Sevření

Život je boj

a do smrti to nebude jinak.

A pak?

Krvavý chtíč zrána vánkem užmoulaný do cigára.

Protni skořápku něhy.

Obejmi mě.

Zítra není dnes.

A včera nikdy nebylo.

Uvnitř

Poslouchej

a uslyšíš hlas

do ticha vlídně vetkaný,

možná ti připomene

jen sotva patrné zavolání,

či ozvěnu odněkud

z dálky znějící,

je to hlas tvého já,

hlas tvého primárního zosobnění,

hlas tvé osobnostní podstaty,

hlas ničím a nikým nepokřivený,

hlas přirozený, co touží souznět,

souznět se světem,

který mění sen ve skutečnost.

Miluji tě

Miluji tě.

Vím, může to znít fádně,

jako když kapičky deště

rytmicky bubnují

na okenní římsu,

aby se pak rozplynuly

kdesi v poloprázdnu.

Může to znít fádně,

ale každý přece ví,

že ty kouzelné údery,

to čarovné bubnování

pochází z nebe,

nebo odněkud

mezi Zemí a nebem.

Je v nich tudíž

cosi magického,

cosi přírodního,

cosi principiálního.

Stejně tak ta dvě slova,

JSOU-LI ŘEČENA UPŘÍMNĚ,

znamenají mnoho,

možná úplně nejvíce.

Miluji tě a věřím…

Shora

Život dává i bere

co tě na tom sere?

Báseň

Báseň je cígo nedokouřený

do rakve hřebík zatlučený

s děťátkem prožitý den

v kapse zapomenutý sen

Fénix z popela vylétající

bol v srdci a duše hořící

líce co rumělkou klaní se rtům

do listí zašeptaný křídel šum

samotou trpící ústa prolhaná

láska v okovech lží spoutaná

pohár dobra zlem přetékající

svíce nadějí i iluze ztrácející

plamínek co občas skomírá

jindy dárek co náruč otevírá

prenatální políbení i pohlazení

úsměv maminčin co nezevšední

báseň je k životu nadechnutí

taktéž smrti smířlivé pokynutí.

Ocún

Boj se

a měj strach

zlostí křič

já stejně vím

že zloba tvá

zláme ti vaz.

Dvojsrdcí

Tlukoty srdcí dvou

místností se nesou

v rytmu milování

souzní bez přestání

něhou se opíjejí

nahotou prolínají

špitají tichoučce

slovíčka o lásce

spolu jsou a v sobě

ta srdce zasněná

touhou zmámená

vášní propletená

hladí se, laskají a hýčkají

dnem i nocí proplouvají.

Pochopitelná

Kdosi ti polámal srdce

s radostí půjčím ti to své

vím, že mi ho později s díky vrátíš

celistvé a nezlomené.

Poděkoval

A pak mu po ní bylo smutno

steskem sevřelo se mu srdce

pochopil, že jí miluje

v záři smutku jeho očí

milion sluncí hřálo se v paprscích.

Každý den je dar z oblak

Jednou nebe čisté jindy samý mrak,

v životě to zkrátka chodí právě tak,

že předlouhé roky čekáš na zázrak,

a pak tě během chvilky sežere rak.

Na krajíčku

Jednou to prostě nevyjde

v ten den vyslovím

své poslední sbohem

snad ještě naposledy stihnu

vzhlédnout k nebesům

ne že bych se tam dral

tam do výšin božských

ještě bych jim vlnu pocuchal

těm beránkům z červánků

a to bych vážně nerad

na věky věků bych si to vyčítal

byl by to patrně největší hřích

co spáchat bych mohl

v ten den, kdy vyslovím

své poslední sbohem

zůstanu zkrátka při zemi.

Důvěra

Najednou byla ve mně

všude kolem

se mnou

 

a já byl důvtipem jejích tužeb

 

hořelo to

celý svět hořel

chlácholivou bolestí

bolestně vábivým strachem

 

počítej

propočítej se

mámivou levitací

 

poslechla

 

ublížil jsem

noc byla prosbou

a tma studu oči vzala

 

v okamžení

rozpaky obnažena

nevinná

procitla.

Kratochvíle

A najednou měl náruč prázdnou

duši bolavou

u hrobu stál

sám, plakal

…

skrz baldachýn mraků

tenký proužek Slunce třpytu

pokradmu našel si svou cestu.

Večer

Až tě večer políbím

rozprostřu své sny

do hlubin zorniček tvých

úsměvem dám ti víc

než mohu si dovolit

bez meškání a rád

to z upřímné lásky

pravé, čisté a nefalešné

až pak pohltí mě tma

a mysl má dneškem znavená

do moří spánků vpluje

vzpomínka má poslední

k tobě něžně se schoulí

snad druhý den ráno

probudím se s rozbřeskem.

Třepetání

Můžeš mysl opít

srdce i duši

tělo snadno omámíš

ale ruce v klíně

ani slzy z očí

se valící

nikdy

neošálíš.

Slivoň

Kdyby to šlo hladce

do myšlenek hebce

bych nás dva vlákal

provazy něhy svázal

jenže divoká řeka života

z břehů vylila se dočista

slzičky mi touhou

po tvářích kanou

v podvečer podlehnou měsíční stříbřence

s úsvitem do potůčku vlijou se tichounce

jako sen do spánku,

snad ještě andílku

není všem dnům konec.

Hedvábná

Jsi nešťastný?

