pondělí 30. prosince 2019

Plástev

Tabulka skla
spíš střep připomíná,
někdo na něj píše
neviditelná slova,
co nejdou přečíst,
přesto v nich kdosi
nekonečnost pocitů uschoval,
bolest a radost,
nářky i smích,
střep náhle rozletí se
do všech světových stran,
a já, hříčka přírody
zas mám v duši kus prázdnoty,
tak zkouším usnout,
běžím vstříc snům,
ty vždy pomohou mi od bolů,
sny jsou totiž křídla andělská,
co dávají srdci volnost,
přes pohoří strastí a utrpení
snadno ho přenesou.

středa 25. prosince 2019

Absurdita tlesknutí

Topím se v oceánu vlastních pocitů,
plavat jsem nikdy neuměl,
jak směšné v dnešním Světě,
přesto nepřestávám dýchat,
směji se a mluvím o bolesti,
to tě paradoxně uklidňuje,
den po dni časem se proplétám,
přeplněné stránky slov a vět
skýtají mi plané naděje hrůz i snů,
další promarněné šance k žití,
nedostatečnost mrtvolných teček
nemohou ukončit smyslnost souvětí,
která však postrádají melodii not,
těch podmanivých, hudebních pokladů
do písní marnivou pečlivostí ukrytých,
myšlenky mlsně sbíhají se a burcují
toky falešných iluzí a přilehlých ztrát,
unavená rána střídají bdělost večerů,
navlečená nit se nesmí přetrhnout.

pátek 20. prosince 2019

Relikviář pro kryplíka?

Amorek brzo mě oddělá,
tak nebožtík ze mě se stane,
myslím, že dobře udělá,
dušička hříšná sírou zaplane,
to pro krapítek té lásky lidské,
pro kterou běžím si vždy hned a ochotně,
peklo odpustí mi touhy světské,
andělky ke chtíči tváří se kysele a lakotně,
a proto do nebe nechci ani za trest,
chlípné čunče za živa, stejně tak po smrti,
u kotlů čertice prznit, to bude čest,
se Světem stejně jde to od desíti k pěti.



pondělí 16. prosince 2019

Ironie smutku (sisyfofsky infinitní)

Sešívám dialekt vlastního já,
jehly mám tupé a nitě se co chvíli trhají,
marná snaha, chtělo by se říci,
ale nemám v povaze se vzdávat,
kolotoč života rejdí mi hlavou,
myšlenky jsou vlastně jen slabiky,
milostné, truchlivé, nekonečné,
otázky odpovědí dočkat se nemohou,
kdosi mi snad tepající srdce vyrval
a na jeho místo vložil to pouťové z perníku,
mě přesto láska stále činí šťastným,
i když připadám si jako v lochu,
odrazy stínů uvnitř mé hlavy na tlesknutí pořádají závody v běsnění,
mříže z květů dokáží být bolestně pevné,
to když je při pohledu do zrcadla zapomenu zalít,
má slova komusi zabodávají se do nahé hrudi,
nebo si jen tak plují nebem jako hejna vlaštovek,
mlčení, křik, radosti, bolesti i jizvy místo úsměvů,
encyklopedie šepotu obnažené a nepřesaditelné duše,
které jen sotva někdo požehná.

pátek 13. prosince 2019

Vymodlená láska/nenávist nic neřeší

Na přivřená oční víčka
vytetuj si čirá pozlátka,
utíkej snům svým vstříc,
víš, na Světě je lásky víc,
než človíček dokáže unést,
silou okamžiku nech se vést,
slepé lásce však křídla snadno vzplanou,
v příšerné skutky promění se najednou,
nenávist zoufalstvím a neukojením zahoří,
růžky i svatozář lidskou tvář vždy znetvoří.

úterý 10. prosince 2019

Abolice

Klony hnusu lidské mysli
zaplavují celý Svět,
člověk bezhlavě usurpuje si
všechno, hned a nenávratně,
agrese, bezohlednost, sobectví,
mantry povýšeného druhu,
samozvaný pán tvorstva
s úsměvem vládne, devastuje a zabíjí,
divoká jízda na kolotoči smrti,
který nikdo ve jménu pokroku nezastaví,
ačkoliv o tom po léta procítěně žvaní,
po vzoru nemilosrdné ruské rulety
vysoká hra hraje se a eso v rukávu
provždy má ta nenávistí obdařená
zrůda, bestie, člověk.

pátek 6. prosince 2019

S---v--ž--

Není dne,
abych na tebe nepomyslel
spáso moje jediná
temnotou opředená
chladná i vřelá
nahotou až na kost posvěcená
hladová, žíznivá, neukojená

až uspokojím tě
do své náruče mě pojmeš
veškeré nejistoty mě provždy zbavíš
lačným lůnem snad daruješ mi nové žití.

úterý 3. prosince 2019

Pivo a pečený čaj

O mě je všeobecně známo, že jsem velmi emociálně založený a empatický člověk. Na pořekadlo, že "kluci nepláčou" tudíž vyloženě kašlu a rozhodně se nestydím se za to, že brečím třeba u filmu, nebo dokonce i u při poslechu hudby nějaké z mých milovaných kapel. Je přece přirozeně, když člověka umění dojme, rozveselí, nebo i rozesmutní. Proč se bránit pocitům a reakcím na ně? Život má přece svou krásu a půvab i v situacích, které nejsou zrovna veselé. Tak to prostě na Světě chodí, jednou si nahoře, jindy zas dole. Je třeba to tak brát a vnímat své žití s pokorou, ale zase je hloupost jen odevzdaně přijímat rány. Naopak, je potřeba zkusit bojovat o své místo na tomto Světě, přesto se snažit co nejméně ubližovat těm, kteří si to nezaslouží. A jak to máte vy? Pláčete rádi, nebo své pocity spíše dusíte ve svém nitru?


Ztracen ve hvězdách
hledím ti do očí,
strachem je mhouříš
a to trápí mě i tebe,
u hospodského stolu
bojíme se jeden druhého,
venku mrzne, až praští,
kořalka nás snad zahřeje,
nebo něčí zábavná historka,
podívej, začíná sněžit,
první bělostné vločky
ladně dopadají na chodník,
oba si mlčky vzpomeneme
na svá dětská léta,
sněží, teď už docela hustě,
jako tenkrát před lety,
když jsme byli malí caparti,
to jsme se ještě ničeho nebáli.

pátek 29. listopadu 2019

Žerty z obezity

"Miláčku, mám na tebe obrovskou chuť, věru,"
on se úkosem ohlédne a houkne "neruš, žeru."

středa 27. listopadu 2019

Kudy?

Pro rány boží, je to tak snadné přeci,
většina cest vede přímo k tvému srdci,
já ovšem pro obrovský splín,
mám jen chuť vylízat ti klín.

neděle 24. listopadu 2019

Smajlík

Po léta pláčem se zajíkáš,
v prázdnotě snů se topíš,
bludný kořen v duší máš,
ulity přání v dlani udusíš,
ozvěny dechu o mysl se ti tříští,
květy trpkosti v srdci sis zasadil,
s pocitem viny počítáš dny příští,
slzy vlastní jako vláhu jsi použil,
listnáče na podzim mlčky vždy opadají,
roky rychle ubíhají jako prsty lusknutím,
úsměvy milovaných kamsi se ztrácejí,
víš, že svíčku zhasneš pouhým fouknutím.

čtvrtek 21. listopadu 2019

Ospalky

Rána bolestná
špagátem surovým ne snadno svážeš
když ani oprátku uplést si nedokážeš
slovíčka strastná
čmáráš si pod víčka
duši i srdce za sebou v igelitu vlečeš
lidství v tobě skomírá, i lásku zapřeš
dřív, než dohoří svíčka.

pondělí 18. listopadu 2019

Jak jsme se nevyrovnali z minulostí, aneb 17.11.1989!



