Akim, robě to nesmrtelné

Nebojte se moji milí internetoví přátelé, nestal se ze mě nafoukaný, nabubřelý a namyšlený hajzl, který si do pusy nevidí a nic mu není svaté. Nikterak jsem se nezměnil, takže ten název článku berte s táááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááákhle velkou rezervou. Pouze jsem se zamyslil nad tím, jestli jsem se někdy ocitl v nebezpečí života a zda jsem někdy utekl hrobníkovi z lopaty. A musím říct, že ano. V mém deníčku života je zapsáno několik událostí, které mohli vést k tomu, že jsem mohl tento Svět opustit dříve, než by bylo záhodno a je prazvláštní, že všechny tyto historky se staly dříve, než jsem dosáhl první desítky svého zemského počínání. Jsou to vlastně 3 příběhy, z nichž jednu si pamatuji, další dvě znám pouze z vyprávění. Pro mě to jsou spíše takové příběhy "pro pobavení", pro mé rodiče to však byly krušné chvíle plné strachu a zoufalství způsobené možností ztráty jejich jediného syna, milovaného Akima. Zajímá-li tě tedy můj milý a milovaný čtenáři, jak malý Akim 3x bojoval se zubatou a dal košem pánovi s biblí, posad se tedy, nalij si panáčka, či něco teplého pro zahřátí, našpicuj uši a poslouchej… teda vlastně čti, že ano, to jsem tedy popleta… tak tedy…

První příběh se odehrál v době, kdy jsem čerstvě užíval druhého járu svého pobytu na tom širém Světe, poznával ho a ochutnával tak, jak nejlépe si batole může dovolit. Také jsem se pokoušel o první krůčky, osud tomu však chtěl, že jedny z mých prvních kroků mohly být i kroky poslední. Situace byla taková, krásné letní odpoledne, otec v práci a má maminka se rozhodla vyjet s kočárkem obtěžkaným zatím nemluvícím a nechodícím Akimem, dítětem Husákovým a ukázat mu město v jeho socialistické kráse, 80. léta bušila na vrata, o sametovce ani páru, tak proč si nevyrazit? Maminka mě tedy spoře oblékla, sic bylo parno, i sebe ustrojila pohodlně a připravila na chodbu kočár, aby se mohlo vyrazit. Mě postavila vedle kočáru, neb stoj už jsem zvládal celkem bravurně, jen kroky mi zatím nešli, což jsem ale měl v plánu změnit a učinil jsem to nečekaně právě v okamžiku, kdy má nebohá matka upravovala interiér mě určeného vozidla. Bohužel jsem se do té socialistické krásy rozeběhl s takovou vervou a schodů nedbaje, že jsem oné schody zdolal po kaskadersku, hlavou napřed a to schody celé a dole jsem zabrzdil hlavičkou já tvrdohlavec o kumbál umístěný v mezaninu. Zlomeného jsem tehdy nic neměl, ale domlácen jsem byl tedy fest, jak se říká pěkně po Česku. Krev z nosu byla na danou situaci nutností a boulí a modřin také nebylo po málu, nicméně žádné vnitřní krvácení, ani zlomenina se nekonala, takže jsem po návštěvě pohotovosti a provedení všech nezbytných vyšetření, mohl zase domů v náruči mé vystresované matky, která si dodnes vyčítá, že neuhlídala mé první krůčky.

Druhá příhoda se stala o pár let později, poté co jsem na svém narozeninovém dortu sfoukl 3 svíčky, byl to prý podzim, sám si tuto událost, stejně, jako tu první nepamatuji. Rodiče si jednoho dne všimli, že mám na nosánku malou ranku, možná jakýsi vpich, nicméně ranka se zdála býti čistá a tak usoudili, že jsem snad poranil sám v rámci nějaké hry. Večer mě dali v klidu do postýlky a já usnul spánkem klidné a dětské nevinnosti. Když šli však spát rodiče, to už si maminka všimla, že mám obličej silně oteklý a běželo se na pohotovost znovu. Dodnes má matka hrůzu v očích, když mi vypráví, že při převozu do nemocnice už mi oteklostí nebyly vidět oči ani ústa. "Silná otrava krve," nesl se nemocnicí ortel a s tím byli rodiče posláni domů, lékaři prý potřebují klid na práci. Bohudík jejich práce byla asi adekvátní a otok naštěstí do rána zmizel, nicméně hlavní lékař se pak svěřil mému zděšenému otci, že i on sám měl strach o moje žití a už, ač nerad dumal nad tím, jak oznámit rodičům ztrátu jejich syna. Přesto, že plamen mé životní svíčky tehdy plápolal dosti divoce a sfouknutí nebylo daleko, i tehdy jsem šel domů zdráv a téměř bez úhony. Příčina otravy nebyla nikdy zjištěna.

Třetí historku si již pamatuji osobně, bylo mi asi 10 let a měl jsem tehdy BMX kolo, respektive jeho komunistickou verzi. Ale řádilo se na něm dobře, nejvíc mě bavilo skákat přes různé hrboly a sjíždět schody, navíc jsem si tenkrát jako malý špunt netroufl. Také jsem jezdil rád rychle jako blesk a to se mi mohlo stát osudným. Vracel jsem se totiž jednou s projížďky po městě a v okolí a hasil jsem si to přes malé hřiště u nás za panelákem. Na bocích toho hřiště byly umístěny malé stožáry, nebo jak to mám nazvat, na které se dala upevnit síť na volejbal, tenis, případně nohejbal. Bohužel to někteří, sítě nemaje řešili různými provazy, lany, špagáty a v nejhorším případě i lankami, která z dálky nebyla moc vidět. A právě takového lanka jsem si při své rychlé jízdě nevšiml a zachytil se o něj krkem. Viděla to jakási drbna ze sousedství a ta zavolala na moji mamku, a ta chudák mohla už po třetí lomit rukama a ronit slzičky nad mým nepozorným chováním. Naštěstí mě lanko odmrštilo a já si nesrazil vaz, ani se neoběsil. Jen můj krk "zdobila" dlouhá krvavá rána, takže jsem vypadal, jako desetileté dítko, co se pokusilo o sebevraždu oběšením…

To jsou tedy tři historky, které dávám k dobru pro pobavení společnosti a ačkoliv zní mnohdy až hrozivě, všechny dopadly dobře a mě nezbývá, než doufat, že mám zkrátka v životě trošku toho štěstíčka a ač neznaboh se modlím, aby to tak vydrželo, co možná nejdéle. Alespoň je vidět, že už jako dítě jsem byl nezmar a neposeda a připravoval jsem svým rodičům a svému okolí nejednu nepříjemnost.

A co vy, měli jste někdy na mále?