Drahá Blaženko,
sestřičko má milená a milovaná, jak sama moc dobře víš, toto jsou mé poslední věty a největší zlořád Světa tomu chtěl, že to budou slova hořká, jak pelyněk a trpká, jak ta nejpodřadnější réva, která kdy uzrála. Budou to slova, která patrné u tebe spustí vůči mé osobě pocity opovržení, odsouzení, pohrdání, despektu a možná i nenávisti. To vše jsem ochoten přenést přes srdce, jen prosím nedopusť, aby se tyto věty dostaly do rukou našich rodičů. Zlomilo by je to tisíckrát víc, než tebe, strašně moc by jim to ublížilo, ve jménu našeho žití, nedovol to. Jestli si mě kdy měla alespoň trošku ráda, prosím slib mi, že naši rodiče tyto řádky číst nikdy nebudou.
Ach sestřičko, mohl bych mluvit hodiny, dny, týdny, měsíce a roky v kuse a stejně bych se ti nestihl vyzpovídat i zcela vypovídat. Těch pocitů je tolik a ani nevíš, jak je pro mě teskné, přímo palčivě bolestné, že ačkoliv to jsou slova o lásce, jsou tak hořká, krutá, bez přehánění rovnou odporná, při jejichž psaní se mi svírá hrdlo tak, že ani kapka vody by se v něm neprotáhla a srdce mi buší tak, že se bojím, že umřu dřív, než sám otevřu tu hříšnou bránu do světa po životě skutkem bojácným, úskočným, hanebným a zbabělým. Ale už musím začít vyprávět, času je najednou tak málo.
Začnu vzpomínkou na Jeníka, mého nejlepšího kamaráda a přítele, však ho dobře znáš. Vždyť jsme spolu vyrůstali, my dva a ty jako moje starší sestřička si ho se srdcem na dlani přijala téměř do rodiny, i vzala si ho za svého brášku s takovou láskou jako mě. Bože, láska, proč mi to slovo řve do uší, když má ladit v libém tónu, coby potůček prohánějící se širou krajinkou ladně a s něžností rodičky, co poprvé přivine své dítko v náruč svou milující? Jaký ďábel tomu chtěl, aby láska, ten pravěký symbol lidství a života v něm, je pro mě synonymem utrpení ukončeného v prokleté rakvi, na kterou se bude místo úcty a vzpomínek plivat a kamení házet?
Ale nyní už bez vytáček a zbytečného vykrucování, sestřičko moje. Víš, Jeník byl mou první láskou, už tenkrát, v době našeho dětství mi pravidelně bušilo srdéčko při každém, byť jen letmém pohledu na jeho tvář. To jen Bůh ví, kde získala jeho tvář tak kouzelné a mocné rysy, až tajil se mi dech. A ta jeho vůně, jak ta byla omamná i na metry. Vždycky se mi tak blaženě zatočila hlava, až jsem si představoval, jak rázem padám do snových obláčku, co na nebe mě vynesou s Jeníkem po mém boku a my se budeme tulit a smát na celé kolo, přesně tak, jak jsme se smáli, když maminka, či tatínek, lochtali nás na naše přání zas a znovu. K tomu ten jeho hlas, tehdy spíše hlásek, není na širém Světě hudebního nástroje takového, aby dovedl vydat tak mechový a medový zvuk, jenž podobal by se jeho švitořivému hlásku. Jen promluvil a já věděl, že v celičkém nekonečném vesmíru je vše tak, jak má být. Zamiloval jsem se do něho, milá Blaženko s takovým odevzdáním, jenž mělo trvat na věky věků, nehledě na čas, místo a prostor. Jsem gay sestřičko, to už ti snad muselo dojít z mého vyprávění. Že není tak zle, říkáš si? Máš pravdu, ve světle prozatím napsaného zdá se život žitelný, dnes je jiná doba, tolerantnější řekl bych, zvlášť u nás, kde lidé ač třeba nesouhlasí, alespoň mlčí a respektují, neženou tě za jinakost před soud a ke katovi pro rozhřešení, alespoň ne většina. Leč moje zpráva nekončí, věř mi, bude hůř. Co hůř. Bude nejhůř sestro má, snad zatím považuješ mě stále za bratra svého, jestli ano, užij si pár okamžiků, neb další věty budou milionkrát děsivější oproti těm dosavadním. Dovol mi pokračovat Blaženko.