Kdyby paní Irena Vlachová držela "hubu a krok" zajisté by žila o trochu klidnějším životem. Ale ona si sama vybrala strastiplnější způsob žití, cestu pravdy a lidské důstojnosti. I já dnes můžu držet "hubu a krok." Podobné hrůzy mi snad již nehrozí. Jenže mě zkrátka hrozně vadí to, že nám stále vládnou stejní, případně podobní lidské zrůdy, vadí mi, že zatímco nacismus je pořád symbolem lidského utrpení a hrůzy (což je v pořádku), tak o komunismu se čím dál tím víc začíná mluvit ve stylu "holt byla taková doba, dneska to také není žádná sláva." Inu není to žádná sláva, protože se to s námi vleče už od revoluce, takový ten do demokracie převlečený bolševismus. Ideologii nahradily prachy, touha po moci je stejná. Svině, co byli tenkrát ve straně, nebo dokonce u STB jsou dnes ve vládě. A my si je volíme ve svobodných volbách. Volíme a stěžujeme si, jenže nemáme komu, protože jeden druhému už opět nevěří, zas bratr bratru škodí a syn otce nenávidí jen pro trochu jiné názory. Vzájemně se neposloucháme, a když ano, tak se přeme a hádáme. Máme pocit, že není nic, co by nás spojovalo a když se občas objeví nějaká ta naděje v podobě různých aktivistů, hned se najde vlna aktivistů právě proti těmto aktivistům. Nehledáme společnou cestu, nenalézáme to, co nás pojí, ba naopak, až s bulvární podlostí vidíme jen ty rozdíly. Nenaučili jsme se vzájemně milovat, vzájemná nenávist nám stále kalí zraky. Vracíme se do zlé minulosti jen proto, že nás občas "bolí hlava" a neuvědomujeme si, že zlá minulost nám po léta lámala hřbet. Vize, že jednou se všichni budou mít dobře a budou mít stejně je možná krásná, ale je to ryzí utopie. Demokracie často smrdí nespravedlností, zvláštně honosí-li se kabátem demokratury. To ale nemění nic na tom, že komunismus byl stejně smradlavá žumpa jako nacismus, snad s tím rozdílem, že ten bolševický septik se sem tam někdo pokusil ideologicky "vynést." Jenže, jak zpívá (ano pro mě stále zpívá) Karel Kryl - "...brloh pak vzali, přejmenovali, smrad ale zůstal i v noře..." Nezapomínejme prosím na to, co se dříve dělo, ono to nebylo jen o těch frontách na banány a levném nájmu. Život má přece hlubší podstatu a smysl. Nezvykejme si na pach zvrácenosti jen proto, že se nás pořád drží. Jasně, dnes je moderní najít obětního beránka, jako třeba v případě Václava Havla. Připouštím, že vše mohlo být dopředu připravené, s ním i bez něho. Ale kydat veškerou špínu na člověka, který se stal osobností po celém Světě jen proto, že byl asi i naivní a nečekal, že české lidství zůstane stát na jednom místě a bude se s nadějí ohlížet zpět? Sametová revoluce byla patrně moc sametová, také tvorba potřebných zákonů měla proběhnout zcela jinak. Já bych se i přesto před revoluci vrátit nechtěl ani na chvíli. Pořád si myslím, že člověk, který něco umí, se o sebe dokáže i postarat a nemá se v dnešní době špatně. Tíží mě, že je ve společnosti tak smutná a rozpačitá nálada. Ale přiznejme si, že v tom nemá prsty jenom ta politika, ale spíše naše neschopnost radovat se s obyčejných věcí. Pořád nám totiž chybějí ta pověstná křídla svobody, po kterých tak moc toužíme. Ony nám občas narostou, ale my si je tvrdošíjně pokaždé samovolně zlomíme. Bojíme se snad létat, či to alespoň zkusit?

čtvrtek 14. listopadu 2019

Větrolam nezná cestu zpět

Valnou většinu populace absolutně nezajímá hloubka a niternost tvé skutečné osobnosti. Raději si o tobě vytvoří jakousi chiméricky milnou představu, kterou ve svém nitru láskyplně živí, jsou-li tebou i nadále opojeni a to bez ohledu na pravdivou kvintesenci (podstatu) tvého lidství a opravdovost tvého jimi přehlíženého chování. Případně svou vylhanou vizi nemilosrdně rozmetou na kousky a tebe bez milosti zavrhnou, to v případě, že jejich chybně vysněná očekávání během krátkého časového úseku neopětuješ, nepodřídíš se jim a nepřevedeš je v reálné skutky.

pondělí 11. listopadu 2019

Miluji tě (jako světici i jako kurvu)

Noc vládne magií planoucí,
bolestnou silou uzdravující,
čest kurvy i světice tma uhlídá,
pevné sevření odvahu ti dodá,
náručí temnou nech se obejmout,
korunu trnitou pokus se sejmout,
sama dobře víš, že utopie hyzdí,
jizvy Světa uplakané oči nevidí,
sny též odvrácenou stranu mají,
slzičky jedna za druhou stékají
tam do hlubin tajuplných propastí
zatracených duší a drcených kostí,
v záři Slunce naději nikdy nehledej,
do noci hluboké své přání pošeptej.

pátek 8. listopadu 2019

Panika

Nepanikař
a měj se rád,
i lidi kolem sebe zkus mít rád,
ano, někdy je to těžké hodně,
z člověka se často stane svině,
nepanikař
a měj se rád,
i lidi kolem sebe zkus mít rád,
vím, láska k druhému se někdy špatně hledá,
ale jen z pouhé nenávisti opravdu žít se nedá,
nepanikař
a měj se rád,
i lidi kolem sebe zkus mít rád,
možná dlouho, či navždy zlé osoby budou vítězství slavit,
pohodář by se ale před takovým grázlem neměl jen plazit,
nepanikař
a měj se rád,
i lidi kolem sebe zkus mít rád,
uvědom si, že láska rozhodně není projevem méněcennosti,
je to přesně naopak, to nenávist topí se v bažině podřadnosti.

úterý 5. listopadu 2019

Šrámy v kost neproniknou

Její jméno
k srdci klíč,
nekonečnost depresí
v šálku kávy rozpustíš,
když si ji osladíš
jediným plachým úsměvem,
hlas, co tě volá
dnem i nocí,
omámen vstáváš i se probouzíš,
stačí nepatrné gesto
a je ti líp,
souřadnice ráje
ukryty jsou v jejím hlase,
může mlčet,
přesto křičí
a ty s ní.

Čas je nevratný,
nádech život, výdech smrt.

sobota 2. listopadu 2019

středa 30. října 2019

Gorgona

V očích blyští se ji třpytky nevinnosti,
potutelně usmívá se medovými ústy,
andílek i ďáblík, svátost versus hřích
transformované v jedné osobě
líbezně spanilé tak uhrančivě,
že i stovky tváří falešných femme fatale
v její přítomnosti rázem zblednou
a promění se v malou myšku šedou,
v jejím přepůvabném tělíčku
nenajdeš touhy jako v potůčku,
moře, ba ani ten největší oceán
takové množství vášně by nepojal,
není však jediný důvod hochu klepat se strachy,
pod svatozáří pečlivě uschované má své růžky.

pátek 25. října 2019

Nemrtvý zvrhlík

Ve stínu tančí
bosé, ženské nožky,
ladně dotýkají se zeminy,
která místy hyzdí
dokonalost zeleného koberce,
kapičky rosy plačtivě stékají po stoncích trávy,
za chvíli urnu ponesou zdrcení pozůstalí,
do vitríny smrti ji umístí,
tam na hřbitově hned vedle kostela,
já už pár let hniju si pod drnem,
na paloučku kdesi za městem,
na náhrobek nebylo, tak jsem tu inkognito,
ale ty nádherné, tančící ženské nožky,
mě nádherně vzrušují, i když jsem po smrti,
zvuky ticha nesou se nedalekým lesem.

pondělí 21. října 2019

Flash back

Každé nové ráno,
to je cesta ke splněnému snu,
procitnutí vábí vůní mámivou,
Svět otevírá ti náruč laskavou,
svádí tě a pobízí k nádechu,
další dějství tvého příběhu,
divadlo života rozevírá oponu,

však záleží jen na tobě milý človíčku,
zda splníš si své sny alespoň trošičku,
no tak vstávej kámo.

čtvrtek 17. října 2019

A(u)reola

V temnotách
pouhých gest
hoří duše sklíčená,
plameny sílí,
mihotavě šílí,
v popel se mění
všechny ty plíživé dny,
týdny a roky
bolestného očekávání,
co zoufalstvím
peklu propadnou,
nevinné vzpomínky
v hrdle pálí
snad už napořád,
hluboko zakopali jsme
svatozář.

pondělí 14. října 2019

Úsměv v dlaních

Jizvy na zápěstích
v mysli zrodí se
perličky slz
sotva viditelné
v pramen říčky krvavé
mrknutím oka promění se
laviny pocitů
semelou zlo k dobru
rány šepotem křičí
neznalost hloubky konejší
důvěřivost dravce
nikdy jistotu ti nedá
přesto život nesebere
dýcháš-li samovolně
bez výčitek provinilce
od svého já se separuješ
nadechneš se a řízneš.

pátek 11. října 2019

Buď tam! / Konečně jistota

Tahle báseň má hned dvě verze. Která se vám líbí více?


Buď tam!

Jestliže nezešílím dřív,
než tě potkám,
tak až se tak stane,
budu se šíleně smát.


Konečně jistota

Jestliže nezešílím dřív,
než tě potkám,
tak až se tak stane,
radostí zajisté zešílím.

pondělí 7. října 2019

Důkaz o nepřirozenosti a nesmyslnosti lidské existence

Žijeme v době "buď a nebo,"
buď jsi někdo, nebo nikdo,
kdo ale posoudí,
kdo je někdo a kdo nikdo?
A dá se to vůbec posoudit?
Odpovím si sám, nedá.
Tak proč to tak žijeme?

