pondělí 29. června 2015

Klec bez mříží

Objal ho, horlivě ho svíral,
pokoušel se pozřít jeho duševní já,
tiskl se k němu, sic věděl, že
není cesta zpět, jelikož
lidské hlouposti se meze nekladou a
čas, ten odvěký nepřítel,
plive jim s chutí do tváří,
dnes je zle a zítra líp nebude,
pro rány boží neproste pána o
slitování, pánů je spousta, co
osedlali si úředního šimla a
stranický aparátčík již zlověstně
třímá v prstech spoušť,
bubínek se točí, věc byla rozhodnuta,
teď jen zvolit kulku, která tu
chamraď naučí poslouchat, tančit a
pískat, tak jak velectěný funkcionář
klikou točí u skeletonického flašinetu,
co rozladěný je tak, až je z toho
v srdci teskno, ouzko a bolavo, ale
na lásku se dnes ohledy neberou,
není-li to ta láska pravá, vyvolená,
ouřadou posvěcená a štemplem stvrzena.
Tiskne se k němu, cítí, jak jeho líc
taje pod Petrovým dechem,
hledí si do očí, zajisté naposled,
ne však poprvé a to je přednější,
vzpomínky nejdou smazat,
miluješ-li tak pevně a souznivě,
před Bohem jsme všichni nazí a
Bůh to ví, ačkoliv nehodlá zasáhnout.
Všechny vzpomínky,
ty lístečky z kalendáře vytrhané,
ty poupata květin,
co nestihnou zvadnout ve jménu zásad,
hloupostí křtěných a zákonem páchnoucí.
Vzpomínky na první setkání,
na první polibek,
na pocit odevzdání, když
Petr bral Pavla do úst,
jeho vznešeně ztopořenou hostii,
na první milování, co něhou zvonilo tak, že
celá místnost tetelila se blahem.
Vzpomínky na každé vyznání lásky
vyřčené vždy s horlivou touhou,
po žhavém chtíči sladce volající,
běhají myslí dvou prokletých milenců,
zrovinka k smrti odsouzených,
jen několik momentů před popravou,
nikdy více jeden nepolíbí druhého,
však v těsné blízkosti pro vždy
vydechnou spolu. Provinění?
LÁSKA.

neděle 28. června 2015

Nožky

Sundej fusky má milá
hned zulíbám ti nožičky
a s nálepkou úchyla
budu s tebou na vždycky.

sobota 27. června 2015

Surrender

Asi mi chtěl někdo udělat radost, a tak vzal ne moc známou skladbu od nejlepší kapely na Světe (podle mě pochopitelněSmějící se) a k tomu celkem zajímavě připojil coby klip záběry z filmu Sekretářka, o kterém jsem se již zmiňoval ve svých filmových chuťovkách. Připojuji překlad textu.

Vzdávání se

Ležím na Tvé posvátné posteli
Vedle tenké zdi
Cítím se jako nevěrník
Který není hoden tvého zavolání
Nakažen Tvou nevinností
Přeměněnou na mou víru
Nebudu snášet následky
a nebudu váhat.

Jsem muž z masa a kostí
Vzrušení se mi žene mými žilami
Vášeň plane v mém srdci
Božské vzdávání se je tady opět, yeah!

Spoután jako zvíře
Přikován k svým chtíčům
Pouze další oběť
Pro oheň věčné lásky
Zkroť mě svou něžností
A rozbij mé navenek tvrdé srdce
Blízká dívko
Jak jednoduše ničíš můj svět.

Žijeme ve světě plném iluzí
Všechno je tak nepravdivé
A i když jsem zmatený
Tak nemohu zapřít to, co cítím


čtvrtek 25. června 2015

Akim jako hrom do police

TRAPAS. Každý z nás to slovo zná, není člověka toho, který by nezažil nějakou nežádoucí situaci, nebo událost. Trapas může mít spoustu podob, od zakopnutí na veřejnosti, přes zrádné větry (ne nemluvím o meteorologických podmínkách), které doprovázené patřičným zvukem zavanou, kdy se to nejméně hodí až po příběhy a historky z různých dob a odlišných prostředí. Jsou trapasy úsměvné, politování hodné a také jsou trapasy, ze kterých může i mrazit. Ani já jsem se trapasům nevyhnul a u toho jednoho, který vám odvyprávím, jsem se styděl tedy řádně a dodnes mám husí kůži, když si na to vzpomenu. Jde totiž o mrzutost, kdy jsem se vlivem vlastní hlouposti a nepozornosti radoval v době, kdy bylo druhému opravdu těžko, což vám vysvětlím později. Teď ale pěkně popořadě. Chci vám totiž vyprávět hned příběhy dva. První bude tedy příběh můj, pravdivý, u jehož vyprávění se dodnes studem propadám a červenám, a druhý bude příběh, který jsem buď slyšel, nebo někde četl, to už přesně nevím, ale povím vám ho, protože se mi moc líbí. Je totiž o lásce, která i hovna přenáší. Ne to není překlep, hory tam být nemají, protože tento příběh je fakticky, dámy prominou, o hovnech, ale já vám garantuji, že je to historka veskrze romantická. Ale začneme tedy událostí mojí, pravdivou…

Stalo se to v prváku na obchodce, byl jsem vyjukaný puberťák, který se dostal do třídy plné stejně starých dívek a tak si zajisté umíte představit, jaké divy to se mnou muselo dělat. Skutečně, ve třídě nás bylo přes dvacet a z toho čtyři kluci. Já byl tehdy hrozný ňouma, nesmělý a plachý romantik, který se až později začal léčit, a to především alkoholem. Spolužák byl z vesnice o deseti domech a patnácti psech, další kamarád byl z hokejové sportovky, takže ty dva o holku taky nezakopli, jak je rok dlouhý a najednou se se mnou ocitli v této víceméně dívčí třídě, čili si umíte představit, že to s námi holky neměly lehké. Také nám to po letech notně vyčetly se slovy. "My měly hrozné chutě, ale vy jste byli takový jelítka, že jsme si holt musely říct jinde." A měly pravdu, ještě, že ten čtvrtý spolužák byl už trošku ostřílený "kovboj", který uměl s dívkou adekvátně pohovořit, případně ji políbit i jinak a patřičně zaobstarat. Takže si užil alespoň on, snad.

Jak už jsem se zmínil, ta událost se stala hned v prváku, tedy se psal rok 1994, respektive rok 1995. Naše škola byla malá, soukromá, všichni studenti napříč ročníky k sobě měli opravdu blízko, vzájemně jsme si pomáhali a podporovali jsme se. Také profesorský sbor byl spíše mladšího věku. Vyučujících nad 40 let tam bylo opravdu málo, většině profesorům bylo do 30 let, včetně naši třídní, kterou jsme měli moc rádi. A právě naší třídní profesorce, jsem svým trapným výstupem, byť nevědomky dal ochutnat pilulku hořkou a na výsost odpornou. Naše třídní totiž sdílela kabinet se svojí, o pár let starší kolegyní, ke které však osud nebyl příznivě nakloněn a poměrně v brzkém věku ji nadělil zákeřnou nemoc, symbolizovanou třemi písmeny, původně určené pro sladkovodního korýše. Tato paní profesorka byla třídní ve 4.A., zatímco já byl ve 4.B. Školní rozvrh toho roku určil, že tato kantorka naši třídu učit nebude, my jsme ji tedy znali jen jako člověka pohybujícího se po chodbách naší školy, lépe jsme ji ale znali z vyprávění áčkařů, který na ni nedali dopustit. Zpráva o jejím ochoření je přímo zdrtila, ale když viděli, jak jejich paní profesorka z nemocí bojuje a je jim k dispozici nejen v době výuky, začali to brát též pozitivněji a radostněji. O to víc ale pro ně a pochopitelně nejen pro ně byla žalostnější informace o jejím náhlém skonu. Dodnes si vybavuji ten pohled do ztichlé třídy plné plačících a smutnících studentů, kteří se právě dověděli o tom, že jejich milovaná profesorka prohrála souboj s rakovinou. Naši třídu toto úmrtí pochopitelně také zasáhlo, nicméně ne tak bolestivě, jako naše spolužáky z vedlejší třídy. Zato naše třídní profesorka taktéž velmi truchlila, neb nezemřela jen její kolegyně, ale rovněž přítelkyně, kamarádka. Pochopitelně bylo oznámeno, že v den pohřbu veškeré vyučování odpadá, aby se členové profesorského sboru mohli zúčastnit pohřebního aktu. A to už se pomalu blížíme ke dni, kdy se odehrála moje trapná chvilka, moment, kdy se zase jednou Akim předvedl v ne moc dobrém světle. Uběhlo tedy pár dní od úmrtí, studenti s vedlejší třídy trochu pookřáli a v naší třídě už to zase hučelo, jako v úlu. A pak se to tedy stalo, den před pohřbem, ráno vchází naše třídní paní profesorka do třídy a oznamuje ještě rozespalým studentům, že zítřejší hodina tedy odpadá a v tu chvíli se snad ještě ve snech bloudící Akim začíná jásat, vykřikovat "hurá a hezky" a jinak se radovat nad odloženou výukou. Na štěstí jen malou chvíli mu trvá, než si uvědomí díky zmraženým pohledům svých spolužáků, kteří mu posunky a mimikou dávají najevo, že přestřelil. A už i Akim si uvědomuje, proč zítra výuka se nekoná a s údivem nad svojí nesvědomitostí usedá zpět na svoji židli. Řeknu vám, byla to hrozná chvíle, nejhorší byl pohled na naší paní profesorku, kterou moje chování muselo šokovat, její výraz mluvil za vše. Upřímně se přiznám, že kdybych měl tehdy u sebe zbraň, bez milosti se sám odbouchnu. Už jen pro ten její pohled plný bezmocnosti a zranitelnosti. Možná, kdyby tu zbraň měla paní profesorka, patrně by se se mnou nepárala také. Ostatně bych si to v ten moment zasloužil. Snad vám nemusím vysvětlovat, že jsem to neudělal naschvál a už vůbec ne ve zlém úmyslu. Prostě jsem si v ten moment neuvědomil všechny souvislosti. Bylo ráno, mě bylo 15 a seděl jsem ve třídě plné krásných děvčat, tak jsem snad měl nárok na trochu nepozornosti. Nicméně, za svůj čin se dodnes stydím, a když si na to vzpomenu, není mi dvakrát dobře. Zkrátka jsem se tehdy zachoval, jako slon v porcelánu, či hrom do police. Dodnes mě to mrzí, a proto raději obrátím list a zvolím veselou notu.

