sobota 28. dubna 2018

Mízu v duši nenačechráš

Mohutnost staleté sekvoje
nezlomně odolává dešti a větru,
rozvážně se v tanci komíhá,
v náruči hlídá si ostrost jehliček,
co nebodají nikoho u srdce,
zloba z ní nesrší, je totiž dámou,
co v kořenech nese tíhu Světa
a její šarm uzdraví všechnu bolest
mnohdy až zbytečně trpkého bytí,
človíček radostný v nohách jejích
kochá se malebnou krásou přírody,
pocit má, jako by veškerý ten půvab
ve své hrsti pevně, přec šetrně svíral,
pohlédne nebi vstříc, štěstím obdařen,
úsměv zářící rozpustile jeho tvář zdobí,
pokouší se kmen, tělo té dámy, obejmout,
líbá její pokožku v kůře snad začarovanou,
jediného kazu, ni chybičky viditelné
není si vědom, jedinec v lůně přírody,
na protilehlé straně, jen kousíček od něho,
na větvi téhož stromu, nehybně a trpělivě,
na počest osudu a po vůli moci nejvyšší,
poklidně človíček druhý, po ztrátě iluzí, visí.

úterý 24. dubna 2018

Diskuse pod článkem

Človíčku maličkej z podstaty zamindrákovanej,
už se zase hádáš a láteříš,
vzteky můžeš puknout a kopeš kolem sebe,
jak ten malej harant, usmrkanej parchant,
už ti znovu něco nevoní,
můžeš se zalknout vzteky, nadutě se domníváš,
že všechno víš a všechno znáš, v tom máš jisto,
už ti zas není něco recht,
chudáčku ubohej, informací máš tak málo a ještě
k tomu z druhé ruky, ale prosazuješ je až do krve,
už ti opětovně berou iluze,
tvrdí ti, že svobodu je třeba si hýčkat, ale tobě
blbečku bylo v totalitě líp, o nic ses starat nemusel,
už se ti opět tají dech z toho,
jak jdou věci šejdrem, ty za to nemůžeš, to ti cikáni,
politici, uprchlíci, teroristi, feťáci a Bůh ví kdo ještě,
už je ti konečně zcela jasné,
že ty jsi dokonalost sama, jedinec bez chybičky, jenže
Svět je tak zkurvenej a ty nemáš šanci se v něm prosadit,
už ti snad došlo, že to není tak,
jak si nafoukaně myslíš, že za to může kde kdo, jen ne ty,
ani náhodou, za všechno to svinstvo může tvá neschopnost.
Uděláš s tím něco?

pondělí 23. dubna 2018

Propletenec

Ruce mé zas touží
tvému klínu sloužit,
patřit mu tak, jako
kvílení vlčí připsáno
je svitu měsíčnímu,
to pro jeho neutuchající,
chlácholivě omračující
glanc, jas a třpyt
zračící se v osudovém
tanci očních panenek tvých
plameně rudých,
ohnivě stáčejících se hrdě
k temné a uhrančivé
vznešenosti superúplňku.
Sním, či bdím?

čtvrtek 19. dubna 2018

Sfoukni prach z perutí

Sedíme spolu na paloučku
ty a já
lístečkům z herbáře podobáme se
do očí hledíme si významně
ty a já
ruce a prsty propleteny v jeden stvol
úsměvy zdobí nás, polibky sbližují
na Světě širém souzníme Slunci na dohled
ty a já
čas plyne jinak, zrychleně, ale to my nevnímáme
hltáme sami sebe, pohledy, doteky, harmonie nahoty
konejší těla naše souzvukem vesmírného spočinutí
hedvábné jsou rety tvé, když chutnám je, ležíme v objetí
ty a já
slovy šetříme, mluva je zbytečná v tento okamžik
vše by jen všechno pokazila, emoce a city by se v nich ztratily
jako mřenka z jezírka, jehož hladina leskne se coby zrcadlo sluneční
majestátnosti a hedvábným mráčkům na obdiv, je tak snadné
si do nich lehnout a v mazlení mysl ukotvit, jeden vzduch dýcháme
ty a já
v magický svátek proměnil se tento den, přestože žádný den není obyčejný
dnešek voní o notný kousek víc, kouzelné aroma zdobí jeho velkolepost
v slzičkách třpytí se veškerá krása Světa, podívej, jak z travičky skáčou dolů
a mlčky mizí kdesi v zapomnění všedních dnů do země pečlivě uschovaných, umřeme
ty a já
ano lásko má, anděli bez křídel, jednou zakopou nás hrobníci do země, či na uhel spálí,
s tím těžko dá se hnout a bránit se tomu nelze, tím ale není třeba se trápit v tuto chvíli
naše počínání otupí tikot hodin, ručičky bojácně zastaví se v okamžiku, srdce vyměnili jsme si
ty a já
unikneme hravě každému zlu, proč mluvit v čase budoucím, již se tak stává, nač tajit to a zapírat
hříchem je, tím jsem si jist, hříchem je nazývati hřích hříchem viděný jen lidským okem, procitáme
ty a já
stačí zavřít oči a nechat se unášet tou mocně divokou vlnou, vše je tak čisté a ryzí, když se milujeme
ty a já.

