středa 29. června 2016

Closer (NIN Cover) + The Fighter

Logicky, jsou ženy, které se mi líbí, které mě přitahuji, pak jsou také ženy, které se mi nelíbí a nepřitahují mě. Zvláštní ale je, že existují též ženy, u kterých si zkrátka nejsem jist, jestli se mi líbí a jestli mě přitahují. Mezi ně například patří Maria Brink, zpěvačka kapely "In This Moment". Můj kamarád se k jejímu vzhledu vyjádřil slovy "ona je tak ošklivá, až je krásná".



Prozření Anubisovo

Lásky jsou impéria,
hroutící se a rozpadající se v prach,
navzdory pevnosti a mohutnosti
sloupů, které je vší silou
podepírají tak dlouho, dokud
nejsou pohlceny vlastní pomíjivostí,
není pochyb v tom směru,
že každý sloup vydrží pohromadě
odlišný časový úsek,
hodinu, den, měsíc, rok, desetiletí,
můj ty smutku bláhově nešťastný,
človíčku životem se prodírající,
radím ti správně a v dobré víře,
doufej, aby sloupy podpírající
impéria tobě vyhražená a určená,
vydržely co možná nejdéle,
možná déle, než ty sám, človíčku
v prach se ve stáří obrátíš, neb
víkem dřevěným tě přikryjí.

pátek 24. června 2016

Erekce na návštěvě

"Ťuk, ťuk."
"Kdo tam?"
"Erekce tvého penisu."
"Dneska ne, je šílený horko."
"No a?"
"Dneska prostě honit nebudu."
"Tak na to zapomeň, dělej!"
"Ne, jsem unavený."
"To mě nezajímá, popadni ho a ať to sviští."
"Kašlu na to."
"Povídám ti, dělej."
"Ne."
"Zapomínáš na smlouvu, to se ti vymstí, pomažeš do pekla."
"Jakou smlouvu kurva? Co?"
"Jsi zapomněl?"
"Je horko sakra, nemyslí mi to."
"Když ses v jedenácti poprvé vystříkal, pamatuješ?
"Co?"
"Přece, zjevil se ti rohatej a ty si mu podepsal ten úpis."
"Jakej úpis, do píčy, jsem mimo?"
"Nepamatuješ?!
"Ne, bože."
"Hele, boha sem netahej, ten ti nepomůže."
"Hmm."
"Ztvrdil jsi svou krví, že budeš po celý život honit alespoň jednou denně jinak…"
"Jinak co, kurva?"
"Jinak ti zdřevění obě ruce a ty skončíš v pekle."
"Kecy v kleci."
"Tak se na to koukni, mám ten úpis s sebou," (vytáhne signované lejstro).
"A co jako? Honit nebudu, nechce se mi."
"No jak myslíš, ale povím ti, že žít s dřevěnýma rukama a ještě k tomu v pekle je pěkně na houby, až na hovno dalo by se říct."
"Nezájem, seru na to."
"No ať je po tvém, ale pamatuj na to, že občas něco napíšeš, to s dřevěnýma rukama nepůjde, jako spisovatel skončíš."
"Stejně to moje psaní nestojí za nic, grrrr."
"Fajn, tvoje volba, buď se ještě během dneska vyhoníš, nebo je po tvém psaní veta a po setmění očekávej dostavník, kterým pomašíruješ dolů, jasno?"
"Grrrrrrrrrrr."
"No nic, já padám Akime, tak zatím…"