Ještě vám totiž dlužím ten druhý příběh. Tu historku, která se snad udála, nebo možná ne, ale je to historka veselá a trapas, který se v ní odehraje, se posléze změní v milostnou romanci. Tak tedy. Příběh se odehrál za totality, za minulého režimu a je to vlastně historka o tom, že jeden muž (říkejme mu třeba Josef) potkal na ulici krásnou ženu (říkejme ji třeba Marie), která se mu líbila do té míry, že se odhodlal, oslovil ji a pozval ji na rande. I Josef se Marii líbil a ona proto souhlasila a pozvání bez okolků přijala. Domluvili se tedy hned na druhý den, určili si místo a čas setkání a pak se rozešli. Josefovi se Marie velmi líbila, myslel na ní celý večer, celou noc a celé dopoledne, které strávil v zaměstnání, to už ale vlivem zamilovanosti příliš nevnímal, trpěl a těšil se, kdy opět spatří překrásnou a spanilou Marii, po které toužil, každou minutou víc a víc. I Marie zahořela láskou a touhou, radovala se, že už nebude večery trávit sama u televize, u Bakalářů, či u Azimutu, zvolí-li u svého televizoru druhý program. Konečně byl večer, doba, kdy se čerství milenci měli opět setkat. Josef se vydal na schůzku tramvají, z čehož lze usuzovat, že milostná romance se odehrává ve větším městě, ne-li v hlavním městě, v Praze. Marie šla pěšky, neb to měla poměrně blízko, což ale Josef netušil, on toho vlastně o Marii věděl docela málo, jelikož se měl teprve všechno dovědět právě na té první milostné schůzce. A to, že ví, až příliš málo mu svitlo v okamžiku, kdy ho v tramvaji začali sužovat potíže trávicího ústrojí, porucha zažívání lékařsky označovaná coby diarrhoea, lidsky řečeno, v břiše mu škrundalo a průjmíček jak víno se hlásil o svá práva a oznamoval svému nositeli, kdo tady za chvíli bude pánem. A tak se pro nebohého Josefa stala s cesty za svou milou, cesta bojová, kdy Josef musel bojovat jako lev o záchranu svých čistých kalhot. Pochopte, on chudák neměl na výběr, kdyby tehdy vystoupil a odskočil si kamsi na toaletu, nebyl by na místě včas a tím by riskoval, že Marie odejde ze schůzky dřív, než on dorazí. Navíc, jak víme, ten zamilovaný průjemista netušil, kde Marie bydlí, či kde pracuje a telefonní čísla na pevnou linku si též nevyměnili. Nemohl přece riskovat, že schůzku zmešká a Marii už třeba nikdy neuvidí. Bojoval tedy s vervou, s plným nasazením a odhodláním a celkem se mu to i dařilo. Tramvaj už dorazila na místo určení a dobrák Pepík se opatrným a nejistým krokem vydal na přesně určené místo, kde směl znovu spatřit svoji líbeznou bohyni a už tam Pepík také stál, byť s obrovským sebezapřením udržoval čisté konto i kalhoty a to už spatřil Marii přicházet, srdce mu zaplesalo a tělo se mu něhou uvolnilo, což způsobilo jen nepatrnou ztrátu koncentrace, která se však ukázala býti osudnou, jelikož řídký a hnědý obsah střev nebohého Josefa se rychlostí blesku přemístil do jeho kalhot a to už na něho Marie mávala a s troškou studu na líci se na něho culila, sic ji trošku zarazil zasmušilý výraz jejího nápadníka, který se netvářil zcela nadšeně. Nicméně zemitý Pepík vsadil všechno na kartu pravdy a bez skrupulí vylíčil vše Marii tak, jak se to skutečně odehrálo. Ta sama brzy ucítila, jak se věci mají, duchapřítomně sundala své gumičky z vlasů a pomohla Josefovi podvázat jeho nohavice, aby se to jeho neštěstí dál netrousilo po chodníku a s určitým odstupem si vedla svého Josefa k sobě domů, kde se Pepík za pomocí teplé vody a mýdla dal do kupy. Nějaké to neposkvrněné oblečení se také našlo a tak se mohl odehrát milostný románek, který se po několika letech mohl změnit v manželství, které bylo okořeněno třemi ratolestmi, v podobě jednoho chlapce a dvou děvčat. Stačila jen trocha duchaplnosti a tolerance.

A co vy, stal se vám někdy nějaký pěkný trapas? Jste ochotni se o něm s námi podělit?


úterý 23. června 2015

Tekoucí ekvivalent něhy

Den po dni, dusím se sametem
hltajíc poloprázdné bubliny
svých vlastních hříchů
vztekle tryskajících z tvých
zjizvených očí, co jako
zrcadla tříští se, když kámen
políbí jejich hladové mordy
tušených lží vytesaných do
dětských fontanel zbrklostí
církevních papalášů, jejichž
kleriky symbolizují ostnatý drát
tak prohnilý a prorostlý
dušemi zbědovaných zpustlíků
bušících do hladových kurtizán, až
zvracejí jejich semeno, to
páchnoucí, zkyslé mléko, přesto tak
sněhobílé, jak ledové království,
co Káje uhranulo a ty,
moje Gerda, trháš moji kůži
činěnou velhaným neklidem, což bolí,
hle za okny praští, až zalézá za nehty,
pupečníkový pahýl skřípe němotou,
mlčky a zrádně, jak sliby o
věčné lásce, jež plamenem udí se a
přísahou, co dala si mi s
rukou v klíně předtím, než
kousla ses do rtu, té brány do
kuřárny mužské ješitnosti, co
vyprchá, sotva se řekne čau, tak
hořce bezejmenným milencům
v naivitě plovoucích hrdými tempy
naze, blaze, leč s kondolencí
pod jazykem a s upachtěnou erekcí
nejbohatších mocnářů žíznících po
touze, té holce pro všechno a pro
všechny bohy, kterým spílám, neb
nemohu být v tobě, alespoň pro
jedno lusknutí a pohled do očí, těch
zrádných tůních, po kterých prahnu
bez ochutnání, naslepo, sladce se
motám s tvým jménem vytetováním
na odvrácené straně padajících víček
spontánně a hříchem slepnoucích očí.

sobota 20. června 2015

Donnie Darko

Jednou z nejpalčivějších otázek, jaké moderní lidstvo trápí, je otázka, zda je všechno, co jako lidé prožíváme neměnné, osudem předurčené, něco s čím se musí každý jedinec smířit a vyrovnat se s tím, anebo je-li to zkrátka na nás, jak se k životu postavíme a zda jsme ochotni, či schopni jít svému štěstí naproti a má-li to nějaký význam. Další otázkou je, zda naše konání dokáže ovlivnit životy ostatních, ať už to jsou naši nejbližší, lidé z okolí, nebo jen cizí lidé, které buď potkáme, nebo ne. Jsme tedy schopni a máme nějakou, byť třeba jen minimální moc ovlivnit minulost, přítomnost a budoucnost? A jsou vlastně tyto tři časové veličiny, které jsme si určili platné? Dá se cestovat časoprostorem a existuje někdo, kdo může měnit osudy lidstva a třeba ho i zachránit, spasit?