V tom případě ti

někdo                                                  komplikuje

ž

i

v

o

t.

 

 

 

yt isj odkěn net A.

Slepota

Zdravá mysl

nedokonalé tělo

chorého člověka

očím zaslepeným evokuje,

svatá slepoto

stokrát aleluja.

Umrlčí prkno

Hubičku medovou

kávu černou

rakev dubovou

na viděnou.

Abreakce

Lidská duše

je jako klíč v zámku života

někdy ohne se

jindy dokonce zlomí.

Smrt je pak jediná jistota.

Po obloze verzatilkou čmárám

Vše zdánlivé podstatné

vězí v nitru lidské duše.

Lidská duše je vesmírem,

vesmírem nekonečným,

temnotou prostoupeným,

je planoucí tmou ze které

po hříchu mrštné jazýčky

vystrkují střípky dobroty,

zrcadélka lásky, empatií,

mezilidského porozumění,

vzájemné pospolitosti i

všeobecné soudržnosti.

 

Lidská duše je nekonečným vesmírem.

Lidská duše je totiž tou jedinou cenností,

kterou člověk má hledí-li smrti do očí.

Písnička

Podle svýho budu si žít

a vykašlu se na lidi

oni si furt něco myslej

o mě i o druhej

svět se změnil v tmavou celu

kde ti každej civí do žrádla

svoboda, či totalita

všechno v jednom tlumoku

kterej páchne hnilobou

zatuhlá je společnost

od vlasů až po paty

smrad a špína zažraná

lobotomie potkana

do zátylku čistá rána

nábojnici nehledej

človíčku zmatenej

utíkej, tak kurva utíkej

i když šance malý máš

utíkej, tak kurva utíkej

život zatracenej

utíkej, tak kurva utíkej

život není ztracenej.

Jiříkovo Vidění - Než začne svítat - recenze

Legendární kapela Jiříkovo Vidění se po devíti letech přihlásila s novým počinem. A rozhodně je co poslouchat. „Než začne svítat“ je totiž poctivým uměleckým dílem a důkazem toho, že pánové mají i s plynoucími roky svému publiku rozhodně co nabídnout. Vždyť již samotný přístup k vlastní tvorbě je u téhle partičky velmi zajímavý a do jisté míry i zvláštní, a to v tom nejlepším slova smyslu. Stylové propojení klasického undergroundu s elektronickými (EBM) motivy zní bez přehánění téměř dokonale. Navíc, vše vyvěrá z prvotní podstaty samotné tvorby, přirozeně, bez snahy se zalíbit, či se dokonce vnutit. „Prvoplán nepoužívám, začíná to samplama, pak dělám kytaru nebo zpěv a pak zbytek, basa, bicí. V podstatě to skládám opačně, než to zní,“ přiznal mi Milan Mejla Jaroš, tvůrčí osobnost JV. Zdá se to být až idylicky snadné. Vše spolu tak krásně souzní, basa Jirky Krause přede jedna báseň, ruku v ruce s podmanivě údernými bicími Jana Chaluše, samply, nad nimiž měl do jisté míry „dozor“ veliký mág a legenda české EBM scény Moimir Papalescu uhrančivě vtahují a jako skrz mraky pozvolna prosvítající Slunce svými paprsky kytarových riffů vetkává Mejla to ryzí hudební zlato. Letité zkušenosti se kloubí s potřebou si hrát, rozvíjet se, neustrnout, objevovat nové, zatím nepoznané, tudíž i nalézat. Je pravdou odvěkou, že opravdickou sílu hudební nahrávce dodává její vyrovnanost. A to se u téhle desky podařilo na jedničku. „Než bude svítat“ si totiž můžete vychutnat jako celek, je totiž brilantně vyvážené, kvalitativně vyrovnané, bez vaty. Každá skladba má své opodstatnění a potřebnou hloubku. Perla za perlou, chtělo by se dodat. Zároveň lze z lahodného hudebního koláče vyzobávat ty nejchutnější ingredience v podobě jednotlivých skladeb. Šáhnout vedle a sníst cosi nedobrého je v tomhle případně nemožné. Ať si pustíte jakoukoliv skladbičku, budete magicky očarovány vlídně potemnělou melancholií v té nejpůvabnější, nejsvůdnější a nejryzejší podobě. Očista těla i ducha za pomocí přívětivé temnoty? Je to vůbec možné? Není potřeba občasné katarze? Ano, občas máte při poslechu pocit, že by lehký pád na dno a závan čehosi zkaženého neuškodil. Jenže ruce Jiříkova Vidění, ač chvílemi mohou působit obhrouble, nejsou žádného skutečného násilí schopny, ty umí jen hladit, a to je moc dobře. Poslouchat "Než bude svítat" je zkrátka jako oddávat se ženě, samotné matce přírodě. Už její tělo i duši maličko znáš, přesto je pořád co objevovat a nalézat. Prostupuješ do hloubky světa, pocitů i myšlenek za obzory všedních dnů. Užij si plnou náruč kouzel a čár, než začne svítat.

Běsy

Běsy, běsy, běsy

jen občas mě děsí

netahám je do práce

do postele k milence

ani na hrob mamince

běsy, běsy, běsy

jen občas mě děsí

v knajpě berou si mě do parády

pivo s velkým rumem pijou rády

tuhle jsem jim podlehl zase

a choval jsem se jako prase

běsy, běsy, běsy

jen občas mě děsí

asi mám v srdci kus trnu zlovolného

zhoubného a navýsost zkaženého

běsy, běsy, běsy

jen občas mě děsí

netahám je do práce

do postele k milence

ani na hrob mamince

běsy, běsy, běsy

jen občas mě vyděsí.

