Hrozně moc se omlouvám, že sem tuhle báseň vkládám již po několikáté, ale předchozí pokusy jsem musel smazat, jelikož mi pod nimi, v komentářích začalo naskakovat šílené množství spamů často psané azbukou, či jinou hatmatilkou. Přijměte tedy mou hlubokou a upřímnou omluvu a držte mi tedy prosím palečky, ať se ta hrůza neopakuje. Toto je třetí pokus a pod jiným názvem, tak snad to dobře dopadne.
Post scriptum z bušení hořícího srdce
Strašně moc rád
mám ten pocit dojetí
z tvojí pouhé přítomnosti,
i když tvá jsoucnost
nikdy nebude jen lecjaká,
čas vleče se a jindy zase
po větru letí si koloběhem dějin,
je mi po tobě vážně smutno,
přesto nedá mi to,
abych se občas neusmál,
mám přece vzpomínky
a ty jsou tak reálně hřejivé,
až se musím sem tam štípnout
pro ujištění, že se mi jen nezdáš,
tak dlouho jsem pouze snil,
ale teď mám opravdu tolik
nádherných, skutečných vzpomínek,
tvůj vřelý úsměv je mým pokladem
a to je nejvíc, navěky nejvíc, nejvíc.