úterý 6. dubna 2021

Večernice

Na odvrácenou stranu Večernice

napíšu, jak mám tě rád,

to aby tě to nebolelo,

až budeš mít pocit, že pravda to není,

ačkoliv někdo může tvrdit, že je jen jedna,

láska má mnoho podob,

je skutečná, mámivá, šálivá, pravdivá,

každopádně voní tak omamně,

až hlava se z toho točí a srdce přímo hoří

hřejivým plamenem,

jen se nepopálit,

zrovna mám hlavu v oblacích,

to dlaň má je tím nebem,

peklo a ráj jsou vlastně hned v sousedství,

mají k sobě stejně blízko,

jako levá ruka k té pravé,

zas jednou je mi krásně ve tvé blízkosti,

nemusíme vůbec nic říkat,

i v tichu si přece rozumíme,

a to je to nejcennější a nejvzácnější požehnání,

žijeme a milujeme se tady a teď.

čtvrtek 1. dubna 2021

Adresát: Bůh

Vřelé objetí

v tanec múz se promění,

žhavé vzplanutí,

polibků rej a doteků šálení,

Bože, netrestej více nevinné,

že hříchům sláva volají,

z touhy oblázky poskládané,

s vášní na rtech usínají,

jeden k druhému se tisknou,

snad levotu v tom nehledáš,

když dva k sobě vášní tíhnou,

čertovinu v tom nenalézáš,

však ty víš mistře všehomíru,

že protivit se ti ani trochu nechtějí,

leč s tebou souznět ve smíru

touží ti dva, co se k sobě tak tulejí.

čtvrtek 18. března 2021

Perverzní

Rozhodně nehodlám žít,

jak povýšení mravokárci hvízdají,

Svět zázraků mám přímo před nosem,

vaše hodnoty mě fakt nezajímají,

jak je vám libo, žijte si klidně za plotem,

já nebudu líně doma hnít,

tupě sledovat kdejaký stupidní seriál,

lkát se za to, že mám sakra vlastní hlavu,

dnešek i další dny hodlám žít naplno,

kašlu vám z vysoka na modlení se v davu,

víru jste zmrzačili, že vám není stydno,

vždyť jste z ní udělali pobožný manuál,

ve kterém se stejně už ani prase nevyzná,

jak druhý chovat má se, umíte pouze pohrdavě kázat,

ačkoliv o jeho složitých osudech víte leda tak hovno,

namísto zkušeností celibát, co si tím chcete dokázat,

z patra na druhé díváte se, jako by vám nebylo rovno,

marně doufáte, že vám Bůh hříchy nepřizná.

pondělí 8. března 2021

Vytažená z igelitu

...ráno snad bude hřejivé

ale večer,

večer ucítí bolest,

však tu si uvědomí,

že ta bolest není nepříjemná,

vzrušuje ji,

přizná si,

dlouze dýchá ji na šíji,

dlaněmi opanoval její ňadra,

hrbolky jejich

mezi prsty

odhodlaně svírá

a do ticha

šeptá ji stále hlasitěji…

chci tě (miluji tě "pro vanilky").

úterý 9. února 2021

Křič, ať sousedi slyší, že ještě neumíráme

Líně balíme si do cigarety

výčitky svědomí

ležíme vedle sebe, já a ty

naše podvědomí

po sobě prahnou stále více

těla ozdobená konturami rozvášněných polostínů

tulí se jak k plamínku svíce

zdmi spícího paneláku znějí tóny milostných stenů.

 

Jednou načmárám do podloubí tučnou kurzivou,

že lepší je slyšet souseda o půlnoci mrdat,

než v poledne kráčet průvodem za jeho rakvičkou,

žijeme jen jednou, tak nač časem mrhat?

čtvrtek 4. února 2021

Selfíčko

I malá, ustrašená holka

v depresích

znenadání

proměnit se může v opravdickou hrdinku,

je to přece tak snadné,

stalo se to již mnohokrát

a stávat se tak bude donekonečna,

vždyť stačí,

stačí jen

učinit ji spokojenou, blaženou,

snad svou přítomností,

či plnou náručí volnosti,

raduj se tedy štědře s ní i bez ní,

konej co nejvíce k jejímu dobru,

opatruj s potěchy její šťastné já.

 

Děkuji.

čtvrtek 21. ledna 2021

Nespasíš bližního svého

Postrádám nebojácnost smyslnosti,

opravdovost hloubky srdce,

v jediný den žíti se mi chce,

i propadnout se temnotě věčnosti,

samoty objetí není heboučké,

stesk krade si mysl do područí,

chlad hladově sápe se mi z očí,

ruce mám ale ještě teploučké,

to závan naděje dává jim sílu a moc,

vše pohlcující deziluzi pro zlost,

život není pouhá ohlodaná kost,

víra s pokorou přispěchají na pomoc.

pondělí 11. ledna 2021

Prozatím nesouvislá

Jak nemám stát se paranoidním

na Světě nehostinně absurdním?

 

Touze a chtíči blahořečím co Satanáš,

když vidím, jak potutelně se usmíváš,

v očích tisíce jisker hvězdy by ti našly,

ani o silvestrovské noci ti nepohasly,

spršky polibků tvých z nebes se snášejí,

noční mlhovinou v paprscích prosvítají

a hebce hřejí, bože jak teplounce hřejí,

mám chuť smát se a dojetím plakat v jeden čas,

štěstím plachtím na vlnách divých amygdal zas,

nyní smím tě políbit a za ruku vzít,

ačkoliv to musí tak obyčejně znít,

já vzrušením širým vesmírem se toulám,

s tebou, ruku v ruce z letargie procitám.

středa 23. prosince 2020

Poděkování

Štěstí tvé a radost toť moje poslání,

dar přímo nebeský, boží požehnání,

pod Slunce září s potěchou pokušením se nebráním,

večer tiše a pokorně tvoje okřídlené jméno vyslovím,

to když snům chystám se pokynout,

pod víčka hvězdiček šarm přivinout,

soumrakem přikrýt myšlenky a vzpomínky,

po mléčné dráze poslat ti objetí i polibky.

pondělí 14. prosince 2020

Páska na očích (kávou voní políbení)

Doba je nelibá,

múza mě nelíbá,

v hlavě jenom pusto a prázdno,

s nejistotou probouzím se ráno,

večer stele mi duchnu zmatky nadívanou,

štědře k obědu hostí mne strach s obavou,

smutek dušičku tíží, svírá a opuštěnost srdéčko zamyká,

trocha upřímné lásky byla by odměna snad příliš veliká,

poselství své však kdosi moudrý zanechal mi na stromové kůře,

zoufat si nemám a v klidu přemítat, vždyť přece může být i hůře,

tabulkou čokolády slaďoučké rád nahradím jedovatost blínu,

s chutí voňavé kávy na jazýčku přimknu se vstříc tvému klínu.