Donnie Darko je obyčejný teenager, student, který má za sebou obrovské zázemí v podobě milující rodiny, která za ním stojí za všech okolností. Přesto, že má Donnie za sebou několik průšvihů a trablů, díky nimž musí navštěvovat psychoterapeutku, doktorku Thurman, která mu je též oporou, stojí za ním především liberálně, až volnomyšlenkářsky smýšlející otec a to po boku své ženy, Donnieho matky, která svého syna zbožňuje, ačkoliv on se k ní vždy nechová nejlépe. Také jeho dvě sestry, starší Elizabeth a mladší Samantha na něho přes veškeré sourozenecké neshody a hádky nedají dopustit. Všichni nějak podvědomě chápou, že Donnie je zkrátka jiný, určitě ne zlý a že to, co dělá, má určitý význam. Ve škole už to ale tak snadné nemá. Z profesorského sboru si nejlépe rozumí z profesorem Monnitoffem, který mu bude ve dnech budoucích největším rádcem právě v oblasti cestování časoprostorem a který ho nevědomky nasměruje správným směrem, stejně jako jeho kolegyně, profesorka angličtiny Karen Pomeroy. Další profesoři ho ale moc nechápou, stejně jako někteří jeho spolužáci a najdou se i tací, kteří se nebrání, dát mu to ostře najevo.

Příběh tedy může začít, Donnie se poprvé potkává se svým novým imaginárním přítelem, obrovským králíkem Frankem, který mu sdělí, že za 28 dní, 6 hodin, 42 minut a 12 sekund nastane konec Světa. Při příchodu domů zjistí, že přímo do jeho pokoje spadl motor z letadla, následkem toho je celá jeho rodina na několik dnů přestěhována do hotelu. A aby těch událostí nebylo málo, do jejich třídy přibude nová spolužačka Gretchen Ross, do které se Donnie zamiluje, stejně jako ona do něho.

Musím se přiznat, že původně se mi do tohoto filmu příliš nechtělo, odrazovaly mě žánry mystery a sci-fi, na které moc nejsem, ale příběh mě od začátku vtáhnul tak, že jsem sotva dýchal. Donnieho Svět mě zaujal natolik, že druhý den jsem si film musel pustit znovu a následující den opět. Donnieho chápání Světa mě zkrátka oslovilo. S klidným svědomím mohu napsat, že to jeden z těch filmů, který mohu vidět klidě i 20x a vždycky v něm najdu něco nového, původně přehlédnutého a nebojím se ho označit za film kultovní. Je to skvělý snímek, jak po stránce režisérské, tak po stránce herecké. Vyzdvihovat konkrétní herecké výkony se mi nechce, protože si myslím, že výborní jsou všichni, ale nezmínit Jakea Gyllenhaala by byl smrtelný hřích. Mimochodem, jeho starší sestru Elizabeth, hraje jeho skutečná sestra, herečka Maggie Gyllenhaal. Další devizou tohoto filmu je famózní soundtrack.


středa 17. června 2015

Nechť Filípek v klidu spinká

UPOZORŇUJI, ŽE OBSAH TOHOTO ČLÁNKU JE STRIKTNĚ PORNOGRAFICKÝ. NENÍ-LI TI 18, URÁŽÍ-LI TĚ EROTICKÝ OBSAH, NEBO SI MYSLÍŠ, ŽE ČETBA EROTICKÉ POVÍDKY JE PRO TEBE VĚCÍ NEDŮSTOJNOU, UDĚLEJ RADĚJI NĚCO JINÉHO A DŮSTOJNĚJŠÍHO. TŘEBA SHLÉDNI NĚJAKOU REALITY SHOW. Smějící se


Lucinka se cítí opravdu pod psa. Právě dohovořila se svým manželem, který ji smutným hlasem sdělil tu velmi skličující zprávu, že jeho matka a Lucčina tchýně je na tom po zdravotní stránce velmi špatně a že slova o tom, že její život visí na vlásku, nejsou daleko od pravdy. Je sice pravdou, že Libuščin zdravotní stav byl vážný delší dobu, to však nemění nic na pocitu zdrcení, který Lucii přepadl hned, jak položila telefon, respektive s ním v návalu beznaděje mrskla o stůl. Začíná usedavě plakat, po tvářích a líčkách ji tečou slzy a Lucinka se najednou na tom širém Světě cítí zcela osamocena. Chápe, že její muž musí nyní zůstat v nemocnici a být přítomen pro případ, že by bylo opravdu nejhůř. Slíbil ji však, že do dvou hodin se k ní zajisté vrátí a svoji matku zanechá v péči lékařů a v rukou osudu. Leží na gauči, choulí se a svou stresem a steskem trýzněnou hlavu si podepírá o polštář. Má totiž svoji tchýni neskrývaně ráda. Sama totiž své rodiče pozbyla ještě v dětství při požáru. Se svoji tchýní si padli do oka hned a při prvním setkání také poznala, že Libuška je skutečná dáma, která nemá potřebu se jakkoli plést do života svému synovi, ani jeho ženě, ale je více rodinným přítelem, než matkou a tchýní v negativním slova smyslu. O to víc ji daná situace drtí. Velmi lituje toho, že ji byl dopřán tak krátký čas k tomu, aby svou tchýni poznala ještě o něco více. Je tomu totiž 5 let, co poznala svého budoucího muže a po třech letech chození ho pojala za svého muže a po dalších osmnácti měsících povila syna Filipa, který své babičce udělal nevýslovnou radost. Bohužel ale ve stejné době se začal rapidně zhoršovat Libuščin zdravotní stav, její nemoc se bohužel začala rozvíjet rychleji, než dřív. Když se Lucka trošku uklidnila, jde se podívat nahoru do ložnice, kde spinká malý Filípek. Je tak sladký, když jeho zrzavé vlásky budí dojem, jakoby skoro hořely. Spinká naprosto klidně. Lucie se může alespoň na chvíli usmát, její syn je v naprostém pořádku, to kvůli němu zůstala doma, ačkoli původně plánovala, že pojede do nemocnice také i s Filípkem. Její muž jí to ale vymluvil, nechtěl ji totiž vystavovat stresu, který ji však nakonec stejně dohnal. Rozhodla se, že si dopřeje rychlou sprchu, než se Filípek vzbudí, odchází tedy do koupelny, svléká se a chystá se zatočit s kohoutkem, aby si nastavila teplotu vody, když v tom náhle zvonek. Lucie se podiví, nikoho totiž nečeká a tak si trošku neochotně a ležérně obléká župan a jde otevřít. Za dveřmi stojí malá bruneta, kterou Lucie poznává, ta se jí přesto představuje. "Dobrý den, omlouvám se, že vás vyrušuji, já jsem Tarantíková, sekretářka vašeho muže, mohla bych s ním mluvit, nesu mu nějaké vyžádané dokumenty," mluví rázným, přesto příjemným hlasem. "Pojďte dál, já vás znám, manžel mi vás jednou ukazoval ve městě, bohužel jsme tehdy jeli autem, takže nás nemohl představit. On musel náhle do nemocnice za maminkou," zve Lucie sekretářku dál. "Proboha a je to s maminkou vážné?" zajímá se sekretářka. "Bohužel ano, naděje je mizivá, doktoři nás upozornili, že se blíží ke konci své cesty," snaží se doříct větu Lucie, ale daří se jí to s ohromnou námahou, neboť ji opět přemáhá pláč. "To je mi strašně líto, nemám tedy přijít jindy, zas tolik to nespěchá, jen bych vám tu nechala ty dokumenty a s panem šéfem se domluvím v práci," nabízí sekretářka, zároveň však poznává, že Lucie je na rozsypání a nějakou společnost potřebuje jako sůl. Ta má stejný dojem. "Ne, ne pojďte dál prosím, alespoň přijdu na jiné myšlenky a my se konečně poznáme osobně. Mohu vám udělat kávu?" nabízí se Lucinka. "Kávu si dám ráda a mimochodem, jmenuji se Denisa, co kdybychom jsme si tykali, počítám, že budeme přibližně stejně staré." "Jo, to by bylo fajn, já jsem Lucie, posaďte se, já udělám tu kávu."

