Inu, dozvěděl jsem se to, když mi bylo zhruba 20 let a to čirou náhodou, omylem, nebo spíše nedorozuměním, jelikož člověk, který se o tom se mnou začal bavit, si myslel, že o tom vím a tak se mě zkrátka zeptal. "Jaké to je být adoptován?" Nejprve jsem se tomu smál a vysvětloval jsem mu, že já adoptován nejsem, že to musí být nějaká mýlka, načež on pochopil situaci a začal nešikovně couvat zpět, že jasně, že se tedy asi spletl, nebo mu to někdo řekl a on to špatně pochopil, nicméně semínko nejistoty bylo zaseto, podpořeno faktem, že jsme se zrovna nacházeli v restauračním zařízení a na lístku už bylo napsáno několik piv a snad i nějaký ten panáček čehosi pro zahřátí. No, řeknu vám, byl to šok a rozčarování, které ale převyšovalo ještě něco zdaleka palčivějšího, pochopitelně to byla vtíravá a neukojitelná nutnost vědět pravdu. Zaplatil jsem téměř okamžitě a hned jsem se také vydal domů, pohovořit si s matkou, která byla už v té době s mým otcem rozvedena, přičemž táta již žil s jinou ženou v nedalekém městě.
Uznávám, že budit mámu o půlnoci a ještě k tomu trošku opit, není zrovna moc ohleduplné, ale pochopte mou situaci. Celou cestu jsem si srovnával myšlenky, které se rojily a hemžily v milionech v mé mozkovně. Ani jedna z nich, byť jen na vteřinu nepřipustila, že by se mé city a vztahy, ať už ke komukoli s rodiny nějak změnily. Otec a matka jsou pro mě lidé, kteří mě vychovali, nikoli ti, kteří mě jak se říká, pohodili. Mamku jsem probudil celkem nevybíravě, pochopte, ta nutnost vědět pravdu byla tak sžíravá, že bych se rána asi nedožil, nebo bych se opil do němoty. Chudák mamča celá rozespalá ještě nějakou dobu zapírala a mlžila, nicméně když viděla, že její přesvědčovací schopnosti nemají proti mé touze znáti pravdu pražádnou šanci, uvolila se a v slzách přiznala ten fakt, že jsem skutečně robě adoptivní.
Sdělila mi, že ona je ze zdravotních důvodů neplodná a že, když zkrátka zatoužili po potomkovi, zvolili tuto cestu a že si mě s otcem přivezli jako tří měsíčního kojence právě z kojeneckého ústavu. Rovněž mi vysvětlila, že když se projevil můj hendikep, což se stalo asi ve třináctém měsíci mého žití, bylo jim nabídnuto mé opětovné vrácení kamsi do ústavu, což zaplať pánbůh, bez pochybností odmítli, za což jsem jim neskonale vděčný. Logicky jsem se matky též s výčitky zeptal, jestli o tom ví zbytek rodiny, rozuměj, tety, strýcové, bratranci, sestřenice, babička atd. Mamka mi upřesnila, že babička, tety a strýcové + starší bratranci a sestřenice o tom ví, mladším přírůstkům se to též neřeklo. Pochopitelně jsem se také optal na důvod tajností. Odpověď byla logická. Strach z reakce. Namítl jsem, že v patnácti tisícovém městě se tato informace utajit zkrátka nedá. Maminka plačky špitla, že v to jednoduše doufala.
Pak jsem musel maminu uklidnit a to po pravdě, že pro mě se skutečně nic nemění, že oni jsou, byli a budou mí rodiče, že po biologických rodičích pátrat nehodlám a šlo se spát. Druhý den jsem ještě trval na tom, aby se všem členům naší celkem rozvětvené rodiny oznámilo, jak se věci mají, o žhavé novince jsem též pohovořil s otcem a tím celá věc pro mě skončila, aniž by se cokoli měnilo. Příbuzenstvo mě pak ještě při osobním setkávání poplácáváním (pánové) a pusinkováním (dámy) ubezpečovalo, že i pro ně se nic nemění, že já jsem a vždycky budu jejich Akim. Tím se pro mě stala celá tato událost věcí uzavřenou. Dodnes mám ale v tomto případě jasno v tom, že LEPŠÍ NEVĚDĚT zde neplatí.
Žádné komentáře:
Okomentovat