čtvrtek 3. října 2019

Pláčeme jen pro pozlátko?

V České Republice je bezpochyby pouze hrstka lidí, kteří neznají osobu Karla Gotta. Všichni také vědí, že včera zahynul, po dlouhých a vleklých, zdravotních potíží ve věku 80 let. Čest jeho památce.

Musím se vám přiznat, že jeho hudba šla mimo mě, znám od něho asi jen ty největší hity a ano některé melodie mi nevadí, jsou mi docela milé, ačkoliv jsem si jeho skladbu vlastně nikdy sám nepustil. Upřímně, už od mládí jsem měl trošku pocit, že to je typ umělce, který zazpívá vždycky, všude a všechno a to myslím v dobrém, ale i maličko v tom špatném slova smyslu. Ano, bezpochyby to byl obrovský profesionál s hlasem přímo od Boha. Navíc pokaždé působil naprosto připraveně, mile a velmi sympaticky, ale když nad tím tak přemýšlím, tak možná ta jeho všude přítomnost mi na něm lehce vadila, i ten dojem takového hudebního "Mirka Dušína", takové to pozlátko dokonalosti, které kolem něho budovala armáda jeho spolupracovníků a kolegů z branže a vadilo mi to především proto, že osobnost jeho formátu tuhle "umělou glorifikaci" dle mého soudu vlastně ani nepotřebovala. Pro mě to byl zkrátka člověk, profesionál a hudební řemeslník s výborným hlasem. A to přiznávám i přesto, že jeho kumšt mě až tak neoslovoval, vlastně skoro vůbec.

Hlavní důvod, proč píši tento článek, je ale zcela jiný. Víte, bylo jasné, že úmrtí Elvise východu zasáhne většinu české populace a je fajn vidět a slyšet, že český národ zas jednou něco spojuje, mě je ale zkrátka hrozně moc líto, že k tomu potřebujeme právě tu auru někoho nedosažitelného, to mediální pozlátko, případně nějaký sportovní úspěch. Jak jsem již psal, pan Gott byl pánem svého řemesla, jenže takových lidí je na Světě i u nás v Čechách spousty. Rozdíl je v tom, že je široká veřejnost nezná. Jsou to vědci a lidé s velikým posláním, lékaři, záchranáři, hasiči i profesionálové dalších profesí, kteří věnují celý život a mnohdy i své žití riskují, aby nám se žilo dobře, byli jsme zdrávi a pro záchranu našeho bytí. A je zřejmé, že každý den navždy odejde právě někdo z nich. Dále jsou tu lidé, kteří nemají zrovna lehký život, jsou to nemocné a umírající děti, novorozeňata, které si tohoto Světa vůbec neužijí, případně je jim dopřáno jen pár minut. A co jejich matky a otcové, jejich rodiče, kteří se s obrovským zármutkem v srdcích musejí smířit se svou ztrátou? Co lidé, kterým je ubližováno, jsou mučeni, mláceni, zabiti, co děti a ženy, které jsou znásilněny často někým blízkým, z jejich okolí? Nezaslouží si oni tu zapálenou svíčkou stejnou měrou jako pan Gott? Já jsem si naprosto jist, že ano. Proč zapalovat svíčku jen pro někoho kdo je mediálně známý?

Povím vám příběh, v roce 2015 jsem si oblíbil blog jedné slečny, psala velmi mile a poutavě. 10. června toho roku však napsala svůj článek poslední. Popsala v něm vše, co jí tíží. Byla totiž roky sexuálně obtěžována svým rodinným příslušníkem, osobou nejbližší. Veškerá ta trýzeň a černé myšlenky ji dohnaly ke skutku, který toto běsnění zastavil. Ano, jak asi tušíte, tahle nevinná duše se o své žití připravila sama. Jen pár hodin po uveřejnění onoho smutného článku jsem si ve zprávách na netu přečetl, že se to opravdu stalo. Tenkrát jsem se rozplakal jako malé děcko. A víte co, pláči i teď při psaní těchto slov. Krutost lidského bytí nemá někdy hranic. Nebylo dne, abych se na její blog nevrátil. Vím, že na něm již nikdy nic nepřibyde, ale je to pro mě rituál, vzpomínka na někoho koho, jsem osobně ani neznal, já dokonce ani nevím, jak ta holčina vypadala, přesto na ní myslím denně a budu tak činit i nadále. Nebyla známá, ani slavná, pro mě přesto byla hrdinkou, hrdinou obyčejného života. Člověk, co se dokonce uměl občas i radovat, ačkoliv žil v pravém pekle. No posuďte sami…


Pan Karel Gott si své pocty bezesporu zaslouží, jenže dle mého mínění tu jsou, nebo tu byli lidičky, které si tuto čest zaslouží ještě o něco víc. Je ale bohužel nikdo nezná. Neberte prosím tedy tento článek jako útok na Zlatého slavíka, mě je jednoduše jen líto, že je potřeba určitého pozlátka, aby pro někoho truchlil celý národ. Co takhle zapálit svíčku každý večer, třeba jen tak, pro někoho, koho jsme neznali a kdo právě trpí, umírá, nebo je zrovna na cestě vzhůru? A věřte tomu, že každý den se někdo takový najde a určitě nebude sám, těch nevinných andělů bude každý den celý zástup, bohužel.

středa 2. října 2019

Obyčejnosti všedního dne

Lžeme si, abychom se přes vzájemné odcizení přenesli,
lžeme si, abychom vtíravost nedůvěry zaplašili,
lžeme si, abychom se již osamoceni necítili,
lžeme si, abychom navěky spolu vydrželi,
lžeme si, abychom si ukojení poskytli,
lžeme si, abychom si nikdy nelhali.

Lžeme si, dokud nás smrt nerozdělí.

Věřím?

sobota 28. září 2019

Síla polibku

Polibek ukradnu ti chtivě,
ten poklad, co hřeje víc, než Slunce,
ta koule mámivá s nonšalancí přišita,
podívej, na nebíčko,
tu duchnu nebeskou,
tak měkkou i po hříchu hebkou,
jak ruce maminky,
když koupe své batole v srdéčku svém,
tolikrát zlomeném, to životem,
co houpe nás,
jak hodiny své kyvadlo,
šeptajíc své uhrančivé a tajnosnubné tik tak,
hezky v rytmu, co tlukot panáčka,
život rozdávajícího dle řádu jízdního,
vesmírem do slziček vepsaného,
to hvězdy pláčou a naříkají pro úzkost
beroucí jim pokoutně svit a zář,
neškleb se ti andělský Serafe,
neb dolíčky z tváří tvých vypadnou i
zakutálí se bohům a čertům pod stůl,
oni rokují u něho a jak tetky na pavlači
hádají se o budoucnosti
všem psané stejným perem a
na jeden druh pergamenu,
blázni bláhoví si myslí, že
to mají pod palcem, ale chyba lávky,
všechno je vkováno do hodin,
do jejich věčného tik a tak,
veškeré smutky i každodenní radosti,
všechno, všecičko je tam vloženo,
to oni rozhodnou o tom,
zda pusa tvá bude přátelská,
či milenecká.


Jedna archivní, lehce upravena.

středa 25. září 2019

Závan svobody

Nemám na sobě nic,
no uznej, kdo je víc?

Dar nevinných návratů
lidstvo vplétá do drátů.

Ze rtů již nikdy nesetřeš hořkou pachuť pokroku,
bez vize, s chimérou v mysli líně šlapeš do kroku.

neděle 22. září 2019

Sebekati

Falešné profily,
falešné city,
upřímnost se trestá smrtí,
nebo alespoň neskrývaným pohrdáním.

středa 18. září 2019

Polopravdy

Nevážíš-li si svobody
lusknutím prstů
v otroctví se promění,
z lidskosti
jen krvavé pahýly zůstanou.

Ozvěnu
v zrcadle neuchráníš,
po šalvěji blouzníš,
tuny papíru polopravdou špiníš.

sobota 14. září 2019

Naděje mezi nebem a zemí

Děkuji osude za jejich polibky,
děkuji osude za jejich doteky,
děkuji osude za jejich vláčné rtíky,
děkuji osude za jejich orosené lístky.

Leží obřadně bohyně na posteli,
téměř připomíná ženský protějšek Ježíše,
jen svůdné aroma halí její tělíčko,
půvabná, spanilá, líbezná, nahá,
květinku má ještě voňavě zbrocenou,
lehce pokrčené nožičky má přes sebe položené tak,
aby jedna mohla hladit druhou,
ručky rozpažené po vzoru Nazaretského,
přivřená ústa tiše šeptají mantru ukojených,
očka zavřená brány snům otevírají,
podobna oltáři dává smysl mému žití,
rázem nalézám v erotičnu jeho duchovní rozměr,
ona záhy usíná a já jsem nevýslovně šťastný.