pátek 4. prosince 2020

Alespoň ne hned

Mezi řádky

přečetl jsem si vzkaz nevyřčený,

byl o tvých pocitech plných nejistoty

a možná i strachu podívat se mi

do očí,

teď víš, že nejsem dokonalý,

naprosto zbytečně

utápíš se v lítosti,

já totiž nelituji ničeho,

naopak opět děkuji osudu za to,

že jsem takový, jaký jsem,

nežiji pro pozlátko ani povrchní krásu,

neumím to a vlastně se mi to i příčí,

hledat krásu pouze v plytkém odlesku naleštěné cetky,

znám svou cenu a vím, co mohu nabídnout,

ty stojíš však jen o nablyštěné zrcátko,

já raději budu žít ve špinavé realitě,

než v nablýskaným pozlátku,

idealizovaná pravda zavání poloviční lží,

nemám možnosti, schopnosti, ani dost sil věci změnit

a vlastně bych to neudělal,

i kdybych mohl, alespoň ne hned.

čtvrtek 26. listopadu 2020

Spisovatelka

V rukách hýčká slova svá,

prsty je hladí a laská,

s lehkým, přesto přímo

čarovným úsměvem na tváři,

očka v brýlích štěstím září,

má toho tolik co říci,

srdce plné citů a emocí,

s křehkou, ač nebojácnou duší

vždy jde životu vstříc,

příběhy netušené rodí se ji v myšlenkách,

ach, jak je půvabná,

spanilá a líbezná,

zatoužit po ní je tak snadné

a ve jménu lásky zcela přirozené,

bytost na první pohled andělská,

však v jejím nitru, to věc je jistá,

zrodí se občas i idea téměř ďábelská,

je mi blaze, když psát smím tato slova

a opájet se tak její přítomností,

tak blízko je, ačkoliv nás dálka dělí,

dnes neuvidím ji, ani neochutnám,

ale jindy oblažen budu, jak doufám,

přítomností té božské víly,

co tam kdesi v dálce se culí,

když čte mé upřímné vyznání.

 

Tato slůvka ať letí k vám bohyně vzácná,

s nimi do vašich dlaní polibky posílám,

vašeho odmítnutí se snad nedočkám.

neděle 22. listopadu 2020

Krysy a kuželky

„Pojď, koupíme si lahváče piva,“

řekl mi jednou Míla Leopoldů na škole v přírodě,

byli jsme na výletě a měli jsme rozchod,

ostatní děcka se rozprchla do hračkářství, nebo kam,

„dobře,“ odvětil jsem a těšil se na ten pocit,

až budu pít pivo, jak to dělaj dospělí chlapi,

tenkrát prodavačky prodej alkoholu nezletilým vůbec neřešily,

stačilo říct, že to je pro fotra, tedy pro taťku,

sedli jsme si na lavičku na takovém zákoutí

mezi paneláky a věžáky na sídlišti,

město už si nepamatuju,

možná Poběžovice, ne Železná Ruda,

kolik nám mohlo bejt,

no ty vole, 10 možná 12, snad víc, kdo ví,

dřepěli jsme na té lavičce a popíjeli ty pivka,

nějaká mamina věšela vyprané prádlo,

tenkrát mi přišla hrozně stará,

ačkoliv ji mohlo bejt jen něco přes dvacet,

měla obrovský kozy a nateklý bradavky,

jo, to si pamatuju, jak se ji ty velký vemena

s nateklejma bradavkama draly ven ze zástěry,

kterou tenkrát nosila každá ženská,

když šla ven věšet prádlo, nebo ho zase sbírat,

„čum na ty cecky,“ dloubl do mě Milan a usmál se,

taky jsem se zasmál a lokl si z piva,

tenkrát mi ještě krutě nechutnalo, ale ten pocit,

ten nádherný pocit dospělosti mi chutnal náramně,

rozhlédl jsem se a viděl jsem hejno krys

šmejdících kolem jednoho z kanálů,

to mě udivilo, protože u nás doma

jsem na sídlišti žádné krysy nikdy neviděl,

alespoň v tu chvíli to pro mě byla naprostá novinka,

a tak mi to přišlo jako něco fakt zajímavýho,

poprvé v životě jsem si připadal,

jako opravdovej punkáč a to jsem

o existenci této subkultury tenkrát neměl ani šajn,

pak už se nestalo vůbec nic,

dozunkli jsme ty lektvary a vydali se na sraz

se soudružskou učitelkou a zbytkem třídy,

vlastně si nepamatuji, jestli jsem už tenkrát onanoval,

jestli jo, tak jsem při první po pivní honitbě

určitě myslel na tu maminu s nateklejma bradavkama.

úterý 17. listopadu 2020

Božstvo

Veškeré rozkoše a touhy vesmíru vykoupím

v nezkrotné polibky proměněné

ve jménu požehnaného hříchu jimi ozdobím

tvé božské, voňavé, čarokrásné,

čistou nahotou ošperkované

tělíčko.

čtvrtek 12. listopadu 2020

Semeniště smetišť

Bojíme se cizích citů a pocitů,

protože se nevyznáme v těch vlastních,

krajina našeho poznání je jeden velký a hluboký močál,

propadáme se do bahnitých propastí vykořeněnosti,

ztratili jsme primární kontakt s přírodou,

lidská vědomí vedou lité boje s podvědomím,

strach poutá nás a svírá ve smrtelné náruči

spletených provazů a pohyblivých lián nelidskosti,

minulost, přítomnost i spásná budoucnost

protéká nám skrz bolestí zmrzačené prsty,

zoufalstvím zatnuté dlaně máme bezmocně děravé,

plnohodnotné žití pozřelo bohopusté přežívání,

mamon dnešků přežvykuje utopičnost zítřků,

sny a vyhlídky pohltila nepropustná mlhovina zatracení,

naděje molochem posvěcené humanity vězí na přístrojích.

