středa 21. října 2020

Drátovna

Moje hlavička nebohá podobna je činorodé drátovně,

je plná drátů ze snů, představ, názorů, myšlenek a vizí,

ale ty dráty jsou šíleně zamotané a svázané tak pevně,

že snaha rozplést je bohorovně tyká si s utopickou iluzí.

sobota 17. října 2020

Lambda

Dotkni se všeho

a nehtem neboj se

vykopat zrůdy,

hrdlem polykej

prach bezpráví

VYRVANÝ

z lidské podstaty,

zlost do kávy vmíchej

a pohoduj alespoň trochu,

daruj zorničkám sny,

v soumracích úšklebky spal,

utop je v hlubinách smíchů,

pěsti přes obličej

rozprostři v dlaně,

prsty rozmělni dálky

zkrvavělých bažin

a hloubky vzdechů,

sten kurvy stejně

ve svátost se promění

BOŽE tak snadno.

Hoří skutečné utrpení

opravdu jen chvíli,

či věčností je očerněno?

 

Tělo v zapomnění

protne se V ROZKOŠI,

z moře LOKÁM tvou slast,

za obzorem smutní

NAŠE bezbřehé SOUZNĚNÍ.

úterý 6. října 2020

Dva kopečky vanilkové

Tělo tvé spoutám pevným provazem,

vysvobodím tím duši svíranou,

srdce v symbióze tlouct počnou,

osvíceni ocitneme se za Rubikonem,

siamská dvojčata svatým hříchem pokřtěná,

po hvězdné dráze proletí jako ohnivou obručí,

žvásty mravokárců touha pokradmu si ochočí,

hnacím motorem bude rozkoš nepokořitelná.

čtvrtek 1. října 2020

Špitál, putyka, krchov

Jednou jsem byl ve špitále

za tetkou, co to nedávala s chlastem,

čekal jsem na ni ve společenské místnosti,

stará telebedna „vytuněná“ set-top boxem a odrbaný gauč,

tu se z jednoho pokoje vyřítila starší žena,

šinula si to chodbou pekelnou rychlostí 20 metrů za hodinu,

podíval jsem se ji zpříma do očí,

tolik žalu, stesku, utrpení a nutkavé potřeby

opustit tohle zkurvený místo jsem nikdy předtím neviděl,

bílé zdi, železně postele a smrad desinfekce,

nic lepšího si člověk na sklonku svého života nemůže přát,

patrně by přikývla a poděkovala, kdybych ji nabídl, že ji zbavím žití,

na to jsem ale neměl koule,

navíc by to náš civilizovaný systém kvalifikoval jako obyčejnou vraždu

a mně se do lochu nechtělo ani trochu,

vždyť jsem tu ženskou vlastně ani neznal,

potom po chodbě prošla sestra mýho věku,

prdelatá a v kozách poctivých pět čísel,

v mžiku drapla tu „prchající“ dámu v podpaží se slovy,

„okamžitě běžte do své cimry a do postele,“

vůbec se s ní nesrala a vláčila ji chodbou,

„ale já chci pryč,“ zakřičela ta žena z posledních sil

a z očí se jí vyvalila obrovská dávka slz,

čiré zoufalství podbarvené beznadějí odhalenou až na dřeň,

zbaběle jsem odvrátil zrak, měl jsem svých starostí dost,

stejně jsem neměl páky, jak tý ženský pomoc,

jen jsem v duchu proklínal tenhle prašivej Svět a měl sucho v krku,

takže jsem z nemocnice zamířil rovnou do putyky.

sobota 26. září 2020

Spánková paralýza

Hospoda je vlastně jediná místnost, kde nezívám,

zato tam melu hrozný hovna,

jsem totiž zvyklý pít až do dna,

stejně mi moc lidí nerozumí, tak se tím nezabývám,

 

občas mívám opileckou rýmu, to pak každých 5 sekund kýchám,

ráno mě souží morální kocoviny, sper to čert, hlavně, že nezívám.

pondělí 21. září 2020

Čičoretka

S motýlky v podbřišku dívka svůdná prádlo věší,

úsměv zdobí její rty, aby ne, práce ji zkrátka těší,

různobarevné kolíčky z košíčku na šňůru se stěhují,

žlutý s modrým visí hned vedle sebe, skoro se tulejí,

hbité prstíky a touha jí z očí přímo žhne, myslí na svou lásku,

jen pár minutek uběhne a bělostné ošacení visí na provázku,

tu dveře otevřou se, miláček přišel domů s voňavou kytičkou,

ona do vázy s čerstvou vodou dá ji, ale až s projetou ..........

čtvrtek 17. září 2020

Partnerské zrcadélko, tuze zdobené

Má milovaná lásko, mám vymyšlenou bezvadnou hru,

začneme ji hrát na Nový Rok a skončíme až o Silvestru,

třistapětašedesát dní budeme jenom spolu, já a ty, moje zlato,

ruku v ruce, v práci, doma, venku i kdekoliv jinde, co ty na to?

 

To je ale bezvadný plán, skvělá myšlenka a zajisté i sázka na výhru,

jen jedna otázka vrtá mi hlavou, proč chceš hrát zrovna tuhle hru?

 

Protože si absolutně nevěříme a ve skutečnosti se vlastně ani nemilujeme,

náš vztah je jedna obrovská lež, oba své nehynoucí city pouze kašírujeme.

pondělí 14. září 2020

Poluce na povlečení pramení z mámení

Probouzen šílenými sny

o tajném životě nad vodou,

polospánkem krátím dny,

procitám už jenom náhodou,

myšlenky schovávám do krabičky,

na kterou vyškrábal jsem tvé jméno,

mám plán být bláznem na vždycky,

žít na plno a zapomenout na všechno,

na všechny ty jizvy, rány a rádoby bolístky,

více příležitostí stejně již nedostaneme,

tak kašlat na falešný gesta a koupený kytky,

upřímně mám tě rád, v posteli se sejdeme.

pátek 11. září 2020

Ženský jsou píči (tohle je nadsázka ty zatvrzelá couro)

Rok a čtvrt jsem se staral o umírající mamku,

krmil jsem ji, přebaloval a píchal ji injekce,

pak mě venku jedna ženská pochválila,

jakej jsem šikula, že si umím zapnout bundu,

tak jsem byl na sebe jednou zas hrdej,

jo, s dětskou obrnou je život někdy fakt vtipnej,

hlavně, když si lidi myslej,

že krypl je prostě jen krypl.

sobota 5. září 2020

Protipóly

Kéž bych byl prvním

koho vezmeš do úst

ne jen pro chtíč

ale z hloubky duše

cestou domu

lampy umírají

srdce chřadne

byť neskomírá

paprsky touhy

červánky nahotou prosvítají

vytrhané vlasy

jizvy, rány, dnešky

symbiózy slin

pravdomluvnost zrcadel

chladnost duše vítězí

a s úsměvem uvadá

oči antagonistické

snad budou plakat

stiskni mě do dlaní

v ústech máš stejně

klubko mých slz.

 

Poznámka autora: Psáno ve stavu velmi silné opilosti.

středa 2. září 2020

Nápoják lásky

Má životní láska si bere svého miláčka,

ten její miláček prcá jinačí

a v bordelu je taky jako doma,

to ale má životní láska netuší,

je tedy neskonale šťastná,

a já jsem šťastným, že ona je šťastná,

akorát že ta má štěstěna je tak trochu trpká,

trpká jako nekvalitní vínko,

možná proto radši piju pivko,

pivo a rum.

pátek 28. srpna 2020

Ebrietas simplex

S flaškou rumu

zabíjím mouchy a čas,

ale patrně je to lepší,

než zabít někoho,

bezdůvodně,

prásk.

pondělí 24. srpna 2020

Tobě do pošetky

 Někdy mám pocit,

že rozplynu se touhou,

kéž bych to uměl,

mé myšlenky by pak snad

nepůsobily až tak zvrhle.

 

Proč pokaždé,

Když nutkání mám ti říct,

jak upřímně mám tě rád,

zřím na tvé tváři mužský ejakulát?

 

Denní sny

a realita nocí

v poháru mísí se do drinku,

který kdosi nazval,

„půvab dvojmyšlenek“.

čtvrtek 20. srpna 2020

pátek 14. srpna 2020

Dojetí

Slzy mé kulaťoučké

rytmicky dopadají na tvé nožky

a já, král blažených

polibek za polibkem

stírám z nich veškerou smutku hořkost

zní to zvláštně

vím

těžko to pochopit

já přesto

v tomto prchavém okamžiku

jsem nejšťastnějším mužem na Zemi.