Schody do nebe

Byl škaredej jako tmavá noc,

ona na tom nebyla líp o moc,

přesto se upřímně a vroucně milovali,

když v posteli toužebně k sobě se tulili,

vášnivým polibkem řekli si, „sper to čert,

co si o nás myslí tenhle zasranej svět.“

Krasosmutnění

S tebou poblíž

je to o něco snazší

čelit hrůzám světa

a zločinům proti lidskosti

jedinec proti společnosti

společnost proti jednotlivci

lid člověku zkázou

tvé oči smutní po právu

vždycky ses tak trochu bála

ve strachu byla jsi pravdivá

donutili tě k tomu tak snadno

mrknutím oka a beze studu

je zbabělé se nedívat, ale

bolestná je krutost prozření

když nelze bránit se hrdlořezům

a davu kacířskému, podívej

taky se bojí a žene je hněv

propadliště nejistot láme jim vaz

beztrestnost a bezpráví

mantry, co nelze z kronik vymazat

kdysi, dnes i zítra

nekončící záruční dobu má zoufalství

skoro jak v písmu svatém

jen apoštolů a proroků ubylo.

 

Pár darů nebeských přec mi zbylo.

Úleva z pláče a tváře v dlaních

snad i zbytky té vylhané naděje

hrstka nefalšované radosti

i odvaha prát se s osudem nechybí

když s tebou poblíž

je to o něco snazší.

Vlákna pavučiny

Vydejme se na cestu

a smiřme se s budoucností,

s každým jejím krokem,

nenávratně.

 

Pokud víru v Boha, či v osud

pochopíme jako směr cesty života,

tak z náboženství zákonitě

stane se bludný kořen na cestě ležící.

Leviatan

Oči tvé ohnivě žhnoucí

živí sílu plamene, co hoří mi v nitru,

odlesků zář studánek tvých

v srdci hřejí mě a konejší,

a co teprve vůně vlasů nebeských,

když v polospánku o tobě sním,

slastí i rozkoší rozjímám,

charisma ženy potají z úst ti zlíbám,

když dovolíš mi políbení,

či snad více dopřeješ mi, pohlazení,

pak prolnutí tělesné, zprvu do objetí vepsané,

ve jménu hříchu v očích zrcadlí se mi

vize našeho milování, to rázem jsem s tebou,

v tobě snad na věky věků chtíčem ukotven,

hebce, něžně, však pečlivě hýčkám ti rtíky,

touhou osudovou sevřen v tobě

jsem polobohem a ty bohyní všehomíra,

milostně zmámení vášní ladíme jeden s druhým,

v objetí hoříme, dnes neusneme,

jazýčkem hravě polaskám ten poklad,

pahorek upokojím jemností dotyků,

vůně dívčí na křídlech do ráje mě odvede,

chuť nahoty to mana rajská,

steny slastné nesou se vzduchem, ano už je slyším,

lehce mnu si prsty, už na nich mám krůpěje tužeb našich,

nocí proplujeme jako celým životem

a až za svítání já opustím tvé ukojené tělo.

Bolest kořením života

Se špetkou rozpačitosti

směju se vlastním snům

pláču, hořím, zajíkám se

ale jdu dál a dál

snad trochu bezhlavě

vstříc další chiméře.

Nejsem sráč, nejsem.

Čtyřlístek

Z lásky k tobě

zpopelním svou duši,

urnu už mám koupenou,

místo štítku se jménem

čtyřlístkem zeleným ji ozdobím.

Z lásky k tobě

zpopelním svou duši,

ale srdce vděčné, ač ustýskané

nikdy nepohřbím.

Rum

Ve frontě

na poště

s rouškou na hubě

žízní pojdeme.

Naposled

Lehni si ke mně ještě jednou,

když je to naposled,

stejně už jsi myšlenkami někde jinde,

tak mi dej poslední šanci

se tě nadechnout,

nabažit se tvé vůně,

ještě jeden dotek,

pohlazení snad

coby dar z nebes,

třeba to bude o to míň bolet,

až budeš pryč,

nebo to bude naopak o mnoho horší,

lehni si ke mně ještě jednou,

naposled.

Antihospodská

Je to fajn,

když máš pro koho žít,

pro koho dejchat,

po kom je ti smutno

a po kom se ti stejská.

Jo, je to fajn.

Ty a já

Náruči tvé vstříc rozvášněně doléhám,

po hříchu svatém rád se ti odevzdávám,

nemusíme jen snít v představách,

milování přec neví nic o dálavách,

počínám tě líbat, hladit, laskat i sát,

s rozkoší odevzdám ti svůj majestát,

ty vracíš mi údery láskyplné ráda,

ve jménu touhy neukážeš mi záda,

svírám tě v objetí, ty mě svým klínem,

zaplaveni dotyky nešetříme libidem,

jsme stvořeni magií lůna erotického napětí,

nikdo a nic nevyrve nás z milostného objetí

když dýcháme jeden vzduch já a ty.

