Co bych řekl, ale nemůžu?

Při těchto slovech si musím vzpomenout na svého kamaráda, říkejme mu třeba pan K.

K. byl člověk, se kterým se život opravdu moc nemazlil, jeho život byl protkán spoustou smůly a nepříjemných situací. Neměl takové zázemí, které by si zasloužil a tak jeho život symbolizovala houpačka, či kyvadlo, a to kyvadlo se jednou bohužel utrhlo. K. se obrovsky rád bavil, miloval život, a to právě i přesto, že mu život uštědřil nejednu podpásovku. Neholdoval alkoholu, jeho potěšením bylo konopí, marihuana chcete-li. Rozhodně to nebyl žádný feťák, či smažka, jak si mnozí s vás říkají, byl to obyčejný týpek, který měl rád život. Jako všichni ostatní měl K. kladné i záporné vlastnosti, to by bylo na dlouhé povídání, já ale přece jen vypíchnu jednu jeho kladnou vlastnost, a to byla ochota pomáhat ostatním. Stačilo se pouze špitnutím zmínit, že byste eventuálně mohli něco chtít, nebo potřebovat a tento človíček se mohl přerazit, přetrhnout a rozkrájet, aby vám mohl, nebo pro vás cokoliv udělal. Tato vlastnost se mu ale stala osudnou a fatální.

Chci vám tedy povědět kratoučký příběh, vlastně je to jen taková vzpomínka na jeden večer, jeden z mnohých, na který ale vinou osudu nikdy a do smrti nezapomenu. Byli jsme tehdy na koncertě, celá naše ekipa a náramně jsme si to užívali. K. byl takzvaný kšiltovkář, tedy člověk, který nosí baseballovou čepici s kšiltem, nosil ji víceméně furt, jako ostatní kšiltovkáři. Měl jich pochopitelně několik, a tehdy na tom koncertě ji měl taky. Večírek byl rozkotán a v plném proudu a bylo nám horko, K. si tedy na chvíli sundal svojí pokrývku hlavy a já spatřil, že má nový účes. Dodnes nevím, jestli to byl jeho záměr, nebo holička, kterou předtím navštívil, neměla svůj den, ale tato fazóna se tedy ale vůbec nepovedla. Dá se těžko popsat, nejlíp to vyjádřím asi tak, že napíšu, že vypadal jako voják Wehrmachtu. Mě je pochopitelně veškerá tato ideologie naprosto cizí a hnusí se mi. Ale on prostě vypadal jako nácek. Jelikož jsem byl už trošku opilý, stejně jako všichni okolo, velmi jsem se podivil, věděl jsem totiž, že i on vnímá vše kolem nacismu a fašismu jako zlo. Bohužel jsem nezůstal u podivování, ale dost jsem se na K. naštval. Dost nahlas jsem mu vyčinil a vynadal a nebral jsem si servítky. K. si tedy nasadil zpět svou baseballovku, pozval mě na panáka, já se uklidnil a nás večírek mohl zase nabrat ten správný směr.

V týdnu se mi celá situace rozležela v hlavě a já si ujasnil fakt, že při prvním dalším setkání s K. se mu hluboce omluvím a především se ho zeptám, jak tento neblahý účes vznikl. Bohužel, osud měl jiné plány a já se k omluvě už nedostal. Brzy ráno mi totiž zazvonil telefon a volal mi kamarád, další člen naší povedené partičky. S lítostí v hlase mi oznámil, že nás milý K. byl v práci a že se mu stala nehoda, kterou bohužel nepřežil. A jak je ten život bláznivý, byla to právě jeho bezmezná ochota, která pomohla ukončit jeho, mladý život. K. dělal v továrně, kde se k výrobě používaly veliké, několika tunové formy a to osudné ráno, právě přivezli formu novou, bylo to půl hodiny, předtím než mu končila šichta. V klidu tedy mohl formu nechat, aby se o ní postarala další směna, jenže to on ne, hnal se do toho s vervou jemu vlastní, chtěl prostě zase pomoci. Forma se bohužel převrátila a ukončila tak krátce užitý život, pouhých 27 let. Jakmile jsem v telefonu zaslechl tuto zdrcující zprávu, uvědomil jsem si, že jedna s posledních věcí, co jsem K. řekl, bylo, že vypadá jako zasranej nácek. Uvědomil jsem si to v ten moment, uvědomil jsem si to na jeho pohřbu a uvědomuji si to pokaždé, když si na něho vzpomenu. A JE MI TO HROZNĚ MOC LÍTO. Co bych řekl, ale nemůžu? ŘEKL BYCH COKOLIV JINEHO, NEŽ TO, ŽE VYPADÁ JAKO ZASRANEJ NÁCEK.

Dbejte tedy na to, co svým blízkým a milovaným říkáte a jakým způsobem, bohužel se totiž může stát, že to budou ta poslední slova, která od vás uslyší. Mě může hřát u srdíčka to, že to nebyly úplně ta poslední slova, co ode mě K. slyšel, koncert přece ještě pokračoval a byl moc fajn, ale STEJNĚ MĚ TO MOC, MOC A MOC MRZÍ.