čtvrtek 30. října 2014

Markétka - část 1

Je půlka ledna, venku sněží jako blázen a venkovní teploměr hlásí mínusovou dvacku, takže je jasný, že sníh nějakou dobu vydrží. Prostě po vánoční idylka, žádný sněhový bláto, žádný sračky, prostě pohodička, pátek. A já, místo abych šel s kámošema někam posedět a pokecat, musím sedět doma u compu a vytvářet ty zasraný tabulky a ještě zasranější grafy, které budu příští týden prezentovat a doufat, že to nadřízené zaujme alespoň do té míry, že mě nevyrazí s práce. Kafe už jsem měl 3, takže další nechci a co cíga? "Kurva", poslední 2, "takže musím ven, no to mi poser prsa". Ok, ukládám veškerou práci, notas nechávám zapnutý, beru si jen bundu a zdrhám ven, ještě, že nejbližší hospoda je jen přes ulici. Vcházím dovnitř, mířím rovnou k baru a "dvoje krátký startky", hlásím svůj požadavek. "Dáš si i pivko?", ptá se Klárka a měří si mě těmi svými nádhernými kukadly. Překrásný, lolitkovský obličejíček, který se jen tak nevidí. A přitom "už" jí táhne na 20. "Klárko, tobě by slušel s mrdky knírek", vzpomínám si na Pavlovu hlášku pronesenou na minulé oslavě a ještě teď před sebou vidím Klárčin studem zčervenalý úsměv. Je fakt nádherná, ale "ne, nemůžu, mám spoustu práce, ale přijdu si pro tebe, neboj", odpovídám a užívám si Klárčino studem zalité deja vu. Beru žvára a pádím zpět ke grafům a tabulkám, beru za kliku, když v tom slyším. "Ty si to s holkami vždycky uměl", ohlédnu se a "Markéto, co tady děláš?" Sedí tam, v tom spěchu jsem si jí nevšiml. Vzrušením mi přeskakuje hlas a tak se to snažím ustát. "Ahoj, jak dlouho jsme se neviděli?", pusa na tvář. "Ahoj, no bude to 5 let, Martine" a dává mi taky pusu na tvář. "Co kdybychom jsme si spolu něco dali, ale slyším, že pospícháš, tak tě nechci zdržovat". "Ne, ne, práce klidně počká, Klárko, dám si to pivo", přisedám si a svlékám si bundu.

Sedím naproti ní, "moc ti to sluší, Majky", tak jsem jí mohl oslovovat jenom já. Vidím, jak se začíná culit. "Bože, ať to nedělá, dostala mě tak poprvé, dostane mě tak znovu", strachuju se. "Fakt vypadáš úžasně", protahuji její culení. Navíc se zatím nezmůžu. "No a co ty, jak se máš?", zachraňuje mě otázkou. "Ale pořád stejný, dělám u jedný firmy, takže pořád u počítače, znáš mě", odpovídám překotně, čímž se snažím dodat si trochu odvahy a suverénnosti. "A co ty, máš nějakou práci?", ptám se na oplátku. "Jo, prodávám teď kosmetiku", pousměje se a ukazuje mi obligátní kufřík. "Měla jsem tady schůzku ze zákaznicí a vlastně až teď jsem si uvědomila, že bydlíš kousek odtud. A co ženský, máš nějakou", škádlí mě a přitom hodí očkem po Klárce, aby dala najevo, že zaslechla náš předchozí rozhovor. Klárka zase rudne a mizí ve skladu, prý kontrolovat sudy. "Je nádherná, viď, taky bych si lízla" provokuje Markétka. "Hele, nezlob, nebo ti nasekám na prdel", zapomenu se v minulosti a neuvědomuji si následky. "Na holou, viď, kontruje Majky a chechtá se tak, že jí určitě slyší i Klárka ve skladu. Musím taky vyprsknout smíchy. "Zlobíš", zvyšuju hlas, abych nabral trochu síly, alespoň na nějaký odpor. "Ba ne, já už nezlobím, fakt teď už nezlobím, musíš mi věřit Martine, prosím věř mi. Její tvář během několika vteřin totálně mění výraz. Smích zmizel a po tváří se jí teď kutálejí krůpěje slz. "Martínku, prosím věř mi, musíš mi věřit, prosím věř mi". "Jasně, že ti věřím, Markétko, věřím ti", ujišťuju ji, ale zároveň si uvědomuji, jak moc lžu. V hlavě se mi totiž prohání všechny vzpomínky a najednou si uvědomuji všechny ty lži, přetvářky a vytáčky, které byly součástí jejího a zároveň tak našeho společného života. Všechno to utrpení, beznaděj a neštěstí, které nám bylo denně distribuováno.

