úterý 30. října 2018

Carpe Diem

Spletitost cest mezi
tělem,
duší,
srdcem
a myslí
lemována jest
nespočetným množstvím
jizev a ran
hvězdám
do paprsků včesaných
na první dojem
konstantním tokem
časoprostorového
horizontu dějů
předešlých,
současných
i budoucích,
život a smrt,
dvě tváře jednoho obličeje,
radost střídá smutek,
bolestí splácí se rozkoš
v žití vetkaná,
nádech, výdech,
víc není potřeba,
jen euforie z okamžiku
a úsměv na rtech.

neděle 28. října 2018

Nedořečená

Občas mohu rozkoší zešílet
jen z pouhé vzpomínky
na tvou přítomnost,
blahem se přímo tetelím
připomenu-li si,
jak hebká je pleť,
již líbat jsem směl,
celým tělem ve spánku
chvěji se, sním-li o
vláčnosti tvých rtů,
jejich chuť na jazyku
snad vytetovanou mám,
mrákoty na mě jdou
z opojného Déjà vu
prstů tvých nožiček
rejdících po mém
ztopořeném mužství...

čtvrtek 25. října 2018

DMO

Slzičky slíbám z tvé tváře,
ukryji je do sluneční záře,
víčka znavená polibky ukonejším,
duši ztrápenou objetím obměkčím,
tělo chvěje se ti jako ve větru a dešti,
život občas krutý je a tropí hlouposti,
o bolesti není třeba ti vzkazky psát,
těžkost života kdosi zlý chtěl ti přát,
snad osud, či hloupý vrtoch všemohoucího,
že nejvíce zbožňuješ chlapečka nezdravého,
byl ti darem dán, avšak s podmínkou přece,
která nevýslovně a palčivě bodá tě do srdce,
lásky plamen a vitalita nezkrotná též byla ti věnována,
přemohla jsi svou smrt a staráš se od večera do rána,
bolů se nebojíš a s úsměvem žalům se hravě vyhneš,
byť další klacky pod nohy házejí ti, kudy jen projdeš,
tuhle báseň z lásky ti věnuji, sám znám to prokletí,
všechno to zvládneme, stačí mít jen kapičku štěstí.

středa 24. října 2018

Smells Like Teen Spirit - Rockin'1000

Již velmi dlouho jsem vám nepustil nějaký ten klípek, tak to musím napravit. A tohle video vážně stojí za to. Rovná tisícovka hudebníků hraje nejslavnější opus gruengové ikony "Nirvana". Jasně originál je zkrátka originál, ale tohle je opravdu raritka, navíc to má neuvěřitelný koule.


Duchovní hy(gi)ena

Všechny (b)rány Světa
otevřené jsou, běda,
až na kost,
aport.

pondělí 22. října 2018

Vyjmuto z Alenky

Rumělkou zastřena,
knoflíček maličký,
rosičkou zdobený,
masáží rozmazluje,
do říše divů, holčička,
žárem touhy vábena,
při pozdním večeru,
pro sladké usnutí,
střemhlav klesá.

Tinktura

Sladkost spánku
pro usnutí rtům tvým
vdechnu bez otálení
myšlenkou rozmarnou,
rozpustile máčenou
v zálivce toku světelného
a kořeněnou rozšafností
nezbedného podvědomí,
tak blízko, stejně opuštěni,
tak daleko a přesto spolu,
tělem i myslí propleteni,
svůdností noci pohlceni,
vroucnost citů vzájemných
není přec pouhou maličkostí,
vzpomínky vyvolávající.

sobota 20. října 2018

Krůček

Mám chuť si vyjít ven
a vzít za ruku, jen tak,
pro někoho je to možná
prachobyčejná rutina,
ale pro mě, víš,
je to stále vzácnost,
projev náklonnosti,
dar, cennost, něco,
co si nelze koupit,
pocit souznění a
čiré opojení,
blažené opojení,
opojení
prolnuté strachem.

