Jednou nebe čisté
jindy samý mrak,
v životě to
zkrátka chodí právě tak,
že předlouhé roky
čekáš na zázrak,
a pak tě během
chvilky sežere rak.
Jednou nebe čisté
jindy samý mrak,
v životě to
zkrátka chodí právě tak,
že předlouhé roky
čekáš na zázrak,
a pak tě během
chvilky sežere rak.
Jednou to prostě
nevyjde
v ten den
vyslovím
své poslední sbohem
snad ještě naposledy
stihnu
vzhlédnout
k nebesům
ne že bych se tam
dral
tam do výšin božských
ještě bych jim vlnu
pocuchal
těm beránkům
z červánků
a to bych vážně nerad
na věky věků bych si
to vyčítal
byl by to patrně
největší hřích
co spáchat bych mohl
v ten den, kdy
vyslovím
své poslední sbohem
zůstanu zkrátka při
zemi.
Najednou byla ve mně
všude kolem
se mnou
a já byl důvtipem
jejích tužeb
hořelo to
celý svět hořel
chlácholivou bolestí
bolestně vábivým
strachem
počítej
propočítej se
mámivou levitací
poslechla
ublížil jsem
noc byla prosbou
a tma studu oči vzala
v okamžení
rozpaky obnažena
nevinná
procitla.
A najednou měl náruč
prázdnou
duši bolavou
u hrobu stál
sám, plakal
…
skrz baldachýn mraků
tenký proužek Slunce
třpytu
pokradmu našel si
svou cestu.
Až tě večer políbím
rozprostřu své sny
do hlubin zorniček
tvých
úsměvem dám ti víc
než mohu si dovolit
bez meškání a rád
to z upřímné
lásky
pravé, čisté a
nefalešné
až pak pohltí mě tma
a mysl má dneškem
znavená
do moří spánků vpluje
vzpomínka má poslední
k tobě něžně se
schoulí
snad druhý den ráno
probudím se s rozbřeskem.
Můžeš mysl opít
srdce i duši
tělo snadno omámíš
ale ruce v klíně
ani slzy z očí
se valící
nikdy
neošálíš.
Kdyby to šlo hladce
do myšlenek hebce
bych nás dva vlákal
provazy něhy svázal
jenže divoká řeka života
z břehů vylila
se dočista
slzičky mi touhou
po tvářích kanou
v podvečer podlehnou
měsíční stříbřence
s úsvitem do
potůčku vlijou se tichounce
jako sen do spánku,
snad ještě andílku
není všem dnům konec.
Zdravá mysl
nedokonalé tělo
chorého člověka
očím zaslepeným
evokuje,
svatá slepoto
stokrát aleluja.
Lidská duše
je jako klíč
v zámku života
někdy ohne se
jindy dokonce zlomí.
Smrt je pak jediná
jistota.
Vše zdánlivé
podstatné
vězí v nitru
lidské duše.
Lidská duše je vesmírem,
vesmírem nekonečným,
temnotou prostoupeným,
je planoucí tmou ze
které
po hříchu mrštné
jazýčky
vystrkují střípky
dobroty,
zrcadélka lásky, empatií,
mezilidského
porozumění,
vzájemné pospolitosti
i
všeobecné soudržnosti.
Lidská duše je
nekonečným vesmírem.
Lidská duše je totiž
tou jedinou cenností,
kterou člověk má
hledí-li smrti do očí.
Podle svýho budu si
žít
a vykašlu se na lidi
oni si furt něco
myslej
o mě i o druhej
svět se změnil v
tmavou celu
kde ti každej civí do
žrádla
svoboda, či totalita
všechno v jednom
tlumoku
kterej páchne
hnilobou
zatuhlá je společnost
od vlasů až po paty
smrad a špína zažraná
lobotomie potkana
do zátylku čistá rána
nábojnici nehledej
človíčku zmatenej
utíkej, tak kurva
utíkej
i když šance malý máš
utíkej, tak kurva
utíkej
život zatracenej
utíkej, tak kurva
utíkej
život není ztracenej.
Legendární kapela Jiříkovo Vidění se po devíti letech
přihlásila s novým počinem. A rozhodně je co poslouchat. „Než začne
svítat“ je totiž poctivým uměleckým dílem a důkazem toho, že pánové mají i
s plynoucími roky svému publiku rozhodně co nabídnout. Vždyť již samotný přístup
k vlastní tvorbě je u téhle partičky velmi zajímavý a do jisté míry i
zvláštní, a to v tom nejlepším slova smyslu. Stylové propojení klasického
undergroundu s elektronickými (EBM) motivy zní bez přehánění téměř
dokonale. Navíc, vše vyvěrá z prvotní podstaty samotné tvorby, přirozeně,
bez snahy se zalíbit, či se dokonce vnutit. „Prvoplán nepoužívám, začíná to
samplama, pak dělám kytaru nebo zpěv a pak zbytek, basa, bicí. V podstatě to
skládám opačně, než to zní,“ přiznal mi Milan Mejla Jaroš, tvůrčí osobnost JV. Zdá
se to být až idylicky snadné. Vše spolu tak krásně souzní, basa Jirky Krause
přede jedna báseň, ruku v ruce s podmanivě údernými bicími Jana
Chaluše, samply, nad nimiž měl do jisté míry „dozor“ veliký mág a legenda české
EBM scény Moimir Papalescu uhrančivě vtahují a jako skrz mraky pozvolna
prosvítající Slunce svými paprsky kytarových riffů vetkává Mejla to ryzí
hudební zlato. Letité zkušenosti se kloubí s potřebou si hrát, rozvíjet
se, neustrnout, objevovat nové, zatím nepoznané, tudíž i nalézat. Je pravdou
odvěkou, že opravdickou sílu hudební nahrávce dodává její vyrovnanost. A to se
u téhle desky podařilo na jedničku. „Než bude svítat“ si totiž můžete vychutnat
jako celek, je totiž brilantně vyvážené, kvalitativně vyrovnané, bez vaty. Každá
skladba má své opodstatnění a potřebnou hloubku. Perla za perlou, chtělo by se
dodat. Zároveň lze z lahodného hudebního koláče vyzobávat ty nejchutnější
ingredience v podobě jednotlivých skladeb. Šáhnout vedle a sníst cosi nedobrého
je v tomhle případně nemožné. Ať si pustíte jakoukoliv skladbičku, budete
magicky očarovány vlídně potemnělou melancholií v té nejpůvabnější,
nejsvůdnější a nejryzejší podobě. Očista těla i ducha za pomocí přívětivé
temnoty? Je to vůbec možné? Není potřeba občasné katarze? Ano, občas máte při
poslechu pocit, že by lehký pád na dno a závan čehosi zkaženého neuškodil.