Přijde mi to jako sen, jen ještě nevím, jestli dobrý, či špatný. Ještě před pár hodinami jsem řešil jen strohé údaje a čísla a teď tu sedím s Markétkou, "ty vole s Markétkou" a všechno se vrací zpět. Jakoby se nechumelilo, podívám se ven a tam na just chumelí. Dřepím naproti ní, hladím ji po ruce, jakoby jen tak s přátelství, ale oba víme, že o přátelství nejde ani náhodou. Kdyby alespoň nebyla tak upřímná. To jsem na ní vždycky tak miloval. Nikdy nic nepředstírala, tedy alespoň do té doby než… Do té doby to byla ona, Márkétka, živelná a animální, přitom tak přirozená. Vzpomínám, jak jsem jednou ráno vstal, uvařil kafe a čaj, připravil pár toastů, usedl ke stolu a ona si ke mne přisedla, nahá, položila mi jednu nohu na stehno a začala si honit kundičku. Po chvilce vyprskla smíchy a nahlas zaječela "no tak taťko, vstáváme". A teď vedle ní sedím, po tolika letech a jsem celej žhavej se do ní znovu zabouchnout. Přitom z ní mám takový strach. "Hele lidi, je mi to líto, ale já budu zavírat, jste tu poslední, tak pomalinku dopijte a půjdem, jo?", ozývá se Klárka. Koukám na hodiny a zjišťuju, že jsou 3 hodiny ráno. "Jasný spočítej mi to prosím". Klárka mi spočítá útratu a já přecházím k baru, abych vše uspíšil. "V pochodě, počkejte ještě prosím, já si skočím na záchod a pak za vámi zavřu, prosí mě Klára. "Pomůžu ti do kabátu, pobízím Markétku a přitom ji jakoby omylem přejedu rukou přes celý záda. "Děkuji", přitiskne se ke mně. "A nechceš zajít ještě ke mně třeba na čaj", ptám se a zase jakoby náhodou jí zajíždím pod kalhotky. V tom se vrací Klárka a my odcházíme. "Moc děkuji za obsluhu, líbíš se mi", vyznává se Markéta Kláře a pošle ji vzduchem pusu, ta zase rudne. "Ty jsi pořád stejný číslo", říkám venku a vlastně už se ani znovu neptám, jestli půjde ke mně, odpověď mi ulpí na prstech pravé ruky.

Vcházíme do mého bytu a já pomáhám Markétce z kabátu, ze svetru, z trička a podprsenky. Zbytek nechávám na Markétě a začínám se také svlékat. Nestihnu si sundat ani tričko a už vidím, že ona už klečí přede mnou zcela nahá a dráždí si klitoris. "Haló, pane, pospěšte si, nebo vám ten vlak ujede", řechtá se a pokračuje v masturbaci. Já už jsem konečně taky nahej a její smích pozvolně přešel do sténání. "Chyběl jste mi pane "Č", přiznává se a začíná mě sát. Rozkoš mi projede celým tělem a tak začínám hladit její bradavky. Ona pokračuje v kouření, já to nevydržím a chytnu si ji hezky pěkně za ty její dlouhé, havraní vlasy. Majky zaklání hlavu a přitom se mi dívá do oči. Jsme zpět, Martin a Markéta, dvě nerozlučná M. "Nepřestávej", prosím a přitom mířím od prsou níž a ž k lasturce. Je neuvěřitelně vlhká, vždycky byla hrozně vzrušená. Všechno je tedy zpět, její chuť, její vůně, naše vůně. Beru ji za ruku a vedu ji do ložnice, lehá si na záda a pokládá mi nohy na ramena. Přidřepnu si k ní a špičkou žaludu ji přejíždím po poštěváčku. "Tady ho máme, Čertíka Bertíka", smějeme se, ale jenom chvíli, oba už jsme velmi vzrušení. Zasouvám jí ptáka do mušličky a přitom vnímám, jak se jí chvěje celé tělo. Zaklání hlavu a "šukej mě, lásko, mrdej mě", cedí skrz zuby. Vím, že to nevydržím dlouho, beru si jí ještě chvilku zezadu, abych si jí mohl ještě trošku vytahat za vlásky, pak ji znovu pokládám na zádička a to už krůpěje mého semene dopadají na její hebká kůzlátka a pár kapiček se zatoulalo i na obličej. Lehám si vedle ní a hledíme si do očí. Tolik otázek a žádné odpovědi. "Teda, takhle mě umazat, to se dělá?, švitoří. "Doufám, pane, že budeme pokračovat, chtěla bych tě zase ochutnat", zašklebí se na mě tak, jak to umí jen ona. "Počkej, donesu ti něco na utření". "A taky něco k pití, docela mi vyprahlo, prosím, miláčku, jsem tak ráda, že už jsme zase spolu", trochu se leknu a odcházím do kuchyně. Vykouknu z okna a vidím, že celá ulice je pokryta sněhem. Pouliční lampy odrážejí krystalky sněhu a všechno se tak krásně leskně a třpytí. Zima až praští. Na ulici nikdo, klid, najednou zahlédnu 2 postavy, jasno, feťáci na první pohled. Přes záda mi přejíždí mrazivý pocit. Sleduji ty dva feťáky, jak zrovna řeší nějaký svůj kšeft a začínají mi téct slzy. Uvědomuji si totiž, že takovýhle závěje byly i tenkrát… tenkrát, když jsem přišel domu o něco dřív a načapal jsem Markétu s připravenou čárou perníku. Hrozně se bojím toho, co bude následovat.