čtvrtek 18. října 2018

Podešev

Někdy,
místo srdce chtěl bych mít podešev,
to abych žádné strasti a útrapy necítil,
jenže, to by se s těmi bolestmi
vytratily i veškeré city k tobě
má lásko milovaná,
a to by potom,
život můj vůbec žádnou cenu neměl.

úterý 16. října 2018

Paratymie (50 odstínů smrti)

Tak už mě líně vlečou hřbitovem,
funebráci vyšnoření s kloboukem,
plamen žití nelze navěky chránit,
nyní už by mě nemělo nic trápit,
mě je přesto nevýslovně úzko,
stýská se mi po tobě holčičko,
po tvých svůdných nožičkách,
líčkách a vnadných prsíčkách,
po hubičce i sladké kundičce,
já vůl ležím v černé rakvičce.

neděle 14. října 2018

Lucidní chvění

Krásná i zkažená
slova jsou,
která vyslovit se bojíme,
ač derou se nám z úst
neochvějnou silou všeničícího orkánu,
slova krásná
občas spálí trávu v troud,
či v ledovou tříšť ji promění,
mocně pak ublíží člověku nevinnému,
a naopak,
slova zkažená,
někdy do krásy vykuklí se,
po vzoru motýla se rozletí
na pomoc srdci zmámenému bolestmi,
nic není pouze bíle a
černá černou není jen.

pátek 12. října 2018

středa 10. října 2018

Balada o Srnčičce

Poslední dobou, na má literární díla reaguje stále více lidí, což mě vskutku moc těší a hřeje u srdíčka. Je opravdu krásný pocit vědět, že někteří čtenáři se k mé tvorbě vracejí a komentují ji. Je fajn mít pravidelné čitatele, dalo by snad říci i fanoušky. Občas se pochopitelně najde někdo, komu můj styl nevyhovuje a nelíbí se mu. Ale i za tyhle negativní reakce jsem moc vděčný. Beru to s nadhledem, stejně jako vše, co dělám. Má tvorba je svou formou i obsahem více, či méně specifická a ne všechno se musí líbit každému, že? Tomu plně rozumím. Ono to jsou vlastně dvě spojené nádoby, já a má dílka, která do nemalé míry ovlivňují můj život. Psaní mě zkrátka baví a naplňuje, ačkoliv je to, ač se to třeba nezdá, někdy celkem a především po psychické stránce vyčerpávající. Inu, takový je asi úděl umělcův.

Předevčírem jsem ale dostal nabídku, která mi doslova vyrazila dech, v dobrém slova smyslu, vlastně v tom nejlepším. No posuďte sami. Ozval se mi jeden zajímavý umělec, jmenovitě Matouš Pavlík, jehož spektrum působení je jedním slovem široké (psaní, filmařina, fotografie, kresba) s tím, že bych se mu typově hodil do jeho nového filmového počinu. Prý se mu líbí, co píši a mé uvažování vystihuje jednu z jeho postav. Po otázce oč jde, mi přišlo toto nádherné vysvětlení. Cituji samotného Matouše.

"Celé je to o holce, která trpí nějakou poruchou osobnosti a po neúspěšné sebevraždě vyhledá pomoc u jednoho guru. Ten ji pomocí stimulace uvede do světa nevědomí, kde musí pátrat po "klíči ke štěstí". Po většinu toho filmu tedy prochází různými úrovněmi snu a setkává se tam se symbolickými projekcemi svých vlastností a vnitřních dějů. No a na jedné z těch úrovní je takový úchyl (říkáme mu tam "strýček Egon"), který zpodobňuje chamtivost, trochu obžerství, touhu po vlastním uspokojení atd. a ten (taky symbolicky) postavu té holky znásilní, což je taková daň, aby mohla postoupit o úroveň níž."

