Kouzelným klíčkem
osud
Pandořinu skřínku
odemyká,
slast s bolestí
spletené
v pramínek života
se uvnitř ukrývají,
věř,
že záleží především
na tobě,
jestli se pramínek
promění ve vlnu,
která tě přes strasti
žití přenese,
či se v ní oči
tvé,
beznadějí zakalené
utopí.
Zatím co spíš,
pročítám si tvé sny,
někdo je musel vydat
knižně,
úctyhodný počet stran
pevnou vazbou
svázaných,
vše doplněno
barevnými obrázky,
které se před očima
téměř hýbou, nádhera.
Nebo to nejsou tvé
sny?
Čí tedy jsou?
Mé?
Někoho koho známe?
Kohosi cizího?
Ničí?
Podívej, už se zase
stmívá,
tak tedy dobrou noc.
Na odvrácenou stranu
Večernice
napíšu, jak mám tě
rád,
to aby tě to
nebolelo,
až budeš mít pocit,
že pravda to není,
ačkoliv někdo může
tvrdit, že je jen jedna,
láska má mnoho podob,
je skutečná, mámivá,
šálivá, pravdivá,
každopádně voní tak
omamně,
až hlava se z toho
točí a srdce přímo hoří
hřejivým plamenem,
jen se nepopálit,
zrovna mám hlavu
v oblacích,
to dlaň má je tím
nebem,
peklo a ráj jsou
vlastně hned v sousedství,
mají k sobě
stejně blízko,
jako levá ruka
k té pravé,
zas jednou je mi
krásně ve tvé blízkosti,
nemusíme vůbec nic
říkat,
i v tichu si
přece rozumíme,
a to je to nejcennější
a nejvzácnější požehnání,
žijeme a milujeme se tady
a teď.
Vřelé objetí
v tanec múz se
promění,
žhavé vzplanutí,
polibků rej a doteků
šálení,
Bože, netrestej více nevinné,
že hříchům sláva
volají,
z touhy oblázky
poskládané,
s vášní na rtech
usínají,
jeden k druhému
se tisknou,
snad levotu
v tom nehledáš,
když dva k sobě
vášní tíhnou,
čertovinu v tom nenalézáš,
však ty víš mistře
všehomíru,
že protivit se ti ani
trochu nechtějí,
leč s tebou
souznět ve smíru
touží ti dva, co se k sobě
tak tulejí.
