Objal ho, horlivě ho svíral,
pokoušel se pozřít jeho duševní já,
tiskl se k němu, sic věděl, že
není cesta zpět, jelikož
lidské hlouposti se meze nekladou a
čas, ten odvěký nepřítel,
plive jim s chutí do tváří,
dnes je zle a zítra líp nebude,
pro rány boží neproste pána o
slitování, pánů je spousta, co
osedlali si úředního šimla a
stranický aparátčík již zlověstně
třímá v prstech spoušť,
bubínek se točí, věc byla rozhodnuta,
teď jen zvolit kulku, která tu
chamraď naučí poslouchat, tančit a
pískat, tak jak velectěný funkcionář
klikou točí u skeletonického flašinetu,
co rozladěný je tak, až je z toho
v srdci teskno, ouzko a bolavo, ale
na lásku se dnes ohledy neberou,
není-li to ta láska pravá, vyvolená,
ouřadou posvěcená a štemplem stvrzena.
Tiskne se k němu, cítí, jak jeho líc
taje pod Petrovým dechem,
hledí si do očí, zajisté naposled,
ne však poprvé a to je přednější,
vzpomínky nejdou smazat,
miluješ-li tak pevně a souznivě,
před Bohem jsme všichni nazí a
Bůh to ví, ačkoliv nehodlá zasáhnout.
Všechny vzpomínky,
ty lístečky z kalendáře vytrhané,
ty poupata květin,
co nestihnou zvadnout ve jménu zásad,
hloupostí křtěných a zákonem páchnoucí.
Vzpomínky na první setkání,
na první polibek,
na pocit odevzdání, když
Petr bral Pavla do úst,
jeho vznešeně ztopořenou hostii,
na první milování, co něhou zvonilo tak, že
celá místnost tetelila se blahem.
Vzpomínky na každé vyznání lásky
vyřčené vždy s horlivou touhou,
po žhavém chtíči sladce volající,
běhají myslí dvou prokletých milenců,
zrovinka k smrti odsouzených,
jen několik momentů před popravou,
nikdy více jeden nepolíbí druhého,
však v těsné blízkosti pro vždy
vydechnou spolu. Provinění?
LÁSKA.
Žádné komentáře:
Okomentovat