středa 8. září 2021

Bratrstvo Luny - Clamare - recenze

Věci se dějí

mezi nebem a Zemí,

o nichž jen Luna

pravdu ví,

a proto je třeba

ji chránit… (Akim)

 

Bratrstvo Luny rozhodně není kapelou, která by cokoliv dělala polovičatě. V jejich případě se vše připravuje týdny, měsíce, možná i roky dopředu. Všechno je potřeba vypiplat, vyšperkovat a dovést téměř k naprosté dokonalosti, jinak by to ani u koncepčních alb nešlo. Navíc, u Bratrstva nikdy nejde pouze o hudbu jako takovou. „Principál“ RX Thámo dbá se svou vlčí smečkou na to, aby muzika byla „jen“ jednou složkou pomyslné duhy zdobící horizont nedohledné oblohy, která není vždy modravým oceánem přání, tužeb a snů. Lidské osudy stejně tak jako úděl celého lidství jsou lemovány dobrem a zlem. Čistotou pravdy i marasmem lží. Tak tomu bylo, jest i nadále bude. Jak však oddělit zrno od plevele, je-li obojí smícháno v jedné převeliké ošatce, kterou moloch co chvíli řádně zamíchá. Jak? A lze to vůbec? Historie pozemského žití je plná okamžiků, kdy jedinec šel proti společnosti. Sám proti zkáze, která na sebe ráda bere podobu pokroku. Známe to z dějin, kulturně doložených artefaktů, z kronik, knih i z filmů mluvíme-li o době moderní. A jsme u meritu věci. Doba moderní, čas digitálních jevů a klamů, které kalí výhled ke hvězdám, ke strážcům zdravého rozumu a dárcům schopnosti naslouchat jeden druhému. A tak si člověk odvyká věnovat druhému svůj drahocenný čas a především ztrácí chuť býti dosti soudný a trpělivý k myšlenkám a potřebám i svého nejbližšího natož pak někoho zcela cizího. Snaží se ho spíše kvapem a bez rozmyslu odsoudit pro odlišný názor, či jiný styl žití, na snahu o pochopení zřejmě není čas. A je nám schopnost pochopit jeden druhého ve výsledku vrozena? Totiž, co člověk, to názor, co názor, to idea, idea, ze které rodí se ideologie, náboženství, dogma, diktát. Každou dobrou myšlenku lze zneužít, když se s ní naučíme manipulovat. A moderní doba přímo překypuje nástroji, co jsou k manipulaci užitečné a k ní vlastně „vyrobené a určené“, tudíž oblbování pochybovačné a nejisté mysli může být díky těmto technologiím velmi rychlé a účinné tak, až z toho mrazí v zádech a po těle naskakuje husí kůže. Fatální následky jsou zaručeny. Má vůbec člověk šanci přežít ve Světě, ve kterém lid vládne? Dnešek totiž nehyzdí jenom války a totality klasické, současnost zohavuje především hysterie z malosti lidského jednotlivce, která je do značné míry opodstatněná a kterou si stále markantněji uvědomujeme. Doba současná je věru donkichotská, možná více, než kdy jindy. Může být myšlenka někdy dostatečně silná, aby nemohla být zneužita? Umí být myšlenka tak slyšná, aby překřičela zlo? Překřičet, křičet…

 

Clamare, tedy křičet. Ano křik je nosným trámem, opěrným bodem a především zlatou nití, zářícím paprskem osvícení a pochopení tohoto alba. Počinu, který se nerodil zcela bezbolestně. V průběhu procesu opustil smečku vlků její hlas. Zpěvák Matěj „Xpíl“ Lipský se během příprav na nahrávání rozhodl pro odchod ze skupiny. Upřímně řečené, když jsem si tuto informaci přečetl, dost mi zatrnulo. Matějův hlas byl po léta jednou se složek pro Bratrstvo tak typickou až poznávající. Dokonale dokresloval podmanivost trpce melancholické snivosti jejich předchozí tvorby. Těžko jsem si uměl představit, že by to dokázal někdo jiný. Nový zpěvák? Říkal jsem si. Tak jedině, že by to vzali z jedné vody na čisto a změnili kompletně svůj styl. Ale to už by zas nebylo Bratrstvo Luny, nebo jo?

 

Je to Bratrstvo Luny, nové, jiné, přesto poznatelné. A skvostné. „Snivým baladám“ pravda tak trochu odzvonilo, nový zvuk kapely je mnohem ráznější, plachost je přehlučená touhou mluvit, oslovovat a to dost hlasitě, tedy křičet. Křik je tedy slyšet do všech stran. Rockovější, kytarovější zvuk obohacený o progresivní samply se nádherně snoubí s pronikavějším hlasem nového zpěváka Bruzse D, který se nelehkého úkolu nahradit zkušeného zpěváka v po léta zaběhnuté kapele zhostil až z nečekanou lehkostí a samozřejmostí, která zdá se podtrhuje jeho charisma a kouzlo tušené silné osobnosti. Clamare je věru o dost jiné, než předchozí tvorba gotických trubadúrů, oddaní fanoušci však nemohou být v žádném případě zklamaní a to jednoduše proto, že je co poslouchat. A nejen poslouchat, je se i na co dívat, mnohastránkový, překrásný obal, který je zároveň textově, fotograficky i malbou vyprávěným příběhem s dílny Eriky Mithoferové pod režií RX Tháma je pravým uměleckým dílem. I to není v případě Luny nic nového. Na výpravnost bookletů se dbalo už od bratrského debutu.