Děkuji osude, již pochopil jsem
že ženská osobnost mění krásku v bohyni.

středa 11. září 2019

Kvítko

Pod rouškou noci
vlahost i horkost rtů svých
odevzdávám ti naprosto dobrovolně,
voňavé doteky vlasů tvých
halit mou nahotu pokouší se marně,
snad chceš mi pomoci,
polibky darované po mém těle roztančí se,
má ústa nic dlužna ti nezůstanou,
Měsíc, věrný ochránce a rádce pokloní se
lásce a touze s pokorou obřadnou,
ty a já, vášniví lunatici,
opojení milostné rád malou smrtí nazývám,
ty klopíš zraky, vidím v nich i špetku strachu,
bojíš se neurvalosti, když tělo tvé dobývám,
Luna uhájí tě, rozverně oděla se do nachu,
jsme dva blázniví milenci,
já něhu v důkaz mé beztrestnosti proměním,
bolesti poznáš jen tolik, aby rozkoš tě objala,
zvířecí instinkty pohledem upřímným obhájím,
raději zemřu, než abys zle se mnou se cítila,
jsouc mým oltářem o půlnoci.

neděle 8. září 2019

Demokratura

"Čest práci soudruhu,
co to neseš v té aktovce"?

"Čest práci soudruhu,
já nic nenesu, já pouze donáším".

"To ti chválím soudruhu,
jednou to dotáhneš hodně vysoko,
třeba i na premiérské křeslo".

"A co v něm jako budu dělat, soudruhu"?

"Inu, soudruhu,
budeš přece krást ve velkým, lhát,
přivlastňovat si úspěchy jiných a
naopak z neúspěchů budeš vinit ostatní,
budeš manipulovat lidmi jako se stádem ovcí
a když se to někomu nebude líbit,
řekneš pouze, že neděláš nic horšího,
než to, co dělali ti před tebou,
musíš se zkrátka tvářit jako svatoušek,
jsi prostě chudáček, kterému všichni ubližují,
rozumíš tomu soudruhu"?

"Myslím, že to chápu dokonale milý soudruhu,
určitě to zkusím, to by bylo,
aby se to nepovedlo".

"To si piš, že se to podaří soudruhu,
stačí si nakrást dost financí,
které pak proměníš ještě něco daleko cennějšího".

"Co je cennější, než peníze soudruhu"?

"No přece moc soudruhu,
schopnost ovládat celé masy lidí,
kouzlo tkví v tom, aby se ta moc neustále rozrůstala,
nabalovala se na sebe do té míry,
že už nebude síly, která by tě té moci zbavila".

"To zní velmi lákavě soudruhu,
ale co pak řeknu svému svědomí"?

"Ale soudruhu,
tím se přece nemusíš vůbec trápit,
odpor svého svědomí sfoukneš snadno jako plamen svíčky,
stačí vyslovit pouhá dvě slova,
"Sorry jako".

středa 4. září 2019

Půlslabikář

Křik v hluku roztavený,
na dně duše usadil se co kal,
netečnost duše totiž neslábne,
rozmáhá se šmahem dál,
prorůstá do všech zákoutí všehomíra,
rozpíná se v obludné rozměry,
až moc snadno řekne se,
"užívej si každičkého okamžiku,"
v mdloby rozplynul se ranní sen,
přesto pro noc dne neubylo,
soukolí prozatím točí se dál,
ale co když jen bloudíme v kruhu?

sobota 31. srpna 2019

Jednooké skrzprsty

Projdi se tmou
a pak uchem jehly
přísliby příštích let
provlékni.
Krví se neumaž.

Nebe je nadohled,
přesto v nedohlednu.

středa 28. srpna 2019

Hej!

Hej, ty tam,
nekulhej,
hej, ty tam,
no ty s tou pařátou,
hej, ty tam,
nešišlej,
hej, ty tam,
nepij ty zkurvený panáky,
hej, ty tam,
slova ti posílám,
o dešti ve smetí,
o bezpráví práva,
o radostech z bolístek,
o bezbožnosti Boha,
hej, ty tam,
nenech si ty slova pro sebe,
hej, ty tam,
přidej kurva do pajdu.

neděle 25. srpna 2019

Jitřenka v poutech

Hvězdy
ve tvých očích
ustavičně svítí,
třpytivě září,
cinkot jejich odlesků
je téměř slyšitelný,
polibky mě zasypávají,
hřejivost z nich přímo sálá,
ad astra letím,
s tebou, v tobě,
dobrovolně spoután.

čtvrtek 22. srpna 2019

Seznámení, rande, svatba, rozvod, smrt

Ve druhé třídě
jedoucího vlaku
šinoucího se odkudsi kamsi
setkali se v bezvýznamném pohledu
dva páry lidských očí.

pondělí 19. srpna 2019

Izolepa

Tunou pásky lepící
k sobě přilepeny,
osoby,
co snad vzájemně chtěli by se milovat,
ale vskutku se nemilují,
nedokáží to, jen to předstírají,
osoby,
které touží po vzájemném souznění,
přesto v hloubi duše opájí se nenávistí,
ze zoufalství nejsou schopni si to přiznat,
ponižování, urážky, nevěra, manipulace,
jak strastiplná cesta životem,
metry a kilometry průhledné izolepy,
zatím to zázrakem drží,
vypadá to však hrozně,
perníkové srdce z pouti
a na něm ozdobný nápis
"nenávidím tě."

pátek 16. srpna 2019

úterý 13. srpna 2019

Mezimostí

Na dnešek zdál se mi sen,
o přívětivosti hněvu,
o trnech na růžích,
o mléce v oblacích,
o tom, že stejně jednou zešílím,
pokud dřív neskonám,
ten sen voněl životem
a tím, co přijde po něm,
měl jsem spánkovou paralýzu,
na tu jsem celkem zvyklý,
vlastně jsem si to svým způsobem i užíval,
pak mě probudil plný močák,
vrátil jsem se do postele,
přitulil se k tobě, ale ty jsi vedle mě neležela,
bylo mi tuze smutno, skoro až do breku,
jenže chlapi přece nepláčou,
tak jsem chvilku onanoval,
to mě měkounce uspalo,
mohlo se mi zas něco hezkého zdát,
jenže řinčení ranního budíku
všechnu tu dokonalou krásu Světa
jednou a provždy přehlušilo.

sobota 10. srpna 2019

Umíráček

Tak si tak hloubám
a nabývám dojmu dvou možností.

Pokud dojdu k názoru,
že tě skutečně miluji,
z přemíry neopětované lásky
jistě rázem zahynu.
Budu-li však pod tíhou pravdomluvnosti
nucen uznat, že tě nemiluji,
bolestnou lítostí mi vzápětí pukne srdce.

středa 7. srpna 2019

Panna a netvor

Divokost poutáš do slov nevyřčených,
nezapřeš ji v sobě však,
skrz sny nechtíc cedíš ji,
vlci přece ucítí víc,
než tvor lidský,
jejich instinkty je nikdy nezradí
a má niterná maličkost vnímá
podstatnou změnu ve tvém chování od doby,
co poznala tě blíže královno noci,
princezno havraní, ženo, dívko,
svátostí se zbožně opájíš,
mě však více tváří nabízíš,
sama si to plakajíc přiznala,
zanech mezilidské zdrženlivosti,
jiskři chomáčky vášní a touhy.
Nač v obrazech vidím tě nahou,
když svatozář na hlavě chtěla bys mít?
Strhnu ji hrubě a oheň zapálím,
co v popel promění ten symbol nevinných,
no řekni, nevěsto klamné čistoty.
Proč nutkání mám psát ti slova stále
odvážnější a drzejší, o milování,
o polibcích a dotecích plných významů?
Vesmír krásně vonní nekonečností
a moudrostí nedosažitelnosti,
též plný zázraků je a divů,
no uznej, ty - svátost, a já - hřích,
vtěsnány k sobě blíže, než oba přiznáme,
my dva, tak rozdílní lidé,
ty modlíš se každičký den,
já, až hanba mluvit,
zkrátka zvíře hladově běsnící,
a kráska do bělostného hábitu oděna,
jen kapky krve zdobí ji,
když animál dravě zaútočí,
svou kořist chytí a nepustí,
přesto ji nezabije,
jen pár kapiček pozře,
aby přežila, tu dívku nechá žít,
bez ní by bylo ztracené,
to zvíře alkoholem zmámené,
temným krajem se potulující.

neděle 4. srpna 2019

Love story na předpis

Slovní rezignace,
myšlenek poluce.