Královna noci

V červených šatech

královna noci vrací se k ránu domů,

krev rozbouřená koluje ji v žilách,

touhou je zmítaná, po muži prahne,

kapičky slasti orosily její pahorek,

nožky ďábelsky čarokrásné

v střevíce obuté na vysokých podpatcích,

jen hory mohou působit tak majestátně,

když kráčí honosným krokem ulicí,

po schodech stoupá, odemyká byt,

bude sama, nebo na ní někdo čeká?

Byt je prázdný, zdá se, špatná zpráva,

je lehce unavena, však roztoužená,

vášeň spaluje její hebké tělo,

šaty už sotva svírají dar nebes,

to tělo, jež zrodilo se k milování,

myšlenky hříšné derou se ven,

svlékat se počíná, chce se osvobodit,

ňadra pevná z tenat se dostávají,

pohled pro bohy, honosné vršky

dmou se do výšin, za obzory vidí,

jak očí její, když topí se v rozkoši,

bohyně se svléká, hladí se,

doteky sebe samu svádí,

ve svých prstech svírá vřelost

chtíčem ztopořených bradavek,

horkostí je omámena, usedá na židli,

šatičky sklouzávají k zemi, nakonec

se zadrhnou v oblasti svůdných kolen,

bohyně je téměř nahá, touhou žhne,

ústa lačně lapají po mužské blízkosti,

po polibku, po erotickém ráji,

povzdechne si, nechce být sama,

náhle,

šramot, klíč v zámku, někdo přichází,

milenec její zjeví se ve dveřích, zří ji,

spěchá k ní, políbí ji, obejme, sevře jí,

milování je na spadnutí a rázem

červené šaty v tanci k zemi padají.

Zaslepenost

Tam kdesi

v podzemí

žijí malé, nevinné děti

s pytlíky s toluenem u nosů

nejí, nespí a možná už ani nepláčou

jen apaticky vyhlížejí svůj bezútěšný konec

a vy tady před televizí

řešíte kruhy pod vašima očima

z nevyspání.

Za Rubikonem

V očích mých ustavičně oslnivě záříš,

bez ohledu na to, jak se právě tváříš,

klidně si nahoď nudou otrávený úšklebek,

pro mě vždy budeš nejrozpustilejší andílek,

co směje se, i když se na celý Svět mračí,

pouhý okamžik s tebou ke štěstí mi stačí.

Bestseller

Srala, aniž by vydala hlásku

dočtenou knihu

vzala v tu ránu od začátku.

Polly

Nebyl schopen jediného pohybu,

jen zhluboka oddychoval

a mlčky čekal,

až nálož lásky

rozmetá jeho srdce na kusy,

před tím se nikdy necítil tak šťastný.

Spontaneita kuropění

Zjizvený obličej kohosi

ve snech občas vídávám

snad symbol letitého přítele

zdá se mi o něm vždy nad ránem

těsně před probuzením.

 

Život mě časem naučil,

že tvář bez jizev je tváří

neupřímnou, lživou a falešnou,

jelikož člověk, který bolest nepoznal,

ten o radostech z žití nemá ani ponětí.

Neživý

Kdo láskou nebláznil,

kdo pro touhu nešílel,

komu dojetím slza nikdy neukápla,

komu duše steskem se nezachvěla,

koho srdce jen chladem chřadne,

koho amorův šíp nikdy nezasáhne,

ten rozkoš, slast a euforii nezažil,

ten jako by snad ani vůbec nežil.

Bratrstvo Luny - Clamare - recenze

Věci se dějí

mezi nebem a Zemí,

o nichž jen Luna

pravdu ví,

a proto je třeba

ji chránit… (Akim)

 

Bratrstvo Luny rozhodně není kapelou, která by cokoliv dělala polovičatě. V jejich případě se vše připravuje týdny, měsíce, možná i roky dopředu. Všechno je potřeba vypiplat, vyšperkovat a dovést téměř k naprosté dokonalosti, jinak by to ani u koncepčních alb nešlo. Navíc, u Bratrstva nikdy nejde pouze o hudbu jako takovou. „Principál“ RX Thámo dbá se svou vlčí smečkou na to, aby muzika byla „jen“ jednou složkou pomyslné duhy zdobící horizont nedohledné oblohy, která není vždy modravým oceánem přání, tužeb a snů. Lidské osudy stejně tak jako úděl celého lidství jsou lemovány dobrem a zlem. Čistotou pravdy i marasmem lží. Tak tomu bylo, jest i nadále bude. Jak však oddělit zrno od plevele, je-li obojí smícháno v jedné převeliké ošatce, kterou moloch co chvíli řádně zamíchá. Jak? A lze to vůbec? Historie pozemského žití je plná okamžiků, kdy jedinec šel proti společnosti. Sám proti zkáze, která na sebe ráda bere podobu pokroku. Známe to z dějin, kulturně doložených artefaktů, z kronik, knih i z filmů mluvíme-li o době moderní. A jsme u meritu věci. Doba moderní, čas digitálních jevů a klamů, které kalí výhled ke hvězdám, ke strážcům zdravého rozumu a dárcům schopnosti naslouchat jeden druhému. A tak si člověk odvyká věnovat druhému svůj drahocenný čas a především ztrácí chuť býti dosti soudný a trpělivý k myšlenkám a potřebám i svého nejbližšího natož pak někoho zcela cizího. Snaží se ho spíše kvapem a bez rozmyslu odsoudit pro odlišný názor, či jiný styl žití, na snahu o pochopení zřejmě není čas. A je nám schopnost pochopit jeden druhého ve výsledku vrozena? Totiž, co člověk, to názor, co názor, to idea, idea, ze které rodí se ideologie, náboženství, dogma, diktát. Každou dobrou myšlenku lze zneužít, když se s ní naučíme manipulovat. A moderní doba přímo překypuje nástroji, co jsou k manipulaci užitečné a k ní vlastně „vyrobené a určené“, tudíž oblbování pochybovačné a nejisté mysli může být díky těmto technologiím velmi rychlé a účinné tak, až z toho mrazí v zádech a po těle naskakuje husí kůže. Fatální následky jsou zaručeny. Má vůbec člověk šanci přežít ve Světě, ve kterém lid vládne? Dnešek totiž nehyzdí jenom války a totality klasické, současnost zohavuje především hysterie z malosti lidského jednotlivce, která je do značné míry opodstatněná a kterou si stále markantněji uvědomujeme. Doba současná je věru donkichotská, možná více, než kdy jindy. Může být myšlenka někdy dostatečně silná, aby nemohla být zneužita? Umí být myšlenka tak slyšná, aby překřičela zlo? Překřičet, křičet…