 

Nebojácnost a smělost vlkům přece přísluší. A dává jim sílu instinktivně čelit i těm nejhorším pohromám a nejzákeřnějšímu nebezpečenství. Umřít jednou musíme, ale nedovolme zánik celého společenství. Žijeme v době uřvaných a do morku kostí se vkrádajících reklam na zboží, na blahobyt, na život, na všechno. A důvěra v nich jest vždy po zásluze potrestána. Vládnou nám šašci, populističtí králové humbuku, co prodávají zmar v nablýskané ambaláži. Pentle, fábory a tuny mašlí, na kterých se leda tak oběsíme. Vulgarita a pohrdavé kupčení s lidskou důstojností, neochota pomoci, která se samotnému dárci nevyplatí. Dá se věřit vládcům, kteří převlékají kabáty a svou mocenskou káru tak roky tahají z jedné štace na druhou? Přirozenou autoritu postrádají a přebíjí ji tak esy v podobě zloby a glorifikací vlastní nenávisti, kterou omlouvají nutností bránit se zlu budoucímu. A zlem je pro ně každý, kdo je jiný, nebo naopak příliš stejní jako oni. Jak proti takovým mocipánům bojovat? Moudrostí, znalostmi a důvěrou ve vlastní schopnosti. Album Clamare není výhradně o kapele, která ho vydala, není pouze o Bratrstvu Luny. Je též o lidech, které chráněnce Luny inspirovali a inspirují a které je doprovází. Jak vidno. I ten kdo řve, může mít v sobě poctivou a notnou dávku pokory. Múz je díky Bohu plné nebe. Buďme z jejich přítomnosti šťastni a važme si jejich prozíravosti a moudrosti. V časech nejhorších budou našimi jedinými přáteli a ochránci.

 

Jak už jsem uvedl. Počiny od Bratrstva Luny nejsou pouhými hudebními nosiči, jsou to poslové světla, ve kterém se ukrývá to nejcennější, co máme a to je naděje. Ta nás nesmí opustit, i když budeme šílet od bolesti a naříkat strádáním. Nedovolme zlu se prosadit do té míry, aby zničilo vše, co nás činí lidskými. Je pochopitelné a přirozené, že hudba chráněnců luny neosloví každého, ale ten kdo jednou vlčí volání vyslechne, zajisté litovat nebude. Ave.

 

Věci se dějí

mezi nebem a Zemí,

zlo přehlučme nadějí,

dav jedince umlčet nesmí (Akim)

 

Nevěř ostnatému drátu,

byť by se stokrát tvářil jako stonek růže (Karel Kryl)





neděle 29. srpna 2021

Parafín

V tekuté blaho

plamínek svíčky

ten odvěký přítel

tepla dárce a posel světla

hmotu snadno přetvořil

první kapičky touhy

na kůži ti dopadají

v hadí šupinky ji mění

smyslně to hřeje a pálí

vím, že cítíš tu sílu a moc

co v ohni odpradávna vězí

mysl tvá vesmírem teď pluje

tělo plave v oceánu rozkoše

i mně je krásně, slastně a blaženě

tak jako nikdy předtím

jsem tajemným iluzionistou

mými kouzly jsou touha a chtíč.

středa 4. srpna 2021

Penroseovy schody

Nauč se nenávidět

nenávist je dnes v módě

ona vlastně byla vždycky moderní

nenávist je prostě jistota

tak nauč se nenávidět.

pondělí 26. července 2021

Násoska

Pohotovou dlaní zabil jsem otravného komára,

co rád lidskou krev nasával,

vůbec jsem se s ním nepáral,

snad mohl jsem mít pochopení pro toho tvora,

vždyť také docela rád nasávám

a horentní dýška též nedávám,

jenže kdybych ušetřil toho dotěrného agresora,

mé libido by si myslelo, že pít se může do nekonečna,

pak pro velkou žízeň uchlastal bych se ještě toho rána,

tak tedy smrt jednoho krvelačného vampýra,

zachránila život rumu chtivého bastarda,

co píše tyhle kraviny, no aby byla sranda.

čtvrtek 22. července 2021

Dva Topoly u cesty

Chtěl bych ti víčka popsat verši a rýmy,

ale všechny mé múzy

smečka vyhladovělých vlků požrala,

nebo se válejí, ty mé múzy,

z opilci v hospodě nevalné pověsti,

pijí s nimi jak o závod pivo a panáky,

já v rumovém opojení,

žíznivý na smrt bloudím krajem,

vždyť přece všechny cesty vedou domů,

nebo alespoň do Říma,

hledám ty potvory ztracené, zatraceně,

cinkotem klíčů servírka v poledne přivítá

další den v putyce, do oken maličko špinavých

jen zlehka Slunko opře svůj zlatavý třpyt,

večer ho ale Měsíc stejně zažene za mraky,

já na suchu kroutím noční dvanáctku

a do uší vyjí mi songy o žiletkách,

o lásce, běsech a životě vůbec, Psí Vojáci.

pondělí 28. června 2021

Popel z fontanely

Do urničky

posbírám slzy

z kapičky hrůzy,

jež mlčky prohořely studem,

tvář plnou polopravd a snů

zítra něžně nepohladím,

hněv v očích nespatřím,

mam nechal víčka ležet ladem,

kmitočet dějů v přehršli dnů

krade Slunci jas,

úsvit nespasí čas,

provždycky.

středa 9. června 2021

Mlčky mluví

Kdosi až k morku kostí krutý

asi zajal všechny mé múzy,

ten lotr je pod zámek uvěznil

a ony teď chuděry v zatuhlé cele vězí,

neslyšeny hlasitě volají o pomoc,

plačtivě o propuštění prosí,

slzy po tvářích jim stékají,

na chladnou podlahu dopadají,

kde se nenávratně rozplynou,

avšak i hlásek neslyšený

má nesmírnou sílu a moc,

potajmu a znenadání,

do mých myšlenek proniká,

předlouho nesl se širým krajem,

ale svou cestičku přece jen si našel,

hlas múz lze možná ztišit,

nikoliv však zcela umlčet,

žádný zámek není tak pevný,

aby uvěznil je na věky věků,

dveře šatlavy náhle rozletí se

jen co se fantazie s múzou políbí,

počnou spolu tančit a rejdit,

hrát si, dovádět a skotačit,

a já v tu chvíli pochopím,

že vše je již tak, jak má být,

mé múzy jsou zas volné a svobodné.

úterý 1. června 2021

Hlas

Pohled do očí tvých,

konejšivě mámivých,

je tak magický a čarovný,

jako smečky vlčí volání.

pondělí 26. dubna 2021

Paradoxy, paradoxy, paradoxy

Kouzelným klíčkem

osud

Pandořinu skřínku odemyká,

slast s bolestí

spletené v pramínek života

se uvnitř ukrývají,

věř,

že záleží především na tobě,

jestli se pramínek promění ve vlnu,

která tě přes strasti žití přenese,

či se v ní oči tvé,

beznadějí zakalené utopí.

pátek 16. dubna 2021

Levitace snem

Zatím co spíš,

pročítám si tvé sny,

někdo je musel vydat knižně,

úctyhodný počet stran

pevnou vazbou svázaných,

vše doplněno barevnými obrázky,

které se před očima téměř hýbou, nádhera.