Když jsme povyrostli, ty, já i Jeník, s podivem jsem zjistil, že mé city k Jeníkovi se tuze změnili, ano měl jsem ho pořád rád, leč láska tak žhavá, se jakoby zázrakem přeměnila opět v přátelství. Něco se změnilo a já zprvu nechápal co. Byl to přece pořád ten stejný Honzík, jen povyrostl, zmužněl a bradku si nechal narůst. I ve mně, proměnil se chlapec v muže, pozbyl jsem své dětství na úkor dospělosti, nevinnost jsem ztratil samohanou, asi tak jako ostatní. A pak se to jednoho dne stalo, kéž by se ten den Slunce na oblohu vůbec nedostalo, v ten den, kdy hřích ovládl mé tělo, respektive já si své hříšné konání uvědomil, ledva jsem spatřil toho chlapce, víš Marka, našeho souseda. Dnes je mu 16, ale tehdy byl sotva desetiletý a já jsem na něho byl nucen zírat, cosi mě nutilo ho pozorovat, dívat se na něho a pak, po odchodu domů, jsem na něho nedokázal nemyslet. Mou mysl ovládly síly temné a zkažené. Snad už ti dochází má drahá sestro, kam patrně mířím, slzy tvé již jistě kanou po lících tvých, nebo se už vztekem zalykáš, při představě, že tvůj doposud milovaný bratr, přiznává se ke chtíčům tak podřadným a hanebným.
Ačkoliv mám pocit, že další slov již netřeba, jelikož už si tyto listy ve velikém vzteku a zlosti roztrhala na kusy, budu přece jen chvíli pokračovat, doufaje, že s vypětím všech sil sebereš ještě nějakou sílu k dočtení mého dopisu. Inu, netrvalo příliš dlouho a já si Blaženko uvědomil, že k němu pociťuji totéž, co jsem předtím cítil k Jeníkovi. Byla to láska, sestřičko. Přál bych si, aby se mé tělo samovznítilo a shořelo v popel, sotva dopíši tato slova, tehdy bych byl spasen. Ale to se nestane, je mi určeno dožít a zemřít s hříchem v těle i mysli. Ano, zamiloval jsem do Marka tak snadno, stejně jako kdysi do Jendy, jen to bylo bolestnější při vědomí, že touha a chtíč, které mou lásku doprovází, jsou hnány dětským věkem mnou milované osoby. Přitahují mě děti, jsem pedofil, v tomhle ke mně život není fér. Proč uštědřil mi život takovou ránu, proč vláčí mě peklem a to ještě ve jménu lásky a touhy? Vždyť v lásce a v touze měl by člověk prožívat jen chvíle radostné, přeplněné štěstím a ne s dojmy, při kterých se člověk štítí sám sebe. Zkus pochopit sestřičko, jaké to je, zvracet sám ze sebe a z vlastních skutků chvíli po té, co se ukojíš při myšlenkách na malého, nevinného chlapce.
Mohl bych pokračovat dále sestřičko, ale už tě nechci více trápit. Mé chtíčem a touhou hnané pudy mě dovedly k rozhodnutí, že bude lépe, až samobijstvem ukončím své bytí. Už jen teoretická možnost, že bych mohl v budoucnu podlehnout svým pudům a snad pod rouškou jakési sympatie umluvit nevinného chlapce, byť jen k náznakům her erotických mi je odpornější, než smrt má vlastní. Přísahám ti na smrt našich rodičů, že do této chvíle jsem se žádného chlapce nedotkl ve smyslu erotickém, či sexuálním, ani jsem s žádným chlapcem na tato témata nehovořil, nechť je tedy má smrt zárukou, že se tak nestane nikdy.
Víš, drahá sestřičko, život někdy není fér. To, co se událo, neb mohlo udát, snad není fér vůči mě, zajisté to není fér vůči tobě a našim rodičům. Nicméně je to fér vůči Jeníkovi, Markovi a dalším chlapcům, kteří se mi mohli v životě připlést do cesty. Já jen doufám, že jsi pochopila slova má a nezanevřeš na mě úplně, pokud ano, zlobiti se nebudu, jen tě prosím znovu ušetři mých myšlenek naše rodiče. Pochopitelně, ani Jeník s Markem nic netuší.
Naposled tě v pokoře žádám o špetku odpuštění a s bratrskou láskou v srdci posílám tuto posmrtnou zprávu.
Sbohem tedy, tvůj bratr Kryštof.
Pro jistotu uvádím, že tato povídka v podobě dopisu na rozloučenou je zcela fiktivní a postavy v ní vystupující nemají se mnou, ani s nikým z mého okolí nic společného.
Žádné komentáře:
Okomentovat