Lars von Trier je Bůh, chce se mi zvolat a také tak činím. Tak dobrá, Bůh asi ne, ale filmový génius určitě. A v čem podle mě spočívá jeho genialita? Jednoduše v tom, že on nemá zapotřebí překračovat žádné hranice a bourat nějaká tabu. On zkrátka vnímá Svět jinak a za pomocí svých filmů své vidění života zobrazuje a divák je buď ochoten do tohoto Trierova Světa vstoupit, nebo ne. Jeho snímky jsou označovány jako provokativní, perverzní, šokující. Proč? Protože se často v jeho filmech soulož nepředstírá, ale herci skutečně souloží? Anebo proto, že se Trier nebojí ukázat život ze všech stran, nevidí ho černobíle, ale dává svým divákům možnost vnímat daný příběh nejen pohledem a sluchem, nýbrž i vůní a především otevřeným srdcem? Ano, jeho snímky zobrazují lidí často v krajních, v mnohdy nemilosrdných situacích a jeho postavy nejsou lidští hrdinové. O to víc jsou ale jeho filmy zajímavější.
Miluji jeho filmy, což mi dnes zkomplikovalo situaci, jelikož jsem se těžko rozhodoval, které konkrétní dílko vám doporučit. Nakonec vám paradoxně doporučím film, který má na ČSFD o něco slabší hodnocení, než jeho ostatní filmy. Ne, nemluvím o jeho dvoudílné Nymfomance, která pohoršila něco diváků a kritiků, přesto vám ji mohu též vřele doporučit, máte-li chuť na eroticky pikantní příběh (na rozdíl od té stupidity 50 Odstínů šedi).
Dnes vás ale pobídnu ke zhlédnutí Antikrista. Příběh je to prostý a tragický. Manželé přijdou o malého synka, který nedopatřením a nehlídán vypadne z otevřeného okna, zatímco jeho rodiče se ve vedlejší místností vášnivě milují. Následuje postupné a samozřejmě velmi táhlé vyrovnávání se nejen ze ztrátou zemřelého potomka, ale především jsou oba manželé nuceni pohlédnout pravdě do tváře a zápolit s myšlenkou, do jaké míry jsou vinni a zda nezpůsobili smrt svému synovi vlastní nepozorností. Rozehrává se tedy drama o vině, odpuštění si a o schopnosti žít s tímto cejchem dál. Manželé se pro tento účel uchýlí na svoji chatu, která se nachází kdesi, mimo běžnou civilizaci, kde se spolu, ale i každý sám snaží s krutostí osudu vyrovnat.
V jedné recenzi jsem četl, že to je nejkrásnější film o těch nejhnusnějších věcech. S tím mohu jen souhlasit. Ono je to vlastě pro Triera dosti typické, jelikož tento Dán se nebojí ukázat člověka skutečně takového, jaký je. Trier nehledá po filmové stránce nejlepší záběry, mnohdy kašle na kulisy (Dogville, Manderlay), nebo na dokonalost daného obrazu. Pro něj je důležitější herec, respektive postava, kterou herec ztvárňuje. Málokterý režisér nechává své postavy takhle žít a dýchat, jak to dělá právě Lars. Málokdo se dokáže ponořit do hloubky duše a lidské podstaty jako on. Samozřejmě, že tohle chápání filmu není pro každého, což dokazují protichůdné názory na jeho dílo. Jedni ho milují, druzí ho nenávidí. Ale nemá být umění právě takové?
Žádné komentáře:
Okomentovat