Jenže ruce Jiříkova Vidění, ač chvílemi mohou působit obhrouble, nejsou žádného
skutečného násilí schopny, ty umí jen hladit, a to je moc dobře. Poslouchat
"Než bude svítat" je zkrátka jako oddávat se ženě, samotné matce
přírodě. Už její tělo i duši maličko znáš, přesto je pořád co objevovat a
nalézat. Prostupuješ do hloubky světa, pocitů i myšlenek za obzory všedních dnů.
Užij si plnou náruč kouzel a čár, než začne svítat.
Běsy, běsy, běsy
jen občas mě děsí
netahám je do práce
do postele
k milence
ani na hrob mamince
běsy, běsy, běsy
jen občas mě děsí
v knajpě berou
si mě do parády
pivo s velkým
rumem pijou rády
tuhle jsem jim
podlehl zase
a choval jsem se jako
prase
běsy, běsy, běsy
jen občas mě děsí
asi mám v srdci
kus trnu zlovolného
zhoubného a navýsost
zkaženého
běsy, běsy, běsy
jen občas mě děsí
netahám je do práce
do postele k milence
ani na hrob mamince
běsy, běsy, běsy
jen občas mě vyděsí.
Byl škaredej jako
tmavá noc,
ona na tom nebyla líp
o moc,
přesto se upřímně a
vroucně milovali,
když v posteli
toužebně k sobě se tulili,
vášnivým polibkem
řekli si, „sper to čert,
co si o nás myslí
tenhle zasranej svět.“
S tebou poblíž
je to o něco snazší
čelit hrůzám světa
a zločinům proti
lidskosti
jedinec proti
společnosti
společnost proti
jednotlivci
lid člověku zkázou
tvé oči smutní po
právu
vždycky ses tak
trochu bála
ve strachu byla jsi
pravdivá
donutili tě k tomu
tak snadno
mrknutím oka a beze
studu
je zbabělé se
nedívat, ale
bolestná je krutost
prozření
když nelze bránit se hrdlořezům
a davu kacířskému,
podívej
taky se bojí a žene
je hněv
propadliště nejistot
láme jim vaz
beztrestnost a
bezpráví
mantry, co nelze
z kronik vymazat
kdysi, dnes i zítra
nekončící záruční
dobu má zoufalství
skoro jak
v písmu svatém
jen apoštolů a
proroků ubylo.
Pár darů nebeských
přec mi zbylo.
Úleva z pláče a tváře
v dlaních
snad i zbytky té vylhané
naděje
hrstka nefalšované radosti
i odvaha prát se
s osudem nechybí
když s tebou poblíž
je to o něco snazší.
Vydejme se na cestu
a smiřme se s budoucností,
s každým jejím
krokem,
nenávratně.
Pokud víru
v Boha, či v osud
pochopíme jako směr
cesty života,
tak
z náboženství zákonitě
stane se bludný kořen
na cestě ležící.
Oči tvé ohnivě
žhnoucí
živí sílu plamene, co
hoří mi v nitru,
odlesků zář studánek
tvých
v srdci hřejí mě a
konejší,
a co teprve vůně
vlasů nebeských,
když v polospánku o
tobě sním,
slastí i rozkoší rozjímám,
charisma ženy potají
z úst ti zlíbám,
když dovolíš mi
políbení,
či snad více dopřeješ
mi, pohlazení,
pak prolnutí tělesné,
zprvu do objetí vepsané,
ve jménu hříchu
v očích zrcadlí se mi
vize našeho milování,
to rázem jsem s tebou,
v tobě snad na
věky věků chtíčem ukotven,
hebce, něžně, však pečlivě
hýčkám ti rtíky,
touhou osudovou
sevřen v tobě
jsem polobohem a ty
bohyní všehomíra,
milostně zmámení
vášní ladíme jeden s druhým,
v objetí hoříme, dnes
neusneme,
jazýčkem hravě polaskám
ten poklad,
pahorek upokojím
jemností dotyků,
vůně dívčí na
křídlech do ráje mě odvede,
chuť nahoty to mana
rajská,
steny slastné nesou
se vzduchem, ano už je slyším,
lehce mnu si prsty, už
na nich mám krůpěje tužeb našich,
nocí proplujeme jako
celým životem
a až za svítání já
opustím tvé ukojené tělo.
