Melancholie hladu
čpí mi z očí,
srdce trpce buší
větru skučícímu pro radost,
chuť pelyňku
z granátového jablíčka
jazykem setřu,
no tak vidíš,
i v létě přece jen může padat sníh,
ačkoliv jen po troškách,
skrz odrazy světel letí si
a v ten samý okamžik
kdy na zem dopadne,
tak bez varování roztaje,
zase mám v duší ten zvláštní pocit
poháru přeplněného prázdnotou,
sklíčenost,
stojím sám uprostřed davu,
někdo na mě z dálky volá,
já však předstírám, že ho neslyším,
do jisté míry vlastně nelžu,
jen se bojím, že když se otočím,
má ústa zas budou se smát,
ale mé oči potají pláčem zcepení.
Žádné komentáře:
Okomentovat