pondělí 20. června 2016

Magický hlas

V šepotu konsonantní harfy
dolétl k mým sluchům libý hlas,
snad zpráva z kruhů nejvyšších
padlo mi na mysli, jen co
zvukomalebnost těch tónů
prohnala se mými sluchovody
a mě už pomalu docházelo, že
neklamou mě mé receptory,
nejedná se o akoasmu, ni
jinou auditivní halucinaci,
přiznat musel jsem si, hle
toť hlas boží, ač lahodně
z rozkošných ženských rtíků
promlouvá, doprovázen stoickým
dechem, jež líbezná, spanilá a
překrásná žena využívá ke svému
žití, žena, pro jejíž krásu nemůže
být žádné, ani to nejkvalitnější
zrcadlo dost dobré, není pochyb
o její sličnosti, vznešenosti a
bezbřehé eleganci, která z jistou
a přirozenou samozřejmostí
vyluzuje její medově, sametově a
po sladkostech lákající hrdélko,
mě hned chtělo se do breku,
to dojetím, aby bylo jasno,
to odpřisáhnu bez váhání,
ten hlas vnikal a lebedil si
v každém koutku mého těla,
prostupoval mnou, hladil mě,
laskal a v podstatě mě i sváděl,
odolat se mu nedalo,
bránit se mu ani nechtělo,
byl tak opojný, co droga působil,
mě zdálo se, že umřít snad už mohu,
nic lepšího již neuslyším, co budu žít,
však umřít se mi nikterak nechce,
teď, když ke mně mluví anděl.

Nechť je tato báseň věnována Lence, která mi udělala obrovskou radost v tom, že naprosto famózním způsobem namluvila některá má díla a já doufám, že v tom bude pokračovat. Je naprostá úchvatná, její hlas povyšuje mé bezcenné pisálkovství na skvělou úroveň, patří ji veliké díky.

středa 15. června 2016

úterý 14. června 2016

Jen odvrácená strana Luny umí ukonejšit




Akim v audiostopě

Stala se úžasná věc, domluvil jsem se s jednou dámou na tom, že občas namluví do audiostopy některé z mých děl. A ani jsem ji nemusel dlouho přemlouvat, sama to vzala jako výzvu a pro začátek namluvila zkusmo dvě krátká dílka. Pamatuji si, že jste se mě kdysi ptali, zda by bylo možné vydávat mé výtvory v této podobě, především kočkomilka Janča po tom dost toužila, aby mohla u mého blogu vykonávat kromě "čtení" ještě i další práci, či činnost. Tak snad se vám to bude alespoň trošku líbit. Takže dámy a pánové, představuji vám tuto dobrou duši, paní Lenku, které touto cestou ještě jednou neskonale děkuji. Přiznám se vám, že když jsem první dva záznamy slyšel poprvé, dojetím jsem se rozplakal se.

Prvním dílem je báseň…


"Dělání, dělání, všechny smutky zahání"




Dělám si to zrovna krásně
a myslím jen na tebe
tvou líbeznost vidím jasně
chci s tebou do nebe
bude to trvat jen velmi krátce
než k orgasmu dospěji
tvůj úsměv je nejlepší rádce
z něho rád se raduji.

neděle 12. června 2016

Lvice

Podívala se jí do oči
a v nich viděla sama sebe,
své nové já,
stejné hříšné, ne
hříšnější, než předtím,
přivoněla si k ní a
ukotvila se v ní,
láva, magma, žhavá bouře,
miláčku,
objala ji, dlouze, toužila,
toužila po ní,
cítila, věděla, že
city jsou vzájemné,
potřebují se,
chtějí se,
jedna přimkne ke druhé,
drž mě, prosím,
ruce se proplétají,
jsou vzrušené,
obě,
jedna pro druhou,
milují se,
vlhnou,
exploze,
začátek i konec Světa,
v jednom okamžiku,
líbají se,
lokají se,
pijí se,
pro lásku, pro chtíč,
něco je spojuje,
všechno,
všechno je spojuje,
lvice našla lvici,
Svět se hroutí, ale ony,
ony dvě přežijí.

sobota 11. června 2016

(Ne)rozbitná Porcelánka

Byla spratkem, co kolem sebe kope,
snad chránila se před něhou
po níž v koutku svého srdce toužila,
možná chtěla být za drsňačku,
tak zadupala neviňátko v sobě,
s chlípností v myšlenkách a
s ostrým slovem na rtech
brouzdala Světem,
ač sloužila pánovi, působila přísně,
štěknou sama sebe nazývala,
přesto,
dobré rady rozdávala,
zdála se být volná, svobodná
v rozkoši a touze topila se přímo,
když důtky trestaly jí za neposlušnost,
kundička její tetelila se blahem,
přesto byla ničím svázaná,
nesvobodná, zamknuta na 7 západu,
v temné komoře, do které nevědomky
sama se zamkla, tak neuváženě,
pak jednou řekla si dost, chci být jiná,
to když srdce z lásky ji krvácelo,
a jak si usmyslela, tak udělala,
ačkoliv před tím hltala Svět doušky plnými,
dnes loká všechnu tu krásu
viděnou, slyšenou, cítěnou,
o mnoho více a ještě s větší otevřeností,
je volná, svobodná a tuze krásná,
přátelé má kolem sebe a dokonce
anděla nalezla v klínu své Evičky,
prý kámošky jsou, kdo jim to věří,
když lížou si jeskyňky, až
šťávička tryská na všechny strany,
já fandím jim moc a plné dávky rozkoše
okořeněné chlípnou perverzí jim přeji.

