středa 30. září 2015

Průša + Ďábel + Zelená

Hagen Baden a Tři Sestry jsou kapely, které zdobí krákor mistra Lou Fanánka Hagena. Malé upozornění, skladba Průša je skutečně od skupiny Hagen Baden, nikoli od Tří Sester, jak se mnoho lidí mylně domnívá. Pravda je, že Tři Sestry po rozpadu Hagen Baden zmiňovaný opus převzaly.

Třetí píseň "Zelená" doplním o malý kvíz. Schválně, kdo z vás první pozná mladičkou herečku a moderátorku, která se s Fanánkem v klipu "skamarádí"? Ten má u mě pochvalu. Mrkající






Všechny klipy nechť jsou věnovány tragicky zesnulému Františkovi Sahulovi, který měl po celý svůj krátký život "Stíny na duši".


úterý 29. září 2015

Všechny parfémy Světa

I kdybych se stal milionářem,
stejně bych tě dál hladil pravou rukou,
ano tou samou rukou, kterou denně onanuji, když na tebe myslím,
hladil bych tě dlaní zprvu jen po tváři,
abych tě ujistil, jak hořím, když slyším tvůj čarozvučný dech,
pak hřbetem ruky sjel bych ti po líčku na dotek k ústům,
co by mi mlčky vyprávěla ty vzkazky beze slov,
o tom, jak prahneš po mě, drnkajíc hravě prsty o svůj klín,
když žízníš, nikoli po vodě, s ohněm v těle,
co žhaví tvé uhlíky planoucí z tvých očích, těch okének lásky,
do kterých se tak rád dívám a vidím v nich všechny ty
rarášky, čertíky a motýlky, co v bříšku máš lásko má,
když kundička ti vlhne mokem, co voní líp, než všechny parfémy Světa
tvé rtíky skously by můj prst tak, až bych zamžoural bolestí,
podobně pak budeš mžourat ty, až zatáhnu za provaz,
kterým si tě svážu, to až na tebe dostanu zálusk a ty zas na mě,
mlčky to poznáme, jen jedno pohlédnutí stane se prozřením,
kdy uchopit tě budu moci, nikoli ladně, o to víc svůdně,
dosti na to, aby se ti kolínka podlomila, a ty
s povzdechem poddáš se přitažlivosti zemské, však neměj strachu,
já paži svou nastavím vstříc tvému tělu, jedna paže bude stačit,
pro tak křehké tělo, co s pírkem dalo by se měřit,
budeme-li mluvit o váze a v tom okamžení sklouzne se tvá bytost
po mé paži, lehce a ladně do pokleku vtělíš se přímo přede mnou,
spanilá, líbezná, nahá a hříšná, jak hadův sykot, když svedl tvou sestru,
bože, jak omamně čpíš hříchem, touha vábivá vytéká ti s klínu,
já vezmu brk a ten lahodný likér coby inkoust využiji a budu jim psát,
psát slova tak hříšná, až chvět se budeš po celém těle, neb právě
tvou kůži užiji co pergamen na ta sprostá a vulgární slova, co
obejmou nás v jasnozřivosti a spoutají nás v odlitek tak nemravný,
že i v pekle budou se rdít nad tím obrazem, na němž budeš ty a já,
dva milenci sebe hltající, jakmile ty v pokleku zhltneš mé
ztopořené já, obejmeš ho perlivými rtíky, ach povídej jak chtivě,
jazykem pozvedneš můj úd do výšin nebeských, až
zmohutní v tvém polibku francouzském poskytnutém bezostyšně,
jen tak už budu schopen vnímat a chápat život, krev v mých žilách
snad opět se rozproudí, jen tehdy, budu-li mít klín tvůj na očích
budu živ, jinak nikdy víc, toť je mým osudem,
sevřít tě v náruči těsně poté, co ústa tvá obejmou můj falus
v modlitbách zkažených a perverzí psaných, pak popadnu ten oltář,
míněno tělo, schránka, jež byla ti dána a chtíčem uštknuta,
mysli na to, jak lehce do tebe vstoupím a ty mě přijmeš s potěšením,
přesto, že hrubým budu anebo právě proto vtáhneš mě
kundou svou zbroceným lepkavou a šukavě hladovou, ale
to až krátce poté, co k posteli si tě přikurtuji tak pevně, že
pavouk bude mi to závidět, pak budeš v mé moci, v mém ráji a
já v tom ráji budu s tebou, neb budu v tobě kmitat a přitom tě svírat,
věř mi, tak horlivě, jak jen to bude možné a únosné pro nás oba,
budu v tobě dostatečně dlouho, abych ti dopřál orgasmů pár,
až přitom posledním se k tobě přidám a střikem dopřeji si
ten pocit splynutí a to už tvou štěrbinku bude prolévat má bělostná slast.

pátek 25. září 2015

Óda na Kiku

Z ranní rosou anděl rozhodl se povstat,
s láskou v srdci články jal se nám psát,
blog plný citu, něhy, nadhledu a emocí,
slova, co hravě vyzrají nad každou nemocí,
není to vlastně anděl, spíše andělka,
jakou má přezdívku? No přece Kika,
to její článek o pornu tuze mě zaujal,
neváhal jsem a rád se k vám přidal,
přidal jsem se, napsal první komentář,
od té chvíle už rok plní blog můj diář,
je zkrátka součástí mého holého žití,
toto je tedy pro Kiku pomyslné kvítí,
květena za to, že takhle mě zlákala
a svými články život můj mrzký zhojila,
jak mávnutím čarovného proutku,
smál jsem se a to nejen v koutku,
bavím se jejími články od rána no noci
Kiku mám prostě rád, není mi pomoci,
když je mi zle, když je mi na draka,
její blog pročítám namísto panáka,
Kika je hrdinka, o tom se nehádej
a na její super blog z radostí zavítej,
uvidíš, že potom ti bude provždy hej,
nepochybuj o tom a za pravdu mi dej.
Milá Kiko, co slova děkovná, přijmi tuto ódu,
cítím se jak v bavlnce, když jsem na tvém blogu!

středa 23. září 2015

První výročí

Ano vážení přátelé, dneska tomu je přesně jeden rok, co jsem sem vložil svoje první literární pokusy. Samozřejmě se nabízí logická otázka, proč jsem to udělal a co mě k tomu vedlo. Tak dobře, já vám to tedy prozradím. Tak tedy, proč a nač jsem se stal blogerem?