Se špetkou
rozpačitosti
směju se vlastním
snům
pláču, hořím, zajíkám
se
ale jdu dál a dál
snad trochu bezhlavě
vstříc další chiméře.
Nejsem sráč, nejsem.
Z lásky
k tobě
zpopelním svou duši,
urnu už mám koupenou,
místo štítku se
jménem
čtyřlístkem zeleným
ji ozdobím.
Z lásky k tobě
zpopelním svou duši,
ale srdce vděčné, ač
ustýskané
nikdy nepohřbím.
Lehni si ke mně ještě
jednou,
když je to naposled,
stejně už jsi
myšlenkami někde jinde,
tak mi dej poslední
šanci
se tě nadechnout,
nabažit se tvé vůně,
ještě jeden dotek,
pohlazení snad
coby dar z nebes,
třeba to bude o to
míň bolet,
až budeš pryč,
nebo to bude naopak o
mnoho horší,
lehni si ke mně ještě
jednou,
naposled.
Je to fajn,
když máš pro koho
žít,
pro koho dejchat,
po kom je ti smutno
a po kom se ti
stejská.
Jo, je to fajn.
Náruči tvé vstříc
rozvášněně doléhám,
po hříchu svatém rád
se ti odevzdávám,
nemusíme jen snít v
představách,
milování přec neví
nic o dálavách,
počínám tě líbat,
hladit, laskat i sát,
s rozkoší odevzdám ti
svůj majestát,
ty vracíš mi údery láskyplné
ráda,
ve jménu touhy
neukážeš mi záda,
svírám tě v objetí,
ty mě svým klínem,
zaplaveni dotyky
nešetříme libidem,
jsme stvořeni magií
lůna erotického napětí,
nikdo a nic nevyrve
nás z milostného objetí
když dýcháme jeden
vzduch já a ty.
V červených šatech
královna noci vrací
se k ránu domů,
krev rozbouřená
koluje ji v žilách,
touhou je zmítaná, po
muži prahne,
kapičky slasti
orosily její pahorek,
nožky ďábelsky
čarokrásné
v střevíce obuté na
vysokých podpatcích,
jen hory mohou
působit tak majestátně,
když kráčí honosným
krokem ulicí,
po schodech stoupá,
odemyká byt,
bude sama, nebo na ní
někdo čeká?
Byt je prázdný, zdá
se, špatná zpráva,
je lehce unavena,
však roztoužená,
vášeň spaluje její
hebké tělo,
šaty už sotva svírají
dar nebes,
to tělo, jež zrodilo
se k milování,
myšlenky hříšné derou
se ven,
svlékat se počíná,
chce se osvobodit,
ňadra pevná z tenat
se dostávají,
pohled pro bohy,
honosné vršky
dmou se do výšin, za
obzory vidí,
jak očí její, když
topí se v rozkoši,
bohyně se svléká,
hladí se,
doteky sebe samu
svádí,
ve svých prstech
svírá vřelost
chtíčem ztopořených
bradavek,
horkostí je omámena,
usedá na židli,
šatičky sklouzávají k
zemi, nakonec
se zadrhnou v oblasti
svůdných kolen,
bohyně je téměř nahá,
touhou žhne,
ústa lačně lapají po
mužské blízkosti,
po polibku, po
erotickém ráji,
povzdechne si, nechce
být sama,
náhle,
šramot, klíč v zámku,
někdo přichází,
milenec její zjeví se
ve dveřích, zří ji,
spěchá k ní, políbí
ji, obejme, sevře jí,
milování je na spadnutí
a rázem
červené šaty v tanci
k zemi padají.
Tam kdesi
v podzemí
žijí malé, nevinné
děti
s pytlíky
s toluenem u nosů
nejí, nespí a možná
už ani nepláčou
jen apaticky
vyhlížejí svůj bezútěšný konec
a vy tady před
televizí
řešíte kruhy pod vašima
očima
z nevyspání.
V očích mých
ustavičně oslnivě záříš,
bez ohledu na to, jak
se právě tváříš,
klidně si nahoď nudou
otrávený úšklebek,
pro mě vždy budeš
nejrozpustilejší andílek,
co směje se, i když
se na celý Svět mračí,
pouhý okamžik s tebou ke štěstí mi stačí.
Nebyl schopen
jediného pohybu,
jen zhluboka
oddychoval
a mlčky čekal,
až nálož lásky
rozmetá jeho srdce na
kusy,
před tím se nikdy
necítil tak šťastný.
Zjizvený obličej
kohosi
ve snech občas vídávám
snad symbol letitého
přítele
zdá se mi o něm vždy
nad ránem
těsně před
probuzením.
Život mě časem
naučil,
že tvář bez jizev je
tváří
neupřímnou, lživou a
falešnou,
jelikož člověk, který
bolest nepoznal,
ten o radostech
z žití nemá ani ponětí.
Kdo láskou nebláznil,
kdo pro touhu
nešílel,
komu dojetím slza
nikdy neukápla,
komu duše steskem se
nezachvěla,
koho srdce jen
chladem chřadne,
koho amorův šíp nikdy
nezasáhne,
ten rozkoš, slast a euforii
nezažil,
ten jako by snad ani vůbec
nežil.