Věty jsou obehnané dráty všednosti,
příběhy opile motají se v obyčejnosti,
za ranního kuropění unaveně vstát,
kafe s léky pro dobré trávení si dát,
s láskou i bez ní pohodlně dá se žít,
zá pár let budeme si v zemi tiše hnít.

čtvrtek 1. srpna 2019

Srdce naložené v alkoholu

Jen na maličkou chvíli mohu
obdivovat hvězdnou oblohu,
prvních pár loků chutná mi sladce,
múza nahá, co vyléčí bolavé srdce,
další hlty však těžce hořknou,
objednávám sklenici osudnou,
co úsměv v úšklebek promění,
nejistý krok, špatné znamení,
náhle z baviče je bídný klaun,
na dno číšky vzteká se Faun,
z potřeby zoufalství nechám si zpupně dolít,
vstup ráje uzavřen, do pekla snažím se dojít,
jsi věru dobrým služebníkem,
ale neskutečně krutým pánem.

Ave Disulfiram.

pondělí 29. července 2019

Krvavé kuropění

Podívej hvězdo jasná, královno noci
žijeme ve Světě přeplněném magií,
jen se rozhlédni, vše je tak voňavé,
magické, kouzelně a tajemně svůdné,
sám nevím, co k tobě mě váže,
snad není to jen chtíč být ti blíže,
připouštím, poslední dobou vlivem osudu
uvažuji více co zvíře, než člověk,
ale snad tomu tak má být,
doufám, že shůry je seslána ta má letora,
ten animální odér, co mou srst čechrá,
víš, nevěsto temnoty, já pocit mám,
že ve tvé blízkosti je mi krásně,
hýčkáš mě čímsi lákavě průzračným,
patrně tvá rozpolcenost volá mě k tobě,
ta nerozhodnost ukryta do milionu tváří,
s nichž každá ti patří, ne méně, než jiné,
láteříš, že prahnu po tvé horké krvi.

Přestala bys lkát pro ten důvod,
kdybys věděla, že krev v mých očích
je pouhou substituci za tekutinou odlišnou
též lidskou, tedy žensky lidskou,
takovou, kterou muži nedostali do vínku,
ačkoliv zrovna po ní volají celé své žití?

Co naplat, tak tomu nahoře chtějí,
vůli nebeské těžko se vzpírat,
srdci, pumpě života poručit se nedá,
to víme oba, ty i já, kráska a netvor,
co právě v myšlenkách čechrá
tvou dlouhou, havraní hřívu,
mlčeti nemohu, to je ti známo,
hraj si klidně na světici,
stejně staneš se mým hříchem,
od rána do noci, myslím jen na tebe.

čtvrtek 25. července 2019

Vrásky na fontanele

Vlídnost do hrubé látky oblékám,
bolavé srdce léčím ranami,
přesto něžné polibky posílám,
když podléhám tvé kráse,
jak v opilosti se oddávám
voňavému, hřejivému pokušení,
hýčkat nechávám se touhou,
chtíč proplétám s duchovnem,
kyvadlo rozkývalo se tak mocně,
možná nežijeme pouze jednou,
ale nikdo nám nezaručí budoucnost,
stejně těžko definovat hřích,
pro někoho je i přirozenost hanbou,
zlo se s dobrem mísí v jednom hrnku,
do kterého si ráno uvaříme kávu.

Ach to magické aroma, cítíš ho?

V jednom okamžiku život bolí i hojí,
jiné to nebude, to si pamatuj
a bez výčitek věř sama v sebe,
nelam si hlavu tím, co druzí si myslí,
nauč se lidi milovat, stejně tak nenávidět,
Svět není černobílý, barvami hraje,
podívej, jak pestré jsou a rozmanité,
je to přece tak snadné, žít a zemřít.

pondělí 22. července 2019

Nerozum

Není to nerozum bát se strachu?
Zaplaš nevítaného hosta,
bojuj s jeho nadvládou,
nedovol mu vše ničit.

Pomohu ti, uvidíš,
spolu na něho vyzrajeme,
ve dvou se to totiž lépe táhne,
nemám pravdu?

Ty už opět klopíš zraky?

Jak blaze je mi po tvém boku.
Usmála ses, viděl jsem to.
Věk je přece jen pouhé číslo.

pátek 19. července 2019

Do zpocena

Mé tělo je most,
přes který nejsem schopen přejít,
pilíře má příliš slabé,
vratkosti je přece se bát,
zvláště když už tě nesmím držet za ruku
a svobodně si městem jít,
jsem tak unavený,
že ti nedokážu nic vyčíst
a ono ani vlastně není co,
když dala jsi mi tak moc,
snad nemám důvod si zoufat,
také je třeba ti upřímně poděkovat,
ale tu prokletou bolest prostě popřít neumím,
zlobit se přesto nedokážu,
každá bolest jednou pomine,
je na čase se po vratkém mostě opět rozeběhnout,
zkusit to znovu a naučit se už konečně
PADAT VZHŮRU,
nebo si zas namlátit hubu.

pondělí 15. července 2019

Trocha šafránu (Nedopsaná)

Kolíčkem na prádlo
připnu slunko na oblohu,
a pak tě obejmu.
Proč?
Protože tě mám moc rád,
ano takhle prosté to je.
Nač věci komplikovat,
když to vůbec není nutné.
Na Světě je spousta zla,
i já mám často v duši prázdno,
přesto citů na rozdávání mám,
ačkoliv mlčím a úsměv se mi nedaří.
Podívej, něco vláhy z nebe padá,
pomaličku se snáší, vzduchem plachtí,
jako lístečky právě louhujícího se čaje,
ach, ta vůně ryze nebeská, tuze omamná,
ty ale také překrásně voníš a tvůj klín…

středa 10. července 2019

Eso v rukávu

Stále více se to ve mně pere,
láska a nenávist,
pocity jako výběr vín hroznových.
Jaké zrnko odpadlé zkysne
a které s trochou píle
v lahodný nápoj se promění?

Sny v realitu přetvářím,
ale noční můry
hrůzností mě probouzejí.

Slov láskyplných plný sad mám,
přesto o konejšivé doteky nouze,
s pláčem smích,
toť avers a revers jedné karty.

neděle 7. července 2019

Lentilku, či hašlerku?

Krev zurčí v žilách,
mysl však chřadne,
topí se v marnivostech
lidské zlomyslnosti,
projevy šílenství,
toť jediné účinné placebo,
jinak by se z toho člověk
musel asi nadobro zbláznit.

čtvrtek 4. července 2019

Zrcadlení

Tlukot srdci,
červánkům stud,
divokost fauně,
flóře rozmanitost,
modř nebesům,
pradávnost
mořím i oceánům,
majestátnost horám,
vesmíru nekonečnost.

A tvoru lidskému?
Sebeklam.

pondělí 1. července 2019

čtvrtek 27. června 2019

Hate

V očích
palčivě
pálí mě
stíha všedního dne,
v ústech
hlasitě
hýká mi
chmura, co nikdy nezrezne,
v uších
bezhlavě
trýzní mě
absence ticha, jež vůli echa propadne.

Sladkost slz po lících kanoucích,
hořkost rtů směle se smějících,
ve snech hřebeny hor bez námahy pokořím,
v srdci však balvan tíživý rozdrolit neumím.

Před i za oponou
prožívám show tesklivou,
"kdyby" je často slabou útěchou.

Ianovi

pondělí 24. června 2019

Kuběny neslzí

Netvor v srdci pokoj hledá,
když čte vzkazky měsíční,
únavou omámen,
však ne na tolik,
aby již nedokázal snít,
myšlenky na souložnici
jsou mu darem vzácným,
než vyčerpáním ulehne,
aby k ránu mohl za kořistí jít,
pomyslí šeptem na tvé paže bílé,
pro něj dávno ne nevinné,
hvězdo tajemná, anděli padlý,
sladce spi, dnes i jindy
vlci divocí o tobě tajně sní.

pátek 21. června 2019

Soukolí souznění

Z lásky k tobě
nahotou jiné ženy
opíjím se
doufaje, že
kolečka do sebe jednou zapadnou
tak, jak mají.

úterý 18. června 2019

Do ticha

Celý se chvěji
to touha přemáhá mě
a ty ji na n-tou násobíš
bez meškání
milenci v sobě
steny a vzdechy
slastně zvoní do ticha
fyzické spojení
potřeba těla
srdci nebrání
city jako bonus
vesmír v nás
i všude kolem
faleš zábran
hravě pokořená
svoboda
volnost
rozkoš
let.

sobota 15. června 2019

Hovnoprávnost

Lhostejno je, jsi-li chuďas, či ropný magnát,
stejně musíš si přidřepnout, chce-li se ti srát.

středa 12. června 2019

Šrám na srdci

Čas existuje,
ale jeho fáze se protínají,
podobně jako tváře, na které
svit Luny
v stříbřitých paprscích
dopadá,
prostě mě jen obejmi.

neděle 9. června 2019

Blít, či neblít

Páchnoucí hniloba
mysl nám zatemnila,
vlastníme hlavy,
hlavičky plné výkalů,
obsah tlustých střev
zcela vyplnil prostor našich mozků,
možná nám kdosi řitě zalátal,
to co mělo by jít spodem ven,
náhle nahoru si šplhá,
krásně si to tam bobtná,
celé lidství smradem čpí
a to od hlavy až po paty,
až se mi chce z toho blít,
ani kořalka už nepomáhá,
tuny zapáchajících hoven
a nikdo neví, jak z toho ven.