Inu, patrně prvním červíčkem, který se do mě zakousl, se zrodil pod vlivem návštěv odlišných koncertů amatérských a regionálních kapel. Do tohoto světa nezávislých a ne pro peníze hrajících kapel jsem vstoupil už dávno, je tomu minimálně 15 let, co chodím po amatérských, hudebních akcích a tam se setkávám se spoustou nadšených a talentovaných lidiček, jejichž jména se však stěží kdy proslaví. O to víc je ale ctí fakt, že jsou odhodláni ukazovat svůj kumšt a své umění a to i přesto, že se mnohdy musí trmácet i stovky kilometrů kamsi daleko, do zaplivané hospody, či klubu, kam na ně často přijde jen hrstka uznalých fanoušků. Ono to zní trošku beznadějně, ale o to víc obdivuji jejich nadšení a entuziasmus pro danou věc. A ujišťuji vás, že na vrub toho, že je nikdo nezná, to nejsou automaticky mizerní hudebníci. To, ani náhodou, ba naopak. Oni ale zkrátka nechtějí dělat umění pro peníze, nechtějí se promenádovat v nějakých soutěžích a show, kde jim nomenklaturní a post nomenklaturní umělci budou radit, jak a co hrát, či zpívat. Oni to dělají od radosti, chtějí hrát to svoje, hudbu, kterou mají rádi. A tohle konání mě vždycky inspirovalo a poňoukalo mě to k tomu, abych se též nějak umělecky vyjádřil. Jenže, co naplať, jsa hluchý jako pařez, neschopen v rytmu odtleskat "Šla Nanynka do zelí", ze zpěvu s trojkou jen s milosti a za pomocí výhružky, že dá-li mi úča horší známku, budu zpívat nepřetržitě a to nejen v hodinách hudební výchovy, mi bylo jasné, že muzikant, ze mě nikdy nebude. A tak jsem se rozhodl, že nejjednodušší varianta uměleckého vyjádření je pro mě psaní. Kde brát inspiraci? Ze života, jak jinak. A tak jsem si žil, žil a žil, ale ta správná slova nepřicházela. Až jednou ze mě vypadlo pár slovíček, pár větiček a asi za půl roku znovu. Své pokusy jsem ukládal na svém profilu na Bandzone, co jako na to řeknou lidi. No, neřekli na to nic, žádné reakce ani komentáře. Hmm, asi to mé psaní za nic nestojí, pomyslil jsem si smutně, přesto jsem se rozhodl své výtvory prezentovat i jinde. Věděl jsem, že existují jakési blogy, kam se právě dají ukládat různé články a podobné výtvory. A tak jsem narazil na tento blog. Moje původní představa byla taková, že sem budu vkládat tak jednou za měsíc, nebo dokonce jen jednou za několik měsíců a po půl roce si zkontroluji, jestli mi náhodou nepřišel nějaký ten komentář.

Když už jsem si ten blog založil a pojmenoval ho "Akim a jeho hospodské zápisky" (posléze přejmenován na "Akimův lykantropický necronomicon"), chtěl jsem se také porozhlédnout, abych měl představu, jak má takový správný blog vypadat. Načež se to stalo. Narazil jsem na článek, "Sleduju porno", sepsaný oblíbenou bloggerkou Kikou. Tento článek se mi moc líbil, okomentoval jsem ho, a pak už netrvalo dlouho a blog Proti Depce se stal mým oblíbeným a denně navštěvovaným čtivem. Navíc Kika byla tak laskavá a snad ze slušnosti mi okomentovala pár článků a mě to zkrátka začalo docela bavit. Napsal jsem několik krátkých, úvahových článků a těšil se z každého komentáře. Také jsem se trošku více rozhlédl a našel pár dalších blogů, které mě zaujaly. Většinu z nich navštěvuji dodnes, ať už je to prostopášník Stuprum a jeho mistrovská díla, která ač přes autorovu zhýralost mají profesionální úroveň a kvalitu, za kterou se jednou bude platit vysokými částkami, dále nechť je zmíněna Veršotepá, která mě tehdy, ještě coby Iluvia učarovala svými prokletými verši, které jsou cítit životem tak, jak rasův pytel zpěněným psím vztekem a strachem. Dále bylo by hříchem zapomenout na kočkomilku Janu, jejíž život se za uplynulý rok změnil k nepoznání a milá Janča kráčí hrdě v šlépějích svého milého prince vstříc svému radostně "bolestnému" osudu. Kdo mě opravdu umí rozesmát, je Evil, u jejíchž zápisků z běžného dne se culím ještě hodinu po jejich přečtení. Teď to holka trošku fláká, plnými doušky si užívá života, lýtka se jí zapálila, je tedy zamilovaná. A to je moc dobře. Po nějaké době mého blogerského života jsem také poznal userku. Její blog je naprosto výjimečný a myslím si, že krásně zobrazuje to, jaká je userka i ve skutečnosti. Její blog totiž působí naprosto otevřeně, zároveň je v něm spoustu lásky, něhy, citů a emocí. Není těžké si tento blog zamilovat. V neposlední řadě musím zmínit fenomén a erotickou ikonu blogu, Porcelánovou Pannu, která bez servítek štěká své názory bez bázně a hany.

Tím rozhodně výčet mnou navštěvovaných blogů nekončí, ale s omluvou tu nebudu vyjmenovávat všechny. Prozradím jen, že blogů, které navštěvuji, jde-li to každý den, je v rozmezí 20 až 25. To je pro mě tak ideál, nechci a ani nemohu zapomenout žít reálný život.