Věci se dějí
mezi nebem a Zemí,
o nichž jen Luna
pravdu ví,
a proto je třeba
ji chránit… (Akim)
Bratrstvo Luny rozhodně není kapelou, která by cokoliv
dělala polovičatě. V jejich případě se vše připravuje týdny, měsíce, možná
i roky dopředu. Všechno je potřeba vypiplat, vyšperkovat a dovést téměř k naprosté
dokonalosti, jinak by to ani u koncepčních alb nešlo. Navíc, u Bratrstva nikdy
nejde pouze o hudbu jako takovou. „Principál“ RX Thámo dbá se svou vlčí smečkou
na to, aby muzika byla „jen“ jednou složkou pomyslné duhy zdobící horizont
nedohledné oblohy, která není vždy modravým oceánem přání, tužeb a snů. Lidské
osudy stejně tak jako úděl celého lidství jsou lemovány dobrem a zlem. Čistotou
pravdy i marasmem lží. Tak tomu bylo, jest i nadále bude. Jak však oddělit zrno
od plevele, je-li obojí smícháno v jedné převeliké ošatce, kterou moloch
co chvíli řádně zamíchá. Jak? A lze to vůbec? Historie pozemského žití je plná
okamžiků, kdy jedinec šel proti společnosti. Sám proti zkáze, která na sebe ráda
bere podobu pokroku. Známe to z dějin, kulturně doložených artefaktů,
z kronik, knih i z filmů mluvíme-li o době moderní. A jsme u meritu
věci. Doba moderní, čas digitálních jevů a klamů, které kalí výhled ke hvězdám,
ke strážcům zdravého rozumu a dárcům schopnosti naslouchat jeden druhému. A tak
si člověk odvyká věnovat druhému svůj drahocenný čas a především ztrácí chuť
býti dosti soudný a trpělivý k myšlenkám a potřebám i svého nejbližšího
natož pak někoho zcela cizího. Snaží se ho spíše kvapem a bez rozmyslu odsoudit
pro odlišný názor, či jiný styl žití, na snahu o pochopení zřejmě není čas. A
je nám schopnost pochopit jeden druhého ve výsledku vrozena? Totiž, co člověk,
to názor, co názor, to idea, idea, ze které rodí se ideologie, náboženství, dogma,
diktát. Každou dobrou myšlenku lze zneužít, když se s ní naučíme
manipulovat. A moderní doba přímo překypuje nástroji, co jsou k manipulaci
užitečné a k ní vlastně „vyrobené a určené“, tudíž oblbování pochybovačné
a nejisté mysli může být díky těmto technologiím velmi rychlé a účinné tak, až
z toho mrazí v zádech a po těle naskakuje husí kůže. Fatální následky
jsou zaručeny. Má vůbec člověk šanci přežít ve Světě, ve kterém lid vládne? Dnešek
totiž nehyzdí jenom války a totality klasické, současnost zohavuje především
hysterie z malosti lidského jednotlivce, která je do značné míry
opodstatněná a kterou si stále markantněji uvědomujeme. Doba současná je věru
donkichotská, možná více, než kdy jindy. Může být myšlenka někdy dostatečně
silná, aby nemohla být zneužita? Umí být myšlenka tak slyšná, aby překřičela
zlo? Překřičet, křičet…
Clamare, tedy křičet. Ano křik je nosným trámem, opěrným
bodem a především zlatou nití, zářícím paprskem osvícení a pochopení
tohoto alba. Počinu, který se nerodil zcela bezbolestně. V průběhu procesu
opustil smečku vlků její hlas. Zpěvák Matěj „Xpíl“ Lipský se během příprav na
nahrávání rozhodl pro odchod ze skupiny. Upřímně řečené, když jsem si tuto
informaci přečetl, dost mi zatrnulo. Matějův hlas byl po léta jednou se složek
pro Bratrstvo tak typickou až poznávající. Dokonale dokresloval podmanivost
trpce melancholické snivosti jejich předchozí tvorby. Těžko jsem si uměl
představit, že by to dokázal někdo jiný. Nový zpěvák? Říkal jsem si. Tak
jedině, že by to vzali z jedné vody na čisto a změnili kompletně svůj
styl. Ale to už by zas nebylo Bratrstvo Luny, nebo jo?
Je to Bratrstvo Luny, nové, jiné, přesto poznatelné. A
skvostné. „Snivým baladám“ pravda tak trochu odzvonilo, nový zvuk kapely je
mnohem ráznější, plachost je přehlučená touhou mluvit, oslovovat a to dost
hlasitě, tedy křičet. Křik je tedy slyšet do všech stran. Rockovější,
kytarovější zvuk obohacený o progresivní samply se nádherně snoubí s pronikavějším
hlasem nového zpěváka Bruzse D, který se nelehkého úkolu nahradit zkušeného
zpěváka v po léta zaběhnuté kapele zhostil až z nečekanou lehkostí a
samozřejmostí, která zdá se podtrhuje jeho charisma a kouzlo tušené silné osobnosti.
Clamare je věru o dost jiné, než předchozí tvorba gotických trubadúrů, oddaní
fanoušci však nemohou být v žádném případě zklamaní a to jednoduše proto,
že je co poslouchat. A nejen poslouchat, je se i na co dívat, mnohastránkový,
překrásný obal, který je zároveň textově, fotograficky i malbou vyprávěným
příběhem s dílny Eriky Mithoferové pod režií RX Tháma je pravým uměleckým
dílem. I to není v případě Luny nic nového. Na výpravnost bookletů se
dbalo už od bratrského debutu.
