Svět je opravdu hodně malé místo, ač se to nezdá. A to naše západočeské město, ve kterém žiji je ještě menší. Jak jinak lze totiž vysvětlit to, že v obci, která čítá bezmála 15000 obyvatel se a to považte v jednom panelákovém vchodě objeví hned tři živočichové téhož jména? Na druhou stranu je to až velmi jednoduché, hned vám to vysvětlím.
Psal se rok 1978 a jedni manželé, kteří nemohli mít své dítě, si jednoho synka adoptovali. A ten chlapec, když trošku povyrostl a naučil se žvatlat pár slov, si sám zvolil svoji přezdívku. Když se ho totiž kdokoliv, ať už známý, či neznámý optal osudnou větou "chlapečku, jak se jmenuješ?" hoch nelenil a z plných plic jal se vykřikovat, "Akim, Akim, Akim." A tak ho celá rodina počala oslovovat touto samozvolenou přezdívkou.
Roky uběhli, Akim vyspěl do ehm zdatného jinocha a později i do ehm ehm ještě zdatnějšího muže. Vystudoval, zapojil se do pracovního procesu a společenského života plného zábavy i smutku, stejně jako všichni ostatní v jeho okolí. A tak si žil klidně, jsa jediným Akimem ve městě i v ulici. Jenže chyba lávky. Jednoho letního dne, když se Akim vracel z jakéhosi fetu, není nutno dodávat, že ve značně podroušené náladě, se vyškrábal do schodů a už už štrachal po kapsách pro potřebné klíče od bytu, tu se náhle z mezaninu ozval rázný ženský hlas. "Akime, lehni!" No uznejte, to by zmátlo každého, tím spíš, má-li nakoupíno, že? Nicméně opilý Akim zachoval klid, nezpanikařil a nezalehl tak, jak to dělají vojáci při rozcvičce, když narukují. Ne, že by mu poloha lezmo byla v danou situaci proti srsti. Pivní i panáková průprava proběhla v plné palbě a také již byla doba, když slušné občanstvo vstávalo na své ranní šichty. Akim přesto zachoval duchapřítomnost, nezalehl, dál hledal ty zpropadené klíče a čekal, co se bude dít. Tu se náhle z mezaninu, kde se vzal, tu ze vzal, vyloupl bílý bišonek, poskakujíc jak střelený a vrtíc ocáskem, hnal se k Akimovi, čili ke mně.
Trvalo jen několik málo sekund a z mezaninu vyšla i jeho panička, moje vrchní sousedka. Inu, nachodil jsem co možná nejinteligentnější výraz, kterého jsem byl schopen, což se pochopitelně minulo účinkem, jelikož má vizáž byla jasně a zřetelně vypovídající. Vlas rozvrkočen, obličej, respektive ksicht povadlý, oko krvavě zarudlé, postava mátožná, sotva stojící, pohyb nejistý, případně samovolný, mluva nezřetelná a šatstvo? Pche, lehce, či spíše více špinavé, snad polité rumem a páchnoucí tak, jakoby snad každá cigareta, co v daném, oprava v daných lokálech nevalné pověsti byla vytáhnuta, se zabodávala svým odérem do mého ošacení. No smrděl jsem jak rasův pytel, to bez mučení přiznávám. Na štěstí, moje vrchní sousedka byla a stále je chápavá a uznalá žena a tak můj momentálně zbídačený stav přešla bez zděšených pohledů, počastovala mě dokonce i upřímným úsměvem, jen si neodpustila poznámku. "Že vy jste zase něco slavili?" načež jsem ji popravdě odvětil, že ano. "Pořídila jsem si psa, je to bišonek a jmenuje se Akim," vysvětlila mi, proč mi u nohy hopsá ta bílá štěkající kulička. "Aha," prohlásil jsem a snažil jsem se chovat, co možná nejstřízlivěji. Mé myšlenky již ale létaly na nadýchaném obláčku, který mi dovolí spočinout spánkem opilcovým. Ani jsem si nebral osobně sousedčin povel, "Akime, nech pána, fuj je to," nakonec ta charakteristika nebyla daleko od pravdy a zapadl jsem raději do bytu, protože jsem taky konečně našel ty zkurvený klíče a vytuhl jsem zcela, ledva jsem padl na postel.
Několik dní na to jsem potkal sousedku znovu, tentokrát již za střízliva a pobavil ji faktem, že pro svého psího mazlíčka zvolila stejné jméno, jaké jsem si jako robě zvolil já, coby přezdívku. Smála se tomu od ucha k uchu, s tím, že teď jsme tedy Akimové dva. A bylo tomu tak. Bohužel, asi tři roky nazpět měl čtyřnohý Akim jakousi zdravotní komplikaci, která nebyla slučitelná ze životem a psík skonal. Majitelka, má sousedka ho pochopitelně se smutkem v srdci oplakala s tím, že už jiného psa nechce ani vidět, ale znáte to. Neuběhlo ani půl roku a u jejich nohou se opět motala malá bílá kulička, další bišonek a hádejte, jak se jmenuje. Samozřejmě, že Akim s pořadovým číslem II. A tak se tedy stalo, že v celkem krátkém časovém horizontu byly v našem paneláku ubytovaný tři Akimové, jeden dvounohý a dva čtyřnozí.
Žádné komentáře:
Okomentovat