úterý 22. května 2018

Kalvárie včera, dnes i zítra

Kdosi v nitru mém
srdce a duši separoval,
šílenství svévolně
myslí mou proplouvá
s hrubostí a bezprizorně,
proud kalné krve
požírá poslední kusy
nemrtvého Slunce,
v částečkách třpytu
škvaří se dobrovolně
snad už jen domnělá
touha po volnosti a svobodě,
žene mě setrvačností kupředu
skrz steny, které pláčem vzlykají,
k hovnu nám zcela je
rozum a taky cit,
když po vzoru obětiny
dereme se stádem vpřed
nehledě na drahocennou
výjimečnost jedince,
jedinečnost osobnosti i charisma,
to veliké přítěží je pro dav,
co semele vše strojovitě
a bez náznaku lítosti
zhodnotí tě, ne po zásluze,
nýbrž podle znaků povrchních,
máš-li kroužek v nose, pak
vyvrhel z tebe musí být a není-li,
je třeba ho z tebe udělat.

pondělí 21. května 2018

Lakmusové zorničky

Až konečně zešílím,
na hruď hlavu svou ti položím,
rytmus tlukotu srdce tvého
zbaví mě snad jednou provždy
prokleté, všepohlcující nejistoty, jež
skrz mramor vyklíčila z dechu bolestného,
navzdory dnům probděných v zapomnění,
i těch prosněných a v chůzi polomáčených
v jiskrných odlescích suicidálních myšlenek
obarvených lucidním šílenstvím
transdemálně nakaženým plytkostí formy
a nedostatkem infinity pro lidských kroků,
pak už se jen jednou nadechnu,
v nahotě procedím zbytky
svých animálností okořeněných slin
a v úkrytu tvé otevřenosti, v klidu zesnu.

pátek 18. května 2018

Rosénka

Ipsace je subjektivní
a veskrze svévolné lpění
na jedinečnosti a unikátnosti
erotické touhy a chtíči po sexu,
světelný tok zbloudile proudící
rozštěpeností mé bídné duše,
chybí tu už jen kouř z cigaret
a tvá lačností otevřená ústa,
ta by ale vše pokazila, patrně.

středa 16. května 2018

Za zvuků přírody

Za svitu luny v lůně tvém vězím přemítaje o Bohu,
přirážím a tvá květinka polyká můj falus,
tak hltavě, až jí tečou od pusy sliny tak husté,
že i pes Pavlovova je neměl takové, když studovali jeho reflexy,
ležím na tobě, kmitaje a vnikajíc skrz tvoje
chtíčem zmáčené lístečky, tou svatou bránou, co jako
Moloch spasí mě na počkání, pak budu spasen já,
jsa osvobozen od další dávky ejakulátu,
darovanou v trysku hebkosti tvého líčka,
tak si vilná, po chtíči hladová, přesto nevinná,
andílku,
jak antikrist, co s Boží umanutostí po pravdě prahne,
po pravdě, která podobá se Satirikonu a
voní směsicí mé smetánky a tvého nektaru,
směsicí, jež symbolizuje lidskost,
lidskost jako věc primární,
lidskost ve své mezihvězdné podstatě,
lidskost důstojnou,
nezesměšněnou,
netabuizovanou,
takovou, která se nehrbí před
pokřivenou moralizací krátkozrakých předsudků,
nabiflovaným studem a plachostí, která nám byla
do mozků vražena pomocí otráveného šípu,
propagandou slušnosti, či náboženskou rádoby střídmostí,
všemi těmi aspekty, které se Světem šíří rychleji,
než mor sezdány ruku v ruce se strachem z vlastního já a
církevními dogmaty, které páchnou,
až se z toho chce zvracet,
nyní je z tebe žena, sic jen kapek pár v barvě,
co život značí, ukáplo ladně na palouček,
lože naše hříšné, když za zvuků přírody zabil jsem tvé dětství,
hned vzápětí setnu hlavu i tvoji ženskosti čepelí nože,
zvrhlého Serafa, bodnutého přímo do středu terče,
krvavá růže již smáčí tvou vykasanou řízu, to v místech, kde
srdce tvé zmůže se už jen na pár stahů,
mok horký a rudý barví stébla a stvoly zeleného koberce
zdobeného vytříbenou flórou, na kterém vyhasne tvoje
JÁ,
to pro krásu, která ti byla dána v tak neprozřetelné míře,
JÁ neunesu ji,
mučen představou, že by vůně tvá mohla těšiti jiného,
hledíc mi do očí teskných, zříš slzy mé kanout a žhnout,
vplétati se horkými paprsky mlčícího svědka,
majestátného Měsíce do látky tvé zrudlé řízy,
ponurost v mých očí je výmluvným gestem
rozštěpenosti mé zpustlé a neukojitelné duše,
tak sbohem má drahá,
tajnosnubně spanilá a hříšně líbezná,
má milovaná a jediná,
už zítra mě budou soudit, dámy a pánové,
samozvaní mravokárci, co o zlobě osudu nemají ani šajn,
souditi mě mohou, viník však zůstane
nepotrestán,
neb činy mé jsou pouhým groteskním zrcadlem veškerých
zvrhlých skutků a činů lidské společnosti, neb
právě společnost proměnila mě v ZABIJÁCKOU STVŮRU.