Nebo to nejsou tvé sny?

Čí tedy jsou?

Mé?

Někoho koho známe?

Kohosi cizího?

Ničí?

Podívej, už se zase stmívá,

tak tedy dobrou noc.

úterý 6. dubna 2021

Večernice

Na odvrácenou stranu Večernice

napíšu, jak mám tě rád,

to aby tě to nebolelo,

až budeš mít pocit, že pravda to není,

ačkoliv někdo může tvrdit, že je jen jedna,

láska má mnoho podob,

je skutečná, mámivá, šálivá, pravdivá,

každopádně voní tak omamně,

až hlava se z toho točí a srdce přímo hoří

hřejivým plamenem,

jen se nepopálit,

zrovna mám hlavu v oblacích,

to dlaň má je tím nebem,

peklo a ráj jsou vlastně hned v sousedství,

mají k sobě stejně blízko,

jako levá ruka k té pravé,

zas jednou je mi krásně ve tvé blízkosti,

nemusíme vůbec nic říkat,

i v tichu si přece rozumíme,

a to je to nejcennější a nejvzácnější požehnání,

žijeme a milujeme se tady a teď.

čtvrtek 1. dubna 2021

Adresát: Bůh

Vřelé objetí

v tanec múz se promění,

žhavé vzplanutí,

polibků rej a doteků šálení,

Bože, netrestej více nevinné,

že hříchům sláva volají,

z touhy oblázky poskládané,

s vášní na rtech usínají,

jeden k druhému se tisknou,

snad levotu v tom nehledáš,

když dva k sobě vášní tíhnou,

čertovinu v tom nenalézáš,

však ty víš mistře všehomíru,

že protivit se ti ani trochu nechtějí,

leč s tebou souznět ve smíru

touží ti dva, co se k sobě tak tulejí.

čtvrtek 18. března 2021

Perverzní

Rozhodně nehodlám žít,

jak povýšení mravokárci hvízdají,

Svět zázraků mám přímo před nosem,

vaše hodnoty mě fakt nezajímají,

jak je vám libo, žijte si klidně za plotem,

já nebudu líně doma hnít,

tupě sledovat kdejaký stupidní seriál,

lkát se za to, že mám sakra vlastní hlavu,

dnešek i další dny hodlám žít naplno,

kašlu vám z vysoka na modlení se v davu,

víru jste zmrzačili, že vám není stydno,

vždyť jste z ní udělali pobožný manuál,

ve kterém se stejně už ani prase nevyzná,

jak druhý chovat má se, umíte pouze pohrdavě kázat,

ačkoliv o jeho složitých osudech víte leda tak hovno,

namísto zkušeností celibát, co si tím chcete dokázat,

z patra na druhé díváte se, jako by vám nebylo rovno,

marně doufáte, že vám Bůh hříchy nepřizná.

pondělí 8. března 2021

Vytažená z igelitu

...ráno snad bude hřejivé

ale večer,

večer ucítí bolest,

však tu si uvědomí,

že ta bolest není nepříjemná,

vzrušuje ji,

přizná si,

dlouze dýchá ji na šíji,

dlaněmi opanoval její ňadra,

hrbolky jejich

mezi prsty

odhodlaně svírá

a do ticha

šeptá ji stále hlasitěji…

chci tě (miluji tě "pro vanilky").

úterý 9. února 2021

Křič, ať sousedi slyší, že ještě neumíráme

Líně balíme si do cigarety

výčitky svědomí

ležíme vedle sebe, já a ty

naše podvědomí

po sobě prahnou stále více

těla ozdobená konturami rozvášněných polostínů

tulí se jak k plamínku svíce

zdmi spícího paneláku znějí tóny milostných stenů.

 

Jednou načmárám do podloubí tučnou kurzivou,

že lepší je slyšet souseda o půlnoci mrdat,

než v poledne kráčet průvodem za jeho rakvičkou,

žijeme jen jednou, tak nač časem mrhat?

čtvrtek 4. února 2021

Selfíčko

I malá, ustrašená holka

v depresích

znenadání

proměnit se může v opravdickou hrdinku,

je to přece tak snadné,

stalo se to již mnohokrát

a stávat se tak bude donekonečna,

vždyť stačí,

stačí jen

učinit ji spokojenou, blaženou,

snad svou přítomností,

či plnou náručí volnosti,

raduj se tedy štědře s ní i bez ní,

konej co nejvíce k jejímu dobru,

opatruj s potěchy její šťastné já.

 

Děkuji.

čtvrtek 21. ledna 2021

Nespasíš bližního svého

Postrádám nebojácnost smyslnosti,

opravdovost hloubky srdce,

v jediný den žíti se mi chce,

i propadnout se temnotě věčnosti,

samoty objetí není heboučké,

stesk krade si mysl do područí,

chlad hladově sápe se mi z očí,

ruce mám ale ještě teploučké,

to závan naděje dává jim sílu a moc,

vše pohlcující deziluzi pro zlost,

život není pouhá ohlodaná kost,

víra s pokorou přispěchají na pomoc.

pondělí 11. ledna 2021

Prozatím nesouvislá

Jak nemám stát se paranoidním

na Světě nehostinně absurdním?

 

Touze a chtíči blahořečím co Satanáš,

když vidím, jak potutelně se usmíváš,

v očích tisíce jisker hvězdy by ti našly,

ani o silvestrovské noci ti nepohasly,

spršky polibků tvých z nebes se snášejí,

noční mlhovinou v paprscích prosvítají

a hebce hřejí, bože jak teplounce hřejí,

mám chuť smát se a dojetím plakat v jeden čas,

štěstím plachtím na vlnách divých amygdal zas,

nyní smím tě políbit a za ruku vzít,

ačkoliv to musí tak obyčejně znít,

já vzrušením širým vesmírem se toulám,

s tebou, ruku v ruce z letargie procitám.

středa 23. prosince 2020

Poděkování

Štěstí tvé a radost toť moje poslání,

dar přímo nebeský, boží požehnání,

pod Slunce září s potěchou pokušením se nebráním,

večer tiše a pokorně tvoje okřídlené jméno vyslovím,

to když snům chystám se pokynout,

pod víčka hvězdiček šarm přivinout,

soumrakem přikrýt myšlenky a vzpomínky,

po mléčné dráze poslat ti objetí i polibky.

