pondělí 29. prosince 2014

Akim, robě to nesmrtelné

Nebojte se moji milí internetoví přátelé, nestal se ze mě nafoukaný, nabubřelý a namyšlený hajzl, který si do pusy nevidí a nic mu není svaté. Nikterak jsem se nezměnil, takže ten název článku berte s táááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááákhle velkou rezervou. Pouze jsem se zamyslil nad tím, jestli jsem se někdy ocitl v nebezpečí života a zda jsem někdy utekl hrobníkovi z lopaty. A musím říct, že ano. V mém deníčku života je zapsáno několik událostí, které mohli vést k tomu, že jsem mohl tento Svět opustit dříve, než by bylo záhodno a je prazvláštní, že všechny tyto historky se staly dříve, než jsem dosáhl první desítky svého zemského počínání. Jsou to vlastně 3 příběhy, z nichž jednu si pamatuji, další dvě znám pouze z vyprávění. Pro mě to jsou spíše takové příběhy "pro pobavení", pro mé rodiče to však byly krušné chvíle plné strachu a zoufalství způsobené možností ztráty jejich jediného syna, milovaného Akima. Zajímá-li tě tedy můj milý a milovaný čtenáři, jak malý Akim 3x bojoval se zubatou a dal košem pánovi s biblí, posad se tedy, nalij si panáčka, či něco teplého pro zahřátí, našpicuj uši a poslouchej… teda vlastně čti, že ano, to jsem tedy popleta… tak tedy…

První příběh se odehrál v době, kdy jsem čerstvě užíval druhého járu svého pobytu na tom širém Světe, poznával ho a ochutnával tak, jak nejlépe si batole může dovolit. Také jsem se pokoušel o první krůčky, osud tomu však chtěl, že jedny z mých prvních kroků mohly být i kroky poslední. Situace byla taková, krásné letní odpoledne, otec v práci a má maminka se rozhodla vyjet s kočárkem obtěžkaným zatím nemluvícím a nechodícím Akimem, dítětem Husákovým a ukázat mu město v jeho socialistické kráse, 80. léta bušila na vrata, o sametovce ani páru, tak proč si nevyrazit? Maminka mě tedy spoře oblékla, sic bylo parno, i sebe ustrojila pohodlně a připravila na chodbu kočár, aby se mohlo vyrazit. Mě postavila vedle kočáru, neb stoj už jsem zvládal celkem bravurně, jen kroky mi zatím nešli, což jsem ale měl v plánu změnit a učinil jsem to nečekaně právě v okamžiku, kdy má nebohá matka upravovala interiér mě určeného vozidla. Bohužel jsem se do té socialistické krásy rozeběhl s takovou vervou a schodů nedbaje, že jsem oné schody zdolal po kaskadersku, hlavou napřed a to schody celé a dole jsem zabrzdil hlavičkou já tvrdohlavec o kumbál umístěný v mezaninu. Zlomeného jsem tehdy nic neměl, ale domlácen jsem byl tedy fest, jak se říká pěkně po Česku. Krev z nosu byla na danou situaci nutností a boulí a modřin také nebylo po málu, nicméně žádné vnitřní krvácení, ani zlomenina se nekonala, takže jsem po návštěvě pohotovosti a provedení všech nezbytných vyšetření, mohl zase domů v náruči mé vystresované matky, která si dodnes vyčítá, že neuhlídala mé první krůčky.

Druhá příhoda se stala o pár let později, poté co jsem na svém narozeninovém dortu sfoukl 3 svíčky, byl to prý podzim, sám si tuto událost, stejně, jako tu první nepamatuji. Rodiče si jednoho dne všimli, že mám na nosánku malou ranku, možná jakýsi vpich, nicméně ranka se zdála býti čistá a tak usoudili, že jsem snad poranil sám v rámci nějaké hry. Večer mě dali v klidu do postýlky a já usnul spánkem klidné a dětské nevinnosti. Když šli však spát rodiče, to už si maminka všimla, že mám obličej silně oteklý a běželo se na pohotovost znovu. Dodnes má matka hrůzu v očích, když mi vypráví, že při převozu do nemocnice už mi oteklostí nebyly vidět oči ani ústa. "Silná otrava krve," nesl se nemocnicí ortel a s tím byli rodiče posláni domů, lékaři prý potřebují klid na práci. Bohudík jejich práce byla asi adekvátní a otok naštěstí do rána zmizel, nicméně hlavní lékař se pak svěřil mému zděšenému otci, že i on sám měl strach o moje žití a už, ač nerad dumal nad tím, jak oznámit rodičům ztrátu jejich syna. Přesto, že plamen mé životní svíčky tehdy plápolal dosti divoce a sfouknutí nebylo daleko, i tehdy jsem šel domů zdráv a téměř bez úhony. Příčina otravy nebyla nikdy zjištěna.

Třetí historku si již pamatuji osobně, bylo mi asi 10 let a měl jsem tehdy BMX kolo, respektive jeho komunistickou verzi. Ale řádilo se na něm dobře, nejvíc mě bavilo skákat přes různé hrboly a sjíždět schody, navíc jsem si tenkrát jako malý špunt netroufl. Také jsem jezdil rád rychle jako blesk a to se mi mohlo stát osudným. Vracel jsem se totiž jednou s projížďky po městě a v okolí a hasil jsem si to přes malé hřiště u nás za panelákem. Na bocích toho hřiště byly umístěny malé stožáry, nebo jak to mám nazvat, na které se dala upevnit síť na volejbal, tenis, případně nohejbal. Bohužel to někteří, sítě nemaje řešili různými provazy, lany, špagáty a v nejhorším případě i lankami, která z dálky nebyla moc vidět. A právě takového lanka jsem si při své rychlé jízdě nevšiml a zachytil se o něj krkem. Viděla to jakási drbna ze sousedství a ta zavolala na moji mamku, a ta chudák mohla už po třetí lomit rukama a ronit slzičky nad mým nepozorným chováním. Naštěstí mě lanko odmrštilo a já si nesrazil vaz, ani se neoběsil. Jen můj krk "zdobila" dlouhá krvavá rána, takže jsem vypadal, jako desetileté dítko, co se pokusilo o sebevraždu oběšením…

To jsou tedy tři historky, které dávám k dobru pro pobavení společnosti a ačkoliv zní mnohdy až hrozivě, všechny dopadly dobře a mě nezbývá, než doufat, že mám zkrátka v životě trošku toho štěstíčka a ač neznaboh se modlím, aby to tak vydrželo, co možná nejdéle. Alespoň je vidět, že už jako dítě jsem byl nezmar a neposeda a připravoval jsem svým rodičům a svému okolí nejednu nepříjemnost.


A co vy, měli jste někdy na mále?



sobota 27. prosince 2014

Když jsme táhli k Jaroměři a ukopnutý palec

Dneska začnu vzpomínkou na vtipnou historku, která se mi stala 25. června 2009. Byl jsem tehdy se svými kamóškami Lenkou a Petrou, což jsou sestry na koncertě mých milovaných Depeche Mode v Praze. Byl to myslím druhý koncert v právě otevřené Synot Tip Areně. Show začala už v 20,00, aby mohla být ukončena kvůli hluku ve 22,00 a aby mohli občané s okolí jít v klidu spinkat. S holkami jsme se dohodli, že předtím než se přesuneme na plánovanou after party, tak se trošku projdeme po Praze a odpočineme si. Vydali jsme se tedy k našemu autu, které jsme měli zaparkované nedaleko, občerstvili jsme se, holky se upravili a pomalinku jsme se vydali na tu after party. A tehdy se to právě stalo. Bylo zhruba půl jedenácté, čili už byla tma. Ušli jsme asi 100 metrů od auta a procházeli jsme dlouhou ulicí, na jméno se mě neptejte, neb nejsem Pražák a navíc můj orientační smysl je naprosto mizerný, stačí mi, abych se 2x otočil a už nevím, kde jsem. Takže, ocitli jsme se v té dlouhé ulici a to v momentě, kdy široko, daleko nebylo ani živáčka. A najednou jsme zaslechli nějaký zpěv a netrvalo dlouho a my jsme měli šanci spatřit původce toho zpěvu. Kde se vzal, tu se vzal, zpoza roku chlap jako hora. Lidičky, kdybyste ho viděli, statný, vysoký, urostlý, v obličeji pohledný, charizmatický a nelžu vám, ten chlap musel mýt hodně přes 2 metry, připadal mi jako obr. Pánové, byl to muž, ze kterého byste zákonitě museli mýt respekt, a vám milé dámy mohu s klidem říct, že při pohledu na něj by se vám zajisté rozbušila srdéčka a v klínu byste měli takový čertíky, že byste mohli gaťky ždímat. Navíc, jak byl oblečený, kožené kalhoty a boty jako malé lodě, a pak měl takový zvláštní hábit, či pelerínu a jinak už ho zdobily jen jeho holé, obrovské a svalnaté ruce, nebo spíše hnáty, či palice. Věřím tomu, že ten muž by byl schopen zabít krávu ránou do hlavy. Levou rukou si máchal do kroku a pravou rukou si přidržoval kus klády, kterou měl hozenou přes rameno. Ta kláda měla zajisté 80 kilo a on jí nesl, jako by to vetchá větévka. A zpíval si do kroku "Když jsme táhli k Jaroměři…", dodnes si pamatuji ta slova, která vycházela z jeho úst tak hřmotně a hlasitě, že jí musela slyšet půlka Prahy. Takhle já si představuji Krysaře, akorát Krysař je smutný muž, kterého se lidé bojí a štítí se ho, kdežto tento chasník byl i přes svou horovitost zajisté příjemný společník, s jehož pronikavých očí totiž sršelo jen a jen dobro. A jak se objevil, tak také zmizel. Dodnes vidím tu jeho mužnou, ale přesto laskavou tvář a jeho rty, ze kterých rezonují ta slova lidové písně. Když zmizel, podíval jsem se na holky a s jejich nechápavých pohledů jsem mohl přesvědčit o tom, že viděly to samé, co já, nicméně jsem i zeptal, jestli viděly chasníka s kládou na rameni a zpívající si do kroku. Lenkou s Petrou přikývly, načež jsme se nekontrolovaně rozesmáli. Dodnes nevíme, jestli to byla nějaká sázka, nebo jestli to někdo netočil skrytou kamerou, nebo Bůh ví co ještě, nebo to byl opravdu podivný dřevorubec, který Prahou jen procházel a mířil si to k té Jaroměři. Důležité je, že kromě úžasného koncertu jsme si s Prahy odvezli tuhle vzpomínku. Smějící se

