Znáte to, jak to chodí, život přináší spoustu radostí, přehršle krásných chvil, ale také i dostatek strastí a utrpení. Člověk si říká, že žít s hendikepem, být adoptován, neznat své biologické rodiče, cítit se vykořeněn a nepochopen je už dost kruté pro jednu osobu. Ale nééé, osud si musí ještě víc a pořádně rýpnout.
Tenhle okamžik bych nepřál ani největšímu nepřítelovi. Od lékaře asi málokdo očekává dobré zprávy, ale když vám doktorka na chodbě jen tak za běhu oznámí, že vaše maminka, která vás sice neporodila, ale přesto vás vychovala a věnovala vám veškerou svou péči lásku, tahle úžasná osoba je vážně nemocná a to dokonce tak moc, že nejsou v podstatě žádné šance na to, aby tu krutou nemoc překonala a že se chtíc, nechtíc musíte připravit na to, že nejpozději do roka odejde z tohoto Světa, zamává to s vámi dost silně. Je to krok do neznáma a vy víte, že to neznámo bude mít hodně krutý a nemilosrdný průběh. Stojíte v čekárně jako opařený, čekáte, kdy se veškerý pohyb kolem vás zastaví a něčí hlas vám oznámí, že tohle je pouze hodně špatný sen, noční můra a vy jen spíte. Jenže probuzení nepřichází, Svět se točí dál, o vaše pocity se nikdo nestará, a vy pochopíte, že to, co jste dřív považovali za nástrahy a hříčky osudu, všechny ty posměšky, trapné situace, desítky odmítnutí od děvčat, které se vám líbily, že tohle všechno je vlastně naprostá sranda proti tomu, co vás čeká. Víte, že není čas na nářky a situace vám nedovoluje se zhroutit a schoulit se někde v koutě, musíte jít dál, sebrat se, zkoncentrovat veškeré své síly k tomu, abyste se dokázal postarat o ženu, která vám věnovala svůj život. Nikoho nezajímá, že máte nabídku na celkem dobrou práci, kterou jste tak dlouho hledali, v hlavě máte pořádný zmatek a rozhodujete se, zda do zaměstnání nastoupit, či ne. Nemáte ani ponětí, jak bude vše probíhat, do jaké míry se vaše milovaná maminka bude schopna o sebe postarat a na jak dlouho. Nakonec do práce nastoupíte, protože víte, že tahle šance se vám již nemusí naskytnout, přesto máte obavy a strach, zda to vůbec půjde.
Jak se poté ukázalo, šlo to, mamča byla první půl rok celkem soběstačná, další čtvrt roku to bylo horší a poslední půlrok bylo čiré peklo, dialýzy, chemoterapie, bolesti, tuny léků, injekce, přebalování, neustálý strach, kdy se osud naplní, do toho dvanáctihodinové šichty, denní, noční. Veškeré předešlé ústrky a životní karamboly se rázem rozplynuly a zmizely kamsi do propadliště dějin. Ale zvládli jsme to spolu, ona a já za pomoci dalších členů milované rodiny, jen poslední měsíc už to opravdu nešlo a tak jsem musel mamču dát do pečovatelského domu s neustálým lékařským dohledem. Odešla rok a čtvrt po stanovení diagnózy a zhruba necelé dva roky poté, co se objevily první příznaky v podobě bolestí zad a lehké dezorientace v čase a prostoru. A aby si mě osud vychutnal ještě více, bylo to 10 dní po datu mých narozenin. V září to budou dva roky a já až teď pociťuji, že o tom mohu psát.
Můj krok do neznáma má název mnohočetný myelom a já vám všem přeji, abyste se s tímhle zákeřným a nemilosrdným prevítem ani s jeho kolegy nikdy nepotkali. Na druhou stranu je nutno dodat, že po téhle zkušenosti mi celkem stouplo sebevědomí, zvládnout veškerou tu hořkost by zajisté nebylo snadné ani pro zdravého člověka, natož pro člověka zdravotně postiženého. Ono je zkrátka třeba si uvědomit, že lidé s hendikepem dělají to samé, co lidé zdraví, jen to dělají trošku jinak. I proto píši tato slova, ačkoliv jsem se původně zapřisáhl, že o svém soukromí psát nechci a nebudu, což už jsem vlastně i v minulosti párkrát porušil.
Prosím, neberte tedy tento článek jako projev uplakanosti a sebelítosti. Moc dobře si uvědomuji, že tisíce lidí je na tom ještě hůře, přišli třeba při nehodě o několik členů rodiny, nebo děti, což musí být nepředstavitelným peklem. Účelem tohoto je článku je spíše snaha dokázat fakt, že i člověk s hendikepem dokáže většinu toho, co zdravá osoba. Pokud se trošku více porozhlédnete na mé blogu, zjistíte, že nejsem zrovna jednoduchá osobnost, narazíte na milostnou poezii, stejně jako na pornografické povídky. Osud mi určil cestu a já po ní kráčím, klopýtám, sem tam upadnu, ale hned se opět zvednu a jdu dál. Jsem doktor Jekyll i pan Hyde, romantik i zvrhlík. Jedno vím ale jistě, život je nádherný k žití, přestože občas pálí, štípe a kouše, až bolestí omdlíváte. Upřímně všem přeji, abych těch štípanců a kousanců bylo co možná nejméně.