pondělí 14. prosince 2020

Páska na očích (kávou voní políbení)

Doba je nelibá,

múza mě nelíbá,

v hlavě jenom pusto a prázdno,

s nejistotou probouzím se ráno,

večer stele mi duchnu zmatky nadívanou,

štědře k obědu hostí mne strach s obavou,

smutek dušičku tíží, svírá a opuštěnost srdéčko zamyká,

trocha upřímné lásky byla by odměna snad příliš veliká,

poselství své však kdosi moudrý zanechal mi na stromové kůře,

zoufat si nemám a v klidu přemítat, vždyť přece může být i hůře,

tabulkou čokolády slaďoučké rád nahradím jedovatost blínu,

s chutí voňavé kávy na jazýčku přimknu se vstříc tvému klínu.

pátek 4. prosince 2020

Alespoň ne hned

Mezi řádky

přečetl jsem si vzkaz nevyřčený,

byl o tvých pocitech plných nejistoty

a možná i strachu podívat se mi

do očí,

teď víš, že nejsem dokonalý,

naprosto zbytečně

utápíš se v lítosti,

já totiž nelituji ničeho,

naopak opět děkuji osudu za to,

že jsem takový, jaký jsem,

nežiji pro pozlátko ani povrchní krásu,

neumím to a vlastně se mi to i příčí,

hledat krásu pouze v plytkém odlesku naleštěné cetky,

znám svou cenu a vím, co mohu nabídnout,

ty stojíš však jen o nablyštěné zrcátko,

já raději budu žít ve špinavé realitě,

než v nablýskaným pozlátku,

idealizovaná pravda zavání poloviční lží,

nemám možnosti, schopnosti, ani dost sil věci změnit

a vlastně bych to neudělal,

i kdybych mohl, alespoň ne hned.

čtvrtek 26. listopadu 2020

Spisovatelka

V rukách hýčká slova svá,

prsty je hladí a laská,

s lehkým, přesto přímo

čarovným úsměvem na tváři,

očka v brýlích štěstím září,

má toho tolik co říci,

srdce plné citů a emocí,

s křehkou, ač nebojácnou duší

vždy jde životu vstříc,

příběhy netušené rodí se ji v myšlenkách,

ach, jak je půvabná,

spanilá a líbezná,

zatoužit po ní je tak snadné

a ve jménu lásky zcela přirozené,

bytost na první pohled andělská,

však v jejím nitru, to věc je jistá,

zrodí se občas i idea téměř ďábelská,

je mi blaze, když psát smím tato slova

a opájet se tak její přítomností,

tak blízko je, ačkoliv nás dálka dělí,

dnes neuvidím ji, ani neochutnám,

ale jindy oblažen budu, jak doufám,

přítomností té božské víly,

co tam kdesi v dálce se culí,

když čte mé upřímné vyznání.

 

Tato slůvka ať letí k vám bohyně vzácná,

s nimi do vašich dlaní polibky posílám,

vašeho odmítnutí se snad nedočkám.

neděle 22. listopadu 2020

Krysy a kuželky

„Pojď, koupíme si lahváče piva,“

řekl mi jednou Míla Leopoldů na škole v přírodě,

byli jsme na výletě a měli jsme rozchod,

ostatní děcka se rozprchla do hračkářství, nebo kam,

„dobře,“ odvětil jsem a těšil se na ten pocit,

až budu pít pivo, jak to dělaj dospělí chlapi,

tenkrát prodavačky prodej alkoholu nezletilým vůbec neřešily,

stačilo říct, že to je pro fotra, tedy pro taťku,

sedli jsme si na lavičku na takovém zákoutí

mezi paneláky a věžáky na sídlišti,

město už si nepamatuju,

možná Poběžovice, ne Železná Ruda,

kolik nám mohlo bejt,

no ty vole, 10 možná 12, snad víc, kdo ví,

dřepěli jsme na té lavičce a popíjeli ty pivka,

nějaká mamina věšela vyprané prádlo,

tenkrát mi přišla hrozně stará,

ačkoliv ji mohlo bejt jen něco přes dvacet,

měla obrovský kozy a nateklý bradavky,

jo, to si pamatuju, jak se ji ty velký vemena

s nateklejma bradavkama draly ven ze zástěry,

kterou tenkrát nosila každá ženská,

když šla ven věšet prádlo, nebo ho zase sbírat,

„čum na ty cecky,“ dloubl do mě Milan a usmál se,

taky jsem se zasmál a lokl si z piva,

tenkrát mi ještě krutě nechutnalo, ale ten pocit,

ten nádherný pocit dospělosti mi chutnal náramně,

rozhlédl jsem se a viděl jsem hejno krys

šmejdících kolem jednoho z kanálů,

to mě udivilo, protože u nás doma

jsem na sídlišti žádné krysy nikdy neviděl,

alespoň v tu chvíli to pro mě byla naprostá novinka,

a tak mi to přišlo jako něco fakt zajímavýho,

poprvé v životě jsem si připadal,

jako opravdovej punkáč a to jsem

o existenci této subkultury tenkrát neměl ani šajn,

pak už se nestalo vůbec nic,

dozunkli jsme ty lektvary a vydali se na sraz

se soudružskou učitelkou a zbytkem třídy,

vlastně si nepamatuji, jestli jsem už tenkrát onanoval,

jestli jo, tak jsem při první po pivní honitbě

určitě myslel na tu maminu s nateklejma bradavkama.

úterý 17. listopadu 2020

Božstvo

Veškeré rozkoše a touhy vesmíru vykoupím

v nezkrotné polibky proměněné

ve jménu požehnaného hříchu jimi ozdobím

tvé božské, voňavé, čarokrásné,

čistou nahotou ošperkované

tělíčko.