A teď ještě něco o letošních Vánocích. Proběhly docela v klidu, až na to, že se mi stala taková nehoda. Při přípravě místa na Vánoční stromek jsem zajel nohou pod křeslo tak nešťastně, že jsem si ztrhnul celý nehet na palci pravé nohy, takže moje noha vypadá, jako kdybych prošel mučením mafiánských zločinců, kteří se ze mě snažily dostat nějaké, pro ně důležité informace. Jsem prostě kopyto, no. Smějící se Doufám, že u vás proběhlo vše bez nehod a v pořádku…!?

pondělí 22. prosince 2014

Veselé Vánoce internetoví přátelé

Kdybyste mi před půl rokem řekli, že přijde doba, kdy budu psát různé články a komunikovat s lidmi v diskuzích, neuvěřil bych vám. Nikdy jsem na to nikdy nebyl. Všechny ty seznamky, chaty, ICQ a nakonec i Facebook šli totiž mimo mě. "Proč bych si měl povídat s někým, koho osobně neznám a nevím, jak vypadá?" říkal jsem si, protože mi to přišlo opravdu, jako zbytečnost. Měl jsem ale napsáno pár literárních pokusů, které jsem měl a dodnes mám uložený na jednom hudebním portálu, ale tam si toho nikdo víceméně nevšímal. A tak jsem špekuloval, co s tím a našel jsem tenhle blog. Upřímně vám řeknu, že jsem si myslel, že to sem jenom vložím a zhruba jednou za čtvrt roku se podívám, jestli náhodou nepřišel nějaký ten komentář. Pak mě ale naštěstí napadlo se podívat na pár vašich blogů a některé mě opravdu zaujali do té míry, že jsem napsal pár komentářů. Dneska je těch oblíbených hned několik a věřte mi, že to nejsou jen ty, co mám uloženy v "oblíbených odkazech". Posléze mě taky trklo, že bych mohl napsat něco nového a tak jsem se do toho s velikou nejistotou pustil. Snad se vám alespoň některé moje literární pokusy a články líbí. Jsem velmi mizerný literát, ale věřte mi, že některé povídky, především ta o Markétce mě stojí nějaké to úsilí a přiznám se vám, že občas musím otevřít nějakou tu svoji třináctou komnatu, ačkoliv je to pro mě docela těžké. Abych si občas literárně a lidsky trochu ulevil, napíši občas nějakou tu bejkárnu. Jako třeba právě včera. Byl jsem ve vaně a sprchoval jsem se a myslel jsem na kraviny. Najednou mi z ničeho nic začali naskakovat ty sprosté a přihlouplé veršíky. Abych je nezapomněl, zapsal jsem si je do compu, hnedle, co jsem přišel z koupelny, ještě s ručníkem kolem pasu. Pak jsem to dal sem a doplnil to tou pornografickou fotkou. Ano přátelé mi říkají, že mám velice zvláštní a dosti perverzní smysl pro humor. Pak jsem si uvědomil, že na můj blog chodí spíše ženy, než muži a že je možné, že to může být pro někoho trochu moc a může ho to urazit, nebo znechutit. Pokud se tak stalo, věřte mi, že to nebyl úmysl. Jsem prostě chlap, no. Nejsem bezchybný princ na bílém koni, ale obyčejný muž, kterého zdobí plno neduhů. Odpusťte mi tedy moji občasnou lascivitu a hrubost. Ale přiznejme si to. Život mě už párkrát naučil, že muž se musí občas chovat trošku jako prase, aby byl pro ženy zajímavý ve své divokosti. Nejednou jsem totiž viděl to, že dáma dala přednost praseti před princem. Tyto podobné články tedy berte, jako takové malé rýpání a chlapské mrmlání. Rozhodně nemám v úmyslu nikoho urážet a hanit, a ženy obzvlášť ne. Snad jsem tedy nikoho z vás vyloženě neurazil a nezklamal, poněvadž, to by mě vskutku moc a moc mrzelo.


A teď se konečně dostávám k důvodu, proč píši tento článek. Chtěl bych vám totiž všem z hloubky mého srdce a upřímně popřát krásné prožití Svátků Vánočních, bohatého Ježíška (pokud jste moc nezlobili Smějící seSmějící seSmějící se), zároveň vám moc přeji, aby se vám vyhýbaly veškeré životní strasti případně, aby jich bylo, co nejméně. Hlavně buďte všichni zdraví, to samé přeji vašim rodinám a blízkým. Ať se vám tedy všem moc daří, to vám všem přeje Akim. NevinnýNevinnýNevinný

neděle 21. prosince 2014

Ema mele maso, aneb na co myslím při sprchování

Koukni na tu Lindu
jak si mrská pindu
od pondělí do neděle
mládence má u prdele

Heleďme ho čtveráka
jak si honí čůráka
před bordelem zima je
smolař, peněz nemaje

Nalákal jsem Maričku
na holandskou travičku
po zkouření té kytky
v bříšku měla čertíky
ganja je teď zhulená
a Marička je těhotná
jak já bych si vlasy rval
hned jsem ejakuloval

Miluji já tuze Lenku
jednou uvnitř jindy venku
potkal jsem ji dneska v šenku
lízala tam barmanku
nedrbu si vůbec lebku
teď šukáme po Švédsku

pátek 19. prosince 2014

Markétka v oparu marihuany - část 5

Ten Pán Času se asi zbláznil, nebo je na speedu, protože to všechno tak neuvěřitelně letí. Asi má Mistr Time prst u svého videa na tlačítku rychlého převíjení vpřed a mačká ho furt dokola. Do nového milénia jsme nevstoupili, ale skočili jsme do něho bungee jumpingem. Snad máme dobré lano, abychom nedopadli, jako ten zlý muž v té legendě o tom, jak před ním utíkala jeho vlastní žena, neb se ho bála, uvázala si liánu a skočila a ten nebohý surovec hopsnul za ní, samozřejmě bez liány. Doba je strašně rychlá a vzdálenosti se zkracují, navíc, když teď máme ty mobilní telefony a můžeme volat odkudkoli a kamkoli. A taky máme ten internet. Navíc nám světe zboř se, otevřeli na periferii města hudební klub, takže chceme-li se pobavit, nejsme odkázaní na hospody a v horším případě na stupidní diskotéky. Markéta mě vždycky dráždila větami typu. "Jdeme s Kristýnou na piškotéku sbalit nějaký chlapi, jdete s námi pane? Třeba tam taky potkáte tu pravou." Věděla, že mě to vytáčí a potutelně se culila jako malý uličník, který právě čórnul dvacku s máminy peněženky, aby měl na pamlsek. Škádlila mě té do té doby, než jsem se jednou naštval a s chladem ve tváři jsem začal hrát divadlo, jako že teda jo, ale že nepůjdu s nimi, nýbrž sám a někam jinam a sbalím nějakou ženskou. Markétka se nejdřív chechtala jak střelená, ale když viděla, že to myslím vážně, poněvadž jsem se naložil do vany, oholil jsem se a navoněl jsem se provokativně dokonce několika druhy deodorantů, začala nejprve natahovat moldánky a když jsem se i elegantně ustrojil a chystal se jako k odchodu, spustila tak hystericky pláč, že nebýt doma Krista, těžko bych jí uklidnil, plakala tak usedavě, až mě zabolelo u srdce a já nakonec litoval toho odvetného žertu. Nicméně o diskotéce už od té doby, nepadlo ani slovo. Tak tedy máme ve městě hudební klub a je to prostě nádhera, žádná nálevna, žádná putyka, knajpa, či hospoda, a především žádná piškotéka, ale klub. Žádné rozvrzané židle, ale gauče a křesla, jako doma v obýváku, můžeš si tam dát v klidu kafe, pivko, vínko, nebo dokonce zahulit i špeka, nemusíš se nikde venku krčit jako nezbedný parchant, aby tě nikdo neviděl a nenabonzoval tě, nebo v zimě klepat kládu. Všechno pěkně v pohodlí "domova", pěkně v klubíku. Oficiální název klubu je Big Hit, ale mezi lidmi se ujalo familiární název Shit a někdy je taky označován jako rokáč. Rockové koncerty jsou zde také, ale lépe se ujala takzvaná techno scéna. A to je opravdová paráda a lahůdka. Začalo se tu scházet neskutečné kvantum lidí a to nejen s okolí, ale jezdí sem tancechtivé lidstvo s celé republiky. Nevím, jak to majitelé dokázali, ale klub si vytvořil skvělou pověst a je vyhlášen široko daleko. A hudba, ta je taky naprosto dokonalá, jede tu veškerá elektronická taneční hudba od house, přes trance, drum and bass, jungle, až po techno atd. S Markétkou jsme oba uletěli na lámaných beatech, takže jedeme v drumíku skoro pořád, což leze trošku na nervy Kristě, když je doma, ona to má také ráda, i když ona radši techno a jak ona říká v menších dávkách, a tak jsme to vyřešili kompromisem a doma u holek posloucháme hlavně nekomerční rockovou a metalovou muziku, což vyhovuje všem. Také na DJe si nemůžeme stěžovat, jezdí k nám ty nejlepší DJové s celé vlasti, opravdový DJský výkvět a dokonce už u nás byli i Němci, nebo třeba Francouzi. Bohužel, tehdy byla naše Kristýna zase, asi na oplátku ve Francii. Jediné, co mi v této společnosti trošku vadí, je o něco vyšší koncentrace tvrdých drog. My to nepřeháníme ani s trávou, vždyť taky chodíme do práce, zahulíme si jen o víkendu a to jen venku, třeba právě v klubu, domů to netaháme. Do klubu pochopitelně chodí pár feťáku, ale jsou to ti samí, co jsem dřív potkával i po hospodách, takže takový rozdíl to zase není. Všechno má zkrátka svůj rub i líc.

