První výročí

Ano vážení přátelé, dneska tomu je přesně jeden rok, co jsem sem vložil svoje první literární pokusy. Samozřejmě se nabízí logická otázka, proč jsem to udělal a co mě k tomu vedlo. Tak dobře, já vám to tedy prozradím. Tak tedy, proč a nač jsem se stal blogerem?

Inu, patrně prvním červíčkem, který se do mě zakousl, se zrodil pod vlivem návštěv odlišných koncertů amatérských a regionálních kapel. Do tohoto světa nezávislých a ne pro peníze hrajících kapel jsem vstoupil už dávno, je tomu minimálně 15 let, co chodím po amatérských, hudebních akcích a tam se setkávám se spoustou nadšených a talentovaných lidiček, jejichž jména se však stěží kdy proslaví. O to víc je ale ctí fakt, že jsou odhodláni ukazovat svůj kumšt a své umění a to i přesto, že se mnohdy musí trmácet i stovky kilometrů kamsi daleko, do zaplivané hospody, či klubu, kam na ně často přijde jen hrstka uznalých fanoušků. Ono to zní trošku beznadějně, ale o to víc obdivuji jejich nadšení a entuziasmus pro danou věc. A ujišťuji vás, že na vrub toho, že je nikdo nezná, to nejsou automaticky mizerní hudebníci. To, ani náhodou, ba naopak. Oni ale zkrátka nechtějí dělat umění pro peníze, nechtějí se promenádovat v nějakých soutěžích a show, kde jim nomenklaturní a post nomenklaturní umělci budou radit, jak a co hrát, či zpívat. Oni to dělají od radosti, chtějí hrát to svoje, hudbu, kterou mají rádi. A tohle konání mě vždycky inspirovalo a poňoukalo mě to k tomu, abych se též nějak umělecky vyjádřil. Jenže, co naplať, jsa hluchý jako pařez, neschopen v rytmu odtleskat "Šla Nanynka do zelí", ze zpěvu s trojkou jen s milosti a za pomocí výhružky, že dá-li mi úča horší známku, budu zpívat nepřetržitě a to nejen v hodinách hudební výchovy, mi bylo jasné, že muzikant, ze mě nikdy nebude. A tak jsem se rozhodl, že nejjednodušší varianta uměleckého vyjádření je pro mě psaní. Kde brát inspiraci? Ze života, jak jinak. A tak jsem si žil, žil a žil, ale ta správná slova nepřicházela. Až jednou ze mě vypadlo pár slovíček, pár větiček a asi za půl roku znovu. Své pokusy jsem ukládal na svém profilu na Bandzone, co jako na to řeknou lidi. No, neřekli na to nic, žádné reakce ani komentáře. Hmm, asi to mé psaní za nic nestojí, pomyslil jsem si smutně, přesto jsem se rozhodl své výtvory prezentovat i jinde. Věděl jsem, že existují jakési blogy, kam se právě dají ukládat různé články a podobné výtvory. A tak jsem narazil na tento blog. Moje původní představa byla taková, že sem budu vkládat tak jednou za měsíc, nebo dokonce jen jednou za několik měsíců a po půl roce si zkontroluji, jestli mi náhodou nepřišel nějaký ten komentář.

Když už jsem si ten blog založil a pojmenoval ho "Akim a jeho hospodské zápisky" (posléze přejmenován na "Akimův lykantropický necronomicon"), chtěl jsem se také porozhlédnout, abych měl představu, jak má takový správný blog vypadat. Načež se to stalo. Narazil jsem na článek, "Sleduju porno", sepsaný oblíbenou bloggerkou Kikou. Tento článek se mi moc líbil, okomentoval jsem ho, a pak už netrvalo dlouho a blog Proti Depce se stal mým oblíbeným a denně navštěvovaným čtivem. Navíc Kika byla tak laskavá a snad ze slušnosti mi okomentovala pár článků a mě to zkrátka začalo docela bavit. Napsal jsem několik krátkých, úvahových článků a těšil se z každého komentáře. Také jsem se trošku více rozhlédl a našel pár dalších blogů, které mě zaujaly. Většinu z nich navštěvuji dodnes, ať už je to prostopášník Stuprum a jeho mistrovská díla, která ač přes autorovu zhýralost mají profesionální úroveň a kvalitu, za kterou se jednou bude platit vysokými částkami, dále nechť je zmíněna Veršotepá, která mě tehdy, ještě coby Iluvia učarovala svými prokletými verši, které jsou cítit životem tak, jak rasův pytel zpěněným psím vztekem a strachem. Dále bylo by hříchem zapomenout na kočkomilku Janu, jejíž život se za uplynulý rok změnil k nepoznání a milá Janča kráčí hrdě v šlépějích svého milého prince vstříc svému radostně "bolestnému" osudu. Kdo mě opravdu umí rozesmát, je Evil, u jejíchž zápisků z běžného dne se culím ještě hodinu po jejich přečtení. Teď to holka trošku fláká, plnými doušky si užívá života, lýtka se jí zapálila, je tedy zamilovaná. A to je moc dobře. Po nějaké době mého blogerského života jsem také poznal userku. Její blog je naprosto výjimečný a myslím si, že krásně zobrazuje to, jaká je userka i ve skutečnosti. Její blog totiž působí naprosto otevřeně, zároveň je v něm spoustu lásky, něhy, citů a emocí. Není těžké si tento blog zamilovat. V neposlední řadě musím zmínit fenomén a erotickou ikonu blogu, Porcelánovou Pannu, která bez servítek štěká své názory bez bázně a hany.