sobota 7. listopadu 2020

Odpuštění

Vždycky toužila po mužném partnerovi,

charisma z něho přímo sálalo,

měl dar řeči a v hlavě to měl naprosto srovnané,

navíc byl až uhrančivě pohledný,

slzy mu vyhrkly z očí,

když ji praštil poprvé,

hned se ji začal omlouvat,

hladil ji a sladkými polibky konejšil,

působilo to tak upřímně,

skoro až dojemně,

dokonce měla pocit, že ho to vyděsilo víc,

než ji,

ještě ten samý den uvěřila,

že je mu to neskonale líto a vše mu odpustila,

každý přece občas udělá chybu,

něco opravdu špatného,

nikdo zkrátka není dokonalý,

podruhé už si dal pozor,

aby ji neuhodil do obličeje,

velmi pečlivě

se soustředil na místa, co nejdou vidět,

potřetí už to vzala celkem rutině,

ty báječné chvíle s ním

stály za trochu té fyzické bolesti,

jinak o ni pečoval na jedničku s hvězdičkou,

hýčkal si ji, laskal ji a mazlil se s ní,

kompenzoval ji tak své návaly vzteku,

které se vlastně daly celkem snést,

milovala ho oddaně a celým srdcem,

takže se naprosto zhroutila,

když ji odkopl jako prašivou fenu

a našel si jinou,

celičký Svět se ji sesypal jako balík z karet,

vůbec se ji nechtělo žít,

netrvalo dlouho a pokusila se o sebevraždu,

přežila,

ale už nebyla tou nejšťastnější ženou ve vesmíru,

ta jeho nová coura se jí smála přímo do očí,

smála se i potom, co to poprvé také slízla,

i ona mu totiž velkoryse a láskyplně odpustila.

úterý 3. listopadu 2020

Blíženci

Zády opřela se mi o hrudník,

místností prolétávaly paprsky světýlek

z puštěné televize, byl slyšet i zeslabený zvuk,

políbil jsem ji na tvář a cosi zašeptal,

zaculila se,

má ruka zamířila na to správné místečko,

prsty daly se do tance,

jen maličko

prohnula se v zádech,

když mé rty vzduchem poslaly

něžné pozdravení v podobě jemného fouknutí,

vánek konejšil a kouzlo okamžiku dodalo

šibalský lesk mým očím,

neviděla mi do tváře, ale snad odtušila upřímnost

a pocit štěstí, který mnou prostupoval,

možná nebylo to fér,

tam, kdesi v dálavách umíralo spousta lidí

a ještě více z nich svíjelo se v bolestech,

hlad, utrpení, ponížení, bezmocnost,

Svět ale bohužel nelze spasit,

na parapet začal bušit déšť, zahřmělo,

i první blesk hanebně načapal nás při činu,

zachvěla se, částečně leknutím,

vzrušení však dominovalo a úlek hravě přemohlo,

načež skrz záblesk absolutní rozkoše

stenem zmámeným hlasem

zašeptala mé jméno,

pevně jsem ji objal.

čtvrtek 29. října 2020

Nemrtvý

Běs dral se mu z úst

silou evokující kulminaci

živlů všech existujících světů,

známých, neznámých,

pozemských, nadpozemských,

i těch, co vězí mezi nimi,

chlad z jeho očí planoucí

vyděsil by věru i samotnou smrt,

tak byl prostupující a všepohlcující,

nepohyboval se pravda příliš rychle,

avšak při každém dalším kroku

strach přikrmoval hrůzu a naopak

hrůza obcovala strachu vstříc,

otisk nesmlouvavého predátora

nutkavě prahnoucího a

hladově toužícího po kořisti,

to byl jediný a pravý význam jeho „žití“,

pro to zrodila se existence

zračící se v každé kapce krve

kolující v žilách zoufalých obětí,

v pracky proměněné ruce

působily na první dojem neohrabaně,

ale síla jejich stisku rovnala se

čelisti útočícího dravce - zabijáka,

ve smrtící dávku neznámého jedu

kouzlem jakýmsi proměnil charisma,

kterým oplýval a co zbraň ničivou užíval,

aby omámil a do smrtelné náruče vlákal

každého nebohého živáčka,

jehož život počal vyprchávat v okamžení,

co k hrdu tesáky skrz vraždící úsměv vyceněné

po žíznivě krvavé obžerství se přiblížily.

sobota 24. října 2020

Milovník

Až smrt usadí se mi na jazyku,

budu myslet na tebe

a na tebe

a na tebe

a na tebe

a na tebe…

středa 21. října 2020

Drátovna

Moje hlavička nebohá podobna je činorodé drátovně,

je plná drátů ze snů, představ, názorů, myšlenek a vizí,

ale ty dráty jsou šíleně zamotané a svázané tak pevně,

že snaha rozplést je bohorovně tyká si s utopickou iluzí.

sobota 17. října 2020

Lambda

Dotkni se všeho

a nehtem neboj se

vykopat zrůdy,

hrdlem polykej

prach bezpráví

VYRVANÝ

z lidské podstaty,

zlost do kávy vmíchej

a pohoduj alespoň trochu,

daruj zorničkám sny,

v soumracích úšklebky spal,

utop je v hlubinách smíchů,

pěsti přes obličej

rozprostři v dlaně,

prsty rozmělni dálky

zkrvavělých bažin

a hloubky vzdechů,

sten kurvy stejně

ve svátost se promění

BOŽE tak snadno.

Hoří skutečné utrpení

opravdu jen chvíli,

či věčností je očerněno?

 

Tělo v zapomnění

protne se V ROZKOŠI,

z moře LOKÁM tvou slast,

za obzorem smutní

NAŠE bezbřehé SOUZNĚNÍ.

úterý 6. října 2020

Dva kopečky vanilkové

Tělo tvé spoutám pevným provazem,

vysvobodím tím duši svíranou,

srdce v symbióze tlouct počnou,

osvíceni ocitneme se za Rubikonem,

siamská dvojčata svatým hříchem pokřtěná,

po hvězdné dráze proletí jako ohnivou obručí,

žvásty mravokárců touha pokradmu si ochočí,

hnacím motorem bude rozkoš nepokořitelná.

čtvrtek 1. října 2020

Špitál, putyka, krchov

Jednou jsem byl ve špitále

za tetkou, co to nedávala s chlastem,

čekal jsem na ni ve společenské místnosti,

stará telebedna „vytuněná“ set-top boxem a odrbaný gauč,

tu se z jednoho pokoje vyřítila starší žena,

šinula si to chodbou pekelnou rychlostí 20 metrů za hodinu,

podíval jsem se ji zpříma do očí,

tolik žalu, stesku, utrpení a nutkavé potřeby

opustit tohle zkurvený místo jsem nikdy předtím neviděl,

bílé zdi, železně postele a smrad desinfekce,

nic lepšího si člověk na sklonku svého života nemůže přát,

patrně by přikývla a poděkovala, kdybych ji nabídl, že ji zbavím žití,

na to jsem ale neměl koule,

navíc by to náš civilizovaný systém kvalifikoval jako obyčejnou vraždu

a mně se do lochu nechtělo ani trochu,

vždyť jsem tu ženskou vlastně ani neznal,

potom po chodbě prošla sestra mýho věku,

prdelatá a v kozách poctivých pět čísel,

v mžiku drapla tu „prchající“ dámu v podpaží se slovy,

„okamžitě běžte do své cimry a do postele,“

vůbec se s ní nesrala a vláčila ji chodbou,

„ale já chci pryč,“ zakřičela ta žena z posledních sil

a z očí se jí vyvalila obrovská dávka slz,

čiré zoufalství podbarvené beznadějí odhalenou až na dřeň,

zbaběle jsem odvrátil zrak, měl jsem svých starostí dost,

stejně jsem neměl páky, jak tý ženský pomoc,

jen jsem v duchu proklínal tenhle prašivej Svět a měl sucho v krku,

takže jsem z nemocnice zamířil rovnou do putyky.

