Někdy silně pochybuji o nevyhnutelnosti rčení, že peklo se nachází hluboko v podzemí, zatímco klenba nebeská musí být zákonitě pomyslným vchodem do ráje. Zrovna tuhle totiž z nebe sálal takový žár, že není bláznovstvím vyřknouti, že tak kurevský horko nemůže mít na svědomí jakákoli postava ráj obývající. Nebo že by andělé, cherubíni a serafíni mohli být takoví hajzlíci, že by nám, lidu, tomu "nejmoudřejšímu" stádu Světa, snad jen ze srandy, či ze škodolibosti chtěli dát ochutnat a okusit sílu výhně, která se dá směle označit za pekelnou? Není to náhodou tak, že i v nebi se může nacházet nějaká ta svině a naopak v pekle nějaký ten dobrák? Anebo, není to nakonec tak, že nebe a peklo jedno jest? Vždyť podíváme-li se na věc globálně, tak ta naše Zemička je vlastně ve své podstatě tuze maličká a naopak vesmír je ve své rozmanitosti, rozsáhlosti a velikosti tak nepřehledný, že tam lze schovat i několik rájů a ještě více pekel. Člověk je přece tak malá figurka a hraje tak bezvýznamnou roli v tomto vesmírném dramatu, že mu snad ani nepřísluší o tomto přemýšlet.
Tu noc jsem oka nezamhouřil, byl jsem jak insomniak, co touží slastně spočinout, ale nebylo mi přáno tohoto daru, co s nocí nabízen jest. Snad za to mohlo právě jen to tropické horko, ta nefalšovaná výheň, která v noci jen nepatrnou měrou ochladla oproti slunnému dni, a sluneční žár byl snad jen o to menší, že na tu nebohou a vyprahlou Zemičku nebylo vidět. A to je s pohledem do kalendáře teprve předehra, jen první tóny té ódy na léto a na ten žlutý dar, co nám život dává, ale který nás dokáže svou nesoudností také pěkně štvát. Nespal jsem tedy celou noc, až nad ránem jsem zlehka zaklimbal a má mysl se, byť jen na malý okamžik mohla ocitnout na břehu druhém, když tu náhle zvonek mrštil mnou zpět přímo do neútulných a špičatých pařátů nehostinné reality. Otevřel jsem sotva zavřené oči a celý zpitomělý přemýšlel, zda se mi to zvonění jen nezdá, jestli jsem přece jen na moment neusnul, ale zvonek se hlásil znovu a vehementně o své právo, rušit člověka, když mu není zrovna nejlíp. Kouknul jsem na hodinky, které ukazovaly 6 hodin. Jo, to je ideální čas na vstávání v sobotu ráno po probdělé noci. Sedl jsem si na postel a pomalinku vstal, doufaje, že nezvaný návštěvník přece jen usoudí, že na návštěvu je přece jen trochu brzy a přestane mučit tlačítko zvonku svým prstem. Ale ne, mé naděje byly liché, zvonivý trýznitel řinčel dál, jak smyslu zbavený. Došel jsem ke dveřím, sluchátko jsem ani nezdvihl a rovnou jsem zmáčkl tlačítko, které vpustí nezvaného, ranního hosta do vchodu. Vyřídím si to s ním osobně, pěkně z očí do očí, sjedu ho na tři doby, že si to za rámeček nedá. Odemkl jsem a zprudka otevřel dveře. V mezaninu byl slyšet jen zvláštní šramot, kroky žádné. "Kdo je to, sakra?" nezakrýval jsem svou roztrpčenost a přitom nedočkavě vyhlížel, kdo že se to objeví před mými zraky. Odezva žádná, šouravé zvuky se však přibližovali, někdo tam bezesporu je. Ještě chvíli jsem čekal a tu se mi před očima jakoby ze snu objevila postava krásné, mladé a nahé ženy. Nakonec jsem však zřel, že to není obyčejná žena, ta postava měla totiž křídla, respektive jejich zakrvácené zbytky se snažila udržet ve svých rukou. Krev z nich kapala, nebo spíše stékala na podlahu. "Potřebuješ nějak pomoc, mohu pro tebe něco udělat?" zeptal jsem se hloupě, místo toho, abych hned šáhl po telefonu a vytočil číslo záchranné služby. Byl jsem logicky v obrovském šoku. Nahý, raněný anděl se přece jen nepotkává každý den. "Už je pozdě, mě už není pomoci, za chvíli zemřu, to je nevyhnutelné, jen jsem se ti přišla omluvit," její hlas zněl velmi zvláštně, byl velmi tichý, přesto absolutně zřetelný a zněl elektrizujícím dojmem. "Za co omluvit, to je nesmysl, počkej, já zavolám záchranku, potřebuješ doktora," začal jsem uvažovat alespoň trošku prakticky a uvědoměle, navzdory této šílené situaci, která se vymykala veškeré možné realitě. "Na naše trable jsou lékaři krátcí, my máme život jepičí. V noci jsem měla být tvojí společnicí, měla jsem spočinout ve tvém objetí a následně z tebou prožít chvilky plné něhy a vzájemného porozumění. Patrně i na projevy lásky by došlo, milování též nebylo vyloučeno, ale na vše už je pozdě, mé žití je u konce. Správně by si mě neměl ani spatřit, ale pokládala jsem za nutné, se ti za zmeškání omluvit, ale jak sám vidíš, není to moje chyba, přepadli mě, zbili mě a křídla mi uřezali. Též tě chci o něco poprosit" Hleděl jsem té bytosti do tváře a kromě slz, které