No uznejte, není to nabídka snů, zahrát si devianta a znásilňovatele mladé děvenky? Hrát absolutně zápornou je přece dle známých osobností ten nejkrásnější a nejzajímavější úkol. Jistě chápete, že jsem se rozesmál na celé kolo, zároveň jsem ale hýřil štěstím a dmul se pýchou, jelikož takhle úžasnou nabídku jsem opravdu nečekal. Hned vzápětí jsem si ale uvědomil, že ačkoliv je to nabídka skutečně nádherná a udělala mi nevýslovnou radost, tak se na její ztvárnění rozhodně necítím. V tomhle mám zkrátka jasno, mou doménou je slovo psané, přesto nejede vlak. Matoušovi jsem obratem popsal svou situaci, včetně mého hendikepu a on mě pochopil a dohodli jsme se, že si tedy pro svou postavu Egona musí najít někoho jiného. Prozradil mi také, že natáčení už je v plném provozu a dokonce mi poslal několikavteřinovou ukázku, která je naprosto famózní, tu vám ale na prosbu tvůrce zatím pustit nemohu. Včera mi došlo, že jsem se zapomněl optat, jak se dílo bude vlastně jmenovat a Matouš mi odpověděl tak, že jsem šel opět do kolen. Ano, jak už tušíte, tento krátký, amatérský film ponese název "Balada o Srnčičce", což je tedy zatím pracovní název, ale zároveň patrně i ten konečný.

Závěrem musím Matoušovi poděkovat a znovu se mu omluvit s dodatkem, že na roli se zkrátka vůbec necítím a to i přesto, jak je zajímavá a zvláštní. Ano, jsem si jist, že něco z Egona ve mně určitě je, ale já toho svého "Egona" nechám zatím a pro jistotu spát. Nicméně Matoušovi a nejen jemu, jakožto i celému jeho štábu přeji, aby se dílo vydařilo minimálně na 100% a aby jeho natáčení a další zpracování doprovázelo možná co nejméně komplikací.

Ukázku z "Balady o Srnčičce" vám tedy pustit sice nemohu, ale jako důstojnou kompenzaci můžete shlédnout jeden z předchozích počinů Matouše Pavlíka. Jestli tušíte, že mnoho romantiky vám nabídnutý filmeček neposkytne, tušíte správně. Připravte se na drsné zápletky odehrávající se v drsné realitě současného Světa plného drog a násilí. Ještě doplním, že titul nese název "Svár".


úterý 9. října 2018

Prokleté šlépěje

Podívej, slzy,
to asi zase dítě pláče,
podívej, slzy,
to asi zase žena pláče,
podívej, slzy,
to asi zase muž pláče,
ale na Světě už je tolik hořkosti a zla,
že už nás pár slz neobměkčí,
možná dojmeme se,
ale stejně pak
jdeme dál,
ničí slzy nás už nezastaví.

pondělí 8. října 2018

Zasněný puntičkář

Má hlava
toť bleší cirkus
prosakující plovoučkou
prapodivného, tykajícího strojku
horlivě cedícího
mou
po hříchu a
ledabyle provařenou kooexistenci.

pátek 5. října 2018

Fiakr

Něhou zvoní podkovy
ořů plamenných,
co fiakr života a smrti
vlečou ulicemi,
neboj se jich,
sic strach nahánějí
na první pohled,
na ten však neděj,
i ten drožkář robustní,
jehož chladný výraz
zprvu zlostně mrazí,
není tak nelidský,
jak zdá se být, on
co zrůda zrodil se
v časech pradávných,
přesto jeho srdce
rozvážnějším je,
než to lidské,
povrchností a zlobou
provždy zkažené,
podívej, holčičko,
vláčné kapičky rosy
stéblo trávy oddaně
polibky laskají,
další voňavé jitro
s požehnáním
dopřáno nám bylo,
tak přijmi mé objetí,
očka svá plaše přivři,
prvním ranním políbením
rtíky tvé láskyplně pohýčkám
a ze spánku tak probudím,
alespoň pro ten dnešní den.

