Začnu jedním snem, vlastně je to můj první sen, který si pamatuji. Zároveň je to jeden z úplně prvních vjemů, který si s dětství pamatuji. Tak tedy, moje mamča, když vypere ponožky, tak je po uschnutí zmotá po páru do takových klubíček, možná to znáte. A ty klubíčka dávala a stále dává do klasického koše na prádlo. Tehdy jsem byl fakt prcek a v tom koši byly ponožky mamči, otce a moje, takže docela veliký kopec. A celý ten kopec ponožek byl přikryt dekou, klasickou žlutou Larisou. Šlo se a spát a pak se mi zdál ten můj první sen. Zkrátka a dobře jsem se najednou ocitl pod tou dekou v tom koši mezi těmi fuskami. Jenomže ten koš byl najednou nějak obrovský a těch ponožek tam najednou byla celá armáda a ta fuseklová armáda mě zkrátka napadla. Ta původně nevinná a bezbranná klubíčka do mě začala strkat, štípat mě a hryzat. Na štěstí, když už bylo hodně zle a vypadalo to, že ten ponožkový atak nepřežiji, tak jsem se vzbudil. Dneska se tomu směji, ale tenkrát jsem měl prdelku pěkně staženou, to mi věřte.
Takhle vzpomínka mi vnukla nápad trošku zavzpomínat na svoje dětství. A tak jsem si vzpomněl na další příhodu, která se odehrála chvíli po "sametovce" a naše rodina (čímž myslím mé rodiče a další příbuzné) koupila tenkrát rekreační chatu zhruba 40km od našeho bydliště. Tam se sjížděla celá veliká rodina, včetně mých bratranců a sestřenic. Mě bylo tenkrát asi 11 a bratrancům a sestřenicím zhruba stejně. Nás děti na chaloupce samozřejmě nejvíce lákal sklep, půda a jiná temná zákoutí celého stavení. No a na půdě právě visel ten obraz. Byl to vlastně propagační plakát jakési německé aerolinky a něm byla vyfocena žena, která měla velmi zvláštní účes a především byla velmi silně zmalovaná a hlavně měla obrovsky a ještě jednou obrovsky dlouhé nehty, vlastně takové drápy a každý ten veliký dráp byl nalakován jinou barvou. Bylo to chvíli po revoluci, tedy v době, kdy základní barvou celé naší tehdy čerstvě demokratické republiky byla šedá. Na tu jsme byli zvyklí, a když jsem na tom plakátu viděl tolik jasných barev, zmátlo mě to a já se té zmalované ženy začal bát. Nejzajímavější na tom bylo, že když jsem o tom v dospělosti bavil s bratranci a sestřenicemi, zjistil jsem, že měli stejný pocit jako, prostě se jí báli taky.
Když si vybavím tyhle 2 historky, vybaví se mi svět, jak jsem ho vnímal jako dítě. Třeba v zimě, když napadl sníh a děti šli sáňkovat, nebo bobovat, tak se mi ten kopec zdál obrovský, kdežto dneska vidím, že je to jen pár metrů. Nebo závěje sněhu mi přišli jako obrovské hory, které je třeba překonat. Také čas jsem vnímal jinak. 2 měsíce prázdnin mi přišly jako blažená věčnost, kterou jsem si s radostí užíval. Dneska si říkám "člověk párkrát bouchne s dveřmi a 2 měsíce jsou pryč".
Dítě to prostě všechno vnímá jinak. Vím, dnešní děti jsou jiné, asi vyspělejší a rozhodně mají bujnější fantazii. Dnešní dvanáctky se malují a myslí na věci, o kterých nám se v jejich věku ani nezdálo. To se mi stalo právě nedávno. Šel jsem ke kamarádovi a u něho ve věžáku jsem nastoupil do výtahu s dvěma pubertačkama. No 15 jim nebylo ani náhodou. A tak jsem vyslechl rozhovor tohoto znění: "Tak co Patrik, jak jste na tom?" "Jo v pohodě, klape na tom, chce, abych si odbarvila vlasy, proto jsem šla pro tebe, pomůžeš mi, viď". "No jasný, vystupujem." Výtah zastavil, dívky vystoupily a já jsem přes zavírající dveře ještě zaslechl "Jo ještě si musím vyholit pipinu." Naše dvanáctky běhaly s námi po venku a měly stejně modré tepláky s kapsou jako my. Na holení pipin určitě ještě nemyslely, ale už tenkrát se řechtaly stejně prdle, jako ty dnešní, tak bůh ví, co už měly tenkrát za lubem.
A co vy? Jaký byl váš první sen, nebo vjem? Také vám přišlo všechno tak rozdílné jako mě?
Žádné komentáře:
Okomentovat