Však to nemůže být tak dávno, co se to odehrálo, tenkrát jsem byl sotva desetiletý klouček, holobrádek, co měl pindíka zatím jen na čůrání. Hrál jsem si venku, spadl a odřel jsem si ruku, když v tom sousedovic Baruška za mnou přiběhla, a že prý jestli mi teče krev. "No trošku," odvětil jsem a statečně jsem zadržoval pláč, jelikož jsem se před ní nechtěl ztrapnit. "Kámoška mi říkala, že když ti teče krev, tak si to máš počůrat, že prý ty čůránky tu krev zastaví," rozumbradovala ta copatá Barča. "Jak počůrat?" zeptal jsem se nechápavě. "No normálně si to bebíčko počůrej, no prý to fakt pomáhá," trvala na svém. "Ale mě se zrovna fakt jako nechce," snažil jsem se z té situace nějak vyvlíct, přišlo mi to divný a trochu i odporný. Ta drnda stála přede mnou, drbala se na hlavě, jako že přemejšlí a pak vyhrkla. "Víš co, polož tu ruku na zem, já ti ji počůrám, mě se docela chce." Normálně jsem se vylekal a hlavně mi to opravdu připadalo trhlý. Záporně jsem zakroutil hlavou. "No jak myslíš, ale takhle ty ta krev tíct nepřestane ty trdlo," tím trdlem mě skutečně naštvala a taky jsem nechtěl být za srabíka a tak jsem ještě po chvilce váhání položil svou krvácející ruku na zem. "No sláva, teď už se mi chce fakt moc hodně, vydrž a necukej s ní," komandovala mě ta sousedovic drzá Bára. Hned na to si sundala bílé gaťky, vyhrnula si světle modrou sukýnku a přidřepla si nad tu moji raněnou ruku. Asi ji bylo jedno, že koukám, nebo spíš přímo zírám na její pulinku, zvedla trošku hlavu a zakroutila očima, jako že se soustředí, pak pronesla už jen, "už" a v tu chvíli se ta její pulinka jakoby našklebila, trošku se roztáhla a začaly z ní tíct ty její čůránky a to rovnou na tu moji raněnou ruku. "Jaký to je?" zeptala se po chvilce a usměvavě se ušklíbla. "No teplý to je," odpověděl jsem a v tu chvíli mě napadlo, že ta Barča musí mít v tý svý pipince nějaký kamínka, který ohřívají to její čůrání, jinak to přece není možný, aby to bylo tak teplý, ne? Už jsem špulil rty, abych se na to Barči zeptal, ale pak mi to přišlo takový blbý, tak jsem radši mlčel. "Vypila jsem hodně limošky, víš," upozornila mě, protože i jí asi připadalo to její čůrání nějak moc dlouhý. A opravdu, bylo to jak věčnost, nebo nám to tak přišlo, pořád to z ní teklo, ten proud ne a ne slábnout, už jsem měl úplně mokrou ruku od té její limonády, kterou na mě čůrala, aby mi zastavila tu krev. Pak najednou a konečně ten proud hodně zeslábl, ta její pulinka se zas přestala šklebit, ještě pár krátkých čůrků vyteklo a to tak blbě, že pár kapek měla Barča i na stehnech. "Sakra, nemáš kapesník, nebo něco?" povzdechla si. "Na co?" zeptal jsem se asi pitomě. "Abych si ji utřela, ty motovidlo, holky si pipky utírají, víš, když se vyčůrají, tos nevěděl?" uchechtla se, až mě to zase naštvalo. "Ale jo věděl, jen jsem to asi zapomněl," bránil jsem se, i když to nepomohlo a Bára si zaklepala nechápavě na čelo. "Ale kapesník, ani nic jinýho teda nemám," pokrčil jsem rameny. "Neva, oklepu se," řekla a udělala pár trhavých pohybů nahoru a dolů, pak si rychle nasadila kalhotky a stáhla si sukýnku dolů. "Pořád jsem zíral na tu svou počůranou ruku a na místo na její sukni, kde už byla schovaná ta její pulinka. "Nezírej tak na mě a radši vybal, jestli ty furt teče ta krev," okřikla mě naštvaně, pak se ale hned usmála, jako, že si dělá prču. Podíval jsem se na to zraněné místo na ruce. Krev nikde, asi to fakt zafungovalo. "No, už mi neteče," řekl jsem a taky se na ní usmál. "Tak vidíš, co jsem ti říkala, kámoška má fištróna, už je v osmý, víš," chlubila se, že má o tolik starší kamarádku. "Hmm, dobrý no, tak teda dík, no," soukal jsem ze sebe, ale pořád jako bych nemohl uvěřit tomu, co se právě stalo. Ale pak jsem si řekl, že jsem se za tu chvíli hodně moc naučil. Věděl jsem už, jak se šklebí pipka, když holky čůrají a hlavně už jsem věděl, jak vypadá, protože předtím jsem ji viděl jen namalovanou tak, jak ji namaloval nějakej osmák a ten obrázek pověsil na nástěnku na chodbě naší školy a já ho tam viděl, a chvíli na to jsem viděl úču, co máme na zemák, jak ten obrázek sundává, nebo spíš strhává a nadává přitom, že "tohle už přece není ani možný, jaký jsem chodí parchanti," ale ta malovaná pipka byla úplně jiná, než ta opravdická, živá, co čůrá. A taky jsem se naučil, že holky se po vyčůrání utírají, anebo se oklepávají, to když se nemají do čeho utřít. A hlavně jsem zjistil, že holky mají v pipkách ty kamínka, který ohřívají to jejich čůrání, ale to mi bylo pořád nějaký divný, tomu jsem ještě vůbec nerozuměl a neměl v tom jasno. Taky mi bylo pěkně trapně, když mi pak po nějaký době starší kluci vysvětlovali, jak je to ve skutečnosti, že je to úplně jinak. Ale zážitek to byl stejně velikánský.