úterý 17. dubna 2018

Ona

Náhle a zčistajasna zjevila se přede mnou, sedíc na ošuntělé sedačce rychlíku valícího se odněkud nikam, po vůli mlžně vábivé mlhoviny, stala se bohyní jen pár okamžiků před tím, než spatřit jsem ji směl, však ještě dřív, vcházeje do hrkajícího se vagónu, co z rozkazu stařičké lokomotivy šinul si to letní, do tmy zahalenou krajinou, jsem věděl, že časové jednotky odměřující naše, snad v realitě plovoucí osudí, počaly tikat asynchronně s vesmírnou jistotou a předurčeností. Neznaje zatím jejího zhmotnělého obrazu, toužil jsem po ni již po vůni, co nesla se časoprostorem vstříc mému chřípí tak horlivě, až motolice popadla mě do svých pařátů a cloumala mnou nelítostně, majíc mě patrně za panáka, loutku z hadrů ušitou, vláčila mě tou monstrózně se pochybující místnůstkou a mrštila mnou přímo do spárů tohoto svůdného anděla, těla tak vábivého, že nepodlehnout mu, rovnalo by se popření všeho, co může se zdáti alespoň zrnkovitě logické. I ona už věděla, že není jiného východiska, než spojit naše fyzické žádosti v jeden milostný celek, naše jednotlivé a osamocené bytosti rázem ztratili důvod existovat, nebudou-li uzamknuty zámkem osudovým do souměrného průletu skrz pospolitost světelnou a molekulárně požehnanou. Naše pohledy už prvním okamžikem prohořely v lávovité excitace jednoho pro druhého předurčené nekompromisnosti. Sedě, spočinul jsem v její přítomnosti, svíraje ji od počátku svým potutelně plesajícím, přesto uhrančivě lapajícím pohledem, co v bezednou tůň se proměnil, aby v jeden okamžik zamezil jakýmkoli pochybám a nenechal dopustit, byť jen teoretické možnosti na její záchranu. Byla mou, ačkoliv anebo právě proto, že netoužil jsem ji nikterak vlastnit. Však i ona nabídla se mi hned prvním, prvotním gestem, který mě obdarovala, ne tak levně a lacině, jak to činí jiné zástupkyně plemena ženského, nýbrž s ohromující hrdostí a s pýchou v srdci, odevzdala mi svou vášeň, všechny její milostné pocity, které kdy předtím prožila a prožije následně v budoucnosti, ulpěly v ten moment v mých hřejivých hrstech. Nebylo třeba slov, mlčky jsme chrlili slova a věty košatě přeplněné všemi emocemi Světa. V tu samou chvíli prolnuly se naše tužby v tužbu společnou, vzájemnou a vše převyšující. Naše sny, naše představy a naše ve fantaziích tonoucí myšlenky měnily se se rychlostí světla v realitu tak spalující a žhavě planoucí, že před ní nebylo úniku. Naše tělesné schránky vykrystalizovaly v drogové opojení, které hnáno vzájemnou potřebou a nutností ocitnout se ve vzájemném erotickém a sexuálním propojení, diktovalo sled následných událostí v rozkošnické procitnutí a znovuzrození. Přesto, že byla ustrojena, já viděl jsem ji nahou, přirozeně obnaženou a tělesně žádostivou. Celé její já hořelo v ohnivých plamenech, její klín plnil se ichorem, jenž čpěl chtíčem a lákal mě silou vše devastujícího a pohlcujícího orkánu. Nepokrytě a nestydatě nabízela mi tu manu, byť aby se neřeklo, klopila při tom hanbivě zraky k zemi, jen po očku ochutnávala mé labužnické oční odpovědi zrcadlící mou erekcí symbolizující provinilost. Hltavé výjevy našich myšlenkových pochodů rozvíjely příběh nestydatě obscénní a v perverzi ukořistěný. Každé poskytnuté gesto dokonale souznělo s gestem toho druhého. Do těžkého žaláře a na věčnost uvěznili jsme hranice našich zábran, nemajíce studu povýšili jsme milování na umělecké dílo neznající konkurence.