středa 3. října 2018

Chramst

Nejsem nikým a nikdy nikým nebudu, to je holý fakt a neměnná skutečnost. My spisovatelé, poetové a básníci to tak zkrátka a dobře máme. Pouhým lusknutím pomyslných prstů se ve svých literárních dílech stávám, kýmkoli si namanu, tudíž nikdy nepoznám své prosté a vlastní já, proto tedy nejsem nikým a nikým nikdy nebudu. Ach, ženo, dívko, holčičko, stačí pár slůvek, veršů, či řádků a zříš ve mně hrdinného reka, co koňmo řítí se vstříc rozžhavenému peklu, to aby tě zachránil a svým chrabrým činem vysvobodil tě z tenat obludné příšery, co zálusk dostala na tvou nevinnost. Jindy zas ale já jsem tou příšernou obludou, která svírá tě ve své zohyzděné náruči a touží se tě zmocnit silou tak brutální, až z ní v žilách tuhne krev. Ano, podívám-li se ti do očí, mohu v tobě vidět krásnou a nevinnou pannu, jež o hříchu netroufá si ani číst, v ten samý moment ale skrz plamínky rozžehnutých uvnitř tvých zorniček ucítím aroma klínu tvého, vášní a chtíčem zaplaveného tím nejvoňavějším nektárkem, který kdy směl muž ochutnat.

Snad je to prokletí, či požehnání, ale rozhodně je to dar, co byl mi dedikován a já jsem jej s pokorou a s vědomím všech následků přijal. Ačkoliv ve svých dílech působím snad rozkošnicky rozervaně a po vzoru doktora Jekylla a pana Hydea možná i do jisté míry schizoidně rozpolceně, má holá jsoucnost je nudná, směšná, otravná a fádní. Jsem stárnoucí kryplín a uslintaný pupkáč, invalida z vrátnice, to zajisté potvrdí každá nešťastnice, se mnou lože sdílející. Přesto, že to byly všechno slečny, děvy a ženy tuze odvážné, každá brzy, brzičko brala nohy na ramena a zdrhala od Akimka, seč ji síly stačily. Nyní se ukrývají v postýlkách jiných, daleko lákavějších a voňavějších, než je kryplínův nehostinný a ne moc zručně udržovaný, vlčí brloh.

Nicméně, dar je dar a je třeba ho přijmout bez výhrad a s patřičnou úctou. Není-li tomu jinak, žijeme jen jednou a proto je třeba život brát nejen takový, jaký skutečně je, ale občas je tuze příjemné a nutné okořenit si ho nějakým tím pikantním dobrodružstvím a je zcela jedno, jestli se onen příběh nejprve odehraje a následně bude po pravdě, případně s notnou dávkou fantazie sepsán, či tomu bude právě naopak.

Prozradím vám nyní obrovské tajemství. Existuje totiž literární limbus, inu, takové spisovatelské předpeklí, kde se jakousi magickou záhadou setkávají sny se svou sestrou realitou. V tomto předpeklí se právě sepisují veškeré a třeba i ty nejobyčejnější příběhy, jaké se kdy odehrály. Zároveň se tam ale také jakoby na kouzelné divadelnické scéně odehrávají všechny ty realitou cinkající, ale i ty zcela vymyšlené literární předlohy a náměty. Věřte mi, nebo ne, ale je tomu tak prostě tak. Mé činění je tomu důkazem. Nejsem lživý člověk, přesto vás rád ujistím, že vše souvisí se vším a jak řekl klasik. "I věci nejstarší leží v síti přítomného času," tudíž vše, co v písmo jednou bylo ukryto, to stát se musí a naopak, vše co osud v realitu naplnil, to v pravý čas bude do slova psaného důkladně vloženo.

Často se mě lidé ptají, jak mohu psát romantické básně a zároveň oplzlé historky plné erotiky a sexu. Tady je má odpověď. Píši jen to, co opravdu prožívám a prožívám jen to, o čem skutečně píši. Přiznávám, občas přeháním, fantazíruji a fabuluji, ale nikdy bych vám nelhal, nemám totiž ani ten nejmenší důvod. Já totiž opravdu nejsem nikým a ani nikdy nikým nebudu. Mé zmrzačené tělo i křehkou duši dávno již pohltilo předpeklí. Chramst. Smějící se