Takže současnost je žhavá, blahodárná a obohacující a my nejsme odkázáni jen na vzpomínky. Ale vzpomínek je více než dost. Jak by také ne, když člověk žije v téhle vypečené, trojhlavé a dvoukundí rodince. Těch nezbedností, co holky vymýšlejí je opravdu přehršle a většina s těchto rozverností má jak jinak, erotický náboj. A někdy se dokonce i nějaké to darebáctví i vyplatí. Po jedné páteční techno party jsme všichni 3 dostali chuť na vyprošťováčka a tak jsme zašli do Shitu i druhý den. Dali jsme si po pivku, načež si Majky položila hlavu Kristýně na rameno, s tím, že je úplně kaput a že asi umře a že potřebuje kafe, jinak za sebe neručí. Podíval jsem se na Kristu a usoudil jsem, že ani jí káva neuškodí a objednal jsem jí 3x. Poté, co jsem si zamíchal právě přinesený kafe, jsem se rozhlédl po klubu a u vedlejšího stolu jsem zahlédl dva muže, jak po očku pozorují Markétino válení se po Kristýnce. "Tamhle váš někdo pozoruje, chovejte se trošku důstojněji, " upozornil jsem ty dvě bosorky. Obě se podívali k vedlejšímu stolku a instinktivně se zašklebily. Chvíli na to se už ale věnovaly svým teplým, životadárným nápojům černé barvy, označované coby turek, ačkoliv by Turek asi pěkně čuměl, kdybych mu tento nápoj připravil. Když jsme měli upito asi do poloviny, nahnula se Kristýna k Markétě a něco ji špitla. Markéta přeměřila pohledem celý klub a zahleděla se na vedlejší stůl, u kterého popíjeli ti dva výtečníci. Mě už bylo jasné, že dámy něco chystají. "Opijeme se dneska zadarmo?" pronesla Markéta zbytečnou otázku. "No, jestli nemáš dost po včerejšku, tak proč ne?" shodli jsme se s Kristýnou. "Jsem pořád trošku unavená, ale žaludek už se se mnou zase kamarádí, to kafe mi pomohlo," odfoukla si Markéta. Chvíli počkala a poté se přitulila ke Kristýně a jala se jí laskat krk a ucho, nato se ti nezbednice počali vášnivě a horlivě líbat. Mě tato situace vůbec nerozhodila, vídávám přece dívky v daleko intimnějších chvílích a člověk pak trochu otupí a už mu to ani nepřijde. S pány ale začali čerti šít, úplně se rozzářili a neuběhla ani minuta a jeden z nich s vtíravostí ruského vojáka, už stál u nás u stolu, a prý, jestli si k nám mohou přisednout, že by objednali nějaké to pití. Radim a Honzík, tak se ti dva jmenovali. Slova se chopila Kristýna, představila se jako Nikoleta a že toto je její partnerka a životní láska Alexandra a jsou obě čistě lesbické orientace a já že jsem Sašin bratranec Adam. Pánové to slupli jako malinu, celý večer objednávali nápoje, drinky, panáky, i nějaké menší pochutiny a zcela jim za to stačilo, že se holky občas políbily jazyky, nebo se jinak laskaly. Když ke konci večera už silně podnapilá Majky zajela Kristýně pod tričko a podráždila ji malinko bradavky, mládenci fandili a výskali jako by byli v Naganu roku osmadevadesátého. Nejlepší na tom bylo, že pánové se vůbec o nic nepokusili, přijali fakt, že dámy tam jsou jen a jen spolu a mě přijali, coby kamaráda do party. S radostí zaplatili lístek, který zdobila suma 2128 korun českých, a odešli vstříc svým zítřkům. To se nám to chlastá, když nás cizí hostí.

Jednou z nejkrásnějších vzpomínek mého života určitě zůstane letní dovolena ve Francii, která měla na naší rodinu přímo léčivý, regenerativní a omlazující účinek. Tou rodinou nemyslím jenom sebe a ty dvě čarodějnice, se kterými sdílím nejen lože neřesti, nýbrž i ostatní životní slasti a strasti, ale i Radka a jeho druhou ženu Sáru. Jedno podzimní odpoledne po návratu z práce jsem se totiž díval z okna a kochal se rozmanitostí a pestrým výběrem barev nedbale uspořádané na malířské paletě, kterou svíral ve svých po listí vonících rukách Stařeček Podzim a z lehkostí vánku a s rozšafností pijana barvil ty padající a třepetající lístky, ty vstupenky na to zimní představení, které tu bude co by dup. A tu jsem právě spatřil Radka, jak vystupuje s auta a krokem šlechtice si to kráčí k našemu domu. "Kristýnko, ty si domluvená s tátou, že přijede na návštěvu? Támhle zrovinka jde," ukazoval jsem ven z okna. "Bože můj, to se muselo něco stát, vždyť on tu vlastně ještě nikdy nebyl. Hergot Markéto, neválej se furt v tý posteli a švihej se oblíct, je tu táta, tak tu neběhej, jak nějaká kurvička," sprdla Krista Majky a bylo vidět, že je opravdu vyplašená. "Ty jo, to je fakt nějaký divný," přilila Majky benzín do ohně. U holek zrovna a opět nejel výtah, tudíž Radek musel do pátého patra pěšky a tak měly ženský dost času hodit se do gala. "Bože můj tati, co tady děláš, co se zase stalo, je něco ze Sárou, nebo co?" zasypala Kristýna otce otázkami a dala mu velikou pusu. "Neboj holka, všechno je v naprostém pořádku, však se všechno dovíš, ahoj, a kdepak je to naše zlobidlo?" vhlížel do bytu a nikdo nepochyboval, že myslí Markétu. "No přece tady," přiřítila se k němu Majky s napřaženýma rukama a čekala objetí, kterého se jí dostalo. "A už vůbec nezlobím," zamrkala po nás očkem. "Prosím tě, vždyť to ti nikdo neuvěří, ty trdlo," usměrnila Krista Majky, zároveň jí však láskyplně políbila do vlasů. "Buď vítán," podal jsem Radkovi ruku a nabídl, že všem udělám kávu, případně čaj. "Jo, kávu si dám, ale připrav nějaké pohárky, přivezl jsem koňáček, máme co oslavovat, tedy, jestli mi dají tyhle moje princezny svoje svolení," pravil laškovně Radek. "Proboha a co ti jako máme svolit, tak nás nenapínej, táto," žadonila Kristýnka. "On si určitě chce vzít Sáru, ty trubko, že je to tak taťko?" mrkala na něj Markéta. "Jak si to uhádla, ty čarodějnice, jedna," rozesmál se Radek na celé kolo, až mu na čele naběhla jeho typická smícho žíla, ta, která mu naběhne pokaždé, když se hodně rozesměje. "Proč mi říkáš trubko?" vrazila Kristýna lehce do Markéty. "A proč ty mi říkáš trdlo?" opáčila Markéta. "Ale jestli s tím nebudete souhlasit, nikdy to neudělám," pokračoval Radek. "Kriste pane táto, to víš, že tě v tom podpoříme, jak sis vůbec mohl myslet, že ne?" kroutila Kristýna hlavou. "Však vy víte, co pro mě znamenala vaše matka, moje milovaná a zlatá Jenůfka, nechci, abyste to braly tak, že už na ní nemyslím." Radek zvážněl a bylo vidět, že se mu derou slzy do očí. "Ale Sára je prostě skvělá ženská a taky už nejsme nejmladší, a kdyby se nám něco stalo, tak ať máme to lejstro." "A bude svatba," zavýskalo trdlo. A svatba byla a kouzelná, sice malá a skromná, jen my a pár známých, zato lásky tam bylo nepřeberné množství, nevěstě to slušelo, až oči přecházeli a dokonce i Radek byl z té Sářiny krásy tak roztomile zmatený, a přitom i on sám byl jak předlouhou pro eleganci a šarm, přesně tak, jak se to hodí k muži jeho moudrosti a charismatu. Holky byly pochopitelně za družičky a užívaly si to a pořád jim v očích svítily plamínky nějaké čertoviny, ale podařilo se mi je uhlídat, takže svatba proběhla v naprostém klidu a důstojnosti, přesně tak, jak si to Sára s Radkem zaslouží.

Ve Francii jsme strávili celý červenec, všichni pěkně pohromadě a byla to doba čarovná a užili jsme si ji ve velkém stylu. Především na Radkovi bylo znát, že už se alespoň částečně vyrovnal ze ztráty své navždy milované a zbožňované Jenovéfy a byl důstojným společníkem své vznešené a půvabné Sáře, která tehdy ještě neměla ani ponětí o tom, že má Radek v úmyslu ji pojmout za manželku. Sářin půvab je odzbrojující a myslím, že děvčata hodně brzo pochopila, že nemají ani ten nejmenší důvod na ní žárlit a nepřát Radkovi to z nebes nasypané souznění. Naopak, pod ochrannými křídly své nové "matky" docela zjihly a celý pobyt v Zemi Francouze se chovali pro ně snad až příliš ukázněné. Žádné řechotání, poštuchování a především žádné jakoby nahodilé obnažování předností a jiných intimnějších partií, nepočítám-li opalování nahoře bez, které snad už dnes nikoho nepohoršuje. Do smrti nezapomenu ten úchvatný okamžik, když jsme seděli s Radkem v pohodlných křesílkách ukryty ve stínu, který nám dopřával balkónek našeho hotýlku, popíjeli jsme archivní vzorek vinic hlídaných ostřím zrakem galského kohouta, na obzoru jsme měli jako na tapetě před sebou, možnost sklánět se před hrdým majestátem Alp Francouzských, ze kterých sálal ochranářský klid, a zároveň budily dojem světa znalecké pokory. A pod námi u bazénku zase dávaly na obdiv svou neodolatelnou krásu naše ženy, kterým pouze spodní díly plavek zakrývaly ta nejnutnější místa, které, já ze dvou třetin a Radek z jedné třetiny známe jak po vůni, tak po chuti. "Myslím, že sis vybral tu nejlepší," poplácal jsem Radka bujaře po zádech nepředstíraje, že mluvím o Sářiných bujných, přesto pevných ňadrech a byl jsem rád, že Radek kvituje moji poznámku s patřičnou hrdostí. Ani Majky si neodpustila poznámku na adresu Sářiny chlouby. "Vidělas ty kozy a ty obrovský dvorce, to jsou mlíkárny," máchala zas rukama ve vzduchu, až ji musela Kristýna zase napomenout. "Nech toho, mluvíš o otcovo přítelkyni, ty zvíře." "Ale no jo, vždyť já vím, ale uznej, že proti těm mým čudlíkům je to fakt něco." Přistoupil jsem k Markétě a se slovy, "ty máš přece nádherný kůzlátka", jsem jí začal dráždit bradavky jazykem, až se jí bezděky ztopořily. "Nechte toho sakra," zahrozila Kristýna, nicméně její milostnou šťávou orosená pička stvrzovala důkaz, že se jí poskytnutý výjev i přes její lamentování tuze líbí.