Nebojácnost a smělost vlkům přece přísluší. A dává jim sílu
instinktivně čelit i těm nejhorším pohromám a nejzákeřnějšímu nebezpečenství. Umřít
jednou musíme, ale nedovolme zánik celého společenství. Žijeme v době
uřvaných a do morku kostí se vkrádajících reklam na zboží, na blahobyt, na
život, na všechno. A důvěra v nich jest vždy po zásluze potrestána.
Vládnou nám šašci, populističtí králové humbuku, co prodávají zmar
v nablýskané ambaláži. Pentle, fábory a tuny mašlí, na kterých se leda tak
oběsíme. Vulgarita a pohrdavé kupčení s lidskou důstojností, neochota
pomoci, která se samotnému dárci nevyplatí. Dá se věřit vládcům, kteří
převlékají kabáty a svou mocenskou káru tak roky tahají z jedné štace na
druhou? Přirozenou autoritu postrádají a přebíjí ji tak esy v podobě zloby
a glorifikací vlastní nenávisti, kterou omlouvají nutností bránit se zlu
budoucímu. A zlem je pro ně každý, kdo je jiný, nebo naopak příliš stejní jako
oni. Jak proti takovým mocipánům bojovat? Moudrostí, znalostmi a důvěrou ve
vlastní schopnosti. Album Clamare není výhradně o kapele, která ho vydala, není
pouze o Bratrstvu Luny. Je též o lidech, které chráněnce Luny inspirovali a
inspirují a které je doprovází. Jak vidno. I ten kdo řve, může mít v sobě poctivou
a notnou dávku pokory. Múz je díky Bohu plné nebe. Buďme z jejich přítomnosti šťastni
a važme si jejich prozíravosti a moudrosti. V časech nejhorších budou
našimi jedinými přáteli a ochránci.
Jak už jsem uvedl. Počiny od Bratrstva Luny nejsou pouhými hudebními
nosiči, jsou to poslové světla, ve kterém se ukrývá to nejcennější, co máme a
to je naděje. Ta nás nesmí opustit, i když budeme šílet od bolesti a naříkat
strádáním. Nedovolme zlu se prosadit do té míry, aby zničilo vše, co nás činí
lidskými. Je pochopitelné a přirozené, že hudba chráněnců luny neosloví
každého, ale ten kdo jednou vlčí volání vyslechne, zajisté litovat nebude. Ave.
Věci se dějí
mezi nebem a Zemí,
zlo přehlučme nadějí,
dav jedince umlčet
nesmí (Akim)
Nevěř ostnatému drátu,
byť by se stokrát tvářil jako stonek růže (Karel Kryl)
V tekuté blaho
plamínek svíčky
ten odvěký přítel
tepla dárce a posel
světla
hmotu snadno
přetvořil
první kapičky touhy
na kůži ti dopadají
v hadí šupinky
ji mění
smyslně to hřeje a
pálí
vím, že cítíš tu sílu
a moc
co v ohni
odpradávna vězí
mysl tvá vesmírem teď
pluje
tělo plave
v oceánu rozkoše
i mně je krásně,
slastně a blaženě
tak jako nikdy
předtím
jsem tajemným
iluzionistou
mými kouzly jsou
touha a chtíč.
Nauč se nenávidět
nenávist je dnes
v módě
ona vlastně byla
vždycky moderní
nenávist je prostě
jistota
tak nauč se
nenávidět.
Pohotovou dlaní zabil
jsem otravného komára,
co rád lidskou krev
nasával,
vůbec jsem se
s ním nepáral,
snad mohl jsem mít
pochopení pro toho tvora,
vždyť také docela rád
nasávám
a horentní dýška též
nedávám,
jenže kdybych ušetřil
toho dotěrného agresora,
mé libido by si
myslelo, že pít se může do nekonečna,
pak pro velkou žízeň
uchlastal bych se ještě toho rána,
tak tedy smrt jednoho
krvelačného vampýra,
zachránila život rumu
chtivého bastarda,
co píše tyhle
kraviny, no aby byla sranda.
Chtěl bych ti víčka
popsat verši a rýmy,
ale všechny mé múzy
smečka vyhladovělých
vlků požrala,
nebo se válejí, ty mé
múzy,
z opilci
v hospodě nevalné pověsti,
pijí s nimi jak
o závod pivo a panáky,
já v rumovém
opojení,
žíznivý na smrt
bloudím krajem,
vždyť přece všechny
cesty vedou domů,
nebo alespoň do Říma,
hledám ty potvory ztracené,
zatraceně,
cinkotem klíčů
servírka v poledne přivítá
další den
v putyce, do oken maličko špinavých
jen zlehka Slunko
opře svůj zlatavý třpyt,
večer ho ale Měsíc stejně
zažene za mraky,
já na suchu kroutím
noční dvanáctku
a do uší vyjí mi songy
o žiletkách,
o lásce, běsech a
životě vůbec, Psí Vojáci.
Do urničky
posbírám slzy
z kapičky hrůzy,
jež mlčky prohořely
studem,
tvář plnou polopravd
a snů
zítra něžně
nepohladím,
hněv v očích nespatřím,
mam nechal víčka
ležet ladem,
kmitočet dějů v
přehršli dnů
krade Slunci jas,
úsvit nespasí čas,
provždycky.