Tato báseň, nechť je dedikována dámě, která uzřela anděla, anděla s vlhkým klínem a která, ač stále voní neukojitelným a po perverzi lepkavým chtíčem, našla ve svém srdci tolik nových citů a nové lásky. Všichni víte, o koho jde.

úterý 7. června 2016

Fortuna má zvlhlý klín

V šálivých ozvěnách
jeho rty mlčky slzí krev
na nebesích ji můžeš zřít
protéká skrz síto dějin
v nepravidelných stínech
s jahodovou příchutí a bez
bublinek vonících po pylu
v bezinkovém oparu
temně zurčí vodopádem
střechou děravého varieté
smutných snů, fortuna
ta kurva líná, dál točí osudím
s úšklebkem zkušené rajdy
její ruce zraňují, ačkoliv hladí
ho po skráních konejšivě
přesto pálí, více než jazyky
v plamenech ukované
nikdo už totiž nikdy neobejme
to pláčem ustarané dítě noci.

pondělí 6. června 2016

První dělnas spěchá na šichtu

Při noční směně jsem měl trošku času a tak jsem si všiml i tohoto nedočkavého pracanta, který spěchal na denní šichtu.


čtvrtek 2. června 2016

Světlanka

UPOZORŇUJI, ŽE NÁSLEDUJÍCÍ POVÍDKA MÁ STRIKTNĚ PORNOGRAFICKÝ OBSAH. URÁŽÍ-LI TĚ EROTICKÝ OBSAH, NEBO SI NEDOSÁHL(A) PLNOLETOSTI, ZAHRAJ SI NĚJAKOU NEVINNĚ SPOLEČENSKOU HRU.

POVÍDKA BYLA PŘEPSÁNA A LEHCE UPRAVENA. Mrkající


Již, když jsem si to šinul do kopce směr vlakové nádraží, bylo mi jasné, že během několika minut se spustí nezadržitelný slejvák, který nebude mít konce. Nemýlil jsem se, jen co jsem dosedl k právě objednanému malému pivu, z oblohy se spustil proud dešťové vody, která nepadala v kapkách, nýbrž v hustých čůrkách. Mobilní telefony tenkrát byly ještě v plínkách a tak jsem neměl žádnou možnost, jak se s kamarády domluvit na dalších plánech. Chystali jsme totiž, celá parta výlet do vedlejšího města, výlet není tedy úplně to správné slovo. Měli jsme v plánu navštívit náš oblíbený klub, řádně zapařit, popít, ubalit pár jointů, pokecat, jednoduše se pobavit v každém směru. Při pohledu z okna jsem si ale uvědomoval, že z plánovaného výletu určitě nic nebude, nikdo další zajisté nepřijde a jet do klubu sám se mi ani trochu nechtělo. Vlastně mi to všechno docházelo právě už cestou na vlakáč, ale touha se uvolnit a zapařit mě zaslepila do té míry, že jsem bláhově doufal v meteorologický zázrak v podobě náhlého vyjasnění a především v ústupu vodní nadílky. Panáček s deštníčkem se mi ale smál přímo do očí a valil ta kvanta vody snad z nějakých nebeských a notně děravých troků. Skrz dešťovou clonu nebylo skoro ani vidět z hospodských oken. "To sis tedy vybral počasí, výletníku," zašklebil se Páka, majitel hospůdky a smál se na mě téměř škodolibě, šeptajíc něco servírce Renatě, která měla ten den šichtu. "Jak tě vůbec napadlo, že by v tomhle nečasu někdo dorazil?" divili se oba a já jim, ač nerad, musel dát za pravdu. "Je zázrak, že jsi vůbec došel suchou nohou, však té vody bylo zapotřebí, ty nechutné vedra už se nedaly vydržet," pokyvovali s Renatou svorně. I v tom měli svatou pravdu. "Ale nezoufej, tady je pití dost a to brko si tady můžeš taky ubalit, když tu nikdo nebí, neboj, ven tě nevyženu v takové slotě. "Hmm," pronesl jsem suše a pomalinku se smiřoval s navrhovanou variantou, v ten moment jsem ale skrz vodnatě skelnou stěnu zahlédl venku jakýsi pohyb, patrně dorazil nějaký z opilců, ze stálých štamgastů vlakového "sanatoria". Ale ne, skrz deštěm deformovaný obraz bylo možno rozeznat ženskou postavu, která na mě ukazovala a gestikulovala ke mně. Vždyť je to Světlanka, uvědomil jsem si, když jsem se přemístil co nejblíže k onu. Okamžitě jsem ji začal naznačovat, ať neváhá a vstoupí do restaurace, ta ale vehementně, i když též jen za pomocí posunků protestovala a pořád naznačovala, že má jakýsi problém s vrchní částí svého ošacení. Pořád se mi nedařilo její počínání rozluštit a tak mi to nedalo, poručil jsem, že zaplatím a už jsem se hnal ven. "No jo, Světlana, to je taky takový blázen jako ty, vy byste se k sobě dokonale hodili, zaslechl jsem za sebou ještě Pákovy nejapné poznámky, které ale utichly v zurčení vodní lázně.