Také Markétce Francie více než prospěla. Ta rodinná sounáležitost působila na její zbědovanou dušinku jako balzám a jak se mi později bázlivě svěřila, měla poprvé v životě pocit, že skutečně někam patří. Ona miluje a neskutečně si libuje v tom našem řádění ve třech, ale tenkrát u Francouzů mohla dát konečné vale svému nezávidihodného dětství. Bylo uzdravující i pro mě vidět, jak si naše hýčkání užívá, váží si ho a opětuje ho. Poprvé mohla ucítit platonickou, ba co víc rodičovskou lásku a něhu se vším všudy. Dokonce jí to uklidnilo do té míry, že sama počala hovořit o svém působení v dětském domově, o tetách, které se o ni a její dětské spolu odložence staraly, o kamarádkách a především jsem tehdy poprvé zaslechl jméno Pavla. Pavla, nebo spíše Pájuša, či Pavluša, jak o ní Majky hovořila, byla její první a úplně ta největší a nejúžasnější, děcákovská kámoška, kterou tam kdy měla. S trpkostí v hlase mluvila Markéta o prvních dnech, kdy ji do ústavu přivezli a ona zdrcená tím, že musí opustit své druhé já, čili Kristýnu a její rodiče a nechápala proč tomu tak je, když oni tvrdí, že jí mají tak moc rádi a že pro ní budou dýchat. Ach, jak já si umím představit toho na celý Svět rozzlobeného a nasupeného prcka, jak kolem sebe kope a nechápe, proč je mu tak ubližováno. Jak nám sama přiznala, bylo tohle lidské mládě rozhodnuto už nikdy a s nikým nepromluvit a tím se pomstít tomuto tak krutému a nelítostnému místu, jako tento Svět bezpochyby je. A asi by tomu i tak bylo, nebýt právě Pavlíny. "Když, ona ta potvora za mnou chodila každý den a mluvila na mě a dělala různé kraviny, až jsem jednou nevydržela a začala se tepat," vyprávěla Markéta. "Nebýt jí, nepřežila bych to tam. Ona je stejná krevní skupina, jako já, taky takový blázen. Byla o něco starší, a tak mě ochraňovala, a když jsme dospěli, tak jsme spolu párkrát zdrhli za klukama." vzpomínala. "A spolu jste nic neměly?" předběhla mě s otázkou a s určitým napětím v hlase Krista. "Neboj miláčku, Pájuša je čistě na kluky, pipiny jí nevoní, v tomhle ohledu jsem byla vždycky jen a jen tvoje," klekla si Markéta před Kristýnu a bez otálení začala Kristu jazykem laskat na podbřišku. Ta mrška prostě dobře ví, jak člověka uchlácholit. Pak ještě dodala, že se o ní Pavlínka starala naprosto skvěle, že jí uklidnila a vysvětlila jí, co a jak, když měla první menstruaci a také si vzájemně hlídkovali, když si jedna chtěla trošku se sebou tajně pohrát. "A kolikrát jste vlastně utekly za těma klukama?" zajímalo mě logicky. "Jenom párkrát, to nestojí ani na řeč, důležité je, že jsem nakonec našla vás pane," ukonejšilo mě to mé rozvrkočené všechno.

"Já mám nápad," vyhrkla jednou Markéta. Co kdybychom jsme si udělali výlet a v rámci toho zajeli i do děcáku a já se tam zeptala, jestli nemají na Pájušu nějaký kontakt, telefon, nebo adresu." "To je dobrý nápad," odpověděla Kristýna, ale bylo na ní vidět, jak v ní hrklo a že pro ní představa cesty do děcáku není zrovna ideální způsob, jak strávit den. "Později se mi svěřila, že se této představy vyloženě bojí, protože má obavy, co by s ní udělal pohled na vrata ústavu, kam museli párkrát odvézt uprchlíka v podobě Markéty, která sem tam utekla, protože se jí po Kristýně stýskalo. "Ty jo, já fakt nevím, co to se mnou udělá, až uvidím tu zeď zoufalství.," Ano, tak si s mámou pojmenovaly zeď s bránou do světa nechtěnců, před kterou se vždy jedna, tak druhá zoufale rozplakaly. Dodnes nevím, jestli nás tehdy Majky slyšela, nebo ne, ale pak se na nějakou dobu o děcáku nezmínila. Až jednou, když byla Kristýnka zas na pár dní ve Franckově, jak říkala Markéta, za mnou přišla a říká mi. "Hele, sjedeme do toho děcáku sami dva, teď ve středu, ju? Je hezký babí léto, užijeme si to a pro Kristu to bude překvapení, vrací se až v neděli." Když jsme dorazili před bránu děcáku, pečlivě jsem pozoroval Markétiny reakce, ale vypadalo to, že to s ní nic moc nedělá, a tak jsem moc navrhl, že počkám venku, jestli si to nechce vyřídit sama a postavil jsem se ke zdi, která kdys byla mlčícím svědkem zoufalství, jež prožívala matka s dcerou, když krůpěje jejich hořkých slz promlouvala namísto slov. "Pojďte se mnou pane, prosím, chci vám představit svoje tety, určitě tam ještě většina z nich pracuje, vždyť to není tak dlouho, co jsem pryč." Souhlasil jsem a upřímně mohu říct, že jsem toho nelitoval. Personál byl velmi příjemný a bylo znát, že na Markétu i přes její útěky, vzpomínají jen v dobrém. Je vidět, že o ty nechtěná škvrňata je postaráno v rámci možností celkem dobře. Navíc se ukázalo, že výlet splnil účel a Markéta si kromě tisíce pusinek od tet a dalšího personálu odvážela i lísteček s adresou na Pavlušu a navíc se ukázalo, že její dětská kamarádka bydlí sotva 50 kilometrů od nás. "Sjedeme za ní hned tuten pátek," rozhodla Markéta.

Jenže to už mi dovolenou nedali a tak Majky prohlásila, že už nedokáže dál čekat, a že sjede za kamarádkou sama, že to je jen kousek a večer na ní mám počkat v rokáči. A tak sedím v Hitu a čekám na ní celý nervózní a netrpělivý, stýská se mi po ní a taky chci vědět, co a jak, a tak jí furt volám a ona mě ubezpečuje, že do půl hodiny je v mém náručí. A taky že jo. Vletí do klubu celá rozzářená, šťastná a je vidět, že setkání s přítelkyní dopadlo nad očekávání dobře. "Byla to úplná paráda, Pavluša je pořád stejná, kecali jsme a chlámali se jak bláznivý," drmolí. "A taky jste si zahulili, co?, komentuji její zarudlé bělmo. "No, to víš, že jo, má nějaký holandský modely, něco jsem přivezla i tobě na ochutnávku, tak pak ubalíme. Dneska není žádná party, tak jen na pohodu".


Je o dvě hodiny později, jsem zhulenej jak taška a Markéta ještě víc, alespoň už tolik nebrebentí, spíš tak filosofuje a taky se mi svěřila, že má rarášky v bříšku, tak až se dáme trošku do pucu, že bysme mohli jít domů. Po hodině jsme na tom o poznání lépe a tak tedy vycházíme. Cestou domů přemýšlíme, že bysme mohli přespat u holek, protože jejich byt je o hodně blíž. "Pane a proč vlastně máme ty dva byty, proč se jednoho nezbavíme, zbytečně platíme dva nájmy," mudruje. "A co až si Kristýna najde nějakého chlapíka?" "No, to bych jí břicho rozpárala a hlavu usekla," hrozí jakoby pěstí. "Ba ne, kdyby si našla kolíka, tak půjde asi k němu ne?" tlemí se zhuleně Markéta. "Hmm, na tom něco je," uznávám. Jak to že se tam sakra svítí, má se vrátit až v neděli," ukazuje na jejich okno. "No tak se vrátila dřív a asi je utahaná, zazvoníme tam, pojď." Jenže Markéta má jasno. Je tam zloděj. "Musíme vystoupit o patro níž a pak dojít pěšky, abysme ho nevyrušili," špekuluje Markétka ve výtahu. "Jasný," jsem tak zkouřenej, že nemám sílu odporovat a s konopným úšklebkem s ní začínám hrát tu hru na lupiče. Opatrně, nehlučně, ale skoro minutu odemyká byt a po špičkách vstupuje dovnitř. Já ji následuju, je slyšet zvuk sprchy. Tak a je po akci, anebo jsme narazili na velmi čistotného lapku. Markétce svítí v očích kromě gramu vyhulené trávy i čertíci šibalství a ukazuje, ať jdu za ní do ložnice a já ji s radostí následuji. "Dělej, svlíkej se, překvapíme tu rajdu, stejně už jsem hrozně vzrušená." Svlékáme se do naha a leháme si spolu na postel a netrvá dlouho a je slyšet, že Kristýna už zastavila vodu a asi se utírá. Po chvíli vstupuje do ložnice a rozsvěcí světlo. "Překvapení," zaječí Majky. "No teda, proboha, kde jste se tu vzali?" valí oči Krista a směje se. "To neřeš, radši mi vysvětli, ty čubko, jak to že si doma a neozvala ses nám," vyčítá ji Markétka. "Zlatíčko, já jsem dorazila před chvilkou, přijela jsem o dva dny dřív a chtěla jsem vás zítra překvapit, myslela jsem, že budete někde pařit, tak jsem vám nevolala. "To jsou teda výmluvy, zapomeň holčičko, pěkně si to odpracuješ," nařizuje Markéta, roztahuje nohy a její zvlhlá mušlička dosvědčuje její slova o nadrženosti. "No počkej, ty potvoro, já ti ukážu," kontruje Krista, přistupuje k Majky a chytne ji za nohu a začne ji laskat a líbat v oblasti kotníku, pak se přemisťuje na nárt a prstíky, které ji jemně okusuje. Markéta zakloní hlavu a vzrušeně sténá. Já jí hladím prsa a pak ji lehce olizuju a jazykem dráždím bradavky, přičemž ji jemňounce škrábu na bocích a na bříšku. Kristýna se posouvá přes holeň a podkolenní jamky až na stehna, do kterých Markétku jemně hryže. To už pokojem opojně voní Markétin milostný nápoj, lemující oba břehy její chtíčem zaplavené studánky. Kristýna neskrývá touhu tento nebeský mok ochutnat a poodhrne prstíky oba závojíčky a obnaží tak ztopořeného andělíčka, který jako pyšný strážce hlídá Markétinu studničku opojení a touhy. Můj erektovaný pyj dokazuje mou libost k dané situaci. Markétka mě bez otálení saje a špičkou jazyka rozmazluje ústí mého žaludu. Konopí ukazuje svoji moc a sílu, naše těla jsou citlivější a vnímavější na každý dotyk. Kristýna objímá svým jazykem Markétinu lasturku a stupňuje tak její touhu po ukonejšení. "Dělej, jdi do ní, chci, aby si ji šukal, zatímco mě líže," pobízí mě Markéta. Poslechnu ji a vstávám a postavím se za klečící Kristýnu a vidím, jak si prsty hbitě masíruje poštěváček. Zlehka zaklepu svým obnaženým a lačným žaludem na její roztouženou branku. Vítá mě slastnou šťávičkou, která mě ujišťuje, že mohu bez otálení vstoupit a já tak na Markétino přání konám. Kristýnčina mušlička mě vzápětí obejme a chtivě vtahuje můj zbrocený falos do své chtíčem uzákoněné moci. Její vzdechy jsou jasným důkazem správnosti mého činění. Naše těla splynou do pudem otesaného sousoší, mistr sochař by měl radost…

pondělí 15. prosince 2014

Dědeček Smradoušek

Český Haléřov je město, nebo spíše obec ležící západně od Nedaleka a východně od Blízka. Město není ani malé, ani velké, zkrátka městečko tak akorát, aby se dalo projít do hodinky pěšky, zároveň má různá zákoutí a tajná místečka, kde se může našinec schovat před lomozem moderní doby. "Co je na tom Českém Haléřově tak zvláštní?" ptáte se zajisté. A já vám mohu směle odpovědět. "Nic." To město je naprosto obyčejné a nevyniká ničím zajímavým. Je velmi podobné městům ostatním. Uprostřed města je malé náměstíčko s kašnou a celá plocha Českého Haléřova je poseta množstvím domů, baráků, věžáků, paneláků, obchodů a krámků, stejně jako v každém jiném městě. Ani to nádraží na pokraji města není ničím výjimečné, není ani pohádkové, jak byste si třeba přáli, je to zkrátka obyčejné vlakové nádraží na periferii ještě obyčejnějšího města. A právě na tomto nádraží se jedné zimy odehrál příběh, který vám teď odvyprávím. Možná se to stalo už dávno, a možná se to stalo včera, ale je také možnost, že se to teprve stane, možná již zítra anebo až za sto let. A není to vlastně jedno? Tak tedy.

