Kdyby paní Irena Vlachová držela "hubu a krok" zajisté by žila o trochu klidnějším životem. Ale ona si sama vybrala strastiplnější způsob žití, cestu pravdy a lidské důstojnosti. I já dnes můžu držet "hubu a krok." Podobné hrůzy mi snad již nehrozí. Jenže mě zkrátka hrozně vadí to, že nám stále vládnou stejní, případně podobní lidské zrůdy, vadí mi, že zatímco nacismus je pořád symbolem lidského utrpení a hrůzy (což je v pořádku), tak o komunismu se čím dál tím víc začíná mluvit ve stylu "holt byla taková doba, dneska to také není žádná sláva." Inu není to žádná sláva, protože se to s námi vleče už od revoluce, takový ten do demokracie převlečený bolševismus. Ideologii nahradily prachy, touha po moci je stejná. Svině, co byli tenkrát ve straně, nebo dokonce u STB jsou dnes ve vládě. A my si je volíme ve svobodných volbách. Volíme a stěžujeme si, jenže nemáme komu, protože jeden druhému už opět nevěří, zas bratr bratru škodí a syn otce nenávidí jen pro trochu jiné názory. Vzájemně se neposloucháme, a když ano, tak se přeme a hádáme. Máme pocit, že není nic, co by nás spojovalo a když se občas objeví nějaká ta naděje v podobě různých aktivistů, hned se najde vlna aktivistů právě proti těmto aktivistům. Nehledáme společnou cestu, nenalézáme to, co nás pojí, ba naopak, až s bulvární podlostí vidíme jen ty rozdíly. Nenaučili jsme se vzájemně milovat, vzájemná nenávist nám stále kalí zraky. Vracíme se do zlé minulosti jen proto, že nás občas "bolí hlava" a neuvědomujeme si, že zlá minulost nám po léta lámala hřbet. Vize, že jednou se všichni budou mít dobře a budou mít stejně je možná krásná, ale je to ryzí utopie. Demokracie často smrdí nespravedlností, zvláštně honosí-li se kabátem demokratury. To ale nemění nic na tom, že komunismus byl stejně smradlavá žumpa jako nacismus, snad s tím rozdílem, že ten bolševický septik se sem tam někdo pokusil ideologicky "vynést." Jenže, jak zpívá (ano pro mě stále zpívá) Karel Kryl - "...brloh pak vzali, přejmenovali, smrad ale zůstal i v noře..." Nezapomínejme prosím na to, co se dříve dělo, ono to nebylo jen o těch frontách na banány a levném nájmu. Život má přece hlubší podstatu a smysl. Nezvykejme si na pach zvrácenosti jen proto, že se nás pořád drží. Jasně, dnes je moderní najít obětního beránka, jako třeba v případě Václava Havla. Připouštím, že vše mohlo být dopředu připravené, s ním i bez něho. Ale kydat veškerou špínu na člověka, který se stal osobností po celém Světě jen proto, že byl asi i naivní a nečekal, že české lidství zůstane stát na jednom místě a bude se s nadějí ohlížet zpět? Sametová revoluce byla patrně moc sametová, také tvorba potřebných zákonů měla proběhnout zcela jinak. Já bych se i přesto před revoluci vrátit nechtěl ani na chvíli. Pořád si myslím, že člověk, který něco umí, se o sebe dokáže i postarat a nemá se v dnešní době špatně. Tíží mě, že je ve společnosti tak smutná a rozpačitá nálada. Ale přiznejme si, že v tom nemá prsty jenom ta politika, ale spíše naše neschopnost radovat se s obyčejných věcí. Pořád nám totiž chybějí ta pověstná křídla svobody, po kterých tak moc toužíme. Ony nám občas narostou, ale my si je tvrdošíjně pokaždé samovolně zlomíme. Bojíme se snad létat, či to alespoň zkusit?
Žádné komentáře:
Okomentovat