A jak to vidím do budoucna? Sám nevím, přiznám se vám, že vlivem několika nepříznivých okolností, procházím temným, nebo spíše smutným obdobím svého života a patrně oprávněně se obávám, že může být ještě hůř. Prosím, neptejte se mě na podrobnosti, o tom se vážně bavit nechci a nebudu. Do jaké míry budu působit na blogu dál uvidíte sami, bude-li to alespoň trošku možné, budu pokračovat, jen možná v mírnějším tempu. No uznejte sami, že se docela snažím, ne? Zhruba 100 článků za 365 dní, to věru není málo. Když jsem s blogem začal, ani náhodou by mě nenapadlo, že budu psát povídky a to dokonce i na pokračování. Nebo že napíši nějakou báseň, to pro mě bylo tenkrát také absolutně nepředstavitelné. Rozhodně chci někdy dopsat Márkétku a také mě těší, že se vám dle ankety líbí mé prasárničky, jen se nebojte je komentovat, za to vám snad hlavu nikdo neutrhne, ne? Rovněž bych vám chtěl vysvětlit jednu důležitou věc. Většina z vás si patrně všimla, že některé mé povídky jsou pornografické, nerad bych ale, abyste takto chápali celý můj blog. Ta varovná tabulka je tam pro jistotu a po jistých zkušenostech, i když vám řeknu upřímně, že mě tam také pěkně štve. Chci vás tedy poprosit a požádat, abyste významově i literárně rozlišovali mou tvorbu pornografickou a tvorbu "slušnou". Nehledejte prosím za každou cenu ten sex i v mých slušných výtvorech, i když sám nemohu vyloučit, že to tam občas neprosákne z mého podvědomí. Bohužel žijeme v době, kdy ačkoliv jsme pornem doslova zaplaveni, stále hrajeme tu hloupou hru na to, že porno je jakési tabu, něco špinavého, co k ostatní tvorbě nepatří a musí být od ní striktně odděleno. Já si to prostě nemyslím. I proto jsem si nezaložil zvláštní pornografický blog, přijde mi to jako zbytečnost, ačkoliv vím, že mnohé "slušné" čtenáře, mé porno povídky k návštěvě mého blogu možná odrazují. Pochopte, že jsem člověk, muž, kterého ženou touhy, chtíče a pudy, zároveň si ale myslím, že mám v sobě spoustu něhy, citů a lásky. Nač tyhle věci separovat, když sídlí v jedné osobě? Berte to prosím tak, ruku v ruce s nadsázkou a humorem.

PS: Pro Kiku jsem připravil takový malý dárek, který ale zveřejním až 25. září, čili v datu, kdy mi ona odpověděla na můj první komentář, což lze tedy s trochou nadsázky chápat, jako datum našeho "seznámení". Chci vás ujistit, že stejně tak, jako jí, si vážím každého vašeho komentáře. Přesto ale Kika přece byla první, to proto ten dárek.


pondělí 21. září 2015

Trpké ráno

Prorostlý kořeny,
sám v sobě vykořeněn,
obklopen davem,
v lidskosti osamocen,
oděn do obleku,
přesto vždy odhalen,
zdoben úsměvy,
s radosti nenarozen,
přes něhu v srdci,
pro objetí nezplozen,
boláky na rukou,
na zteč už připraven,
neduhy po těle,
však nikdy nemocen,
v Krista nevěří,
leč Bohu nakloněn,
lásky se obává,
ke skonu již ochoten.

sobota 19. září 2015

Forty-Six & 2 + Sober

Kapelu Tool už jsem vám představil, ale tyhle kids covery jsou naprosto skvělé. No uznejte, nejsou ty děcka úžasná? A jak si to dávají! Třeba ta pasáž 3:20 - 4:00 u skladby Forty-Six & 2. No úplná paráda. Ještě doplním jméno té "malé" zpěvačky, Kala Rose. A ten prcek z tou lopatou! Smějící se





čtvrtek 17. září 2015

Pošťačka Madla

Z pravou rukou na poštěváčku,
zahlídl jsem vám naši pošťačku,
o polední pauze drandí se moc ráda,
v pindě má už svého vibro kamaráda,
z brašny vytáhla ho její ruka hbitá,
na nic nečeká a už toužebně kmitá,
mnoho šťávy zdobí její bělostná stehna,
gaťky zahodila, pošťácká nymfo běhna,
jednou dovnitř, hnedle ven,
tak to u ní chodí každý den,
všichni už na ní volají Madlo,
kde zas máš to své madlo?
Proč způsobuješ si ty trampoty,
opět si to děláš místo rachoty?
Nejdřív rozdej poštu ty naše trdlo,
pak si doma sedni na to své madlo,
budeš to mít v klidu a pěkně v teple,
copak ti nevadí, jak fičí ti u prdele?
Jsem na poštu, strašně vítr duje,
tak ať ti nenastydne ta tvá sluje,
v pohodlí domova se schovej,
a trošku důstojně se chovej,
polední pauze už je dávno konec,
a ty tu kmitáš, jak kdejaký honec.
Taková už je ta naše Madla dravá,
za poštovní přepážkou si hrává.

Našeptávač anonymní

V koutku nebe sedí si,
zádumčivě dumá si,
coby komu napískal,
ve vlasech ho povískal,
je to totiž jeho cílem,
býti krutým Rarachem,
vnímá to jak poslání,
někdy je to k posrání,
co těm lidem našeptat,
i pořádně je vydeptat,
když už má tu šanci,
a žádnou toleranci,
on je hříčka nebíčka,
utečenec z peklíčka,
tenhle zvláštní pán,
co přichází nezván,
on tahá sirky osudové,
z té krabičky ebenové,
cesta od něj, ta je dána,
jak pro pána i pro kmána,
z té už zkrátka nesejdeš,
ať už běžíš, nebo jdeš.