Stejně jako na každém jiném nádraží pracuje spousta lidí, tak i nádraží v Českém Haléřově mělo několik zaměstnanců, k nimž patřil i výpravčí Petr, což byl milý a laskavý chlapec, pardon, on to vlastně byl už muž, neb mu bylo 23 járů a už měl za sebou pětiletý vztah s Ančou, která mu však dala kopačky, s tím že Peťulka je pro ní měkota, že ona a především její sexem stále zmítané tělo potřebuje jinčího fachmana, a tak utekla k Davidovi, kterému se však muselo říkat Dave, neb on chodil do posilovny a dbal tedy na to, aby jeho břicho zdobil pekáč buchet a pazoury měl jak kolohnát. A tak Dave klátil Anču ze předu, a klátil ji zezadu a z boku a na stojáka a Anča sténala blahem a vesmírnou rozkoší. A to do té doby, než Davovi ruplo v té jeho vyposilované palici a milou Anču ztloukl jak řešeto. Ale to sem vůbec nepatří. Petr byl tedy zklamán svou první velkou láskou a srdce mu svíral žal, ale nedalo se nic dělat, už to bylo nějaký ten pátek a život šel dál. Babička mu říkala, "vidíš Peťulko, kdybys nebyl jenom ten výpravčí, ale třeba doktor, nebo právník, nemusel by ses vůbec zahazovat s takovouhle courou". Ale Petr měl nádraží a vlaky moc rád a tak byl na nádraží velmi spokojen. Všichni jeho kolegové a kolegyně ho měli moc rádi a ujišťovali ho, "neboj Petře, jednou najdeš tu pravou, a třeba ti přejede až sem, vlakem tobě přímo do náruče". A Petr se tomu smál a bavil se tím, ale tajně, když onanoval, představoval si, jak jednou vystoupí z rychlíku polonahá krasavice, obejme ho a odevzdá mu z lásky své touhou mučené tělo, ale udělá to tak něžně a jemně, až se Petrovi zatočí hlava a on pak s touto plavovlasou nymfou vstoupí do světa sexuální nirvany.

Haléřovské nádraží mělo pochopitelné i své štamgasty, tedy lidi, kteří vlakem jezdili každý den do práce a často se ze zaměstnanci nádraží zapovídali a zažertovali. Poslední měsíc ale mělo toto zapadlé nádraží podivného rezidenta. Byl to stařík, s vizáží bezdomovce a také tak voněl a to na několik metrů. A proto se mu začalo říkat Dědeček Smradoušek. Zaměstnanci se ho první dny, co začal chodit, snažili vyhánět, jenže on se na ně vždy mlčky tak divně zahleděl. Měl v očích něco, co se těžko popisovalo, ale co bylo naprosto zřetelné. Každý, kdo se mu podíval do očí, usoudil, že tento stařík prožil něco neskutečně zničujícího a tak se jím ho zželelo a nechávali ho si sednout do čekárny, protože zrovna vládla ledová královna a zima byla třeskutá, až za nehty zalézalo a prsty pálily mrazem. Divnou vlastnost tento pán měl. Vůbec nemluvil, jen sám k sobě uměl mluvit. Ve své torně měl několik zcela popsaných sešitů a vždy, když se posadil do čekárny a ujistil se, že je v místnosti sám, tak s těch svých sešitů začal sám sobě předříkávat slova o vině a osudu, slova tak hluboká a zasahující, že všichni zaměstnanci vlakáče je tajně poslouchali skrz otevřené okno a tajil se jim dech a divili se, proč tak moudrý muž nepřednáší na nějaké prestižní univerzitě, ale je z něho muž bez domova, který sedí u nich na nádraží a smrdí na sto honů.

Josef Novák, tak obyčejné jméno měl tento muž, jehož milně měli za staříka, však mu nebylo ani padesát let, ale již 20 let žil na ulici a mluvil jen samomluvou. Přesně před 20ti roky mu bylo tedy 30 a měl uhrančivě krásnou ženu Marii a 2 caparty, pětiletou Anežku a dvouletého Honzíka, se kterýma se rozhodl navštívit na Mikuláše své rodiče, kteří bydleli na druhé straně naší vlasti, domova našeho, to aby děti viděli před Vánoci babičku a dědečka. Jenže osud byl tehdy tvrdý a nekompromisní a při těžké autonehodě zahynula celá rodina kromě Pepíka. Stalo se to tak, že automobil řídila Maruška, poněvadž Josef neměl řidičák, on se vždy bál řídit a říkal, že by nerad někomu ublížil, či někoho zabil. Smůla byla v tom, že ten samý den se 2 synci místních podnikatelů dohodli o uspořádání soukromého závodu, když mají ta rychlá auta, pořízená z kšeftíků jejich drahých otců. A aby se osud vysmál do sytosti, oba závodníci autonehodu přežili s pár zlomeninami, zatímco Pepa byl rázem bez rodiny. Není záhodno se tedy divit, že z tohoto osudem neprávem ztrestaného muže se lety stal opilecký podivín, toulající se Světem nemyt přednášející sám sobě žalmy a mantry o lidském údělu.

Snad chtěl osud pro tentokrát ukázat svoji druhou, přívětivější tvář a nechal dojít Josefa právě na česko haléřovské nádraží právě tu zimu, co se v nedaleké škole udála neblahost, která mohla taktéž skončit velmi tragicky. Dva místní lumpové, osmáci Michal a Kuba se rozhodli postrašit malou Jarušku, která chodila do 3.B., a jsa malá srůstem byla velmi bázlivá a ostýchavá. A tyhle dva hajzlíci do ní po dobu celé přestávky a i po vyučování hučeli něco v tom smyslu, že její rodiče nejsou její, že je adoptovaná a že jí doma nemá nikdo rád, a Jaruška ve své popletenosti a nejistotě usoudila, že na tom může něco být, tak místo toho, aby kvačila domů a vyplakala se mamče v náručí, dostala ten hloupý nápad, že tedy uteče z domu, když ji tam nemají rádi. Naštěstí, jak říkám, si chtěl osud šplhnout a poslal Jarušku do nedalekého lesíka za městem, přesně do míst, kde si Josef schovával své cenné věci v podobě několika lahví nejlevnější vodky, či jiné kořalky nevalné kvality. Josef našel tuto nebohou dívku schoulenou, hladovou a promrzlou krčící se ve křoví nedaleko své skrýše na chlast. Zprvu se velmi lekl a chtěl utéct, s tím že s danou situací nemá nic společného, což mu ale nedovolily jeho chromé a navíc zmrzlé nohy a tak se zadíval malé Jáje do očí, což jí zprvu vyděsilo, vzápětí pak i svém malém věku pochopila, že jí Pepa nechce ublížit a spíš čekala, co se bude dít. A tak měl Pepa, ten osudem torturovaný nebožák před sebou přetěžký úkol, který by se zdál komukoli jinému tuze snadný, a to promluvit na to robě a zeptat se dívenky, co že sama pohledává večer v lese. Jenže Josef se přece před lety zapřísáhl, že s lidským tvorem už nikdy nepromluví, když mu vzali celou jeho milovanou rodinu. Spatřil však v Jarušce jakéhosi posla, někoho kdo mu trošku ulehčí od bolesti, kterou je nucen snášet pro zbytek svého bytí. Porušil ve jménu Jarušky své samoprokletí a co nejklidněji k ní promluvil. "Ty si utekla z domu?" "Ano," špitlo děvče. "A povíš mi proč?" "Protože kluci ve škole říkali, že nejsem našich, že jsem adoptovaná", soukala ze sebe Jarka. "A proč si jim to zbaštila, vždyť si z tebe stříleli. Do jaké třídy chodíš?" ptal se jí co nejjemněji Josef. "Do třetí," nabrala Jaruška trochu odvahy a vstala. "Dobře, já tě odvedu na nádraží a tam zavolají vašim a oni si pro tebe přijdou, platí, stejně tě určitě už hledají?" "Platí," uculila se Jarka. Když došli na nádraží, Josef si uvědomil, že bude muset ještě jednou překonat svoji mlčenlivost a vysvětlit situaci někomu na nádraží. První na koho narazil, byl právě Petr, který byl zrovna ve službě. Když viděl Dědečka Smradouška s malou holkou podivil se, ale vzápětí mu docvakla situace, protože celé odpoledne poslouchal v místním rádiu reportáž o zmizelé školačce a o tom, že je celé město na nohách a hledá ji. Josef se pořádně nadechl, aby překonal všechny ty roky mlčení, podíval se Petrovi s příma do očí a spustil. "Našel jsem ji v lese, je zmrzlá a hladová, zavolejte policii a možná i doktora." Petr neváhal a netrvalo dlouho a Jarušku už svírali ve svém náručí její plačící rodiče. "Čí by si byla ty blázínku, než naše," podivoval se její otec nad důvodem útěku, zatímco jeho žena tiskla svoji nalezenou dcerku tak pevně, jak jen to šlo. I otec neskrýval slzy a rozplakal se také.

Petr sledoval sanitku odvážející Jarušku za doprovodu rodičů na nezbytné vyšetření. Periferně viděl, že jeho kolega právě odbavil projíždějící vlak, ze kterého vystoupila jen jedna cestující. Byla to mladá žena, blondýna s dlouhými vlasy a byla tuze krásná. Petrovi začalo bušit srdce v rytmu techna. "Co se tady stalo?" zeptala se Monika, tak se ta žena jmenovala. "Ztratila se malá dívka a tamhle ten pán jí našel v lese," ukázal Petr prstem do nádražní čekárny. "A je ta dívka v pořádku?" zeptala se Monika. "Snad jo, byla jen zmrzlá a hladová", odvětil Petr a vkročil do čekárny, aby prohodil pár slov s člověkem, který se dosud vyjadřoval jen samomluvou. Ten však nikde. Petr se ohlédl, a když viděl Moniku, jak stále stojí venku, sebral veškerou svou odvahu a šel za ní. "Mohl bych tě někdy někam pozvat?", zkusil to Petr přímo, nedoufajíc v kladnou odpověď…


Nutno ještě dodat, že Dědečka Smradouška už více v Českém Haléřově už nikdo, nikdy nespatřil.

středa 10. prosince 2014

Co bych řekl, ale nemůžu?