"Tak haló pane, jsem celá umazaná a taky mám žížu"…

úterý 28. října 2014

Mrdka

To bylo tak. V loni na podzim jsme slavili kamarádovi narozeniny a přiznám se, že jsem opil tedy hodně. V průběhu oslavy jsme s oslavenci vášnivě debatovali o neblahém vlivu médií na lidstvo. Mluvili jsme o zkreslování údajů, o nevyváženosti informací, o přílišné komerčnosti médií a samozřejmě i o bulváru a o tom, jak ho někteří lidé přímo hltají. No což, ráno jsem se vzbudil s obrovskou kocovinou, což se během dne nezlepšovalo. Rozhodl jsem se, že si odpoledne zpestřím nějakým pěkným filmečkem. "Těžké" filmy jsem zavrhl hned, vzápětí jsem ale doznal, že jsem ve stavu, kdy nemám ani na komedii. Zkusil jsem tedy ten nejlehčí žánr, čili porno. Po první mužské ejakulaci jsem ale pochopil, že ani to mi nepomůže a tak jsem to vypnul. Vzpomněl jsem si na naše oslavenecké téma a najednou jsem měl sžíravou potřebu o tom něco napsat. Jak to dopadlo, si můžete přečíst. Upozorňuji, že následující slova jsou psány velmi explicitně a obsah je maximálně vulgární. Dodávám ještě, že následující text jsem napsal během zhruba tří minut ve stavu opilosti. To není omluva, ale pouze strohé konstatování. Tak tedy…

Média nám cákaj mrdku do pusy,
Média nám cákaj mrdku na obličej,
Média nám cákaj mrdku na prsa,
Média nám cákaj mrdku na břicho,
Média nám cákaj mrdku na záda,
Média nám cákaj mrdku na ruce a nohy,
Média nám cákaj mrdku na ptáky a kundy,
Média nám cákaj mrdku do očí a to holky a buzny říkaj, že to prej hrozně pálí.

A médiím je úplně jedno, jestli jsme muž, nebo žena, dokonce už s tím začaly otravovat i děti a snad i zvířata, média jsou bisexuální, pedofilní a zoofilní a touží se pouze pořádně vykropit, vyždímat ze sebe veškerou tu mrdku, která se jím pořád vytváří v těch jejich mediálních koulích a tlačí je na mozku a tak se z novinářů stali hledači senzací a mediální fízlové a bonzáci co se krčí kdesi v křoví a čekaj na své mediální oblíbence, říkejme jim třeba celebrity, aby je načapali, jak se snaží prodat zase tu svou mediální mrdku, nahromaděnou v jejich celebritních koulích. Takový oblíbenec, místo toho, aby se nás snažil nějak oslovit a nějak nás inspirovat, tak se nám prostě snaží zas a znova prodat tu svou mediálně známou mrdku.
A my nebožáci tu jejich mrdku sledujeme v televizích, přitom ta mrdka je už 5 let stará a má už 2x obnovenou premiéru, sledujeme ji v realitních show, kde veřejně vykládáme to, co bysme jinak neřekli ani nejlepšímu přiteli a kde vekslujeme a šmelíme s vlastními dětmi a to za 50 táců, nebo kolik a to je jedno, hlavně, že to pomůže domácímu rozpočtu. A je nutno vložit mezi tu mrdku spoustu i reklamní mrdky, aby se tý mrdky prodalo opravdu co nejvíc. A posloucháme tu mrdku v rádiích, pořád a dokola tu samou mrdku, aby z tý mrdky byl pořádnej hit, aby za tu mrdku byl alespoň ten Slavík, když už nic jinýho. Vlastně Slavík ne, ten je jen pro Gotta, Bílou a Kabáty. A pak si koupíme programy, abysme věděli, kdy a v kolik se jaká mrdka vysílá a k tomu se ještě dovíme a to jen za 13 očí a možná i za míň, jaký oblíbenec cáká mrdku na jinou oblíbenkyní a zahejbaj tak někomu jinému, protože ten oblíbenec je ženatej, nebo ta oblíbenkyně je vdaná.
A jak tak furt špehujem ty svý oblíbence, nevidíme lidi kolem sebe, co umí, co dělaj, o co se snaží a chtěj nás inspirovat, abysme se taky trochu snažili a chtěli někoho inspirovat, ale to my prostě nevídíme, protože máme tu mrdku v očích...