čtvrtek 12. listopadu 2020

Semeniště smetišť

Bojíme se cizích citů a pocitů,

protože se nevyznáme v těch vlastních,

krajina našeho poznání je jeden velký a hluboký močál,

propadáme se do bahnitých propastí vykořeněnosti,

ztratili jsme primární kontakt s přírodou,

lidská vědomí vedou lité boje s podvědomím,

strach poutá nás a svírá ve smrtelné náruči

spletených provazů a pohyblivých lián nelidskosti,

minulost, přítomnost i spásná budoucnost

protéká nám skrz bolestí zmrzačené prsty,

zoufalstvím zatnuté dlaně máme bezmocně děravé,

plnohodnotné žití pozřelo bohopusté přežívání,

mamon dnešků přežvykuje utopičnost zítřků,

sny a vyhlídky pohltila nepropustná mlhovina zatracení,

naděje molochem posvěcené humanity vězí na přístrojích.

sobota 7. listopadu 2020

Odpuštění

Vždycky toužila po mužném partnerovi,

charisma z něho přímo sálalo,

měl dar řeči a v hlavě to měl naprosto srovnané,

navíc byl až uhrančivě pohledný,

slzy mu vyhrkly z očí,

když ji praštil poprvé,

hned se ji začal omlouvat,

hladil ji a sladkými polibky konejšil,

působilo to tak upřímně,

skoro až dojemně,

dokonce měla pocit, že ho to vyděsilo víc,

než ji,

ještě ten samý den uvěřila,

že je mu to neskonale líto a vše mu odpustila,

každý přece občas udělá chybu,

něco opravdu špatného,

nikdo zkrátka není dokonalý,

podruhé už si dal pozor,

aby ji neuhodil do obličeje,

velmi pečlivě

se soustředil na místa, co nejdou vidět,

potřetí už to vzala celkem rutině,

ty báječné chvíle s ním

stály za trochu té fyzické bolesti,

jinak o ni pečoval na jedničku s hvězdičkou,

hýčkal si ji, laskal ji a mazlil se s ní,

kompenzoval ji tak své návaly vzteku,

které se vlastně daly celkem snést,

milovala ho oddaně a celým srdcem,

takže se naprosto zhroutila,

když ji odkopl jako prašivou fenu

a našel si jinou,

celičký Svět se ji sesypal jako balík z karet,

vůbec se ji nechtělo žít,

netrvalo dlouho a pokusila se o sebevraždu,

přežila,

ale už nebyla tou nejšťastnější ženou ve vesmíru,

ta jeho nová coura se jí smála přímo do očí,

smála se i potom, co to poprvé také slízla,

i ona mu totiž velkoryse a láskyplně odpustila.

úterý 3. listopadu 2020

Blíženci

Zády opřela se mi o hrudník,

místností prolétávaly paprsky světýlek

z puštěné televize, byl slyšet i zeslabený zvuk,

políbil jsem ji na tvář a cosi zašeptal,

zaculila se,

má ruka zamířila na to správné místečko,

prsty daly se do tance,

jen maličko

prohnula se v zádech,

když mé rty vzduchem poslaly

něžné pozdravení v podobě jemného fouknutí,

vánek konejšil a kouzlo okamžiku dodalo

šibalský lesk mým očím,

neviděla mi do tváře, ale snad odtušila upřímnost

a pocit štěstí, který mnou prostupoval,

možná nebylo to fér,

tam, kdesi v dálavách umíralo spousta lidí

a ještě více z nich svíjelo se v bolestech,

hlad, utrpení, ponížení, bezmocnost,

Svět ale bohužel nelze spasit,

na parapet začal bušit déšť, zahřmělo,

i první blesk hanebně načapal nás při činu,

zachvěla se, částečně leknutím,

vzrušení však dominovalo a úlek hravě přemohlo,

načež skrz záblesk absolutní rozkoše

stenem zmámeným hlasem

zašeptala mé jméno,

pevně jsem ji objal.

čtvrtek 29. října 2020

Nemrtvý

Běs dral se mu z úst

silou evokující kulminaci

živlů všech existujících světů,

známých, neznámých,

pozemských, nadpozemských,

i těch, co vězí mezi nimi,

chlad z jeho očí planoucí

vyděsil by věru i samotnou smrt,

tak byl prostupující a všepohlcující,

nepohyboval se pravda příliš rychle,

avšak při každém dalším kroku

strach přikrmoval hrůzu a naopak

hrůza obcovala strachu vstříc,

otisk nesmlouvavého predátora

nutkavě prahnoucího a

hladově toužícího po kořisti,

to byl jediný a pravý význam jeho „žití“,

pro to zrodila se existence

zračící se v každé kapce krve

kolující v žilách zoufalých obětí,

v pracky proměněné ruce

působily na první dojem neohrabaně,

ale síla jejich stisku rovnala se

čelisti útočícího dravce - zabijáka,

ve smrtící dávku neznámého jedu

kouzlem jakýmsi proměnil charisma,

kterým oplýval a co zbraň ničivou užíval,

aby omámil a do smrtelné náruče vlákal

každého nebohého živáčka,

jehož život počal vyprchávat v okamžení,

co k hrdu tesáky skrz vraždící úsměv vyceněné

po žíznivě krvavé obžerství se přiblížily.

sobota 24. října 2020

Milovník

Až smrt usadí se mi na jazyku,

budu myslet na tebe

a na tebe

a na tebe

a na tebe

a na tebe…

středa 21. října 2020

Drátovna

Moje hlavička nebohá podobna je činorodé drátovně,

je plná drátů ze snů, představ, názorů, myšlenek a vizí,

ale ty dráty jsou šíleně zamotané a svázané tak pevně,

že snaha rozplést je bohorovně tyká si s utopickou iluzí.

sobota 17. října 2020

Lambda

Dotkni se všeho

a nehtem neboj se

vykopat zrůdy,

hrdlem polykej

prach bezpráví

VYRVANÝ

z lidské podstaty,

zlost do kávy vmíchej

a pohoduj alespoň trochu,

daruj zorničkám sny,

v soumracích úšklebky spal,

utop je v hlubinách smíchů,

pěsti přes obličej

rozprostři v dlaně,

prsty rozmělni dálky

zkrvavělých bažin

a hloubky vzdechů,

sten kurvy stejně

ve svátost se promění

BOŽE tak snadno.

Hoří skutečné utrpení

opravdu jen chvíli,

či věčností je očerněno?

 

Tělo v zapomnění

protne se V ROZKOŠI,

z moře LOKÁM tvou slast,

za obzorem smutní

NAŠE bezbřehé SOUZNĚNÍ.