 

Clamare, tedy křičet. Ano křik je nosným trámem, opěrným bodem a především zlatou nití, zářícím paprskem osvícení a pochopení tohoto alba. Počinu, který se nerodil zcela bezbolestně. V průběhu procesu opustil smečku vlků její hlas. Zpěvák Matěj „Xpíl“ Lipský se během příprav na nahrávání rozhodl pro odchod ze skupiny. Upřímně řečené, když jsem si tuto informaci přečetl, dost mi zatrnulo. Matějův hlas byl po léta jednou se složek pro Bratrstvo tak typickou až poznávající. Dokonale dokresloval podmanivost trpce melancholické snivosti jejich předchozí tvorby. Těžko jsem si uměl představit, že by to dokázal někdo jiný. Nový zpěvák? Říkal jsem si. Tak jedině, že by to vzali z jedné vody na čisto a změnili kompletně svůj styl. Ale to už by zas nebylo Bratrstvo Luny, nebo jo?

 

Je to Bratrstvo Luny, nové, jiné, přesto poznatelné. A skvostné. „Snivým baladám“ pravda tak trochu odzvonilo, nový zvuk kapely je mnohem ráznější, plachost je přehlučená touhou mluvit, oslovovat a to dost hlasitě, tedy křičet. Křik je tedy slyšet do všech stran. Rockovější, kytarovější zvuk obohacený o progresivní samply se nádherně snoubí s pronikavějším hlasem nového zpěváka Bruzse D, který se nelehkého úkolu nahradit zkušeného zpěváka v po léta zaběhnuté kapele zhostil až z nečekanou lehkostí a samozřejmostí, která zdá se podtrhuje jeho charisma a kouzlo tušené silné osobnosti. Clamare je věru o dost jiné, než předchozí tvorba gotických trubadúrů, oddaní fanoušci však nemohou být v žádném případě zklamaní a to jednoduše proto, že je co poslouchat. A nejen poslouchat, je se i na co dívat, mnohastránkový, překrásný obal, který je zároveň textově, fotograficky i malbou vyprávěným příběhem s dílny Eriky Mithoferové pod režií RX Tháma je pravým uměleckým dílem. I to není v případě Luny nic nového. Na výpravnost bookletů se dbalo už od bratrského debutu.

 

Nebojácnost a smělost vlkům přece přísluší. A dává jim sílu instinktivně čelit i těm nejhorším pohromám a nejzákeřnějšímu nebezpečenství. Umřít jednou musíme, ale nedovolme zánik celého společenství. Žijeme v době uřvaných a do morku kostí se vkrádajících reklam na zboží, na blahobyt, na život, na všechno. A důvěra v nich jest vždy po zásluze potrestána. Vládnou nám šašci, populističtí králové humbuku, co prodávají zmar v nablýskané ambaláži. Pentle, fábory a tuny mašlí, na kterých se leda tak oběsíme. Vulgarita a pohrdavé kupčení s lidskou důstojností, neochota pomoci, která se samotnému dárci nevyplatí. Dá se věřit vládcům, kteří převlékají kabáty a svou mocenskou káru tak roky tahají z jedné štace na druhou? Přirozenou autoritu postrádají a přebíjí ji tak esy v podobě zloby a glorifikací vlastní nenávisti, kterou omlouvají nutností bránit se zlu budoucímu. A zlem je pro ně každý, kdo je jiný, nebo naopak příliš stejní jako oni. Jak proti takovým mocipánům bojovat? Moudrostí, znalostmi a důvěrou ve vlastní schopnosti. Album Clamare není výhradně o kapele, která ho vydala, není pouze o Bratrstvu Luny. Je též o lidech, které chráněnce Luny inspirovali a inspirují a které je doprovází. Jak vidno. I ten kdo řve, může mít v sobě poctivou a notnou dávku pokory. Múz je díky Bohu plné nebe. Buďme z jejich přítomnosti šťastni a važme si jejich prozíravosti a moudrosti. V časech nejhorších budou našimi jedinými přáteli a ochránci.

 

Jak už jsem uvedl. Počiny od Bratrstva Luny nejsou pouhými hudebními nosiči, jsou to poslové světla, ve kterém se ukrývá to nejcennější, co máme a to je naděje. Ta nás nesmí opustit, i když budeme šílet od bolesti a naříkat strádáním. Nedovolme zlu se prosadit do té míry, aby zničilo vše, co nás činí lidskými. Je pochopitelné a přirozené, že hudba chráněnců luny neosloví každého, ale ten kdo jednou vlčí volání vyslechne, zajisté litovat nebude. Ave.