úterý 8. září 2015

Slzy a krev odsouzence

Drahá Blaženko,

sestřičko má milená a milovaná, jak sama moc dobře víš, toto jsou mé poslední věty a největší zlořád Světa tomu chtěl, že to budou slova hořká, jak pelyněk a trpká, jak ta nejpodřadnější réva, která kdy uzrála. Budou to slova, která patrné u tebe spustí vůči mé osobě pocity opovržení, odsouzení, pohrdání, despektu a možná i nenávisti. To vše jsem ochoten přenést přes srdce, jen prosím nedopusť, aby se tyto věty dostaly do rukou našich rodičů. Zlomilo by je to tisíckrát víc, než tebe, strašně moc by jim to ublížilo, ve jménu našeho žití, nedovol to. Jestli si mě kdy měla alespoň trošku ráda, prosím slib mi, že naši rodiče tyto řádky číst nikdy nebudou.

Ach sestřičko, mohl bych mluvit hodiny, dny, týdny, měsíce a roky v kuse a stejně bych se ti nestihl vyzpovídat i zcela vypovídat. Těch pocitů je tolik a ani nevíš, jak je pro mě teskné, přímo palčivě bolestné, že ačkoliv to jsou slova o lásce, jsou tak hořká, krutá, bez přehánění rovnou odporná, při jejichž psaní se mi svírá hrdlo tak, že ani kapka vody by se v něm neprotáhla a srdce mi buší tak, že se bojím, že umřu dřív, než sám otevřu tu hříšnou bránu do světa po životě skutkem bojácným, úskočným, hanebným a zbabělým. Ale už musím začít vyprávět, času je najednou tak málo.

Začnu vzpomínkou na Jeníka, mého nejlepšího kamaráda a přítele, však ho dobře znáš. Vždyť jsme spolu vyrůstali, my dva a ty jako moje starší sestřička si ho se srdcem na dlani přijala téměř do rodiny, i vzala si ho za svého brášku s takovou láskou jako mě. Bože, láska, proč mi to slovo řve do uší, když má ladit v libém tónu, coby potůček prohánějící se širou krajinkou ladně a s něžností rodičky, co poprvé přivine své dítko v náruč svou milující? Jaký ďábel tomu chtěl, aby láska, ten pravěký symbol lidství a života v něm, je pro mě synonymem utrpení ukončeného v prokleté rakvi, na kterou se bude místo úcty a vzpomínek plivat a kamení házet?

Ale nyní už bez vytáček a zbytečného vykrucování, sestřičko moje. Víš, Jeník byl mou první láskou, už tenkrát, v době našeho dětství mi pravidelně bušilo srdéčko při každém, byť jen letmém pohledu na jeho tvář. To jen Bůh ví, kde získala jeho tvář tak kouzelné a mocné rysy, až tajil se mi dech. A ta jeho vůně, jak ta byla omamná i na metry. Vždycky se mi tak blaženě zatočila hlava, až jsem si představoval, jak rázem padám do snových obláčku, co na nebe mě vynesou s Jeníkem po mém boku a my se budeme tulit a smát na celé kolo, přesně tak, jak jsme se smáli, když maminka, či tatínek, lochtali nás na naše přání zas a znovu. K tomu ten jeho hlas, tehdy spíše hlásek, není na širém Světě hudebního nástroje takového, aby dovedl vydat tak mechový a medový zvuk, jenž podobal by se jeho švitořivému hlásku. Jen promluvil a já věděl, že v celičkém nekonečném vesmíru je vše tak, jak má být. Zamiloval jsem se do něho, milá Blaženko s takovým odevzdáním, jenž mělo trvat na věky věků, nehledě na čas, místo a prostor. Jsem gay sestřičko, to už ti snad muselo dojít z mého vyprávění. Že není tak zle, říkáš si? Máš pravdu, ve světle prozatím napsaného zdá se život žitelný, dnes je jiná doba, tolerantnější řekl bych, zvlášť u nás, kde lidé ač třeba nesouhlasí, alespoň mlčí a respektují, neženou tě za jinakost před soud a ke katovi pro rozhřešení, alespoň ne většina. Leč moje zpráva nekončí, věř mi, bude hůř. Co hůř. Bude nejhůř sestro má, snad zatím považuješ mě stále za bratra svého, jestli ano, užij si pár okamžiků, neb další věty budou milionkrát děsivější oproti těm dosavadním. Dovol mi pokračovat Blaženko.

Když jsme povyrostli, ty, já i Jeník, s podivem jsem zjistil, že mé city k Jeníkovi se tuze změnili, ano měl jsem ho pořád rád, leč láska tak žhavá, se jakoby zázrakem přeměnila opět v přátelství. Něco se změnilo a já zprvu nechápal co. Byl to přece pořád ten stejný Honzík, jen povyrostl, zmužněl a bradku si nechal narůst. I ve mně, proměnil se chlapec v muže, pozbyl jsem své dětství na úkor dospělosti, nevinnost jsem ztratil samohanou, asi tak jako ostatní. A pak se to jednoho dne stalo, kéž by se ten den Slunce na oblohu vůbec nedostalo, v ten den, kdy hřích ovládl mé tělo, respektive já si své hříšné konání uvědomil, ledva jsem spatřil toho chlapce, víš Marka, našeho souseda. Dnes je mu 16, ale tehdy byl sotva desetiletý a já jsem na něho byl nucen zírat, cosi mě nutilo ho pozorovat, dívat se na něho a pak, po odchodu domů, jsem na něho nedokázal nemyslet. Mou mysl ovládly síly temné a zkažené. Snad už ti dochází má drahá sestro, kam patrně mířím, slzy tvé již jistě kanou po lících tvých, nebo se už vztekem zalykáš, při představě, že tvůj doposud milovaný bratr, přiznává se ke chtíčům tak podřadným a hanebným.