čtvrtek 6. srpna 2020

pátek 31. července 2020

Blešák


Prodám následky dětské obrny,
nemusíš se bát horentní ceny,
prakticky za odvoz vše ti dám,
tři úžasné věcičky já totiž mám,
pajdavou nožičku budeš mít jenom za bůra,
v zážitek promění se procházka i horská túra,
za pětku přihodím ručičku zkroucenou,
tou ohromíš slečinku i ženu provdanou,
třešinkou na dortíku stane se ušišlaný jazýček,
ten dostaneš gratis, ať jsi dokonalý chlapeček.

pondělí 27. července 2020

Letokruhy


Jsem člověk
bludný kámen žití
oživlý kýč
synonymum teroru
zosobněná zkáza
nástroj strachu
mocichtivý klaun pod maskou
oškubaného páva
omyl přírody
prodloužená ruka smrti
zakřivené zrcadlo hanby
prolhaný humanista
samozvaný pán tvorstva
přesto po mě potopa
jsem zrůda, netvor, ničitel
jsem člověk.

pondělí 20. července 2020

Vysněná


V pápěří schoulená
nevědomky schovaná
do snů zachumlaná
v nahotě hýčkaná
okolím netušená
má myšlenka na tebe
tulí se a lísá.

úterý 14. července 2020

Blaho po nožkách

Svírán
okovy pocitů
o nadechnutí prosíš
dřív to bylo tak snadné
letět volně
nechat plynout čas
i vše ostatní
výčitky svědomí
pohltily tvůj mozek
omlouváš se
jemu
ji
sám sobě
náhle již necítíš vinu
na to je Svět příliš krutý
říkáš si a máš možná pravdu
je potřeba jít dál
pachtit se za špetkou štěstí
které už jsi poznal
snad je to jen zlato kočičí
chutná však tak opojně
zas zvoní budík
tak nasadíš úsměv a jdeš
třeba tě někdo opravdu rozesměje.

středa 8. července 2020

Nebojsa (láska - to sladké pokušení)

Opravdová láska podobá se rozbouřenému moři,
voní po slzách štěstí i smutku tekoucích po tváři,
je neutuchající touhou a vyhladovělým chtíčem,
k srdci bolavému na věky nerezavějícím klíčem,
nebojácným nakonec ukáže tu nejkouzelnější cestu životem,
pochybovačné strašpytly občas potrápí bludným kamenem,
láska dokáže rozdávat, ale někdy také hodně bere,
nemusí se však obávat ten, kdo se životem se pere.

sobota 4. července 2020

Radost z radosti

Nebesa jsou plná hvězd,
stačí se jen rozhlédnout,
ale ty se mračíš,
že neumíš je všechny spočítat,
jsi smutný, pláčeš,
tolik krásy všude kolem,
ty ji však odmítáš vidět,
sám sebe trápíš
pro zbytečnosti a malichernosti,
hořekuješ, že není ti pomoci,
přitom je to tak snadné,
usmát se na širý Svět,
i když ti občas někdo ublíží,
raduj se přece, že žiješ
a hvězdy již nepočítej,
ty zkrátka spočítat nelze.

pondělí 29. června 2020

Ty vole Amore!

Šetrně položím ti hlavu na hrudník
chvíli těšit budu se tvým dechem
pak mezi rtíky
stisknu jednu z tvých bradavek
zlehounka na ni fouknu
polibkem ji obejmu
pomaličku a láskyplně
ji začnu sát
a ty mě pohladíš
snad jako bych byl miminko.

čtvrtek 25. června 2020

Otázky a odpovědi

Někdy, když nemohu usnout, ptám se hvězdiček.
"Jak můžete na nebi zářit tak klidně,
když je na Světě tolik zla a nespravedlnosti"?
A hvězdy mi odpovídají polohlasně.
"Nás zkrátka nezajímají lidské malichernosti,
bez člověčí rasy, jo to by byl na Zemi boží klídeček".

úterý 16. června 2020

Rychlé pohyby očí

Zlé časy
místo obrazů
na stěnách
zuby nehty se drží
v pokojích
v obývácích
v panelácích
okny však
do prostorů
vstupuje
svítání zář
hoří.

neděle 7. června 2020

Zofos

Nechápu
a nechci chápat,
nevím
a nechci vědět,
chci jen znát
datum svého úmrtí,
a pak ho z lásky k tobě
zapomenout.

úterý 2. června 2020

Tajemné kroky nahých hédonistů

Z múzy míza už teče
"krev" stříbřitá
očka přivírám
v duší mé svítá
srdce ti dávám
citům nikdo neuteče.

Ledovou tříští, pak rozžhaveným pískem
bosky si šla pro mužné objetí s polibkem.

středa 27. května 2020

Ženám

Prohnilý chrup
a pipka samý chlup
to zaručeně odradí muže od kvalitního výkonu,
tělo sexbomby, i vysoká škola je ti pak k hovnu.

pátek 22. května 2020

Škubánky

Mezi skepsí
a dnem nocí pohlceného dne
na oprátce visí
bezvládné tělo
beznaděje,
ne ještě sebou škube.

pátek 15. května 2020

Opsáno z uší

V letu
do věčna
labuť
odletěla.

Znalí tuší mou pravdu,
že někdy trošku kradu,
nemají však na očích pásky
a vědí, že tak činím z lásky.

Věnováno všem, kdo kdy poznali chodovský emo hardcore.


pátek 8. května 2020

Obviněni

Ztracení, bez viny
koukáme na sebe
v tom našem novém Světě
co plný je bezbřehé beznaděje.

pondělí 4. května 2020

Hranice přežití (na Svět s pláčem jsme přišli)

Nahotou zdobené
děťátko na Svět přišlo, co symbol naděje
toť dějství přirozené
chudoba do jisté míry též nahost evokuje
příliš ostré ostří ale má
to když otec, ani matka hladem zubožená
k jídlu pro dítě nic nemá
ačkoliv planeta potravinami je přeplněná
bylo tomu tak, je a bohužel dál bude
že jednomu přežraností může prasknout břicho
a pro jiného sotva pár zbytků zbyde
jedinec ač řve, nepřehlučí davem vymodlené ticho.

středa 29. dubna 2020

Paf - Fatalism - recenze

Dalo by se klidně říci, že Pavla Konvalinková je muzikantkou mnoha tváří. Vyznavači alternativy ji zajisté znají z působení v kapele Jiříkovo vidění, undergroundové publikum zase z uskupení Memorial, zatímco fanoušci z temnějších vod ji slýchávají coby klávesistku v post stoner rockové smečce Edith. A to zdaleka není úplný výčet jejího hudebního působení. Je tedy znát, že PAFka je holka nebojácná a jen tak něčeho se nezalekne. A tak si začátkem minulého roku založila svůj vlastní, autorský projekt PAF. Jak sama říká, na počátku byla zkrátka a jednoduše potřeba zcela vlastního tvůrčího vyjádření. Dost pádný důvod natočit si své vlastní album, nemyslíte? Co pádný, vlastně ten nejlepší a nejryzejší ze všech důvodů vůbec.

Už při prvním, letmém, po pracovním poslechu mi bylo jasné, že Pavlína odvedla poctivou práci a že do projektu vložila téměř celé své srdce. Dnes jsem si její album "Fatalism" vychutnal poctivě a pěkně nahlas. A že je co poslouchat.

Již první skladba, potemněle melancholická "Tma" mě vtáhla do Světa mě tak milovaného. Devadesátková elektronika v novém kabátku, usmál jsem se. A nechal se unášet těmi libými a podmanivými tóny, které v tichu šeptají vzkazky z duše vypsané. Nádherné samply, progresivní zvuky, úderné tempo se sladkou melancholií na rtech, příjemný rytmus, co objímá a hladí, místy lehce upravený hlas počíná vyprávět příběh jedné ženy, navenek nebojácné, uvnitř přesto křehké a tak snadno zranitelné. Vítejte.

"Provázky dýmů" rozeznívá podmanivá pianko melodie prostoupená, nikoliv však přehlušená hutným beatem, mračna se rozplývají, nesmrtelná lehkost žití a najednou máte pocit, jako byste poslouchali moderní verzi staré lidové písničky, kterou vám maminka zpívala, když jste byli ještě malým capartem. Tady Pavlínce s textem pomohl kolega s kapely Memorial Milan Holeček. Lidovka v elektronické košilce protančí kolem vás jako plachá víla na paloučku a rázem kamsi zmizí. Ach přírodo.

"Proč tady jsem"? Základní otázka a opět hutně nekompromisní beat, kterým coby blesky prolétají různé efekty, tady si s chutí smlsne snad i technař. Vskutku, techno osmdesátých let v plné parádě. V jednoduchosti je síla a primární instinkty vládnou všemu, celému Světu. Myslím na Načevu, ale třeba i na Oceán s Petrem Mukem, nesrovnávám, nepřirovnávám, ale mám je na paměti. Ladnost chladného beatu dodává chuť žít. Minulost, přítomnost, budoucnost, vize věcí prožitých a sny o časech následujících. Není třeba přemýšlet, jen se ptát a vědět komu odpovídat.

Stojím na mostě, s "Pafkulinou", na mostě, co zdánlivě vede odnikud nikam, přesto není důvod k panice a strachu. Mám chuť tančit, i když se pravda cítím lehce nemotorně. Člověk nemotorný uzmul Světu ladnost a kouzlo bezelstnosti. Smutek radostí ovoněn, veselost zármutkem uchlácholená. Vendeta coby příslib příštích dnů?