 

Věci se dějí

mezi nebem a Zemí,

zlo přehlučme nadějí,

dav jedince umlčet nesmí (Akim)

 

Nevěř ostnatému drátu,

byť by se stokrát tvářil jako stonek růže (Karel Kryl)

Parafín

V tekuté blaho

plamínek svíčky

ten odvěký přítel

tepla dárce a posel světla

hmotu snadno přetvořil

první kapičky touhy

na kůži ti dopadají

v hadí šupinky ji mění

smyslně to hřeje a pálí

vím, že cítíš tu sílu a moc

co v ohni odpradávna vězí

mysl tvá vesmírem teď pluje

tělo plave v oceánu rozkoše

i mně je krásně, slastně a blaženě

tak jako nikdy předtím

jsem tajemným iluzionistou

mými kouzly jsou touha a chtíč.

Penroseovy schody

Nauč se nenávidět

nenávist je dnes v módě

ona vlastně byla vždycky moderní

nenávist je prostě jistota

tak nauč se nenávidět.

Násoska

Pohotovou dlaní zabil jsem otravného komára,

co rád lidskou krev nasával,

vůbec jsem se s ním nepáral,

snad mohl jsem mít pochopení pro toho tvora,

vždyť také docela rád nasávám

a horentní dýška též nedávám,

jenže kdybych ušetřil toho dotěrného agresora,

mé libido by si myslelo, že pít se může do nekonečna,

pak pro velkou žízeň uchlastal bych se ještě toho rána,

tak tedy smrt jednoho krvelačného vampýra,

zachránila život rumu chtivého bastarda,

co píše tyhle kraviny, no aby byla sranda.

Dva Topoly u cesty

Chtěl bych ti víčka popsat verši a rýmy,

ale všechny mé múzy

smečka vyhladovělých vlků požrala,

nebo se válejí, ty mé múzy,

z opilci v hospodě nevalné pověsti,

pijí s nimi jak o závod pivo a panáky,

já v rumovém opojení,

žíznivý na smrt bloudím krajem,

vždyť přece všechny cesty vedou domů,

nebo alespoň do Říma,

hledám ty potvory ztracené, zatraceně,

cinkotem klíčů servírka v poledne přivítá

další den v putyce, do oken maličko špinavých

jen zlehka Slunko opře svůj zlatavý třpyt,

večer ho ale Měsíc stejně zažene za mraky,

já na suchu kroutím noční dvanáctku

a do uší vyjí mi songy o žiletkách,

o lásce, běsech a životě vůbec, Psí Vojáci.

Popel z fontanely

Do urničky

posbírám slzy

z kapičky hrůzy,

jež mlčky prohořely studem,

tvář plnou polopravd a snů

zítra něžně nepohladím,

hněv v očích nespatřím,

mam nechal víčka ležet ladem,

kmitočet dějů v přehršli dnů

krade Slunci jas,

úsvit nespasí čas,

provždycky.

Mlčky mluví

Kdosi až k morku kostí krutý

asi zajal všechny mé múzy,

ten lotr je pod zámek uvěznil

a ony teď chuděry v zatuhlé cele vězí,

neslyšeny hlasitě volají o pomoc,

plačtivě o propuštění prosí,

slzy po tvářích jim stékají,

na chladnou podlahu dopadají,

kde se nenávratně rozplynou,

avšak i hlásek neslyšený

má nesmírnou sílu a moc,

potajmu a znenadání,

do mých myšlenek proniká,

předlouho nesl se širým krajem,

ale svou cestičku přece jen si našel,

hlas múz lze možná ztišit,

nikoliv však zcela umlčet,

žádný zámek není tak pevný,

aby uvěznil je na věky věků,

dveře šatlavy náhle rozletí se

jen co se fantazie s múzou políbí,

počnou spolu tančit a rejdit,

hrát si, dovádět a skotačit,

a já v tu chvíli pochopím,

že vše je již tak, jak má být,

mé múzy jsou zas volné a svobodné.

Hlas

Pohled do očí tvých,

konejšivě mámivých,

je tak magický a čarovný,

jako smečky vlčí volání.

Paradoxy, paradoxy, paradoxy

Kouzelným klíčkem

osud

Pandořinu skřínku odemyká,

slast s bolestí

spletené v pramínek života

se uvnitř ukrývají,

věř,

že záleží především na tobě,

jestli se pramínek promění ve vlnu,

která tě přes strasti žití přenese,

či se v ní oči tvé,

beznadějí zakalené utopí.

Levitace snem

Zatím co spíš,

pročítám si tvé sny,

někdo je musel vydat knižně,

úctyhodný počet stran

pevnou vazbou svázaných,

vše doplněno barevnými obrázky,

které se před očima téměř hýbou, nádhera.

Nebo to nejsou tvé sny?

Čí tedy jsou?

Mé?

Někoho koho známe?

Kohosi cizího?

Ničí?

Podívej, už se zase stmívá,

tak tedy dobrou noc.