pondělí 14. května 2018

Na Světě je přece tak krásně

Miloval ji nepředstavitelným způsobem,
při její kráse a veskrze kladných vlastnostech
ji měl za pravého anděla,
byl s ní šťastný jako nikdy předtím,
ještě v čekárně u lékaře se domníval,
že jde o jakýsi urologický problém,
pak ale přišla diagnóza,
doktor zvážněl a pronesl polohlasně,
"máte tripla, človíčku, co s vámi?"
Udělalo se mu lehce nevolno,
byl jí celou dobu věrný,
takže nebylo pochyb,
příčina nákazy byla zcela zřejmá,
andílek byl infikován na diskošce po třídním srazu střední školy,
rozdala si to v tmavé uličce mezi záchodky s neznámým borečkem,
který to na parketě uměl náležitě rozbalit,
ani v přírazech nebyl dvakrát opatrný,
vzal si ji zezadu,
přičemž v ruce svíral cop kaštanových vlasů,
to ji rozhicovalo k nepříčetnosti,
prožila svůj nejsilnější orgasmus v životě,
zhruba po hodině výslechu se mu ke všemu přiznala,
zlomila mu srdce,
ztratil smysl života,
a to si ji předtím chtěl si vzít a počít s ní potomka,
nyní měl sto chutí začít po ní metat vlastní hovna,
ale ženu přece ani květinou neuhodíš,
tak se jen tiše rozplakal do nočního ticha,
vlastně to ani nijak neskrýval,
druhý den ráno ji nalezli mrtvou,
udusil ji polštářem šeříkové barvy,
na větší zvěrstvo se zkrátka nezmohl,
ani při následném zatýkání nekladl žádný odpor.

sobota 12. května 2018

Křídla z druhé ruky

Opilost coby projev procitnutí,
zní to tak hloupě a protikladně,
avšak někdy je až příliš těžké,
ubránit se snadnému úniku
hledaného v tekuté náruči
alkoholového opojení, rázem
je přece naprosto lhostejné,
před čím tak zbaběle prcháš,
důležitější je utéci dost daleko,
cinkot skleničky ujistí tě, že
nevyřčené těžkosti a strasti
bolestivě hyzdící bedra tvá,
mohou najednou zdáti se lehčí,
než pírko, do kterého jsi právě
ledabyle fouknul, letí vzduchem
a tvá mysl letí s ním, jak snadné
je políbit ta vláčná ústa, která se ti
s úsměvem nabízejí a ty přece
tak rád podlehneš, bez výčitek,
ty mi račte ordinovat až druhý den,
pro dnešek jsem králem večírku,
jsem pouhým oparem své vážnosti,
lehkost žití vychutnávám si rád
v poctivých douškách, lokám,
kašlu na pilulky přeplněné hořkostí,
alespoň na pár krátkých chvilek
půjčte mi křídla andělé z nebes,
náhle Svět utichá, točí se dokola,
ulehám, či umírám, žil jsem vůbec
a není to nakonec vlastně úplně jedno?
Prostě mi prosím ještě nalijte panáka,
moc dobře přece víte, co mi chutná.

pátek 11. května 2018

Pomodli se a všechno bude fajn

Bránu nebeskou i
vrata pekelná
odemyká ten samý,
univerzální klíč,
neštěstím je, že
lidé si to neuvědomují a
pod tíhou primitivních dogmat
mění Svět v černobílou, zlou vizi,
smrdutě a vroucně žhnoucí kotel
plný svárů, podlosti a nenávisti.

středa 9. května 2018

Luční kvítí

Ku prospěchu věci,
mám důstojnou erekci,
lístečky čtyřlístku líbezně zkrášlují
prstíky nožky tvé a vůbec se neptají,
jak mučen, týrán a trýzněn jsem surovostí,
jakou osud nás rozdělil, kéž shořím bezbrannou šíleností.

úterý 8. května 2018

Sperma na koktejlových šatech

Na podlahu tmavý koberec rozprostřu,
hvězdami zlatými jej posázím,
ve frcu za babku jsem je pořídil,
i ten tepich je odtamtud,
svlečenou si tě na něj položím,
snad durdit nebudeš se tak moc,
až pak budu v tobě a s tebou,
vlastně oba dva nás pohostíš,
doktora Jekylla i pana Hydea,
kdo potěší tě dřív, netuším,
možná bude ti to putna,
máš přece ráda překvápka,
jen se usměješ, dáš oči v sloup,
pevně doufám, že blahem,
asi si maluji život na růžovo,
když do tvých očí kreslím si
bláhově svou vysněnou budoucnost.
Mohu tě pozvat do honosné restaurace
na buřta s cibulí v octovém nálevu?

pondělí 7. května 2018

Vlčí blues vyškubnuté z čítánky

Z květin věnec se vije,
na Měsíc vlk hlasitě vyje,
do dna pivo s chutí se pije,
převesele s chlastem se žije,
největší slastí Světa je onanie.

středa 2. května 2018

Král černé hvězdy

Hvězdičky temnosnubně zářící za světlem,
sálají, ve tvých tvářích ukryty,
nikdy nespí, nechám si o nich zdát,
ačkoliv je zrovna nevidím se smát,
blaženost duchaplné revolty,
skládačka dějů a slov barevných,
do zvuků a tónů máš je vepsané,
tajným písmem zručně protkané,
v písních procitáš z časů minulých,
nic z tebe nebylo jen mdlým fragmentem.

Věnováno D. Bowiemu