Dřív, než jsem se stačil venku, byť jen minimálně rozkoukat, Světlanka mě drapla za ruku a už mě vedla směrem k pomalinku, ale jistě trouchnivějící budově vlakového nádraží. V cukuletu jsme byli opět v suchu, ale můj oděv přesto utrpěl značné úhony, co do suchosti, o Světlaně nemluvě. Už jsem se taky chystal optat se jí, proč nešla za mnou do hospody, ale ona jen odevzdaně rozmáchla rukama a já se na ní zaměřil pohledem a v tu chvíli mi to došlo. Zřel jsem totiž, že její světle modravé tričko se vlivem řádění deště stalo zcela průsvitným. Skrz látku prosvítala její mladistvá ňadérka zdobená bohatými prsními dvorci, uprostřed nichž se honosily lehce ztopořené bradavky. "Ty vole, vypadlo ze mě instinktivně a koutky mých úst se ztěžka bránily škodolibému úsměvu. "Promiň, ale tohle je fakt nářez, pokoušel jsem se zachovat dekórum, ale moc se mi to nedařilo. Světlana se ale sama začala dané situaci smát a jen mi špitla do ouška. "Věděla jsem, že budeš jediný, kdo dorazí a jsem za to moc ráda." "Víš co, tak se vrátíme do hospody, je tam Renata, ta ti třeba něco půjčí, pokecáme, popijeme a tvoje věci zatím uschnou, jet do klubu nemá cenu," navrhl jsem. "No to nemá, ale já mám zcela jiný plán, neptej se, kup dva lístky jen do Sedla a nech se překvapit," navnadila mě Světlanka a svůdně se na mě usmála, nemohla si nevšimnout, že jí stále pudově koukám na vodou odhalená prsa, evidentně jí to však ani trochu nevadilo. Bez meškání jsem poslechl její výzvy, poručil si a zaplatil dva lístky do vedlejšího Sedla. "Co když ale nastydneš, Světluš?" strachoval jsem se najednou. "Hlupáčku, v takovém pařáku a nastydnout, konečně se dá alespoň trošku dýchat, navíc já vím, kde se usušíme, tak se už nevyptávej a nech to na mě," přesvědčovala mě a já se vlastně ani neměl jak bránit, navíc nebylo čemu se bránit. Světlanka byla úžasná osůbka, nebyla to pravda úplná krasavice, za kterou se by se otočil každý muž, měla trošku větší nosánek a skrz nepoddajné, přesto tak nějak zplihlé vlasy ji prosvítaly lehce odstáté uši. Měla ale ten nejšibalštější kukuč, jaký byl kdy na Světě stvořen. Plamínky, které žhnuly v jejich očích, byly žhavé, jak poklopy od samotného peklíčka, čertice od pána boha, svůdnice čertovská a nezbedná. Vždycky jsem jí bral jen jako kámošku, ale lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem si ji nikdy nepřestavil nahou, nebo při různých erotických dobrodružstvích. Ta představa byla vždycky dosti lákavá a těžko se jí dalo ubránit. I v ten moment jsem na to pomyslel, ačkoliv jsem zatím neměl ani nejmenší ponětí, co má Světluš v plánu. Cestou vlakem jsme ani nepromluvili, byl jsem hrozně zvědavý, ale pořád jsem v nejistotě říkal, že jsem situaci mohl špatně pochopit, že nemá v plánu nic, co by směřovalo k jakýmkoli sexuálním hrátkám. Ona si mě jen tak prozíravě prohlížela, čímž si mě vlastně vychutnávala. S jejích očí kapal sex, ale já se to snažil stále nevnímat, i když mi to příliš nešlo. Když se obrovská vlaková kola zastavila na sedelském nádraží, to už jsme oba stáli u dveří vagónu a já je zručně otevřel, načež mě Světlana opět čapla za ruku a úprkem mě hnala skrz vodní koupel, která polevila jen hodně mírně. Ve vlakovém voze se nevyskytoval žádný cestující, ani průvodčí se neobtěžoval nám štípnout jízdenky a tak Světlanka nebyla nucena skrývat své vnady.

