neděle 30. prosince 2018

Šťastný Nový Rok 2019

Starý Rok odchází,
opouští naše žití,
zkušeně očkem mrká,
ještě pár pohlazení,
pak už jen bujará oslava
na rozloučenou čeká nás,
poté stíny temnot přikryjí
a v hlubinách stínů uloží jej
k odpočinku na věky věků.

Nový Rok vítejme,
již klepe nám na dveře,
v paprscích nadějí rodí se
neviňátko s úsměvem na rtech,
jiskřičky budoucích lumpáren
zrcadlí se třpytem jeho oček,
podívej, jak ručky k tobě natahuje,
touží po objetí, po pohlazení,
snad i polibek mohl bys mu dopřát,
vždyť společníkem bude ti
celých tři sta pět a šedesát dní,
tak se na něj usměj a bez meškání
vezmi ho do své vřelé náruče.

Buďte všichni zdrávi a pokojeni. A mějte se rádi.
Váš zvrhle zasněný Akim.


pátek 28. prosince 2018

Gilotina pro Gaiu

Gaia, bohyně Země, matka přírody, či příroda sama. Člověk, coby tvor vzpřímený a inteligentní zaklepal na její dveře a ona ho bez meškání pustila dovnitř. Jak se jí entita lidská odvděčila, posuďte sami. Já se obávám, že člověk jako dobrý a slušný host bohužel příliš, nebo spíše vůbec neobstál. Vím, je to smutné, ale realita nám evidentně nefandí. Sami o sobě hovoříme jako o Homo sapiens, tedy jako o osobě moudré. Je ale ten, kdo devastuje, likviduje a ničí svůj domov skutečně stvořením chytrým, inteligentním a rozumným? Zkusme se nad tím zamyslet a hlavně s tím něco udělat. Přestaňme se už konečně litovat a bolestivě naříkat, jak je nám mizerně a jak nám všichni ubližují. Není těžké si nevšimnout, že nejvíce hořekují ti, kteří žijí víceméně v blahobytu, zatímco ti opravdu strádající, jsou vděčni za naprosté maličkosti. Matka Gaia má ohromnou sílu, zatím našemu negativnímu vlivu, i když s bolestivou grimasou, odolává, to ale nemusí trvat věčně. Je na čase podat ji pomocnou ruku. Uvědomme si prosím jeden pouhý fakt. Zemře-li naše Země, my zahyneme s ní. Otevřme naši matičce zavřené dveře, i bez zaklepání. Vždyť nám darovala život.

Dveře Autorské klubu se po delší době opět otevírají. Do 4.1.2019 je možno hlasovat a rozhodnout tak, který z nových adeptů se později bude pyšnit členstvím v tomto prestižním spolku. Ve výběru je i má maličkost, záleží ale jen na vašem ctěném rozhodnutí, zda jsem tohoto privilegia hoden. Dejte prosím hlas, komukoliv.



Gilotina pro Gaiu

Za skly zaprášených oken
človíček přírodu sleduje,
smutno je mu z pohledu žalostného,
pustošení, ničení, devastace,
to zlý dráb a kat matku vlastní
do klece zlaté bezohledně zajal,
pak bez zbytečných cirátů
hlavu ji setnul a ona teď krvácí,
z rány hluboké krev se jí valí,
zatím zázrakem neumírá,
příšernou bolestí hlasitě naříká,
zástupci lidu hrůzou slzy kanou,
hledí té dáme zpříma do očí,
rty s výčitky šeptají jméno Ježíš,
též slova o spasení slyšeti jsou,
spjaté k modlení ruce pozvedá,
dlaně však tuze špinavé má,
nikoliv od hlíny, nýbrž od papíru,
od papíru, který v peníze proměnil,
to on, člověk, tvor veskrze humánní,
je oním nemilosrdným katem,
který pro své vysněné pohodlí
matku svou zaprodal a na smrt ji poslal.

středa 26. prosince 2018

Budoucnost buší nám na dveře

Hlubiny oceánů polknou jednou vše,
veškerý čas
nehledě na jeho přítomnost
i bolest našich srdcí
a utrápenost duší,
těch zbloudilých oveček,
co sami sebe zahnali
kamsi do špinavého kouta,
oheň modrým plamenem žhne,
tam na dně oceánů,
a ten spálí celé žití,
jednou,
až přijdeš čas,
po nás potopa,
lidský červ.

sobota 22. prosince 2018

Děvčátko s páskou na očích

V koruně stromu
spatřil jsem tvou tvář,
černou páskou přes oči
byla jsi oslepena,
přece však jist jsem si byl,
že sleduješ mě
pohledem uplakaným,
zjizvené perly slz
smáčely rázem lístečky
spadané z větví
toho dřevnatého obra,
co propůjčil ti svou sílu,
to aby ses na chvíli o něho
opřít mohla a také
duši svou bolavou směla jsi
jen na pár okamžiků
v útrobách pevného kmene
ochránit a ukonejšit,
ústa tvá pokorně mlčela,
přesto po větru snesla se
k uším mým palčivá otázka.
Proč láska tak strašně bolí?
Odpověď jsem neznal,
jen zahanbeně sklopil jsem zrak,
a tam, na zemi zaslíbené,
pochováno v barvách listoví,
dotýkajíc se vyčnělých kořenů,
leželo mé probodnuté srdce.

čtvrtek 20. prosince 2018

Relikty rán

Barva larvy
mrazem korozí
prodírá se,
brav drze krká
skrz krvinky krev,
Amorovi drén
trčí s perutě,
rarach mrav
ve frcu vyprodal,
rekruti reflektivně
drtí rozedraná
torza prozacem
zborcených
hrůz a ztrát,
vrána k ránu
vránu rozežírá,
relikty zrezlých trnů
v rakvích drnčí,
kamarád, separát,
náhražky rozkoší,
prozrazené resty,
zrod, deprese, smrt.

úterý 18. prosince 2018

Merry Christma666 and Happy New Year666

To to zase uteklo, že? Zima na krku a Vánoce za dveřmi. Hele na férovku, slavit narozeniny imaginární postavy z pohádkové knihy mě moc nebere, přesto mám cosi na srdci. Nebojte, šelest to není. Smějící se

Takže drahouškové, milí a milovaní návštěvníci mého blogu, dámy a pánové, kluci a holky a hlavně múzy moje utajené a hanbaté, celým srdcem zbožňované Nevinný, vám všem chci popřát, abyste úspěšně odolali tomu zbytečnému šílenství a uvědomili si, že miliony dárků nejsou důkazem bohatých a štědrých Vánoc, že je zcela nesmyslné navařit a nachystat jídla jak pro regiment vojáků. Stejně vám za chvíli poleze krkem a vy ho z výčitky vyhodíte do koše, případně s ním budete nenápadně krmit své zvířecí miláčky. Křičící

Vždyť je to tak jednoduché, buďte v kruhu rodinném, připravte jen tolik papání, jako byste to udělali v kterýkoliv jiný den, usedněte ke stolu, v klidu se najezte, pak si u ozdobeného stromku dejte pár dárečku, třeba jen maličkosti darované z lásky a z úcty, polibte se, klidně se i vedle navoněného smrčku, či jedličky pomilujte (rodičům s dětmi doporučuji posečkat do té doby, kdy budou mít úplnou jistotu, že jejich ratolesti hluboce chrní Smějící se), a pak sami usněte spánkem spravedlivého. Co více vám popřát? Především pevné zdraví a zdravý rozum a to nejen vám, ale všem milovaným a blízkým, protože to je na Světe to nejdůležitější.

A nyní mi ještě dovolte pár, či více vět. Nevěřte prosím na slova falešných a samozvaných spasitelů. Jestliže máte pocit, že ve vašem životě není něco v pořádku, jste to jedině vy, kdo s tím může něco udělat, takový zkrátka život je. Plané sliby a namazaný med kolem vašich úst vám nikdy nepomohou, i kdyby ten med chutnal nejsladčeji na Světe. Sladkost má k hořkosti totiž hodně blízko, i když se to nezdá. Mějte se rádi lidičky, važme si té výsady, díky které si umíme vyznat lásku. Nenávidět a urážet druhého je velmi snadné, ale také tuze nízké. Hledejme kompromisy, darujme si vzájemně to, co nás spojuje, nebičujme se rozdílnými názory a ideály. Je přece přirozené být jiný a odlišný. Chraňme se vzájemnou pospolitostí, ale zároveň se nebojme těch, kteří se nebojí vybočit z davu a projevit svou individualitu. Věřme na pokrok, ne na stádovitost a bezmeznou sílu davu. Chovejme se přirozeně, nečekejme na to, až nám bude pomoženo, ale zkusme sami udělat ty první kroky. Neposlouchejme populistické sliby a neděkujme za levné dary těm, kteří v nás podprahově probouzí vzájemnou nenávist a ještě si nás stihnou snadno a levně "koupit". Zavrhněme a odmítněme tato podivná přátelství. Naučme se respektovat své oponenty, nadávky a urážky jsou zlem a dokazují jen neschopnost nalézti potřebné argumenty. Žehnejme tomu, co nás spojuje a udusme v sobě to, v čem jsme rozdílní.

Milujme se a mějme se rádi, dokud to ještě svedeme! Zároveň si ale nenechme ubližovat. Buďme sami sebou, to je podstata lidské víry. Zdravý egoismus. Spasitel nepřijde, nikdy, přesto ho všichni známe a máme ho blízko sebe, ve svém srdci. Úžasný



Popel z fontanely

V urničce
posbírám slzy
z kapičky hrůzy,
jež mlčky prohořely studem,
tvář plnou polopravd a snů,
mam nechal víčka ležet ladem,
kmitočet dějů v přehršli dnů,
krade Slunci jas,
oči nespasí čas
nikdy více.