Ačkoliv mám pocit, že další slov již netřeba, jelikož už si tyto listy ve velikém vzteku a zlosti roztrhala na kusy, budu přece jen chvíli pokračovat, doufaje, že s vypětím všech sil sebereš ještě nějakou sílu k dočtení mého dopisu. Inu, netrvalo příliš dlouho a já si Blaženko uvědomil, že k němu pociťuji totéž, co jsem předtím cítil k Jeníkovi. Byla to láska, sestřičko. Přál bych si, aby se mé tělo samovznítilo a shořelo v popel, sotva dopíši tato slova, tehdy bych byl spasen. Ale to se nestane, je mi určeno dožít a zemřít s hříchem v těle i mysli. Ano, zamiloval jsem do Marka tak snadno, stejně jako kdysi do Jendy, jen to bylo bolestnější při vědomí, že touha a chtíč, které mou lásku doprovází, jsou hnány dětským věkem mnou milované osoby. Přitahují mě děti, jsem pedofil, v tomhle ke mně život není fér. Proč uštědřil mi život takovou ránu, proč vláčí mě peklem a to ještě ve jménu lásky a touhy? Vždyť v lásce a v touze měl by člověk prožívat jen chvíle radostné, přeplněné štěstím a ne s dojmy, při kterých se člověk štítí sám sebe. Zkus pochopit sestřičko, jaké to je, zvracet sám ze sebe a z vlastních skutků chvíli po té, co se ukojíš při myšlenkách na malého, nevinného chlapce.

Mohl bych pokračovat dále sestřičko, ale už tě nechci více trápit. Mé chtíčem a touhou hnané pudy mě dovedly k rozhodnutí, že bude lépe, až samobijstvem ukončím své bytí. Už jen teoretická možnost, že bych mohl v budoucnu podlehnout svým pudům a snad pod rouškou jakési sympatie umluvit nevinného chlapce, byť jen k náznakům her erotických mi je odpornější, než smrt má vlastní. Přísahám ti na smrt našich rodičů, že do této chvíle jsem se žádného chlapce nedotkl ve smyslu erotickém, či sexuálním, ani jsem s žádným chlapcem na tato témata nehovořil, nechť je tedy má smrt zárukou, že se tak nestane nikdy.

Víš, drahá sestřičko, život někdy není fér. To, co se událo, neb mohlo udát, snad není fér vůči mě, zajisté to není fér vůči tobě a našim rodičům. Nicméně je to fér vůči Jeníkovi, Markovi a dalším chlapcům, kteří se mi mohli v životě připlést do cesty. Já jen doufám, že jsi pochopila slova má a nezanevřeš na mě úplně, pokud ano, zlobiti se nebudu, jen tě prosím znovu ušetři mých myšlenek naše rodiče. Pochopitelně, ani Jeník s Markem nic netuší.

Naposled tě v pokoře žádám o špetku odpuštění a s bratrskou láskou v srdci posílám tuto posmrtnou zprávu.

Sbohem tedy, tvůj bratr Kryštof.


Pro jistotu uvádím, že tato povídka v podobě dopisu na rozloučenou je zcela fiktivní a postavy v ní vystupující nemají se mnou, ani s nikým z mého okolí nic společného.

pondělí 7. září 2015

Odvrácená strana lásky

Bez lásky se nedá žít, tvrdí se, a když se na to podíváme věcně, je to pravda doslova a do písmene. Kdyby se lidi nemilovali, nekopulovali by spolu, tudíž by se nerozmnožovali a lidstvo by vyhynulo. Necita okamžitě namítne, že souložit, čili rozmnožovat se dá i bez lásky, pouze pod rouškou chtíče a libida. A bude mít prakticky vzato svatou pravdu. Dělají to tak zvířata a lidé to v určitých fázích svého vývoje dělali také tak. Zkrátka se na to vlítlo a bylo, trtkali jsme, jako ty zvířátka. Nebylo to o lásce, o citech, nýbrž o pudech.

Posléze člověk evolučně "vyspěl", začal se chovat "civilizovaně" a dle společenských, národnostních, regionálních, náboženských i jiných pravidel, zvyklostí a úzů. Prohlásil se za pána tvorstva a za nejmoudřejšího živočicha na Zemi. K lásce se moderní člověk staví též s určitým vývojem a posunem a to jak ve jménu doby, ve které se právě nalézá, tak pod vlivem právě všech těch zvyklostí a pravidel. V současnosti je v Čechách, stejně jako i ve většině civilizovaných Zemích společensky určeno, že člověk by měl žít monogamně, tudíž že má mít pouze jednoho partnera, či partnerku. Mluvím tak o většinové populaci, která to tak chápe, respektive se tím řídí, nebo se o to minimálně snaží, zatímco menšinová populace se domnívá, že člověk jako tvor je naopak polygamní, nebo spíše polyamorický a že žije-li celý život s jedním partnerem, jedná tak na vrub své přirozenosti. A kdo má tedy pravdu? Já myslím, že i ten největší snílek a romantik na Světě musí se sklopenou hlavou uznat, že člověk je tvorem smýšlejícím spíše polyamoricky, a to jednoduše proto, že drtivá většina populace je schopna udržovat milostný poměr s dvěma partnery najednou. Slovo nevěra je ve společnosti skloňováno více, než často. Všichni přece víme, že láska je bestie ošemetná, vrtkavá a ovládající různá kouzla a čáry, navíc nehrající dvakrát férově. Tím ale nechci říct, že by se měl člověk vykašlat na vztahy a hledat protějšky jen na sex. Láska je úžasná věc, a když se dva jedinci zamilují, žijí jeden pro druhého, lze jim to jen přát a fandit jim.

V podstatě jsou dva způsoby, jak lidé prožívají zamilovanost a lásku. Někteří lidé se do každého vztahu vrhají střemhlav, nehledí nalevo, napravo a plnými doušky hltají ten zázrak z okouzlení, když jejich srdéčko zasáhne šíp Amorův. O to víc ale poté bývají zklamaní, smutní a zhroucení, když se vztah nevydaří a protějšek je třeba opustí. Jíní lidé berou vztahy spíše s rozumem v hrsti, přemýšlejí praktičtěji, věcněji a případné komplikace je tolik nerozhází. Má ale takhle chápaný vztah ten potřebný šmrnc a hloubku? Nejlepší je zlatá střední cesta, říkáte si? No jo, tady ale vyvstává otázka další, neméně těžká a palčivá. Kdy tedy použít rozum a kdy se nechat unést na obláčku citů a emocí? Nebylo by tedy lepší žít, polyamoricky, eventuálně polygamně, když nám ta monogamie moc nejde a drtivé procento lidí žije v nevěře? Je nutné si přiznat, Homo internetus, čili člověk internetový se s otázkou oné rovnováhy rozumu a citů dosti trápí, respektive v ní plave, jako moucha v ranním pivě. Není nic křehčího, než mezilidské vztahy, dalo by se bez lhaní říci. Například v Čechách se rozvodovost pohybuje mezi 45 až 50 procenty, což, jak zajisté uznáte, je číslo velmi vysoké. Není nutno dodávat, že životaschopnost párů nesezdaných není o mnoho lepší.