se ji v kapkách linuly po líčkách a tvářích, jsem viděl, že její obličej skutečně vykazuje známky bití. Také ruce měla samou modřinu a otok a její ňadra i břicho byly plné škrábanců a oděrek. "A kdo ti to všechno udělal?" zeptal jsem se a vykročil jsem směrem k ní, abych ji pohladil, případně i obejmul. Prudce sebou trhla a rychle uskočila o tři kroky zpět. "Nedotýkej se mě prosím, jakýkoli tvůj dotek mě okamžitě usmrtí," varovala mě dosti vystrašením hlasem, který stále působil elektrizovaně. "Mají všichni andělé takto znějící hlas?" pomyslel jsem si, když jsem si ji prohlížel od hlavy až k nohám. Tělo měla skutečně samý bolák a podlitinu, přesto se nedalo polemizovat o její kráse. Dlouhé tmavé vlasy, pronikavě hledící, kaštanové oči, krásná, dívčí postava, větší, přesto pevná prsa a patrné i krásné nohy, což bylo těžké posuzovat, neb její prsty a chodidla hyzdila špína a vytékající krev. "Pozbyla jsem křídel, musela jsem tedy za tebou pěšky, šla jsem za tebou celou noc" pronesla, když si všimla, že si prohlížím právě její poraněné nohy. "A proč se tě nesmím ani dotknout?" pokusil jsem se ještě zeptat, ačkoliv jsem tušil, že mi dostane stejné odpovědi, jako poprvé. Nemýlil jsem se. "Každý tvůj, byť jen minimální dotek mě naráz usmrtí, prosím dovol mi dokončit svoji omluvu. Také tě chci pokorně požádat o tvoje odpuštění, že jsem se k tobě nedostavila včas. Odpuštění je pochopitelně na tobě, ale pokud mi nepromineš, na věky budu zatracena bloudit v temnotách ze žhavými uhlíky na zádech místo nových křídel. Proto tě moc a moc žádám, projev schovívavost a podaruj mě slovy, která sejmou z mých beder to žhnoucí prokletí, buď prosím tak velkorysý, smiluj se nade mnou a dovol mi po mé smrti znovu procitnout s novými křídly. "Odpouštím ti, jen mi prosím řekni, kdo jsi, máš nějaké jméno?" naše pohledy se střetly ve smírném a láskyplném objetí. "Nemohu ti prozradit své jméno, rovněž bych byla zatracena, jen ti prozradím, že mé jméno je tuze krátké a lidé ho vyslovují, až když se se mnou rozloučí. Děkuji ti za odpuštění, teď už je ale čas na mé klidné spočinutí, díky tobě zemřu v klidu, nebudu prokleta a po nějakém čase se znovu zrodím." Naposled se mi zahleděla do očí, načež se otočila, ukázala mi svá záda, ze kterých ještě trčely pahýly utnutých křídel, a tiše se odšourala do mezaninu. Byl jsem jako opařen, jsa v mrákotách, ze kterých jsem se probral asi až po minutě. Ještě jsem za ní vyběhl, jestli ji snad ještě nezahlédnu, ale ta osoba zlomeného anděla byla ta tam. Jako by se po ni zem slehla. Veškeré rudé stopy, které způsobila krev kapající ze všech těch ran na jejím těle včetně křídel, byly náhle pryč.
Pořád jsem, jako v mrákotách, nemohu a nedokáži myslet na něco jiného. Však se také není čemu divit. Komu se někdy stalo, že v 6 ráno ho přišel navštívit anděl, aby se mu omluvil. Netuším, jen přemítám hnán neklidem a naprostým rozčarováním. Cosi mi našeptává, že to nutně nemusel být anděl. Kdo ale hergot byla ta nahá dívka s useknutými křídly. V hlavě mi to šrotují její slova, "…mé jméno je tuze krátké a lidé ho vyslovují, až když se se mnou rozloučí." A už je mi to jasně, vždyť to přece nebyl žádný anděl, ta dívka byla můj sen, kterému někdo násilím zabránil se mi ve zjevit ve spánku. To proto jsem absolutně nemohl zabrat, ačkoliv jsem utahaný, jako kůň po doběhu Velké Pardubické. Co to ale musí být za gaunera a za grázla, který je schopen přepadnout a zbít dívku ze snu? Musím se někomu svěřit, zavolám Tomášovi, to je ranní ptáče, určitě už nespí. "Ahoj Tome, nespíš? Ne? To je fajn. Poslyš, stalo se mi něco fakt naprosto šíleného, můžu k tobě zaskočit na ranní kávu, všechno ti u ní vysvětlím, ještě teď mi to moc nedochází, budeš valit oči. Tak fajn, za čtvrt hodiny jsem u tebe, čau."
Jdu po prázdné ulici, přesto, že je sedm hodin ráno, sluníčko už zase řádně roztopilo ve svém hvězdném kotli a vypadá to, že nebude dlouho trvat a silnice se opět změní v asfaltové potůčky, říčky a řeky, po kterých budou automobily spíše plout, než jezdit. Ještě přejít přes jednu takovou asfaltovou řeku a už budu u Tomášova věžáku. Dívám se do tváře té žluté bestii, co si hraje na topiče s takovou vervou, že z toho budou za chvíli zase všichni šílet. Najednou se mi zdá, jako bych na tom modravém, širém poli zahlédl tu otlučenou, ale přesto velmi laskavou tvář ženy, která byla vesmírným orlojem vybrána, coby můj sen. Vidím ji docela zřetelně, najednou šílený zvuk, brzdy auta, tupý náraz!
Žádné komentáře:
Okomentovat