V tom se vlak zastavil a já periferně zahlédl na oprýskané nádražní budově název mé cílové stanice. Probuzen z mrákot, trhl jsem sebou a hnal se uličkou kvapně a s hlavou pohlcenou žárem ohně, jsem z vlaku vystoupil, hned mnou však projela palčivá, pichlavě zničující a bolestná tíseň symbolizující ztrátu kohosi zásadního, pro můj budoucí život nezbytně potřebného. Na smrt vyděšen jsem se ohlédl, jestli z vagónu vystoupila i ONA.

Čas snad vůbec neplyne, když zavřu oči, vidím ji stále, i po těch měsících a letech, má duše očividně pořád hoří plamenem, snažím se ji uhasit, ale alkohol, zdá se oheň spíš rozdmýchává. Podepisuji opět to, co už dvakrát bylo signováno.

středa 11. dubna 2018

Půlden

Až ráno vyjdeš ven a
zpěv ptáků oblaží tvá ouška,
poslouchej bedlivě prosím,
třeba v nich zaslechneš
i vytí vlčí, věř tedy, slyš,
hlas můj právě mluví k tobě,
jitro, toť přece ozvěna noci
do dne pečlivě uschována,
echo temnoty ve světlo ukryté
Sluncem, pastýřem dneška
jen na čas uloupené, cink
kapka rosy padá z výšky,
stvol trávy polaská ji a pak
na zem spustí bez meškání
ten ryzí dar, dědictví Luny,
oltáře mého, k němuž rád
modlím se s úctou a pokorou,
nechť hlas můj v podobě vytí
pozlobí slechy tvé, světice
s rumělkou na tváři, vidíš, to
červánky ti je tam vytetovaly.

úterý 10. dubna 2018

Mužský menzes

Láska chimérou jest,
leč křídla má,
které toužím si osvojit,
bych mohl,
budu se trapně opakovat,
bych mohl naučit se opět
padat jen vzhůru a
s flaškou v ruce
v klidu se vysrat na
zběsilý tikot vlastních
biologických hodin.

Obrán o perutě ochranné
z kostelní věže náhle
Anael seskočil,
vzdor tomu, k nebi
zrak svůj obrací.

Lidé vymřeli

Ano skutečně, lidé patrně už dávno vymřeli, místo nich jsou tady přívrženci a odpůrci. Alespoň se to na první pohled zdá. Otevře-li, či pustíte-li si libovolné médium, jakýkoliv sdělovací prostředek, můžete si být jisti, že tato dvě kouzelná slova během několika málo minut určitě uslyšíte. Poslední dobou mám totiž takový dojem, že je snad až společensky neúnosné nebýt buď přívržencem, případně právě naopak odpůrcem, toho, onoho či tamtoho.

Dříve tady snad žili lidé, kteří měli určité názory. Co člověk, to názor, říkalo se bez nadsázky. A každý člověk má pochopitelně právo svůj názor hájit a je-li jeho v moci i prosazovat, což je samozřejmě v pořádku. Mě se ale poslední dobou zdá, že lidé (zkusme jim tak ještě říkat, snad ze zvyku) ztratili jednu důležitou a podstatnou schopnost. Kterou, ptáte se? Tou podstatnou a důležitou věcí je schopnost, případně jakýsi um respektovat názory ostatních. Všimli jste si toho také, že každé, byť jen zdánlivě malicherné vyjádření jakési názoru se rázem a nemilosrdně střetává s ostrým až vražedným odporem "lidí" majících odlišný názor? Výměna názorů, běžná a správná věc, tak to přece v demokraticky smýšlejícím společenství chodí, a je to tak dobře, určitě namítnete a já budu souhlasit. Jenže, problém nastává ve chvíli, kdy "lidé" o svých názorech přestávají přemýšlet, nehodnotí je, nejsou schopni ani té nejmenší sebereflexe a jen slepě prosazují myšlenku, která jim momentálně zatemnila mozek, bez okolků, natvrdo, všemi možnými prostředky. "Lidé" již nediskutují, nedomlouvají se, nehledají východiska a kompromisy, spíše se hádají, urážejí se, vyhrožují si, proklínají se.