sobota 26. září 2020

Spánková paralýza

Hospoda je vlastně jediná místnost, kde nezívám,

zato tam melu hrozný hovna,

jsem totiž zvyklý pít až do dna,

stejně mi moc lidí nerozumí, tak se tím nezabývám,

 

občas mívám opileckou rýmu, to pak každých 5 sekund kýchám,

ráno mě souží morální kocoviny, sper to čert, hlavně, že nezívám.

pondělí 21. září 2020

Čičoretka

S motýlky v podbřišku dívka svůdná prádlo věší,

úsměv zdobí její rty, aby ne, práce ji zkrátka těší,

různobarevné kolíčky z košíčku na šňůru se stěhují,

žlutý s modrým visí hned vedle sebe, skoro se tulejí,

hbité prstíky a touha jí z očí přímo žhne, myslí na svou lásku,

jen pár minutek uběhne a bělostné ošacení visí na provázku,

tu dveře otevřou se, miláček přišel domů s voňavou kytičkou,

ona do vázy s čerstvou vodou dá ji, ale až s projetou ..........

čtvrtek 17. září 2020

Partnerské zrcadélko, tuze zdobené

Má milovaná lásko, mám vymyšlenou bezvadnou hru,

začneme ji hrát na Nový Rok a skončíme až o Silvestru,

třistapětašedesát dní budeme jenom spolu, já a ty, moje zlato,

ruku v ruce, v práci, doma, venku i kdekoliv jinde, co ty na to?

 

To je ale bezvadný plán, skvělá myšlenka a zajisté i sázka na výhru,

jen jedna otázka vrtá mi hlavou, proč chceš hrát zrovna tuhle hru?

 

Protože si absolutně nevěříme a ve skutečnosti se vlastně ani nemilujeme,

náš vztah je jedna obrovská lež, oba své nehynoucí city pouze kašírujeme.

pondělí 14. září 2020

Poluce na povlečení pramení z mámení

Probouzen šílenými sny

o tajném životě nad vodou,

polospánkem krátím dny,

procitám už jenom náhodou,

myšlenky schovávám do krabičky,

na kterou vyškrábal jsem tvé jméno,

mám plán být bláznem na vždycky,

žít na plno a zapomenout na všechno,

na všechny ty jizvy, rány a rádoby bolístky,

více příležitostí stejně již nedostaneme,

tak kašlat na falešný gesta a koupený kytky,

upřímně mám tě rád, v posteli se sejdeme.

pátek 11. září 2020

Ženský jsou píči (tohle je nadsázka ty zatvrzelá couro)

Rok a čtvrt jsem se staral o umírající mamku,

krmil jsem ji, přebaloval a píchal ji injekce,

pak mě venku jedna ženská pochválila,

jakej jsem šikula, že si umím zapnout bundu,

tak jsem byl na sebe jednou zas hrdej,

jo, s dětskou obrnou je život někdy fakt vtipnej,

hlavně, když si lidi myslej,

že krypl je prostě jen krypl.

sobota 5. září 2020

Protipóly

Kéž bych byl prvním

koho vezmeš do úst

ne jen pro chtíč

ale z hloubky duše

cestou domu

lampy umírají

srdce chřadne

byť neskomírá

paprsky touhy

červánky nahotou prosvítají

vytrhané vlasy

jizvy, rány, dnešky

symbiózy slin

pravdomluvnost zrcadel

chladnost duše vítězí

a s úsměvem uvadá

oči antagonistické

snad budou plakat

stiskni mě do dlaní

v ústech máš stejně

klubko mých slz.

 

Poznámka autora: Psáno ve stavu velmi silné opilosti.

středa 2. září 2020

Nápoják lásky

Má životní láska si bere svého miláčka,

ten její miláček prcá jinačí

a v bordelu je taky jako doma,

to ale má životní láska netuší,

je tedy neskonale šťastná,

a já jsem šťastným, že ona je šťastná,

akorát že ta má štěstěna je tak trochu trpká,

trpká jako nekvalitní vínko,

možná proto radši piju pivko,

pivo a rum.

pátek 28. srpna 2020

Ebrietas simplex

S flaškou rumu

zabíjím mouchy a čas,

ale patrně je to lepší,

než zabít někoho,

bezdůvodně,

prásk.

pondělí 24. srpna 2020

Tobě do pošetky

 Někdy mám pocit,

že rozplynu se touhou,

kéž bych to uměl,

mé myšlenky by pak snad

nepůsobily až tak zvrhle.

 

Proč pokaždé,

Když nutkání mám ti říct,

jak upřímně mám tě rád,

zřím na tvé tváři mužský ejakulát?

 

Denní sny

a realita nocí

v poháru mísí se do drinku,

který kdosi nazval,

„půvab dvojmyšlenek“.

čtvrtek 20. srpna 2020

pátek 14. srpna 2020

Dojetí

Slzy mé kulaťoučké

rytmicky dopadají na tvé nožky

a já, král blažených

polibek za polibkem

stírám z nich veškerou smutku hořkost

zní to zvláštně

vím

těžko to pochopit

já přesto

v tomto prchavém okamžiku

jsem nejšťastnějším mužem na Zemi.

čtvrtek 6. srpna 2020

pátek 31. července 2020

Blešák


Prodám následky dětské obrny,
nemusíš se bát horentní ceny,
prakticky za odvoz vše ti dám,
tři úžasné věcičky já totiž mám,
pajdavou nožičku budeš mít jenom za bůra,
v zážitek promění se procházka i horská túra,
za pětku přihodím ručičku zkroucenou,
tou ohromíš slečinku i ženu provdanou,
třešinkou na dortíku stane se ušišlaný jazýček,
ten dostaneš gratis, ať jsi dokonalý chlapeček.

pondělí 27. července 2020

Letokruhy


Jsem člověk
bludný kámen žití
oživlý kýč
synonymum teroru
zosobněná zkáza
nástroj strachu
mocichtivý klaun pod maskou
oškubaného páva
omyl přírody
prodloužená ruka smrti
zakřivené zrcadlo hanby
prolhaný humanista
samozvaný pán tvorstva
přesto po mě potopa
jsem zrůda, netvor, ničitel
jsem člověk.

pondělí 20. července 2020

Vysněná


V pápěří schoulená
nevědomky schovaná
do snů zachumlaná
v nahotě hýčkaná
okolím netušená
má myšlenka na tebe
tulí se a lísá.