čtvrtek 13. prosince 2018

Člověk vzpřímený?

Mysl bez poskvrny,
přesto samý šrám,
stesk lemující dny
v duši usadil se nám,
ostřím jizví ji krustu,
bolest zoufalstvím projde,
broušení diamantu
bez stigmat se neobejde,
srdce trýzněno jest samotou,
beznaděj krvavý odstín dolije,
ikony válečných hrůz nahotou
falešnou něhou lid nepřebije,
skelná tříšť kalí slzy v očích,
odlesky snů mlhovinou zmámeny jsou,
místo jmen čísla na zápěstích,
výměnou za hrdost vzpomínky nesou
samozvaní zástupci pána tvorstva
prapory a erby, ubohé symboly nadutosti,
zabíjení pro moc a další zvěrstva,
na krásy života zapomnělo se, z hlouposti.

pondělí 10. prosince 2018

Květomluva

Svíce hoří
plamenem silným,
stín vesele komíhá se,
líčka v barvě červánků
lemují rety smějící se štěstím,
pak kdosi foukne,
plamen bázlivě zachvěje se
a v jednom mžiku
navždy uhasíná,
rakev zdobí věnce, pentle a stuhy,
lilie, gerbery, růže, karafiáty,
náruč chryzantém též nechybí,
zemřela mladá a náhle,
písmo zlatem zdobené
žene proudy slz
do očí zdrceného manžela
a k smrti vyděšeného dítka,
nebyla dokonalá,
snad měla i milence,
ale o mrtvých jen dobře.

sobota 8. prosince 2018

Adam a Eva

Něco málo z mého archivu, listopad 2015



Jsi tak zranitelná, když
v chomáčku schouleně se rosíš,
co kapička blahodárné tekutiny,
plazící se v tanečním kroku
po lístečku vzácné flóry,
něžně tak, až z toho
srdci ustrnouti se chce,
bez vyzvání vstupuješ,
kam se ti zamane,
stačí ti jen po zemské přitažlivosti
nechat se šetrně svézt,
s vytříbenou opatrností se zakulatit,
hned na to se zase lehce protáhnout
po vzoru štíra, co glanc a šarm má,
tak se to s tebou má,
snad měli by to všichni vědět,
že zranitelnost dokáže ničit
o mnoho víc, než nukleární zbraň,
v tu chvíli se ze smíška
stává krutá bestie,
co ďobne bez pardonu i
s panenským úsměvem na rtech
tak lehce a snadno, že na
zbabělý úlek už je příliš pozdě,
to tvůj jed do rány vpravený,
už do těla oběti se rozlévá,
já jsem ta oběť, ale sper to čert,
to pro trochu snížku,
chtěl jsem tě smíšku líbat a hladit,
dobře mi tak, tvůj trest kvituji,
sám jsem si o něj řekl,
pro lásku prodal jsem duši ženě,
však stálo to za to,
hle ty vlásky, ta hříva havraní
ty boky, pevné, tak nestoudně svůdné,
ty líce s dolíčky, to zázrak přírody,
ty prsa, pahorky stálého neklidu,
ty nohy, nový to mustr pro eleganci,
ty půlky, dva bochánky, na kterých sedíš,
a to nemůže být vše, návdavkem
voňavá třešnička na dortu,
ukrytá jen pár centimetrů pod pupíkem,
chvěje se touhou po milování,
tomu všemu, měl jsem říct sbohem,
toho všeho měl jsem se vzdát?
Tím zanevřel bych na své mužství i na
lásku, co ve mně vzplála tak jasně.
Nebo se pletu, když nad tím tak dumám,
byla to vlastně láska,
jež ochromila mé tělo i srdce a vůbec,
nebyl to jen koktejl chtíče a pudu,
umí muž vlastně milovat,
opravdu z lásky
neb jen touží po milování,
po sexu,
jak příroda mu despoticky velí?
Víš co holka, jdi si,
já jinou na šukání najdu si,
ty udělej to samé, sbohem.

čtvrtek 6. prosince 2018

Kalíšek

V srdci tvém
kapička touhy
zrodila se
s první hvězdou večerní,
dítko usměvavé
do snů vběhlo za soumraku
a já vášní vlákán,
vstoupil jsem v náruč
voňavě horkou a žhavou,
až dech se mi zatajil,
ovinula jsi mé tělo,
hřích sevřela jsi v klín
a příliv vláhy poskytla mi,
šepot slůvek švitořivých
přerostl v malebné tóny
milostných vzdechů a stenů,
kvítky čerstvých polibků
z pomyslného paloučku
po hrstech sbíráme
a jeden druhého
jimi láskyplně zahrnujeme,
mé já uzamklo se uvnitř
tvého vroucného jsoucna,
aroma zurčícího milování
pro tuto chvíli šatí nás,
vzájemně hýčkáme se nahotou,
fantazií něžně kolébáni jsme,
blaho čeří zabarvení not
polapených láskou tajnosnubnou,
žízeň po čiré rozkoši
roste každým momentem,
pohled do nedočkavých zrcadel,
sousoší do sebe zaklenutých těl,
velkolepostí chrámů proměněných
v jedno upřímné,
požehnané my
společný příval emocí,
mžitky oči škádlící,
hřejivé chvění,
pocit vzájemného odevzdání se,
Eden, nirvána, rajská zahrada,
cesta do nebe,
co v peklo snadno promění se.

úterý 4. prosince 2018

Instantní ostří

Poezie není mrtvá a nikdy nebude. Je stále dost mladých, šikovných a talentovaných básníků a básnířek, kteří se nebojí psát otevřeně a zcela upřímně. Jednou z nich je B. R., což je shodou okolností velmi dobrá kamarádka Lucienne, jejíž dílo mě inspirovalo k napsání "Lístečku". Její spolužačka píše také skvěle, možná ještě o něco temněji, než Lucienne. První báseň, kterou jsem u B. R. četl, nese název "Krabice vzpomínek" a Světě div se, stalo se mi něco podobného, jako předtím u její kámošky. Po přečtení mi také rovnou začaly naskakovat v hlavě verše, psal jsem je do komentáře bez jakékoliv vědomé kontroly, zkrátka, to co mi v mysli vytanulo, to šlo rovnou do komentu. Později jsem verše ještě trochu doopravil, pár řádků přidal a výsledek vám s radostí předkládám. Snad se ji i vám básnička, kterou s úctou vřele věnuji talentované B. R., bude líbit, ačkoliv dílko veselé to tentokrát opravdu není. Ale což, v temnotě je přece také krása, ne?



Slzy krvavé nostalgie
v ohni planou,
stesk zjizvených rán
chřípí drásá,
vzpomínky na milování,
co v ledu tají,
ospalky v duši neuspíš
solí na rtech,
co z kapek zrodila se,
bolest dneška
zítřkem bodá hlouběji,
křičíš něhou!

Proč láskou jen vzlykáš?
Zavři oči a sni dál,
cáry slov
leží ti u nohou,
ostří je chlácholí.

Střep polkni a jdi,
vězíš na cestě,
neotáčej se,
břit ožívá.

neděle 2. prosince 2018

Karmín

V esenci temnoty
máčím kapky strachu,
ze rtů zlíbal jsem ti je
pokoutně a potají
dříve, než mihotavě,
zvonivým cinknutím
na podlahu stačily dopadnout
a ve snové obláčky
za šepotu starých ran
v jizvy proměnit se,
ty spíš, či mrtvá jsi,
šílenství nedovolí mi
život od smrti rozeznat,
padáš a já stoupám s tebou,
v náruči mě něžně chováš,
lůno tvé tetelí se steskem,
ve jménu staletých stigmat,
polibky čerstvě zkrvavené
prýští z jeho bolavého ústí,
s nářky smířit nelze se,
nutno je podstoupit muka,
jež obklopují a pohltí
nakonec úplně vše,
co darováno byl nám,
oči ženy v naději přesto,
pro radost zrozeného nebe
vášnivě a rozechvěle září.

pátek 30. listopadu 2018

Lísteček

Původně to vlastně měl být "jen" krátký veršovaný komentář k básni "Našla jsem list" mladé studentky, přesto již velmi talentované básnířky "Lucienne". Její blog vám mohu vřele doporučit. Píše nádherným, přirozeným způsobem. Její verše jsou i přes mladost autorky vskutku hlubokomyslné, lehce potemnělé a především působí naprosto vtahujícím způsobem. Její básně úžasně voní i chutnají. Jsou to klenoty, které zdobí nevídaný tok myšlenek, unikátní ponor do podstaty věci a velmi bohatá slovní zásoba. Je nevýslovnou slastí číst její překrásná díla. Tato má báseň nechť je tedy věnována Lucienne, berte ji prosím jako poctu jejímu talentu, kterému se s úctou klaním a smekám před ním. Ano, původně to měl být jen komentář, 3-4 řádky ve verších, nakonec jsem ale jedním dechem napsal ucelené dílo, které se kvalitou své "inspiraci" absolutně nevyrovná, ale snad se bude alespoň trošku líbit.


Liste, lístku, lístečku,
co v tanci snesl ses mi
do chladem zkřehlé dlaně,
nemluvíš, přesto nemlčíš,
lehce schoulený a skrčený
všemi barvami vyprávíš
příběhy veselé i hravé,
ale i ty smutně tragické,
jsi tak křehký a jemný
jako vůně čerstvé kávy,
když rozvine se prostorem,
nalil jsem si horký šálek
a tebe lístečku líbezný,
položil jsem vedle hrnku,
hledím na tebe a čtu
tiše se zaujetím zprávy,
co na tvůj zbarvený hřbet
příroda, ta dáma hravá,
svým kouzelným perem
napsala snad za svítání
kapičkou rosičky ranní
nachem šafránu ovanuté,
povinnosti mě ženou pryč
na několik dní z domu,
vrátím se zpět a ty,
ach ty nebohé listoví,
již nehraješ všemi barvami,
jen nevlídnost hnědé
líčkům tvým vtiskla ráz
unaveného starce a kmeta,
smutno je mi a do pláče až,
ven však pohlédnu z okna,
tam dítko čiperné zřím se smát
a rázem smutek je ten tam,
i žal s bolem zmizely hned,
ta dětská očka třpytivě planoucí
poňoukají mě se zase smát
a lákají mě vyrazit ven,
do Světa, za lidmi, do života.