Při těchto slovech si musím vzpomenout na svého kamaráda, říkejme mu třeba pan K.

K. byl člověk, se kterým se život opravdu moc nemazlil, jeho život byl protkán spoustou smůly a nepříjemných situací. Neměl takové zázemí, které by si zasloužil a tak jeho život symbolizovala houpačka, či kyvadlo, a to kyvadlo se jednou bohužel utrhlo. K. se obrovsky rád bavil, miloval život, a to právě i přesto, že mu život uštědřil nejednu podpásovku. Neholdoval alkoholu, jeho potěšením bylo konopí, marihuana chcete-li. Rozhodně to nebyl žádný feťák, či smažka, jak si mnozí s vás říkají, byl to obyčejný týpek, který měl rád život. Jako všichni ostatní měl K. kladné i záporné vlastnosti, to by bylo na dlouhé povídání, já ale přece jen vypíchnu jednu jeho kladnou vlastnost, a to byla ochota pomáhat ostatním. Stačilo se pouze špitnutím zmínit, že byste eventuálně mohli něco chtít, nebo potřebovat a tento človíček se mohl přerazit, přetrhnout a rozkrájet, aby vám mohl, nebo pro vás cokoliv udělal. Tato vlastnost se mu ale stala osudnou a fatální.

Chci vám tedy povědět kratoučký příběh, vlastně je to jen taková vzpomínka na jeden večer, jeden z mnohých, na který ale vinou osudu nikdy a do smrti nezapomenu. Byli jsme tehdy na koncertě, celá naše ekipa a náramně jsme si to užívali. K. byl takzvaný kšiltovkář, tedy člověk, který nosí baseballovou čepici s kšiltem, nosil ji víceméně furt, jako ostatní kšiltovkáři. Měl jich pochopitelně několik, a tehdy na tom koncertě ji měl taky. Večírek byl rozkotán a v plném proudu a bylo nám horko, K. si tedy na chvíli sundal svojí pokrývku hlavy a já spatřil, že má nový účes. Dodnes nevím, jestli to byl jeho záměr, nebo holička, kterou předtím navštívil, neměla svůj den, ale tato fazóna se tedy ale vůbec nepovedla. Dá se těžko popsat, nejlíp to vyjádřím asi tak, že napíšu, že vypadal jako voják Wehrmachtu. Mě je pochopitelně veškerá tato ideologie naprosto cizí a hnusí se mi. Ale on prostě vypadal jako nácek. Jelikož jsem byl už trošku opilý, stejně jako všichni okolo, velmi jsem se podivil, věděl jsem totiž, že i on vnímá vše kolem nacismu a fašismu jako zlo. Bohužel jsem nezůstal u podivování, ale dost jsem se na K. naštval. Dost nahlas jsem mu vyčinil a vynadal a nebral jsem si servítky. K. si tedy nasadil zpět svou baseballovku, pozval mě na panáka, já se uklidnil a nás večírek mohl zase nabrat ten správný směr.

V týdnu se mi celá situace rozležela v hlavě a já si ujasnil fakt, že při prvním dalším setkání s K. se mu hluboce omluvím a především se ho zeptám, jak tento neblahý účes vznikl. Bohužel, osud měl jiné plány a já se k omluvě už nedostal. Brzy ráno mi totiž zazvonil telefon a volal mi kamarád, další člen naší povedené partičky. S lítostí v hlase mi oznámil, že nás milý K. byl v práci a že se mu stala nehoda, kterou bohužel nepřežil. A jak je ten život bláznivý, byla to právě jeho bezmezná ochota, která pomohla ukončit jeho, mladý život. K. dělal v továrně, kde se k výrobě používaly veliké, několika tunové formy a to osudné ráno, právě přivezli formu novou, bylo to půl hodiny, předtím než mu končila šichta. V klidu tedy mohl formu nechat, aby se o ní postarala další směna, jenže to on ne, hnal se do toho s vervou jemu vlastní, chtěl prostě zase pomoci. Forma se bohužel převrátila a ukončila tak krátce užitý život, pouhých 27 let. Jakmile jsem v telefonu zaslechl tuto zdrcující zprávu, uvědomil jsem si, že jedna s posledních věcí, co jsem K. řekl, bylo, že vypadá jako zasranej nácek. Uvědomil jsem si to v ten moment, uvědomil jsem si to na jeho pohřbu a uvědomuji si to pokaždé, když si na něho vzpomenu. A JE MI TO HROZNĚ MOC LÍTO. Co bych řekl, ale nemůžu? ŘEKL BYCH COKOLIV JINEHO, NEŽ TO, ŽE VYPADÁ JAKO ZASRANEJ NÁCEK.


Dbejte tedy na to, co svým blízkým a milovaným říkáte a jakým způsobem, bohužel se totiž může stát, že to budou ta poslední slova, která od vás uslyší. Mě může hřát u srdíčka to, že to nebyly úplně ta poslední slova, co ode mě K. slyšel, koncert přece ještě pokračoval a byl moc fajn, ale STEJNĚ MĚ TO MOC, MOC A MOC MRZÍ.

úterý 9. prosince 2014

Silvestrovská smutnost

Ach, já tě nemám rád, jak tě nesnáším a nenávidím. Jak si mi odporný, je mi s tebe na nic a na zvracení. Ano k tobě mluvím ty navždy a provždycky poslední s tak směšným, trapným a blbým jménem. Ty hajzle, šmejde, ksindle, hovado, pazdráte, dromedáre bez hrbu, řiťopichu, vole, šourku bez varlat, budižkničemu, halamo, kundo bez klitorisu, braku, řiťomile , šunte, kolohnáte, ničemo, lumpe, padouchu, kazisvěte, lotře, bídáku, okurkomrde, ježku bez bodlin, mrdkožroute, darebo, kazišuku, gaunere, mizero, rošťáku, řiťoškrabe, uličníku, nezbedo, lamo bez tlamy, darebáku, spermohlte a vrahu. Ty, který se za námi jen tak belháš, pajdáš, kulháš, trmácíš se, šmatláš, šmajdáš, šmaťháš, klopýtáš, lenochodíš, zdržuješ nás a všechno nám kazíš. Co je mi do toho, že všechny ty tak špatné, nemožné, negativní a nedobré vlastnosti ti byly dány do vínku bez tvého zapříčinění a jakékoliv viny. Stejně tebou budou pohrdat, nevážit si tě a opovrhovat tebou. Už jen pro to tvé na první poslech bezelstné, bezmocné a bezbranné jméno, které se však jednou v budoucnu stane mantrou všeobecné smrti, záhuby, devastace, destrukce, zániku, pekla, zkázy, zmaru, spouště a také mantrou největšího neštěstí, jaké kdy bylo učiněno a vykonáno. To tvé jméno za to může, to tvé jméno, při jehož vyslovení všechno tuhne, drtí se, padá, bortí se, vybuchuje, leptá se, rozbíjí se, ničí se a tříští. To tvé pohrdání hodné, zatracené, začarované, zakleté a kletbou zatížené jméno, to jméno Silvestr.

Já Silvestra opravdu nemám rád, nenávidím ten den, to mohu s klidem říci. Proč, ptáte se zajisté? "To je zvláštní, vždyť ten Akim působí, jako veselý a pozitivně naladěný čtverák, který nezkazí žádnou srandu a neustále špicuje uši, kde se co děje a kde se připravuje kdejaká nepravost, či špatnost." Ano, to je naprostá pravda, jsem vskutku pozitivně laděný človíček, který se skutečně nebrání jakékoli zábavě, a na slova jako party, pitka, koncert, pijatyka, chlastačka, kalenice, lijáda, litba, mecheche, mejdan, mejdlo, polívání jazyka, kalba, ožíračka, pařba, spářka, tavba nebo tah reaguji tak instinktivně a hbitě, že Pavlovův reflex je proti mně hlemýžď, případně lenochod. Jakmile zaslechnu některé z těchto slov, už slintám a zjišťuji podrobnosti a už, už utíkám, zdrhám, běžím, kvačím, kvapím a jsem v kalupu, jen abych už tam byl, a hnedle na to hloubám, mudruju a vymýšlím tu největší lotrovinu a lumpárnu, která jde spáchat a učinit. Jenomže zkrátka dobře, na Silvestra je tomu prostě jinak. V tento, pro mě tak neoblíbený a nelítostný den, mě nevyhnutelně a nesmazatelně přepadne skličující pocit nepopsatelné tísně, chmury, chandry, sklíčenosti, smutku a smutnosti. Mám pokaždé tentýž pocit, že vše je špatně a veškerý vesmír se musí každou chvíli propadnout do něčeho daleko většího, silnějšího a pro nás, jako lidstvo maximálně nepochopitelného, čímž pádem veškeré naše konání a činění je zbytečné a prázdné, ba co víc, že ono právě tyto naše bezmezně hloupé a podřadné skutky jsou právě onou příčinou tohoto neodbytelného a zákonem nadvesmíru předurčeného konce, kterého je potřeba pro zrod a vznik něčeho daleko vyspělejšího a blaženě skvostného.

Za pravdu mi totiž dává poblázněné, zmatené, potřeštěné a naprosto neadekvátní chování lidí v mém a jistě i ve vašem okolí. Všichni totiž mají najednou a to právě v době, kdy všechny kalendáře Světa haní to smutné datum, naléhavou, neodvratnou a nezbytnou potřebu se opít, či zfetovat, a to i ti, kteří za normálních okolností a během celého roku nepijí, či nefetují. Jejich chování je poté šílené, bláznivé, pomatené, střelené a potrhlé. Pánové mají většinou nutkavou potřebu neodmyslitelně všecičko řešit a dořešit a to nejlépe ručně, čili pěstmi. Dámy naopak propadají stavu sebelítosti nad svými nefunkčními vztahy, v horším případě nad tím, že je nemiluje ten, kdo by je milovat měl, neb ony milují jeho. Následkem čehož se silvestrovská skupina lidí, klidně a s pokorou oslavující příchod nového roku, mění v opilou a drogami vymaštěnou kohortu prapodivných existencí, které se rvou jak vzteklí psi, hádají jak háravé feny a do to všeho kopulují, souloží, mrdají, šukají a prcají na různých veřejných místech bez bázně a studu. Pěsti, ostrá slova, spršky poševního sekretu a spermatu pak provoní a posvětí tuto silvestrovskou blamáž, která měla být původně důstojným vstupem do roku nového a čerstvého. A jak na Nový Rok, tak po celý rok, ne?

