Topím se v oceánu vlastních pocitů,
plavat jsem nikdy neuměl,
jak směšné v dnešním Světě,
přesto nepřestávám dýchat,
směji se a mluvím o bolesti,
to tě paradoxně uklidňuje,
den po dni časem se proplétám,
přeplněné stránky slov a vět
skýtají mi plané naděje hrůz i snů,
další promarněné šance k žití,
nedostatečnost mrtvolných teček
nemohou ukončit smyslnost souvětí,
která však postrádají melodii not,
těch podmanivých, hudebních pokladů
do písní marnivou pečlivostí ukrytých,
myšlenky mlsně sbíhají se a burcují
toky falešných iluzí a přilehlých ztrát,
unavená rána střídají bdělost večerů,
navlečená nit se nesmí přetrhnout.
Žádné komentáře:
Okomentovat