úterý 27. listopadu 2018

Tvářičky a jablíčka

Přikryji tě písmenky,
do ouška šeptat ti je budu,
v polibky je proměním,
doteky verše hodlám psát
na tělo tvé obnažené,
studu rumělkou barvené,
přírodou vzácně provoněné,
pokleknu k tvému lůžku,
pohledem tuze vláčným,
spanilosti ženské požehnám,
svůdnost magickou, co výzvu
uposlechnu bez meškání,
opít se nechám líbezností
tvé bezbranné nesmělosti,
kterou smáčím v mžiku
nektárkem hříchu nebeského,
v realitu sny přeměním,
křídla bělostná opatřím ti,
touha podepře ty perutě,
co odnesou tě v náruč mou,
v ní hýčkat tě hodlám,
do výšin rozkoší blažených,
odvedu si tě odhodlaně,
až s tebou a v tobě,
čas odnese mě ladně
do ráje pozemského,
těla naše v jedno spojí se,
pak andělé špitat si budou
potají slůvka rozpustilá
plná tajů lidského milování,
na vlně bezbřehé romantiky
v oltář nahotu tvou převleču,
ukonejším obavy veškeré,
spolu oddáme se chtíči,
něhou rozezvoníme zvony
ve všech zvonicích Světa,
až pak, budeme rozkoší znaveni,
v objetí pekelně vášnivém,
ve snu procitneme spolu zas.

čtvrtek 22. listopadu 2018

Medusa

Dlouho jsem nenapsal nic erotického (pornografického) a tak vám odvyprávím skutečný příběh, který se odehrál letos o prázdninách. Je to něco, co o mě nikdo neví, tedy zatím. Pokud ale máte s pornografickou literaturou jakýsi problém, nebo vás vůbec nezajímá, tuto povídku si prosím odpuste.

Pravda, já sám jsem studentským lavicím již celkem dávno odrostl, ale proč si v téměř čtyřiceti letech nedopřát milostné vzplanutí, obzvláště, je-li jeho aktérkou mladičká blogerka, čerstvá maturantka s luxusně vláčným tělíčkem a jemňounce voňavou lasturkou. Věk je přece jen pouhé číslo, ne?

Někdy začátkem května jsem v emailové poště nalezl zprávičku, v niž se mi její pisatelka svěřila, že na mém profilu objevila zmínku o knize "A uzřela oslice anděla", kterou přes, nebo právě naopak pro její truchlivost přímo zbožňuje. To mě velmi zaujalo, jelikož tento literární skvost mě provází celým životem a je pro mě takovou malou Biblí. Jedná se o temný, až depresivní příběh napsaný spisovatelem, scenáristou, hudebníkem a zpěvákem Nickem Caveem. Nic veselého, ale příběh je napsán přímo úžasně. Hned jsem tedy na zprávu odpověděl a s Medusou, jak se mi dívka představila, jsme si začali dopisovat. Samozřejmě, že brzičko došlo i na téma erotiky a sexu. Medusa byla i přes svou mladost a plachost celkem otevřená a tak mi záhy poslala pár svých fotek a rovněž mi prozradila, že je spíše submisivní, její libůstkou bývají výprasky rozličného druhu, ale co mě vyloženě nadchlo, byla zmínka o tom, že je velmi citlivá na nožičkách, což pro mě jako foot fetišistu představovalo dar přímo královský. Už jen představa toho, že ji laskám prstíky, nárty a kotníčky a ona u toho přede jako kočička, mě rajcovala téměř k nepříčetnosti. Navíc se mi už na fotkách opravdu moc líbila a i přes svou mladost na mě působila velmi charismaticky a více, než sympaticky.

Počal jsem tedy slečnu pomalinku, zato bez jakýkoliv výčitek svádět a k mému úžasu se mi to poměrně dařilo. Z mé tvorby se ji dle jejích slov líbilo jen něco, ale naše konverzace ji byla milá, což i mě pochopitelně velmi těšilo a netrvalo dlouho a já jsem po té mladé a čerstvě odmaturované ženě až neskutečným způsobem zatoužil. Písemná komunikace mi během několika dní přestala stačit a tak jsem při své drzosti tuhle nádhernou nymfičku poprosil o možnost vidět se na skypu. Lolitka kupodivu neodmítla a zaslala mi kratičkou zdravící videozprávičku. Pak už stačilo jen domluvit správný okamžik a zmáčknout kouzelné tlačítko a milou lolitku jsem měl rázem jako na dlani. Počáteční nervozitu z neznámého jsme překonali velmi rychle a povídali si nenuceně a celkem dost otevřeně a to na různá témata. Nijak jsem před ní neskrýval ani svůj hendikep, jednak to v podstatě ani nebylo možné maskovat a alespoň mezi námi bylo hned jasno. I ona mi prozradila nějaká svá tajemství a to nás, myslím o to víc spojilo a sblížilo. O jejím charismatu jsem už nepochyboval a brzy si ji pro její osobitost velmi oblíbil. Došlo mi, že ji nevnímám jen jako erotický objekt, ale především jako velmi zajímavou osůbku. Bylo mi v její "blízkosti" jednoduše skvěle. Léto se vehementně hlásilo o svá práva, o letošních vedrech vám snad nemusím vyprávět a tak se Medusa přede mnou celkem logicky zjevovala jen v kratáskách a v tílečku. Už si nepamatuji, při kolikátém video setkání jsem vyslovil žádost, zda smím vidět i to, co ono tílko skrývá. Děvče se evidentně hodně stydělo, také se samozřejmě velmi bálo zneužití oné pikantní situace, což jsem naprosto chápal a popravdě ji ujistil, že žádné fotografie ani videozáznamy rozhodně pořizovat nehodlám a tak jsem jednoho parného odpoledne docílil svého a Medusa se mi na monitoru ukázala nahoře bez. Snad vám nemusím vysvětlovat, co to se mnou udělalo, srdce mi tlouklo na plné obrátky a krev v mých žilách pulzovala silou vodopádu. A to byl teprve začátek. O pár dní později mi tohle nádherné a stydlivé stvoření ukázalo i to, co děla, když je doma sama a přemůže ji vlna touhy po rozkoši. Sledovat její překrásnou tvářičku během hrátek a slyšet její vzdechy a steny bylo něco nepopsatelného. V tu dobu jsme si psali denně a v podstatě pořád, bylo zřejmé, že po sobě oba toužíme a tak jsem se jednoho dne rozhodl optat, jestli shledává jako reálnou možnost, vidět se in natura. Medusa stydlivě špitla pouhé, přesto absolutně dostačující "ano".

Uběhly tedy necelé dva měsíce od osudného, prvního mailu a já jsem čekal na svou zatím jen virtuální "milenku" (to slovo absolutně nesnáším) na karlovarském autobusáku. Přiznám se vám, že jsem vlastně do poslední chvíle tak trošku čekal, že se něco zvrtne, pokazí, posere, chcete-li, anebo zkrátka, že si to ta holčina nějak rozmyslí a nakonec nedorazí. Informace, že už je na cestě mě částečně uklidňovala, ale na vážkách jsem byl furt. V duchu jsem si říkal, "ty vole, letos ti bude 40, jsi invalidní důchodce, mluvíš jako mentál a ty si jako myslíš, že ti na ptáčka jen tak hupsne voňavá a pohádkově překrásná devatenáctka? Ty ses asi zbláznil, ne?" Tyhle šílené myšlenky mučily mou mysl a já se jich pokoušel zbavit. Najednou dorazil autobus, který dle cedule za sklem musel přivést i mé sotva rozpučené potěšení. Medusa však nikde, náhle tón SMS. "Asi jsem vystoupila o stanici dřív," vytočil jsem ji a s lehkým zděšením v hlase se otázal "jsi ale ve Varech, že jo?" zasmála se, "jo to jsem, ale asi jsem vystoupila dřív, podle navigace bych u tebe měla být do pěti minut, čekej, dojdu k tobě pěšky." Stál jsem tedy u východu z autobusového nádraží a vyhlížel své erotické sny, svou hanbatou múzu. Najednou jsem ji zahlédl zhruba 30 metrů od sebe. Zamával jsem a zavolal "Meduso", v ten samý moment jsem si ale všiml, že má na uších sluchátka, volání tedy bylo marné, vydal jsem se tedy jejím směrem, náhle se otočila a všimla si mě, usmála se a lehce rozhodila ruce jako že, no sláva. Došli jsme k sobě, přátelské objetí, pozdrav a pusa na tvář. Hned jsme si začali povídat, domluvili jsme, že po příjezdu do Chodova si zajdeme do pizerky a že se buď najíme tam, nebo si koupíme jídlo domů. Na místě jsem si objednal nealko pivo a slečna pohár a později i panáka whiskey, patrně na kuráž. Rozhodli jsme se, že objednanou pizzu si tedy sníme až u mě, doma. Tam jsme došli záhy. Na jídlo jsem měl chuť a taky jsem byl už docela dost hladový, navíc jsem nechtěl být moc hrrr a tak jsem položil krabice rovnou na stůl s tím, že se jen rychle převléknu do domácího a můžeme začít papat.