Možná máte pocit, že to vidím moc černobíle, negativisticky a také že míchám hrušky s jablky. Já si ale přesto myslím, že tak šíleně vysoká rozvodovost a nízká životaschopnost partnerů je zapříčiněná právě tím, že člověk uvažující plyamoricky (polygamně) si určil, že společensky nejúnosnější je život monogamní. A tím se konečně dostávám k meritu věci a ťukám na hlavičku pomyslného hřebíčku. Inu, láska má jednu obrovskou nevýhodu. Ona mrška občas vyprchá, nebo se důvodně, či bezdůvodně vypaří, jak pára nad hrncem a občas se také přihodí, že terčem našeho zájmu se rázem stane někdo jiný, než náš partner. Jednoduše se to občas tak zašmodrchá, že člověka, kterého jste dříve milovali, už zkrátka nemilujete, případně se zamilujete i do osoby jiné a nejste schopni si vybrat. Opět se nabízejí ty mršky polygamie a polyamorie. Jak jinak tuto situaci řešit, než rozchodem? Nebo jen podlehnete svodům a s hříchem na jazyku, stane se z vás nevěrník a vy balancujete jako provazochodec mezi dvěma vztahy? Jak z té zapeklité situace ven? Uznejte, že takto nastolený život není prostě fér.

A proč vám vlastně cpu do hlavy všechna tato moudra, která pro vás nejsou vůbec nová a užitečná? Vy, co znáte obsah některých mých povídek, mi to možná nebudete věřit, ale já jsem osoba veskrze romantická, nevěru zavrhující a to, že se nám všeobecně hroutí vztahy, mě docela trápí. Proto mě napadlo udělit vám pár rad do života, především toho milostného. Já si totiž myslím, že na vztahu se musí pracovat a to vzájemnou angažovaností a snahou daný vztah jakkoli okořenit a zpestřit. Není nic horšího, než rutina, nuda a stereotyp, všechny tyto aspekty zničí do základu každé souznění. Také si myslím, že co se týče lásky a vztahů, existuje několik anachronismů, zvyklostí, pověr a polopravd, které vám v bodech uvedu, pokusím se je vyvrátit, případně i poradit, jak se v dané situaci zachovat. Je to tedy takové Akimovo milostné desatero:

1. Partneři si mají být rovni - zní to logicky a přívětivě, ale většinou tomu tak není a dle mého názoru ani být nemá. Vždy je jeden z partnerů dominantnější a druhý submisivnější a je jedno, jak je to rozvrženo, i když je pravda, že dominantnějším bývá většinou muž. Tady je důležité neohýbat věci přes koleno a nechat věci plynout, tak jak jsou, ale dbát na to, aby situace nespadla do extrému. Pak se může stát, že dominant začne svého postavení zneužívat a jedná-li se o jedince psychicky nestabilního, může dojít i na domácí násilí.
2. Naše láska je rovnocenná - dle zkušeností ať už prožitých, či odkoukaných si myslím, že v partnerství je vždy jeden, který miluje toho druhého víc, než ten druhý toho prvního. Cynik může poradit, "vždy dbej na to, aby tě tvůj partner/ka miloval/la víc, než ti jeho/jí. Mě nezbývá, než poradit, abyste se zkrátka snažili, aby vás váš protějšek zbožňoval, co nejvíce.
3. Sex a erotika je něco, o čem se nemluví - možná vám to zní divně až směsně, ale divili byste se, kolik lidí v partnerství si není schopno říct, co by se jim třeba v sexu líbilo. Jednou se mi známý přiznal, že si občas zajde do nevěstince. Když jsem se ho optal, proč, když má doma tak pěknou ženu, odvětil mi, že v bordelu mu ta slečna poskytne vše, oč si řekne. Na otázku, proč si o to neřekne doma své ženě, mi se sklopením zrakem opáčil, že se stydí a je mu to trapné, protože se o sexu nikdy nebavili. Doplňuji, že šlo o manželé, kteří spolu žili 10 let a měli spolu 2 děti.
4. Sex je rutina - také byste se asi zhrozili, kolik lidí si pod pojmem milostný život představuje misionářské šolichání hezky potmě, pod peřinou, na misionáře, každou středu, hlavně ať to máme do pěti minut sfouknutý, když začíná ten nový seriál. Přitom stačí zapojit svou fantazii, naučit se neustále objevovat nové věci, jak u sebe, tak u svého partnera, vždyť erotika a sex má toliko podob od jemného mazlení, až po BDSM řádění. Stačí jen tyto věci objevit a užít si je do sytosti.
5. Existuje jen jeden/na princ/ezna - Tenhle komplex mývají většinou ženy. Určí si svého pana Božského, kecnou si před ním na zadek, totálně se mu odevzdají, a když si pan Božský najde nějakou jinou, jsou z toho jednak psychicky totálně dole a za druhé a to především hledají jiného pana Božského a "obyčejní" chlapi jim nejsou dost dobří. Aby bylo jasno milé dámy, pan Božský neexistuje, to, že jste si ho vytvořili ve své hlavě, na tom nic nemění. Pro pány platí totéž o dokonalých princeznách.
6. Se slušností nejdál dojdeš - Tento bod se týká především mužů. Říká se, že pokud se budeš k ženě chovat vždy slušně, máš vyhráno. Tak to ani náhodou. Ženy mají rady romantiku, ale jen v určité míře. Pokud budeš tu svoji lásku obskakovat od rána do večera a každou půl hodinu ji posílat zprávu, jak moc ji miluješ, tak věř tomu, že za pár dní, týdnu, či měsíců se ti zkurví s největším zmrdem, jakého kdy potkala. Muž se zkrátka občas musí chovat jako hajzl, aby si žena mohla přivonět i k jeho drsnější tváři. Na to navazuje pověra další.
7. Nikdo nezlobí a je klid - tady to napíši stručně a na rovinu. Pánové je nevyhnutelné, abyste občas spáchali nějakou tu lotrovinu, protože pokud nebudete občas zlobit, začne zlobit vaše žena a to je potom peklo na Zemi.
8. Důvěřuj, ale prověřuj - znáte to klasika, vaší lásce přijde SMSka a vy se jí zeptáte, kdo to byl a vaše láska vám odpoví, že se to týká práce. A vám to začne šrotovat v hlavě, jestli to náhodou není jen kamufláž a zda je vám vaše láska opravdu věrná. Tak si to prosím zkontrolujte, hrabejte se své lásce v mobilu a kontrolujte ji emaily, ale pak nebuďte zklamaní, ju? Dodatek pro dámy: některé jsou totiž tak vynalézavé, že svému miláčkovi podstrčí svou spanilou kamarádku, která se ho pokusí, jakože sbalit, a obě se pak tuze diví, když on řekne ano. Takže pokud chcete přijít o přítele i o kamarádku, tak do toho.
9. Muž myslí jen na jednu - aby bylo vše zřejmé dámy, to že vám muž odpřisáhne, že vás vroucně miluje a že chce zbytek života strávit jen s vámi, neznamená, že se občas nepodívá na jinou ženu na ulici, že si občas během své onanie nepředstavuje někoho jiného, než vás. Takový muž, který myslí celý život jen na vás zkrátka neexistuje, smiřte se s tím. Abych nekřivdil pánům. Já si totéž myslím i o ženách, ale těžko jim to dokážu, neb do ženské mysli nejsem schopen tak hluboko proniknout.
10. Muž je zhýralejší, než žena - O mužích se říká, že to jsou prasata, kteří přemýšlí tím, co mají v kalhotách. Hmm, něco na tom určitě bude, ale ruku na srdce, dámy. Není nadržený muž oproti vám beránek, když vám řádně a nekontrolovaně zvlhne pinda?