Večernice

Na odvrácenou stranu Večernice

napíšu, jak mám tě rád,

to aby tě to nebolelo,

až budeš mít pocit, že pravda to není,

ačkoliv někdo může tvrdit, že je jen jedna,

láska má mnoho podob,

je skutečná, mámivá, šálivá, pravdivá,

každopádně voní tak omamně,

až hlava se z toho točí a srdce přímo hoří

hřejivým plamenem,

jen se nepopálit,

zrovna mám hlavu v oblacích,

to dlaň má je tím nebem,

peklo a ráj jsou vlastně hned v sousedství,

mají k sobě stejně blízko,

jako levá ruka k té pravé,

zas jednou je mi krásně ve tvé blízkosti,

nemusíme vůbec nic říkat,

i v tichu si přece rozumíme,

a to je to nejcennější a nejvzácnější požehnání,

žijeme a milujeme se tady a teď.

Adresát: Bůh

Vřelé objetí

v tanec múz se promění,

žhavé vzplanutí,

polibků rej a doteků šálení,

Bože, netrestej více nevinné,

že hříchům sláva volají,

z touhy oblázky poskládané,

s vášní na rtech usínají,

jeden k druhému se tisknou,

snad levotu v tom nehledáš,

když dva k sobě vášní tíhnou,

čertovinu v tom nenalézáš,

však ty víš mistře všehomíru,

že protivit se ti ani trochu nechtějí,

leč s tebou souznět ve smíru

touží ti dva, co se k sobě tak tulejí.

Perverzní

Rozhodně nehodlám žít,

jak povýšení mravokárci hvízdají,

Svět zázraků mám přímo před nosem,

vaše hodnoty mě fakt nezajímají,

jak je vám libo, žijte si klidně za plotem,

já nebudu líně doma hnít,

tupě sledovat kdejaký stupidní seriál,

lkát se za to, že mám sakra vlastní hlavu,

dnešek i další dny hodlám žít naplno,

kašlu vám z vysoka na modlení se v davu,

víru jste zmrzačili, že vám není stydno,

vždyť jste z ní udělali pobožný manuál,

ve kterém se stejně už ani prase nevyzná,

jak druhý chovat má se, umíte pouze pohrdavě kázat,

ačkoliv o jeho složitých osudech víte leda tak hovno,

namísto zkušeností celibát, co si tím chcete dokázat,

z patra na druhé díváte se, jako by vám nebylo rovno,

marně doufáte, že vám Bůh hříchy nepřizná.

Vytažená z igelitu

...ráno snad bude hřejivé

ale večer,

večer ucítí bolest,

však tu si uvědomí,

že ta bolest není nepříjemná,

vzrušuje ji,

přizná si,

dlouze dýchá ji na šíji,

dlaněmi opanoval její ňadra,

hrbolky jejich

mezi prsty

odhodlaně svírá

a do ticha

šeptá ji stále hlasitěji…

chci tě (miluji tě "pro vanilky").

Křič, ať sousedi slyší, že ještě neumíráme

Líně balíme si do cigarety

výčitky svědomí

ležíme vedle sebe, já a ty

naše podvědomí

po sobě prahnou stále více

těla ozdobená konturami rozvášněných polostínů

tulí se jak k plamínku svíce

zdmi spícího paneláku znějí tóny milostných stenů.

 

Jednou načmárám do podloubí tučnou kurzivou,

že lepší je slyšet souseda o půlnoci mrdat,

než v poledne kráčet průvodem za jeho rakvičkou,

žijeme jen jednou, tak nač časem mrhat?

Selfíčko

I malá, ustrašená holka

v depresích

znenadání

proměnit se může v opravdickou hrdinku,

je to přece tak snadné,

stalo se to již mnohokrát

a stávat se tak bude donekonečna,

vždyť stačí,

stačí jen

učinit ji spokojenou, blaženou,

snad svou přítomností,

či plnou náručí volnosti,

raduj se tedy štědře s ní i bez ní,

konej co nejvíce k jejímu dobru,

opatruj s potěchy její šťastné já.

 

Děkuji.

Nespasíš bližního svého

Postrádám nebojácnost smyslnosti,

opravdovost hloubky srdce,

v jediný den žíti se mi chce,

i propadnout se temnotě věčnosti,

samoty objetí není heboučké,

stesk krade si mysl do područí,

chlad hladově sápe se mi z očí,

ruce mám ale ještě teploučké,

to závan naděje dává jim sílu a moc,

vše pohlcující deziluzi pro zlost,

život není pouhá ohlodaná kost,

víra s pokorou přispěchají na pomoc.

Prozatím nesouvislá

Jak nemám stát se paranoidním

na Světě nehostinně absurdním?

 

Touze a chtíči blahořečím co Satanáš,

když vidím, jak potutelně se usmíváš,

v očích tisíce jisker hvězdy by ti našly,

ani o silvestrovské noci ti nepohasly,

spršky polibků tvých z nebes se snášejí,

noční mlhovinou v paprscích prosvítají

a hebce hřejí, bože jak teplounce hřejí,

mám chuť smát se a dojetím plakat v jeden čas,

štěstím plachtím na vlnách divých amygdal zas,

nyní smím tě políbit a za ruku vzít,

ačkoliv to musí tak obyčejně znít,

já vzrušením širým vesmírem se toulám,

s tebou, ruku v ruce z letargie procitám.

Poděkování

Štěstí tvé a radost toť moje poslání,

dar přímo nebeský, boží požehnání,

pod Slunce září s potěchou pokušením se nebráním,

večer tiše a pokorně tvoje okřídlené jméno vyslovím,

to když snům chystám se pokynout,

pod víčka hvězdiček šarm přivinout,

soumrakem přikrýt myšlenky a vzpomínky,

po mléčné dráze poslat ti objetí i polibky.