Sedí vedle sebe v obýváku na gauči a Lucie poté, co převzala dokumenty pro manžela a uvařila sobě i Denise kávu trošku vzpomíná na svoji tchýni, přičemž se neubrání slzám. Denisa ji připadá velmi sympatická, rozumí si inteligenčně a pocitově. Možná by z nás mohli být i kamarádky, pomyslí si, ačkoli se na chvíli neubrání myšlence týkajícího se klasického klišé, že šéfové často obcují se svými sekretářkami. Lucinka si tedy Denisu prohlíží důkladně. A že je co prohlížet, Denisa je totiž překrásná a svůdná žena. Lucie si náhle uvědomí, že těch podobností je u nich o něco více. Podobná, menší postava, spíše menší prsa, ba i styl oblékání je dost podobný, jen oči se liší. Denisa má oči hnědé, zatímco Lucinčiny očka lehce pomrkávají po zelené. Přece, kdyby mi chtěl zahýbat, vybere si jiný typ, přemýšlí Lucie, zatímco hledí upřeně Denise do očí. Ta je z toho malinko nesvá, je totiž lesbicky orientována a už během pití kávy si uvědomila, že se jí Lucie moc líbí a přitahuje ji, takže zatímco si Lucie neochotně představuje možnost milování Denisi s jejím manželem, Denisa si naopak až příliš ochotně představuje lesbické hrátky s Lucinkou. Lucie si najednou uvědomí, že župan je to jediné, co na sobě má, dokonce i podprsenka s kalhotkami leží na zemi v koupelně. Nabírá dech, aby se Denise omluvila a mohla se jít obléknout, ale Denisa ji předběhne. "Vy máte vlastně syna, Filipa, že?" "Ano, je to naše zlatíčko, spinká nahoře. Chceš ho vidět?" Denisa jen zvědavě kývne a tak se obě zvedají, přičemž se uvolní uzel a Lucinčin jediný oděv se na malou chvíli rozevře. Denisa si Lucii instinktivně měří. Shledává, že její prsa jsou přece jen o malý kousek větší, než její, také bradavky má o něco výraznější. Pomalu míří pohledem níž, po tetováním zkrášleném bříšku, nicméně k tíženému cíli nedohlédne, jelikož si Lucie uvědomí situaci a s ruměncem na tváři se zahaluje. "Omlouvám se, chtěla jsem se vysprchovat předtím, než jsi přišla. Ukážu ti Filípka a pak se půjdu upravit," nezakrývá svůj stud. "Ale jdi ty, to jsi takový stydlín? A navíc, za takový kozičky se přece stydět nemusíš," usměje se Denisa a neodpustí si lehké poplácání Lucinčiny pravé půlky. Ta opět zrudne. "Tak tohle je Filípek," představuje šeptem, ale o to ještě s větší pýchou svého syna. "Týýýý jóóóó, vždyť jemu normálně hoří vlasy," směje se potichu, přesto s maximálním údivem Denisa. Chvíli ho obě láskyplně pozorují.

"Tak se ještě posad a já se jdu trošku upravit," Lucinka míří do koupelny, sundává si župan a hází ho na věšák, který ale s velikým rachotem padá. Denisa vstává a běží do koupelny. "Lucinko, jsi v pořádku proboha?" "No to víš, že jsem v pořádku, to spadl jenom stojan na prádlo," usmívá se na Denisku a stojí před ní celá nahá. Tentokrát si ale uvědomuje, že ji něco láká, aby se už před ní nezahalovala, chce, aby si ji Deniska prohlédla celou. A Denisa tak činí. Prsa už viděla prve, tetované bříško také, nyní se tak může směle zaměřit na její pičku, nad kterou se táhne jen lehce zarostlá čárka s chomáčku chloupků a především je na ní krásně vidět, jak se Lucinka začíná třpytit vzrušením. Denisa se nemůže vynadívat a přistupuje k Lucii. Ta však znejistí. "Snad ten pád stojanu nevzbudil Filípka?" obává se. "Já se tam jdu podívat, ty zatím našteluj správnou teplotu vody, vysprchujeme se spolu zlato," Denisa ani nečeká na odpověď a míří nahoru. "Spinká, jako andílek," vrací se spokojeně se tvářící Denisa a okamžitě přebírá iniciativu, začne se totiž sama svlékat. "Když já jsem s holkou ještě nikdy…," bere zpátečku Lucinka. "Neboj, zlatíčko, já si tě nejdřív pěkně osprchuju, určitě jsi hodně špinavá, no jo třeba tady jsi ale hodně špinavá, no podívej se sama," přistoupí k Lucii zezadu a pevně ji chytne za ňadra a začne ji mačkat a dráždit bradavky. Postupně střídá dvojice prstů, kterými svírá její již ztopořené lentilky. Také mění důraz a sílu doteku. Jednou zlehka laská, podruhé silně štípe. Lucinka se přestává bránit, také výčitky hází za hlavu. Uvědomuje si, že se se svým miláčkem o téhle variantě sexu bavila, s tím že vždycky měla chuť okusit chuť a vůni ženského klínu a lízacího milování. Hřeje ji u srdce, že její manžel se vyjádřil v tom smyslu, že by ji tuto zkušenost nikterak nevyčítal. Proč si tedy nedopřát v tento tak nešťastný den trochu holčicí něhy a lásky?

Obě stojí ve sprše pod tekoucí vodou a vzájemně se myjí, objímají se, laskají se a dráždí. Deniska je aktivnější, s Lucinkou si krásně pohrává a ta si to náramně užívá. Prožívá přesně takové pocity, o kterých snila při masturbaci a při občasném pozorování lesbického porna. Denisčin jazýček je mrštný, jako chřestýšův ocásek. Olíbává Lucinčin krk a záda z takovou pečlivostí, že Lucinka je už teď ve stavu naprosté a nepředstavitelné blaženosti a to se zatím děvčata vyhýbají svým nejvzrušivějším místům, což ale nebude platit dlouho. "Chci tě lízat lásko," zní Denisčino jasné přání. Lucinka si lehá na zem a široce roztahuje nohy, její mušlička svůdně voní, je jako čerstvě z moře vytažená. Deniska ji ochutnává, olizuje ji svým chřestýším jazýčkem, který kmitá s takovou sílou, že na Lucinku jdou brzy mrákoty a netrvá dlouho a její první lesbický orgasmus je na Světě. A orgasmus je to jedním slovem mocný, její kundička sebou viditelně cuká a škube, až se Lucinka musí svíjet také. Její nožky se přitom blaženém prožitku krásně choulí do pěstiček. Lucinka snad ani nečekala takovou míru slasti, nicméně si toto počínání užívá s absolutní odevzdaností. Alespoň na chvíli je pryč ten veškerý stres, stesk, strach, to utrpení lidských osudů a veškerá ta zloba nad neschopností a nemožností vzepřít se boží vůli. "A teď vylížu já tebe," hodlá Lucinka obdarovat svého hosta stejnou protislužbou. "Bože, ty tak krásně voníš," zaculí se Lucinka, zatímco si prohlíží hříšné tělíčko sekretářky svého muže. Vzápětí začne se stejnou odhodlaností, jaké se jí prve dostalo, jazýčkem zpracovávat ztopořený klitoris své nové kamarádky. Ta už je rovněž vtažena do kouzelného ráje, kde není bolesti, ani strasti, ale kde je vše krásně zalito nekonečnou a nekončící slastí plovoucí na vlnách rozkoše. Lucinka nepotřebuje dlouhou dobu na to, aby se naučila všechny ty triky, fígle a kouzla, jak dovést svoji souložnici k tížené vše zlé zavrhující mete. Trvá to jen několik málo minut a Denisčina lasturka se ocitá ve stejných křečích, jako před chvíli pička Lucinčina. Obě se k sobě choulí, tulí se a mazlí se, líbajíc se na všech možných místech. "Asi bychom měli přejít do obýváku, kdyby se náhodou Filípek vzbudil," upozorňuje Lucie. "Neboj, miláčku, za chvíli půjdeme, ale chci si tě vzít ještě takhle," opáčí Deniska a počíná se svojí kundou třít o kundu své milenky. Ta pohyby své nové přítelkyně bez skrupulí opětuje. Dívky se o sebe třou, krásně pičkou na pičku, jejich šťávičky se vzájemně mísí, také jejich vůně se vzájemně propojují a vytváří tak vůni další, vůni společnou, která je opojnější, než ta nejtvrdší droga na celém Světě. Uteče jen pár vteřin a ony vybuchují ve společném a vzájemném orgasmu, který je strhává hlouběji, než jim může nabídnout Mariánský příkop a zároveň výše, než jim nabízí majestátná výška Mount Everestu. To jen příroda zná, jak vykouzlit takový zázrak, že dvě osoby, které se ještě před několika minuty prakticky neznali, si jsou mávnutím kouzelného proutku a v okamžení tak propojené a nerozlučně blízko. Obě se vzájemně hladí, laskají, utišují a vzájemně se prohlíží, masturbujíc při tom. Posléze se vzájemně utřou a obnažené jdou zkontrolovat poklidnost spánku nic netušícího Filipa. Jeho mysl si pohodlně plove na vlně brokátové nevinnosti dětského snu. Není třeba ho jakkoli vytrhávat ze sladkého spánku. Lucie s Denisou si mohou dopřát ještě něco hrátek. "Chtěla bych tě oprcat svým pérem, Lucinko," přiznává se Denisa ke svému přání. "A copak ty máš nějakého ptáka," podiví se Lucinka. Sekretářka nemešká, sahá do kabelky a vyndává poměrně veliké dildo s připínacími popruhy. "Ty vole, chceš mě roztrhnout," nebrání se Lucie údivu. "Neboj, broučku, však já si tě předtím řádně rozlížu a při nejhorším mám i krásně hřejivý gel, podívej," ukazuje tubu s lubrikantem. "Tak jo," Lucinka si lehá na záda a roztahuje nohy, čímž pobízí Denisku k lízací přípravě k domluvenému aktu. Chřestýší jazyk je stále při chuti a neubral ani na čilosti a hbitosti. Lucinčina pinda je rázem opět v jednom ohni. "Jo, lízej, lízej mi tu mokrou píču," prosí svého hosta. Prosit není třeba. Lucinka je během chvilky připravena na průnik. Deniska si tedy připíná svůj nabiják a už přejíždí špičkou umělého těšitele po přetékající studánce, kterou má spanilá a líbezná Lucinka mezi stehny, stejně tak vlhké jakou ji měla Lilith, skutečná první žena, která se však vzepřela Adamovi, jelikož nechtěla ležet pod ním. Není nic lehčího, než vniknout do chtíčem rozpálené a v touze plameny šlehající kundy, jež právě zdobí Lucčino mezinoží. Denisa bortí svými přírazy veškeré rozpaky a hranice, které by se mohli vklínit do jejich mysli. Vzájemná touha a chtíč je pohlcuje do svých zvrhlých plamenů instinktivního souznění vtisknutou do ženského já sídlící v každé dámě. Lucinčina píča přijímá umělého spasitele, jako součást Denisčina klínu. Toužebně si pomlaskává a prosí tak o další a další vniknutí. Denisa bez okolků přiráží, není to muž, nemusí se bát předčasné ejakulace, či ztráty erekce. "Budu do tebe bušit tak dlouho, jak budeš potřebovat, ty zvrhlá kurvičko," dává najevo vilným pohledem těšitelka. Hostitelka si rajtování užívá plnými doušky, respektive hlty, kterými vtahuje prodlouženou část Denisčina libida do své promočené moci. Obývákem se line ta omamná vůně dvojmocné propojenosti, ta vůně, která proniká chřípím tak samovolně a smyslně, jako Denisa vniká do Lucky, která se už opět ocitá v chvějivém záchvatu orgasmického spočinutí v objetí slastné planety.