A TO KURVA HROZNĚ PÁLÍ, jak říkaj buzny a holky a my už to teď víme taky.

neděle 26. října 2014

Pokousán ponožkami

Začnu jedním snem, vlastně je to můj první sen, který si pamatuji. Zároveň je to jeden z úplně prvních vjemů, který si s dětství pamatuji. Tak tedy, moje mamča, když vypere ponožky, tak je po uschnutí zmotá po páru do takových klubíček, možná to znáte. A ty klubíčka dávala a stále dává do klasického koše na prádlo. Tehdy jsem byl fakt prcek a v tom koši byly ponožky mamči, otce a moje, takže docela veliký kopec. A celý ten kopec ponožek byl přikryt dekou, klasickou žlutou Larisou. Šlo se a spát a pak se mi zdál ten můj první sen. Zkrátka a dobře jsem se najednou ocitl pod tou dekou v tom koši mezi těmi fuskami. Jenomže ten koš byl najednou nějak obrovský a těch ponožek tam najednou byla celá armáda a ta fuseklová armáda mě zkrátka napadla. Ta původně nevinná a bezbranná klubíčka do mě začala strkat, štípat mě a hryzat. Na štěstí, když už bylo hodně zle a vypadalo to, že ten ponožkový atak nepřežiji, tak jsem se vzbudil. Dneska se tomu směji, ale tenkrát jsem měl prdelku pěkně staženou, to mi věřte.

Takhle vzpomínka mi vnukla nápad trošku zavzpomínat na svoje dětství. A tak jsem si vzpomněl na další příhodu, která se odehrála chvíli po "sametovce" a naše rodina (čímž myslím mé rodiče a další příbuzné) koupila tenkrát rekreační chatu zhruba 40km od našeho bydliště. Tam se sjížděla celá veliká rodina, včetně mých bratranců a sestřenic. Mě bylo tenkrát asi 11 a bratrancům a sestřenicím zhruba stejně. Nás děti na chaloupce samozřejmě nejvíce lákal sklep, půda a jiná temná zákoutí celého stavení. No a na půdě právě visel ten obraz. Byl to vlastně propagační plakát jakési německé aerolinky a něm byla vyfocena žena, která měla velmi zvláštní účes a především byla velmi silně zmalovaná a hlavně měla obrovsky a ještě jednou obrovsky dlouhé nehty, vlastně takové drápy a každý ten veliký dráp byl nalakován jinou barvou. Bylo to chvíli po revoluci, tedy v době, kdy základní barvou celé naší tehdy čerstvě demokratické republiky byla šedá. Na tu jsme byli zvyklí, a když jsem na tom plakátu viděl tolik jasných barev, zmátlo mě to a já se té zmalované ženy začal bát. Nejzajímavější na tom bylo, že když jsem o tom v dospělosti bavil s bratranci a sestřenicemi, zjistil jsem, že měli stejný pocit jako, prostě se jí báli taky.

Když si vybavím tyhle 2 historky, vybaví se mi svět, jak jsem ho vnímal jako dítě. Třeba v zimě, když napadl sníh a děti šli sáňkovat, nebo bobovat, tak se mi ten kopec zdál obrovský, kdežto dneska vidím, že je to jen pár metrů. Nebo závěje sněhu mi přišli jako obrovské hory, které je třeba překonat. Také čas jsem vnímal jinak. 2 měsíce prázdnin mi přišly jako blažená věčnost, kterou jsem si s radostí užíval. Dneska si říkám "člověk párkrát bouchne s dveřmi a 2 měsíce jsou pryč".
Dítě to prostě všechno vnímá jinak. Vím, dnešní děti jsou jiné, asi vyspělejší a rozhodně mají bujnější fantazii. Dnešní dvanáctky se malují a myslí na věci, o kterých nám se v jejich věku ani nezdálo. To se mi stalo právě nedávno. Šel jsem ke kamarádovi a u něho ve věžáku jsem nastoupil do výtahu s dvěma pubertačkama. No 15 jim nebylo ani náhodou. A tak jsem vyslechl rozhovor tohoto znění: "Tak co Patrik, jak jste na tom?" "Jo v pohodě, klape na tom, chce, abych si odbarvila vlasy, proto jsem šla pro tebe, pomůžeš mi, viď". "No jasný, vystupujem." Výtah zastavil, dívky vystoupily a já jsem přes zavírající dveře ještě zaslechl "Jo ještě si musím vyholit pipinu." Naše dvanáctky běhaly s námi po venku a měly stejně modré tepláky s kapsou jako my. Na holení pipin určitě ještě nemyslely, ale už tenkrát se řechtaly stejně prdle, jako ty dnešní, tak bůh ví, co už měly tenkrát za lubem.