S naprostou vážností vám nyní povím, že poslední den v roce opravdu moc nemusím. Skutečně na mě totiž pravidelně padá prazvláštní pocit nejistoty a nevysvětlitelná smutnost. Zkoušel jsem trávit Silvestra na různé způsoby, s přáteli v soukromí, s přáteli ve společnosti, s přítelkyněmi taktéž, s, i bez, s rodinou a jednou dokonce zcela sám. Některé Silvestry se vydařily, jiný méně, ostatní vůbec. Těch nevydařených bylo ale bohužel nejvíc. Poslední dobou to řeším tak, že ať jsem kdekoli a s kýmkoli, snažím se ten fakt, že je Silvestr vůbec nevnímat a to mi trochu pomáhá. Jakmile ale začíná odbíjet půlnoc a většina Světa začíná odpočítávat, já se necítím zkrátka dobře, nemohu si pomoci a nezáleží na tom, jestli jsem střízlivý, v náladě, nebo už ji mám takovou, že by ji mohl i sám velký a nedosažitelný Bukowski závidět.


Doufám, že jsem vám svým článkem zcela nezkazil chuť a náladu si letošního Silvestra pořádně užít a náležitě ho oslavit. To bych opravdu nerad, neb jinak jsem bez přehánění veselá kopa a kalič, to přísahám, to mi můžete věřit…

sobota 6. prosince 2014

Spratek Markéta - část 4

Je sobotní večer a je tomu právě 2 roky, co se nalézám v ráji, v tom profláknutém edenu, který nám byl původně slíben, ze kterého jsme ale sami vyštvali svou chamtivostí a pokušením, svedeného později na hada pábitele. Ano, dnes tomu je 730 dní, co jsem si směl přivonět ke květině, nebo spíše k věčnému poupátku, které mě bude doprovázet celým mým životem a bude mi vždy na blízku, přestože bude ode mě fyzicky jakkoliv daleko. Její jméno mi bylo vpraveno do mozku takovou sílou, že utopilo veškeré náznaky rozumného uvažování. Ach, jak ti teď rozumím milý, dvojitý Humberte, smím-li ti tikat, nyní už vím, jak smrtelně hořký musel být ten nápoj, který ti dali vychlemtat tím, že ti vzali tvojí milovanou a životadárnou Dolores, ano tu, kterou si ve jménu nepřekonatelného hříchu, a milostného bláznovství přejmenoval na Lolitu. Ano vím to, přesto, že má Majky není tak mladá, jako tvá Lo, neměl bych mýt tedy pletky ze zákonem, však hloubka propasti v podobě šílenství a toužící blázniviny, před kterou nás osud ve své zvrhlé hravosti postavil, je totožná. Miluji Markétu hluboce, vášnivě a uhrančivě, miluji ji tak, jak jen matka může milovat dítě, které právě opustilo její tělo a právě se vtiskává do matčina prostého bytí. Miluju Markétku ze vším všudy, miluju to, jakým způsobem si stříhá nehty, miluju to, jakým způsobem drží příbor, když jí, miluju to, jakým způsobem žvýká, chodí, spí, mluví, směje se, pláče, jak se zachumlá, když je jí zima, jak se ošívá a jak je neklidná, jak rozhazuje rukama, když se durdí, miluju to či ono, jen když to dělá moje vše obsahující Markétka. Ach můj osude, můj pane, děkuji ti za to, že smím popíjet vodu s její studánky, jen tě prosím o to, aby tato její tekutina byla vždy pohádkově čirá. Se mnou si dělej, co chceš, muč mě, týrej mě, jen neubližuj ji, neubližuj tomu věčnému ptáčátku, vždyť to pískle si okusilo tolik zla ještě předtím, než se naučilo létat. A zachce-li se ti a rozhodneš-li o tom, že můj malicherný život má být ukrácen pro kterýkoliv hřích, který jsem spáchal, či spáchám, ba dokonce i pro hřích, který spáchal, neb spáchá někdo jiný, prosím tě děj, ať se o Markétu může postarat Kristýna, její siamské dvojče, sestra ve zbrani i v lásce a její andělský spasitel. Ta, jejichž bezelstné a láskou posvěcené skutky byly vybrány pro záchranu toho děsivým dětstvím trápeného roběte.

Sedím v pokoji u počítače u holek doma. V bytě, který pořídila Kristýna, aby tu mohla žít s tím naším andílkem. On je to spíš andílek s pěknou tlupou čertíků v těle. Už od úplného začátku vztahu s Majky by bylo jasné, že Kristýnka musí být a také vždy bude součástí jejího života, že přesto nejede vlak. Souhlasil jsem i přesto, že zprvu jsem měl obavy, zda pro mě nebude tento trojhlavý způsob života a souznění příliš velké sousto, ale tyto nejistoty se ukázaly být zbytečné. Kristýna je jednak žena tuze nádherná a milování s ní je velmi náruživé a slastné, zároveň je to člověk na úrovni a přirozeně inteligentní, její způsob uvažování je tak trošku zvláštní, dalo by se říci schyzofrenní. Když je potřeba uvažuje zcela pragmaticky a prakticky, což ji umožňuje se o sebe a o Markétu výtečně postarat, na druhou stranu dokáže být snad ještě víc rozpustilá a svéhlavá než je Majky, což je obě spojuje okovy tak pevnými, že by je nerozťal ani King Kong. Jelikož Kristýna pracuje coby překladatelka francouzštiny, následkem čehož jezdí často za hranice, domluvili jsme se tak, že pokud bude Krista doma, budeme žít všichni tři u nich doma, a v době kdy bude pryč, tak budeme s Majky obývat můj byt. Všem nám to vyhovuje a zatím nám to takto funguje. Také jsme s Kristou tajně dohodli, že se Markétě pokusíme alespoň nepatrně vynahradit její zmrvené dětství a necháme ji tedy hltat život plnými doušky a budeme ji neustálou oporou. Jestli jsme udělali správně, netuším, protože Majky asi naše tajné plány prokoukla a pod heslem "podáš mi prst, ukousnu ti celou ruku" se začala chovat jako neřízená střela a stal se s ní ukázkový hajzlík. Naneštěstí jsme si z toho s Kristou dělali sami srandu a tak se do našeho domácího slovníku celkem snadno zakořenila věta: "Tak si představ, co ten náš spratek zase provedl". Jakmile Markéta zaslechne od někoho z nás tuto hlášku, tak s pištivým smíchem zdrhá někam se schovat. Jako tuhle v létě, bylo hrozně horko, ale holky se rozhodly, že vyrazíme na nákupy do vedlejšího města a to vlakem, či autobusem. Byl jsem prozíravý a tak jsem je nechal jet samotné a sám si užíval nabyté volnosti. Vyrazili hned dopoledne a vrátili se až k večeru, každá obtěžkána asi třemi taškami. Ačkoliv se den už loučil a předával vládu noční paní, teploty venku byly stále na padnutí, holky rozkoply dveře a Krista už mi od dveří hlásila. "Ten náš spratek se zase předvedl", spratek odběhl do kuchyně s tím, že má obrovskou žížu a přitom sebou mlátil smíchy o zem. "Copak provedlo to naše culíkaté štěstí, Kristýno", ptal jsem se schválně nahlas, aby to slyšelo i to právě limonádou se dávící a prskající culíkaté štěstí. Ano, Markéta si před několika měsíci nechala narůst její havranovitě černé vlasy a tak její hlavu zdobily dva holčicí culíky, jejichž konce sepínaly obligátní "berušky". Tohle vzezření doplnily letní šatičky a nezbytné podkolenky a Lolita byla na světe. "No ty vole, Martine, představ si to", začala mi Krista líčit právě prožité alotrie, "sedíme ve vlaku cestou domů, sami v kupíčku a ona", ukazuje rukou do kuchyně, "jak tam tak sedí, naproti mně najednou roztáhne nohy a začne si honit pindu?! Ale jak, kdyby si to viděl, byla k neudržení, stoupla jsem si radši mezi dveře od kupíčka, kdyby někdo šel, pak si strhla kalhotky a hodila je po mě, byla jak šílená, nakonec se krásně udělala", nedokáže popřít vzrušení Kristýna a tiše dodává. "Nejhorší na tom je, že mě fakt dostala, hrozně mě to taky vzrušilo a nejradši bych si k ní klekla a ochutnala ji, ale to přece nejde tohle", klepe si na čelo. Chvíli jsem lapal po dechu a pak zavolal do kuchyně, "Markéto, kdepak si, chceme s tebou mluvit". Spratek přišel do pokoje a v každé ruce držel půllitr s limonádou. "Dáte si, určitě máte žížu, ne?", tlemí se. "Majky, nezdá se ti, že už to trochu přeháníš", udeřil jsem na ní s vážným výrazem. "Jak přeháním?", snažila mluvit žertovně, ale bylo vidět, jak se zarazila. "No v tom vlaku", podporuje mě Kristýna, "přijde ti to normální, honit si kačenu ve vlaku, ve kterém je plno lidí?" "Ale, vždyť jsme v tom kupé byly samy", snažila se bránit Majky, "a ty si hlídala, jestli někdo nejde, já to nemyslela zle, měla jsem prostě chuť, no, kdybych tam byla sama, nikdy bych to neudělala, nejsem pitomá, myslela jsem, že to pochopíš jako vtip, no?!", koulela očima a pozorovala nás, jak na to budeme s Kristýnou reagovat. Kristýna: "Já vím miláčku, ale já prostě potřebuju vědět, zda chápeš, že už je to trošku za hranicí, víš?" "Ale to já přece dobře chápu, nedělej ze mě magora a nymfošku, já netušila, že z toho uděláš takový dusno, vždyť spolu děláme i horší věci, ne? Nikdo nás neviděl, tak už se na mě prosím nezlob, já už budu hodná, slibuju", culila se, protože viděla, že už nám s Kristou začalo taky cukat v koutcích a že tu přísnost už dlouho neustojíme a začneme se smát. "Ty jsi teda čertovo dílo", objal jsem ji. "No bejt váma pane, tak se tomu moc nesměju, stejně je to hlavně vaše chyba, protože celou dobu, co jsem si to dělala, jsem myslela jen a jen na vás, moc tě mi chyběl". Už byla zase ve svém živlu, protože viděla, že už se na ní nikdo nezlobí. S Kristýnou jsme se potom ještě shodli na tom, že tu živelnou neomezenost Markétce vlastně tak trošku závidíme a zároveň nám to tenkrát bylo k dobru, coby předehra pro nadcházející večer. Věděli jsme jasně, že tato historka je jen jedna z mnoha a že nebude dlouho trvat a Majky vymyslí něco ještě daleko šílenějšího a že se na to svým způsobem i těšíme.

