úterý 30. září 2014

Má dnešní společnost úctu ke stáří?

Mé babičce je bez mála 91 let. Přitom je ale docela samostatná. Sama si vaří a o domácnost se víceméně taky stará sama. Její dcery, tedy moje mamča a tety jí chodí nakupovat a perou jí. Jinak zvládá vše sama. Spolu obstarávají i zahrádku, kde je babička generál a komanduje své dcery - "co a jak" by se mělo dělat. Já k ní chodím tak jednou za měsíc, vyslechnout její životní historky. A jasně babička má úplně jiný názory na život a na svět než já, vidí věci dost jinak, já ji vyposlechnu a odpovídám v kompromisech, které jsou snesitelné pro nás oba. Samozřejmě, některé názory si nechám pro sebe a s některých jejích mi stávají vlasy hrůzou, ale mlčím. Uvědomím si totiž, kolik babičce je, že pamatuje první republiku, kdy se, jak ona říká, se šetřilo s desetníkem, prožila nacismus, válku, nucené práce, návrat do válkou zničené vesnice ze zbytky mrtvých těl, zažila komunismus, převrat… Chápu, že dnešní doba musí být pro ní něco jako pro nás sci-fi..
A teď k té úctě…
Hrozně mi vadí, že se poslední dobou množí případy okrádání, či jiné zneužití seniorů. Nemyslím ani tak klasické přepadávání, kdy nějaké hovado přepadne starého člověka a vezme mu kabelku, či něco jiného. I když, to je taky hrůza. Jde mi o systematické zneužívání důchodců… Většina z vás určitě ví o takzvaných "šmejdech". O Tomto "fenoménu" poslední dobou mluvila spousta medií a boj, který proti ním vede společnost, se celkem daří (především díky režisérce Sylvě Dymákové a jejímu dokumentu). To je ale jen "odhalená" špička ledovce" daného problému. Vzpomněl jsem si totiž na historku své kamarádky, která v loni dokončila vysokou školu a je s ní tedy inženýrka. Sháněla tedy jakoukoliv práci, než se "rozkouká" ve svém oboru. Dostala se tak na školení jakési firmy, či agentury, která poskytuje různé služby a prodává své výrobky. Součástí strategie této firmy je i shánění "klientů" a "komunikace" s nimi. V praxi to vypadá tak, že zaměstnanec chodí po domácnostech a nabízí, co se dá. Pravda, to dnes není nic neobvyklého a nezákonného. Co mě ale překvapilo, bylo, co bylo vtloukáno do hlav nových "agentů". Prý se mají zaměřit na staré lidi, čím starší, tím lepší a především dbát na to, aby smlouva byla podepsána hned při první "návštěvě". Také jim bylo doporučováno, jak s těmito důchodci hovořit, jaká slova volit a jak jim oponovat. Kamarádka se mi svěřila, že po ukončení školení jí bylo fakt zle a dala jasně najevo, co si o dané práci myslí. "A kolik z nich se chovalo, jako ty?" zeptal jsem se kamarádky. "No asi 3", zněla odpověď. Dodávám, že v sále bylo desítky lidí a většina z nich měla vysokoškolský diplom. Kamarádka odešla domů a byla chvíli bez práce. Teď už pracuje…

Je tohle normální, říkám si? Jasně není to nic nezákonného a dnešní doba vyžaduje "široké lokti", zvlášť "podnikáš-li". Já ale prostě vidím svojí babču, která prožila, to co prožila a dnes si od takového vysokoškolsky vzdělaného "agenta" koupí nesmysl, který nepotřebuje… Nevím, jak vám, ale mě z toho smutno, zvlášť když si uvědomím, že to nebyla výjimka a že takových firem je spousta.

středa 24. září 2014

Jsou celebrity veřejným majetkem?

Tato otázka mě napadne vždy, když vidím všelijaké "šokující" titulky, které na nás zírají z novin a časopisů. Nejhorší na tom je, že články mají podobnou, ne-li horší úroveň, než ty titulky. A nejhorší na tom je, že většina těchto článku neobsahují pravdivé informace, ale jsou to většinou vymyšlené informace, které si vymýšlejí jejich autoři, kteří se ještě drze označují za novináře. Novinář by měl být podle mě vzdělaný člověk, který získá nějaké informace, ověří si je, posoudí, zda se mohou považovat za pravdivé a tyto předloží čtenáři. Jenže, jak už jsem naznačil o pravdu v novinařině (alespoň v té bulvární rovině) dnes už vůbec nejde. Čteme tedy nejen vymyšlené informace a dokonce i vymyšlené rozhovory o lidech a s lidmi, kteří dané rozhovory vůbec neposkytli. Novináři se v podstatě přeměnili v takové prapodivné agenty, kteří "shánějí" tyto údaje. Ono už je potom v podstatě jedno, co daná celebrita dělá, čím je známá, zajímavá a unikátní. Je úplně jedno, jestli tento herec, či herečka někde hraje, je úplně jedno, že daný zpěvák, nebo zpěvačka vydal-la nějaké album a sportovní výsledky sportovců jsou také nezajímavé. Důležité jsou informace typu, kdo s kým souloží, kdo koho podvádí, kdo má jaké nemoci a jiné neduhy. Čím je údaj intimnější, tím lepší.
To není nic nového, to všichni víme, říkáte si. Ale mě to prostě štve, proč se nezajímáme o to, čím je člověk výjimečný a zajímavý, ale zajímají nás tyhle nesmysly? Vždyť to uráží každého, jak ty novináře, ty celebrity a dokonce a především to uráží čtenáře, kteří to čtou. Novináři mají jasnou odpověď - lidi to kupují, tak proč to nepsat. Celebritám se takhle zvedá populárnost a čtenář se pobaví. Jasně, ale na co potom herci hrají, zpěváci zpívají a sportovci sportují. Co takhle vymyslet povolání - celebrita. Byla by na to i škola a člověk, který by se tím chtěl živit, by ji vystudoval, naučil by se, jak se chovat a tvářit a poté by se tím mohl živit. Oznámilo by se lidu, že tento člověk je slavný, nebo by prošel nějakou televizní soutěží, kterých je dneska mraky a bylo by. Psalo by se o těchto "celebritách" a sportovci by mohli sportovat a umělci hrát a zpívat. Poskytovali by skutečné rozhovory a psalo by se o tom, na čem právě pracují, či jaké mají výsledky.
Jen si nemyslete, já taky obdivuji spoustu umělců a sportovců, dokonce jsem dlouhá léta fanouškem jedné kultovní kapely a myslím, že to je jedna s nejkultovnějších kapel, která má nejoddanější fanoušky na zemi. Vím o nich spoustu informací, ale vždycky mi záleželo na tom, aby tyto informace byly pravdivé.