čtvrtek 6. června 2019

Řvi!

Ti, co potají milují
lásku nevyznávají
jen do nebes
tichounce
křičí jména
svých andělů,
(co křídla nemají).

pondělí 3. června 2019

Potěšit a zapomenout

Viděl jsem slziček kapičky,
po tvářičkách stékaly ti spěšně,
pak na zem dopadaly mlčky,
vzápětí sesbíral jsem si je tajně,
jen chviličku po tvém odjezdu, víš,
dodnes je mám dokonale schované,
v srdci svém, tam je do jedné zříš,
tak jako skleněnky jsou průhledné,
příjemně hřejí a lahodné jsou stejně,
když už mi chybíš tak, že vydržet se to nedá,
jednu ochutnám a zase je mi krásně,
podívej, další slzička tvá z oka mého padá.

čtvrtek 30. května 2019

V kruzích vězněny

Skrz zeleň stromů mohutných
modř nebes nedotknutelných
v záblescích šálivých prosvítá
Sluncem probarvena léto vítá
listnáče šatstvem novým obdařeny
hlavou ve větru kanou, nesouzeny
pro přirozenost svou letitou
vězněny nejsou úzkou ulitou
myšlenek smutkem protkaných
v srdce bolavé hrubě vetknutých
tma den v noc promění hravě
do snů běsy protančí pohrdavě
s nimi pak ukrutný boj svedou
konec k počátku snad dovedou.

pondělí 27. května 2019

Ta po Annabel

Jestli šílenství dovede mě k tobě,
nechť ještě dnes pozbudu
veškerý
svůj
rozum.

Hádej.

pátek 24. května 2019

Polámané pastelky

Svět je pořád stejný,
jen škála barev je o dost chudší.

Kam se všechny ty barvy poděly?

To člověk je setřel.

pondělí 20. května 2019

Zářiová pralinka

Tak už jsem zase o jeden rok starší,
o celých dvanáct měsíců smutnější,
stále jsem ale do sytosti náruživý,
i s bolem v srdci toužím být živý,
a to je přece dobré znamení,
alespoň mám takové tušení.

pátek 17. května 2019

Anna von Hausswolff - The Mysterious Vanishing of Electra

Vždycky jsem miloval gradaci v hudbě. Klasický kolovrátek sloka, refrén, sloka, refrén je fajn, ale kouzlo skladby, která postupně graduje a narůstá, mi evokuje tok, jenž od pramínku v potůček se proměňuje, aby v nepostřehnutelný okamžik stal se masivní a valící se řekou vlévající se do nekonečnosti moře, či neuchopitelnosti oceánu. No uznejte, není na tom cosi čarovného magického a uhrančivě nádherného? A stejně je to tedy i z muzikou. Pravda, tvorbu Anny von Hausswolff znám teprve pár dní, ale její počiny mi krásně zapadají do škatulky "charismatických a potemnělých" zpěvaček. Určitý smutek v ženských očích mnou hýbe celý život. To se pochopitelně odráží i v umění, včetně rocku. PJ Harvey, Chlesea Wolfe, Melissa Auf der Maur, Emma Ruth Rundle, Anna Calvi, nebo třeba i komerčně úspěšná Lana Del Rey, to jsou jména, která vám možná nic neříkají, ale pro mě to jsou bohyně a múzy. A teď k nim právem patří i Anička.

Tuhle skladbu od ní miluji asi nejvíc, navíc klip k ní mě naprosto dostal. Pro mě je to "Lynchovina" jako prase. Přesně, jako by ho točil samotný David Lynch. Ale není tomu tak. Režisérkou videa je totiž Maria von Hausswolff, tedy jak už příjmení napovídá, sestra zpěvačky. Docela by mě zajímal proces domluvy mezi sourozenci ohledně zmíněného díla. Možná, že to bylo zrovna takhle…

Anna: "Ty ségra, hele mám novou písničku, co k ní natočit klip, šla bys do toho? Poslouchej."
Maria: "Hmm, hustá věcička, povedlo se ti to, líbí se mi ta gradace, ta je úžasná, famózní, chválím."
Anna: "Dík, no a co to video, napadá tě něco?"
Maria: "No jasně, uděláme to klasicky, pohřbíme tě a pak tě vykopeme, probereme tě z mrtvých."
Anna: "To zní zajímavě, ty jo."
Maria: "A bude tam pohyblivý záběr na silnici, chci, aby to smrdělo Lynchem."
Anna: "Jo kurva, to bude mít sílu a grády."
Maria: "To si piš holka, dokonale to umocní ten tvůj ječák na konci."
Anna: "Bude ze mě zombie s ječákem…"
Maria: "Přesně tak"
Anna: "A máme to vymyšlený."
Maria: "Jop".


Amorek drzounek

Posílám ti
moc, moc, moc
pusinek
na pussy(nku).

úterý 14. května 2019

Voníš, když v oblacích si lítáš

Sama
před zrcadlem
nahotou svou opájíš se
očka temná vzrušením zúžená
fantazii v klubko hravé jsi proměnila
hrbolky ňadérek polaskáš prstíků stiskem
klín, ach tak voňavě orosený, nektárkem zbrocený
vlastní aroma pronikavé žene tě dál a dál
do náruče chtíče, touhy a pudu
mrazivá vášeň slastně pálí
odhalená, svůdná, svá
před zrcadlem
sama sebe
ukájíš.

sobota 11. května 2019

Trojná monáda

Hanba umělé moralizaci
bezmyšlenkovitě spoutávající
ideje vznešené a povznášející,
pouta, biče i důtky přeci
nemusí být nutně nástrojem jen zla,
o tom však moralisté nevědí ani zbla,
ovšem člověk znalý věci pod vousisky se směje,
on si totiž dokáže vychutnat život do sytosti,
neřeší nesmysly, hlouposti i jiné povrchnosti,
ví dobře, že bolest není symbol pouze beznaděje.

středa 8. května 2019

Otisk rtů

Zaoblenost myšlenek
bez úst volně proudících
podstatou samovolnosti
sevřené v radosti
smutečního pohledu
prostupujícího skrz oči,
v slabiky měnící se vize
náhodně zobrazené
pozvolným pádem slov
kdesi zapomenutých,
přesto stále omílaných
na rub vesmírného líce,
křehkost konejšivých veršů
do básně šálivé namátkou,
pod rouškou tmy vykřičených.

neděle 5. května 2019

Keksík ke kávě

Střepy barvitějších nadějí
polospánkem prostupují,
stíny probouří se černotou
na nebi posetém nahotou,
oči v dlaních žalem ochabnou,
tíhu lidství ruce neuzvednou,
pohledy zahanbené studem,
hrůzy dnů prodchnuté ledem,
světlo tmou jen ztěžka proletí,
slast vždy doprovodí neštěstí.

čtvrtek 2. května 2019

Psí kusy

Království z oblázků
čmárám si do obrázků,
stejně je všechny nakonec roztrhám na kusy,
životní příběhy vlastně jsou jen takové pokusy.

pondělí 29. dubna 2019

Nekrolog

Dýchám,
tudíž živ jsem,
ačkoliv časem stárnu,
fakticky vzato zaživa umírám,
reálně viděno jednou stejně vyhynu,
pak se jen napíše, "cítil se být pánem, ale byl parazitem".

pátek 26. dubna 2019

Hlad modlitbou neopiješ

V chrámu honosném
modlili se za chudáky a hladové,
dráček v hávu plamenném
vehnal ale svaté do jámy lvové,
tváře jejich pokryly slz krůpěje,
dál trpěli i ti chudí a hladoví,
přec věřící nevzdali se naděje,
s Kristem umírají jen bláhoví,
sbírkou spasili majestátný chrám,
ohromnou sumičku dukátů rázem sehnali
na vzácnou výzdobu i nový trám,
těm z prázdným břichem však najíst nedali,
vše se pak přesto k dobrému zvrátilo,
pod kříži svěcenými nasadili si ochotně brýle růžové,
ohnivého draka přemoct se podařilo,
v nablýskané novotě dál modlí se za chudé a hladové.