Při běhu jsem musel dávat pozor, abych se vyhnul alespoň těm největším kalužím a tak jsem moc nevnímal, kam že mě to ta čertova hříšnice skoro až vláčí. Všiml jsem si jen, že se blížíme k jakési zahrádkářské kolonii, spousta záhonů, sem tam chatička, najednou jsme ocitli u jedné z nich. "Jsme tady, počkej, otevřu," zařvala skrz dešťovou serenádu, vytáhla z promočených kalhot klíč a odemkla zahrádkářské stavení, malá místnůstka tak 3 na 3 metry, malé okénko, kamínka, stoleček, dvě židle a prťavý gaučích. "Tady nás nikdo hledat nebude, miláčku," pronesla tak laskavě, až se mi z toho hlava málem zatočila, v tu samou chvíli už neváhala a pokusila se ze sebe strhnout promočené tričko, to se jí ale mokrem lepilo na kůži a tak jí to nešlo dle jejích představ. "Pomůžeš mi?" poprosila mě a vilně se na mě zazubila. "Ovšem, nemeškal jsem, přistoupil jsem k ní a začal soukat promočené triko po jejím těle směrem vzhůru, přičemž ona ochotně vzpažila obě ruce. Po menší námaze se nám dílo podařilo a Světlanka se ke mně otočila čelem, její nahá ňadra se o mě otřela. To už jsem nemohl váhat, hřbetem své ruky jsem narýsoval přímku od jejího pupíku směrem k nebesům a skončil jsem dlaní na jejím levém prsu, jako bych ho objal a pak jsem stiskem prstů prověřil ztopořenost bradavky, byla krásně zduřelá, stejně jako její sousedka. "Světlanko, ty jsi tak půvabná," nelhal jsem, v ten moment jsem si začal uvědomovat každý znak její přírodní krásy. To co se povrchně zdálo být nedostatkem, bylo náhle v mých očích naprostou a rozkošnou předností. Větší nosánek, zplihlé vlásky, i skrz ně laškovně prosvítající ouška. Byla nádherná, náhle přede mnou stála ďáblice s andělským úsměvem, hříšnice i světice, voda, oheň, vzduch, všechny tyhle živly promlouvaly skrz její horký dech, její pohled sváděl tak, že i zkušený hastrmánek by se v něm utopil jako nezkušený neplavec. Její vůně rázem mazala okolní Svět, její úsměv byl v tu chvíli důležitější, než veškeré vesmírné dění. Nebylo stébla, kterého bych se mohl chytit, mít ho, stejně bych ho zahodil a ochotně bych se pod hladinu do Světa barevnějšího, než nebe může vykreslit. "Doufám, že mi to dáš najevo i jinak, než jen slovy," pobídla mě a její pohled mi zasadil svádivý knock out. "Jak ti to mám dokázat, Světlanko?" zeptal jsem se a dal najevo svou váhavost. Na malý moment se zašklebila a káravě zvedla obočí, hned nato ale zase začarovala svým úsměvem a tiše, přesto rázně pronesla. "Ošukej mě, chci tvýho ptáka," zazněla ta slova a za nimi se ozvala rána, to se za mnou zavřela pekelná brána.