Asi rok po tom jsem přišel jednou zadním vchodem ze školy domů a mamince tekly slzy a já se hned ptal, co se jako stalo, viděl jsem, že pláče i přesto, že se to snažila přede mnou skrýt. A pak jsem vykouk z okna u předního vchodu, opačného, než kterým jsem přišel domů, neb jsem viděl, jak se tam maminka po očku dívá, ona mě chytla, nechtěla, abych se podíval, ale já se jí vytrhl a vyklonil jsem z okna a tam stálo černý auto, u kterého stáli Barčiny rodiče, byli hodně smutní, oba brečeli, co brečeli, přímo jim tekly slzy po tvářích ve stejných čůrcích, jako tenkrát ty Barčiny čůránky po mé ruce, když mi zastavovala tu moji krev. Oba kouřili a jeden podpíral druhého. A pak vynášeli nějakou bílou truhlu a mamča mi řekla, že je to rakev, dětská rakev a že v ní je chudák Barča, že přišla ze školy o hodinu dřív, než já, podle rozvrhu hodin a že se šla projet na kole a že spadla na hlavičku tak špatně, až z toho umřela a oni ji teď odnášejí a že jí asi položí do hrobečku. A já jsem pak už nic neviděl, protože se mi spustili slzy, plakal jsem víc, než kdy předtím i než kdy potom, tekly mi slzy proudem, ještě větším, než Barčiným rodičům a snad i větším, než to její čůrání po mé ruce. Ale na to jsem tenkrát nemyslil, jen jsem plakal, moc jsem plakal, celý den a druhý den taky, až třetí den jsem plakal jen občas a rodiče mi řekli, že je to normální a vlastně i dobře, že pláču, protože člověk prostě musí plakat, aby oplakal toho, koho měl rád a já měl Barušku rád a to moc, tenkrát jsem si to uvědomil a bylo mi tak smutno a ještě víc ouzko, že už ji nikdy neuvidím. Ten den jsem se toho také moc naučil, ale bohužel to tenkrát byly samé smutné věci.
Ležím v prostorné vaně pro dva, Nikola stojí nahá v podřepu nade mnou, je připravená. Udělali jsme si volný víkend jen pro sebe, šukací víkend plný experimentů a tak zkoušíme jednu úchylku po druhé a tak na mé přání došlo i na piss. Viděl jsem to v pornu, a ačkoliv mě samotného to zaskočilo, zjistil jsem, že pohledem mě to vzrušuje, není tedy důvod, nevyzkoušet to i v praxi. Zvláštní je, že jsem s i vzpomněl i na chudáčka Barču, mojí dětskou lásku, která mi kdysi pomočila ruku, aby mi zastavila krvácení zapříčené lehkým zraněním. Je možné, aby mi tento dětsky nevinný zážitek navodil, či vnuknul touhu zkusit zrovna tuhle erotickou praktiku? Může se stát, že smutná vzpomínka na dětskou lásku vyvolá sklon k perverznímu chování? Může se z platonicky nevinného citu zrodit sexuální deviace, přičemž mi sexuální uspokojení bude kompenzovat ztrátu prožitou v útlém věku? Patrně ano. Všechno přece souvisí se vším, dětské zážitky prý mají vliv na náš sexuální život, tato situace tedy může být příkladná. Brána mezi vzájemnou rozdílností a propojeností dětského a dospělého způsobu vnímání Světa zdá se být provždy dokořán otevřena. "Tak co lásko, fakt to chceš?" ptá se mě Niky. "Jasně, jdu do toho, jak jsem řekl," ujišťuji ji. "Chceš to i do pusinky, broučku?" vyzvídá ještě. "Ne to zatím ne, když tak až příště," otevírám si zadní vrátka pro případ, že by se mi to v praxi nelíbilo. "Ok," přikyvuje Nikola a její prošukaná kundička se již šklebí podobně, jako tenkrát ta Barčina nevinná.
Žádné komentáře:
Okomentovat