Když jsem si zrovna vysvlékal kalhoty, všiml jsem si, jak ležíc na gauči, sloužícím coby postel, prohlíží si mou sbírku cédéček a dívídíček ze vzdálenosti zhruba metru a půl. "Sakra, proč k té skřínce nejde blíž, takhle přece musí vidět úplný kulový" pomyslil jsem si, ale v tu chvíli mi to došlo. Přistoupil jsem k ní a jen tak, jako by na uvítanou, jsem ji smyslně políbil přímo mezi lopatky, výstřih jejího tílka mi to snadno dovoloval. Byl jsem zvědavý na reakci. Zlehka sklopila hlavu a rukama se více zapřela o postel. Nebyl důvod nepokračovat v líbání. Jel jsem ústy po páteři od lopatek níž. To už se přidala i má ruka, polštářky prstíků počaly tančit po jejích zádíčkách a z lehkou opatrností se jaly dobývat její šatstvo. Nazdvihl jsem hlavu, abych lépe zhodnotil situaci, a tiše jsem pronesl. "Pizza se dá v pohodě jíst i za studena." Při těchto slovech jsem poprvé vzal do své dlaně jednu z jejích půlek, byla dokonale pevná, zkrátka mladé masíčko, voňavé a čerstvé. "Hmmm," zavrněla jen a já to nevydržel a poprvé jsem ji přes tu nádhernou sedínku plácnul. Věděl jsem přece, že to má moc ráda. A to taky dala hned najevo prvním, i když tichým, sotva slyšitelným vzdechem, při kterém ještě trošku víc sklopila svou hlavičku a zároveň o to víc vyšpulila svou prdelku. Další rána na sebe nemohla nechat dlouho čekat. Byla silnější a lépe umístěna na tu samou půlku, a aby to druhému bochánku nebylo líto, přišla i rána třetí, čtvrtá i pátá… To už jsem ale ztratil veškerý ostych a dlaní jsem zaútočil přímo na její mušličku, kterou tedy zatím chránila džínovina kalhot. Snažil jsem se přitisknout svou dlaň, co možná nejtěsněji k látce za kterou jsem již cítil vřelost její třešničky. Určitě jsem byl do jisté míry neohrabaný, ale přivřené oči a zrychlený dech signalizoval, že mé počínání nabralo správný směr a že cesta, kterou jsme se vydaly, vede k cíli. Vzápětí se ve mně probudilo i mé deviantní, konkrétně mé "nožičkové" já. Rychlým, přesto opatrným pohybem jsem ji sundal ponožku z levé nožky a bez váhání ji políbil na plosku, jen zavrněla jako míca. Další polibek patřil už jejím prstíkům. Těm, co tahle úchylka nic neříká, se asi budou smát, případně i nevěřícně kroutit hlavou, možná se i úšklebně usmějí, ale nožičkoví gurmáni zajisté odtuší, že jsem se ve chvílích, kdy jsem si pomalinku strkal její paleček do úst, rázem ocitl v pravém foot fetišistickém ráji. Laskal jsem ji prstík po prstíku, rejdil jsem jazýčkem po celém povrchu plosky, ani na kotníčky jsem nezapomněl. Veškeré zábrany se rázem rozplynuly jako pára nad hrncem.

"Otoč se a lehni si na záda," pronesl jsem roztouženě. Uposlechla mě bez připomínek. Původně jsem ji chtěl šetrně vysvléknout černé tílko i s podprsenkou, ale nedočkavost mě dohnala k malému úskoku. Tak moc jsem už toužil spatřit její ňadérka, že jsem opět využil pružnosti látky, ze které bylo tílko ušito a stáhl jsem ho níže tak, abych se dostal k podprsence, kterou jsem naopak vykasal nad její bobulky. V tu samou chvíli jsem už mezi prsty svíral její bradavku. Medusa oddychovala stále rychleji, i můj dech hnal se mi dýchacím ústrojím rychlostí závodníka, sprintéra. Bylo mi blaze. Ta tam se rozplynuly představy o pokojném obídku a nenucené konverzaci během pojídání pizzy. Naše bříška byla opravdu hladová, ale zbytek těla na jídlo neměl ani pomyšlení. Přesto, že Medusa už dál nedokázala zakrýt své vzrušení, pořád se evidentně dost styděla. Dlaněmi svých rukou si zakrývala obličej, to abych nemohl v její tváři odezírat míru její vášně a touhy po milování. Pro mou radost ale nedokázala udržet ruce u své tváře tak blízko, abych neviděl její pootevřená ústa, ze kterých se dral sten za vzdechem a vzdech za stenem, též oči, které se tu a tam obracely v sloup mě dále poňoukaly k tomu, abych pokračoval v tomto chtíčem provoněném počínání.

Rozepl jsem ji knoflík i zip u kalhot, že jí je sundám, ale opět jsem to nevydržel a zajel jsem ji do kalhotek rovnou na klitoris a začal ho dráždit. To už jsem ale na prstech cítil, jak moc je ta zrovna odmaturovaná náctka vzrušená. Prstíky jsem měl vcukuletu celé orosené. Nebylo těžké vniknout jedním prstem i dovnitř. "Já tě hrozně chci," procedila najednou skrz své vášnivé rty. "Akime, udělej mi to," pokračovala. Trošku jsem se zkoncentroval a postupně jsem ji zbavil shrnutého tílka, vyhrnuté podprsenky a rozepnutích kalhot. Ležela přede mnou jen v kalhotkách, nohy měla pokrčené s koleny u sebe, přidřepl jsem k ní a pomalinku jsem jí je roztáhl, jako bych otevíral bránu jakési svatyně. Její modré kalhotky nedokázaly schovat flíček jako důkaz její vášnivosti. Znovu si pokusila zakrýt studem v rumělce zahalený obličej, její plachost mě ale neskutečným způsobem vzrušovala a hnala mě k dalším zvrhlým činům. Vstupoval jsem do ráje a bylo mi jasné, že pokud jednou budu ve stáří vzpomínat na své hříchy, tohle setkání s mlaďounkou blogerkou k nim rozhodně bude patřit. Pobídl jsem ji, aby dala nohy opět maličko k sobě, ale to jen proto, abych ji konečně zbavil i toho posledního a pro daný okamžik zcela zbytečného hadříku. Poté jsem ji opět chytil za kolínka a rozevřel tentokrát už zcela odhalenou branku její rozkoše. Dbal jsem na to, aby nožky byly co nejvíc od sebe a klín tak byl maximálně uvolněný a dostupný. Štávička z něho přímo vytékala. Neodolal jsem a bez vyzvání jsem na ní zaútočil jazýčkem. Voněla, jak nejvzácnější parfém Světa, jemně a delikátně a chutnala přímo božsky, nic lahodnějšího jsem v životě neochutnal. Když se nabažil můj jazyk, vstoupil jsem do Medusy prsty, nejprve jedním, ten se ale okamžitě ztratil a tak mu musel přijít na pomoc jeho kamarád a netrvalo dlouho a už tam byli kluci rovnou tři. Kmital jsem uvnitř zbrocené lasturky a snažil se útočit na G bod. Palečkem jsem se snažil obhospodařovat poštěváček tak, aby byla holčička co nejvíc spokojená. Na chvilku jsem se dokonce odvážil přidat i čtvrtého parťáka do party a slova o tom, že musím být hodně opatrný, protože má užší pičku tak vzala za svá. Bože, jak ta vám byla překrásně rozhicovaná, no zkrátka naprostá nádhera, nic pikantnějšího jsem do té doby nezažil. Poprosil jsem ji, aby si chvíli hrála sama se sebou, moc jsem totiž zatoužil vidět to, co jsem předtím mohl vidět jen na skypu. Poslechla mě a honila si tu svou rozdrážděnou frndičku a já měl první příležitost se štípnout, abych se ujistil, zda se mi to všechno jen nezdá. Abych si onoho pohledu užil do sytosti, vytáhl jsem z tajné skrýše masážní a vibrační hlavici, která zastoupila mé prstíky. Napadlo mě totiž, že bych malinko zaexperimentoval a zjistil, jak to má Meduska vlastně ohledně té bolesti a též jsem si uvědomil, že prdelka není jediné místo, na které se dá naplácat. A tak jsem ji nechal chvíli si hrát, pozoroval ji u toho a honil se, načež jsem se k ní přitočil, odejmul z její prcinky rozvibrovaný přístroj, vniknul do ní na pár vteřin, polaskal ji prstíky a posléze jsem ji jednoduše plácnul přímo přes vzrušenou pičku, šťávička se jen rozprskla, to jsem opakoval několikrát za sebou, hezky důkladně pohonit, pak rychle ven a plác rovnou přes lehce rozevřené pysky. Pohledem do tváře jsem se ujistil, že je vše v pořádku. "Líbí se ti to?" šibalsky jsem zakoulel očima. "No docela jo," usmála se skrz vzrušení. Několik plácnutí jsem dopřál i jejím tvářičkám i kůzlátkám, to když už si zase honila mušličku sama za pomocí přístroje. I to se té potvůrce líbilo.