Následně se začal čas odvíjet zcela jiným tempem, značně zrychlil, ale my si přesto dokázali užít každou vteřinu plnými doušky. Lokali jsme sami sebe v nekonečném časoprostore. Popadl jsem Světlanku pevně a vtiskl jsem jí do své náruče, naše ústa se vzájemně přimkla, naše jazyky se proplétaly v divokém a kvapném tanci. Každý vzájemný dotek byl lékem, uzdravujícím lékem, medicínou, magickou tinkturou, která nás obohacovala. Zasypal jsem Světlanku svými polibky, mé rty rejdily po jejím tělíčku zachytávajíc každou buňku jejího já. Ruce byly důstojným pomocníkem v tom rejdu, v té léčebné kúře, kterou jsem mé, právě objevené bohyni dopřával. Světlanka mi ale nezůstávala nic dlužna, i její polibky měnily mé tělo v zrovna probuzenou sopku. Hladila, laskala a dráždila mě tak zkušeně, až se mi dech tajil v té záplavě slasti a milostného potěšení. Klekla si přede mě a jen mou mysl pohladila myšlenka představou o mém ptáku v jejich ústech, představa se stala skutečností, její ústa objala mé péro s předojemnou vřelostí a horlivostí. Musel jsem hodně krotit své libido, jinak bych jí vybouchl do úst na samém startu. Tlak pulsující uvnitř mého přirození byl omračující, Světlanka obdařovala má topořivá tělíska péčí osvobozující a vysvobozující, hnětla mi přitom kulky a já se topil ve své chtivosti a nadrženosti. Šly na mě mrákoty, ta rozkoš byla příliš silná, vzepjal jsem se, popadl Světlanku za prdelku a boky a položil si ji na to malé kanapíčko, bylo opravdu prťavé, ležela na něm zády, nohy ji ale visely dolů na zem, roztáhl jsem jí je a dal si je na ramena. Prstem jsem jí začal dráždit poštěváčka, který svou zduřelostí dával najevo svou libost k mému počínání, a místnost zahltilo aroma omamně vonící kundičky. Roztáhl jsem jí, vsunul jsem do ní prst, ten ale hnedle volal o pomoc svého kamaráda, ale i ve dvou se tam kluci nějak ztráceli a tak musel přispěchat i třetí bratr a přiložit ruku k dílu. Paleček přitom blažil svou přítomností hlavičku ztvrdlého klitorisu, zajížděl jsem do Světlanky a přitom jsem v jejích mimických gestech odezíral všechny ty pocity slastné odevzdanosti. "Strč mi ho tam, chci tvýho čůráka," zazněla vzduchem prosba, ceděná skrz chtíčem ochromený jazyk. Přiklekl jsem k Světlance s odhodláním do ní rázně vstoupit, ale tu jsem seznal, že kanapíčko, či gaučích je pro misionářskou polohu příliš malý. Bleskový nápad ale řešil tuhle zapeklitou situaci. Pochopil jsem, že Světlanka je ochotna se mi odevzdat v maximální míře. Nebylo by na škodu ji trošku provést světem sub dominance. Rozhlédl jsem se po pokoji, na šnůře nad kamny viselo několik cárů natrhané, či nastříhané látky sloužící bůh ví k čemu. Pro můj účel téměř dokonalé.