Nejtěžší je "Smíření" se s vlastním já, sebe samého těžko se zbavíš, i modří nebeskou, mraky neposkvrněnou, prolétají blesky, až hromy se rozléhají do širokého okolí. Vůně fatality klíčem rezavým odemyká a zamyká vše živé i neživé. Příběh pokračuje, už není jen o tobě, ve tvých očích zrcadlí se tolik lidských osudů, že je téměř nemožná, aby je za život jedna osoba mohla potkat. Rytmus života s dechem nejsou nikdy u konce, když elektronika je doprovází, nádherné.

A kdo tvrdil, že Svět je pouze jeden? A "Kolik je Světů"? Beaty a příběhy na se navazují, kruh se uzavírá a to pěkně v tempu. Je realita opravdu skutečná, a která skutečnost s realitou tyká si? Kolik je Světů a bran mezi nimi? Smrtí vše nekončí, život rodí se stále dál. Prázdnota nás neobstoupí a nepohltí, bude-li se tvořit. Bude-li se tvořit hudba poctivá a dělaná ze srdce a ne z touhy někomu ji vnutit.

Troufám si tvrdit, že "Fatalism" Pafky Konvalinkové je ryzí, osobnostní výpovědí, snad i pohledem do zrcadla. Je z něj cítit temná melancholie s úsměvem na líčkách. Pozvánka na cestu, kterou si Pavlína prošla, není třeba jít v jejích šlépějích, je ale krásné a příjemné se rozhlédnout, poslechnout její názory, vyslechnout její pocity, snažit se ji pochopit, respektovat ji, pokynout na důkaz uznání. Uznání, který si za tenhle počin plně zaslouží. Nabídla nám totiž možnost nahlédnout do jejího niterného já, do jejího srdce a její duše. A toho je třeba si vážit, protože úcta jeden k druhému se s lidské podstaty dost rychle vytrácí, bohužel.

Nutno ještě zmínit, že o pořízení nahrávky s drobnou asistencí se postaral Hrom z kapely "Five Seconds to Leave" a obal má na svědomí Pavlínčin kolega z "Edith" Mig.


neděle 26. dubna 2020

Tesknohled

Ze dna údivu,
jen krapítek
opravdu jen krapítek
no nelžu vám, opravdu jen krapítek
čehosi nabral jsem do dlaně,
ale můj ty smutku, ten krapítek
ten vzácný čehosi krapítek
ten převzácný krapítek
protekl mi v mžiku
mezi neohrabanými prsty
a mně je teď
teskno.

úterý 21. dubna 2020

Procitnutí

Nepohrdej stíny, skrýš hledej v nich spíš,
tančit nech však všechna světélka hravá,
co v hlubinách temnot chouliti se uvidíš,
doufej, že v jejich třpytu naděje se ukrývá.

čtvrtek 16. dubna 2020

Modravou oblohou za duhou

Můry ševelem proletí tmou,
peruťky andělské utichnou,
světlo žití dech osudu zhasne,
vosku slzička po svíčce skane,
uhynulému tam na hrobečku,
tesklivě bude milé v srdéčku.

sobota 11. dubna 2020

Boží muka

I tu naději ustavičně vysvlékám do naha,
tuším snad něhu příštích dnů,
ptáčci skrz mraky vstříc soumraku letí,
v rozkoši hledám marně podobu Boha,
krutou odplatou je daň ze snů,
andělé na Zemi křídla pokaždé neztratí,
možná zraky sebestředností zakalené mám,
a uši také slyší jen to, co sami chtějí,
přesto každičký den tajně plakat se učím,
to když nevinnost kadeří ze stromů posbírám,
rty nebojácně však štěstím se chvějí,
rosou nebeskou ve spánku prsty si zmáčím.

čtvrtek 9. dubna 2020

Velký rozhovor s blogery II - Otázka číslo 10

A máme tady desátou, tudíž poslední otázku userčina Velkého rozhovoru s blogery, které ještě jednou moc děkuji za možnost zúčastnit se tohoto projektu. Snad vás její dotazy a naše odpovědi alespoň trochu zaujali.

úterý 7. dubna 2020

Důlky z korálků a jiné vzpomínky

Úsměv zářící
smutek v duši zakrývá
dětská tvář
jako univerzální klíč
všechny zámky odemyká
stařecky znavená
přesto tak hebce jemná
nefalešně čistá
tlukot srdce neslábne
a bušit nikdy nepřestane
svit pouličních lamp
odráží sny nocí probdělých
za světlem tma je schovaná
brána tajů a temnoty se otevírá
ohněm vodu protíná
pokyn shůry, pohled, dech
dotekem prostoupené žití
v dar nebes kdosi proměnil.

pátek 27. března 2020

Na půdě jsou dveře zavřené

Půjč mi své rudolící rtíky
neboj, vrátím ti je, sladce zlíbané
polibky pokryji tvé prstíky
od palečků k malíčkům spočítané

plaše usmívat se budeš u ručiček
každý z nich dostane něžnou pusinku
více šimrat bude tě to u nožiček
vím, jak moc lechtivá tam jsi miláčku

hubička voňavá letí už tvým vláskům vstříc
a věř mi lásko, že těch hubiček budou tisíce
šíje tvá obdrží jich miliony a snad ještě víc
až na půdě v noci se sejdeme za svitu Měsíce.


S láskou a něhou, upřímně věnováno Nicole

neděle 22. března 2020

Velký rozhovor s blogery II - Otázka číslo 9

Předposlední otázka userčina Velkého rozhovoru s blogery nese jméno Andreje Babiše. Já ještě pro jistotu připomínám, že celé interview vzniklo před více, než dvěma roky a jak vidno, názor na soudruha Bureše jsme tenkrát měli zhruba všichni stejný. Nevím, jak ostatní, ale já mám i dnes stejné mínění jako tenkrát.

sobota 21. března 2020

Memoid

Když jsem se probudil,
ležela vedle mě,
ta neutuchající touha,
měla božsky vláčná ústa,
níž tušil jsem zbrocený klín,
nedokázal jsem se ovládnout
a téměř bez váhání jsem to udělal,
žádnou bolest ani lítost jsem nepocítil.


Vím, že by to v této době chtělo něco veselejšího, ale zatím nemohu sloužit, veškeré mé múzy jsou patrně také v karanténě, takže zatím zveřejňuji jen tuhle truchlivou, napsanou ještě před koronou. Je hodně smutná, když ji pochopíte, ale nebojte, přes veškerou skepsi si myslím, že brzy bude zase dobře. Držte se, všichni.

úterý 17. března 2020

PF 1989

S naivní představou,
že píší knihu novou
počali písmeny řádky plnit,
ve věty významné je měnit,
příběh hrdosti, demokracie a svobody, to byl vysněný cíl,
novinku však nahradil demokraturou páchnoucí druhý díl.

sobota 14. března 2020

Černava

Na zádech snad kříž mám
a v očích stesk děvky,
plazím se po kolenou,
emoce z půllitrů chlastám,
pocity namátkou sesbírám
jako zbytky u popelnic,
zkvašený prototyp lásky
v opojném oparu
voní i páchne najednou,
něha izolační pásky
lepí celý můj snový Svět,
city k tobě,
city k sobě,
city, to je velkoměsto,
nebo pára nad hrncem,
co se nikdy nerozplyne,
poškrábané srdce
sklem velkolepě vyříznuté
odpadní rourou odtéká
a nějakou starou zeď zdobí
nepochopené desatero,
nenávistně zvracím.

pondělí 9. března 2020

Kortikofobie (málem jsem se oženil)

Do papírové krabice s nápisem
"nepoužité léky"
veškeré své city vložil jsem
a nesu je k likvidaci do lékárny,
nebyl o ně valný zájem.

čtvrtek 5. března 2020

Rituál

Vzdej se těla svého
pošli ho smrti vstříc
duši svou
marasmem ztrápenou
pozdvihni výš.

pondělí 2. března 2020

Lítačky

Kdesi, kdosi, sám
pro bolest v srdci umírá
trpkost samoty ho užírá
zato já si tady, za mořem
mučen stejným pocitem
první ligu chlastám.

pátek 28. února 2020

Leporelo

Povrchní společnost učí nenávidět jeden druhého,
povrchní společnost učí tě nenávidět sebe samého,
povrchní společnost učí tě nenávidět ty, kteří tě milují,
povrchní společnost učí tě milovat ty, kteří tě nemilují,
povrchní společnost učí tě milovat ty, kteří tě nenávidí,
povrchní společnost tvoří povrchní lidé, co krásu nevidí.

čtvrtek 27. února 2020

pondělí 24. února 2020

Manželata před tribunálem

Ženuška má roztomilá do široká rozevřela svou čurinu
a s líčky studem zarudlými pak do úst pustila mi urinu,
ona omilostněna byla za to,
já dostal doživotí a natvrdo,
plus syfla zdarma,
asi špatná karma.

