pondělí 30. prosince 2019

Plástev

Tabulka skla
spíš střep připomíná,
někdo na něj píše
neviditelná slova,
co nejdou přečíst,
přesto v nich kdosi
nekonečnost pocitů uschoval,
bolest a radost,
nářky i smích,
střep náhle rozletí se
do všech světových stran,
a já, hříčka přírody
zas mám v duši kus prázdnoty,
tak zkouším usnout,
běžím vstříc snům,
ty vždy pomohou mi od bolů,
sny jsou totiž křídla andělská,
co dávají srdci volnost,
přes pohoří strastí a utrpení
snadno ho přenesou.

středa 25. prosince 2019

Absurdita tlesknutí

Topím se v oceánu vlastních pocitů,
plavat jsem nikdy neuměl,
jak směšné v dnešním Světě,
přesto nepřestávám dýchat,
směji se a mluvím o bolesti,
to tě paradoxně uklidňuje,
den po dni časem se proplétám,
přeplněné stránky slov a vět
skýtají mi plané naděje hrůz i snů,
další promarněné šance k žití,
nedostatečnost mrtvolných teček
nemohou ukončit smyslnost souvětí,
která však postrádají melodii not,
těch podmanivých, hudebních pokladů
do písní marnivou pečlivostí ukrytých,
myšlenky mlsně sbíhají se a burcují
toky falešných iluzí a přilehlých ztrát,
unavená rána střídají bdělost večerů,
navlečená nit se nesmí přetrhnout.

pátek 20. prosince 2019

Relikviář pro kryplíka?

Amorek brzo mě oddělá,
tak nebožtík ze mě se stane,
myslím, že dobře udělá,
dušička hříšná sírou zaplane,
to pro krapítek té lásky lidské,
pro kterou běžím si vždy hned a ochotně,
peklo odpustí mi touhy světské,
andělky ke chtíči tváří se kysele a lakotně,
a proto do nebe nechci ani za trest,
chlípné čunče za živa, stejně tak po smrti,
u kotlů čertice prznit, to bude čest,
se Světem stejně jde to od desíti k pěti.



pondělí 16. prosince 2019

Ironie smutku (sisyfofsky infinitní)

Sešívám dialekt vlastního já,
jehly mám tupé a nitě se co chvíli trhají,
marná snaha, chtělo by se říci,
ale nemám v povaze se vzdávat,
kolotoč života rejdí mi hlavou,
myšlenky jsou vlastně jen slabiky,
milostné, truchlivé, nekonečné,
otázky odpovědí dočkat se nemohou,
kdosi mi snad tepající srdce vyrval
a na jeho místo vložil to pouťové z perníku,
mě přesto láska stále činí šťastným,
i když připadám si jako v lochu,
odrazy stínů uvnitř mé hlavy na tlesknutí pořádají závody v běsnění,
mříže z květů dokáží být bolestně pevné,
to když je při pohledu do zrcadla zapomenu zalít,
má slova komusi zabodávají se do nahé hrudi,
nebo si jen tak plují nebem jako hejna vlaštovek,
mlčení, křik, radosti, bolesti i jizvy místo úsměvů,
encyklopedie šepotu obnažené a nepřesaditelné duše,
které jen sotva někdo požehná.

pátek 13. prosince 2019

Vymodlená láska/nenávist nic neřeší

Na přivřená oční víčka
vytetuj si čirá pozlátka,
utíkej snům svým vstříc,
víš, na Světě je lásky víc,
než človíček dokáže unést,
silou okamžiku nech se vést,
slepé lásce však křídla snadno vzplanou,
v příšerné skutky promění se najednou,
nenávist zoufalstvím a neukojením zahoří,
růžky i svatozář lidskou tvář vždy znetvoří.

úterý 10. prosince 2019

Abolice

Klony hnusu lidské mysli
zaplavují celý Svět,
člověk bezhlavě usurpuje si
všechno, hned a nenávratně,
agrese, bezohlednost, sobectví,
mantry povýšeného druhu,
samozvaný pán tvorstva
s úsměvem vládne, devastuje a zabíjí,
divoká jízda na kolotoči smrti,
který nikdo ve jménu pokroku nezastaví,
ačkoliv o tom po léta procítěně žvaní,
po vzoru nemilosrdné ruské rulety
vysoká hra hraje se a eso v rukávu
provždy má ta nenávistí obdařená
zrůda, bestie, člověk.

pátek 6. prosince 2019

S---v--ž--

Není dne,
abych na tebe nepomyslel
spáso moje jediná
temnotou opředená
chladná i vřelá
nahotou až na kost posvěcená
hladová, žíznivá, neukojená

až uspokojím tě
do své náruče mě pojmeš
veškeré nejistoty mě provždy zbavíš
lačným lůnem snad daruješ mi nové žití.

úterý 3. prosince 2019

Pivo a pečený čaj

O mě je všeobecně známo, že jsem velmi emociálně založený a empatický člověk. Na pořekadlo, že "kluci nepláčou" tudíž vyloženě kašlu a rozhodně se nestydím se za to, že brečím třeba u filmu, nebo dokonce i u při poslechu hudby nějaké z mých milovaných kapel. Je přece přirozeně, když člověka umění dojme, rozveselí, nebo i rozesmutní. Proč se bránit pocitům a reakcím na ně? Život má přece svou krásu a půvab i v situacích, které nejsou zrovna veselé. Tak to prostě na Světě chodí, jednou si nahoře, jindy zas dole. Je třeba to tak brát a vnímat své žití s pokorou, ale zase je hloupost jen odevzdaně přijímat rány. Naopak, je potřeba zkusit bojovat o své místo na tomto Světě, přesto se snažit co nejméně ubližovat těm, kteří si to nezaslouží. A jak to máte vy? Pláčete rádi, nebo své pocity spíše dusíte ve svém nitru?


Ztracen ve hvězdách
hledím ti do očí,
strachem je mhouříš
a to trápí mě i tebe,
u hospodského stolu
bojíme se jeden druhého,
venku mrzne, až praští,
kořalka nás snad zahřeje,
nebo něčí zábavná historka,
podívej, začíná sněžit,
první bělostné vločky
ladně dopadají na chodník,
oba si mlčky vzpomeneme
na svá dětská léta,
sněží, teď už docela hustě,
jako tenkrát před lety,
když jsme byli malí caparti,
to jsme se ještě ničeho nebáli.