O mě je všeobecně známo, že jsem velmi emociálně založený a empatický člověk. Na pořekadlo, že "kluci nepláčou" tudíž vyloženě kašlu a rozhodně se nestydím se za to, že brečím třeba u filmu, nebo dokonce i u při poslechu hudby nějaké z mých milovaných kapel. Je přece přirozeně, když člověka umění dojme, rozveselí, nebo i rozesmutní. Proč se bránit pocitům a reakcím na ně? Život má přece svou krásu a půvab i v situacích, které nejsou zrovna veselé. Tak to prostě na Světě chodí, jednou si nahoře, jindy zas dole. Je třeba to tak brát a vnímat své žití s pokorou, ale zase je hloupost jen odevzdaně přijímat rány. Naopak, je potřeba zkusit bojovat o své místo na tomto Světě, přesto se snažit co nejméně ubližovat těm, kteří si to nezaslouží. A jak to máte vy? Pláčete rádi, nebo své pocity spíše dusíte ve svém nitru?
Ztracen ve hvězdách
hledím ti do očí,
strachem je mhouříš
a to trápí mě i tebe,
u hospodského stolu
bojíme se jeden druhého,
venku mrzne, až praští,
kořalka nás snad zahřeje,
nebo něčí zábavná historka,
podívej, začíná sněžit,
první bělostné vločky
ladně dopadají na chodník,
oba si mlčky vzpomeneme
na svá dětská léta,
sněží, teď už docela hustě,
jako tenkrát před lety,
když jsme byli malí caparti,
to jsme se ještě ničeho nebáli.
Žádné komentáře:
Okomentovat