úterý 6. října 2020

Dva kopečky vanilkové

Tělo tvé spoutám pevným provazem,

vysvobodím tím duši svíranou,

srdce v symbióze tlouct počnou,

osvíceni ocitneme se za Rubikonem,

siamská dvojčata svatým hříchem pokřtěná,

po hvězdné dráze proletí jako ohnivou obručí,

žvásty mravokárců touha pokradmu si ochočí,

hnacím motorem bude rozkoš nepokořitelná.

čtvrtek 1. října 2020

Špitál, putyka, krchov

Jednou jsem byl ve špitále

za tetkou, co to nedávala s chlastem,

čekal jsem na ni ve společenské místnosti,

stará telebedna „vytuněná“ set-top boxem a odrbaný gauč,

tu se z jednoho pokoje vyřítila starší žena,

šinula si to chodbou pekelnou rychlostí 20 metrů za hodinu,

podíval jsem se ji zpříma do očí,

tolik žalu, stesku, utrpení a nutkavé potřeby

opustit tohle zkurvený místo jsem nikdy předtím neviděl,

bílé zdi, železně postele a smrad desinfekce,

nic lepšího si člověk na sklonku svého života nemůže přát,

patrně by přikývla a poděkovala, kdybych ji nabídl, že ji zbavím žití,

na to jsem ale neměl koule,

navíc by to náš civilizovaný systém kvalifikoval jako obyčejnou vraždu

a mně se do lochu nechtělo ani trochu,

vždyť jsem tu ženskou vlastně ani neznal,

potom po chodbě prošla sestra mýho věku,

prdelatá a v kozách poctivých pět čísel,

v mžiku drapla tu „prchající“ dámu v podpaží se slovy,

„okamžitě běžte do své cimry a do postele,“

vůbec se s ní nesrala a vláčila ji chodbou,

„ale já chci pryč,“ zakřičela ta žena z posledních sil

a z očí se jí vyvalila obrovská dávka slz,

čiré zoufalství podbarvené beznadějí odhalenou až na dřeň,

zbaběle jsem odvrátil zrak, měl jsem svých starostí dost,

stejně jsem neměl páky, jak tý ženský pomoc,

jen jsem v duchu proklínal tenhle prašivej Svět a měl sucho v krku,

takže jsem z nemocnice zamířil rovnou do putyky.

sobota 26. září 2020

Spánková paralýza

Hospoda je vlastně jediná místnost, kde nezívám,

zato tam melu hrozný hovna,

jsem totiž zvyklý pít až do dna,

stejně mi moc lidí nerozumí, tak se tím nezabývám,

 

občas mívám opileckou rýmu, to pak každých 5 sekund kýchám,

ráno mě souží morální kocoviny, sper to čert, hlavně, že nezívám.

pondělí 21. září 2020

Čičoretka

S motýlky v podbřišku dívka svůdná prádlo věší,

úsměv zdobí její rty, aby ne, práce ji zkrátka těší,

různobarevné kolíčky z košíčku na šňůru se stěhují,

žlutý s modrým visí hned vedle sebe, skoro se tulejí,

hbité prstíky a touha jí z očí přímo žhne, myslí na svou lásku,

jen pár minutek uběhne a bělostné ošacení visí na provázku,

tu dveře otevřou se, miláček přišel domů s voňavou kytičkou,

ona do vázy s čerstvou vodou dá ji, ale až s projetou ..........

čtvrtek 17. září 2020

Partnerské zrcadélko, tuze zdobené

Má milovaná lásko, mám vymyšlenou bezvadnou hru,

začneme ji hrát na Nový Rok a skončíme až o Silvestru,

třistapětašedesát dní budeme jenom spolu, já a ty, moje zlato,

ruku v ruce, v práci, doma, venku i kdekoliv jinde, co ty na to?

 

To je ale bezvadný plán, skvělá myšlenka a zajisté i sázka na výhru,

jen jedna otázka vrtá mi hlavou, proč chceš hrát zrovna tuhle hru?

 

Protože si absolutně nevěříme a ve skutečnosti se vlastně ani nemilujeme,

náš vztah je jedna obrovská lež, oba své nehynoucí city pouze kašírujeme.

pondělí 14. září 2020

Poluce na povlečení pramení z mámení

Probouzen šílenými sny

o tajném životě nad vodou,

polospánkem krátím dny,

procitám už jenom náhodou,

myšlenky schovávám do krabičky,

na kterou vyškrábal jsem tvé jméno,

mám plán být bláznem na vždycky,

žít na plno a zapomenout na všechno,

na všechny ty jizvy, rány a rádoby bolístky,

více příležitostí stejně již nedostaneme,

tak kašlat na falešný gesta a koupený kytky,

upřímně mám tě rád, v posteli se sejdeme.

pátek 11. září 2020

Ženský jsou píči (tohle je nadsázka ty zatvrzelá couro)

Rok a čtvrt jsem se staral o umírající mamku,

krmil jsem ji, přebaloval a píchal ji injekce,

pak mě venku jedna ženská pochválila,

jakej jsem šikula, že si umím zapnout bundu,

tak jsem byl na sebe jednou zas hrdej,

jo, s dětskou obrnou je život někdy fakt vtipnej,

hlavně, když si lidi myslej,

že krypl je prostě jen krypl.

sobota 5. září 2020

Protipóly

Kéž bych byl prvním

koho vezmeš do úst

ne jen pro chtíč

ale z hloubky duše

cestou domu

lampy umírají

srdce chřadne

byť neskomírá

paprsky touhy

červánky nahotou prosvítají

vytrhané vlasy

jizvy, rány, dnešky

symbiózy slin

pravdomluvnost zrcadel

chladnost duše vítězí

a s úsměvem uvadá

oči antagonistické

snad budou plakat

stiskni mě do dlaní

v ústech máš stejně

klubko mých slz.

 

Poznámka autora: Psáno ve stavu velmi silné opilosti.

středa 2. září 2020

Nápoják lásky

Má životní láska si bere svého miláčka,

ten její miláček prcá jinačí

a v bordelu je taky jako doma,

to ale má životní láska netuší,

je tedy neskonale šťastná,

a já jsem šťastným, že ona je šťastná,

akorát že ta má štěstěna je tak trochu trpká,

trpká jako nekvalitní vínko,

možná proto radši piju pivko,

pivo a rum.

pátek 28. srpna 2020

Ebrietas simplex

S flaškou rumu

zabíjím mouchy a čas,

ale patrně je to lepší,

než zabít někoho,

bezdůvodně,

prásk.

pondělí 24. srpna 2020

Tobě do pošetky

 Někdy mám pocit,

že rozplynu se touhou,

kéž bych to uměl,

mé myšlenky by pak snad

nepůsobily až tak zvrhle.