úterý 23. dubna 2019

Přejmenovaná

Hrozně moc se omlouvám, že sem tuhle báseň vkládám již po několikáté, ale předchozí pokusy jsem musel smazat, jelikož mi pod nimi, v komentářích začalo naskakovat šílené množství spamů často psané azbukou, či jinou hatmatilkou. Přijměte tedy mou hlubokou a upřímnou omluvu a držte mi tedy prosím palečky, ať se ta hrůza neopakuje. Toto je třetí pokus a pod jiným názvem, tak snad to dobře dopadne.

Post scriptum z bušení hořícího srdce

Strašně moc rád
mám ten pocit dojetí
z tvojí pouhé přítomnosti,
i když tvá jsoucnost
nikdy nebude jen lecjaká,
čas vleče se a jindy zase
po větru letí si koloběhem dějin,
je mi po tobě vážně smutno,
přesto nedá mi to,
abych se občas neusmál,
mám přece vzpomínky
a ty jsou tak reálně hřejivé,
až se musím sem tam štípnout
pro ujištění, že se mi jen nezdáš,
tak dlouho jsem pouze snil,
ale teď mám opravdu tolik
nádherných, skutečných vzpomínek,
tvůj vřelý úsměv je mým pokladem
a to je nejvíc, navěky nejvíc, nejvíc.

pondělí 22. dubna 2019

Po ránu

Jsi kráska s vlasy barvy havraní,
co nedá mi spát, jen podívám se na tě
a rázem rázně zavrhuji svítání,
tvá tušená nahota svádí mě chtě nechtě,
dovol mi víc a bud mou múzou,
buď mou voňavou esencí a mým svůdným snem,
čas budoucí už nepáchne hrůzou,
myšlenka na tvé tělo provede mě celičkým dnem.

pátek 19. dubna 2019

Je jaro, období toulavých pohledů

Jelikož mě církevní svátky ani trošku neinteresují, popřeji vám tedy alespoň, abyste si do sytosti užili krásné a slunečné počasíčko. Vychutnejte si to příjemné období, kdy je sice už teploučko, ale zároveň nás ještě nemučí nemilosrdné paprsky úmorného vedra. Jaro je pro mě symbolem nových počátků. Příroda se probouzí ze zimního spánku, všechno začíná kvést a růst. Vše se tetelí a sílí. A především, pánové, nastává to překrásné a nádherné období, kdy zimníky, bundy, i tlusté svetry pomaličku mizí ve skříních a šatníkách. Je to tedy doba, kdy je nám opět po několika měsících umožněno spatřit pouhým výhledem z okna to nepřeberné množství polonahých andílků, ale též spoře oděných ďáblic. Vzduch je zase přesycen vůní touhy a vášně. Ano, je na co se dívat. Ladné pohyby, úžasné křivky ženských těl, spanilost střídá líbeznost. Krása mění se v nádheru. Představy se kupí, fantazie nezná hranic, ani mezí. V našich myslích je vše dovoleno. Ale pozor pánové. Důležitá je ohleduplnost. Pozorování ženské krásy má i své zákonitosti. Muž by si tuto činnost měl užít do sytosti, zároveň by se ale u toho měl chovat tak, aby to pozorované ženě, či dívce nebylo nepříjemné. Znáte se, že? Chlápek se snaží nenápadně pozorovat veškerou tu krásu kolem sebe, ale najednou si uvědomí, že nepokrytě civí a navíc se u toho tváří, jak naprostý trotl, či vítěz soutěže "Uchyl roku"Smějící se. Buďte tedy co možná nejvíc shovívaví, dbejte na to, aby vaše pozorování bylo vnímáno jako laškovné svádění a ne jako něco, z čeho bude mít nebohé děvče, či ladná panička ještě měsíc noční můry.

Toulavé pohledy mohou totiž ublížit stejně, jako toulavá srdce. Správný muž by se měl řídit heslem. "I chlípnost lze projevit s grácií a šarmem."

A vy dámy, ženušky a děvenky. Odpusťte nám, že občas ujedeme pohledem tu na vaše méně, či více narostlé přednosti, tu oceníme krásu a pevnost vašich sedacích bochánku, tu skloníme zraky, abychom ocenili eleganci vašich pěstěných nožiček. Dovolte nám se pokochat veškerou tou nádherou a krásou. Však my moc dobře, že i vám to udělá dobře.Mrkající

Mějte se náramně. Mám vás moc rád. Také vám všem moc děkuji za veskrze kladné reakce na má literární dílka, za všechny ty lajky a komentáře na blogu, ale poslední dobou především na facebooku. Nebojte se mě oslovit, nebudu-li v práci, rád s vámi pohovořím, písemně i jinak.

Nechť Slunce doprovází vaše dny a Luna ať ochrání vaše sny.

A nezapomínejte. Vše má svůj rub i líc, život není černobílý, tak ho tak nevnímejme.




čtvrtek 18. dubna 2019

Anachronizmus otazníku

Ozvěny v tichu ptám se,
proč člověk tak zlý je?
Je bol a žal lidskou duši sžírající
tou neklamnou příčinou?
Nebo z pouhého principu
lid zlobou opájí se?
Či příroda sama
dala mu do vínku
všechnu tu proklatou zlost?
Ve stínu staleté lípy
na úpatí mohyly stojící,
mlčky, plačky, sám
otázky komusi pokládám,
rumělku sebranou z červánků
v rukou hýčkám,
tak znovu a zase se ptám.

Tolik otázek a odpovědi žádné.

Snad jen kdesi v dáli
křídel šum havraních
v šepotu vánku
smrt pokolení lidskému
neochvějně přivolává.

pondělí 15. dubna 2019

Popravené genitálie

Tělíčko by hrozně moc chtělo
a srdce vlastně taky,
přesto není to tak, jak by mělo,
ty nešetříš rozpaky,
prý tak ráda mě máš,
je nemám jediný důvod ti to nevěřit,
přátelsky mě objímáš,
přesto v plánu nemáš se mnou hřešit,
smutně pravíš, že cosi tomu zkrátka chybí, ono veliké N,
ta bezvýhradně potřebná jiskra,
jsem si jist, že i kdybych měl IQ, jakým pyšní se Stephen,
výsledkem byla by stejná prohra,
na Světě to takhle jednoduše chodí,
osud lidský se s tím občas vůbec nesere,
duše i oči se sem tam v slzách brodí,
ale tam kde vášeň chybí ani smrt nebere.

pátek 12. dubna 2019

Autoskopie

Melancholie hladu
čpí mi z očí,
srdce trpce buší
větru skučícímu pro radost,
chuť pelyňku
z granátového jablíčka
jazykem setřu,
no tak vidíš,
i v létě přece jen může padat sníh,
ačkoliv jen po troškách,
skrz odrazy světel letí si
a v ten samý okamžik
kdy na zem dopadne,
tak bez varování roztaje,
zase mám v duší ten zvláštní pocit
poháru přeplněného prázdnotou,
sklíčenost,
stojím sám uprostřed davu,
někdo na mě z dálky volá,
já však předstírám, že ho neslyším,
do jisté míry vlastně nelžu,
jen se bojím, že když se otočím,
má ústa zas budou se smát,
ale mé oči potají pláčem zcepení.

pondělí 8. dubna 2019

Vyžranej skeleton

Alespoň chviličku chci mít dojem,
že žiji svůj skutečný, vlastní život,
alespoň na opravdu maličký okamžik
bolestně nechci se dívat do zrcadel
zasazených do zármutku vašich očí,
alespoň několik krátkých minutek
rád bych si dovolil dýchat volně,
bez pocitu provinění, hanby a studu,
alespoň na pár dní oblažte mě zdáním,
že dovedu vás vášnivě obejmout,
a přitom nezlámat vám všechny kosti,
alespoň pro jednu noc zbavte mě
té ohavné a mrzké, noční můry, v níž
duše má bloudí t(aj)emným lesem.

čtvrtek 4. dubna 2019

Paprsek smyslnosti

Polibky v kapkách vody hřejí,
na tělíčko nahaté dopadají,
jedna druhou horlivě předhání,
pokožku konejší v rytmu vášní,
orosená kůže napíná se vláčností,
ozdobí se čokoládovou sladkostí
po síle vášně dychtí,
prahne po splynutí,
v myšlenkách již hřešíš,
samotou se netrýzníš,
hladíš se a laskáš,
bohyni Venuši vzýváš,
do příšeří se halíš,
plamínky svíček se chráníš.

