Když je něha pod zámkem a duše má sevřenou pěst, leží v koutě vržené za mříže ukovaných z vláken lidské odloučenosti. Láska je na přídel a touha velí armádě zoufalých a hladových buněk ženoucích nás do zákopů svých skutků a vzpomínek. Život je plný vymlácených oken. Kopu do skla jen proto, že se tak snadno rozbije? Ty ležíš přede mnou, tvé ruce jsou samý šrám od odklízení mnou vytvořených střepů. Byl to dlouhý večer a ještě delší noc, však ne delší, než ostatní dny a noci. Své bolavé ruce nezakrýváš, dáváš mi najevo, že se mi snažíš pomoc. Roky jsem na to čekal a teď odmítám tvou pomoc přijmout. Tento okamžik by měl být přeplněn pocity, já však nemám důvod cokoliv vnímat. Vše se mi jeví tak prázdné, nicotné, ale přitom naprosto předvídatelné. Já nelituju a ty už také nelituješ. Zdá se že mě chápeš. Alespoň pro dnešek. Víš, že nejsme schopni si vzájemně poskytnout to, co jeden od druhého očekáváme. Vše páchne chladem a zlobou. Agresivita je symbolem hrdosti. Nikdy jsem se necítil hůř, přitom mám dojem, že mi nikdo a nic nemůže ublížit. Prázdnota mě naplňuje ale prázdnota mě i ochrání. Ano, uvědomuji si tu nespravedlnost vůčí tobě, ale dovol mi prosím být pro tento okamžik nástrojem krutosti. Každá nádoba se zkrátka musí občas vyprázdnit, aby se zase dala naplnit.
Žádné komentáře:
Okomentovat