A co vy, jak prožíváte vztahy a lásku? Jste spíše racionálně a chladněji uvažující, nebo vzplanete, jak pochodeň a jdete slepě za svým snem?


sobota 5. září 2015

You Don't Care About Us + Slave To The Wage + Song To Say Goodbye

Občas jízlivě nabubřelý, jindy zase temně teskný glamrock v podání britských Placebo. Snad se bude líbit.




čtvrtek 3. září 2015

Jsi adoptován

Inu, dozvěděl jsem se to, když mi bylo zhruba 20 let a to čirou náhodou, omylem, nebo spíše nedorozuměním, jelikož člověk, který se o tom se mnou začal bavit, si myslel, že o tom vím a tak se mě zkrátka zeptal. "Jaké to je být adoptován?" Nejprve jsem se tomu smál a vysvětloval jsem mu, že já adoptován nejsem, že to musí být nějaká mýlka, načež on pochopil situaci a začal nešikovně couvat zpět, že jasně, že se tedy asi spletl, nebo mu to někdo řekl a on to špatně pochopil, nicméně semínko nejistoty bylo zaseto, podpořeno faktem, že jsme se zrovna nacházeli v restauračním zařízení a na lístku už bylo napsáno několik piv a snad i nějaký ten panáček čehosi pro zahřátí. No, řeknu vám, byl to šok a rozčarování, které ale převyšovalo ještě něco zdaleka palčivějšího, pochopitelně to byla vtíravá a neukojitelná nutnost vědět pravdu. Zaplatil jsem téměř okamžitě a hned jsem se také vydal domů, pohovořit si s matkou, která byla už v té době s mým otcem rozvedena, přičemž táta již žil s jinou ženou v nedalekém městě.

Uznávám, že budit mámu o půlnoci a ještě k tomu trošku opit, není zrovna moc ohleduplné, ale pochopte mou situaci. Celou cestu jsem si srovnával myšlenky, které se rojily a hemžily v milionech v mé mozkovně. Ani jedna z nich, byť jen na vteřinu nepřipustila, že by se mé city a vztahy, ať už ke komukoli s rodiny nějak změnily. Otec a matka jsou pro mě lidé, kteří mě vychovali, nikoli ti, kteří mě jak se říká, pohodili. Mamku jsem probudil celkem nevybíravě, pochopte, ta nutnost vědět pravdu byla tak sžíravá, že bych se rána asi nedožil, nebo bych se opil do němoty. Chudák mamča celá rozespalá ještě nějakou dobu zapírala a mlžila, nicméně když viděla, že její přesvědčovací schopnosti nemají proti mé touze znáti pravdu pražádnou šanci, uvolila se a v slzách přiznala ten fakt, že jsem skutečně robě adoptivní.

Sdělila mi, že ona je ze zdravotních důvodů neplodná a že, když zkrátka zatoužili po potomkovi, zvolili tuto cestu a že si mě s otcem přivezli jako tří měsíčního kojence právě z kojeneckého ústavu. Rovněž mi vysvětlila, že když se projevil můj hendikep, což se stalo asi ve třináctém měsíci mého žití, bylo jim nabídnuto mé opětovné vrácení kamsi do ústavu, což zaplať pánbůh, bez pochybností odmítli, za což jsem jim neskonale vděčný. Logicky jsem se matky též s výčitky zeptal, jestli o tom ví zbytek rodiny, rozuměj, tety, strýcové, bratranci, sestřenice, babička atd. Mamka mi upřesnila, že babička, tety a strýcové + starší bratranci a sestřenice o tom ví, mladším přírůstkům se to též neřeklo. Pochopitelně jsem se také optal na důvod tajností. Odpověď byla logická. Strach z reakce. Namítl jsem, že v patnácti tisícovém městě se tato informace utajit zkrátka nedá. Maminka plačky špitla, že v to jednoduše doufala.