Já tajně, mlčky, v koutku
vůní tvou opájím se,
po doteku toužím,
a po kráse souznění,
kapičky horké vody,
jediní němí svědci
žehnají nedočkavosti
mých pružných prstíků.

neděle 31. března 2019

„Balada o Srnčičce“ je dokončena

V říjnu minulého roku jsem se vám pochlubil, jakou lákavou a krásnou nabídku jsem dostal od jednoho šikovného, filmového tvůrce. Pro připomenutí, byla mi nabídnuta překrásná role úchyla Egona v tehdy chystaném amatérském filmu. Možnost ztvárnit tuto roli jsem po krátkém uvažování odmítl, přesto jsem se na konečnou podobu tohoto snímku velmi těšil. Netrvalo dlouho a krátkometrážní dílko "Balada o Srnčičce" je dokončeno. A výsledek je naprosto famózní. Moc se to povedlo, je to úderné, temné, hluboké a myšlenkové bohaté. No posuďte sami. Důležité je také zmínit, že osud mi dal jasně najevo, že herecká kariéra není nic pro mě. Pokud bych totiž nabídku přijal, stejně bych se natáčení nemohl zúčastnit a musel bych být přeobsazen, jelikož v době, kdy byl Egon "na place", ležel Akimek v sokolovské nemocnici s operovaným apendixem. "Mé" role se zhostil David Joska. A je prostě k sežrání. Užijte si tento cca čtvrthodinový příběh. Skutečně je na co se dívat. Čeká na vás Diana, její guru Padma, samotný strýček Egon, Potrhlá Běta se svým němým druhem Dětmarem, hmyzožravý věštec Belfegor a také tlupa Troglodytů. No schválně, která postava se vám líbí nejvíce?

Tímto ještě jednou zdravím Matouše i ostatní tvůrce. Odvedli jste vynikající práci, smekám před vámi a vašimi výkony. Je mi pochopitelně líto, že jsem nemohl stát ve vašich řadách, ale jak se ukázalo, mělo tomu tak být. "Sen, nad kterým se nezamyslíme, je jako dopis, který neotevřeme."


Záplatovaná anomie

Srdce sevřený
z úpadku
lidské podstaty
do krve ztrápené
hřebíkem rezavým
nubukem zdobeným
těžko uchlácholíš.

středa 27. března 2019

Neposeda

Nejsem si jist,
zda andělé skutečně existují,
přesto je potkávám,
s nimi je mi pak krásně,
cítím se přímo báječně,
když choulím se a tisknu
v jejich náruči,
to pak nemusím jen snít,
blahem tetelím se
a po celém těle štěstím se chvěji,
občas mě ovládne zloba a vztek,
to když je dlouho nevidím,
ale to jednoduše jen proto,
že mi je po nich tuze smutno,
stýská se mi a je mi teskno,
chybí mi jejich vřelá náruč
a to nádherné teplíčko,
co z nich vyzařuje a sálá,
jeden jediný jejich úsměv
otevře mi brány samého ráje,
rázem zas opájím se životem,
asi jsem hlupák i nevděčník,
měl bych se přece radovat
z jejich občasné blízkosti,
tiše vyčkávat a s pokorou
se těšit na další vřelá objetí,
jenže já vidím, jak voda teče,
roky ubíhají tak strašně rychle
a mě děsí příšerná představa,
ve které jsem na další setkání
s andělem zkrátka už příliš starý.

neděle 24. března 2019

Škaredé počasí

Volám Betynce
ohledně felace,
též, ať mi cestou nakoupí,
když má to nový auto.
A ona?
Že prý si mám trhnout,
v obou případech.
To je teda den.
Doma nic k jídlu,
lednice zeje prázdnotou,
ve špajzu jen mravenci,
a ke všemu venku leje,
od rána do večera,
asi chcípnu hlady,
pustím si alespoň
nějakou pohřební muziku,
laudatio funebris.

čtvrtek 21. března 2019

Půlčlověk

Jsme obětmi vlastních skutků,
jiného viníka prostě nevidím,
otrokář i otrok v jednom těle,
co z nadutosti uplétá pevný bič,
na rtech slova povýšená,
v rukou však jen zkáza a smrt,
flóra s faunou mlčky trpí
pod vládou lidského pokroku,
náhražkou za darovaný kyslík
pohrdavě stvořil špínu a prach,
oči k nebeské bráně vzhlížejí,
rozmařilost lidské myšlenky
má ale k činům krutým tak blízko,
jako pravá ruka k ruce levé.

středa 20. března 2019

Nylon Jail - Sentimental Girl

Pro samé básničky jsem vám už poměrně dlouho nepustil žádný pěkný klípek. Tak tady jeden máte. Je od olomoucké kapely Nylon Jail. Tuhle partičku miluji především pro nádherný "nečeský" zvuk a také kvůli charismatickému projevu zpěváka skupiny Jiřího Jiráka. Navíc, tahle bufetová romance je opravdu vtipně natočená a dokazuje, že i v Čechách se dá dělat světová muzika s nadhledem a bez hvězdných manýrů. Posuďte sami. No není to boží? Smějící seSmějící se



pondělí 18. března 2019

Stíny neumírají

Stíny sloupů morových
neuhasnou již vůbec nikdy,
majestát ohňů žhavých,
falešný symbol lidské křivdy,
společností rozdmýchání vztek,
k nadějím kněz promodlí se stěží,
oprátka dogmat láme mu krček,
dlaně sedrané a dech se jen úží,
věčné budou ty rejdy plamenné
hladově olizující sloupy ty po moru,
lidské dny jsou už dávno sečtené,
dluh splácí se do posledního úmoru.

pátek 15. března 2019

Srdce hoří

Básník je samotář,
co celý Svět obejme,
Ďábel i Bůh sídlí v jeho duši,
ve dne je pošetilým bláznem,
který zešílí záhy po setmění,
je vzpurným slouhou,
stejně tak oddaným králem,
má hlavu obtěžkanou
veškerou vesmírnou nepravostí,
přesto volně křídly mává,
romantik každičkým coulem,
o to víc krutým hrubiánem,
nenapravitelný snílek,
či zapřisáhlý fatalista,
smutný klaun s úsměvem na rtech,
zrovna narozené dítko,
též smrt, co nikdy neumírá
snadno spatříš v jeho očích.

pondělí 11. března 2019

Zatanči

Pohyby těla
a plameny v nich,
srdce utopené v pochybách
a duše mamonům zaprodaná
pálí v očích slzavých,
rosy krve neoživí
pole spálená lidskou hrůzností,
zrcadla vin můžeš rozbít,
přesto se o ně vždy pořežeš,
stopy válek a jiné běsy
drží se nás jako smrad,
pláčeme,
ačkoliv skvrny provinění
z rukou nedokážeme nikdy smýt,
krvavá ratolest pomalu, ale jistě
na Slunci se pálí.

čtvrtek 7. března 2019

Autopsie

Výkřiky marnosti
šepotem umlčené,
hrůzy z prázdnoty
v očích přečtené,
detonace bolesti
rozkoší vykoupené,
dravost emocí
vylouhovaných citů,
šálivost chtíče
doteky vepsaná,
hněvů martyria
ukrytých do veršů,
klamy předurčenosti
světlem oslněné,
ohyzdnost dogmat
modlitbou nezhojených,
genocida pocitů
z poloprázdných šálků
neopětované lásky
lokavě vychlemtaná.

Mlhavý přelet můry,
odstíny různých barev,
něco zkreslených zvuků,
pár vět typu "miluji tě",
zbytek odnesou na márách.

úterý 5. března 2019

Bufeťák

Na stojáka,
lahváčkem nikdy nepohrdne
ten král rozbryndaného všehomíra,
opojnost síly vítězství pocítí pokaždé,
když flašková desítka
pod víčkem tajnosnubně zasyčí,
okoralý rohlíček decentně
ve třetím dnem odleželém guláši
omočí a do páchnoucích úst vloží,
rumem voní jeho dech,
neb ten je jeho životabudičem,
temně průzračná, bramborová lihovina,
toť denní chléb vezdejší,
zelená, ta přímo dokonale
poslouží na vyčištění zubů,
ranní hygiena přece musí být
v tom magickém království,
kde celý Svět leží před tebou
na vyvýšeném pultíku
prakticky vybaveném
oušky na somrák, či igelitku,
matná, jen lehce pocmrndaná deska
je tím pravým stolečkem prostři se,
jídla a pití co hrdlo ráčí
to vše jen za pár šupů,
co víc si přát v této kruté době,
kdy dnes znamená včera a
zítřka se patrně ani nedožijem,
pivo, vodka, rum, kmínka,
a pro gurmány výčepní lihovina,
utopenec řádně proleželý,
tlačenka s cibulí a octem přijde k chuti,
případně obligátní sekaná
se salátem bramborovým,
velectěná salmonela nám může
akorát tak políbit prdel,
ta somráka nikdy neskolí,
na tu jsme řádně očkovaní,
3 promile pod kůží to jistí,
kam se na to felčaři
a jejich vakcíny hrabou,
od soumraku do úsvitu
ruleta života bleskově se otáčí
v tom našem bufeťáckém Světě,
přesto tady nikdy nikdo neumírá,
zde už jsou totiž dávno všichni mrtví,
stejně, jako ti nabubřelí snobi
v luxusních restauracích.