A co vy? Jaký byl váš první sen, nebo vjem? Také vám přišlo všechno tak rozdílné jako mě?

pátek 24. října 2014

(Ne)tolerantní Češi

Tolerance, to je slovo, které se objevuje všude a skloňuje se všech pádech. Já se teď zaměřím na toleranci Čechů vůči svému nejbližšímu okolí. Upozorňuji, že se nejedná o žádný odborný článek na toto téma. Budu zkrátka jen popisovat to, co se děje v mém okolí a u toho trošku uvažovat. Začnu tedy celou Českou Republikou. Poslední dobou zaznívají s médií tyto informace.


1. Češi jsou jedním s nejtolerantnějších států, co se týče homosexuality.
2. Češi nejsou příliš tolerantní vůči Romům.
3. Češi jsou poměrně tolerantní vůči ostatním cizincům (Rusové, Vietnamci atd.)

Tak jak to tedy vlastně je? Jsou Češi tolerantním národem? Začínám přemýšlet…

Základní otázkou podle mě, jak vůbec takovou toleranci projevit a jak určit, kdo je tolerantní a kdo už ne. Když budete provádět odborný výzkum a zeptáte se lidí na jejich názor na homosexuály, věřím tomu, že většina lidí odpoví, že jím homosexualita nevadí. Věřím ale také, že spousta z nich nepovažuje homosexualitu za normální a přirozenou. Jen jim prostě nevadí, že tu homosexuálové jsou. Pouze lidi, kterým je homosexualita krajně odporná, asi odpoví, co si opravdu myslí. Když se zeptáte na Romy, tam už se negativních názorů najde víc, ale taky to podle mě nebude úplně upřímné. Otázka Romů je, co se týče tolerance u nás asi nejvíce diskutována. Evropská Unie nám často dává najevo, že jsme vůči Romům zaujati a že je segregujeme. Věřím tomu, že opravdu jen zlomek lidí odpoví, že Romy nemusí. Jednoduše proto, že se bojí, že by je společnost označila za rasisty. Přitom, na ulici slýcháme běžně poznámky typu "Já bych je hnal, nic nedělají, kradou a jen berou sociální dávky". Nebudeme si nalhávat, že většinová populace má Romy ráda, že? Zato Vietnamci u nás tak špatné jméno nemají. Pracují, mnohdy od rána do večera, jsou milí a jejich zboží bývá levné. A tomu taky odpovídá obraz dneška. Romové žijí stále v ghettech, zatímco Vietnamci podnikají a daří se jim. Já žiji v 15ti tisícovém městě a Vietnamců je tu dost. Je tu 30 až 40 restaurací a více jak půlka je vietnamských. Také veškeré obchody s potravinami (kromě supermarketů), s oděvy a obuví jsou vietnamské. Mě osobně Vietnamci nevadí, ale na druhou stranu si říkám. Je tohle v pořádku? Teď už začínají poskytovat i různé služby (kadeřnictví, manikúra atd.) Může se stát, že pár let už tady budou podnikat pouze Vietnamci? To v pořádku není. Jsem rasista, když takhle uvažuji? A co třeba Rusové. Bydlím nedaleko Karlových Varů. Je v pořádku, že poměrně veliké město více méně ovládají Rusové? Nikdy by mě nenapadlo hodnotit lidi podle země původu, ale Rusové jsou pro Čechy historicky takovou hořkou pilulkou a při současných událostech se dá uvažovat tak, že mýt nedaleko od svého bydliště tolik bohatých Rusů, kteří sice hýří penězi, jak se dá, zároveň se ale k Čechům mnohdy chovají, jako ke svým poddaným není nic příjemného. Já jsem postižený člověk, takže snad nemusím vysvětlovat, jak je mi odporné hodnotit někoho povrchně a jen podle pleti, orientace, národnosti a podobně. Zároveň mi ale někdy připadá, že Čechům je hodně věcí spíše jedno a neřeší je a možná proto se občas jeví tak tolerantně...

A tak se mi v hlavě usadily 2 otázky.

1. Jsou Češi opravdu tak tolerantní, jak se tváří?
2. Nepřehánějí to někdy Češi s tou tolerancí?

neděle 12. října 2014

Ahoj vykroucenej!