Kdosi až k morku
kostí krutý
asi zajal všechny mé
múzy,
ten lotr je pod zámek
uvěznil
a ony teď chuděry v zatuhlé
cele vězí,
neslyšeny hlasitě volají
o pomoc,
plačtivě o propuštění
prosí,
slzy po tvářích jim
stékají,
na chladnou podlahu dopadají,
kde se nenávratně
rozplynou,
avšak i hlásek
neslyšený
má nesmírnou sílu a
moc,
potajmu a znenadání,
do mých myšlenek
proniká,
předlouho nesl se širým
krajem,
ale svou cestičku přece
jen si našel,
hlas múz lze možná
ztišit,
nikoliv však zcela
umlčet,
žádný zámek není tak
pevný,
aby uvěznil je na
věky věků,
dveře šatlavy náhle rozletí
se
jen co se fantazie
s múzou políbí,
počnou spolu tančit a
rejdit,
hrát si, dovádět a
skotačit,
a já v tu chvíli
pochopím,
že vše je již tak,
jak má být,
mé múzy jsou zas volné
a svobodné.
Kouzelným klíčkem
osud
Pandořinu skřínku
odemyká,
slast s bolestí
spletené
v pramínek života
se uvnitř ukrývají,
věř,
že záleží především
na tobě,
jestli se pramínek
promění ve vlnu,
která tě přes strasti
žití přenese,
či se v ní oči
tvé,
beznadějí zakalené
utopí.
Zatím co spíš,
pročítám si tvé sny,
někdo je musel vydat
knižně,
úctyhodný počet stran
pevnou vazbou
svázaných,
vše doplněno
barevnými obrázky,
které se před očima
téměř hýbou, nádhera.
Nebo to nejsou tvé
sny?
Čí tedy jsou?
Mé?
Někoho koho známe?
Kohosi cizího?
Ničí?
Podívej, už se zase
stmívá,
tak tedy dobrou noc.
Na odvrácenou stranu
Večernice
napíšu, jak mám tě
rád,
to aby tě to
nebolelo,
až budeš mít pocit,
že pravda to není,
ačkoliv někdo může
tvrdit, že je jen jedna,
láska má mnoho podob,
je skutečná, mámivá,
šálivá, pravdivá,
každopádně voní tak
omamně,
až hlava se z toho
točí a srdce přímo hoří
hřejivým plamenem,
jen se nepopálit,
zrovna mám hlavu
v oblacích,
to dlaň má je tím
nebem,
peklo a ráj jsou
vlastně hned v sousedství,
mají k sobě
stejně blízko,
jako levá ruka
k té pravé,
zas jednou je mi
krásně ve tvé blízkosti,
nemusíme vůbec nic
říkat,
i v tichu si
přece rozumíme,
a to je to nejcennější
a nejvzácnější požehnání,
žijeme a milujeme se tady
a teď.
Vřelé objetí
v tanec múz se
promění,
žhavé vzplanutí,
polibků rej a doteků
šálení,
Bože, netrestej více nevinné,
že hříchům sláva
volají,
z touhy oblázky
poskládané,
s vášní na rtech
usínají,
jeden k druhému
se tisknou,
snad levotu
v tom nehledáš,
když dva k sobě
vášní tíhnou,
čertovinu v tom nenalézáš,
však ty víš mistře
všehomíru,
že protivit se ti ani
trochu nechtějí,
leč s tebou
souznět ve smíru
touží ti dva, co se k sobě
tak tulejí.
Rozhodně nehodlám
žít,
jak povýšení
mravokárci hvízdají,
Svět zázraků mám
přímo před nosem,
vaše hodnoty mě fakt
nezajímají,
jak je vám libo,
žijte si klidně za plotem,
já nebudu líně doma
hnít,
tupě sledovat kdejaký
stupidní seriál,
lkát se za to, že mám
sakra vlastní hlavu,
dnešek i další dny
hodlám žít naplno,
kašlu vám
z vysoka na modlení se v davu,
víru jste zmrzačili,
že vám není stydno,
vždyť jste z ní udělali
pobožný manuál,
ve kterém se stejně
už ani prase nevyzná,
jak druhý chovat má se,
umíte pouze pohrdavě kázat,
ačkoliv o jeho
složitých osudech víte leda tak hovno,
namísto zkušeností
celibát, co si tím chcete dokázat,
z patra na druhé
díváte se, jako by vám nebylo rovno,
marně doufáte, že vám
Bůh hříchy nepřizná.
...ráno snad bude
hřejivé
ale večer,
večer ucítí bolest,
však tu si uvědomí,
že ta bolest není
nepříjemná,
vzrušuje ji,
přizná si,
dlouze dýchá ji na
šíji,
dlaněmi opanoval její
ňadra,
hrbolky jejich
mezi prsty
odhodlaně svírá
a do ticha
šeptá ji stále hlasitěji…
chci tě (miluji tě
"pro vanilky").
Líně balíme si do
cigarety
výčitky svědomí
ležíme vedle sebe, já
a ty
naše podvědomí
po sobě prahnou stále
více
těla ozdobená
konturami rozvášněných polostínů
tulí se jak
k plamínku svíce
zdmi spícího paneláku znějí tóny milostných stenů.