 

Proč pokaždé,

Když nutkání mám ti říct,

jak upřímně mám tě rád,

zřím na tvé tváři mužský ejakulát?

 

Denní sny

a realita nocí

v poháru mísí se do drinku,

který kdosi nazval,

„půvab dvojmyšlenek“.

čtvrtek 20. srpna 2020

pátek 14. srpna 2020

Dojetí

Slzy mé kulaťoučké

rytmicky dopadají na tvé nožky

a já, král blažených

polibek za polibkem

stírám z nich veškerou smutku hořkost

zní to zvláštně

vím

těžko to pochopit

já přesto

v tomto prchavém okamžiku

jsem nejšťastnějším mužem na Zemi.

čtvrtek 6. srpna 2020

pátek 31. července 2020

Blešák


Prodám následky dětské obrny,
nemusíš se bát horentní ceny,
prakticky za odvoz vše ti dám,
tři úžasné věcičky já totiž mám,
pajdavou nožičku budeš mít jenom za bůra,
v zážitek promění se procházka i horská túra,
za pětku přihodím ručičku zkroucenou,
tou ohromíš slečinku i ženu provdanou,
třešinkou na dortíku stane se ušišlaný jazýček,
ten dostaneš gratis, ať jsi dokonalý chlapeček.

pondělí 27. července 2020

Letokruhy


Jsem člověk
bludný kámen žití
oživlý kýč
synonymum teroru
zosobněná zkáza
nástroj strachu
mocichtivý klaun pod maskou
oškubaného páva
omyl přírody
prodloužená ruka smrti
zakřivené zrcadlo hanby
prolhaný humanista
samozvaný pán tvorstva
přesto po mě potopa
jsem zrůda, netvor, ničitel
jsem člověk.

pondělí 20. července 2020

Vysněná


V pápěří schoulená
nevědomky schovaná
do snů zachumlaná
v nahotě hýčkaná
okolím netušená
má myšlenka na tebe
tulí se a lísá.

úterý 14. července 2020

Blaho po nožkách

Svírán
okovy pocitů
o nadechnutí prosíš
dřív to bylo tak snadné
letět volně
nechat plynout čas
i vše ostatní
výčitky svědomí
pohltily tvůj mozek
omlouváš se
jemu
ji
sám sobě
náhle již necítíš vinu
na to je Svět příliš krutý
říkáš si a máš možná pravdu
je potřeba jít dál
pachtit se za špetkou štěstí
které už jsi poznal
snad je to jen zlato kočičí
chutná však tak opojně
zas zvoní budík
tak nasadíš úsměv a jdeš
třeba tě někdo opravdu rozesměje.

středa 8. července 2020

Nebojsa (láska - to sladké pokušení)

Opravdová láska podobá se rozbouřenému moři,
voní po slzách štěstí i smutku tekoucích po tváři,
je neutuchající touhou a vyhladovělým chtíčem,
k srdci bolavému na věky nerezavějícím klíčem,
nebojácným nakonec ukáže tu nejkouzelnější cestu životem,
pochybovačné strašpytly občas potrápí bludným kamenem,
láska dokáže rozdávat, ale někdy také hodně bere,
nemusí se však obávat ten, kdo se životem se pere.

sobota 4. července 2020

Radost z radosti

Nebesa jsou plná hvězd,
stačí se jen rozhlédnout,
ale ty se mračíš,
že neumíš je všechny spočítat,
jsi smutný, pláčeš,
tolik krásy všude kolem,
ty ji však odmítáš vidět,
sám sebe trápíš
pro zbytečnosti a malichernosti,
hořekuješ, že není ti pomoci,
přitom je to tak snadné,
usmát se na širý Svět,
i když ti občas někdo ublíží,
raduj se přece, že žiješ
a hvězdy již nepočítej,
ty zkrátka spočítat nelze.

pondělí 29. června 2020

Ty vole Amore!

Šetrně položím ti hlavu na hrudník
chvíli těšit budu se tvým dechem
pak mezi rtíky
stisknu jednu z tvých bradavek
zlehounka na ni fouknu
polibkem ji obejmu
pomaličku a láskyplně
ji začnu sát
a ty mě pohladíš
snad jako bych byl miminko.

čtvrtek 25. června 2020

Otázky a odpovědi

Někdy, když nemohu usnout, ptám se hvězdiček.
"Jak můžete na nebi zářit tak klidně,
když je na Světě tolik zla a nespravedlnosti"?
A hvězdy mi odpovídají polohlasně.
"Nás zkrátka nezajímají lidské malichernosti,
bez člověčí rasy, jo to by byl na Zemi boží klídeček".

úterý 16. června 2020

Rychlé pohyby očí

Zlé časy
místo obrazů
na stěnách
zuby nehty se drží
v pokojích
v obývácích
v panelácích
okny však
do prostorů
vstupuje
svítání zář
hoří.

neděle 7. června 2020

Zofos

Nechápu
a nechci chápat,
nevím
a nechci vědět,
chci jen znát
datum svého úmrtí,
a pak ho z lásky k tobě
zapomenout.

úterý 2. června 2020

Tajemné kroky nahých hédonistů

Z múzy míza už teče
"krev" stříbřitá
očka přivírám
v duší mé svítá
srdce ti dávám
citům nikdo neuteče.

Ledovou tříští, pak rozžhaveným pískem
bosky si šla pro mužné objetí s polibkem.

středa 27. května 2020

Ženám

Prohnilý chrup
a pipka samý chlup
to zaručeně odradí muže od kvalitního výkonu,
tělo sexbomby, i vysoká škola je ti pak k hovnu.

pátek 22. května 2020

Škubánky

Mezi skepsí
a dnem nocí pohlceného dne
na oprátce visí
bezvládné tělo
beznaděje,
ne ještě sebou škube.

pátek 15. května 2020

Opsáno z uší

V letu
do věčna
labuť
odletěla.

Znalí tuší mou pravdu,
že někdy trošku kradu,
nemají však na očích pásky
a vědí, že tak činím z lásky.