Chod této ne standartní domácnosti neřídí nikdo, určili jsme si základní pravidlo: Kdo přijde dřív domů, udělá zkrátka to, co je potřeba podle posloupnosti: nejdřív je potřeba se nasytit, pak uklidit, případně vyprat, vyžehlit a další práce, s tím, že praní a žehlení zajišťují výhradně holky, já zařizuju různé opravy a další nepříjemnosti. O vaření se jakž takž dělíme. V otázce sexu jsme samozřejmě všichni volnomyšlenkáři. S dané situace přirozeně vyplynulo, že pojítkem "rodiny" je Majky, a tak ji necháváme určit obsazení členů milostných aktivit. Pokud se chce pomilovat pouze s Kristou, já ji v tom nebráním, touží-li jen po mě, Kristýnka ráda ustoupí. Většinou to ale stejně dopadne tak, že skončíme v posteli, případně i jinde, všichni 3. Experimentům se nebrání nikdo z nás, život je to tedy pestrý, bohatý, láskou, touhou a něhou protkaný. Díky Bože za ty dary.

Několik měsíců poté, co jsem začal žít v tomhle dvoukundím edenu, mi byl představen Radek, což je Kristýnčin otec. Musím se přiznat, že s člověkem jeho ražení jsem ještě nesetkal a následné přátelství s ním vnímám jako něco, co mi hrozně pomohlo a nesmírně si tohoto přátelství vážím. Radek je totiž člověk, který svou nesmírnou a odzbrojující inteligencí a chápavostí dokáže člověka nikoli manipulativně táhnout, nýbrž přirozeně povýšit jeho uvažování do té míry, že člověk je poté sám jistější a rozhodnější na cestě svého života. Když jsem ho viděl poprvé, řekl jsem si, že asi tak nějak by měl působit pravý šlechtic. Působil velmi honosně, a to přesto, že hábit, který měl na sobě, byl zcela obyčejný a při bližším ohledání i lehce špinavý. Inu bylo vidět, že stesk, se kterým se musel popasovat po smrti jeho milované Jenovéfy, Kristýnčiny a v podstatě jakoby i Markétiny matky byl pro něho velmi tíživý, a že jeho oděv života bude navždy už tak trošku špinavý. Radka vskutku předchází jeho moudrost, on však není tím typem intelektuála, který pouze v úkrytu svého pohodlného divanu filozofuje o všem a s každým. Ten miluje život každým coulem a chápe, že každé období radosti musí být vykoupeno minimálně stejným množstvím strastí. A co zbožňuje nejvíc je prostopášné tlachání o ženách, což mu přináší neskutečné potěšení. U skleničky dobrého vína, či něčeho tvrdšího vždy přidá několik rozšafných a košilatých historek ze svého života, což mu ale z legrace Kristýna vždy vyčítá. "Kdyby to slyšela mamča", spílá mu vždycky v žertu. Jednou, když jsme u něho tak trošku oslavovali, se opil více, než bylo zdrávo a bezmezně se rozplakal, nikam však neutekl, jak by to asi kdejaký zbabělý muž udělal, jen pouze svíral svou sklenku whiskey a po tváři mu tekly slzy. Poté vstal, domotal se ke stolu, u kterého seděly holky a poklekl před nimi, řka "Kdyby mi Bůh, na kterého tak obezřetně věřím, dal na výběr buď sto nejkrásnějších dívek světa na celý život, nebo jen jednu v podobě Jenůfky a to je jen na pouhých pět minut mého žití, bez přemýšlení byl zvolil vaši matku, moji zbožňovanou Jakůfku. Načež holkám něžně políbil tváře. Jednou mi řekl, že si myslí, že muž dokáže milovat spoustu žen, ale že správný muž si musí určit, která z nich bude ta nejlepší, ta jedinečná a v jeho srdci navždy planoucí. Že to je známka ryzího mužství. Pro něj to byla právě jeho Jenovéfa a její předčasné úmrtí bylo pro něj, dle jeho slov podpásovkou od Boha, o jehož existenci prý tehdy silně zapochyboval. Také se mi svěřil, že nebýt Kristýny, přemýšlel by o brzké návštěvě své ženy na onom světě. V ten samý den mi také sklonil obdiv a zároveň podporu za to, že dokážu, jak on si myslí alespoň trochu ukáznit ty dvě vichřice vtělené do jeho dcery a jeho schovanky. Jemu je jasné, že obcuji s jeho dcerou a to za pomocí mé milované a zbožňované Markéty. "Víš, život není černobílý a nedá se žít podle předem připravených tabulek. To, co se jednomu zdá jako nechutnost, druhého může naplňovat a nikdo nemá právo hodnotit, který způsob života je ten pravý. Já svojí Jenůfu bral jako Bohyni, není dne, kdy bych na ní nepomyslel, ale nejsem přece tak starý, abych přestal žít a bezmocně čekal na kluky s rakví. Jsem hrozně rád, že mám u sebe Sáru". Sára je jeho přítelkyně, kterou si po nějaké době našel a moc milá společnice. "Jednou bysme se mohli všichni domluvit, ty, já, Markéta a Sára a překvapíme Kristýnku ve Francii, když o ní furt tak básní. Viděl jsem spoustu fotek a řeknu ti, ty Francouzské Alpy, to musí být tedy honosný a dech beroucí pohled. Sakra Martině, vždyť ti přece víš, že tu tvojí Markétku beru jako svoji dceru a víš dobře proč. Se ženou jsme dělali, co jsme mohli a dělali bychom ještě víc, kdyby byla Jenovéfa neonemocněla. To, že žijete takhle ve třech je zcela jistě zvláštní, ale v podstatě je to přirozené vyústění toho, co se stalo. Božínku Martině, kdybys to "cikáně", tenkrát viděl, když ji Krista poprvé přivedla k nám…"


Tak tedy je sobota večer a já sedím u compu v tom našem trojčlenném ráji. Jo v ráji, když ono tu vypadá spíš jako v pekle. Kristýnčin a Markétin byt je vzhůru nohama a to přesto, že jsme 2 dny trávili balením. Krista si to míří na 3 měsíce zase za prací do Francie a Markéta se stěhuje na tu dobu ke mně. Je zajímavé, že Markétino chování se v době, kdy je se mnou sama do jisté míry mění. Zatímco s Kristýnou se chová jako naprostý živel a oslovení spratek je pro ní spíše pochvala, tak když je se mnou sama, chová se o mnoho jemněji, decentněji a něžněji. Opečovává si mě a hýčká. Miluje vaření a různě mě hostí a podstrojuje mi a úklid pro ní najednou, jakoby zázrakem, také není problém. Zatímco nejčko je v bytě prostě hrozný bordel. Zatímco Kristýnčiny věci jsou pečlivě sbalené a připravené, o Markétiným šatstvu se toto říct nedá. Trička, svetry, kalhoty, spodní prádlo, ponožky, zkrátka všechno je to rozházené, kde se dá. Holky jsou ve vaně a vzájemně si myjou vlasy a bůh ví co ještě, ale to mě teď moc nezajímá, chci mýt alespoň na chvíli klid, docela jsem rád, že budeme teď na chvíli s Majky sami, snad se zase trošku uklidní a bude si mě hýčkat a konejšit. Bude to ta starostlivá a milující Markéta a ne ten rozjívený parchant, kterému není nic svaté. Je dobře, že chodí do práce, prodává v cukrárně, dřív dělala přímo ve výrobně, což jí prý bavilo o hodně víc, protože si s těma sladkostma a dortíkama mohla víc pohrát, ona je hrozně šikovná a vlastně je i vyučená cukrářka, ale prodávat jí taky baví, prý alespoň zase vidí jak to těm lidem chutná. Původně jsem chtěl začít pracovat, ale vzdal jsem to v tomhle… "Fuj, Markéto, ty si přece takový čuně", ozývá se Kristýna z koupelny následovaná smíchem Markétiným… ale vzdal jsem to v tomhle bordelu a stejně počítám, že holky za chvíli vylezou a my budeme nutit toho uličníka nevycválaného, aby si zabalil svoje věci. A tak jen tak surfuji po netu a čtu si zprávy, abych měl přehled o tom, co se děje doma i ve světe. No a už je to tady, do pokoje vbíhá Markéta, pochopitelně nahá a zcela mokrá. "Proč se neutřeš, a copak si zase provedla ty spratku náš, proč ti Krista nadávala?", pokládám otázky, ačkoliv vím, že odpovědí se dočkám až od Kristy. "Stejně je to zase vaše chyba vy zvrhlíku nechutná", ukazuje na mě zlostně prstem a mizí do obýváku. Za chvíli se z koupelny vynoří Kristýna, jednu osušku kolem těla, do druhé zamotané vlasy. "Prosím tě, ty si koukal s Markétou na porno?" ptá se mě. "Hmm nevím, možná, ale vždyť koukáme normálně i spolu, v čem je problém?" "No a v tom pornu, byla nějaká scéna s pissem…", zní otázka. "Co? No neříkej, že se na tebe…? "Jo", sama dokončuje větu, "normálně se na mě vychcala, jen tak bez varování", kroutí nechápavě hlavou. "A víš, že je to možný, asi tam byla jedna čůrací scéna, smála u toho jak prdlá a říkala, že si to chce vyzkoušet", vzpomínám si na nedávné sledování filmů pro dospělé. "No, tak to ti pěkně děkuju", čertí se Kristýna. "Tak vidíte, že je to vaše chyba vy deviante", vběhne zase do pokoje Markéta a šermuje přede mnou rukama. "Nemávej tady těma rukama a padej se utřít a příště mě alespoň varuj, ty prase jedno", rozkazuje ji Kristýna. "A hned na to si zabalíš a sama, bez pomoci, chci mýt taky před odjezdem trochu klid". "Přesně tak", přidávám se, jenže to Markétu ještě víc rozdráždí. "Vy buďte radši ticho, vy úchyláku úchylná", poskakuje přede mnou a chechtá se. "Bože můj, nešermuj tady a upaluj se utřít, dělej, chyt ji, já ji utřu, než tu bude všechno mokrý", přináší Kristýna z koupelny suchou osušku. Já Majky chytnu zezadu za ruce a pevně ji držím, zatímco jí Krista otírá tělo. Když se ji přiblíží ke klínu, Markéta zakloní vzrušením hlavu. "Jo, hezky mi to udělej, prosím, budeš dlouho pryč a chybět nám, tak ať si to naposled užijeme", procedí chtivě skrz zuby. Podívám se přes Markétino rameno na její věrnou a oddanou sestru v lásce, ona se podívá na mě, má mrdání v očích. Oba víme, že není cesta zpět…