Chramst

Nejsem nikým a nikdy nikým nebudu, to je holý fakt a neměnná skutečnost. My spisovatelé, poetové a básníci to tak zkrátka a dobře máme. Pouhým lusknutím pomyslných prstů se ve svých literárních dílech stávám, kýmkoli si namanu, tudíž nikdy nepoznám své prosté a vlastní já, proto tedy nejsem nikým a nikým nikdy nebudu. Ach, ženo, dívko, holčičko, stačí pár slůvek, veršů, či řádků a zříš ve mně hrdinného reka, co koňmo řítí se vstříc rozžhavenému peklu, to aby tě zachránil a svým chrabrým činem vysvobodil tě z tenat obludné příšery, co zálusk dostala na tvou nevinnost. Jindy zas ale já jsem tou příšernou obludou, která svírá tě ve své zohyzděné náruči a touží se tě zmocnit silou tak brutální, až z ní v žilách tuhne krev. Ano, podívám-li se ti do očí, mohu v tobě vidět krásnou a nevinnou pannu, jež o hříchu netroufá si ani číst, v ten samý moment ale skrz plamínky rozžehnutých uvnitř tvých zorniček ucítím aroma klínu tvého, vášní a chtíčem zaplaveného tím nejvoňavějším nektárkem, který kdy směl muž ochutnat.

Snad je to prokletí, či požehnání, ale rozhodně je to dar, co byl mi dedikován a já jsem jej s pokorou a s vědomím všech následků přijal. Ačkoliv ve svých dílech působím snad rozkošnicky rozervaně a po vzoru doktora Jekylla a pana Hydea možná i do jisté míry schizoidně rozpolceně, má holá jsoucnost je nudná, směšná, otravná a fádní. Jsem stárnoucí kryplín a uslintaný pupkáč, invalida z vrátnice, to zajisté potvrdí každá nešťastnice, se mnou lože sdílející. Přesto, že to byly všechno slečny, děvy a ženy tuze odvážné, každá brzy, brzičko brala nohy na ramena a zdrhala od Akimka, seč ji síly stačily. Nyní se ukrývají v postýlkách jiných, daleko lákavějších a voňavějších, než je kryplínův nehostinný a ne moc zručně udržovaný, vlčí brloh.

Nicméně, dar je dar a je třeba ho přijmout bez výhrad a s patřičnou úctou. Není-li tomu jinak, žijeme jen jednou a proto je třeba život brát nejen takový, jaký skutečně je, ale občas je tuze příjemné a nutné okořenit si ho nějakým tím pikantním dobrodružstvím a je zcela jedno, jestli se onen příběh nejprve odehraje a následně bude po pravdě, případně s notnou dávkou fantazie sepsán, či tomu bude právě naopak.

Prozradím vám nyní obrovské tajemství. Existuje totiž literární limbus, inu, takové spisovatelské předpeklí, kde se jakousi magickou záhadou setkávají sny se svou sestrou realitou. V tomto předpeklí se právě sepisují veškeré a třeba i ty nejobyčejnější příběhy, jaké se kdy odehrály. Zároveň se tam ale také jakoby na kouzelné divadelnické scéně odehrávají všechny ty realitou cinkající, ale i ty zcela vymyšlené literární předlohy a náměty. Věřte mi, nebo ne, ale je tomu tak prostě tak. Mé činění je tomu důkazem. Nejsem lživý člověk, přesto vás rád ujistím, že vše souvisí se vším a jak řekl klasik. "I věci nejstarší leží v síti přítomného času," tudíž vše, co v písmo jednou bylo ukryto, to stát se musí a naopak, vše co osud v realitu naplnil, to v pravý čas bude do slova psaného důkladně vloženo.

Často se mě lidé ptají, jak mohu psát romantické básně a zároveň oplzlé historky plné erotiky a sexu. Tady je má odpověď. Píši jen to, co opravdu prožívám a prožívám jen to, o čem skutečně píši. Přiznávám, občas přeháním, fantazíruji a fabuluji, ale nikdy bych vám nelhal, nemám totiž ani ten nejmenší důvod. Já totiž opravdu nejsem nikým a ani nikdy nikým nebudu. Mé zmrzačené tělo i křehkou duši dávno již pohltilo předpeklí. Chramst.