Jednou načmárám do
podloubí tučnou kurzivou,
že lepší je slyšet
souseda o půlnoci mrdat,
než v poledne
kráčet průvodem za jeho rakvičkou,
žijeme jen jednou,
tak nač časem mrhat?
I malá, ustrašená
holka
v depresích
znenadání
proměnit se může
v opravdickou hrdinku,
je to přece tak
snadné,
stalo se to již
mnohokrát
a stávat se tak bude
donekonečna,
vždyť stačí,
stačí jen
učinit ji spokojenou,
blaženou,
snad svou
přítomností,
či plnou náručí
volnosti,
raduj se tedy štědře s ní
i bez ní,
konej co nejvíce k
jejímu dobru,
opatruj s potěchy
její šťastné já.
Děkuji.
Postrádám nebojácnost
smyslnosti,
opravdovost hloubky
srdce,
v jediný den
žíti se mi chce,
i propadnout se
temnotě věčnosti,
samoty objetí není
heboučké,
stesk krade si mysl
do područí,
chlad hladově sápe se
mi z očí,
ruce mám ale ještě
teploučké,
to závan naděje dává
jim sílu a moc,
vše pohlcující
deziluzi pro zlost,
život není pouhá
ohlodaná kost,
víra s pokorou
přispěchají na pomoc.
Jak nemám stát se
paranoidním
na Světě nehostinně
absurdním?
Touze a chtíči
blahořečím co Satanáš,
když vidím, jak
potutelně se usmíváš,
v očích tisíce
jisker hvězdy by ti našly,
ani o silvestrovské
noci ti nepohasly,
spršky polibků tvých
z nebes se snášejí,
noční mlhovinou
v paprscích prosvítají
a hebce hřejí, bože
jak teplounce hřejí,
mám chuť smát se a
dojetím plakat v jeden čas,
štěstím plachtím na
vlnách divých amygdal zas,
nyní smím tě políbit
a za ruku vzít,
ačkoliv to musí tak
obyčejně znít,
já vzrušením širým
vesmírem se toulám,
s tebou, ruku
v ruce z letargie procitám.
Štěstí tvé a radost
toť moje poslání,
dar přímo nebeský,
boží požehnání,
pod Slunce září
s potěchou pokušením se nebráním,
večer tiše a pokorně tvoje
okřídlené jméno vyslovím,
to když snům chystám
se pokynout,
pod víčka hvězdiček
šarm přivinout,
soumrakem přikrýt
myšlenky a vzpomínky,
po mléčné dráze
poslat ti objetí i polibky.
Doba je nelibá,
múza mě nelíbá,
v hlavě jenom
pusto a prázdno,
s nejistotou
probouzím se ráno,
večer stele mi duchnu
zmatky nadívanou,
štědře k obědu
hostí mne strach s obavou,
smutek dušičku tíží,
svírá a opuštěnost srdéčko zamyká,
trocha upřímné lásky
byla by odměna snad příliš veliká,
poselství své však
kdosi moudrý zanechal mi na stromové kůře,
zoufat si nemám a
v klidu přemítat, vždyť přece může být i hůře,
tabulkou čokolády slaďoučké
rád nahradím jedovatost blínu,
s chutí voňavé kávy
na jazýčku přimknu se vstříc tvému klínu.
Mezi řádky
přečetl jsem si vzkaz
nevyřčený,
byl o tvých pocitech
plných nejistoty
a možná i strachu
podívat se mi
do očí,
teď víš, že nejsem
dokonalý,
naprosto zbytečně
utápíš se
v lítosti,
já totiž nelituji
ničeho,
naopak opět děkuji osudu
za to,
že jsem takový, jaký
jsem,
nežiji pro pozlátko
ani povrchní krásu,
neumím to a vlastně
se mi to i příčí,
hledat krásu pouze v plytkém
odlesku naleštěné cetky,
znám svou cenu a vím,
co mohu nabídnout,
ty stojíš však jen o
nablyštěné zrcátko,
já raději budu žít ve
špinavé realitě,
než
v nablýskaným pozlátku,
idealizovaná pravda
zavání poloviční lží,
nemám možnosti, schopnosti,
ani dost sil věci změnit
a vlastně bych to
neudělal,
i kdybych mohl,
alespoň ne hned.
V rukách hýčká
slova svá,
prsty je hladí a
laská,
s lehkým, přesto
přímo
čarovným úsměvem na
tváři,
očka v brýlích
štěstím září,
má toho tolik co říci,
srdce plné citů a
emocí,
s křehkou, ač
nebojácnou duší
vždy jde životu
vstříc,
příběhy netušené rodí
se ji v myšlenkách,
ach, jak je půvabná,
spanilá a líbezná,
zatoužit po ní je tak
snadné
a ve jménu lásky zcela
přirozené,
bytost na první
pohled andělská,
však v jejím nitru,
to věc je jistá,
zrodí se občas i idea
téměř ďábelská,
je mi blaze, když psát
smím tato slova
a opájet se tak její
přítomností,
tak blízko je,
ačkoliv nás dálka dělí,
dnes neuvidím ji, ani neochutnám,
ale jindy oblažen
budu, jak doufám,
přítomností té božské
víly,
co tam kdesi v dálce
se culí,
když čte mé upřímné vyznání.
Tato slůvka ať letí k
vám bohyně vzácná,
s nimi do vašich
dlaní polibky posílám,
vašeho odmítnutí se
snad nedočkám.
