Za zvuků přírody

Za svitu luny v lůně tvém vězím přemítaje o Bohu,

přirážím a tvá květinka polyká můj falus,

tak hltavě, až jí tečou od pusy sliny tak husté,

že i pes Pavlovova je neměl takové, když studovali jeho reflexy,

ležím na tobě, kmitaje a vnikajíc skrz tvoje

chtíčem zmáčené lístečky, tou svatou bránou, co jako

Moloch spasí mě na počkání, pak budu spasen já,

jsa osvobozen od další dávky ejakulátu,

darovanou v trysku hebkosti tvého líčka,

tak si vilná, po chtíči hladová, přesto nevinná,

andílku,

jak antikrist, co s Boží umanutostí po pravdě prahne,

po pravdě, která podobá se Satirikonu a

voní směsicí mé smetánky a tvého nektaru,

směsicí, jež symbolizuje lidskost,

lidskost jako věc primární,

lidskost ve své mezihvězdné podstatě,

lidskost důstojnou,

nezesměšněnou,

netabuizovanou,

takovou, která se nehrbí před

pokřivenou moralizací krátkozrakých předsudků,

nabiflovaným studem a plachostí, která nám byla

do mozků vražena pomocí otráveného šípu,

propagandou slušnosti, či náboženskou rádoby střídmostí,

všemi těmi aspekty, které se Světem šíří rychleji,

než mor sezdány ruku v ruce se strachem z vlastního já a

církevními dogmaty, které páchnou,

až se z toho chce zvracet,

nyní je z tebe žena, sic jen kapek pár v barvě,

co život značí, ukáplo ladně na palouček,

lože naše hříšné, když za zvuků přírody zabil jsem tvé dětství,

hned vzápětí setnu hlavu i tvoji ženskosti čepelí nože,

zvrhlého Serafa, bodnutého přímo do středu terče,

krvavá růže již smáčí tvou vykasanou řízu, to v místech, kde

srdce tvé zmůže se už jen na pár stahů,

mok horký a rudý barví stébla a stvoly zeleného koberce

zdobeného vytříbenou flórou, na kterém vyhasne tvoje

JÁ,

to pro krásu, která ti byla dána v tak neprozřetelné míře,

JÁ neunesu ji,

mučen představou, že by vůně tvá mohla těšiti jiného,

hledíc mi do očí teskných, zříš slzy mé kanout a žhnout,

vplétati se horkými paprsky mlčícího svědka,

majestátného Měsíce do látky tvé zrudlé řízy,

ponurost v mých očí je výmluvným gestem

rozštěpenosti mé zpustlé a neukojitelné duše,

tak sbohem má drahá,

tajnosnubně spanilá a hříšně líbezná,

má milovaná a jediná,

už zítra mě budou soudit, dámy a pánové,

samozvaní mravokárci, co o zlobě osudu nemají ani šajn,

souditi mě mohou, viník však zůstane

nepotrestán,

neb činy mé jsou pouhým groteskním zrcadlem veškerých

zvrhlých skutků a činů lidské společnosti, neb

právě společnost proměnila mě v ZABIJÁCKOU STVŮRU.