Lucinka má plné ruce práce, aby chytila spoj na cestu zpět do reality. "No teda, takhle mě omrdat," kroutí hlavou a přitom se culí na Denisu. "A teď ošukám já tebe…" "A co kdybych ji ošukal já?" obě dívky se otočí a ve dveřích stojí Denisčin šéf a Lucinčin manžel. "Lukáši, ty už jsi doma?"

úterý 16. června 2015

Elizabeth + Justina + Mistr a Markétka + Antikrist

Kapela XIII. Století je patrně nejznámější česká gothic rocková kapela a pro spoustu fanoušků je žijící legendou, či kultem. Lví podíl na tom má zajisté charismatický zpěvák Petr Štěpán, který tuto skupinu založil spolu se svým bratrem Pavlem na konci osmdesátých let po rozpadu jejich punkové skupiny HNF - Hrdinové nové fronty (1985 - 1988).









úterý 9. června 2015

Nepravý spánek střídá nepravá insomnie

Někdy silně pochybuji o nevyhnutelnosti rčení, že peklo se nachází hluboko v podzemí, zatímco klenba nebeská musí být zákonitě pomyslným vchodem do ráje. Zrovna tuhle totiž z nebe sálal takový žár, že není bláznovstvím vyřknouti, že tak kurevský horko nemůže mít na svědomí jakákoli postava ráj obývající. Nebo že by andělé, cherubíni a serafíni mohli být takoví hajzlíci, že by nám, lidu, tomu "nejmoudřejšímu" stádu Světa, snad jen ze srandy, či ze škodolibosti chtěli dát ochutnat a okusit sílu výhně, která se dá směle označit za pekelnou? Není to náhodou tak, že i v nebi se může nacházet nějaká ta svině a naopak v pekle nějaký ten dobrák? Anebo, není to nakonec tak, že nebe a peklo jedno jest? Vždyť podíváme-li se na věc globálně, tak ta naše Zemička je vlastně ve své podstatě tuze maličká a naopak vesmír je ve své rozmanitosti, rozsáhlosti a velikosti tak nepřehledný, že tam lze schovat i několik rájů a ještě více pekel. Člověk je přece tak malá figurka a hraje tak bezvýznamnou roli v tomto vesmírném dramatu, že mu snad ani nepřísluší o tomto přemýšlet.

Tu noc jsem oka nezamhouřil, byl jsem jak insomniak, co touží slastně spočinout, ale nebylo mi přáno tohoto daru, co s nocí nabízen jest. Snad za to mohlo právě jen to tropické horko, ta nefalšovaná výheň, která v noci jen nepatrnou měrou ochladla oproti slunnému dni, a sluneční žár byl snad jen o to menší, že na tu nebohou a vyprahlou Zemičku nebylo vidět. A to je s pohledem do kalendáře teprve předehra, jen první tóny té ódy na léto a na ten žlutý dar, co nám život dává, ale který nás dokáže svou nesoudností také pěkně štvát. Nespal jsem tedy celou noc, až nad ránem jsem zlehka zaklimbal a má mysl se, byť jen na malý okamžik mohla ocitnout na břehu druhém, když tu náhle zvonek mrštil mnou zpět přímo do neútulných a špičatých pařátů nehostinné reality. Otevřel jsem sotva zavřené oči a celý zpitomělý přemýšlel, zda se mi to zvonění jen nezdá, jestli jsem přece jen na moment neusnul, ale zvonek se hlásil znovu a vehementně o své právo, rušit člověka, když mu není zrovna nejlíp. Kouknul jsem na hodinky, které ukazovaly 6 hodin. Jo, to je ideální čas na vstávání v sobotu ráno po probdělé noci. Sedl jsem si na postel a pomalinku vstal, doufaje, že nezvaný návštěvník přece jen usoudí, že na návštěvu je přece jen trochu brzy a přestane mučit tlačítko zvonku svým prstem. Ale ne, mé naděje byly liché, zvonivý trýznitel řinčel dál, jak smyslu zbavený. Došel jsem ke dveřím, sluchátko jsem ani nezdvihl a rovnou jsem zmáčkl tlačítko, které vpustí nezvaného, ranního hosta do vchodu. Vyřídím si to s ním osobně, pěkně z očí do očí, sjedu ho na tři doby, že si to za rámeček nedá. Odemkl jsem a zprudka otevřel dveře. V mezaninu byl slyšet jen zvláštní šramot, kroky žádné. "Kdo je to, sakra?" nezakrýval jsem svou roztrpčenost a přitom nedočkavě vyhlížel, kdo že se to objeví před mými zraky. Odezva žádná, šouravé zvuky se však přibližovali, někdo tam bezesporu je. Ještě chvíli jsem čekal a tu se mi před očima jakoby ze snu objevila postava krásné, mladé a nahé ženy. Nakonec jsem však zřel, že to není obyčejná žena, ta postava měla totiž křídla, respektive jejich zakrvácené zbytky se snažila udržet ve svých rukou. Krev z nich kapala, nebo spíše stékala na podlahu. "Potřebuješ nějak pomoc, mohu pro tebe něco udělat?" zeptal jsem se hloupě, místo toho, abych hned šáhl po telefonu a vytočil číslo záchranné služby. Byl jsem logicky v obrovském šoku. Nahý, raněný anděl se přece jen nepotkává každý den. "Už je pozdě, mě už není pomoci, za chvíli zemřu, to je nevyhnutelné, jen jsem se ti přišla omluvit," její hlas zněl velmi zvláštně, byl velmi tichý, přesto absolutně zřetelný a zněl elektrizujícím dojmem. "Za co omluvit, to je nesmysl, počkej, já zavolám záchranku, potřebuješ doktora," začal jsem uvažovat alespoň trošku prakticky a uvědoměle, navzdory této šílené situaci, která se vymykala veškeré možné realitě. "Na naše trable jsou lékaři krátcí, my máme život jepičí. V noci jsem měla být tvojí společnicí, měla jsem spočinout ve tvém objetí a následně z tebou prožít chvilky plné něhy a vzájemného porozumění. Patrně i na projevy lásky by došlo, milování též nebylo vyloučeno, ale na vše už je pozdě, mé žití je u konce. Správně by si mě neměl ani spatřit, ale pokládala jsem za nutné, se ti za zmeškání omluvit, ale jak sám vidíš, není to moje chyba, přepadli mě, zbili mě a křídla mi uřezali. Též tě chci o něco poprosit" Hleděl jsem té bytosti do tváře a kromě slz, které se ji v kapkách linuly po líčkách a tvářích, jsem viděl, že její obličej skutečně vykazuje známky bití. Také ruce měla samou modřinu a otok a její ňadra i břicho byly plné škrábanců a oděrek. "A kdo ti to všechno udělal?" zeptal jsem se a vykročil jsem směrem k ní, abych ji pohladil, případně i obejmul. Prudce sebou trhla a rychle uskočila o tři kroky zpět. "Nedotýkej se mě prosím, jakýkoli tvůj dotek mě okamžitě usmrtí," varovala mě dosti vystrašením hlasem, který stále působil elektrizovaně. "Mají všichni andělé takto znějící hlas?" pomyslel jsem si, když jsem si ji prohlížel od hlavy až k nohám. Tělo měla skutečně samý bolák a podlitinu, přesto se nedalo polemizovat o její kráse. Dlouhé tmavé vlasy, pronikavě hledící, kaštanové oči, krásná, dívčí postava, větší, přesto pevná prsa a patrné i krásné nohy, což bylo těžké posuzovat, neb její prsty a chodidla hyzdila špína a vytékající krev. "Pozbyla jsem křídel, musela jsem tedy za tebou pěšky, šla jsem za tebou celou noc" pronesla, když si všimla, že si prohlížím právě její poraněné nohy. "A proč se tě nesmím ani dotknout?" pokusil jsem se ještě zeptat, ačkoliv jsem tušil, že mi dostane stejné odpovědi, jako poprvé. Nemýlil jsem se. "Každý tvůj, byť jen minimální dotek mě naráz usmrtí, prosím dovol mi dokončit svoji omluvu. Také tě chci pokorně požádat o tvoje odpuštění, že jsem se k tobě nedostavila včas. Odpuštění je pochopitelně na tobě, ale pokud mi nepromineš, na věky budu zatracena bloudit v temnotách ze žhavými uhlíky na zádech místo nových křídel. Proto tě moc a moc žádám, projev schovívavost a podaruj mě slovy, která sejmou z mých beder to žhnoucí prokletí, buď prosím tak velkorysý, smiluj se nade mnou a dovol mi po mé smrti znovu procitnout s novými křídly. "Odpouštím ti, jen mi prosím řekni, kdo jsi, máš nějaké jméno?" naše pohledy se střetly ve smírném a láskyplném objetí. "Nemohu ti prozradit své jméno, rovněž bych byla zatracena, jen ti prozradím, že mé jméno je tuze krátké a lidé ho vyslovují, až když se se mnou rozloučí. Děkuji ti za odpuštění, teď už je ale čas na mé klidné spočinutí, díky tobě zemřu v klidu, nebudu prokleta a po nějakém čase se znovu zrodím." Naposled se mi zahleděla do očí, načež se otočila, ukázala mi svá záda, ze kterých ještě trčely pahýly utnutých křídel, a tiše se odšourala do mezaninu. Byl jsem jako opařen, jsa v mrákotách, ze kterých jsem se probral asi až po minutě. Ještě jsem za ní vyběhl, jestli ji snad ještě nezahlédnu, ale ta osoba zlomeného anděla byla ta tam. Jako by se po ni zem slehla. Veškeré rudé stopy, které způsobila krev kapající ze všech těch ran na jejím těle včetně křídel, byly náhle pryč.