Šťastné a Vesele Vánoce!!!

 

Páska na očích (kávou voní políbení)

Doba je nelibá,

múza mě nelíbá,

v hlavě jenom pusto a prázdno,

s nejistotou probouzím se ráno,

večer stele mi duchnu zmatky nadívanou,

štědře k obědu hostí mne strach s obavou,

smutek dušičku tíží, svírá a opuštěnost srdéčko zamyká,

trocha upřímné lásky byla by odměna snad příliš veliká,

poselství své však kdosi moudrý zanechal mi na stromové kůře,

zoufat si nemám a v klidu přemítat, vždyť přece může být i hůře,

tabulkou čokolády slaďoučké rád nahradím jedovatost blínu,

s chutí voňavé kávy na jazýčku přimknu se vstříc tvému klínu.

Alespoň ne hned

Mezi řádky

přečetl jsem si vzkaz nevyřčený,

byl o tvých pocitech plných nejistoty

a možná i strachu podívat se mi

do očí,

teď víš, že nejsem dokonalý,

naprosto zbytečně

utápíš se v lítosti,

já totiž nelituji ničeho,

naopak opět děkuji osudu za to,

že jsem takový, jaký jsem,

nežiji pro pozlátko ani povrchní krásu,

neumím to a vlastně se mi to i příčí,

hledat krásu pouze v plytkém odlesku naleštěné cetky,

znám svou cenu a vím, co mohu nabídnout,

ty stojíš však jen o nablyštěné zrcátko,

já raději budu žít ve špinavé realitě,

než v nablýskaným pozlátku,

idealizovaná pravda zavání poloviční lží,

nemám možnosti, schopnosti, ani dost sil věci změnit

a vlastně bych to neudělal,

i kdybych mohl, alespoň ne hned.

Spisovatelka

V rukách hýčká slova svá,

prsty je hladí a laská,

s lehkým, přesto přímo

čarovným úsměvem na tváři,

očka v brýlích štěstím září,

má toho tolik co říci,

srdce plné citů a emocí,

s křehkou, ač nebojácnou duší

vždy jde životu vstříc,

příběhy netušené rodí se ji v myšlenkách,

ach, jak je půvabná,

spanilá a líbezná,

zatoužit po ní je tak snadné

a ve jménu lásky zcela přirozené,

bytost na první pohled andělská,

však v jejím nitru, to věc je jistá,

zrodí se občas i idea téměř ďábelská,

je mi blaze, když psát smím tato slova

a opájet se tak její přítomností,

tak blízko je, ačkoliv nás dálka dělí,

dnes neuvidím ji, ani neochutnám,

ale jindy oblažen budu, jak doufám,

přítomností té božské víly,

co tam kdesi v dálce se culí,

když čte mé upřímné vyznání.

 

Tato slůvka ať letí k vám bohyně vzácná,

s nimi do vašich dlaní polibky posílám,

vašeho odmítnutí se snad nedočkám.

Krysy a kuželky

„Pojď, koupíme si lahváče piva,“

řekl mi jednou Míla Leopoldů na škole v přírodě,

byli jsme na výletě a měli jsme rozchod,

ostatní děcka se rozprchla do hračkářství, nebo kam,

„dobře,“ odvětil jsem a těšil se na ten pocit,

až budu pít pivo, jak to dělaj dospělí chlapi,

tenkrát prodavačky prodej alkoholu nezletilým vůbec neřešily,

stačilo říct, že to je pro fotra, tedy pro taťku,

sedli jsme si na lavičku na takovém zákoutí

mezi paneláky a věžáky na sídlišti,

město už si nepamatuju,

možná Poběžovice, ne Železná Ruda,

kolik nám mohlo bejt,

no ty vole, 10 možná 12, snad víc, kdo ví,

dřepěli jsme na té lavičce a popíjeli ty pivka,

nějaká mamina věšela vyprané prádlo,

tenkrát mi přišla hrozně stará,

ačkoliv ji mohlo bejt jen něco přes dvacet,

měla obrovský kozy a nateklý bradavky,

jo, to si pamatuju, jak se ji ty velký vemena

s nateklejma bradavkama draly ven ze zástěry,

kterou tenkrát nosila každá ženská,

když šla ven věšet prádlo, nebo ho zase sbírat,

„čum na ty cecky,“ dloubl do mě Milan a usmál se,

taky jsem se zasmál a lokl si z piva,

tenkrát mi ještě krutě nechutnalo, ale ten pocit,

ten nádherný pocit dospělosti mi chutnal náramně,

rozhlédl jsem se a viděl jsem hejno krys

šmejdících kolem jednoho z kanálů,

to mě udivilo, protože u nás doma

jsem na sídlišti žádné krysy nikdy neviděl,

alespoň v tu chvíli to pro mě byla naprostá novinka,

a tak mi to přišlo jako něco fakt zajímavýho,

poprvé v životě jsem si připadal,

jako opravdovej punkáč a to jsem

o existenci této subkultury tenkrát neměl ani šajn,

pak už se nestalo vůbec nic,

dozunkli jsme ty lektvary a vydali se na sraz

se soudružskou učitelkou a zbytkem třídy,

vlastně si nepamatuji, jestli jsem už tenkrát onanoval,

jestli jo, tak jsem při první po pivní honitbě

určitě myslel na tu maminu s nateklejma bradavkama.