úterý 14. července 2020

Blaho po nožkách

Svírán
okovy pocitů
o nadechnutí prosíš
dřív to bylo tak snadné
letět volně
nechat plynout čas
i vše ostatní
výčitky svědomí
pohltily tvůj mozek
omlouváš se
jemu
ji
sám sobě
náhle již necítíš vinu
na to je Svět příliš krutý
říkáš si a máš možná pravdu
je potřeba jít dál
pachtit se za špetkou štěstí
které už jsi poznal
snad je to jen zlato kočičí
chutná však tak opojně
zas zvoní budík
tak nasadíš úsměv a jdeš
třeba tě někdo opravdu rozesměje.

středa 8. července 2020

Nebojsa (láska - to sladké pokušení)

Opravdová láska podobá se rozbouřenému moři,
voní po slzách štěstí i smutku tekoucích po tváři,
je neutuchající touhou a vyhladovělým chtíčem,
k srdci bolavému na věky nerezavějícím klíčem,
nebojácným nakonec ukáže tu nejkouzelnější cestu životem,
pochybovačné strašpytly občas potrápí bludným kamenem,
láska dokáže rozdávat, ale někdy také hodně bere,
nemusí se však obávat ten, kdo se životem se pere.

sobota 4. července 2020

Radost z radosti

Nebesa jsou plná hvězd,
stačí se jen rozhlédnout,
ale ty se mračíš,
že neumíš je všechny spočítat,
jsi smutný, pláčeš,
tolik krásy všude kolem,
ty ji však odmítáš vidět,
sám sebe trápíš
pro zbytečnosti a malichernosti,
hořekuješ, že není ti pomoci,
přitom je to tak snadné,
usmát se na širý Svět,
i když ti občas někdo ublíží,
raduj se přece, že žiješ
a hvězdy již nepočítej,
ty zkrátka spočítat nelze.

pondělí 29. června 2020

Ty vole Amore!

Šetrně položím ti hlavu na hrudník
chvíli těšit budu se tvým dechem
pak mezi rtíky
stisknu jednu z tvých bradavek
zlehounka na ni fouknu
polibkem ji obejmu
pomaličku a láskyplně
ji začnu sát
a ty mě pohladíš
snad jako bych byl miminko.

čtvrtek 25. června 2020

Otázky a odpovědi

Někdy, když nemohu usnout, ptám se hvězdiček.
"Jak můžete na nebi zářit tak klidně,
když je na Světě tolik zla a nespravedlnosti"?
A hvězdy mi odpovídají polohlasně.
"Nás zkrátka nezajímají lidské malichernosti,
bez člověčí rasy, jo to by byl na Zemi boží klídeček".

úterý 16. června 2020

Rychlé pohyby očí

Zlé časy
místo obrazů
na stěnách
zuby nehty se drží
v pokojích
v obývácích
v panelácích
okny však
do prostorů
vstupuje
svítání zář
hoří.

neděle 7. června 2020

Zofos

Nechápu
a nechci chápat,
nevím
a nechci vědět,
chci jen znát
datum svého úmrtí,
a pak ho z lásky k tobě
zapomenout.

úterý 2. června 2020

Tajemné kroky nahých hédonistů

Z múzy míza už teče
"krev" stříbřitá
očka přivírám
v duší mé svítá
srdce ti dávám
citům nikdo neuteče.

Ledovou tříští, pak rozžhaveným pískem
bosky si šla pro mužné objetí s polibkem.

středa 27. května 2020

Ženám

Prohnilý chrup
a pipka samý chlup
to zaručeně odradí muže od kvalitního výkonu,
tělo sexbomby, i vysoká škola je ti pak k hovnu.

pátek 22. května 2020

Škubánky

Mezi skepsí
a dnem nocí pohlceného dne
na oprátce visí
bezvládné tělo
beznaděje,
ne ještě sebou škube.

pátek 15. května 2020

Opsáno z uší

V letu
do věčna
labuť
odletěla.

Znalí tuší mou pravdu,
že někdy trošku kradu,
nemají však na očích pásky
a vědí, že tak činím z lásky.

Věnováno všem, kdo kdy poznali chodovský emo hardcore.


pátek 8. května 2020

Obviněni

Ztracení, bez viny
koukáme na sebe
v tom našem novém Světě
co plný je bezbřehé beznaděje.

pondělí 4. května 2020

Hranice přežití (na Svět s pláčem jsme přišli)

Nahotou zdobené
děťátko na Svět přišlo, co symbol naděje
toť dějství přirozené
chudoba do jisté míry též nahost evokuje
příliš ostré ostří ale má
to když otec, ani matka hladem zubožená
k jídlu pro dítě nic nemá
ačkoliv planeta potravinami je přeplněná
bylo tomu tak, je a bohužel dál bude
že jednomu přežraností může prasknout břicho
a pro jiného sotva pár zbytků zbyde
jedinec ač řve, nepřehlučí davem vymodlené ticho.

středa 29. dubna 2020

Paf - Fatalism - recenze

Dalo by se klidně říci, že Pavla Konvalinková je muzikantkou mnoha tváří. Vyznavači alternativy ji zajisté znají z působení v kapele Jiříkovo vidění, undergroundové publikum zase z uskupení Memorial, zatímco fanoušci z temnějších vod ji slýchávají coby klávesistku v post stoner rockové smečce Edith. A to zdaleka není úplný výčet jejího hudebního působení. Je tedy znát, že PAFka je holka nebojácná a jen tak něčeho se nezalekne. A tak si začátkem minulého roku založila svůj vlastní, autorský projekt PAF. Jak sama říká, na počátku byla zkrátka a jednoduše potřeba zcela vlastního tvůrčího vyjádření. Dost pádný důvod natočit si své vlastní album, nemyslíte? Co pádný, vlastně ten nejlepší a nejryzejší ze všech důvodů vůbec.

Už při prvním, letmém, po pracovním poslechu mi bylo jasné, že Pavlína odvedla poctivou práci a že do projektu vložila téměř celé své srdce. Dnes jsem si její album "Fatalism" vychutnal poctivě a pěkně nahlas. A že je co poslouchat.