Slečna byla už skutečně krásně vzrušená, v čemž mě utvrzovalo stále hlasitější a mocnější sténání, záchvěvy celého toho božského a po sexu toužícího těla, ale také prstíky u nožiček, které se pořád častěji choulily do pomyslných pěstiček. Pak už stačilo ještě párkrát vniknout dovnitř, hlouběji a hlouběji, rychleji a rychleji a to už se voňavé tělíčko nadržené nymfičky otřásalo v mohutných záškubech prvního, nikoliv však posledního orgasmu. Po celou dobu tohoto orgasmického zázraku jsem zůstal uvnitř té vlhké a mokré svatyně, lektvárek, který z ní stále pomaličku vytékal by jasnou známkou toho, že vyvrcholení, které děvčátko, tedy pardon, mladá slečna zrovinka prožila, nebude v žádném případě první a jediné. A nemýlil jsem se. Když odezněly ty nejmohutnější vlny prvního ukojení, lehl jsem si na záda tak, aby si Medusa mohla kleknout nade mě do polohy 69. V té jsme ale pro horoucí nedočkavost dlouho nevydrželi, během několika minut už jsem seděl na křesle, a zatímco mě má nyní už reálná milenka měla v ústech a zpracovávala mého postaveného ptáka svým mrštným jazykem, vytáhl jsem ze šuplíku psacího stolu balíček z kondomy, jeden z nich už vzápětí zdobil můj ztopořený falus a byla jen otázka několika sekund, kdy si na mě mladá maturantka nasedne. To také udělala, nejdřív si mě obskočila čelem ke mně, později mi ukázala svá záda a já mohl sledovat tu její luxusní prdelku, jak se rytmicky pohybuje nahoru a dolů. Lehce jsem si ji přitáhl za vlasy a jízda mohla pokračovat…

úterý 20. listopadu 2018

Torza podvědomí

Mám své běsy v ulitě ukryté,
moje hlava je onou tajnou skořápkou,
co stráží ony strachy prožité,
obavy z umírání nepřekryji voňavkou,
byť stála by tisíce a hektolitry by jí bylo,
nejistota přežití jedinou je jistotou,
mračna se stáhnou, jakoby Slunce nežilo,
jeho paprsky prostoupí temnotou,
jenom na několik okamžiků blahoslavených,
stíny je pohltí rázem a bez skrupulí,
nestihnu si ani loknout červánků slazených,
hořkost plaším vizí cukrových homolí,
sen o snu nechám si zdát, žízní probuzen,
oči slepé procitají v mrtvolné podobě,
z okna vidím hrobníka, co prací popuzen,
kope hrob, co zajisté určen není tobě,
doba temná volá mě bolestně zpět,
do míst, kde v bolestech zrozen jsem byl a vlastní krví zatracen,
hlas ptáků opeřených uslyším pět,
já však vstávám, žiji, neumírám, dnešek není můj úmrtní den.

neděle 18. listopadu 2018

Apendix

Nejcennějším darem je upřímný úsměv,
vřelé objetí, co v okamžiku zažene hněv,
bezpočet podob má ta vrtkavá štěstěna,
to ve vráskách vepsané má sivá stařena,
jen je-li ti zle a trápí tě horečky i bolesti,
zubatá zájem má o tvoje stárnoucí kosti,
uvědomíš si ryzost každého pohlazení,
třeba i od človíčka, co tak blízký ti není,
vždyť sotva ho znáš, dnes viděls ho prvně,
přesto hýčká tě, jako vlastní novorozeně,
měl by sis prostě uvědomit, ty nezdárný synku,
že sfouknutí tvé svíce žití trvá pouhou vteřinku,
važ si jednoduše každičkého nádechu i výdechu,
kmotřička smrt z nenadálých konců má potěchu.

sobota 17. listopadu 2018

Křídla z druhé ruky

Opilost coby projev procitnutí,
zní to tak hloupě a protikladně,
avšak někdy je až příliš těžké,
ubránit se snadnému úniku
hledaného v tekuté náruči
alkoholového opojení, rázem
je přece naprosto lhostejné,
před čím tak zbaběle prcháš,
důležitější je utéci dost daleko,
cinkot skleničky ujistí tě, že
nevyřčené těžkosti a strasti
bolestivě hyzdící bedra tvá,
mohou najednou zdáti se lehčí,
než pírko, do kterého jsi právě
ledabyle fouknul, letí vzduchem
a tvá mysl letí s ním, jak snadné
je políbit ta vláčná ústa, která se ti
s úsměvem nabízejí a ty přece
tak rád podlehneš, bez výčitek,
ty mi račte ordinovat až druhý den,
pro dnešek jsem králem večírku,
jsem pouhým oparem své vážnosti,
lehkost žití vychutnávám si rád
v poctivých douškách, lokám,
kašlu na pilulky přeplněné hořkostí,
alespoň na pár krátkých chvilek
půjčte mi křídla andělé z nebes,
náhle Svět utichá, točí se dokola,
ulehám, či umírám, žil jsem vůbec
a není to nakonec vlastně úplně jedno?
Prostě mi prosím ze studny lží
nalijte dalšího vrchovatého panáka,
moc dobře přece víte, co mi chutná.

středa 14. listopadu 2018

Trafika

Opřena o stařičký kiosek,
hlavu obtěžkanou má bolestivým splínem,
Luna, coby němý svědek,
tmou zahalena, žena klín vytlouká klínem,
je tak snadné rovnou ji odsoudit,
že nohy roztáhla komusi z hospody,
snad city chtěla v sobě probudit,
starostí se zbavit, hodit je do vody,
chtíč vystřídal touhu, pohyby spěšné,
alkohol s trávou v krvi, okolí nevnímají,
milování na veřejnosti je tuze opojné,
náhle hlídka fízlů, co pochopení nemají,
tak pocit slasti z vzájemného odevzdání se,
podpořený rumíčkem, pivíčkem a mařenkou,
vystřídala opět ta zkurveně zasraná deprese,
pánové s čepicí placatou s nikým se nemažou.

pondělí 5. listopadu 2018

Klerikalismus v rozvalinách

Boží světlo nehledej v oblacích
a už vůbec ne v knihách posvátných,
o to více vnímej jeho jas,
co mysl blahodárně ti bystří,
nech naplnit své srdce láskou
a poděl se o ni s každým,
kdo si to alespoň trošku zaslouží,
neplýtvej však city vznešenými pro ty,
kteří mrzkostí dogmatismu opájí se.

sobota 3. listopadu 2018

Lýpé

Je bláto v ulicích,
i v našich duších,
bahno z ulic dešťové kapky v tanci spláchnou,
duše lidské dále však prohnilostí tuze páchnou.

čtvrtek 1. listopadu 2018

Trnož místo čáry života

Torzo srdce svého,
sekundovým lepidlem
snažím se zcelit,
však marně,
stále nějaký kus chybí,
větší, či menší část
pořád postrádám,
až se začínám obávat,
že srdíčko mé
vcelku snad se ani
nezrodilo.

úterý 30. října 2018

Carpe Diem

Spletitost cest mezi
tělem,
duší,
srdcem
a myslí
lemována jest
nespočetným množstvím
jizev a ran
hvězdám
do paprsků včesaných
na první dojem
konstantním tokem
časoprostorového
horizontu dějů
předešlých,
současných
i budoucích,
život a smrt,
dvě tváře jednoho obličeje,
radost střídá smutek,
bolestí splácí se rozkoš
v žití vetkaná,
nádech, výdech,
víc není potřeba,
jen euforie z okamžiku
a úsměv na rtech.

neděle 28. října 2018

Nedořečená

Občas mohu rozkoší zešílet
jen z pouhé vzpomínky
na tvou přítomnost,
blahem se přímo tetelím
připomenu-li si,
jak hebká je pleť,
již líbat jsem směl,
celým tělem ve spánku
chvěji se, sním-li o
vláčnosti tvých rtů,
jejich chuť na jazyku
snad vytetovanou mám,
mrákoty na mě jdou
z opojného Déjà vu
prstů tvých nožiček
rejdících po mém
ztopořeném mužství...

čtvrtek 25. října 2018

DMO

Slzičky slíbám z tvé tváře,
ukryji je do sluneční záře,
víčka znavená polibky ukonejším,
duši ztrápenou objetím obměkčím,
tělo chvěje se ti jako ve větru a dešti,
život občas krutý je a tropí hlouposti,
o bolesti není třeba ti vzkazky psát,
těžkost života kdosi zlý chtěl ti přát,
snad osud, či hloupý vrtoch všemohoucího,
že nejvíce zbožňuješ chlapečka nezdravého,
byl ti darem dán, avšak s podmínkou přece,
která nevýslovně a palčivě bodá tě do srdce,
lásky plamen a vitalita nezkrotná též byla ti věnována,
přemohla jsi svou smrt a staráš se od večera do rána,
bolů se nebojíš a s úsměvem žalům se hravě vyhneš,
byť další klacky pod nohy házejí ti, kudy jen projdeš,
tuhle báseň z lásky ti věnuji, sám znám to prokletí,
všechno to zvládneme, stačí mít jen kapičku štěstí.

středa 24. října 2018

Smells Like Teen Spirit - Rockin'1000

Již velmi dlouho jsem vám nepustil nějaký ten klípek, tak to musím napravit. A tohle video vážně stojí za to. Rovná tisícovka hudebníků hraje nejslavnější opus gruengové ikony "Nirvana". Jasně originál je zkrátka originál, ale tohle je opravdu raritka, navíc to má neuvěřitelný koule.


Duchovní hy(gi)ena

Všechny (b)rány Světa
otevřené jsou, běda,
až na kost,
aport.

pondělí 22. října 2018

Vyjmuto z Alenky

Rumělkou zastřena,
knoflíček maličký,
rosičkou zdobený,
masáží rozmazluje,
do říše divů, holčička,
žárem touhy vábena,
při pozdním večeru,
pro sladké usnutí,
střemhlav klesá.

Tinktura

Sladkost spánku
pro usnutí rtům tvým
vdechnu bez otálení
myšlenkou rozmarnou,
rozpustile máčenou
v zálivce toku světelného
a kořeněnou rozšafností
nezbedného podvědomí,
tak blízko, stejně opuštěni,
tak daleko a přesto spolu,
tělem i myslí propleteni,
svůdností noci pohlceni,
vroucnost citů vzájemných
není přec pouhou maličkostí,
vzpomínky vyvolávající.

sobota 20. října 2018

Krůček

Mám chuť si vyjít ven
a vzít za ruku, jen tak,
pro někoho je to možná
prachobyčejná rutina,
ale pro mě, víš,
je to stále vzácnost,
projev náklonnosti,
dar, cennost, něco,
co si nelze koupit,
pocit souznění a
čiré opojení,
blažené opojení,
opojení
prolnuté strachem.