čtvrtek 20. února 2020

Velký rozhovor s blogery II - Otázka číslo 7

Sedmou otázku Velkého rozhovoru s blogery sestaveným userkou doprovází odpuštění. Odpustit? Na to není nikdy pozdě, ale na druhou stranu, jsou věci, které by se odpouštět neměly. Co si o tom myslíte vy?

středa 19. února 2020

Špagát

Možná stačilo opravdu málo, aby přežil,
snad chtělo to jen pár magických slůvek,
i dvě slova patrně zvrátila by smutný konec.
"Miluji tě."

pátek 14. února 2020

Prstem do skla

Kdo jednou ochutná chtíč mladé ženy, ten stává se nesmrtelným. Nahé dívčí tělo a jeho slastný nektárek, to lektvarem je věčného žití. "Od ní na věčnost," křičí Nick a v slzách blyští se mu vzpomínky na syna Arthura, patnáctiletého hocha, který poblíž Brightonu nalezl konec své nevinnosti. Osud nedopřál mu více radosti alespoň ne zde, na Zemi. Jeho rodiče trpce spílají k nebesům a dodnes ptají se, zda to bylo nutné. Přesto Nick píše a skládá dál. Upřímně, když jsem se dozvěděl tu smutnou zprávu, na malý okamžik jsem očekával ohlášení konce jeho kariéry, ale Nick je z podobného těsta jako třeba David, nebojí se ran osudu a bere je jako výzvy. Co tě nezabije, to tě posílí. Nač láteřit, že tu a tam něco nejde, nebo se pár dní, týdnů, měsíců, či let nedaří. Takový zkrátka život je, smutnost žití je tak přirozená, proč hned propadat panice a chmurám? Každému něco, nebo někdo chybí. Já pláči každý den, abych se z toho nezbláznil. Mám na co vzpomínat, přesto nežiji jen pro vzpomínky, hledím vstříc budoucnosti. Jen jedné věci lituji. A nechápu. Kde se v lidech rodí tolik povrchnosti? Proč se nesnažíme jeden druhého více poznat? Proč nám stále stačí levná gesta a umělá pozlátka? Jasně, snad za to můžou instinkty, nebo máme pocit, že čas běží tak rychle a bojíme se, že hledáním ztratíme šanci nalézt to pravé. Ale není to zrovna naopak? Asi ne, když stejně jako já uvažuje tak málo lidí. A možná se pletou, podobně jako já. Kdo ví? Vypadala jako svatý obrázek, když oddychovala, po té, co prožila mnohonásobný orgasmus. Usmál jsem se a řekl si. "Vypadá jak ženská podoba Ježíše, jen není ukřižovaná." Zdálo se mi to, nebo jsem to skutečně prožil? Štípl jsem se a sen to nebyl. A bylo mi tak krásně. Vonělo to, omamně to vonělo. Byl to duchovní prožitek, nádherný, krystalicky čistý duchovní prožitek. Od ní na věčnost.



Nenávist s nevinností se mísí
na spáleništích hříšných duší,
kdo je viníkem všichni už tuší,
hniloba člověčí prostorem čpí,
torza lidskosti vypadají, že spí,
spánek však proměnil se v nežití,
smyčka provazu skýtá různá užití,
podstata humanity na ní teď visí.

čtvrtek 13. února 2020

úterý 11. února 2020

Hýčkej si sny v kapičkách

Ztratil jsem pro tebe hlavu i srdéčko,
věnovat ti je proto nemohu děvenko,
nepropadej ale chmurám, ani panice lásko moje,
lačnými rtíky zkus ochutnat odhodlání mého pyje.

Vidíš?
Rozechvěním už stékají mi po tvářích slzičky,
ukryl jsem do nich sílu touhy, rozkoše i lásky.

pátek 7. února 2020

Pohled dolů

Příliš daleko od slov,
k činům téměř na dosah,
blízko, blizoučko,
přesto pořád tak nějak
sám sebou pohlcen,
Světem unaven,
lidmi často nepochopen,
bič střídá něžnost pohlazení,
i ten nebolestný strach
často zdá se být snově utopickým,
čajíčky, kávičky, občas pivo s rumem,
jen hudba, ta dobrá, tepe jistotou,
je jí nepřeberné množství,
příběhy z filmů, nových i starších,
do kterých se můžeš ponořit, vžít,
srdce jihne v dychtivém očekávání,
když hltáš je celým svým nitrem,
zakázaná slova honí se ti hlavou,
osudy z knih, co kdosi kdysi napsal,
stránky obracíš, leč oči se klíží,
to smrt se nemilosrdně blíží.

A jede se dámy a pánové, jízda jako na horské dráže, kolotoče točí se dál, aneb jak praví klasici literárního chlíváctví, tedy má maličkost + sám veliký a veleslavný odpaňovač Stuprum "nač láteřit, že holčička je v tom, když ji teprve mlsným jazýčkem dírku laskáme?" Blog.cz možná někdy skončí a třeba to nebude dlouho trvat, ale zatím funguje, i když momentálně spíše v nouzovém režimu. Leč, věnoval jsem mu 6 let svého žití a nemám důvod ho opouštět, dokud se zcela nepotopí. Akimek bude na palubě až do úplného skonání, ne jako kapitán, spíše jako tiše zadumaný chlípník, co morbidně oplzlé verše škrábe do skalnatých masivů v modravých dálkách tušených, to aby alespoň na pár okamžiků dal odpočinout svému údu, jsa posedlý ženskou krásou, kterou chtě, nechtě chronickou potřebou onanovat léčí. Jsem zde a snad stále budu, jelikož si vážím vaší přízně. Buďte tu se mnou, nelamte rukami, nelamentujte a neláteřte, že vše není na 100% dokonalé. Život nám nebyl darován bez chyb a neduhů, tak to nebylo plánováno, žití je a musí být plné bolestí, nicméně, proč se tomu poddávat a chmurami prznit úsměv svůj? Dokud dýcháme, žijeme a to je to podstatné a důležité, neopomínejme prosím tento fakt a radujme se s maličkosti a dělejme si dobře v každém směru, ducha i tělo živme rozkoší, však je jí kolem plno, jen se stačí rozhlédnout. Zkusme jednu věc a to otevřít stavidla své touhy. Holky a kluci, dopřejme si dnes večer krásný orgasmus, když ne s někým milovaným, tak alespoň sami, udělejme si krásně, vždyť na tom není nic nemorálního. A když ne dnes večer, tak někdy jindy. A Svět zas bude o něco krásnější. Myslím na vás.

čtvrtek 6. února 2020

Konec blog.cz?

Tak blog.cz prý končí! Hmm, celkem šok, dal jsem si s ním za ty roky docela dost práce, ale my s tím těžko něco uděláme, že? Kdo má zájem i nadále sledovat mou tvorbu, jsem na facebooku stačí zadat FB adresu + akas.akim, případně mě můžete kontaktovat na emailové adrese akas@seznam.cz. Časem se uvidí, třeba si někde založím nový blog. Za zájem moc děkuji, budu se těšit. A berte to s nadhledem, nějak bylo, nějak bude. Mějte se krásně. Jo a každopádně vám všem musím srdečně poděkovat za veškeré vaše dosavadní reakce, komentáře a další komunikaci. Bylo by s vámi moc hezky. Děkuji.

středa 5. února 2020

Velký rozhovor s blogery II - Otázka číslo 5

Pátý dotaz Velkého rozhovoru s blogery vedený userkou se týká prvnních erotických zkušeností. Pro úplnost opět uvádím i svou první, tedy původní verzi odpovědi.


5) V jakém věku ses poprvé zamiloval/a (ne dětské lásky) a kdy jsi poprvé okusil/a sex?

Tak klasika, první lásky přišly pochopitelně v pubertě a pak na střední škole. Jenže já jsem byl v té době hrozný ňouma a tragéd. 2 roky mi trvalo, než jsem byl schopen vyznat lásku své spolužačce, která mě vzápětí hned odpálkovala s tím, že mě nechce. Tenkrát po mě ženy a dívky vůbec netoužily, jelikož jsem jim popravdě neměl vůbec co nabídnout. Nezkušené, romantické a zasněné nemehlo, navíc kluk s hendikepem. Jo kdybych si už tenkrát byl vědom svého spisovatelského daru, vypadalo by to možná trochu jinak. Byl jsem přátelský a společenský, takže jsem měl docela dost kamarádek, ale lásku ani jednu. Sexuální touhy jsem tenkrát léčil pornem a onanií, sklíčenou duši alkoholem a marihuanou. První sex přišel až o několik let později. Ale já jsem se vlastně asi ještě pořádně nikdy nezamiloval, jelikož jsem dosud nepotkal tu pravou.

pátek 31. ledna 2020

Arbitr

Šeptané lži o skutečnosti,
náruč plná stesku,
to mysl mou tíží,
v srdci nádoba poloprázdných snů,
někdy je to málo,
jindy zase dost,
den nocí prochází,
noc dnem prostupuje,
vše vlastně točí se v kruhu,
"opakování matka moudrosti,"
tak pravil kdosi kdysi,
avšak kdo ví, není-li to pustá lež
a zda pravda darem je, či prokletím,
možná máme důvod k nepříčetnosti,
ale přirozenost šílenství také může být způsob,
jak se zcela nepominout, nezbláznit se,
existuje vlastně někdo, kdo by to posoudil?