Již první skladba, potemněle melancholická "Tma" mě vtáhla do Světa mě tak milovaného. Devadesátková elektronika v novém kabátku, usmál jsem se. A nechal se unášet těmi libými a podmanivými tóny, které v tichu šeptají vzkazky z duše vypsané. Nádherné samply, progresivní zvuky, úderné tempo se sladkou melancholií na rtech, příjemný rytmus, co objímá a hladí, místy lehce upravený hlas počíná vyprávět příběh jedné ženy, navenek nebojácné, uvnitř přesto křehké a tak snadno zranitelné. Vítejte.

"Provázky dýmů" rozeznívá podmanivá pianko melodie prostoupená, nikoliv však přehlušená hutným beatem, mračna se rozplývají, nesmrtelná lehkost žití a najednou máte pocit, jako byste poslouchali moderní verzi staré lidové písničky, kterou vám maminka zpívala, když jste byli ještě malým capartem. Tady Pavlínce s textem pomohl kolega s kapely Memorial Milan Holeček. Lidovka v elektronické košilce protančí kolem vás jako plachá víla na paloučku a rázem kamsi zmizí. Ach přírodo.

"Proč tady jsem"? Základní otázka a opět hutně nekompromisní beat, kterým coby blesky prolétají různé efekty, tady si s chutí smlsne snad i technař. Vskutku, techno osmdesátých let v plné parádě. V jednoduchosti je síla a primární instinkty vládnou všemu, celému Světu. Myslím na Načevu, ale třeba i na Oceán s Petrem Mukem, nesrovnávám, nepřirovnávám, ale mám je na paměti. Ladnost chladného beatu dodává chuť žít. Minulost, přítomnost, budoucnost, vize věcí prožitých a sny o časech následujících. Není třeba přemýšlet, jen se ptát a vědět komu odpovídat.

Stojím na mostě, s "Pafkulinou", na mostě, co zdánlivě vede odnikud nikam, přesto není důvod k panice a strachu. Mám chuť tančit, i když se pravda cítím lehce nemotorně. Člověk nemotorný uzmul Světu ladnost a kouzlo bezelstnosti. Smutek radostí ovoněn, veselost zármutkem uchlácholená. Vendeta coby příslib příštích dnů?

Nejtěžší je "Smíření" se s vlastním já, sebe samého těžko se zbavíš, i modří nebeskou, mraky neposkvrněnou, prolétají blesky, až hromy se rozléhají do širokého okolí. Vůně fatality klíčem rezavým odemyká a zamyká vše živé i neživé. Příběh pokračuje, už není jen o tobě, ve tvých očích zrcadlí se tolik lidských osudů, že je téměř nemožná, aby je za život jedna osoba mohla potkat. Rytmus života s dechem nejsou nikdy u konce, když elektronika je doprovází, nádherné.

A kdo tvrdil, že Svět je pouze jeden? A "Kolik je Světů"? Beaty a příběhy na se navazují, kruh se uzavírá a to pěkně v tempu. Je realita opravdu skutečná, a která skutečnost s realitou tyká si? Kolik je Světů a bran mezi nimi? Smrtí vše nekončí, život rodí se stále dál. Prázdnota nás neobstoupí a nepohltí, bude-li se tvořit. Bude-li se tvořit hudba poctivá a dělaná ze srdce a ne z touhy někomu ji vnutit.

Troufám si tvrdit, že "Fatalism" Pafky Konvalinkové je ryzí, osobnostní výpovědí, snad i pohledem do zrcadla. Je z něj cítit temná melancholie s úsměvem na líčkách. Pozvánka na cestu, kterou si Pavlína prošla, není třeba jít v jejích šlépějích, je ale krásné a příjemné se rozhlédnout, poslechnout její názory, vyslechnout její pocity, snažit se ji pochopit, respektovat ji, pokynout na důkaz uznání. Uznání, který si za tenhle počin plně zaslouží. Nabídla nám totiž možnost nahlédnout do jejího niterného já, do jejího srdce a její duše. A toho je třeba si vážit, protože úcta jeden k druhému se s lidské podstaty dost rychle vytrácí, bohužel.

Nutno ještě zmínit, že o pořízení nahrávky s drobnou asistencí se postaral Hrom z kapely "Five Seconds to Leave" a obal má na svědomí Pavlínčin kolega z "Edith" Mig.


neděle 26. dubna 2020

Tesknohled

Ze dna údivu,
jen krapítek
opravdu jen krapítek
no nelžu vám, opravdu jen krapítek
čehosi nabral jsem do dlaně,
ale můj ty smutku, ten krapítek
ten vzácný čehosi krapítek
ten převzácný krapítek
protekl mi v mžiku
mezi neohrabanými prsty
a mně je teď
teskno.

úterý 21. dubna 2020

Procitnutí

Nepohrdej stíny, skrýš hledej v nich spíš,
tančit nech však všechna světélka hravá,
co v hlubinách temnot chouliti se uvidíš,
doufej, že v jejich třpytu naděje se ukrývá.

čtvrtek 16. dubna 2020

Modravou oblohou za duhou

Můry ševelem proletí tmou,
peruťky andělské utichnou,
světlo žití dech osudu zhasne,
vosku slzička po svíčce skane,
uhynulému tam na hrobečku,
tesklivě bude milé v srdéčku.

sobota 11. dubna 2020

Boží muka

I tu naději ustavičně vysvlékám do naha,
tuším snad něhu příštích dnů,
ptáčci skrz mraky vstříc soumraku letí,
v rozkoši hledám marně podobu Boha,
krutou odplatou je daň ze snů,
andělé na Zemi křídla pokaždé neztratí,
možná zraky sebestředností zakalené mám,
a uši také slyší jen to, co sami chtějí,
přesto každičký den tajně plakat se učím,
to když nevinnost kadeří ze stromů posbírám,
rty nebojácně však štěstím se chvějí,
rosou nebeskou ve spánku prsty si zmáčím.

čtvrtek 9. dubna 2020

Velký rozhovor s blogery II - Otázka číslo 10

A máme tady desátou, tudíž poslední otázku userčina Velkého rozhovoru s blogery, které ještě jednou moc děkuji za možnost zúčastnit se tohoto projektu. Snad vás její dotazy a naše odpovědi alespoň trochu zaujali.