čtvrtek 18. října 2018

Podešev

Někdy,
místo srdce chtěl bych mít podešev,
to abych žádné strasti a útrapy necítil,
jenže, to by se s těmi bolestmi
vytratily i veškeré city k tobě
má lásko milovaná,
a to by potom,
život můj vůbec žádnou cenu neměl.

úterý 16. října 2018

Paratymie (50 odstínů smrti)

Tak už mě líně vlečou hřbitovem,
funebráci vyšnoření s kloboukem,
plamen žití nelze navěky chránit,
nyní už by mě nemělo nic trápit,
mě je přesto nevýslovně úzko,
stýská se mi po tobě holčičko,
po tvých svůdných nožičkách,
líčkách a vnadných prsíčkách,
po hubičce i sladké kundičce,
já vůl ležím v černé rakvičce.

neděle 14. října 2018

Lucidní chvění

Krásná i zkažená
slova jsou,
která vyslovit se bojíme,
ač derou se nám z úst
neochvějnou silou všeničícího orkánu,
slova krásná
občas spálí trávu v troud,
či v ledovou tříšť ji promění,
mocně pak ublíží člověku nevinnému,
a naopak,
slova zkažená,
někdy do krásy vykuklí se,
po vzoru motýla se rozletí
na pomoc srdci zmámenému bolestmi,
nic není pouze bíle a
černá černou není jen.

pátek 12. října 2018

středa 10. října 2018

Balada o Srnčičce

Poslední dobou, na má literární díla reaguje stále více lidí, což mě vskutku moc těší a hřeje u srdíčka. Je opravdu krásný pocit vědět, že někteří čtenáři se k mé tvorbě vracejí a komentují ji. Je fajn mít pravidelné čitatele, dalo by snad říci i fanoušky. Občas se pochopitelně najde někdo, komu můj styl nevyhovuje a nelíbí se mu. Ale i za tyhle negativní reakce jsem moc vděčný. Beru to s nadhledem, stejně jako vše, co dělám. Má tvorba je svou formou i obsahem více, či méně specifická a ne všechno se musí líbit každému, že? Tomu plně rozumím. Ono to jsou vlastně dvě spojené nádoby, já a má dílka, která do nemalé míry ovlivňují můj život. Psaní mě zkrátka baví a naplňuje, ačkoliv je to, ač se to třeba nezdá, někdy celkem a především po psychické stránce vyčerpávající. Inu, takový je asi úděl umělcův.

Předevčírem jsem ale dostal nabídku, která mi doslova vyrazila dech, v dobrém slova smyslu, vlastně v tom nejlepším. No posuďte sami. Ozval se mi jeden zajímavý umělec, jmenovitě Matouš Pavlík, jehož spektrum působení je jedním slovem široké (psaní, filmařina, fotografie, kresba) s tím, že bych se mu typově hodil do jeho nového filmového počinu. Prý se mu líbí, co píši a mé uvažování vystihuje jednu z jeho postav. Po otázce oč jde, mi přišlo toto nádherné vysvětlení. Cituji samotného Matouše.

"Celé je to o holce, která trpí nějakou poruchou osobnosti a po neúspěšné sebevraždě vyhledá pomoc u jednoho guru. Ten ji pomocí stimulace uvede do světa nevědomí, kde musí pátrat po "klíči ke štěstí". Po většinu toho filmu tedy prochází různými úrovněmi snu a setkává se tam se symbolickými projekcemi svých vlastností a vnitřních dějů. No a na jedné z těch úrovní je takový úchyl (říkáme mu tam "strýček Egon"), který zpodobňuje chamtivost, trochu obžerství, touhu po vlastním uspokojení atd. a ten (taky symbolicky) postavu té holky znásilní, což je taková daň, aby mohla postoupit o úroveň níž."

No uznejte, není to nabídka snů, zahrát si devianta a znásilňovatele mladé děvenky? Hrát absolutně zápornou je přece dle známých osobností ten nejkrásnější a nejzajímavější úkol. Jistě chápete, že jsem se rozesmál na celé kolo, zároveň jsem ale hýřil štěstím a dmul se pýchou, jelikož takhle úžasnou nabídku jsem opravdu nečekal. Hned vzápětí jsem si ale uvědomil, že ačkoliv je to nabídka skutečně nádherná a udělala mi nevýslovnou radost, tak se na její ztvárnění rozhodně necítím. V tomhle mám zkrátka jasno, mou doménou je slovo psané, přesto nejede vlak. Matoušovi jsem obratem popsal svou situaci, včetně mého hendikepu a on mě pochopil a dohodli jsme se, že si tedy pro svou postavu Egona musí najít někoho jiného. Prozradil mi také, že natáčení už je v plném provozu a dokonce mi poslal několikavteřinovou ukázku, která je naprosto famózní, tu vám ale na prosbu tvůrce zatím pustit nemohu. Včera mi došlo, že jsem se zapomněl optat, jak se dílo bude vlastně jmenovat a Matouš mi odpověděl tak, že jsem šel opět do kolen. Ano, jak už tušíte, tento krátký, amatérský film ponese název "Balada o Srnčičce", což je tedy zatím pracovní název, ale zároveň patrně i ten konečný.

Závěrem musím Matoušovi poděkovat a znovu se mu omluvit s dodatkem, že na roli se zkrátka vůbec necítím a to i přesto, jak je zajímavá a zvláštní. Ano, jsem si jist, že něco z Egona ve mně určitě je, ale já toho svého "Egona" nechám zatím a pro jistotu spát. Nicméně Matoušovi a nejen jemu, jakožto i celému jeho štábu přeji, aby se dílo vydařilo minimálně na 100% a aby jeho natáčení a další zpracování doprovázelo možná co nejméně komplikací.

Ukázku z "Balady o Srnčičce" vám tedy pustit sice nemohu, ale jako důstojnou kompenzaci můžete shlédnout jeden z předchozích počinů Matouše Pavlíka. Jestli tušíte, že mnoho romantiky vám nabídnutý filmeček neposkytne, tušíte správně. Připravte se na drsné zápletky odehrávající se v drsné realitě současného Světa plného drog a násilí. Ještě doplním, že titul nese název "Svár".


úterý 9. října 2018

Prokleté šlépěje

Podívej, slzy,
to asi zase dítě pláče,
podívej, slzy,
to asi zase žena pláče,
podívej, slzy,
to asi zase muž pláče,
ale na Světě už je tolik hořkosti a zla,
že už nás pár slz neobměkčí,
možná dojmeme se,
ale stejně pak
jdeme dál,
ničí slzy nás už nezastaví.

pondělí 8. října 2018

Zasněný puntičkář

Má hlava
toť bleší cirkus
prosakující plovoučkou
prapodivného, tykajícího strojku
horlivě cedícího
mou
po hříchu a
ledabyle provařenou kooexistenci.

pátek 5. října 2018

Fiakr

Něhou zvoní podkovy
ořů plamenných,
co fiakr života a smrti
vlečou ulicemi,
neboj se jich,
sic strach nahánějí
na první pohled,
na ten však neděj,
i ten drožkář robustní,
jehož chladný výraz
zprvu zlostně mrazí,
není tak nelidský,
jak zdá se být, on
co zrůda zrodil se
v časech pradávných,
přesto jeho srdce
rozvážnějším je,
než to lidské,
povrchností a zlobou
provždy zkažené,
podívej, holčičko,
vláčné kapičky rosy
stéblo trávy oddaně
polibky laskají,
další voňavé jitro
s požehnáním
dopřáno nám bylo,
tak přijmi mé objetí,
očka svá plaše přivři,
prvním ranním políbením
rtíky tvé láskyplně pohýčkám
a ze spánku tak probudím,
alespoň pro ten dnešní den.

středa 3. října 2018

Chramst

Nejsem nikým a nikdy nikým nebudu, to je holý fakt a neměnná skutečnost. My spisovatelé, poetové a básníci to tak zkrátka a dobře máme. Pouhým lusknutím pomyslných prstů se ve svých literárních dílech stávám, kýmkoli si namanu, tudíž nikdy nepoznám své prosté a vlastní já, proto tedy nejsem nikým a nikým nikdy nebudu. Ach, ženo, dívko, holčičko, stačí pár slůvek, veršů, či řádků a zříš ve mně hrdinného reka, co koňmo řítí se vstříc rozžhavenému peklu, to aby tě zachránil a svým chrabrým činem vysvobodil tě z tenat obludné příšery, co zálusk dostala na tvou nevinnost. Jindy zas ale já jsem tou příšernou obludou, která svírá tě ve své zohyzděné náruči a touží se tě zmocnit silou tak brutální, až z ní v žilách tuhne krev. Ano, podívám-li se ti do očí, mohu v tobě vidět krásnou a nevinnou pannu, jež o hříchu netroufá si ani číst, v ten samý moment ale skrz plamínky rozžehnutých uvnitř tvých zorniček ucítím aroma klínu tvého, vášní a chtíčem zaplaveného tím nejvoňavějším nektárkem, který kdy směl muž ochutnat.

