Byl škaredej jako
tmavá noc,
ona na tom nebyla líp
o moc,
přesto se upřímně a
vroucně milovali,
když v posteli
toužebně k sobě se tulili,
vášnivým polibkem
řekli si, „sper to čert,
co si o nás myslí
tenhle zasranej svět.“
Byl škaredej jako
tmavá noc,
ona na tom nebyla líp
o moc,
přesto se upřímně a
vroucně milovali,
když v posteli
toužebně k sobě se tulili,
vášnivým polibkem
řekli si, „sper to čert,
co si o nás myslí
tenhle zasranej svět.“
S tebou poblíž
je to o něco snazší
čelit hrůzám světa
a zločinům proti
lidskosti
jedinec proti
společnosti
společnost proti
jednotlivci
lid člověku zkázou
tvé oči smutní po
právu
vždycky ses tak
trochu bála
ve strachu byla jsi
pravdivá
donutili tě k tomu
tak snadno
mrknutím oka a beze
studu
je zbabělé se
nedívat, ale
bolestná je krutost
prozření
když nelze bránit se hrdlořezům
a davu kacířskému,
podívej
taky se bojí a žene
je hněv
propadliště nejistot
láme jim vaz
beztrestnost a
bezpráví
mantry, co nelze
z kronik vymazat
kdysi, dnes i zítra
nekončící záruční
dobu má zoufalství
skoro jak
v písmu svatém
jen apoštolů a
proroků ubylo.
Pár darů nebeských
přec mi zbylo.
Úleva z pláče a tváře
v dlaních
snad i zbytky té vylhané
naděje
hrstka nefalšované radosti
i odvaha prát se
s osudem nechybí
když s tebou poblíž
je to o něco snazší.
Vydejme se na cestu
a smiřme se s budoucností,
s každým jejím
krokem,
nenávratně.
Pokud víru
v Boha, či v osud
pochopíme jako směr
cesty života,
tak
z náboženství zákonitě
stane se bludný kořen
na cestě ležící.
Oči tvé ohnivě
žhnoucí
živí sílu plamene, co
hoří mi v nitru,
odlesků zář studánek
tvých
v srdci hřejí mě a
konejší,
a co teprve vůně
vlasů nebeských,
když v polospánku o
tobě sním,
slastí i rozkoší rozjímám,
charisma ženy potají
z úst ti zlíbám,
když dovolíš mi
políbení,
či snad více dopřeješ
mi, pohlazení,
pak prolnutí tělesné,
zprvu do objetí vepsané,
ve jménu hříchu
v očích zrcadlí se mi
vize našeho milování,
to rázem jsem s tebou,
v tobě snad na
věky věků chtíčem ukotven,
hebce, něžně, však pečlivě
hýčkám ti rtíky,
touhou osudovou
sevřen v tobě
jsem polobohem a ty
bohyní všehomíra,
milostně zmámení
vášní ladíme jeden s druhým,
v objetí hoříme, dnes
neusneme,
jazýčkem hravě polaskám
ten poklad,
pahorek upokojím
jemností dotyků,
vůně dívčí na
křídlech do ráje mě odvede,
chuť nahoty to mana
rajská,
steny slastné nesou
se vzduchem, ano už je slyším,
lehce mnu si prsty, už
na nich mám krůpěje tužeb našich,
nocí proplujeme jako
celým životem
a až za svítání já
opustím tvé ukojené tělo.
Se špetkou
rozpačitosti
směju se vlastním
snům
pláču, hořím, zajíkám
se
ale jdu dál a dál
snad trochu bezhlavě
vstříc další chiméře.
Nejsem sráč, nejsem.
Z lásky
k tobě
zpopelním svou duši,
urnu už mám koupenou,
místo štítku se
jménem
čtyřlístkem zeleným
ji ozdobím.
Z lásky k tobě
zpopelním svou duši,
ale srdce vděčné, ač
ustýskané
nikdy nepohřbím.
Lehni si ke mně ještě
jednou,
když je to naposled,
stejně už jsi
myšlenkami někde jinde,
tak mi dej poslední
šanci
se tě nadechnout,
nabažit se tvé vůně,
ještě jeden dotek,
pohlazení snad
coby dar z nebes,
třeba to bude o to
míň bolet,
až budeš pryč,
nebo to bude naopak o
mnoho horší,
lehni si ke mně ještě
jednou,
naposled.
Je to fajn,
když máš pro koho
žít,
pro koho dejchat,
po kom je ti smutno
a po kom se ti
stejská.
Jo, je to fajn.