Ach, já tě nemám rád, jak tě nesnáším a nenávidím. Jak si mi odporný, je mi s tebe na nic a na zvracení. Ano k tobě mluvím ty navždy a provždycky poslední s tak směšným, trapným a blbým jménem. Ty hajzle, šmejde, ksindle, hovado, pazdráte, dromedáre bez hrbu, řiťopichu, vole, šourku bez varlat, budižkničemu, halamo, kundo bez klitorisu, braku, řiťomile , šunte, kolohnáte, ničemo, lumpe, padouchu, kazisvěte, lotře, bídáku, okurkomrde, ježku bez bodlin, mrdkožroute, darebo, kazišuku, gaunere, mizero, rošťáku, řiťoškrabe, uličníku, nezbedo, lamo bez tlamy, darebáku, spermohlte a vrahu. Ty, který se za námi jen tak belháš, pajdáš, kulháš, trmácíš se, šmatláš, šmajdáš, šmaťháš, klopýtáš, lenochodíš, zdržuješ nás a všechno nám kazíš. Co je mi do toho, že všechny ty tak špatné, nemožné, negativní a nedobré vlastnosti ti byly dány do vínku bez tvého zapříčinění a jakékoliv viny. Stejně tebou budou pohrdat, nevážit si tě a opovrhovat tebou. Už jen pro to tvé na první poslech bezelstné, bezmocné a bezbranné jméno, které se však jednou v budoucnu stane mantrou všeobecné smrti, záhuby, devastace, destrukce, zániku, pekla, zkázy, zmaru, spouště a také mantrou největšího neštěstí, jaké kdy bylo učiněno a vykonáno. To tvé jméno za to může, to tvé jméno, při jehož vyslovení všechno tuhne, drtí se, padá, bortí se, vybuchuje, leptá se, rozbíjí se, ničí se a tříští. To tvé pohrdání hodné, zatracené, začarované, zakleté a kletbou zatížené jméno, to jméno Silvestr.
Já Silvestra opravdu nemám rád, nenávidím ten den, to mohu s klidem říci. Proč, ptáte se zajisté? "To je zvláštní, vždyť ten Akim působí, jako veselý a pozitivně naladěný čtverák, který nezkazí žádnou srandu a neustále špicuje uši, kde se co děje a kde se připravuje kdejaká nepravost, či špatnost." Ano, to je naprostá pravda, jsem vskutku pozitivně laděný človíček, který se skutečně nebrání jakékoli zábavě, a na slova jako party, pitka, koncert, pijatyka, chlastačka, kalenice, lijáda, litba, mecheche, mejdan, mejdlo, polívání jazyka, kalba, ožíračka, pařba, spářka, tavba nebo tah reaguji tak instinktivně a hbitě, že Pavlovův reflex je proti mně hlemýžď, případně lenochod. Jakmile zaslechnu některé z těchto slov, už slintám a zjišťuji podrobnosti a už, už utíkám, zdrhám, běžím, kvačím, kvapím a jsem v kalupu, jen abych už tam byl, a hnedle na to hloubám, mudruju a vymýšlím tu největší lotrovinu a lumpárnu, která jde spáchat a učinit. Jenomže zkrátka dobře, na Silvestra je tomu prostě jinak. V tento, pro mě tak neoblíbený a nelítostný den, mě nevyhnutelně a nesmazatelně přepadne skličující pocit nepopsatelné tísně, chmury, chandry, sklíčenosti, smutku a smutnosti. Mám pokaždé tentýž pocit, že vše je špatně a veškerý vesmír se musí každou chvíli propadnout do něčeho daleko většího, silnějšího a pro nás, jako lidstvo maximálně nepochopitelného, čímž pádem veškeré naše konání a činění je zbytečné a prázdné, ba co víc, že ono právě tyto naše bezmezně hloupé a podřadné skutky jsou právě onou příčinou tohoto neodbytelného a zákonem nadvesmíru předurčeného konce, kterého je potřeba pro zrod a vznik něčeho daleko vyspělejšího a blaženě skvostného.
Za pravdu mi totiž dává poblázněné, zmatené, potřeštěné a naprosto neadekvátní chování lidí v mém a jistě i ve vašem okolí. Všichni totiž mají najednou a to právě v době, kdy všechny kalendáře Světa haní to smutné datum, naléhavou, neodvratnou a nezbytnou potřebu se opít, či zfetovat, a to i ti, kteří za normálních okolností a během celého roku nepijí, či nefetují. Jejich chování je poté šílené, bláznivé, pomatené, střelené a potrhlé. Pánové mají většinou nutkavou potřebu neodmyslitelně všecičko řešit a dořešit a to nejlépe ručně, čili pěstmi. Dámy naopak propadají stavu sebelítosti nad svými nefunkčními vztahy, v horším případě nad tím, že je nemiluje ten, kdo by je milovat měl, neb ony milují jeho. Následkem čehož se silvestrovská skupina lidí, klidně a s pokorou oslavující příchod nového roku, mění v opilou a drogami vymaštěnou kohortu prapodivných existencí, které se rvou jak vzteklí psi, hádají jak háravé feny a do to všeho kopulují, souloží, mrdají, šukají a prcají na různých veřejných místech bez bázně a studu. Pěsti, ostrá slova, spršky poševního sekretu a spermatu pak provoní a posvětí tuto silvestrovskou blamáž, která měla být původně důstojným vstupem do roku nového a čerstvého. A jak na Nový Rok, tak po celý rok, ne?
S naprostou vážností vám nyní povím, že poslední den v roce opravdu moc nemusím. Skutečně na mě totiž pravidelně padá prazvláštní pocit nejistoty a nevysvětlitelná smutnost. Zkoušel jsem trávit Silvestra na různé způsoby, s přáteli v soukromí, s přáteli ve společnosti, s přítelkyněmi taktéž, s, i bez, s rodinou a jednou dokonce zcela sám. Některé Silvestry se vydařily, jiný méně, ostatní vůbec. Těch nevydařených bylo ale bohužel nejvíc. Poslední dobou to řeším tak, že ať jsem kdekoli a s kýmkoli, snažím se ten fakt, že je Silvestr vůbec nevnímat a to mi trochu pomáhá. Jakmile ale začíná odbíjet půlnoc a většina Světa začíná odpočítávat, já se necítím zkrátka dobře, nemohu si pomoci a nezáleží na tom, jestli jsem střízlivý, v náladě, nebo už ji mám takovou, že by ji mohl i sám velký a nedosažitelný Bukowski závidět.
Doufám, že jsem vám svým článkem zcela nezkazil chuť a náladu si letošního Silvestra pořádně užít a náležitě ho oslavit. To bych opravdu nerad, neb jinak jsem bez přehánění veselá kopa a kalič, to přísahám, to mi můžete věřit…
Žádné komentáře:
Okomentovat