"Klekni si na zem a opři se hrudníkem o ten gauč. Otočila se na mě pohledem a jemně kývla hlavou, pak se pousmála, patrně toužila po tom samém, co já, je až ohromující, jak spolu lidé dokáží souznět. Bez protestů poslechla můj příkaz a učinila vše, jak jsem řekl. Ta potvůrka dokonce sama dala ruce za záda, odtušila, že jí je chci svázat těmi hadrovými onucemi. Od myšlenky není daleko ke skutku, uběhlo sotva pár sekund a Světlanka přede mnou klečela svázaná a dychtivě očekávající následné události. Můj zrak spočinul na jejím promočeném tričku, které se sušilo na již zmíněné šnůře, ze které jsem sňal použité hadříky. Sundal jsem ho a během okamžiku jsem z něho točivým pohybem vytvořil výborný bicí nástroj. Pro jistotu jsem s ním zamával Světlance před očima, dal jsem jí tím najevo, k čemu se chystám. V jejím pohledu se dalo přečíst váhání, o svazování patrně tajně snila, ale výprask do jejího snového rejstříku už ale asi nepatřil. Zahleděl jsem se jí hluboko do očí, nechtěl jsem kazit moment řečmi a přemlouváním, trpělivě jsem čekal na její rozhodnutí. Váhala, pralo se to v ní. Nakonec ale pozvolna odklonila hlavu, aby mě ztratila ze svého zorného pole a položila ji pozvolna tváří na gauč. Ještě chvíli jsem čekal, dal jsem jí poslední šanci si to rozmyslet a taky jsem si vychutnával ty pocity, bylo to uhrančivě slastné, mít šanci transformovat pomocí určité dávky bolesti dívčí tělo v nádobu rozlévající po chtíči vonící a chutnající tekutinu. Plesk, první rána dopadla, následovala druhá, pak jsem na malý okamžik ustal, tiché, přesto vstříc rozkoši spěchající zasténání, další tři rány, o krapet ráznější, ty už ale byly doprovázeny vzdechy výraznějšími, hlasitějšími a vřelejšími. Zase malá přestávka, místností se rozléhal Světlančin dech doprovázený v rozkoši si lahodícím popěvkem. Pohlédl jsem na její kundičku, byla orosená, ale působila nerozvinutě, skoro jako poupě, které jakoby se nezkušeně nemohlo rozpučet do plné krásy. To volalo po pomoci osvědčených prstíčků pomocníčků, kteří nelenily a vstoupily do té požehnané svatyně s pečlivým odhodláním, to už se ale zahrádkářskou kolonií nesl v echu křičený orgasmický pláč. Světlanka se počala otřásat v blažených křečích a celý ten lidský oltáříček se chvěl v rytmu slastných záškubů. Nelenil jsem a během tohoto prožitku jsem stisky svých paží v oblasti jejích zad a boků, dával Světlaně najevo svou přítomnost. Znovu se na mě podívala, jakoby mi beze slov chtěla dát najevo, proč byla tak ráda, že jsem na ten vlakáč dneska přišel jen já. Není pochyb o tom, že ženy jsou čarodějnice, ale mohla o tomhle vývoji byť jen snít? Dal jsem jí možnost si právě prožitý orgasmus náležitě vychutnat, s dalším konáním jsem tedy nespěchal. Když opadla ta největší vlna, položil jsem před Světlanku srolované tričko, nástroj, který ji uvedl do orgasmického ráje, pak jsem chytil razantně za boky a opět jsem do ní vstoupil, bral jsem si jí zezadu, svíraje přitom její kyčelní klouby a tahajíce ji za vlasy, důrazně, ale ne brutálně, vše muselo mít tu správnou míru, výsledek se dostavil záhy. Světlanka se začala ošívat na nové orgasmické vlně, házela boky a zadkem v ohromné vehemenci.