úterý 7. dubna 2020

Důlky z korálků a jiné vzpomínky

Úsměv zářící
smutek v duši zakrývá
dětská tvář
jako univerzální klíč
všechny zámky odemyká
stařecky znavená
přesto tak hebce jemná
nefalešně čistá
tlukot srdce neslábne
a bušit nikdy nepřestane
svit pouličních lamp
odráží sny nocí probdělých
za světlem tma je schovaná
brána tajů a temnoty se otevírá
ohněm vodu protíná
pokyn shůry, pohled, dech
dotekem prostoupené žití
v dar nebes kdosi proměnil.

pátek 27. března 2020

Na půdě jsou dveře zavřené

Půjč mi své rudolící rtíky
neboj, vrátím ti je, sladce zlíbané
polibky pokryji tvé prstíky
od palečků k malíčkům spočítané

plaše usmívat se budeš u ručiček
každý z nich dostane něžnou pusinku
více šimrat bude tě to u nožiček
vím, jak moc lechtivá tam jsi miláčku

hubička voňavá letí už tvým vláskům vstříc
a věř mi lásko, že těch hubiček budou tisíce
šíje tvá obdrží jich miliony a snad ještě víc
až na půdě v noci se sejdeme za svitu Měsíce.


S láskou a něhou, upřímně věnováno Nicole

neděle 22. března 2020

Velký rozhovor s blogery II - Otázka číslo 9

Předposlední otázka userčina Velkého rozhovoru s blogery nese jméno Andreje Babiše. Já ještě pro jistotu připomínám, že celé interview vzniklo před více, než dvěma roky a jak vidno, názor na soudruha Bureše jsme tenkrát měli zhruba všichni stejný. Nevím, jak ostatní, ale já mám i dnes stejné mínění jako tenkrát.

sobota 21. března 2020

Memoid

Když jsem se probudil,
ležela vedle mě,
ta neutuchající touha,
měla božsky vláčná ústa,
níž tušil jsem zbrocený klín,
nedokázal jsem se ovládnout
a téměř bez váhání jsem to udělal,
žádnou bolest ani lítost jsem nepocítil.


Vím, že by to v této době chtělo něco veselejšího, ale zatím nemohu sloužit, veškeré mé múzy jsou patrně také v karanténě, takže zatím zveřejňuji jen tuhle truchlivou, napsanou ještě před koronou. Je hodně smutná, když ji pochopíte, ale nebojte, přes veškerou skepsi si myslím, že brzy bude zase dobře. Držte se, všichni.

úterý 17. března 2020

PF 1989

S naivní představou,
že píší knihu novou
počali písmeny řádky plnit,
ve věty významné je měnit,
příběh hrdosti, demokracie a svobody, to byl vysněný cíl,
novinku však nahradil demokraturou páchnoucí druhý díl.

sobota 14. března 2020

Černava

Na zádech snad kříž mám
a v očích stesk děvky,
plazím se po kolenou,
emoce z půllitrů chlastám,
pocity namátkou sesbírám
jako zbytky u popelnic,
zkvašený prototyp lásky
v opojném oparu
voní i páchne najednou,
něha izolační pásky
lepí celý můj snový Svět,
city k tobě,
city k sobě,
city, to je velkoměsto,
nebo pára nad hrncem,
co se nikdy nerozplyne,
poškrábané srdce
sklem velkolepě vyříznuté
odpadní rourou odtéká
a nějakou starou zeď zdobí
nepochopené desatero,
nenávistně zvracím.

pondělí 9. března 2020

Kortikofobie (málem jsem se oženil)

Do papírové krabice s nápisem
"nepoužité léky"
veškeré své city vložil jsem
a nesu je k likvidaci do lékárny,
nebyl o ně valný zájem.

čtvrtek 5. března 2020

Rituál

Vzdej se těla svého
pošli ho smrti vstříc
duši svou
marasmem ztrápenou
pozdvihni výš.

pondělí 2. března 2020

Lítačky

Kdesi, kdosi, sám
pro bolest v srdci umírá
trpkost samoty ho užírá
zato já si tady, za mořem
mučen stejným pocitem
první ligu chlastám.

pátek 28. února 2020

Leporelo

Povrchní společnost učí nenávidět jeden druhého,
povrchní společnost učí tě nenávidět sebe samého,
povrchní společnost učí tě nenávidět ty, kteří tě milují,
povrchní společnost učí tě milovat ty, kteří tě nemilují,
povrchní společnost učí tě milovat ty, kteří tě nenávidí,
povrchní společnost tvoří povrchní lidé, co krásu nevidí.

čtvrtek 27. února 2020

pondělí 24. února 2020

Manželata před tribunálem

Ženuška má roztomilá do široká rozevřela svou čurinu
a s líčky studem zarudlými pak do úst pustila mi urinu,
ona omilostněna byla za to,
já dostal doživotí a natvrdo,
plus syfla zdarma,
asi špatná karma.

čtvrtek 20. února 2020

Velký rozhovor s blogery II - Otázka číslo 7

Sedmou otázku Velkého rozhovoru s blogery sestaveným userkou doprovází odpuštění. Odpustit? Na to není nikdy pozdě, ale na druhou stranu, jsou věci, které by se odpouštět neměly. Co si o tom myslíte vy?

středa 19. února 2020

Špagát

Možná stačilo opravdu málo, aby přežil,
snad chtělo to jen pár magických slůvek,
i dvě slova patrně zvrátila by smutný konec.
"Miluji tě."

pátek 14. února 2020

Prstem do skla

Kdo jednou ochutná chtíč mladé ženy, ten stává se nesmrtelným. Nahé dívčí tělo a jeho slastný nektárek, to lektvarem je věčného žití. "Od ní na věčnost," křičí Nick a v slzách blyští se mu vzpomínky na syna Arthura, patnáctiletého hocha, který poblíž Brightonu nalezl konec své nevinnosti. Osud nedopřál mu více radosti alespoň ne zde, na Zemi. Jeho rodiče trpce spílají k nebesům a dodnes ptají se, zda to bylo nutné. Přesto Nick píše a skládá dál. Upřímně, když jsem se dozvěděl tu smutnou zprávu, na malý okamžik jsem očekával ohlášení konce jeho kariéry, ale Nick je z podobného těsta jako třeba David, nebojí se ran osudu a bere je jako výzvy. Co tě nezabije, to tě posílí. Nač láteřit, že tu a tam něco nejde, nebo se pár dní, týdnů, měsíců, či let nedaří. Takový zkrátka život je, smutnost žití je tak přirozená, proč hned propadat panice a chmurám? Každému něco, nebo někdo chybí. Já pláči každý den, abych se z toho nezbláznil. Mám na co vzpomínat, přesto nežiji jen pro vzpomínky, hledím vstříc budoucnosti. Jen jedné věci lituji. A nechápu. Kde se v lidech rodí tolik povrchnosti? Proč se nesnažíme jeden druhého více poznat? Proč nám stále stačí levná gesta a umělá pozlátka? Jasně, snad za to můžou instinkty, nebo máme pocit, že čas běží tak rychle a bojíme se, že hledáním ztratíme šanci nalézt to pravé. Ale není to zrovna naopak? Asi ne, když stejně jako já uvažuje tak málo lidí. A možná se pletou, podobně jako já. Kdo ví? Vypadala jako svatý obrázek, když oddychovala, po té, co prožila mnohonásobný orgasmus. Usmál jsem se a řekl si. "Vypadá jak ženská podoba Ježíše, jen není ukřižovaná." Zdálo se mi to, nebo jsem to skutečně prožil? Štípl jsem se a sen to nebyl. A bylo mi tak krásně. Vonělo to, omamně to vonělo. Byl to duchovní prožitek, nádherný, krystalicky čistý duchovní prožitek. Od ní na věčnost.