Zkrátka a dobře, zdá se mi, že "lidé" mají stejně černobílé vidění Světa stejně, jako ho měli dříve, možná je to v tomto směru ještě horší. Vůbec jsme se nenaučili se tolerovat, vnímat jeden druhého, pomáhat si, učit se jeden od druhého. Občas jsme schopni se do jisté míry tolerovat, ale to je spíš jen na oko, nebo v případě, kdy se nám to hodí a hraje nám to do karet. Každý od každého čeká podraz a to je na tom to nejhorší. Bez vysokých loktů se patrně v dnešní společnosti nedá žít. Všichni házíme vinu na ostatní, na politiky, na společnost, na dobu. Ba ne přátelé, chyba není v těchto aspektech, chyba je v nás, ve způsobu našeho smyšlení a uvažování, které bohužel vůbec nedozrálo, nedospělo a je stejně nízké, jako kdysi. Naučme se vnímat, poslouchat a především respektovat i názory ostatních, ačkoliv jsou diametrálně odlišné od těch našich. Nehledejme v každé neshodě odpor, a braňme se tomu, viděti v každém, kdo s námi ne zcela souhlasí okamžitě odpůrce, kterého stůj co stůj musíme přesvědčit o opaku a převrátit jeho uvažování na "naši" stranu. Přemýšlejme o svých činech, o svých názorech, podělme se o ně s grácií a ne s umanutostí na rtech i v očích, uleví se nám, uvidíte!

Naše demokracie už nejen smrdí, ale vyloženě páchne hnilobou a mrtvolným odérem zvětralé mršiny. Ne, není to chyba politiků, ani společnosti, je to chyba každého z nás. Lidský život je ve své podstatě velmi krátké období, je obrovská škoda prožít ho s hořkostí na jazyku a s pachutí sváru v srdci. Nemyslíte?

NEVNÍMEJME ODLIŠNOST NÁZORŮ JAKO SVÁ TABU!!!!!! DISPONUJEME PŘECE ROZUMEM A CITEM!!!


pondělí 9. dubna 2018

Zastavárna sebelásky

Z rána odkapalo jen tolik,
aby zbylo dost i na večer,
všechno se tryskem slévá
v zoufalé, tísňové volání,
přesný zásah na komoru,
ortel smrti kypří půdu,
ale píst tluče na prázdno,
Svět už je přesycen a
stejně, veškerý jeho obsah
se ocitl v časové smyčce,
kéž by mu zůstalo alespoň
v plechu zatavené prázdno,
prošlou záruční lhůtu pírkem
ze slepého oka neseškrábeš,
rozum a cit z pouhých pahýlů
lidských končetin neupleteš.

čtvrtek 5. dubna 2018

Perlorodka

Optimista:

Občas mám pocit,
že mě miluješ jen proto,
abys mě mohla tajně nenávidět.

Pesimista:

Občas mám pocit,
že mě nenávidíš jen proto,
abys mě mohla tajně milovat.

A čas ubíhá nemilosrdně rychle.


pondělí 2. dubna 2018

Časokaz

Ukryj prosím tělo své i duši
jen pro jednu probdělou noc
pod křídla hříšně magické temnoty
a coby dar poskytni mi obojí štědře,
rád přemluvím Časokazy, aby
naše kouzelná noc trvala věčně.

Mnohočetný myelom

Znáte to, jak to chodí, život přináší spoustu radostí, přehršle krásných chvil, ale také i dostatek strastí a utrpení. Člověk si říká, že žít s hendikepem, být adoptován, neznat své biologické rodiče, cítit se vykořeněn a nepochopen je už dost kruté pro jednu osobu. Ale nééé, osud si musí ještě víc a pořádně rýpnout.

