Štěstí tvé a radost
toť moje poslání,
dar přímo nebeský,
boží požehnání,
pod Slunce září
s potěchou pokušením se nebráním,
večer tiše a pokorně tvoje
okřídlené jméno vyslovím,
to když snům chystám
se pokynout,
pod víčka hvězdiček
šarm přivinout,
soumrakem přikrýt
myšlenky a vzpomínky,
po mléčné dráze
poslat ti objetí i polibky.
Doba je nelibá,
múza mě nelíbá,
v hlavě jenom
pusto a prázdno,
s nejistotou
probouzím se ráno,
večer stele mi duchnu
zmatky nadívanou,
štědře k obědu
hostí mne strach s obavou,
smutek dušičku tíží,
svírá a opuštěnost srdéčko zamyká,
trocha upřímné lásky
byla by odměna snad příliš veliká,
poselství své však
kdosi moudrý zanechal mi na stromové kůře,
zoufat si nemám a
v klidu přemítat, vždyť přece může být i hůře,
tabulkou čokolády slaďoučké
rád nahradím jedovatost blínu,
s chutí voňavé kávy
na jazýčku přimknu se vstříc tvému klínu.
Mezi řádky
přečetl jsem si vzkaz
nevyřčený,
byl o tvých pocitech
plných nejistoty
a možná i strachu
podívat se mi
do očí,
teď víš, že nejsem
dokonalý,
naprosto zbytečně
utápíš se
v lítosti,
já totiž nelituji
ničeho,
naopak opět děkuji osudu
za to,
že jsem takový, jaký
jsem,
nežiji pro pozlátko
ani povrchní krásu,
neumím to a vlastně
se mi to i příčí,
hledat krásu pouze v plytkém
odlesku naleštěné cetky,
znám svou cenu a vím,
co mohu nabídnout,
ty stojíš však jen o
nablyštěné zrcátko,
já raději budu žít ve
špinavé realitě,
než
v nablýskaným pozlátku,
idealizovaná pravda
zavání poloviční lží,
nemám možnosti, schopnosti,
ani dost sil věci změnit
a vlastně bych to
neudělal,
i kdybych mohl,
alespoň ne hned.