úterý 28. ledna 2020

Rodina je základ státu

Bičíky, důtky a pevné vařečky
patří do každé správné rodinky.

Nepotrestáš-li svou milovanou,
potrestá milovaná tebe, tak alou.

MrkajícíSmějící seSmějící seSmějící se


pondělí 27. ledna 2020

Akimkovo hudební rok 2019

Je čas se ohlédnout za rokem 2019. Jaký tedy byl? Pro Akimka především hudebním. Pro ty, co mě znají, to není žádné překvapení. Dobrá muzika je pro mě základ, už od dětství, respektive od puberty. To mi zkrátka zůstalo. Kvalitní a dobrá hudba mi dodává pocit bezpečí a já se při poslechů svých oblíbenců cítím jako malý capart, který o životních neštěstích, strastech a útrapách nemá ani ponětí. Lonský rok byl, co se týče koncertů a festivalů opravdu bohatý, jak vidno se seznamu pod článkem. Lukášek si splnil hned několik snů, poslechl si kapelky, které miluje, ale už nějakou dobu je naživo neslyšel a neviděl a také poznal několik nových skvělých hudbobandů.


Na první snový koncert jsem si dojel do ne až tak daleké Plzně. Gotiku poslední dobou poslouchám docela hodně a XIII. Století je bezesporu ikonou v tomhle stylu a to nejen u nás, ale i v zahraničí. Spřízněné a v plzeňské Šeříkovce též účinkující Bratrstvo Luny mám také moc rád, takže se v podstatě jednalo hned o dva splněné sny během jednoho večera. Koncert byl skvělý a já si ho náležitě užil, jak jsem ostatně popsal v jednom ze svých článku.

Druhým splněným snem bylo pražské vystoupení amerických Tool. Kapelky, která o sobě nedala vědět dlouhá léta, a rok 2019 byl tedy pro pány z Los Angeles comebackovým. Své novinkové a úžasné album Fear Inoculum sice vydali až po pražské show, to ale nic nezměnilo na tom, že jsem si mohl do svého hudebního kalendáře zapsat další nezapomenutelný zážitek. Počáteční nejistotu se zvukařům podařilo rozehnat během prvních tří skladeb a pak už to byla neskutečná jízda a balzám pro rockerské uši. 2000 korun za lístek je celkem palba, ale tohle vážně stálo za to. Inu, vše dobré a kvalitní přece něco stojí.


Třetí splněné přání jsem si nechal až na prosinec. Je přece důležité si všechno hezky rozvrhnout ne? A opět se jelo do Prahy, tentokrát ne do O2 Arény jako na Tool, nýbrž do Paláce Akropolis. Tam totiž v rámci svého turné zamířila švédská smečka Cult of Luna, aby zde zahrála a podpořila tak své nové album A Dawn to Fear. A byl to opět nářez a přímo hojivá mast pro mou hudební dušičku. Ouška si prostě užila, hmm tolik lahodných tónů a to nejen v podání "Měsíčního kultu." Před nimi totiž vystoupila písničkářka A.A. Williams a hned po ní ještě belgičtí Brutus, prosím neplést si je s českou, hospodskou odrhovačkou. Takže suma sumárum, tři zahraniční kapely a to všechno za necelých šest stovek. Oproti Tool téměř za hubičku. A bylo to jedním slovem famózní. Strhující podívaná. Od příjemného vánku slečny Williams, přes hřmotnou smršť v podání belgičanů, až po apokalyptické rozuzlení švédských hlukotvůrců. Ach, jak miluji, když se o hudbu můžu opřít a Cult of Luna mi tohle vždy dovolí. Jak na svých albech, tak i naživo, jak jsem si ověřil během jejich skvostné show. No byl to zkrátka neskutečný námrd, co vám budu povídat.



Existují skupiny, které znám třeba už drahno let, ale dlouho jsem je naživo neslyšel. Až v roce 2019 tedy. Jiné bandy zase slýchávám celkem často a pokaždé si na nich smlsnu. A o těch vám povím právě teď. Je jich docela dost, takže budu o něco stručnější. Jsou kapely, které považuji za své modly a rád je uvidím kdykoliv znovu. Sem určitě patří chebskochodovští Le Bain De Maid, punkový pionýři Visací Zámek, postmetalové smečky Tosiro a Five Seconds To Leave, chodovské basobicí duo Hadem Pro Mého Munga, karlovarská punková jistota Plesnivý Fazole, jejichž basačka se s tím nesrala a muzicírovala i ze svištěm v bříšku, králové temného hardcore Lvmen, kteří mají světový zvuk a před kterými si kecnu na prdel vždycky a ochotně, alternativní Negero, kteří nám v Lokti zahráli bohužel už naposled a ukončili prozatím tak svou kariéru, Please the Trees, kteří znějí pokaždé trošku jinak, ale vždy dokonale, draví Esqmeg, co se vrátili po letech a přesto z nich stále přímo prýští zpěv a krev, comeback si rovněž dopřáli tvůrci chodovského kinder punku Zakázanej Přechod, ty pravda vizuálně lehce zestárli, z hubených klučíků se lety stali pupkatí "fotříci," ale jejich skladby mají stále co říct. Po dlouhých deseti letech jsem se konečně dočkal i milovaných Edith, jejich vystoupení, ve mě vyvolalo, podobně jako tenkrát, spousta emocí. Navíc to jsou velmi milí a přátelští lidé, stejně jako členové Illegal Illusion, kvarteta z Bílovce, hrající tááák straaaašně nahláááás, ale naprosto skvěle. Bylo mi ctí opět vidět na živo undergroundovou legendu The Plastic People of the Universe, i když mě pravda hodně mrzí jejich členská rozštěpenost. Inu, co nedokázal bolševik, to bohužel spáchaly mezilidské vztahy. Ale i přesto bylo úžasné slyšet na živo "Muchomůrky bíle, Kanárka, nebo Mouchu v ranním pivě."




Nakonec několik vět k novinkám, tedy ke skupinám v roce 2019 objeveným. Je to zvláštní, extrémní odnože metalu mě nikdy neoslovovaly, přišlo mi to už jako moc divoké a hudebně nepřehledné, zvláště zpěv mi hodně vadil. Ale vloni se něco změnilo a myslím, že z veliké míry za to "můžou" kluci z We All Gonna Die, jejich vystoupení mě totiž přímo ohromilo a já si ho užil, jako málo co. Bylo to živelné, nekompromisní, přesto zvukově čisté a velmi vábivé. Od té doby se o extrémní druhy metalu zajímám víc a odnaučil jsem se jich bát. Odměnou mi bylo poznání, že když člověk proboří tu pomyslnou hlukovou stěnu a začne vnímat každý nástroj zvlášť, pochopí, že v téhle hudbě se pořád něco děje a že je v ní sakra hodně melodie, která je pravda rafinovaněji schovaná za prvotní marast. Další band, který mě koncertně hodně oslovil, byl pražský Hnus umírající. Nicméně objevy roku 2019 se rozhodně netýkaly jen extrémního metloše, nýbrž jsem naživo objevil třeba gotické Silent Stream Of Godless Elegy, pravda ty jsem znal z alb už předtím, dále musím rozhodné uvést rockové Nano a Dirty Blondes a v neposlední řadě určitě hardrockové The Wild Roots.