Tenhle okamžik bych nepřál ani největšímu nepřítelovi. Od lékaře asi málokdo očekává dobré zprávy, ale když vám doktorka na chodbě jen tak za běhu oznámí, že vaše maminka, která vás sice neporodila, ale přesto vás vychovala a věnovala vám veškerou svou péči lásku, tahle úžasná osoba je vážně nemocná a to dokonce tak moc, že nejsou v podstatě žádné šance na to, aby tu krutou nemoc překonala a že se chtíc, nechtíc musíte připravit na to, že nejpozději do roka odejde z tohoto Světa, zamává to s vámi dost silně. Je to krok do neznáma a vy víte, že to neznámo bude mít hodně krutý a nemilosrdný průběh. Stojíte v čekárně jako opařený, čekáte, kdy se veškerý pohyb kolem vás zastaví a něčí hlas vám oznámí, že tohle je pouze hodně špatný sen, noční můra a vy jen spíte. Jenže probuzení nepřichází, Svět se točí dál, o vaše pocity se nikdo nestará, a vy pochopíte, že to, co jste dřív považovali za nástrahy a hříčky osudu, všechny ty posměšky, trapné situace, desítky odmítnutí od děvčat, které se vám líbily, že tohle všechno je vlastně naprostá sranda proti tomu, co vás čeká. Víte, že není čas na nářky a situace vám nedovoluje se zhroutit a schoulit se někde v koutě, musíte jít dál, sebrat se, zkoncentrovat veškeré své síly k tomu, abyste se dokázal postarat o ženu, která vám věnovala svůj život. Nikoho nezajímá, že máte nabídku na celkem dobrou práci, kterou jste tak dlouho hledali, v hlavě máte pořádný zmatek a rozhodujete se, zda do zaměstnání nastoupit, či ne. Nemáte ani ponětí, jak bude vše probíhat, do jaké míry se vaše milovaná maminka bude schopna o sebe postarat a na jak dlouho. Nakonec do práce nastoupíte, protože víte, že tahle šance se vám již nemusí naskytnout, přesto máte obavy a strach, zda to vůbec půjde.

Jak se poté ukázalo, šlo to, mamča byla první půl rok celkem soběstačná, další čtvrt roku to bylo horší a poslední půlrok bylo čiré peklo, dialýzy, chemoterapie, bolesti, tuny léků, injekce, přebalování, neustálý strach, kdy se osud naplní, do toho dvanáctihodinové šichty, denní, noční. Veškeré předešlé ústrky a životní karamboly se rázem rozplynuly a zmizely kamsi do propadliště dějin. Ale zvládli jsme to spolu, ona a já za pomoci dalších členů milované rodiny, jen poslední měsíc už to opravdu nešlo a tak jsem musel mamču dát do pečovatelského domu s neustálým lékařským dohledem. Odešla rok a čtvrt po stanovení diagnózy a zhruba necelé dva roky poté, co se objevily první příznaky v podobě bolestí zad a lehké dezorientace v čase a prostoru. A aby si mě osud vychutnal ještě více, bylo to 10 dní po datu mých narozenin. V září to budou dva roky a já až teď pociťuji, že o tom mohu psát.

Můj krok do neznáma má název mnohočetný myelom a já vám všem přeji, abyste se s tímhle zákeřným a nemilosrdným prevítem ani s jeho kolegy nikdy nepotkali. Na druhou stranu je nutno dodat, že po téhle zkušenosti mi celkem stouplo sebevědomí, zvládnout veškerou tu hořkost by zajisté nebylo snadné ani pro zdravého člověka, natož pro člověka zdravotně postiženého. Ono je zkrátka třeba si uvědomit, že lidé s hendikepem dělají to samé, co lidé zdraví, jen to dělají trošku jinak. I proto píši tato slova, ačkoliv jsem se původně zapřisáhl, že o svém soukromí psát nechci a nebudu, což už jsem vlastně i v minulosti párkrát porušil.

Prosím, neberte tedy tento článek jako projev uplakanosti a sebelítosti. Moc dobře si uvědomuji, že tisíce lidí je na tom ještě hůře, přišli třeba při nehodě o několik členů rodiny, nebo děti, což musí být nepředstavitelným peklem. Účelem tohoto je článku je spíše snaha dokázat fakt, že i člověk s hendikepem dokáže většinu toho, co zdravá osoba. Pokud se trošku více porozhlédnete na mé blogu, zjistíte, že nejsem zrovna jednoduchá osobnost, narazíte na milostnou poezii, stejně jako na pornografické povídky. Osud mi určil cestu a já po ní kráčím, klopýtám, sem tam upadnu, ale hned se opět zvednu a jdu dál. Jsem doktor Jekyll i pan Hyde, romantik i zvrhlík. Jedno vím ale jistě, život je nádherný k žití, přestože občas pálí, štípe a kouše, až bolestí omdlíváte. Upřímně všem přeji, abych těch štípanců a kousanců bylo co možná nejméně.