji viděl jen namalovanou tak, jak ji namaloval nějakej osmák a ten obrázek pověsil na nástěnku na chodbě naší školy a já ho tam viděl, a chvíli na to jsem viděl úču, co máme na zemák, jak ten obrázek sundává, nebo spíš strhává a nadává přitom, že "tohle už přece není ani možný, jaký jsem chodí parchanti," ale ta malovaná pipka byla úplně jiná, než ta opravdická, živá, co čůrá. A taky jsem se naučil, že holky se po vyčůrání utírají, anebo se oklepávají, to když se nemají do čeho utřít. A hlavně jsem zjistil, že holky mají v pipkách ty kamínka, který ohřívají to jejich čůrání, ale to mi bylo pořád nějaký divný, tomu jsem ještě vůbec nerozuměl a neměl v tom jasno. Taky mi bylo pěkně trapně, když mi pak po nějaký době starší kluci vysvětlovali, jak je to ve skutečnosti, že je to úplně jinak. Ale zážitek to byl stejně velikánský.

Asi rok po tom jsem přišel jednou zadním vchodem ze školy domů a mamince tekly slzy a já se hned ptal, co se jako stalo, viděl jsem, že pláče i přesto, že se to snažila přede mnou skrýt. A pak jsem vykouk z okna u předního vchodu, opačného, než kterým jsem přišel domů, neb jsem viděl, jak se tam maminka po očku dívá, ona mě chytla, nechtěla, abych se podíval, ale já se jí vytrhl a vyklonil jsem z okna a tam stálo černý auto, u kterého stáli Barčiny rodiče, byli hodně smutní, oba brečeli, co brečeli, přímo jim tekly slzy po tvářích ve stejných čůrcích, jako tenkrát ty Barčiny čůránky po mé ruce, když mi zastavovala tu moji krev. Oba kouřili a jeden podpíral druhého. A pak vynášeli nějakou bílou truhlu a mamča mi řekla, že je to rakev, dětská rakev a že v ní je chudák Barča, že přišla ze školy o hodinu dřív, než já, podle rozvrhu hodin a že se šla projet na kole a že spadla na hlavičku tak špatně, až z toho umřela a oni ji teď odnášejí a že jí asi položí do hrobečku. A já jsem pak už nic neviděl, protože se mi spustili slzy, plakal jsem víc, než kdy předtím i než kdy potom, tekly mi slzy proudem, ještě větším, než Barčiným rodičům a snad i větším, než to její čůrání po mé ruce. Ale na to jsem tenkrát nemyslil, jen jsem plakal, moc jsem plakal, celý den a druhý den taky, až třetí den jsem plakal jen občas a rodiče mi řekli, že je to normální a vlastně i dobře, že pláču, protože člověk prostě musí plakat, aby oplakal toho, koho měl rád a já měl Barušku rád a to moc, tenkrát jsem si to uvědomil a bylo mi tak smutno a ještě víc ouzko, že už ji nikdy neuvidím. Ten den jsem se toho také moc naučil, ale bohužel to tenkrát byly samé smutné věci.

Ležím v prostorné vaně pro dva, Nikola stojí nahá v podřepu nade mnou, je připravená. Udělali jsme si volný víkend jen pro sebe, šukací víkend plný experimentů a tak zkoušíme jednu úchylku po druhé a tak na mé přání došlo i na piss. Viděl jsem to v pornu, a ačkoliv mě samotného to zaskočilo, zjistil jsem, že pohledem mě to vzrušuje, není tedy důvod, nevyzkoušet to i v praxi. Zvláštní je, že jsem s i vzpomněl i na chudáčka Barču, mojí dětskou lásku, která mi kdysi pomočila ruku, aby mi zastavila krvácení zapříčené lehkým zraněním. Je možné, aby mi tento dětsky nevinný zážitek navodil, či vnuknul touhu zkusit zrovna tuhle erotickou praktiku? Může se stát, že smutná vzpomínka na dětskou lásku vyvolá sklon k perverznímu chování? Může se z platonicky nevinného citu zrodit sexuální deviace, přičemž mi sexuální uspokojení bude kompenzovat ztrátu prožitou v útlém věku? Patrně ano. Všechno přece souvisí se vším, dětské zážitky prý mají vliv na náš sexuální život, tato situace tedy může být příkladná. Brána mezi vzájemnou rozdílností a propojeností dětského a dospělého způsobu vnímání Světa zdá se být provždy dokořán otevřena. "Tak co lásko, fakt to chceš?" ptá se mě Niky. "Jasně, jdu do toho, jak jsem řekl," ujišťuji ji. "Chceš to i do pusinky, broučku?" vyzvídá ještě. "Ne to zatím ne, když tak až příště," otevírám si zadní vrátka pro případ, že by se mi to v praxi nelíbilo. "Ok," přikyvuje Nikola a její prošukaná kundička se již šklebí podobně, jako tenkrát ta Barčina nevinná.

sobota 2. ledna 2016

Ženská nevinnost

Mučen vlastní představivostí,
trápím se a soužím,
když nemohu tě nahou zřít,
ty zlá, zapřela jsi mi své tělo Evino,
byť nejmenují tě snad Evou,
zrovna tak svůdná a krásná jsi,
lžu, ty krásnější jsi, než je žena prvá,
ta bledla by závistí ve srovnání s tebou,
hříchu můj smyšlený, anděli z nebes,
či snad samo peklo seslalo tě,
po chtíči i lásce opojně vonící,
proč trýzníš mě tak podle a krutě,
víš přece, že jen pouhým mužem jsem
a muž, ten žije pro nahotu ženskou,
bez ní je zbytečný a o samotě umírá,
co zvíře raněné střelou přímo na komoru,
přec nechtěla bys mě mít na svědomí,
spolčit se s kmotřičkou okosenou,
hle, už máchá mi nešetrně před hrdlem
nástrojem svým, pekelně ostrým
a ty s lhostejností na srdci i jazyku,
zdráháš se mě zachránit, však já
zlobit se nedokáži ani za mák,
ani co za nehet by se vešlo,
stále klaním se tvé spanilosti a kráse,
líbeznosti a roztomilosti nevymývaje,
pro tvé rozhodnutí já s klidem zhynu,
sám políbím ten nástroj patřící Zubaté,
bez výčitek zemřu, bude-li třeba, vždyť
smrt je jen jiný způsob žití,
nač se tedy bránit svému osudu,
jen sbalím si své saky a paky, pak
polibkem ti zamávám, na rozloučenou.