A co si o tom myslíte vy, čtete bulvár? A proč? Zajímají vás tyto informace? Já rozhodně nechci nikoho soudit, pokud čtete bulvár, je to pochopitelně vaše věc.Úžasný

Kocovina po placebu

Místo lásky dostal jsem placebo,
Místo nenávisti dostal jsem placebo,
Místo něhy dostal jsem placebo,
Místo chtíče dostal jsem placebo,
Místo porozumění dostal jsem placebo,
Místo touhy dostal jsem placebo,
Místo radosti dostal jsem placebo,
Místo smutku dostal jsem placebo.

Tak proč ty neviditelné slzy?
Tak proč ten smrtící hlad po životě?
Tak proč ta nutkavá potřeba nových emocí?
Tak proč ta utopická představa o otevřené náruči?
Tak proč ta primální inklinace k bohu?
Tak proč ty víkendové boje s alkoholickými mlýny?
Tak proč to neustálé bourání vlastních zdí?
Tak proč ta nesmyslná lesbická fascinace?
Tak proč ta animální nutnost dýchat?

Časorouhání

Nemusím znát minulost, jelikož je jisté, že mě dostihne.
Nepotřebuji vnímat přítomnost, neb ta brzy pomine.
Nechci vidět budoucnost, ačkoliv ji budu následovat.

Rvačka o něhu (já vs. já)

Když je něha pod zámkem a duše má sevřenou pěst, leží v koutě vržené za mříže ukovaných z vláken lidské odloučenosti. Láska je na přídel a touha velí armádě zoufalých a hladových buněk ženoucích nás do zákopů svých skutků a vzpomínek. Život je plný vymlácených oken. Kopu do skla jen proto, že se tak snadno rozbije? Ty ležíš přede mnou, tvé ruce jsou samý šrám od odklízení mnou vytvořených střepů. Byl to dlouhý večer a ještě delší noc, však ne delší, než ostatní dny a noci. Své bolavé ruce nezakrýváš, dáváš mi najevo, že se mi snažíš pomoc. Roky jsem na to čekal a teď odmítám tvou pomoc přijmout. Tento okamžik by měl být přeplněn pocity, já však nemám důvod cokoliv vnímat. Vše se mi jeví tak prázdné, nicotné, ale přitom naprosto předvídatelné. Já nelituju a ty už také nelituješ. Zdá se že mě chápeš. Alespoň pro dnešek. Víš, že nejsme schopni si vzájemně poskytnout to, co jeden od druhého očekáváme. Vše páchne chladem a zlobou. Agresivita je symbolem hrdosti. Nikdy jsem se necítil hůř, přitom mám dojem, že mi nikdo a nic nemůže ublížit. Prázdnota mě naplňuje ale prázdnota mě i ochrání. Ano, uvědomuji si tu nespravedlnost vůčí tobě, ale dovol mi prosím být pro tento okamžik nástrojem krutosti. Každá nádoba se zkrátka musí občas vyprázdnit, aby se zase dala naplnit.

úterý 23. září 2014

Hádej, kdo je kdo?, aneb hra se závorkami

( hmmm, to bylo úžasný...
) líbilo se ti to?
( blázníš, ještě teď se třesu
) jo taky se pořád chvěju
( a nebylo to na tebe m...?
- ) Skočí ( do řeči
) vždyť víš, že mě to bere
( bere?!
) no rajcuje mě to
- Smějí se
( jo v tomhle si rozumíme
) co kdyby jsme si rozuměli napořád
) jak to myslíš?
( noooo
) počkej, počkej na něčem jsme se dohodli ne?
( vím, ale...
- ) Vstane
) tak já půjdu
( ne, ne počkej, už dám pokoj, buď ještě chvilku se mnou, prosím
) tak dobře
( promiň, jen mě napadlo, že bysme mohli zkusit něco víc
) víš dobře, že to nejde, víš to?
( jo vím, ale je to prostě těžký chápeš
) jo pro mě taky, ale jiná možnost prostě není, rozumíš
- ( Špitne
( jo
) já už fakt musím
- ) Se začíná oblékat
( zavoláš mi?
) jo
( netrap se tím, tak čau
) neboj, ahoj
- ) Se otočí k (
) počkej stůj, teče ti krev
( to spraví náplast
) vem si zatím kapesník, na...
( dík, tak čau
) pa