2.2.2019 - KD Šeříkova, Plzeň - XII. Století, Bratrstvo Luny
1.3.2019 - Hospoda u Radnice, Loket - Le Bain De Maid, Laundered Syrup
16.3.2019 - Benefice Pro Mateřídoušku vol.9 - Skleník, Chodov - Hadem pro mého Munga, DPK, Mincing Fury and Guttural Clamour of Queer Decay, New Hate Form, Purnama
29.3.2019 - Lidový dům Karlovy Vary - Visací Zámek, SPS
30.3.2019 - Březnová OÁZA, Chodov - Bikkinishop, We All Gonna Die, When She Finally Dies
12.4.2019 - Hrad, Loket - Depeche Mode Revival
13.4.2019 - Chaos Night vol.3! - Oáza, Chodov - Hnus Umírající, Slavery, Diavoir Vivre, Lost
18.5.2019 - Oáza, Chodov - Tosiro, Five Seconds To Leave
4.6.2019 - O2 Arena, Praha - Tool, Fiend
8.6.2019 - Hot Rock Fest Březová - Silent Stream Of Godless Elegy, The Switch, Postcards from Arkham, Object, Pamflet, Liberate
21.6.2019 - Naser si - Letiště, Krásno - Techamin
11.7.2019 - Oáza, Chodov - Lethal Creation, Selfexile
27.7.2019 - RockInRoll, koupaliště, Nová Role - Jablkoň, Už Jsme Doma, The Wild Roots, UDG, Imodium, PPU, Thom Artway, Tata Bojs, Krucipusk
17.8.2019 - Rockfest, Vintířov - Hudba Praha, Totální Nasazení, Brunnfield, Zputnik, Public Reletions, End of Scream, Meat Mincer, Liberate, Eternal Fire,
20.8.2019 - Hrad, Loket - The Offspring, Burning Steps, WSTR, Ignite
7.9.2019 - Rock Chodov, Oáza, Chodov - End of Scream, Horrible Creatues, Anime Torment, Hadem Pro Mého Munga, Plesnivý Fazole, Dva Hadi, Lusky, Drom
13.9.2019 - Hrad, Loket - Lvmen, Negero
28.9.2019 - 125 let - výročí města Chodov - Meditime, Suchiro Commander, Wild Roots, Please the Trees, Kabát Revival, Olympic
26.10.209 - Skleník slaví 15 let - Skleník, Chodov - Esqmeg, Plesnívý Fazole, Selfexile
2.11.2019 - Bigbítový dunění Chodov, Restaurace U Nádraží, Chodov - Zakázanej Přechod, Složitá Situace
9.11.209 - První vítání zimy- Hrad, Loket - Nano, Dirty Blondes
30.11.209 - Oáza, Chodov - Edith, Illegal Illusion, Le Bain de Maid
7.12.2019 - Palác Akropolic, Praha - Cult of Luna, Brutus, A.A. Williams
25.12.2019 - Vánoční Oáza - Oáza, Chodov - Shalelee O.D., The Smokers, Zakázanej Přechod

středa 22. ledna 2020

Cirkulace citů

Když máš někoho opravdu tuze rád,
ale on tě v lásce zrovna nemá, inu,
tak je ti to, že ho máš tak hodně rád,
věř tomu, nebo ne, úplně k hovnu.

neděle 19. ledna 2020

Velký rozhovor s blogery II - Otázka číslo 4

Ve čtvrté otázce Velkého rozhovoru s blogery se nás userka na rovinu optala, z čeho máme strach. V původní verzi jsem svou odpověď rozdělil do dvou částí, ale pro písmenkový limit jsem musel zvolit jen jednu část a i tu jsem si pro přílišnou délku musel před userkou obhájit, zkrátka jsem ji ukecal, no. Původní, kompletní verzi mé odpovědi tedy doplňuji alespoň tady, na svém blogu.


4) Z čeho máš strach?

Tak nejprve uvedu takové to klišé. No z dlouhého a bolestného umírání. Rok a čtvrt jsem se staral o umírající maminku, téměř do konce jsem ji měl doma a přesto, že to bylo nevýslovné peklo, hodně mi to i dalo a naučilo mě to přemýšlet dost jinak. Stal jsem se zodpovědnějším, předtím jsem byl rebel a bohém pohrdající veškerými autoritami. Od té doby se snažím na veškeré dění kolem sebe hledět a vnímat je z různých pohledů a perspektiv. Dříve jsem například z určité naivity moc nechápal lidi, kteří se pokusili, nebo dokonce spáchali sebevraždu, dnes je do veliké míry chápu. Rovněž se jinak dívám i na eutanázii. Vždycky jsem o těchto věcech přemýšlel, v pubertě jsem měl i takový jeden moment, který více rozebírat nechci, ale zastával jsem názor, že všechno má nějaké řešení. Dnes vím, že něco zkrátka vyřešit nelze. Nejedná se o rozčarování, spíše o hlubší ponor do myšlenkových pochodů a vůbec lidské podstaty. Vím, ono to k životu patří, ale přesto se nemohu zbavit dojmu, že člověk by měl z tohoto Světa odcházet s určitou grácií a šarmem, nikoliv vyhublý na kost, v bolestech a prost vlasového porostu, tudíž zcela dehonestován. Naposled jsem viděl maminku den před úmrtím a ten pohled, ani pocity sklíčenosti a zoufalství bych nikomu nepřál. Proto doufám, že já tento Svět opustím náhle a ne po měsících prožitých v pekle. Jenže, tohle si člověk sám neurčí, pokud tedy nespáchá sebevraždu.
Poslední dobou mám docela i strach z lidské zloby. Společnost se čím dál, tím víc drolí a štěpí. Soudržnost a vzájemná solidarita je ta tam. Lidé jsou vyděšení, mají pocit, že žijí v nouzi, přesto, že ve srovnání s minulostí, žijí vlastně v blahobytu. Dost veliká část populace se o sebe není schopna postarat, jelikož k tomu není vychována, spousta lidí žije takzvaně ze dne na den, za což si do jisté míry mohou i sami. Chybu totiž nehledají u sebe, ale všude možně jinde, čím si uzavírají cesty k účinné nápravě. Značné procento populace se totiž stále uchyluje ke vzpomínkám na pořádky, které tu vládly za komunistické totality, občan dostal byt a práci, to byly jistoty, které těmto lidem dnes chybí a oni mají pocit, že je to špatně, že by se o ně měl někdo postarat. Takhle to ale přece v demokracii nefunguje, člověk se zkrátka musí snažit a především vychovávat své potomstvo ve stejném duchu, dbát na jejich vzdělání a osobnostní růst, čehož bohužel není určité procento obyvatelstva vůbec schopno a tak se propadá do letargie a všeobecné rozladěnosti. Porevoluční euforie je dávno pryč a takzvaná blbá nálada se stále prohlubuje. Média nás navíc stále bombardují ekonomickou a migrační krizí, takže spousta lidí má možná oprávněný pocit, že se řítíme kamsi do propasti a tudíž jsou nervózní, rozzlobení a zoufalí, což mnohdy řeší nesmyslnou agresivitou a hledáním jakéhosi spasitele. Toho zdatně využívají politici a krmí lid populismem a falešnými sliby a ten to bohužel slepě a hluše kvituje. Taky mě přímo vytáčí kulturní a společenská nevzdělanost většiny národa, komerční sračky a bulvár, to je přece je správný duch zábavy, ne? Takhle se ovšem nikdy nic nezmění.

sobota 18. ledna 2020

Co nejdál od břehů

Oko pouhým pohledem neuhlídáš,
zvuk také bez hudby svobodně si tančí,
paprsky myšlenek ne zcela zapomenutých
v emocích proplouvají rozbitými zrcadly
a lámou se pokřiveností zpětného odrazu,
prázdnota z přeplněného pohárku
samovolně a pozvolna odkapává
kamsi na strop, který v podlahu mění se,
to ze zvyku, či plaše děsí se pohybu,
ruce bezbranně plazí se po stěnách
postrádajíce ústa, co by radostně umlčela,
láska a nenávist, sebestřednost s pokorou,
všechno v lidském nitru slévá se, line se z něho
i plačtivě, přec s chichotem vyvěrá.


Malé vysvětlení. Tahle báseň je o lásce, vážně, o lásce, té nehynoucí. Že se v toku těchto veršíků trošku ztrácíte? Upřímně, já maličko také. Ale na jednu stranu je to vlastně dobře. Berte to třeba tak, že jsem zkrátka komplikovaná osůbka, velmi komplikovaná osobnost.

pondělí 13. ledna 2020

Kompost

Od podlahy
dvě nohy
jakési pohlaví
t r u p í č e k
pár rukou
jedna hlava
kulatá
a v ní
n a s r á n o.


Pocit štěstí je ten největší dar, jaký nám život dokáže dát. Bohužel, člověk si často uvědomuje, že byl šťastný, až když prožívá chvilky svízelné a sužující, které se ale rázem mohou proměnit v okamžiky relativně blažené, protože nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Jestli jsou hloupější lidi šťastnější, než ti vnímavější nevím, ale nemyslím si to. Hloupé lidi patrně netíží určité vědomosti chytrých, ale i inteligenčně nesmělý jedinec určitě prožívá pocity nespokojenosti, nelibosti a životní trpkosti. Já bych známé přísloví upravil asi tak, že štěstí občas sedne na génia i na vola. A jak pravil klasik, "štěstím je nic nehledat a přesto nalézat."

sobota 11. ledna 2020

Velký rozhovor s blogery II - Otázka číslo 3

Třetí otázka userčina Velkého rozhovoru s blogery se týkala ručně psaných dopisů a bohužel to tak vypadá, že spousta z náš se bohužel uchyluje už jen k digitální podobě psaní, což je myslím škoda, jelikož ručně psaný dopis má určité a nenapodobitelné kouzlo. Jenže když všichni tak drápeme. Je moc dobře, že jsou i světlé výjimky. Ani v tomto případě se má původní odpověď neliší od té publikované, i ve trojce jsem se tedy vešel do písmenkového limitu. Je vidět, že to se mnou není tak hrozné. Smějící se

