Miluji tě

Miluji tě.

Vím, může to znít fádně,

jako když kapičky deště

rytmicky bubnují

na okenní římsu,

aby se pak rozplynuly

kdesi v poloprázdnu.

Může to znít fádně,

ale každý přece ví,

že ty kouzelné údery,

to čarovné bubnování

pochází z nebe,

nebo odněkud

mezi Zemí a nebem.

Je v nich tudíž

cosi magického,

cosi přírodního,

cosi principiálního.

Stejně tak ta dvě slova,

JSOU-LI ŘEČENA UPŘÍMNĚ,

znamenají mnoho,

možná úplně nejvíce.

Miluji tě a věřím…