Snad je to prokletí, či požehnání, ale rozhodně je to dar, co byl mi dedikován a já jsem jej s pokorou a s vědomím všech následků přijal. Ačkoliv ve svých dílech působím snad rozkošnicky rozervaně a po vzoru doktora Jekylla a pana Hydea možná i do jisté míry schizoidně rozpolceně, má holá jsoucnost je nudná, směšná, otravná a fádní. Jsem stárnoucí kryplín a uslintaný pupkáč, invalida z vrátnice, to zajisté potvrdí každá nešťastnice, se mnou lože sdílející. Přesto, že to byly všechno slečny, děvy a ženy tuze odvážné, každá brzy, brzičko brala nohy na ramena a zdrhala od Akimka, seč ji síly stačily. Nyní se ukrývají v postýlkách jiných, daleko lákavějších a voňavějších, než je kryplínův nehostinný a ne moc zručně udržovaný, vlčí brloh.

Nicméně, dar je dar a je třeba ho přijmout bez výhrad a s patřičnou úctou. Není-li tomu jinak, žijeme jen jednou a proto je třeba život brát nejen takový, jaký skutečně je, ale občas je tuze příjemné a nutné okořenit si ho nějakým tím pikantním dobrodružstvím a je zcela jedno, jestli se onen příběh nejprve odehraje a následně bude po pravdě, případně s notnou dávkou fantazie sepsán, či tomu bude právě naopak.

Prozradím vám nyní obrovské tajemství. Existuje totiž literární limbus, inu, takové spisovatelské předpeklí, kde se jakousi magickou záhadou setkávají sny se svou sestrou realitou. V tomto předpeklí se právě sepisují veškeré a třeba i ty nejobyčejnější příběhy, jaké se kdy odehrály. Zároveň se tam ale také jakoby na kouzelné divadelnické scéně odehrávají všechny ty realitou cinkající, ale i ty zcela vymyšlené literární předlohy a náměty. Věřte mi, nebo ne, ale je tomu tak prostě tak. Mé činění je tomu důkazem. Nejsem lživý člověk, přesto vás rád ujistím, že vše souvisí se vším a jak řekl klasik. "I věci nejstarší leží v síti přítomného času," tudíž vše, co v písmo jednou bylo ukryto, to stát se musí a naopak, vše co osud v realitu naplnil, to v pravý čas bude do slova psaného důkladně vloženo.

Často se mě lidé ptají, jak mohu psát romantické básně a zároveň oplzlé historky plné erotiky a sexu. Tady je má odpověď. Píši jen to, co opravdu prožívám a prožívám jen to, o čem skutečně píši. Přiznávám, občas přeháním, fantazíruji a fabuluji, ale nikdy bych vám nelhal, nemám totiž ani ten nejmenší důvod. Já totiž opravdu nejsem nikým a ani nikdy nikým nebudu. Mé zmrzačené tělo i křehkou duši dávno již pohltilo předpeklí. Chramst. Smějící se

neděle 30. září 2018

pátek 28. září 2018

Otrávené jitro

Sen o pyscích stydkých
smyl jsem s ranní polucí,
do Světa zmatečného
lopotit se pospíchám,
posvátné lůno přírody
technikou jsme znásilnili,
večer nedočkavě opiji se
libou vůní klínu zbroceného,
sladkost spánku doprovodí ji,
pak vše jednou provždy usmrtí
čerstvá dávka ranního kuropění.

čtvrtek 27. září 2018

Levandule…

Skrz sklo
hladový průstřel
přímo do očí
sype zlo
tuze voňavé
nádech zevnitř
ven a zpět
zmrzlý stesk
vztekle promočený
slepcův hles
hluchotou roztrhán
půdorys duše
tišinou rozkolísán
lež pravdou
sotva osolíš
pěst zaťatá
z nebe slova
pokoutně zvrací
láska krkem
bezostyšně cloumá
hrdlem proplouvá
bolavou rozkoš
trpce rozsévá
… nikdy neuvadne.

středa 26. září 2018

Nepozemšťan Větrník

Za břicho se popadal,
zubil se
úsměvem hrdopýška,
pak s rozechvělou grácií
do klícky
vložil ji šém.

pondělí 24. září 2018

Poezie všedního i nevšedního dne

Je tak snadné
zamilovat se každý den do jiné osoby,
bezhlavě,
dychtivě,
bláznivě,
vroucně,
hltavě,
šíleně,
hřát se půvabem jejího vonícího těla,
putovat její myslí,
žíznit po její přítomnosti,
hladovět její nepřítomností,
a pak,
na sklonku dne,
zavřením víček při usnutí,
ji bez milosti a bázně
zabít.

neděle 23. září 2018

Šestinedělí

S časem závod svádíš,
vítězstvím čestným je ti i
nepatrné množství štěstí,
úspěch dávkován pipetou,
duše splínem potažená
a před sebou život, co ti
bez milosti srdce vykostí.
Ale když už jsi tady, tak vítej.

pátek 21. září 2018

Milencův Ragnarök

Položím ti hlavu do klína,
a pak ať se hvězdy žhnoucí
klidně temnotou zalknou,
či hlubinou mořskou zadusí.

středa 19. září 2018

Louku stuhou nesvážeš

Víru v Boha ve svém srdci ponechej,
nešiř ji více,
vůbec nikomu ji nenuť,
nech ji v sobě vyrůst jako strom,
či květinu,
ale nepokoušej se ji stejným způsobem přesadit,
pochop základní principy víry,
všemi smysly
vnímej a oslavuj její nezhmotnělou intimitu,
stejnou měrou však
ochraňuj její interpretační nesdělitelnost,
uvědom si,
že pravá víra skutečně připomíná luční kvítí,
narveš-li ji a daruješ komusi,
kdo do vázy jen ji vloží,
její krása brzy uvadne a ona zahyne.

úterý 18. září 2018

Pramínek

Kapička, docela maličká,
opuštěná, uplakaná,
v moři krve ztracená,
k srdci posmutnělému,
osudem zmítanému,
odjakživa a navždycky,
hledá si svoje cestičky,
na věky věků osamocená,
sama totiž nikdy nepozná,
odkud pramen lásky tryská.

Jeden z deseti nejhorších bolů Světa.

pondělí 17. září 2018

Letnička

Včera jsem byl s kurvou
a že jdu s dobou, zaplatil jsem ji v Eurech,
včera jsem v byl s kurvou,
přetěžko šoustá se v tak úmorných vedrech,
včera jsem v byl s kurvou,
zády jsem si hnul, houser gagá mi na bedrech.

neděle 16. září 2018

Pupkáč

Nejlíp je mi,
když se přežeru,
k prasknutí,
a pak je mi blbě,
ale já si myslím,
že je mi dobře.

pátek 14. září 2018

Z pohledu vážky

Sen je zas pryč,
má vize lítá si,
kdesi kolem mě,
snad nevznese se
na truc příliš vysoko,
v očích naději mám,
střemhlav k zemi pádí,
její povrch protíná,
na samé dno se propadá.
Odrazí se?

čtvrtek 13. září 2018

Pohyb hrdla

Lidská opodstatněnost
platí krutou daň ve jménu
prostoduchosti velhané pomíjivosti
utopené v slzách
krátkozraké předurčenosti
do chomoutu vehnané
stigmatizovanou definovatelností,
oči slepnou hlukem,
uši pro neuchopitelnost světla
vlastní zvukovody proráží,
ústa neustálým drmolením
prohnilých pravd rezaví,
provaz se nedočkavě zařezává.

úterý 11. září 2018

Kotec

Tak, ani to netrvalo moc dlouho a vše je zas tak, jak má být, alespoň relativně a prozatím. Hysterické blogerky, které kvůli několikadennímu zdejšímu výpadku málem přišly o svůj cyklus, se mohou opět uklidnit a dále psát své články o tom, že je trápí a zajímá. Co blázníte holčiny? To se nejste schopny zabavit jinak? Na Světě je přece toliko krásných věcí. Co takhle například v parných dnech, které nás letos hýčkaly do sytosti, zajít kamsi na mez, jen tak v šatičkách, či v rozpustilé sukénce, tam si lehnout někam do stínu, to aby si pokožka odpočinula od veškerého toho přívalu slunečného žáru a s plachou rumělkou ve tváři zajet pod látku, na místo, kde chybí lem kalhotek, které jste, jakože zapomněly doma a s grácií i gustem si to udělat, kačenku si krásně pohonit. Hele netvrďte mi, že to jako neděláte, to vám rozhodně neuvěřím. Na to vás moc dobře znám. Červenání vám nepomůže, stydět se můžete, jak chcete, ale ty vaše oči, ty žíznivé studánky váš totiž vždy prozradí. Vlhko v klínu odráží se v obrazcích vašich očních panenek, co tančí pod víčky svůj tajný balet. I lékaři vám to potvrdí, na ženskou hysterii je nejlepší masturbace. Tady se totiž jedná o ZODPOVĚDNOST k vlastnímu tělu, to touží po ukojení. Tak směle do toho, ženy, dívky, děvčátka a holčičky. Na Světě je nádherně a s prstíky v pipince vám bude ještě lépe. Akimek na vás myslí, představuje si vás a píše pro vás své básně. Smutné, veselé i hravé. Takový je přece život, smutný, veselý i hravý. Někdy jsme nahoře, jindy dole. Proč si stýskat pro úplné maličkosti, jakože něco nejde, nebo nefunguje…

Co, ty ještě nemáš orosené prstíky, no tak šup… tak dobře, tady je pro tebe něco z mých veršů. Přečti si je a máš-li chuť, napiš mi, potom.


Stesky z lásky
jitro neukonejší,
i když rosa kapičkami nešetří,
v srdcích zlomených,
poslouchej,
divně to praská,
jako když mokré dřevo
z rozpáleného krbu
domnělé kamínky potutelně hází
pánubohu ledabyle do oken,
rány Světa jizvami nespočítáš,
třeba že ti hvězdy usměvavé
rozpačitě radit budou,
smutek však může stínům uniknout
a za duhou mazácky se ukrýt,
veleben buď ten,
kdo paprsky naděje
do šíře lidského ducha nastřádal.