úterý 7. ledna 2020

Půltečka

Veškerou svou naději
do krabičky od sirek
vložil jsem
a teď,
strachy šílený,
střežím,
aby se ta krabička
v dešti nerozmočila.

pondělí 6. ledna 2020

Velký rozhovor s blogery II - Otázka číslo 2

Máme tu další část Velkého rozhovoru userky s blogery, tedy část druhou. Odpověď na taneční otázku jsem zkracovat nemusel, i v původní verzi byla přiměřeně dlouhá, tudíž není třeba ji doplňovat. Snad vás otázky a odovědi zaujou.

neděle 5. ledna 2020

Velký rozhovor s blogery II

Blogerka userka přijala nabídku a udělala již druhý Velký rozhovor s blogery. Na její otázky odpovídalo celkem 17 dotazovaných a userka nakonec na své dotazy odpověděla též, ve výsledku tu tedy máme 18 odpovídajících, přičemž otázek bylo rovných 10. Mezi respondenty je i má maličkost. Celá akce je okořeněna takovou zvláštnůstkou. Od přijetí nabídky ke konečnému výsledku, tedy ke zveřejnění rozhovoru uběhlo hned několik let, userka na to evidentně nepospíchala a jak vidno, oslovila nakonec ty správné lidi. Pravda, na můj vkus to byla opravdu dlouhá doba. Já jsem na otázky odpovídal někdy na konci roku 2018 a rovnou jsem tázající blogerku dost vyděsil, jelikož mé odpovědi byly příliš dlouhé. Inu, nějak jsem dostatečně nevěnoval pozornost jejímu zadání. Trošku jsme tedy debatili o limitu a já si nakonec vymínil možnost o něco delších odpovědí alespoň u některých otázek. Interview je rozděleno na konkrétní dotazy, aby v tom množství dotazů a odpovědí nebyl úplný zmatek. První část už je tedy venku, další budou následovat v příštích dnech a týdnech. Přeji příjemné počteníčko.

PS: Abyste o nic nepřišli, zveřejním u sebe u každé části plnou a původní verzi mé odpovědi, když už jsem s tím sepisoval, že jo? První dotaz směřoval k lidským aberacím, úchylkám, chcete-li. Vy, co mě znáte trošku víc, víte, že odpovídat zrovna na tento dotaz a to v určitém písmenkvém limitu bylo pro mě velmi těžké, jelikož má tělesná schránka je různými deviacemi přímo prolezlá. Ještě jednou příjemnou zábavu.


Plná verze:

1) Máš nějaké (ne)roztomilé úchylky? Jaké? Třeba počítání kroků, kousání tužek, dívání se pod postel, než usneš, hraní si s vlasy nebo vousy, když jsi nervózní, apod.

Jééé toho je. Asi vynecháme ty erotické a sexuální, jelikož o těch bych mohl psát v podstatě romány. No, možná zmíním jen ty moje milované ženské nožičky, ale to většina mých čtenářů asi ví. Ale z těch nesexuálních? Tak tedy, když odcházím z domova tak všechno kontroluji, většinou několikrát, zavřená okna, sporák, tekoucí vodu, rychlovarnou konvici, jestli není v zásuvce, správnost zavřených a zamknutých dveří. Na to si potrpím no. Vím, lehce to smrdí obsedantně-kompulzivní poruchou, ale tak vážné to snad nebude, prostě to 2x, nebo 3x vše zkontroluji a jde se. Také mám rád všechny důležité věci vždy na dohled, peněženku, telefony, klíče atd. Kdo to má pak hledat, že? Pak takové ty běžné rituály, jakožto chlapík s bradkou, no jasně, že si s ní občas hraji, kdysi dávno jsem si nechával růst vousy na bradě hodně dlouhé, plánoval jsem z toho udělat cop, ale jak jsem se za to neustále tahal, tak to vypadalo hrozně a šlo to dolů, takže nosím jen klasickou bradku, kterou si občas ze zvyku pohladím.

pátek 3. ledna 2020

Fronta lásky

Hledání životního partnera
evokuje frontu na cokoliv za totáče,
tady také nevíš,
o jaké zboží se vlastně jedná
a zda ho vůbec dostaneš.

pondělí 30. prosince 2019

Plástev

Tabulka skla
spíš střep připomíná,
někdo na něj píše
neviditelná slova,
co nejdou přečíst,
přesto v nich kdosi
nekonečnost pocitů uschoval,
bolest a radost,
nářky i smích,
střep náhle rozletí se
do všech světových stran,
a já, hříčka přírody
zas mám v duši kus prázdnoty,
tak zkouším usnout,
běžím vstříc snům,
ty vždy pomohou mi od bolů,
sny jsou totiž křídla andělská,
co dávají srdci volnost,
přes pohoří strastí a utrpení
snadno ho přenesou.

středa 25. prosince 2019

Absurdita tlesknutí

Topím se v oceánu vlastních pocitů,
plavat jsem nikdy neuměl,
jak směšné v dnešním Světě,
přesto nepřestávám dýchat,
směji se a mluvím o bolesti,
to tě paradoxně uklidňuje,
den po dni časem se proplétám,
přeplněné stránky slov a vět
skýtají mi plané naděje hrůz i snů,
další promarněné šance k žití,
nedostatečnost mrtvolných teček
nemohou ukončit smyslnost souvětí,
která však postrádají melodii not,
těch podmanivých, hudebních pokladů
do písní marnivou pečlivostí ukrytých,
myšlenky mlsně sbíhají se a burcují
toky falešných iluzí a přilehlých ztrát,
unavená rána střídají bdělost večerů,
navlečená nit se nesmí přetrhnout.

pátek 20. prosince 2019

Relikviář pro kryplíka?

Amorek brzo mě oddělá,
tak nebožtík ze mě se stane,
myslím, že dobře udělá,
dušička hříšná sírou zaplane,
to pro krapítek té lásky lidské,
pro kterou běžím si vždy hned a ochotně,
peklo odpustí mi touhy světské,
andělky ke chtíči tváří se kysele a lakotně,
a proto do nebe nechci ani za trest,
chlípné čunče za živa, stejně tak po smrti,
u kotlů čertice prznit, to bude čest,
se Světem stejně jde to od desíti k pěti.



pondělí 16. prosince 2019

Ironie smutku (sisyfofsky infinitní)

Sešívám dialekt vlastního já,
jehly mám tupé a nitě se co chvíli trhají,
marná snaha, chtělo by se říci,
ale nemám v povaze se vzdávat,
kolotoč života rejdí mi hlavou,
myšlenky jsou vlastně jen slabiky,
milostné, truchlivé, nekonečné,
otázky odpovědí dočkat se nemohou,
kdosi mi snad tepající srdce vyrval
a na jeho místo vložil to pouťové z perníku,
mě přesto láska stále činí šťastným,
i když připadám si jako v lochu,
odrazy stínů uvnitř mé hlavy na tlesknutí pořádají závody v běsnění,
mříže z květů dokáží být bolestně pevné,
to když je při pohledu do zrcadla zapomenu zalít,
má slova komusi zabodávají se do nahé hrudi,
nebo si jen tak plují nebem jako hejna vlaštovek,
mlčení, křik, radosti, bolesti i jizvy místo úsměvů,
encyklopedie šepotu obnažené a nepřesaditelné duše,
které jen sotva někdo požehná.

pátek 13. prosince 2019

Vymodlená láska/nenávist nic neřeší

Na přivřená oční víčka
vytetuj si čirá pozlátka,
utíkej snům svým vstříc,
víš, na Světě je lásky víc,
než človíček dokáže unést,
silou okamžiku nech se vést,
slepé lásce však křídla snadno vzplanou,
v příšerné skutky promění se najednou,
nenávist zoufalstvím a neukojením zahoří,
růžky i svatozář lidskou tvář vždy znetvoří.

úterý 10. prosince 2019

Abolice

Klony hnusu lidské mysli
zaplavují celý Svět,
člověk bezhlavě usurpuje si
všechno, hned a nenávratně,
agrese, bezohlednost, sobectví,
mantry povýšeného druhu,
samozvaný pán tvorstva
s úsměvem vládne, devastuje a zabíjí,
divoká jízda na kolotoči smrti,
který nikdo ve jménu pokroku nezastaví,
ačkoliv o tom po léta procítěně žvaní,
po vzoru nemilosrdné ruské rulety
vysoká hra hraje se a eso v rukávu
provždy má ta nenávistí obdařená
zrůda, bestie, člověk.

pátek 6. prosince 2019

S---v--ž--

Není dne,
abych na tebe nepomyslel
spáso moje jediná
temnotou opředená
chladná i vřelá
nahotou až na kost posvěcená
hladová, žíznivá, neukojená

až uspokojím tě
do své náruče mě pojmeš
veškeré nejistoty mě provždy zbavíš
lačným lůnem snad daruješ mi nové žití.