Na začátek několik holých fakt. Jsem tělesně postižená osoba, prostě člověk s hendikepem. Konkrétně se jedná o levostrannou dětskou obrnu. V praxi to znamená, že kulhám na levou nohu, levou ruku mám zkroucenou a její pohyb a užívání je omezeno. Také mám vadu řeči. Jinak jsem v pořádku.S vyplazeným jazykem

Tak tedy, začnu čerstvým zážitkem, tedy příhodou, která se stala včera. Šel jsem po ulici a procházel jsem kolem skupinky teenagerů, bylo jich asi 12, kluci, holky, normální pakárna. A jako bych si o to vyloženě řekl. Už, když jsem se k nim blížil, tak mi instinkt říkal, že "něco bude". "Tak co, už sis to prožil stokrát, si na to zvyklý, tak si pro to pojď. Stačí jen projít". Říkám si. Jen nepatrně jsem zrychlil chůzi. "Ahoj vykroucenej!", ozvala se jedna z dívek, pak následoval celoskupinový smích. Rutina, jdu dál, tak jako stokrát předtím. V těchto chvílích mám vždycky chuť se otočit a říct něco jako, "víš holka, to se stalo mě, se klidně může stát i tobě. Já to mám od narození, jsem na to zvyklí, naučil jsem se s tím žít, ale tobě se může stát jakási nehoda a můžeš skončit jako já, případně ještě hůř. A pak můžeš také potkat někoho, kdo se ti bude smát". Neříkám nic a jdu dál. Kdybych začal mluvit, poznali by, že mám vadu řeči a asi by se smáli ještě víc. Ten svíravý pocit v hrdle, který mám při každé podobné show, zmizí za pár vteřin a já začínám přemýšlet. Kolikrát v životě se mi už stalo něco podobného? Sto krát určitě. Tisíc krát? To snad ne, ale bylo toho fakt hodně. Nejvíce zážitků mám s diskoték, diskotéky byly plné těchto posměváčků a především děvčata se v tom vyloženě vyžívala. "Chceš si zapíchat? Stejně ti jiná nedá!!!", vybafla na mě jednou jakási opilá puberťačka na diskošce. Chtěla tak pobavit své kamarády a asi se jí to podařilo, neb na mě ukazovali a chechtali se jak diví. S díky jsem odmítl. Tyto diskopříběhy mě utvrdily v tom, že diskotéky, nejsou nic pro mě a já začal chodit do klubů, na techno party a na rockový koncerty. Disko hudba se mi stejně nikdy nelíbila. Zajímavé je, že tam se mi podobné historky nestávají. Opravdu si nepamatuji případ, že by se mi v klubu nebo na koncertě někdo smál. A to chodím mezi technaře, rockery, punkáče i metaláky pravidelně a to na různá místa. Nevím, tihle lidi asi neřeší, jak kdo vypadá. Proč to řeší na diskotékách, nevím? Vždyť i na diskotéky chodí rozdílní lidé, kteří mají rozdílné názory na život, a věřím, že většina z nich by se postiženému člověku nikdy nesmála. Možná jsem měl prostě jen pech a diskofilům křivdím.

Tak to jsem probral "posměváčky". Další skupinou lidí jsou "pomahači". To jsou lidé, kteří, když vidí hendikepovaného, snaží se mu pomoci a to ze vším a za každou cenu. "Přece tu židli, (která váží zhruba 3 kila) nepotáhneš sám, ukaž, já ti pomůžu". A už mi tu zasranou židli rve z ruky, abych se jako neunavil. Taky síla.

No a třetí skupinou lidí jsou takzvaní "chváliči". "Co, ty máš maturitu, i když jsi postižený, no to si teda machr, to já být tebou, tak to nedám". Uznávám, na střední byly 2 předměty, u kterých mě klasifikovali jinak než ostatní studenty. To byla tělesná výchova a psaní na stroji. Jinak normální student, občas jsem tedy musel profesorům něco zopakovat, jelikož mi nerozuměli, jinak prostě normál. Ne každý, kdo kulhá a šišlá, je mentálně zaostalý!!! Nejvíc mě pobavila jedna holčina, která, poté co jsem si, považte, sám zapnul bundu, pochválila slovy. "Kéž by byl každý takový, jako ty".

Co říci závěrem? Snad jen tolik, že žiji normální život. Dokonce se občas najde nějaké to děvče, které mi i "dá". Je fakt, že trošku závidím pánům, kteří se na dívku jen podívají a děvče už má, dámy prominou, vlhko v gaťkách. Ale každý nemůže být fešák, že? S prací je to také komplikovanější, takže určité nevýhody to obnáší. Kdo má ale dnes pohádkový život? A co vy, máte ve svém okolí člověka s hendikepem? Jak reagujete, potkáte-li ho? Smáli jste někdy, někomu a teď je vám to třeba líto?

pátek 10. října 2014

Jak to bylo s Belinkou!

Teď vám povím příběh jednoho pejska, nebo tedy spíš fenky. Příběh to bude možná trošku veselý, ale místy i hodně smutný. Je to příběh pravdivý a nebojte se, všechno dobře dopadne.