Pak jsem musel maminu uklidnit a to po pravdě, že pro mě se skutečně nic nemění, že oni jsou, byli a budou mí rodiče, že po biologických rodičích pátrat nehodlám a šlo se spát. Druhý den jsem ještě trval na tom, aby se všem členům naší celkem rozvětvené rodiny oznámilo, jak se věci mají, o žhavé novince jsem též pohovořil s otcem a tím celá věc pro mě skončila, aniž by se cokoli měnilo. Příbuzenstvo mě pak ještě při osobním setkávání poplácáváním (pánové) a pusinkováním (dámy) ubezpečovalo, že i pro ně se nic nemění, že já jsem a vždycky budu jejich Akim. Tím se pro mě stala celá tato událost věcí uzavřenou. Dodnes mám ale v tomto případě jasno v tom, že LEPŠÍ NEVĚDĚT zde neplatí.


středa 2. září 2015

Zvrhlík se vrátil

Ano, je tomu skutečně tak. Vy, kdo ke mně chodíte pravidelně, jste si toho možná všimli. Včera jsem byl zabánován. Smějící se Ne, nebojte, žádná banánová bitva se nekonala, to jen můj blog byl zabánován, což je patrně nový a musím uznat, že celkem vtipný výraz pro blokaci. Ano, přesně tak mi to totiž Standa napsal do emailu, že prý jsem porušil jakási pravidla, všeobecné podmínky. Hmm, to budou ty porno fotky, blesklo mi okamžitě hlavou, snad se s tím dalo i počítat. Standa mi "doporučil", ať vymažu "závadnou" báseň "Hříčky osudu", tak jsem to po přečtení emailu udělal. Zároveň jsem ve svém nastavení zaškrtl volbu "doplňující informaci" o tom, že na mém blogu se vyskytují články s erotickým obsahem. Pak už jsem jen smutnil a čekal jsem, co se bude dít. Vlastně ne, ještě jsem přece napsal Standovi zprávu o tom, že jsem vymazal ten článek a optal se ho, jestli jde jen o to porno a jestli bude stačit, když tam budu mít tu upozorňovací tabulku. A pak děj se vůle "Standova". První si toho patrně všiml Miloš, politoval toho, že jsem smazán jen pár dní po tom, co můj blog objevil a snad se mu i zalíbil. Napsal mi to u userky, se kterou jsme to pak trošku rozebrali v komentářích. Nakonec jsem se se svou smutností svěřil ještě kočkomilce Janče, která mi byla též oporou v této těžké a kruté chvilce. Všem třem tedy ze srdce děkuji za účast. Smějící se Pak už jsem to přestal řešit a doufal, že blokace je dočasná, jak bylo ostatně uvedeno i v emailu. Uběhlo necelých 24 hodin a přišel další email od Standy. Lakonická zpráva o tom, že můj blog byl očištěn. Smějící se To zní vznešeně až nábožně, že? Bez dalšího vysvětlení. Ihned jsem se juknul a zřel jsem, že blog je dle očekávání prost některých fotografií. Zvláštností pro mě ale bylo, že nezmizely jen fotky erotické, rozuměj pornografické, ale i fotky slušné, například fotky Karla Gotta, zatímco, většina porna tam zůstala. Zajisté jsem porušoval čísi autorská práva, či co, pomyslil jsem si. Zmínil jsem se o tom opět Janče, která si všimla mého odblokování a ta mi vysvětlila, že bych měl mít u každé fotografie odkaz na zdroj daného obrázku. Přiznám se, že toto jsem doposud vůbec neřešil, i když jsem si všiml, že někteří z vás tam ty zdrojové odkazy mají. Kdybych věděl, že z toho může být takový problém, dával bych to tam od začátku. Jenže já to nevěděl. Čili jsem rozčarován vlastní hloupostí a nevědomostí (ano vím, že nevědomost a hloupost neomlouvá Nevinný). Byl jsem zablokován kvůli pornu, nebo kvůli těm zdrojům k obrázkům? Nerozhodný Bude tedy stačit, když ohledně porna tam stále budu mít tu varovnou tabulku a u fotografií odkazy na zdroje? Můžu si tam pak dávat, co uznám za vhodné. Téma týdne zní, "CO JE LEPŠÍ NEVĚDĚT?" ale já bych to rád věděl. Nerad bych, aby byl můj blog opět zabanován, v horším případně i zcela smazán. Křičící Přece jen se s tím už téměř rok píší, jedním prstem to ťukám, jak datel do stromu, tak nestojím o další komplikace. Standa mi to nevysvětlil, vysvětlí mi to někdo z vás? A za tu varovnou tabulku se vám omlouvám, vím, že ji nemáte rádi, ale jak vidno, bez ní to zkrátka nepůjde, přesto že můj blog není striktně pornografický.

Hříčky osudu

Z rudých červánků,
přečtu si rozprávku,
o tom, jak ty jsi se mnou a já zase s tebou,
semknuti spolu pod klenbou nebeskou,
pod snovým baldachýnem blaze,
vdechujeme stejný vzduch draze
i stejné pocity z rána,
láska byla nám dopřána,
s čistého přátelství zrozena,
do chlípných sítí vpletena,
po dlouhá leta známe se,
ve jménu lásky událo se,
chtíčem a touhou zavoněla naše těla,
nahá, přirozeně krásná a nad míru vřelá,
jak příroda si přála při své malebnosti,
darovala nám život, mě i tobě do sytosti,
lásko má, svůdností zlacená,
hledíš mi do očí slastí zmítaná,
já slyším, jak srdce tvé toužebně buší,
žiji v tobě, tvá zvlhlá slastnost mě tuší,
vtahuje mě do své mokré moci,
jednou ve dne, jednou v noci,
jak hltavě mě polykáš a zlobíš,
na entou mou rozkoš násobíš,
ležíš na zádech, já jsem v tobě i nad tebou,
hříchu můj, po chtíči mušličku zbrocenou,
byla jsi mi oddanou partačkou,
budeš mi teď i vřelou milenkou,
hříšnicí, nymfou,
i hravou múzou.