úterý 3. prosince 2019

Pivo a pečený čaj

O mě je všeobecně známo, že jsem velmi emociálně založený a empatický člověk. Na pořekadlo, že "kluci nepláčou" tudíž vyloženě kašlu a rozhodně se nestydím se za to, že brečím třeba u filmu, nebo dokonce i u při poslechu hudby nějaké z mých milovaných kapel. Je přece přirozeně, když člověka umění dojme, rozveselí, nebo i rozesmutní. Proč se bránit pocitům a reakcím na ně? Život má přece svou krásu a půvab i v situacích, které nejsou zrovna veselé. Tak to prostě na Světě chodí, jednou si nahoře, jindy zas dole. Je třeba to tak brát a vnímat své žití s pokorou, ale zase je hloupost jen odevzdaně přijímat rány. Naopak, je potřeba zkusit bojovat o své místo na tomto Světě, přesto se snažit co nejméně ubližovat těm, kteří si to nezaslouží. A jak to máte vy? Pláčete rádi, nebo své pocity spíše dusíte ve svém nitru?


Ztracen ve hvězdách
hledím ti do očí,
strachem je mhouříš
a to trápí mě i tebe,
u hospodského stolu
bojíme se jeden druhého,
venku mrzne, až praští,
kořalka nás snad zahřeje,
nebo něčí zábavná historka,
podívej, začíná sněžit,
první bělostné vločky
ladně dopadají na chodník,
oba si mlčky vzpomeneme
na svá dětská léta,
sněží, teď už docela hustě,
jako tenkrát před lety,
když jsme byli malí caparti,
to jsme se ještě ničeho nebáli.

pátek 29. listopadu 2019

Žerty z obezity

"Miláčku, mám na tebe obrovskou chuť, věru,"
on se úkosem ohlédne a houkne "neruš, žeru."

středa 27. listopadu 2019

Kudy?

Pro rány boží, je to tak snadné přeci,
většina cest vede přímo k tvému srdci,
já ovšem pro obrovský splín,
mám jen chuť vylízat ti klín.

neděle 24. listopadu 2019

Smajlík

Po léta pláčem se zajíkáš,
v prázdnotě snů se topíš,
bludný kořen v duší máš,
ulity přání v dlani udusíš,
ozvěny dechu o mysl se ti tříští,
květy trpkosti v srdci sis zasadil,
s pocitem viny počítáš dny příští,
slzy vlastní jako vláhu jsi použil,
listnáče na podzim mlčky vždy opadají,
roky rychle ubíhají jako prsty lusknutím,
úsměvy milovaných kamsi se ztrácejí,
víš, že svíčku zhasneš pouhým fouknutím.

čtvrtek 21. listopadu 2019

Ospalky

Rána bolestná
špagátem surovým ne snadno svážeš
když ani oprátku uplést si nedokážeš
slovíčka strastná
čmáráš si pod víčka
duši i srdce za sebou v igelitu vlečeš
lidství v tobě skomírá, i lásku zapřeš
dřív, než dohoří svíčka.

pondělí 18. listopadu 2019

Jak jsme se nevyrovnali z minulostí, aneb 17.11.1989!



Kdyby paní Irena Vlachová držela "hubu a krok" zajisté by žila o trochu klidnějším životem. Ale ona si sama vybrala strastiplnější způsob žití, cestu pravdy a lidské důstojnosti. I já dnes můžu držet "hubu a krok." Podobné hrůzy mi snad již nehrozí. Jenže mě zkrátka hrozně vadí to, že nám stále vládnou stejní, případně podobní lidské zrůdy, vadí mi, že zatímco nacismus je pořád symbolem lidského utrpení a hrůzy (což je v pořádku), tak o komunismu se čím dál tím víc začíná mluvit ve stylu "holt byla taková doba, dneska to také není žádná sláva." Inu není to žádná sláva, protože se to s námi vleče už od revoluce, takový ten do demokracie převlečený bolševismus. Ideologii nahradily prachy, touha po moci je stejná. Svině, co byli tenkrát ve straně, nebo dokonce u STB jsou dnes ve vládě. A my si je volíme ve svobodných volbách. Volíme a stěžujeme si, jenže nemáme komu, protože jeden druhému už opět nevěří, zas bratr bratru škodí a syn otce nenávidí jen pro trochu jiné názory. Vzájemně se neposloucháme, a když ano, tak se přeme a hádáme. Máme pocit, že není nic, co by nás spojovalo a když se občas objeví nějaká ta naděje v podobě různých aktivistů, hned se najde vlna aktivistů právě proti těmto aktivistům. Nehledáme společnou cestu, nenalézáme to, co nás pojí, ba naopak, až s bulvární podlostí vidíme jen ty rozdíly. Nenaučili jsme se vzájemně milovat, vzájemná nenávist nám stále kalí zraky. Vracíme se do zlé minulosti jen proto, že nás občas "bolí hlava" a neuvědomujeme si, že zlá minulost nám po léta lámala hřbet. Vize, že jednou se všichni budou mít dobře a budou mít stejně je možná krásná, ale je to ryzí utopie. Demokracie často smrdí nespravedlností, zvláštně honosí-li se kabátem demokratury. To ale nemění nic na tom, že komunismus byl stejně smradlavá žumpa jako nacismus, snad s tím rozdílem, že ten bolševický septik se sem tam někdo pokusil ideologicky "vynést." Jenže, jak zpívá (ano pro mě stále zpívá) Karel Kryl - "...brloh pak vzali, přejmenovali, smrad ale zůstal i v noře..." Nezapomínejme prosím na to, co se dříve dělo, ono to nebylo jen o těch frontách na banány a levném nájmu. Život má přece hlubší podstatu a smysl. Nezvykejme si na pach zvrácenosti jen proto, že se nás pořád drží. Jasně, dnes je moderní najít obětního beránka, jako třeba v případě Václava Havla. Připouštím, že vše mohlo být dopředu připravené, s ním i bez něho. Ale kydat veškerou špínu na člověka, který se stal osobností po celém Světě jen proto, že byl asi i naivní a nečekal, že české lidství zůstane stát na jednom místě a bude se s nadějí ohlížet zpět? Sametová revoluce byla patrně moc sametová, také tvorba potřebných zákonů měla proběhnout zcela jinak. Já bych se i přesto před revoluci vrátit nechtěl ani na chvíli. Pořád si myslím, že člověk, který něco umí, se o sebe dokáže i postarat a nemá se v dnešní době špatně. Tíží mě, že je ve společnosti tak smutná a rozpačitá nálada. Ale přiznejme si, že v tom nemá prsty jenom ta politika, ale spíše naše neschopnost radovat se s obyčejných věcí. Pořád nám totiž chybějí ta pověstná křídla svobody, po kterých tak moc toužíme. Ony nám občas narostou, ale my si je tvrdošíjně pokaždé samovolně zlomíme. Bojíme se snad létat, či to alespoň zkusit?

čtvrtek 14. listopadu 2019

Větrolam nezná cestu zpět

Valnou většinu populace absolutně nezajímá hloubka a niternost tvé skutečné osobnosti. Raději si o tobě vytvoří jakousi chiméricky milnou představu, kterou ve svém nitru láskyplně živí, jsou-li tebou i nadále opojeni a to bez ohledu na pravdivou kvintesenci (podstatu) tvého lidství a opravdovost tvého jimi přehlíženého chování. Případně svou vylhanou vizi nemilosrdně rozmetou na kousky a tebe bez milosti zavrhnou, to v případě, že jejich chybně vysněná očekávání během krátkého časového úseku neopětuješ, nepodřídíš se jim a nepřevedeš je v reálné skutky.

pondělí 11. listopadu 2019

Miluji tě (jako světici i jako kurvu)

Noc vládne magií planoucí,
bolestnou silou uzdravující,
čest kurvy i světice tma uhlídá,
pevné sevření odvahu ti dodá,
náručí temnou nech se obejmout,
korunu trnitou pokus se sejmout,
sama dobře víš, že utopie hyzdí,
jizvy Světa uplakané oči nevidí,
sny též odvrácenou stranu mají,
slzičky jedna za druhou stékají
tam do hlubin tajuplných propastí
zatracených duší a drcených kostí,
v záři Slunce naději nikdy nehledej,
do noci hluboké své přání pošeptej.

pátek 8. listopadu 2019

Panika

Nepanikař
a měj se rád,
i lidi kolem sebe zkus mít rád,
ano, někdy je to těžké hodně,
z člověka se často stane svině,
nepanikař
a měj se rád,
i lidi kolem sebe zkus mít rád,
vím, láska k druhému se někdy špatně hledá,
ale jen z pouhé nenávisti opravdu žít se nedá,
nepanikař
a měj se rád,
i lidi kolem sebe zkus mít rád,
možná dlouho, či navždy zlé osoby budou vítězství slavit,
pohodář by se ale před takovým grázlem neměl jen plazit,
nepanikař
a měj se rád,
i lidi kolem sebe zkus mít rád,
uvědom si, že láska rozhodně není projevem méněcennosti,
je to přesně naopak, to nenávist topí se v bažině podřadnosti.