Tak tedy, jako každý člověk i já mám několik přátel, se kterými se scházím a mám je rád. Tato událost se odehrála před lety. Byla to krásná doba, někteří s nás ještě studovali, jiní už byli zapojeni do pracovní činnosti a nějaký ten nezaměstnaný by se taky našel. Spojovalo nás přátelství ať už ze základní, či střední školy a někoho jsme zkrátka jen tak potkali. Měli jsme oblíbené místo, hospůdku, kde jsme se scházeli a jak říkám, bylo to studijní, či po studijní období a tak jsme se náramně bavili. A tak jsme jednoho víkendového dne seděli opět na svých místech, ale několik členů naší ekipy nedorazilo v domluvenou dobu, tudíž jsme jim volali. "Jo, jo, jsme ve vedlejším městě a sedíme u piva, Míša potkal tátu, tak nás pozval na panáka, ale dorazíme nejbližším vlakem", zněla odpověď. Nezbývalo, než čekat. Doba ubíhala, minuty se změnily v hodiny a tak se volalo znovu. "Jo, škyt, už sedíme ve vlaku, škyt, za chvíli jsme tam", ozvalo se s aparátu. "Ty už nedorazí", mudroval kámoš, "jsou hotový a mají to přes celý město, budou rádi, když dojdou domů". Rozhodli jsme si tedy dát ještě jednu rundu na dobré spaní a jít domů. Když jsme dopili a chystali se zaplatit, otevřeli se hospodské dveře a do místnosti se "vplazilo" několik lidí. O tom, že je cesta velmi vyčerpala, nebylo pochyb. "No vy vypadáte, ani nevím, jestli vám naleju", komentoval číšník formu příchozích. Nakonec nalil. S napětím jsme čekali na vysvětlení. "Musel jsem odvést psa babičce", znělo vysvětlení. "Ty vole, ty přece nemáš psa", vehementně oponuji. "Teď už jo, škyt a vůbec panáky všem", zněla odpověď. "Jasně, dáme panáky, oni ji chudinku hrozně týrali, my ti to vysvětlíme zítra, až přijdeš k nám", ozvala se kámoška a nedalo se přehlédnout, že se jí derou slzy do očí. Tak jsem radši souhlasil a šel na toho panáka.

Další děj trošku přeskočím, jednak to pro náš příběh není vůbec důležité a hlavně jsem nedělal nic, za co bych se měl stydět.S vyplazeným jazykem Druhý den po porci vývaru a silné kávy se vydávám ke kámošovi, aby mi konečně vysvětlil, co se včera vlastně stalo. "Podívej, jmenuje se Bela, před hodinou jsem ji přivedl od babičky". Před sebou vidím improvizovaný pelíšek a v něm na mě vykukuje Belinka. Lidi, tenhle pohled bych vám nepřál, to že to je pes, respektive fenka bylo poznat jen podle hlavy, zbytek těla byl jen kost a kůže, no prostě hrůza. Jen jsme se všichni na sebe podívali a už nám tekly slzy. "No on Míša potkal tátu a on mu řekl, že jeho kámoš má doma psa, kterého týral jeho majitel, chce ho odvést do útulku, ale jestli ho chcete, může být váš", vzlyká kámoška. "Tak jsme si ji vzali a postaráme se o ni, po víkendu s ní dojdu na veterinu". A jak se řeklo, tak se udělalo, šlo se k veterináři, ten řekl, že jí musí nejdřív trošku vykrmit, že je tak hubená, že jí nemůže dát ani injekci. A tak Belinka začala jíst, bylo to komplikované, protože ona pochopitelně všechno hltala a pak to zase vracela, takže se jí žrádlo dávalo opravdu po malých dávkách, aby si tělo pomalu zvykalo. Pochopitelně, že chudinka neměla ani žádné návyky, takže to bylo chvílemi hodně krušné. Ale netrvalo dlouho a situace se začala rapidně zlepšovat. Ukázalo se, že Belča je za normálních okolností naprostý mazel. Asi si chce vynahradit ten předchozí život, tak se mazlí na počkání. Je pořád u kámoše a všichni ji obskakují. Teď už je s ní taková dámička, nic ji nerozhází, no prostě zlatíčko. Akorát kámoš musel za prací do vzdálenějšího města za prací, takže už ji moc nevídám. Ale hlavně, že to dobře dopadlo.



Závěrem chci říct, že je mi fakt líto, že mezi námi jsou takový chudáci, kteří tohle dovedou. Dnešní svět je fakt krutý, každý si chce urvat co nejvíc, čímž ale lidstvo ztrácí cit a ničí tím vše, co mu bylo dáno přírodou, tedy inteligenci a moudrost. Trošku se bojím, že za pár let se budeme chovat hůř, než zvířata. Už teď to tak někdy vypadá.



úterý 7. října 2014

Žiju sedm let po sobě!

