Nač je mi sen, když je noc?
Já ve dne toužím blouznit,
mít nebesa na své straně a
snít tak, jak jen lvi to svedou
hladově, instinktivně, bez pardonů a
s Bohem kdesi v útrobách hříšného těla,
které blaženě lapá po chtíči, když
ty vedle mě ležíš,
schoulená,
rozverná,
bezejmenná,
po rozkoši vonící, jak kořist
na kterou mám zálusk,
chvěješ se, ne strachem,
snad mnohem víc, nežli já, když
sahám po tvé svatozáři, co
odebrali ti kdysi dávno,
tobě slastí zaslepené nymfě,
mající v duši světobolný jed.
Směješ se na mě, Bože tak sladce,
až srdce se mi svírá,
něhy náruč plnou máš a těch
doteků významných na rozdávání, sic
bojíš se vlastní samoty,
kdo by se také nestrachoval, neb
samota je peklem tuze žhavým,
nikdo nesnese ve výhni žít, přec
život máme jen jeden,
srdce nám tluče jen pro jedinkrát,
však duše má hnije neláskou a tak
sním tak, jak džungle král snívá a
prosím bohy o smilování,
o slitování ve formě daru co vánek
seslal by do středu těla mého, vždyť
muselo kdesi trochu té lásky zbýt!
Skladba, která mě inspirovala k sepsání této básně. 
Žádné komentáře:
Okomentovat