Věnováno všem, kdo kdy poznali chodovský emo hardcore.


pátek 8. května 2020

Obviněni

Ztracení, bez viny
koukáme na sebe
v tom našem novém Světě
co plný je bezbřehé beznaděje.

pondělí 4. května 2020

Hranice přežití (na Svět s pláčem jsme přišli)

Nahotou zdobené
děťátko na Svět přišlo, co symbol naděje
toť dějství přirozené
chudoba do jisté míry též nahost evokuje
příliš ostré ostří ale má
to když otec, ani matka hladem zubožená
k jídlu pro dítě nic nemá
ačkoliv planeta potravinami je přeplněná
bylo tomu tak, je a bohužel dál bude
že jednomu přežraností může prasknout břicho
a pro jiného sotva pár zbytků zbyde
jedinec ač řve, nepřehlučí davem vymodlené ticho.

středa 29. dubna 2020

Paf - Fatalism - recenze

Dalo by se klidně říci, že Pavla Konvalinková je muzikantkou mnoha tváří. Vyznavači alternativy ji zajisté znají z působení v kapele Jiříkovo vidění, undergroundové publikum zase z uskupení Memorial, zatímco fanoušci z temnějších vod ji slýchávají coby klávesistku v post stoner rockové smečce Edith. A to zdaleka není úplný výčet jejího hudebního působení. Je tedy znát, že PAFka je holka nebojácná a jen tak něčeho se nezalekne. A tak si začátkem minulého roku založila svůj vlastní, autorský projekt PAF. Jak sama říká, na počátku byla zkrátka a jednoduše potřeba zcela vlastního tvůrčího vyjádření. Dost pádný důvod natočit si své vlastní album, nemyslíte? Co pádný, vlastně ten nejlepší a nejryzejší ze všech důvodů vůbec.

Už při prvním, letmém, po pracovním poslechu mi bylo jasné, že Pavlína odvedla poctivou práci a že do projektu vložila téměř celé své srdce. Dnes jsem si její album "Fatalism" vychutnal poctivě a pěkně nahlas. A že je co poslouchat.

Již první skladba, potemněle melancholická "Tma" mě vtáhla do Světa mě tak milovaného. Devadesátková elektronika v novém kabátku, usmál jsem se. A nechal se unášet těmi libými a podmanivými tóny, které v tichu šeptají vzkazky z duše vypsané. Nádherné samply, progresivní zvuky, úderné tempo se sladkou melancholií na rtech, příjemný rytmus, co objímá a hladí, místy lehce upravený hlas počíná vyprávět příběh jedné ženy, navenek nebojácné, uvnitř přesto křehké a tak snadno zranitelné. Vítejte.

"Provázky dýmů" rozeznívá podmanivá pianko melodie prostoupená, nikoliv však přehlušená hutným beatem, mračna se rozplývají, nesmrtelná lehkost žití a najednou máte pocit, jako byste poslouchali moderní verzi staré lidové písničky, kterou vám maminka zpívala, když jste byli ještě malým capartem. Tady Pavlínce s textem pomohl kolega s kapely Memorial Milan Holeček. Lidovka v elektronické košilce protančí kolem vás jako plachá víla na paloučku a rázem kamsi zmizí. Ach přírodo.

"Proč tady jsem"? Základní otázka a opět hutně nekompromisní beat, kterým coby blesky prolétají různé efekty, tady si s chutí smlsne snad i technař. Vskutku, techno osmdesátých let v plné parádě. V jednoduchosti je síla a primární instinkty vládnou všemu, celému Světu. Myslím na Načevu, ale třeba i na Oceán s Petrem Mukem, nesrovnávám, nepřirovnávám, ale mám je na paměti. Ladnost chladného beatu dodává chuť žít. Minulost, přítomnost, budoucnost, vize věcí prožitých a sny o časech následujících. Není třeba přemýšlet, jen se ptát a vědět komu odpovídat.

Stojím na mostě, s "Pafkulinou", na mostě, co zdánlivě vede odnikud nikam, přesto není důvod k panice a strachu. Mám chuť tančit, i když se pravda cítím lehce nemotorně. Člověk nemotorný uzmul Světu ladnost a kouzlo bezelstnosti. Smutek radostí ovoněn, veselost zármutkem uchlácholená. Vendeta coby příslib příštích dnů?

Nejtěžší je "Smíření" se s vlastním já, sebe samého těžko se zbavíš, i modří nebeskou, mraky neposkvrněnou, prolétají blesky, až hromy se rozléhají do širokého okolí. Vůně fatality klíčem rezavým odemyká a zamyká vše živé i neživé. Příběh pokračuje, už není jen o tobě, ve tvých očích zrcadlí se tolik lidských osudů, že je téměř nemožná, aby je za život jedna osoba mohla potkat. Rytmus života s dechem nejsou nikdy u konce, když elektronika je doprovází, nádherné.

A kdo tvrdil, že Svět je pouze jeden? A "Kolik je Světů"? Beaty a příběhy na se navazují, kruh se uzavírá a to pěkně v tempu. Je realita opravdu skutečná, a která skutečnost s realitou tyká si? Kolik je Světů a bran mezi nimi? Smrtí vše nekončí, život rodí se stále dál. Prázdnota nás neobstoupí a nepohltí, bude-li se tvořit. Bude-li se tvořit hudba poctivá a dělaná ze srdce a ne z touhy někomu ji vnutit.

Troufám si tvrdit, že "Fatalism" Pafky Konvalinkové je ryzí, osobnostní výpovědí, snad i pohledem do zrcadla. Je z něj cítit temná melancholie s úsměvem na líčkách. Pozvánka na cestu, kterou si Pavlína prošla, není třeba jít v jejích šlépějích, je ale krásné a příjemné se rozhlédnout, poslechnout její názory, vyslechnout její pocity, snažit se ji pochopit, respektovat ji, pokynout na důkaz uznání. Uznání, který si za tenhle počin plně zaslouží. Nabídla nám totiž možnost nahlédnout do jejího niterného já, do jejího srdce a její duše. A toho je třeba si vážit, protože úcta jeden k druhému se s lidské podstaty dost rychle vytrácí, bohužel.

Nutno ještě zmínit, že o pořízení nahrávky s drobnou asistencí se postaral Hrom z kapely "Five Seconds to Leave" a obal má na svědomí Pavlínčin kolega z "Edith" Mig.