čtvrtek 6. září 2018

Klára líbá Muchu

V útulném příšeří hospodského altánu,
dívka, co patrně pozbyla svou vagínu,
říhla mi do ucha a řekla mi věci vzácné,
prý už ji opravdu serou otázky nejapné,
proč se jí kurva všichni ptají každé jitro,
no tak, jak to s tebou teď vypadá Kláro,
copak je tak těžké pochopit holčicí nebe,
do prdele, té ženštině z té otázky již jebe,
popíjí pivínko, a přesto jí z toho mrdá,
když druhý den v práci písmena hledá,
miliony otázek lze vymysleti za vteřinu,
vy se jí pořád ptáte na stejnou píčovinu,
nedivte se proto opilci a vyhulenci vážení,
až plivne vám do ksichtu v pivním opojení,
serte na Babiše, Okamuru též na Zemana,
Klára z Oázy rozhodně není pitomá nána.

Věnováno Klárce a Lukášovi

středa 5. září 2018

Psyché

Jednou z rána
nalezla dáma
ve svém mezinoží
smutné srdce
mužské srdce
hrálo si tam na akordeón
z hloubi duše zněl ten tón
vládlo čiré bezčasí.

úterý 4. září 2018

Dolores

Stydí se,
tvářičku rumělkou zakrývá,
pod pupíčkem však
řeka zurčí.

Pokleslá (to bude dobrý)

Rozespale piji kafíčko své ranní,
co báječně podporuje mé sraní,
pak prost veškerých ovací,
netečně seru si to za prací,
slepě věřím, já bláhový,
že dnešek bude růžový.

sobota 1. září 2018

Esence letu

Křehkost lásky i ananké smrti,
vše se tě dotýká tak blízce,
nauč se milovat dříve,
než krůčky tvé červánky ukonejší.

pátek 31. srpna 2018

Zvonkohra

Objal jsem ji,
ale příliš pozdě,
všechny lístečky ze stromů již opadaly,
slzičky v letokruzích steskem klokotají,
rozpuk žalu v dechu lovce neunavíš.

úterý 28. srpna 2018

Rozmařilost lovce

Hnát se bezhlavě do lásky,
to je jako bys sbíral korálky,
co po Světě ze šnůrky se rozkutálely,
do všech koutů i děr rázem zapadaly,
není snadné ten správný korálek nalézti,
všechny bys rád miloval s dávkou neřesti,
hledáš všude, kde se dá, dech se očekáváním tají,
o pošetilosti konání lidského hvězdy tiše si šeptají.

pondělí 27. srpna 2018

Melancholie lovce

Symbolika něhy,
trny duší bloudící,
jizvy sají kapky krve
kopírujíce let dravce,
čistý průlet středem
na komoru emocí
draze bezcenných,
holá podoba lidství,
šílenost vezdejší,
dějství života a smrti
dobrotou zla okleštěné,
bezednost pocitů,
nasládlá slanost slz,
láska řevem pobodaná
o přátelství tajně sní,
hebce s vlasy do srdce
vplétá krůpěje samoty,
v objetí pak procitne,
či peřejemi prohoří.

sobota 25. srpna 2018

Všechny parfémy Světa

I kdybych se stal milionářem,
stejně bych tě dál hladil pravou rukou,
v tom mi soud bohužel nedal na výběr,
ano tou samou rukou, kterou denně onanuji, když na tebe myslím,
hladil bych tě dlaní zprvu jen po tváři,
abych tě ujistil, jak hořím, když slyším tvůj čarozvučný dech,
pak hřbetem ruky sjel bych ti po líčku na dotek k ústům,
co by mi mlčky vyprávěla ty vzkazky beze slov,
o tom, jak prahneš po mě, drnkajíce hravě prsty o svůj klín,
když žízníš, nikoli po vodě, s ohněm v těle,
co žhaví tvé uhlíky planoucí z tvých očích, těch okének lásky,
do kterých se tak rád dívám a vidím v nich všechny ty
rarášky, čertíky a motýlky, co v bříšku máš lásko má,
když kundička ti vlhne mokem, co voní líp, než všechny parfémy Světa
tvé rtíky skously by můj prst tak, až bych zamžoural bolestí,
podobně pak budeš mžourat ty, až zatáhnu za provaz,
kterým si tě svážu, to až na tebe dostanu zálusk a ty zas na mě,
mlčky to poznáme, jen jedno pohlédnutí stane se prozřením,
kdy uchopit tě budu moci, nikoli ladně, o to víc svůdně,
dosti na to, aby se ti kolínka podlomila, a ty
s povzdechem poddáš se přitažlivosti zemské, však neměj strachu,
já paži svou nastavím vstříc tvému tělu, jedna paže bude stačit,
pro tak křehké tělo, co s pírkem dalo by se měřit,
budeme-li mluvit o váze a v tom okamžení sklouzne se tvá bytost
po mé paži, lehce a ladně do pokleku vtělíš se přímo přede mnou,
spanilá, líbezná, nahá a hříšná, jak hadův sykot, když svedl tvou sestru,
bože, jak omamně čpíš hříchem, touha vábivá vytéká ti s klínu,
já vezmu brk a ten lahodný likér coby inkoust využiji a budu jim psát,
psát slova tak hříšná, až chvět se budeš po celém těle, neb právě
tvou kůži užiji co pergamen na ta sprostá a vulgární slova, co
obejmou nás v jasnozřivosti a spoutají nás v odlitek tak nemravný,
že i v pekle budou se rdít nad tím obrazem, na němž budeš ty a já,
dva milenci sebe hltající, jakmile ty v pokleku zhltneš mé
ztopořené já, obejmeš ho perlivými rtíky, ach povídej jak chtivě,
jazykem pozvedneš můj úd do výšin nebeských, až
zmohutní v tvém polibku francouzském poskytnutém bezostyšně,
jen tak už budu schopen vnímat a chápat život, krev v mých žilách
snad opět se rozproudí, jen tehdy, budu-li mít klín tvůj na očích
budu živ, jinak nikdy víc, toť je mým osudem,
sevřít tě v náruči těsně poté, co ústa tvá obejmou můj falus
v modlitbách zkažených a perverzí psaných, pak popadnu ten oltář,
míněno tělo, schránka, jež byla ti dána a chtíčem uštknuta,
mysli na to, jak lehce do tebe vstoupím a ty mě přijmeš s potěšením,
přesto, že hrubým budu anebo právě proto vtáhneš mě
kundou svou zbroceným lepkavou a šukavě hladovou, ale
to až krátce poté, co k posteli si tě přikurtuji tak pevně, že
pavouk bude mi to závidět, pak budeš v mé moci, v mém ráji a
já v tom ráji budu s tebou, neb budu v tobě kmitat a přitom tě svírat,
věř mi, tak horlivě, jak jen to bude možné a únosné pro nás oba,
budu v tobě dostatečně dlouho, abych ti dopřál orgasmů pár,
až přitom posledním se k tobě přidám a střikem dopřeji si
ten pocit splynutí a to už tvou štěrbinku bude prolévat má bělostná slast.

pátek 24. srpna 2018

Srpek utopen v polibcích

Rozbřesk světla požehnaného
v očích tvých záhy kvapem pohasl
a já,
ničema,
jsem ty černočerné, uhaslé uhlíky
nedokázal opět rozžehnout,
doteky neomalené,
co život měly rozdmýchat,
závan smrti pitoreskní
přinesly jen.

středa 22. srpna 2018

Rákoska není zbytečnost

Uhrančivá kráska v bílém stojí přede mnou,
s úsměvem na rtech, však s hříchy v těle,
její kráse odolat nelze, mé tělo je bdělé,
přistoupím k ní a obejmu ji rukou pevnou,
odejít jí nedovolím, svou šanci nepromarním,
šátky a provazy rády mi budou nápomocny
sevřu ji v náručí, ještě než ozve se ponocný
toť smělý plán konaný v tom čase podzimním,
sukénku bělostnou vykasám ji hnedle
zadeček, co okénko do nebe s radostí spatřím,
jak před božím oltářem já v tichu se pomodlím,
šťavnatá mušlička zatřpytí se vedle,
těžko se udržet v takové vypjaté chvíli,
chtíč ve mně pulzuje silou medvědí,
o tom moralisté vůbec nic nevědí,
za vteřin pár v klidu bych uběhl míli,
jiné chutě mnou však právě lomcují,
chci se zmocnit té překrásné oreády,
padám dolů skrz všechny vodopády,
v mžiku krátkém těla naše se spojují,
čas jiný nastal a prostorově jsme též jinde,
to vlasy její, co šáhtúš za všechno mohou,
spanilost její může se srovnat jen s duhou,
líbezné je toto poupě co čertíky má v pindě,
ještě jí naplácám a bolest klidně ji způsobím,
však to má tak ve snáři napsané černou tužkou,
před mazlením dá přednost trestu mou rákoskou,
bez orgasmu neodejde, plane jejím vědomím.

neděle 19. srpna 2018

Fuck Off TV

Kolaps společnosti
mediální marast
konzumní žumpa
jednotlivec vždy poražen a podroben vůli davu
plazí se a škemrá
o svůj mrzký podíl
bezpáteřní had
drobky z tvrdé kůrky chleba a jen krapet vody
moloch neochotně vydá
co mu od huby upadne
pach zkaženého sousta
mohlo by to být jinak, i jedinec by mohl klidně vítězit
vzít si, co mu náleží
co mu patří
na co má právo
jenže to by také našinec musel chtít a něco pro to udělat
a nejen sedět doma na prdeli
před zapnutou televizí
stěžovat si a pouze se litovat
život máš jen jeden a záleží hlavně na tobě, jak ho prožiješ
nepodléhej stádu, žij
vytvoř si vlastní Svět.