Pořád jsem, jako v mrákotách, nemohu a nedokáži myslet na něco jiného. Však se také není čemu divit. Komu se někdy stalo, že v 6 ráno ho přišel navštívit anděl, aby se mu omluvil. Netuším, jen přemítám hnán neklidem a naprostým rozčarováním. Cosi mi našeptává, že to nutně nemusel být anděl. Kdo ale hergot byla ta nahá dívka s useknutými křídly. V hlavě mi to šrotují její slova, "…mé jméno je tuze krátké a lidé ho vyslovují, až když se se mnou rozloučí." A už je mi to jasně, vždyť to přece nebyl žádný anděl, ta dívka byla můj sen, kterému někdo násilím zabránil se mi ve zjevit ve spánku. To proto jsem absolutně nemohl zabrat, ačkoliv jsem utahaný, jako kůň po doběhu Velké Pardubické. Co to ale musí být za gaunera a za grázla, který je schopen přepadnout a zbít dívku ze snu? Musím se někomu svěřit, zavolám Tomášovi, to je ranní ptáče, určitě už nespí. "Ahoj Tome, nespíš? Ne? To je fajn. Poslyš, stalo se mi něco fakt naprosto šíleného, můžu k tobě zaskočit na ranní kávu, všechno ti u ní vysvětlím, ještě teď mi to moc nedochází, budeš valit oči. Tak fajn, za čtvrt hodiny jsem u tebe, čau."

Jdu po prázdné ulici, přesto, že je sedm hodin ráno, sluníčko už zase řádně roztopilo ve svém hvězdném kotli a vypadá to, že nebude dlouho trvat a silnice se opět změní v asfaltové potůčky, říčky a řeky, po kterých budou automobily spíše plout, než jezdit. Ještě přejít přes jednu takovou asfaltovou řeku a už budu u Tomášova věžáku. Dívám se do tváře té žluté bestii, co si hraje na topiče s takovou vervou, že z toho budou za chvíli zase všichni šílet. Najednou se mi zdá, jako bych na tom modravém, širém poli zahlédl tu otlučenou, ale přesto velmi laskavou tvář ženy, která byla vesmírným orlojem vybrána, coby můj sen. Vidím ji docela zřetelně, najednou šílený zvuk, brzdy auta, tupý náraz!


pátek 5. června 2015

Scott Kelly + Steve Von Till

O metalistech se říká, že to jsou lidé, kteří pozbyli citů a něhy. Což je pochopitelně nesmysl a opak je pravdou. Členové kapel, jako jsou například Neurosis, či Tribes of Neurot to vrchovatou měrou dokazují na svých vedlejších, sólových albech. Dámy a pánové, dovolte mi, abych vám představil Scotta Kellyho a Stevea Von Tilla.







středa 3. června 2015

Osamocený paňáca

Tam někde v dálce zjevil se šašek,
co vize měl a oči nekalila mu krátkozrakost,
on neviděl jen černou a bílou, též
lid nevnímal jen jako kostry obalené masem, on totiž
auru zřel u každé lidské bytosti, neb
chápal události minulé, přítomné a nastalé.
Kašpar bylo jeho jméno a on neznal pravdu o tom,
kým byl seslán, ale rozuměl dobře důležitosti jeho poslání.
Měl totiž pomoci lidstvu, zbavit ho tíže,
co samo si na svá bedra dobrovolně kladlo, když jak
pejsek za svou huňkou hnalo se za mamonem
vlastní nadřazenosti a nabubřelé povýšenosti.
Tak mluvil k prvnímu králi, co šel mu vstříc.
"Králi, ve své počestnosti a uvědomělosti
nabízím vám své oddané a bezelstné služby,
budu vizionářským vůdcem a prvním rytířem,
co beze zbraně povede lid k lepším zítřkům,
nepotřebuji vojsko, ani služebnictvo, jen
nech mě mluvit můj spravedlivý a moudrý pane."
Král sice spravedlivý byl, avšak moudrý jen zpola a tak
šaškovi mluvit nedovolil, jen zbrkle pronesl.
"Jsi klaun, tak skákej, kozelce metej a lid rozvesel,
na mluvení tu jsou jiní, rádců mám dost, copak nevidíš?"
A vskutku, rádců měl král požehnaně a ti
hubou a pantem mleli hodiny, dny, měsíce a roky,
slov z jejich mord padalo přehršle, ale kloudná rada žádná.
Šašek prochodil něco škrpálů a navštívil desítky států,
všude mu však hráli tu samou písničku o rádcích, a tak
čas plynul a lid dál pod vedením svých neuvážených králů
plundroval Svět a ubohému Kašparovi z toho bylo ouvej,
ale mluvit nemohl, jelikož král dal mu jazyk utnout a tak
nebožák mohl jen dál skákat a kozelce metat,
slzy valily se z jeho vizionářských očích, však marně, když
každý se jen smál jeho přemetům, fíglům a trikům.
A tak stále dál lid pustošil ten dar, co mu byl dán a
příroda chřadla, až byla dočista zdevastována,
zvadla a nemaje odporu proti lidské bezohlednosti,
pozbyla svou neutuchající krásu a zcela zahynula a tak
Země pozbyla přírodu, faunu, floru a též pozbyla viníka,
tu holotu, sebranku, chátru a lůzu lidskou,
marnotratnou, sobeckou, bezohlednou a necitelnou, a tak jen
znavený paňáca jsa nesmrtelný kráčí sám zpustlou Zemí.