Začalo to, když mi bylo asi 20. Šel jsem tehdy na vlakové nádraží, které je na periferii našeho města. Cesta asi na 25 minut chůze. Cestu lemuje dlouhé stromořadí a právě na tomto místě se mi tenkrát stala ta zvláštní věc. Šel jsem poměrně rychle, protože bylo velmi zataženo a já jsem nechtěl zmoknout. "Radši budu chvíli čekat na nádraží pod střechou, než být zmoklý jako myš", říkám si. V tom se ale situace rapidně zhoršila, zvedl se vítr a začal vířit prach na silnici. Přicházelo to v intervalech, poryv větru mě vždy doslova objal a pak znovu a znovu. Poté to na chvíli ustalo, načež následovalo další větrné objetí. Na poprvé jsem si toho nevšiml, ale podruhé už ano. Těch intervalů bylo pokaždé 7. Začal jsem to počítat a přišlo mi to fakt divné. Nakonec se ukázalo, že i těch objetí bude také 7. Poté nastal naprostý klid, vítr zmizel tak rychle, jak přišel. Po špatném počasí ani památky, slunce jako, kdyby bylo na obloze přikováno. Podivné také bylo, že během celé té události nespadla ani kapka. Přitom mraky vypadaly, že kdyby nesly jen o jednu kapičku vody víc, musely by vážit tolik, že by se absolutně nemohly udržet na obloze. "Měl jsem strach?", ptáte se. Právě, že vůbec! Naopak, situace mě naprosto uklidňovala a vzrušovala, a když to všechno ustalo, v hlavě se mi usadila nutkavá myšlenka, že můj životní příběh je posunut o 7 let. Ano, narodil jsem se sedm let poté, než jsem původně měl. Moje duše se někde zatoulala a po sedmi letech se usídlila do mého těla. Mě původně určené tělo pochopitelně už dávno užíval někdo úplně jiný. Snad lesbicky zaměřená spisovatelka, či někdo úplně jiný. Se situací jsem naprosto smířený, žiju prostě 7 let po sobě a snažím si život užít. Už před tou událostí jsem hodně přemýšlel o časoprostoru a teď už prostě vím, jak to chodí. Život máme jeden a ten musíme využít k tomu, abychom jsme posouvaly lidstvo kupředu, ne však násilím, nýbrž přirozeným růstem našich vlastních hodnot.

čtvrtek 2. října 2014

Jsem divněj?

Už před lety jsem u sebe objevil takovou divnost. Možná je to nějaká úchylka, nebo něco podobného. Já bych to nazval zvláštní fascinace. Jde zkrátka o to, že mě fascinuje lesbická láska. Nejde ani tak o sex. Jako pohled na dvě krásné kočičky, jak si spolu "hrají" je super.Smějící se Mě ale také hrozně fascinují i ty vztahové věci, vzájemné projevování emocí a citu mezi děvčaty. Poprvé jsem si to asi uvědomil po shlédnutí filmu Fucking Amal, což je příběh dvou adolescentních dívek, které se během filmu dají "do kupy". Ten příběh je docela jednoduchý, ale je to natočené velmi přirozeně. Nic šokujícího. A mě ten příběh moc dojal, prožíval jsem to a moc jsem holkám fandil. Po letech jsem si na ten film vzpomněl, pustil si ho znovu a ten příběh mě stále dojímal. A tak jsem začal hledat filmy s touhle tématikou. Nějaké filmy se mi až tolik nelíbily, ale našel jsem i opravdové skvosty. Namátkou uvedu třeba Eloise, Akvabely, Room in Rome a The Chinese Botanist's Daughters. Poslední film, který mě opravdu dostal je Život Adele. Ten film je hodně otevřený, snad provokující, pro někoho určitě i šokující, podle mě je to ale filmový skvost. Ale abych nezůstal jen u filmů. Ve svém okolí jsem poznal také několik lesbicky orientovaných žen a párů. A v tu chvíli jsem objevil svojí fascinaci. Z každého člověka totiž podle mě něco vyzařuje, je to jakási "aura". A tuhle auru mají podle mě i páry. Mají prostě společnou, partnerskou auru. Já jsem se tedy zaměřil na auru u lesbických páru a myslím si, že právě u těchto lidí je tato aura nejvýraznější. Možná si ťukáte na čelo, že jsem se zbláznil a možná máte pravdu. Já to ale prostě takhle mám. Sám nevím, proč? Zajímavé, že to podobně necítím u heterosexuálních páru, nebo u gayů, ale pouze u lesbiček. Možná je to tím, že u lesbiček odpadá ten základní instinkt, co mají heterosexuální páry, čili plodit děti, ale ten sexuální pud by měli mít všichni stejný, i když jinak orientovaný. A proč to nemám i u gayů? Takže je to asi moje příliš divoká fantazie. A co vy, máte také nějakou emoční zvláštnost jako já? Fascinuje vás něco neobvyklého?Úžasný