Tím rozhodně výčet mnou navštěvovaných blogů nekončí, ale s omluvou tu nebudu vyjmenovávat všechny. Prozradím jen, že blogů, které navštěvuji, jde-li to každý den, je v rozmezí 20 až 25. To je pro mě tak ideál, nechci a ani nemohu zapomenout žít reálný život.

A jak to vidím do budoucna? Sám nevím, přiznám se vám, že vlivem několika nepříznivých okolností, procházím temným, nebo spíše smutným obdobím svého života a patrně oprávněně se obávám, že může být ještě hůř. Prosím, neptejte se mě na podrobnosti, o tom se vážně bavit nechci a nebudu. Do jaké míry budu působit na blogu dál uvidíte sami, bude-li to alespoň trošku možné, budu pokračovat, jen možná v mírnějším tempu. No uznejte sami, že se docela snažím, ne? Zhruba 100 článků za 365 dní, to věru není málo. Když jsem s blogem začal, ani náhodou by mě nenapadlo, že budu psát povídky a to dokonce i na pokračování. Nebo že napíši nějakou báseň, to pro mě bylo tenkrát také absolutně nepředstavitelné. Rozhodně chci někdy dopsat Márkétku a také mě těší, že se vám dle ankety líbí mé prasárničky, jen se nebojte je komentovat, za to vám snad hlavu nikdo neutrhne, ne? Rovněž bych vám chtěl vysvětlit jednu důležitou věc. Většina z vás si patrně všimla, že některé mé povídky jsou pornografické, nerad bych ale, abyste takto chápali celý můj blog. Ta varovná tabulka je tam pro jistotu a po jistých zkušenostech, i když vám řeknu upřímně, že mě tam také pěkně štve. Chci vás tedy poprosit a požádat, abyste významově i literárně rozlišovali mou tvorbu pornografickou a tvorbu "slušnou". Nehledejte prosím za každou cenu ten sex i v mých slušných výtvorech, i když sám nemohu vyloučit, že to tam občas neprosákne z mého podvědomí. Bohužel žijeme v době, kdy ačkoliv jsme pornem doslova zaplaveni, stále hrajeme tu hloupou hru na to, že porno je jakési tabu, něco špinavého, co k ostatní tvorbě nepatří a musí být od ní striktně odděleno. Já si to prostě nemyslím. I proto jsem si nezaložil zvláštní pornografický blog, přijde mi to jako zbytečnost, ačkoliv vím, že mnohé "slušné" čtenáře, mé porno povídky k návštěvě mého blogu možná odrazují. Pochopte, že jsem člověk, muž, kterého ženou touhy, chtíče a pudy, zároveň si ale myslím, že mám v sobě spoustu něhy, citů a lásky. Nač tyhle věci separovat, když sídlí v jedné osobě? Berte to prosím tak, ruku v ruce s nadsázkou a humorem.

PS: Pro Kiku jsem připravil takový malý dárek, který ale zveřejním až 25. září, čili v datu, kdy mi ona odpověděla na můj první komentář, což lze tedy s trochou nadsázky chápat, jako datum našeho "seznámení". Chci vás ujistit, že stejně tak, jako jí, si vážím každého vašeho komentáře. Přesto ale Kika přece byla první, to proto ten dárek.