V kapičkách strom,
ten majestátný hrdina,
roní své slzy v podobě mízy,
hle to někdo do něj řízl,
nešetrně, hrubě, neomaleně,
on, pamětník letitý teď pláče,
přesto nesténá, ni nevzdychá,
stále a dál pokyvuje svou košatostí,
listy pohazuje po větru, co vzkazy,
zprávy o životě, veselé i smutné,
sladké i slané, podobenství Bohu.
A Bůh, toť přece ta míza,
co v těle ztepilém skrývá se,
stejně tak, jako v srdci lidském,
alespoň by tomu tak mělo být,
bez víry v Boha přec těžko žije se,
když člověku je hořce a dech se úží,
náboženství radí mnoho, asi tak,
jako když v televizi hubami melou,
co dělat by se mělo, aby bylo líp,
ale víra, miláčku, pravá víra,
tu máš přece v sobě, tomu věř,
přec v tobě proudí krev,
ta míza lidská v barvě vinné révy,
opatruj ji v sobě, važ si ji,
měj úctu k její moci i síle,
nehledej víru v písmech svatých,
kůra, ani kůže nejsou ručiteli pravosti,
na jejich povrch vyškrabat v písmu se dá,
moje drahá, kdejaká lež,
to jen ta míza důkazem je lásky,
lásky k životu, tudíž i k Bohu,
ten totiž přítomen je v každém z nás,
je jedno, jsi-li člověkem, či stromem,
míza i krev důkazem jsou toho faktu.
Žádné komentáře:
Okomentovat