Najednou zalapala po dechu, rozdýchávala mé přírazy, jakoby chtěla vyslovit své tajné přání, což její nakonec pro zadýchanost nepodařilo, ale nebylo třeba, stačil jen její letmý pohled směrem ke dveřím a mě bylo hned jasné, po čem ta malá a božsky roztoužená potvůrka touží. V jejich očích totiž bylo zřetelně vepsáno, "Chci jít ven, chci, aby sis mě opřel o nějaký strom, přivázal mě k němu a oprcal mě před ním, chci to dělat venku, chci si vychutnat ten pocit, že nás u toho může někdo vidět, jsem tvoje kurvička a chci, aby to okolí vědělo." Tentokrát jsem zalapal po dechu já, snil jsem o spoustě perverzností, představoval jsem si odvázanost a naprostou otevřenost, ale tahle její vše pohlcující živelnost mě omráčila. Uvědomoval jsem si všechny možné následky, že nás někdo uvidí, že na nás mohou zavolat i Policii ČR, ale bylo mi to upřímně jedno. Bylo to přece přání mé milé, mé otrokyně, mé kněžky lásky, co sloužit mi chce a já měl za povinnost splnit veškerá její přání, i kdyby měla za následek mou smrt. Navíc s prominutím chcalo jako z konve, čímž pádem byla možnost, že se bude někdo nacházet venku značně minimalizována. Možná je ale někdo v jedné z okolních chatiček, spousta lidí, především důchodového věku, tráví na zahrádce celé dny a ráno nepršelo, není pohyb o tom, že nějaký ten kmet vykukuje zpoza zavřeného okénka a čeká, až vodní průtrž přestane bušit a svými tekutými šlahouny zkrápět zem. A co okolní paneláky a věžáky? Z nich musí být nádherný výhled na celou kolonii. Ale co, kdyby se přece jen někomu zachtělo volat policajty a než panáčkové přijedou, naše konání už bude dávno ukončeno, dokonáno bude a pak, ať si nás třeba vezme ďas. Už nebylo jiné cesty, už nebylo návratu.

Provlékl jsem svou paži skrz cáry onucí, které svazovali za zády mou touhou zdivočelou najádu a z lehkou neomaleností jsem ji strkal futry ven přímo do náruče Peruna, který okořenil probíhající vodní lázeň četnou dávkou hromů a blesků, téměř jakoby nás zval do zemského peklíčka, nám ale bylo jako v pravém ráji. Jen co jsme na svých tělech ucítili první údery dešťových slz, které v podobě lián visely z nebe, my dva, já a moje Světlana, proměnili jsme ve zvířata, již přestali jsme konati lidsky, naše zmámená těla zachvátil pud a my hnali jsme se v ústrety klínu matičky přírody, která nás hodlala pojmout v milosrdném objetí. Netrvalo dlouho, než jsem našel ten správný strom, byla to jabloň, nositelka plodů hříchu, alespoň tak se to v Bibli říká, pro nás se ale tato košatá dáma proměnila v oltář, v oltář lásky, porozumění a naprostého sebepoznání a sebeodevzdání. Hned poté, co jsem svou milou přikurtoval k oltáři, vnikl jsem do ní s takovou samozřejmostí a razanci, která evokovala dojem, že naše těla symbolizují jednolité sousoší, jeden celek, jedno požehnání. Počal jsem ve Světlaně kmitat a bylo mi blaze, tak blaze, že blaženěji mi být nemohlo, pichlaví sršní, co v kapkách, nebo spíš v proudech utočili z nebes, rázem pozbyli nebezpečnosti, jejich kapkovité štípance se pojednou proměnily v medové pohlazení, chytl jsem si svou nymfičku za vlásky a oddával se přírazům, její kundička mě pohltila ve své hladovosti tak animálně, že můj stav jevil se náhle blízce klinické smrti, v tomto případě však byla smrt symbolem něčeho nového, právě zrozeného, byl jsem šťastný, nevýslovně a nepochopitelně šťastný, zatím nebyl vymyšlen jazyk a nestvořena slova, kterými bych své pocity popsal. Zemřel jsem, utopil jsem uvnitř své lásky, uvnitř své Světlanky, pud hnal mě k vyvrcholení. Znenadání byl zasazen smrtelný políček mému stále narůstajícímu libidu a já pochopil, že semínko už dlouho neudržím, přistoupil jsem tedy tváři v tvář svému znovuzrozenému hříchu, osvobodil ji z tenat cárů látky, pohledem ji poručil, aby poklekla a hledíc do jejich mrdem oblouzněných očích jsem ji pokropil obličej hustou dávkou semene. Ještě několik minut poté se tou maličkou chajdičkou, do které jsme se posléze vrátili, ozývaly vzdechy a steny dvou čerstvě zamilovaných osob, které byly nesmírně šťastni, že ten den tak strašně lilo a na žádnou party se nejelo.