Nenávist s nevinností se mísí
na spáleništích hříšných duší,
kdo je viníkem všichni už tuší,
hniloba člověčí prostorem čpí,
torza lidskosti vypadají, že spí,
spánek však proměnil se v nežití,
smyčka provazu skýtá různá užití,
podstata humanity na ní teď visí.

čtvrtek 13. února 2020

úterý 11. února 2020

Hýčkej si sny v kapičkách

Ztratil jsem pro tebe hlavu i srdéčko,
věnovat ti je proto nemohu děvenko,
nepropadej ale chmurám, ani panice lásko moje,
lačnými rtíky zkus ochutnat odhodlání mého pyje.

Vidíš?
Rozechvěním už stékají mi po tvářích slzičky,
ukryl jsem do nich sílu touhy, rozkoše i lásky.

pátek 7. února 2020

Pohled dolů

Příliš daleko od slov,
k činům téměř na dosah,
blízko, blizoučko,
přesto pořád tak nějak
sám sebou pohlcen,
Světem unaven,
lidmi často nepochopen,
bič střídá něžnost pohlazení,
i ten nebolestný strach
často zdá se být snově utopickým,
čajíčky, kávičky, občas pivo s rumem,
jen hudba, ta dobrá, tepe jistotou,
je jí nepřeberné množství,
příběhy z filmů, nových i starších,
do kterých se můžeš ponořit, vžít,
srdce jihne v dychtivém očekávání,
když hltáš je celým svým nitrem,
zakázaná slova honí se ti hlavou,
osudy z knih, co kdosi kdysi napsal,
stránky obracíš, leč oči se klíží,
to smrt se nemilosrdně blíží.

A jede se dámy a pánové, jízda jako na horské dráže, kolotoče točí se dál, aneb jak praví klasici literárního chlíváctví, tedy má maličkost + sám veliký a veleslavný odpaňovač Stuprum "nač láteřit, že holčička je v tom, když ji teprve mlsným jazýčkem dírku laskáme?" Blog.cz možná někdy skončí a třeba to nebude dlouho trvat, ale zatím funguje, i když momentálně spíše v nouzovém režimu. Leč, věnoval jsem mu 6 let svého žití a nemám důvod ho opouštět, dokud se zcela nepotopí. Akimek bude na palubě až do úplného skonání, ne jako kapitán, spíše jako tiše zadumaný chlípník, co morbidně oplzlé verše škrábe do skalnatých masivů v modravých dálkách tušených, to aby alespoň na pár okamžiků dal odpočinout svému údu, jsa posedlý ženskou krásou, kterou chtě, nechtě chronickou potřebou onanovat léčí. Jsem zde a snad stále budu, jelikož si vážím vaší přízně. Buďte tu se mnou, nelamte rukami, nelamentujte a neláteřte, že vše není na 100% dokonalé. Život nám nebyl darován bez chyb a neduhů, tak to nebylo plánováno, žití je a musí být plné bolestí, nicméně, proč se tomu poddávat a chmurami prznit úsměv svůj? Dokud dýcháme, žijeme a to je to podstatné a důležité, neopomínejme prosím tento fakt a radujme se s maličkosti a dělejme si dobře v každém směru, ducha i tělo živme rozkoší, však je jí kolem plno, jen se stačí rozhlédnout. Zkusme jednu věc a to otevřít stavidla své touhy. Holky a kluci, dopřejme si dnes večer krásný orgasmus, když ne s někým milovaným, tak alespoň sami, udělejme si krásně, vždyť na tom není nic nemorálního. A když ne dnes večer, tak někdy jindy. A Svět zas bude o něco krásnější. Myslím na vás.

čtvrtek 6. února 2020

Konec blog.cz?

Tak blog.cz prý končí! Hmm, celkem šok, dal jsem si s ním za ty roky docela dost práce, ale my s tím těžko něco uděláme, že? Kdo má zájem i nadále sledovat mou tvorbu, jsem na facebooku stačí zadat FB adresu + akas.akim, případně mě můžete kontaktovat na emailové adrese akas@seznam.cz. Časem se uvidí, třeba si někde založím nový blog. Za zájem moc děkuji, budu se těšit. A berte to s nadhledem, nějak bylo, nějak bude. Mějte se krásně. Jo a každopádně vám všem musím srdečně poděkovat za veškeré vaše dosavadní reakce, komentáře a další komunikaci. Bylo by s vámi moc hezky. Děkuji.

středa 5. února 2020

Velký rozhovor s blogery II - Otázka číslo 5

Pátý dotaz Velkého rozhovoru s blogery vedený userkou se týká prvnních erotických zkušeností. Pro úplnost opět uvádím i svou první, tedy původní verzi odpovědi.


5) V jakém věku ses poprvé zamiloval/a (ne dětské lásky) a kdy jsi poprvé okusil/a sex?

Tak klasika, první lásky přišly pochopitelně v pubertě a pak na střední škole. Jenže já jsem byl v té době hrozný ňouma a tragéd. 2 roky mi trvalo, než jsem byl schopen vyznat lásku své spolužačce, která mě vzápětí hned odpálkovala s tím, že mě nechce. Tenkrát po mě ženy a dívky vůbec netoužily, jelikož jsem jim popravdě neměl vůbec co nabídnout. Nezkušené, romantické a zasněné nemehlo, navíc kluk s hendikepem. Jo kdybych si už tenkrát byl vědom svého spisovatelského daru, vypadalo by to možná trochu jinak. Byl jsem přátelský a společenský, takže jsem měl docela dost kamarádek, ale lásku ani jednu. Sexuální touhy jsem tenkrát léčil pornem a onanií, sklíčenou duši alkoholem a marihuanou. První sex přišel až o několik let později. Ale já jsem se vlastně asi ještě pořádně nikdy nezamiloval, jelikož jsem dosud nepotkal tu pravou.