Sladká Jane - Sweet Jane

Chcete si poplakat? Dneska vám totiž nabídnu tuze dojemný snímek. Žádnou čistě romantickou selanku ale nečekejte, i když lásky je v tomto filmu také dostatek. Tento příběh se totiž odehrává v poměrně drsném prostředí narkomanů, feťáků chcete-li. Zárukou kvality je podle mě výborně napsaný scénář, který nabízí jak dojemné chvilky, tak realisticky naturalistický obraz běžného života závislých lidí. Také herecké výkony obou hlavních představitelů, Samanthy Mathis a především Josepha Gordona-Levitta, jehož mladická vizáž mu v sedmnácti letech dovolila ztvárnit patnáctiletého Tonyho, si zaslouží veliký obdiv.

Tak tedy, Jane je mladá, celkem inteligentní žena, která je však těžce závislá na heroinu a jiných drogách. Právě se předávkovala, takže skončila v nemocnici poté, co ji záchranáři jen tak tak zachránili holé žití. Jane však o lepším způsobu života zdaleka nepřemýšlí, neumí si představit život bez drog. Navíc, v rámci různých vyšetření bylo zjištěno, že je HIV pozitivní, ona však tuto zprávu přijme tak, jako by jí bylo oznámeno, že má rýmu, laxně a bez emocí prosí lékařku o dávku morfia. Když jí není vyhověno, rozhodně se, že nemocnice ji nemá co nabídnout a dá se na neohlášený odchod. Prochází chodbou, spíná ruce a cosi si drmolí. V tomto okamžiku ji zpoza skleněné dveře zahlídne právě patnáctiletý Tony, který v zoufalé feťačce spatří modlícího anděla. I Tony je navzdory své dětské nevinnosti rovněž HIV pozitivní a poté co spatří svou cherubínku, je okamžitě rozhodnut nemocnici opustit a sledovat svou vyvolenou.

Filmů o drogách a závislých lidech je poměrně dost, všichni asi znáte Trainspotting a Requiem za sen. Někteří z vás možná viděli Acid House, Human Traffic, případně třeba My, děti ze stanice ZOO, nebo Candy. Sweet Jane je spíše takový malý, nezávislý filmeček a mě se na něm právě moc líbí to, že jednak nabízí drsnou realitu, tak i spoustu emocí, i když to jsou většinou emoce smutné. To spojení dvou mladých lidí, kteří se blízké smrti nevyhnou, ale kteří v sobě objeví zalíbení jeden pro druhého, mě dojalo do té míry, že se bez studu přiznám, že tento film vždycky obrečím. Ne, já u něho nepláču, jednoduše u něho bulím s hlavou zabořenou v polštáři, jako malé děcko.