„Pojď, koupíme si
lahváče piva,“
řekl mi jednou Míla
Leopoldů na škole v přírodě,
byli jsme na výletě a
měli jsme rozchod,
ostatní děcka se
rozprchla do hračkářství, nebo kam,
„dobře,“ odvětil jsem
a těšil se na ten pocit,
až budu pít pivo, jak
to dělaj dospělí chlapi,
tenkrát prodavačky
prodej alkoholu nezletilým vůbec neřešily,
stačilo říct, že to
je pro fotra, tedy pro taťku,
sedli jsme si na
lavičku na takovém zákoutí
mezi paneláky a
věžáky na sídlišti,
město už si nepamatuju,
možná Poběžovice, ne
Železná Ruda,
kolik nám mohlo bejt,
no ty vole, 10 možná
12, snad víc, kdo ví,
dřepěli jsme na té
lavičce a popíjeli ty pivka,
nějaká mamina věšela
vyprané prádlo,
tenkrát mi přišla
hrozně stará,
ačkoliv ji mohlo bejt
jen něco přes dvacet,
měla obrovský kozy a
nateklý bradavky,
jo, to si pamatuju,
jak se ji ty velký vemena
s nateklejma
bradavkama draly ven ze zástěry,
kterou tenkrát nosila
každá ženská,
když šla ven věšet
prádlo, nebo ho zase sbírat,
„čum na ty cecky,“
dloubl do mě Milan a usmál se,
taky jsem se zasmál a
lokl si z piva,
tenkrát mi ještě krutě
nechutnalo, ale ten pocit,
ten nádherný pocit
dospělosti mi chutnal náramně,
rozhlédl jsem se a
viděl jsem hejno krys
šmejdících kolem
jednoho z kanálů,
to mě udivilo, protože
u nás doma
jsem na sídlišti
žádné krysy nikdy neviděl,
alespoň v tu
chvíli to pro mě byla naprostá novinka,
a tak mi to přišlo
jako něco fakt zajímavýho,
poprvé v životě
jsem si připadal,
jako opravdovej
punkáč a to jsem
o existenci této
subkultury tenkrát neměl ani šajn,
pak už se nestalo
vůbec nic,
dozunkli jsme ty
lektvary a vydali se na sraz
se soudružskou
učitelkou a zbytkem třídy,
vlastně si
nepamatuji, jestli jsem už tenkrát onanoval,
jestli jo, tak jsem
při první po pivní honitbě
určitě myslel na tu
maminu s nateklejma bradavkama.
Veškeré rozkoše a
touhy vesmíru vykoupím
v nezkrotné
polibky proměněné
ve jménu požehnaného
hříchu jimi ozdobím
tvé božské, voňavé,
čarokrásné,
čistou nahotou
ošperkované
tělíčko.
Bojíme se cizích citů
a pocitů,
protože se nevyznáme
v těch vlastních,
krajina našeho
poznání je jeden velký a hluboký močál,
propadáme se do
bahnitých propastí vykořeněnosti,
ztratili jsme
primární kontakt s přírodou,
lidská vědomí vedou
lité boje s podvědomím,
strach poutá nás a
svírá ve smrtelné náruči
spletených provazů a
pohyblivých lián nelidskosti,
minulost, přítomnost
i spásná budoucnost
protéká nám skrz
bolestí zmrzačené prsty,
zoufalstvím zatnuté
dlaně máme bezmocně děravé,
plnohodnotné žití
pozřelo bohopusté přežívání,
mamon dnešků
přežvykuje utopičnost zítřků,
sny a vyhlídky
pohltila nepropustná mlhovina zatracení,
naděje molochem
posvěcené humanity vězí na přístrojích.
Vždycky toužila po
mužném partnerovi,
charisma z něho
přímo sálalo,
měl dar řeči a
v hlavě to měl naprosto srovnané,
navíc byl až
uhrančivě pohledný,
slzy mu vyhrkly
z očí,
když ji praštil
poprvé,
hned se ji začal
omlouvat,
hladil ji a sladkými
polibky konejšil,
působilo to tak
upřímně,
skoro až dojemně,
dokonce měla pocit,
že ho to vyděsilo víc,
než ji,
ještě ten samý den
uvěřila,
že je mu to neskonale
líto a vše mu odpustila,
každý přece občas
udělá chybu,
něco opravdu
špatného,
nikdo zkrátka není
dokonalý,
podruhé už si dal
pozor,
aby ji neuhodil do
obličeje,
velmi pečlivě
se soustředil na
místa, co nejdou vidět,
potřetí už to vzala
celkem rutině,
ty báječné chvíle
s ním
stály za trochu té
fyzické bolesti,
jinak o ni pečoval na
jedničku s hvězdičkou,
hýčkal si ji, laskal
ji a mazlil se s ní,
kompenzoval ji tak
své návaly vzteku,
které se vlastně daly
celkem snést,
milovala ho oddaně a
celým srdcem,
takže se naprosto
zhroutila,
když ji odkopl jako
prašivou fenu
a našel si jinou,
celičký Svět se ji
sesypal jako balík z karet,
vůbec se ji nechtělo
žít,
netrvalo dlouho a pokusila
se o sebevraždu,
přežila,
ale už nebyla tou
nejšťastnější ženou ve vesmíru,
ta jeho nová coura se
jí smála přímo do očí,
smála se i potom, co
to poprvé také slízla,
i ona mu totiž
velkoryse a láskyplně odpustila.