pondělí 1. června 2015

Rezavá veverka

UPOZORŇUJI, ŽE OBSAH TOHOTO ČLÁNKU JE STRIKTNĚ PORNOGRAFICKÝ. NENÍ-LI TI 18, URÁŽÍ-LI TĚ EROTICKÝ OBSAH, NEBO SI MYSLÍŠ, ŽE BY TĚ MOHLA ČETBA EROTICKÉ POVÍDKY NEGATIVNĚ OVLIVNIT, PŘEČTI SI RADĚJI NĚJAKÝ BULVÁRNÍ PLÁTEK, NEJLÉPE TEN, DO KTERÉHO PŘISPÍVÁ "NEJLEPŠÍ" ČESKÝ NOVINÁŘ PAVEL NOVOTNÝ. Smějící se


Pamatuji si to, jakoby se to stalo včera, protože na takový typ zážitků se zapomenout jednoduše nedá. Na mládí vzpomíná každý rád a o to radši, je-li ta vzpomínka slastná. A tato vzpomínka je dodnes pro mě jedna ta z nejvoňavějších a chutná tak medově, že se při ni instinktivně olíznu. Aby také ne, byl jsem tenkrát na střední, ve druhém ročníku, táhlo mi na 16 a největší moje starost byla vstát ráno na autobus do školy. Nebyl jsem bůhví jaký fešák, navíc mě během puberty dosti trápila adolescentní vyrážka, takže jsem si nemohl hrát na velikého seladona a vyskakovat si. Ale úplné nemehlo jsem snad také nebyl. Měl jsem již za sebou krátký románek ze spolužačkou z vedlejší třídy, který ale nedopadl příliš dobře a pár několik jednorázových zkušeností v rámci různých oslav, pitek a návštěv diskoték. Většinou došlo jen na líbání, občas jsem se dostal k neckingu a k pettingu, čili jsem pokořil druhou a třetí metu. Vyloženě skórovat se mi podařilo do té doby asi jen 3x.

Tenkrát byl nezvykle velmi horký červen. Slunce se mohlo strhnout svou paprsčitou aktivitou, kterou nás obdarovávalo již druhý týden. Odpoledne to bylo fajn, mohlo se jít k vodě, ale školní dopoledne, to byla v tu dobu naprostá muka. Všechna okna ve třídě otevřena a přesto tam bylo, jak ve skleníku, parno, že se dalo sotva dýchat, o soustředění se na učivo se nedalo ani uvažovat. Navíc ve třídě sedělo spousta polonahých děvčat, spolužaček, které si do školy přihasily pochopitelně jen v sukýnkách a v tílkách. Takže další rušivý element. Dodnes vím, že se to stalo v pondělí, protože jsem byl po víkendu ještě víc líný, než jindy a navíc jsem zaspal, takže jsem vylítl s pelechu, jen jsem se opláchl a už jsem mazal na autobus, který mě měl zavést do té školní, přetopené a zvlhlými frndami našich spolužaček provoněné mučírny a ještě k tomu pozdě, takže průser na obzoru. V autobuse jsem si trochu spravil chuť seznámením se s jednou studentkou, která rovněž zaspala a která studovala na škole ve vedlejším městě, než já. V autobuse jsme byli skoro sami, tak jsme si sedli spolu až dozadu a tam jsme si celou cestu povídali a chvíli jsme se i líbali. Petruška, tak se jmenovala, byla překrásná, měla krátké blonďaté vlásky, úsměv sladký a kukuč tak nevinný, že nebylo těžké si nepředstavit, jak by asi vypadala, kdyby měla v puse místo lízátka, které spořádala během našeho seznamování a předtím, než se začala olizovat se mnou, něco úplně jiného. Měl jsem tedy jednak sladko v puse a především těsno v kalhotách, které mě pak trápilo celý den. Před jejím vystoupením jsme si vyměnili telefonní čísla, tudíž jsem se mohl těšit na další setkání, při kterém snad nedojde už jen na líbání.

Do školy jsem dorazil asi 10 minut před koncem první vyučovací hodiny, nemělo smysl rušit výuku, rozhodl jsem se tedy, že nejprve zajdu do kabinetu našeho třídního a vysvětlím mu můj pozdní příchod do boudy. Zaklepal jsem se tedy na kabinet, který obývala, kromě našeho třídního profesora i poměrně čerstvá posila našeho pedagogického sboru, češtinářka Dvořáková. Byla to třicetiletá zrzka s dlouhými a kudrnatými vlasy a nádhernými tvářičkami, které zkrášlovalo hnízdečko pich, což provokovalo některé studenty k lehkým posměškům. "Dneska máme zase tu rezavou veverku," ozvalo se občas z nějaké třídy. Mě byla ale paní profesorka moc sympatická, ráda nosila takové ty hypísácké šaty, sukýnky a volná roucha, byla to volnomyšlenkářka, co obdivovala Beat Generation, pochopitelně byla velmi sečtělá a hlavně měla vždy dobrou náladu, v životě jsem ji neviděl rozčílenou. A navíc, na třicet nevypadala ani náhodou. "Je tady pan profesor Kostrhun?" zeptal jsem té milé kantorky, poté, co jsem zaklepal, vstoupil jsem do jejich společného kabinetu a pozdravil. "Ne, není tady, má přece hodinu, mimochodem, co ty tady, neměl by si sedět taky ve třídě a mořit svůj mozek učivem, hmm?" začala mě vyzpovídávat ryšavá profesorka s úsměvem na rtech. "Když, já, já, já jsem dneska zaspal, tak, tak jsem se chtěl hned panu profesorovi omluvit," soukal jsem nervózně ze sebe. "Teď jsem teprve přijel a myslím, že bude lepší, když půjdu do třídy až o přestávce," drmolil jsem dál. "No to máš asi pravdu, to bude opravdu lepší. Trápí tě ještě něco jiného?" zeptala se a já si všiml, že se mi kouká na poklopec, zároveň jsem si uvědomil, že mám erekci, pták mi prostě stál, možná už od rána, nebo z Petry z autobusu a milý úsměv naší češtinářky to jen dorazil. "Ne, to bude všechno, děkuji a omlouvám se za vyrušení," vypadl jsem z toho kabinetu a byl jsem jako v transu. Pořád jsem měl před očima ten její úsměv a výraz, který mi nedal klidu celé vyučování. O přestávkách mě zabavili spolužáci a spolužačky, jenže z výuky jsem neměl vůbec nic. V mysli se mi usadila touha s chtíčem a bránila mi, byť jen na chvíli myslet na něco jiného. "Ty vole, navíc dneska i odpoledka a navíc máme češtinu" uvědomil jsem si, že máme odpolední vyučování zrovna s paní profesorkou Dvořákovou. Takhle roztěkaně a nesoustředěně jsem se nikdy předtím necítil, hlavu jsem měl, jako v úlu a i moje myšlenky poletovaly bezcílně jedna přes druhou a v krkolomnosti do sebe narážely. Uf, dopolední vyučování jsem nějak přežil, omluva třídnímu, kterého jsem o přestávce potkal na chodbě, proběhla také bez komplikací, jen že musím donést potvrzení od rodičů. "Jdeš s námi ven?" zněla obvyklá a logická otázka spolužáků na začátků veliké, před odpolední přestávky, která trvala celých 45 minut, takže se celé osazenstvo třídy rozuteklo ven. "Ne, radši si opíšu ty zápisky z první hodiny, přijdu za vámi možná později," zněla moje odpověď, ačkoliv mi bylo jasné, že k výpiskům se nedostanu ani náhodou. Najednou mi to přišlo všechno takhle nějaký potupný, trápit se celý den a pak jít na záchod a tam si ho vyhonit. Nedalo se ale nic dělat, byl jsem úplně mimo, semínko chtělo a potřebovalo ven. Šoural jsem se tedy chodbou, abych si byl jist, že někdo ze studentů mě na záchodě nebude rušit. Už jsem bral za kliku záchodu, když jsem svůj zrak zaměřil na kabinet, kde už jsem dneska jednou byl. Kostrhun už jel domů. My jsme jediná třída, která má dnes odpoledku a máme Dvořákovou. A najednou mi v mozku začal hlodat červotoč, jehož drzost a nesoudnost neznala mezí, byl jsem jak opilý, či zfetovaný, když jsem se rozhodl místo potupné honitby o milionkrát smělejší plán.

Opět jsem klepal na kabinet profesorky Dvořákové. "Á, ty už jsi tady zase, snad si znovu nezaspal?" usmívá se a tentokrát vstává a jde mi vstříc. "Paní profesorko, já se jdu ještě jednou omluvit za to ranní vyrušení," snažím se působit sebevědomě. "Ale, jaképak vyrušování, přišel ses ráno omluvit, to je přece v pořádku, ne?" usmívala se na mě něžně a přitom opět sklopila zrak na můj poklopec. "Ale vidím, že ten ranní problém tě ještě nepřešel," neodpustila si poznámku a přitom mi hleděla do očí, stojíc jen kousek vedle mě. "Mrcha jedna, je nad věcí, to jí nedaruji," řekl jsem si, potočil se tak, abych měl její záda před sebou, a hřbetem své ruky jsem sjel po její páteři, od šije, až po kostrč. "A vám nic nechybí paní profesorko?" tentokrát jsem se zeptal já a sledoval její reakce. Neodpověděla, jen tiše zasténala. Neváhal jsem a zajel jsem jí rukou pod košili, nazdvihl ji podprsenku a prsty ji začal laskat bradavku. Po chmatu jsem zjistil, že má veliké prsní dvorce, to mě vzrušilo ještě víc. Stoupl jsem si k ní na těsno a začal ji líbat krk a šíji. "Počkej, pro jistotu zamkneme, ať nás nikdo neruší," navrhla a já souhlasil. Vzal jsem ji proto lehce za ty její zrzavě kadeřavé lokny vlasy a vahou svého těla jsem ji tlačil ke dveřím. Dvakrát pootočila klíčem, zatímco já jsem přešel do ofenzivy, tím, že jsem jí zajel pod volnou sukni a začal ji dráždit pipinku přes kalhotky, které už měla beztak promočené. "Sundej si ty gaťky, dělej, ať k tobě můžu pořádně," přikázal jsem ji, ačkoliv už jsem ji v podstatě kalhotky sundaval během toho, co jsem tu přikazovací větu říkal. "A teď košilku a podprdu, honem," žadonil jsem nedočkavostí. S radostí mi pomáhala, zatímco se na mě pořád rozverně usmívala. Během chvíli přede mnou klečela nahá, do vzduchu trčely její pevná ňadra ozdobená ztopořenými bradavkami, které majestátně prosily o polaskání. Jen vykasanou sukni měla obtočenou kolem pasu. "Proč se také nesvléknete studente?" vrátila se na chvíli do role profesorky a já s radostí poslechl. "Dej nohy od sebe a pořádně si ji roztáhni, chci ji vidět, co nejvíc roztaženou," ztratil jsem poslední zábrany. Okamžitě mě poslechla a počala se sama dráždit, laskat a masírovat, přičemž její kundička začala produkovat až neuvěřitelné množství té rozkoš přinášející medoviny, která se jí řinula z její překrásné svatyně. "Maruško, ty jsi tak nádherná," obdivně jsem pochválil svoji češtinářku, zatímco jsem ukončil vlastní svlékání. "Nejste studente nějaký drzý," stiskla mi pevně kulky ve své dlani, zatímco můj čůrák už pyšně hlásil, že je v pozoru a připraven k ústnímu přezkoušení. Laškovně na mě zamrkala a krouživým pohybem přejela dlaní přes celou plochu mého narůžovělého bojovníka. Pak mi opatrně stáhla předkožku a jazykem mi začala masírovat uzdičku. Náhle moji mysl zaplavila nevýslovná slast. Připadal jsem si, jako kdybych se dostal do vodního víru, který se mnou smýká z jedné strany na druhou. Tady jsem se ale nemusel bát utonutí. Od té doby vím, jak se cítí muž, který se ocitne v Edenu. "Saj," zněl můj jednoduchý příkaz, který jsem se snažil pronést, co nejvíce autoritativně. Maruška si toho očividně všimla. "Chceš, abych byla tvoje kurvička?" optala se mě tak něžně a s takovou odevzdaností v očích, že se mi z toho až zamotala hlava. "Jo, vykuř mě ty moje profesorská kurvičko," připadal jsem si jako polobůh, jako člověk, co pokořil něco nepokořitelného. Je to moje profesorka, osoba, která má být pro mě autoritou, zdrojem vzdělání a výchovy a ona teď saje mého ptáka, kterého si za chvíli vrazí do své zbrocené pindy. "Koukej mi hezky do očí čubičko," tuhle chvíli jsem si chtěl náležitě vychutnat a užít. Paní profesorka se vůbec nebránila. Poskytovala mi svoji pusinku z takovou péčí a láskou, z jakou nám vždy vyprávěla o všech těch spisovatelských mistrech při hodinách literatury. Jazykem rejdila po mém ztopřenci, jako medvídě po špalku tureckého medu. "Chci vás taky ochutnat, paní profesorko," navrhl jsem představu o možném sledu budoucích událostí. Beze slova si lehla na svůj stůl a široce roztáhla své nohy, její broskvička voněla touhou a chtíčem a byla bohatě orosená. Jen jsem párkrát přejel jazykem přes její klitoris, Maruška začala sténat tak pronikavě, že jsem měl strach, že to musí být slyšet až na chodbu, ale upřímně řečeno, bylo mi to úplně jedno. Kdyby se v ten daný moment objevil ve dveřích psychopat a zamířil na mě zbraň, jen se usměji a roztáhnu svoji náruč, aby měl k srdci, co nejblíže. "Olízni mi i řitku, studente," poprosila mě Maruška. Paní profesorka se musí poslouchat, tak jsem tak učinil. Pak jsem jí do zadečku pomalinku a opatrně zasunul svůj palec, později i ukazováček. Moc se jí to líbilo. Ležela přede mnou, jako satanský oltář, stačilo jen předříkat mantru, vstal jsem a svým ztopořeným údem jsem přejel přes ten její oltářík, který mě instinktivně a s animální razancí vtáhnul do své zvlhlé moci. Jal jsem se přirážet. Naše těla splynula v jedno, už jsem neexistoval já a ni ona, byli jsme jen my, jedna bytost, bytost nadlidská, zrozena sílou erotiky a vůlí po sexu. Ha, k čemu jsou falešné city a láska, která pomine, když máš v krvi zvířecí chuť na šukání. Kdo by nás chtěl soudit? Jak vůbec můžete soudit a odsuzovat něco tak prvotního, jako je touha po uspokojení. Rejdil jsem v paní učitelce, jako smyslu zbavený, ani nevím, kde se to ve mně při mé mladické nezkušenosti vzalo. Patrně to reálně vypadalo zcela jinak. To jen má, chtíčem omámená mysl to vnímala takhle intenzivně. Po chvilce jsem vyklouzl z té profesorské kundy a moje péro zdobila Maruščina šťáva. Bylo ji dost pro můj další smělý plán. Špičkou žaludu jsem zaťukal na její zadní vrátka, podíval jsem se jí do tváře, abych si přečetl její reakci. Souhlasně se ušklíbla. Pomalinku jsem se tedy probíjel do jejího análku. V tomhle ohledu jsem byl skutečně panicky nezkušený, paní profesorka však vzala můj falus zkušeně do své ruky a ulehčila mi tím situaci. Stačilo jen pár přírazů a já věděl, že semeno už v kulkách dlouho neudržím. "Kam to chcete, paní profesorko?" vyždímal jsem ze sebe patřičnou otázku. "Dej mi to na obličej, prosím," zněla žádost. Zlehounka jsem opouštěl tu rektální modlitebnu, ale to už mi krásně a silně cukalo v koulích a já odtušil, že až k obličeji už to nestihnu a tak jsem raději zkropil paní profesorce tu její protaženou kundičku. "Ale studente, řekla jsem snad na obličej, ne?" sprdla mě má češtinářka. "Omlouvám se, dostanu poznámku?" usmál jsem se. "Ne, mě to nevadí, pro dnešek vám to odpouštím, studente" oplatila mi úsměv a začala si nabírat na prsty mé sperma a olizovat si je. Napadlo mě, že musím své faux pas alespoň trošku vyžehlit a tak jsem strčil do její lasturky svůj prsteníček s prostředníčkem a začal jsem kmitat. Netrvalo dlouho a tělo profesorky Dvořákové se otřáslo v břeh přetékajícím orgasmu. Byl to pohled pro Bohy, až příliš na jednoho studenta. "Jsi tak překrásná," laskal jsem a mazlil se s jejími bradavkami. Ona si ještě chvíli hrála s mým spermatem.

Pak jsme se utřeli a ještě pár okamžiků se líbali, načež jsem odešel do své třídy, kde už se scházeli studenti, mí spolužáci k odpolední výuce. Byl jsem pořád, jak omámený. Náhle zazvonilo a do třidy vstoupila paní profesorka Dvořáková, ovšem už ne jako moje kurvička, ale už jen zase jako naše češtinářka, ale já jako jediný jsem stále cítil opojné aroma našeho obcování. Během přednesu, kdy paní profesorka procházela mezi námi studenty, jsem si všiml malého bílého flíčku, který ji ulpěl na sukni. A já dobře věděl vše o původu této skvrnky!